Druhá část: Kam vítr, tam plášť
Miloslav KOLOMAZNÍK  |
| Ferdinand Baptista von Schill (Kresba: Ludwig Buchhorn) |
Gerhard von Scharnhorst – dopis bez
datace a podpisu, adresovaný počátkem roku 1809 majoru Ferdinandu von
Schillovi:
„Nacházíte se na
správném místě a blíží se čas, kdy je [s ohledem na veřejné mínění]nutné počítat s vlivnými skutky. Svůj zrak
upřete na dění v Rakousku; válka zde pravděpodobně propukne ještě v tomto roce,
možná však již na jaře.V takovém případě musíme být na vše připraveni, abychom
sami mohli vést malou válku. Na Vás v tomto spoléhám ze všeho nejvíce. Bylo by
dobré, abyste se případně zmocnil Magdeburku a vzbouřil celé centrální Německo.
Zde se Vám dostane hojné účasti místních obyvatel. Čekejte na znamení a
nejednejte nijak ukvapeně.” (mk)
XY –nejmenovaný účastník von Schillova
ozbrojeného výpadu proti Magdeburgu, který byl následně rozdrcen ve Stralsundu,
na pobřeží Baltského moře:
„28. duben 1809 –
majorvon Schill pravidelně vyjížděl se svým [2. braniborským husarským] plukem na odpolední cvičení, které měl nyní
prodloužit a zůstat s plukem přes noc venku. K tomuto účelu nám
zaplatil ubytování, a aniž bychom jakkoliv tušili nadcházející události, ve tři
hodiny odpoledne nás vyvedl z Berlína, kde jsme několik hodin cvičili. Bylo
zřejmé, že na blízku nechce mít žádné obecenstvo, proto nás nechal poodjet na
vzdálenost asi půl míle od silnice na Postupim. Jakýsi ordonanc mu sem doručil
psaní, načež nechal celý pluk rozestavit do kruhu a třímajíce dopisna úrovni
hlavy, pronesl:
‚Kamarádi, toto je dárek od naší zbožňované královny. (…)
Přichází naše velká chvíle. Vše dřímá v okovech a já je hodlám rozbít.
Budete mi v tom nápomocni?‘
Ovlivněni všeobecnou důvěrou, jíž se u nás
těšil, hloubkou jeho citů[k vlasti],
jimiž byl posedlý a nedbaje nejistoty, skryté uvnitř těchto slov, stejně
jakomajetku, kterého jsme se tímto vzdali, jsme jednohlasně zvolali:
‚Ano budeme,
veďte nás!‘
Prohnali jsme se
Postupimí, kde jsme v jednom ze sklepení zajistili několik stovek mušket a
pušek s drážkovanou hlavní, pocházejících z místní zbrojovky. Smáčel
nás ustavičný déšť atřebaže tím někteří z nás, kteří neměli plášť, velice
trpěli, hnali jsme se dál.“
---
„5. květen 1809 – v naději, že tím
vyvolá povstání, postupoval Schill po cestě k Magdeburgu, kde se však, jak
jsme již věděli, nacházela silná posádka. U Dodendorfu [asi jedenáct
kilometrů jižně od Magdeburgu] jsme
narazili na francouzské husary, z nichž jsme několik zajali a zbytek
rozprášili. Třebaže ves samotná byla obsazena pěchotou, projeli jsme ji „train
de chassée“, cvalema neobtěžováni
nepřátelskou palbou stali jsme se pány dvou na cestu vytažených kanónů, které
jsme však pro nedostatek koní nemohli vzít s sebou. Na opačném konci vesnice se
naše eskadrony seřadily a bez jakýchkoliv okolků zaútočily na čtyři, na
vyvýšeninách rozestavená karé a po úporném boji se jim tři podařilo rozrazit.
Části čtvrtého z nich, které se nacházelo na příkrém, pro koně nedostupném
svahu a sestávalo z rodilých Francouzů, jsme, navzdory několika našim
tvrdým výpadům a vražedné palbě našich myslivců, nedokázali zabránit
v ústupu do vesnice. Naši bojovali s příkladnou odvahou; mnoho
nepřátel bylo zabito, jedenáct důstojníků a tři sta příslušníků mužstva bylo
zajato; ukořistili jsme tři prapory a dva muniční vozy. Naše vítězství však
bylo draze vykoupeno. Třetina pluku, stejně jako šest znamenitých důstojníků,
rytmistr Kettenburg, poručíci Diezelsky, Lüdecke, Vogt, Höfel a Stock, který
byl zastřelen jako parlamentář, byli na místě mrtvi.Čtyři důstojníci byli
zraněni, mezi nimi [pozdější velitel proslulého stejnojmenného Freikorpsu] major [Ludwig Adolf Wilhelm von] Lützow
a poručíci Hellwig, Wedell a Kessel.Naše nová, od šedesáti mužů tvořená
infanterie, třebaže přišla o tři důstojníky - zabité poručíky Zarembu a Stanku
a zraněného Wedella, nijak zvlášť nevynikla. Husaři se naproti tomu
prezentovali takovou dávkou odvahy, (…) že
zde některé z nich musím zmínit.
Rytmistr Kettenburg
klesl několikrát smrtelně zasažený před jedním z karé. Husary, kteří jej
chtěli zvednout, vybídl slabnoucím hlasem:
‚Mě tu nechte ležet a pomozte v tomto krvavém dílu
radši svým kamarádům!‘
Pod husarem
Sommerfeldem byl pouhé tři kroky od jiného čtverhranu zabit kůň.Tento ničeho
nedbal, vyskočil, vrazil dovnitř čtverhranu, jednomu z vojáků vytrhl zbraň
z ruky a mlátil s ní kolem sebe tak dlouho, dokud k němu
vzniklou mezerou nepronikli další husaři, načež se karé rozpadlo.
Husar Witte, jenž
měl sám průstřel břicha, povzbuzovalostatní na zemi ležící kamarády, aby[i
ve smrti]zůstali stateční.
Poddůstojník
Keilmann patřil k Schillovým veteránům. Následkem některého ze sedmi
dřívejších zranění měl levou ruku chromou, a tak si uzdu omotával kolem paže.
Když pod ním padl kůň, znovu se postavil na vlastní a nebraje ohledy na šest
nových zranění, posbíral šest mušket a se slovy: ‚Ještě se nám budou
hodit.‘, je vláčel s sebou.
Jeden z místních
chlapců, sotva patnáct let mu bylo, se v průběhu boje přidal k naší
pěchotě; měl jen starou bambitku. V té nejprudší palbě se prosmýkl
k našim myslivcům, vypůjčil si několik nábojů a dvakrát se přiblížil těsně
na dosah francouzského karé, přičemž se mu podařilo zastřelit dva důstojníky.
Za svoji odvahu jej major povýšil na šikovatele. Později se tento, tak řečený „vévoda
z Dodendorfu“ stal důstojníkem a
velitelem jednotky kopiníků.“
---
„7. květen 1809 – pozdě večer jsme dorazili
do Tangermünde [ležící asi padesát kilometrů severovýchodně od Magdeburku], kde jsme zadrželi pana du Pain - švagra
maršála Augereaua a vzali jej s sebou jako rukojmí. V mezidobí jsme naše
jezdectvo doplnili o někdejší [vyřazené]
kavaleristy a zrekvírované koně. U jednoho z [nepřátelských] kurýrů byla nazelezena následující depeše,
jíž guvernér Magdeburku [divizní generál Claude-Ignace-François Michaud]adresoval [veliteli holandsko-dánského
kontingentu Grande Armée, diviznímu]generálu
[Pierre-Guillaume] Gratienovi:
‚Opovážlivý
Schill napadl naše území. S největší částí své posádky [asi tisícem Francouzů a Vestfálců atřemi
šestiliberními děly] jsem zaujal pevné postavení, odkud jsem měl pod
kontrolou hlavní magdebuskou silnici a mohl tak bránit jeho dalšímu postupu.
Jeho husaři [asi čtyři sta husarů a
šedesát infanteristů] nebojují jako obyčejní vojáci, ale jako šílenci;
narušili a rozšavlovali má karé, zbytek padl do zajetí [asi šest důstojníků a
sto šedesát mužů]. Doražte do mého prostoru, jakmile to bude možné.
Michaud‘“
 |
31. květen 1809 – von Schillova smrt ve Stralsundu.(Kresba: Ernst Zimmer)
|
„14. květen 1809 –
v poledne jsme dorazili do Seehausenu, již k večeru jsme ale pokračovali
dál, část noci jsme pak prospali a k ránu jsme vstoupili na území
Hannoverska. Polední žár jsme přečkali v okolí Gordelebenu a ještě téhož
večera jsme překročili Labe u Dömitzu, malé meklenburské pevnůstky, která
příštího rána padla do našich rukou.
Sotva pár hodin po Schillově příjezdu
pohltil toto poklidné městečko všeobecný válečný ruch. Byli sem dovlečeni
civilní vězni, aby zpevnili pobořenou citadelu. Úzkými uličkami se mezi
cvičícími vojákyprodírala stovka ubohých venkovanů, vybavená lopatami a
motykami. Vozy, po okraje naložené kůly na palisády a proviantem, se valily
ulicemi a prohlubovaly všudypřítomný lomoz. Celé okolí bylo zplanýrováno a
košaté sady bez milosti vykáceny, aby dopřály potřebný prostor pro dvaatřicet
nalezených železných kanónů. Byla vytažena stavidla a obilná pole, jediné
živobytí už tak chudých obyvatel, zatopena. Všichni tím byli zděšeni, bědování
bylo slyšet na všechny strany. (…) K Labi
se však rychlým krokem blížil generál Gratien s devíti tisícovkami mužů [asi
sedm tisíc infanteristů, pět setkavaleristů a dvaadvacet děl], pročež se major souhlasně vyjádřil k osobní
nabídce poručíků von Quistorpa a Stranze, kteří se s třiceti muži chtěli
vrátit na opačný břeh Labe a touto diverzí přesvědčit generála Gratiena o tom,
že se zde brzy objeví celý náš sbor. Jejich záměr se vydařil.“
---
„23. květen 1809 –
major opustil Wismar a nejvyšší rychlostí zamířil k Rostocku, který se mu
vzdal. Zde přítomné části někdejší meklenburské gardy, která na náš úder
nehodlala čekat, byl pod podmínkou, že po dobu jednoho roku proti Schillovi,
jakož i proti jeho spojencům, Rakušanům a Angličanům, nepozvedne zbraň, umožněn
volný odchod do Schwerinu. Krátce poté [von Schill] sebral své oddílya bez jakéhokoliv odporu vyrazil k Damgartenu [dnes
Ribnitz-Damgarten], jedinému přechodu
přes obtížně překonatelnou řeku Recknitz. Ke stejnému místu spěchalo na dva
tisíce [asi devět stovek]Meklenburčanů,
tři sta [stovka] polských hulánů a
dvanáct děl [dvě šestiliberky] generála [Jacques-Lazare
de Savetier de] Candrase, guvernéra
Švédského Pomořanska, aby zde zaujali pevné postavení; Damgarten se měl stát
druhými Thermopylami. Tento úmysl ale vyšel jen z poloviny. Namísto
obrovské armády bojácných Peršanů, sezde objevil jen malý, heroismem prodchnutý
hlouček, z něhož si velmi dobře počínala především naše mladá infanterie.
Zatímco von Schill
útočil na Damgarten čelně, hlavní část jezdectva měla přeplavat Recknitz, aby
nepřítele napadla z boku. Stejný rozkaz obdržela i pěchota, jenže, jak se
dalo předpokládat, všechny lodě byly fuč.Díky naší prozíravosti jsme jich
několik již dříve naložili na vozy a mohli je sem tedy dopravit. Do každé pak
naskákalo tolik pěšáků, kolik jich jen mohla unést a přestože je lodník
upozorňoval na zjevné přetížení a hrozbu potopení, nikomu z nich se
nechtělo ven a téměř jednohlasně jej vybízeli:
‚Odraž už od břehu, jednou přeci musíme zemřít! Kupředu!‘
Vystaveni prudké
jednostranné palbě se všichni s trochou štěstí přeplavili na druhou stranu řeky
a drželi své pozice do té doby, dokud je z druhého břehu neposílili ostatní
kamarádi. Odtud se vydali útočit všemi směry, přičemž Meklenburským ukořistili
všechny zbraně; vyváznout se podařilo jen tzv. Pseudo Leonidasovi a několika polským kopiníkům. Čtyřhodinový
boj ozdobilo čtyřicet sedm zajatých důstojníků, čtyři ukořistěné prapory a
dvanáct děl; do zajetí padlo na dva tisíce příslušníků mužstva, Ti však byli
propuštěni na svobodu.(…)”
---
„25. květen 1809 –
vědom si toho, jak důležité plody často přináší rychlost a správné uchopení
poskytnutých výhod a příležitostí, vyrazil von Schill dál a na špici jedné
hulánské eskadrony, jednoho husarského oddílu a oddílu jízdních myslivců,
celkem asi tří set mužů, přitáhl před Stralsund a vybídl jej ke kapitulaci.
Posádka, jíž tvořila pouhá rota francouzské artilerie,přislíbila, že své zbraně
složí na rynku, jakmile však zjistila, jak malou silou disponuje příchozí
vojsko, pookřála a v jedné z úzkých uliček přivítala důveřivce kartáčovou
palbou ze šesti [z celkového počtu sta dělových]hlavní, narychlo vytažených z arzenálu[kde byl tento Napoleonův dar
za dánské spojenectví uskladněn]. To
přirozeně vyvolalo velký zmatek. (…) Von
Schill vyvedl všechny své vojáky na volné prostranství a zvolal následující
výzvu:
‘Kamarádi! Právě jsme se stali terčem hanebného jednání,
které musí být potrestáno. Není tu s námi naše pěchota, proto všichni dolů z
koní a pojďte za mnou!’
Všichni ochotně
vyslišeli volání milovaného velitele a šavlemi, pevně sevřenými v pěstech,
nejprve zneškodnili všechny kanóny, a poté přemohli celou posádku. [Z
celkem padesáti francouzských dělostřelců bylo čtyřicet zabito a zbylí
zraněni.] “
---
„31. květen 1809 –
ranní slunce, stoupající k obloze, zvěstovalo jasný, leč krvavý den. Z hlášení
patrol a předsunutých stráží bylo patrné, jak rychle a odhodlaně se k nám
nepřítel blíží.(…)Brzy již ty temné
masy bylo vidět. [Naše] pěchota se
rozmístila u tří městských bran, (…) kavalerie,
kromě čtvrté eskadrony, jež se dobrovolně odebrala k bráně Kniepertor,
setrvávala na náměstí. (…) Trápil nás
citelný nedostatek dělostřelců; jen stěží a velmi pomalu jsme dokázali
obsluhovat nanejvýšdvacet děl. Von Schill mohl k obraně tak rozlehlého
prostoru nasadit maximálně devět setinfanteristů, neboť dalších pět stovek sepo
moři teprve přesouvalo z Rostocku a jedna rota se nacházela na ostrově
Rujána[Rügen]; výsledek boje byl
předem rozhodnut.
 |
31. květen 1809 – von Schillova smrt ve Stralsundu.(Kresba: Prof. Richard Knötel)
|
Dělostřelecká palba
dosáhla na obou stranách takové prudkosti, že třískaly jedna rána za druhou.
Naše předsunuté myslivce zaměstnávala zprvu jen slabá palba; drželi se dlouho a
obětavě, brzy však byli přečísleni a museli se stáhnout. Nepřítel pronikl v útočných kolonách
k bráně Tribseertor, zde se však pod souvislou palbou mušket a kartáčů
obrátil na ústup, následně se přeskupil do čtyřhranů a vyrazil směrem
k bráně Kniepertor, (…)
k nejohroženějšímu úseku naší obrany. Zástupy nepřátel se mačkaly na
opačné straně příkopů; důstojníci a praporečníci stáli vpředu. Třebaže nám dým
ze střelného prachu často bránil ve výhledu, mohli jsme zřetelně pozorovat
běsnění našich kartáčů. Smrt si v těch hlubokých zástupech vyhlížela svou
oběť.
Našinci se drželi
statečně, avšak naše nová domobrana začala kolísat. (…) Vyrazil jsem k bráně Frankentor, abych se přesvědčil, co se zde
děje. Nepřítel soustředil veškerou svou sílu jen do jednoho místa, proto zde
panoval klid. (…) Příčnou ulicí jsem
se pak dostal na náměstí, (…) kam ke
mně s popuštěnou uzdou přicválal pobočník od pěchoty(později ve Stralsundu
zemřel na následky svých zranění) a řval:
‚Vše je ztraceno! Nepřátelé vzali ztečí bránu a jsou již
v ulicích; naše pěchota podlehla panice. Za vše může domobrana, neboť
zbaběle odhodila své zbraně. To je zrada!‘
Ohrožováni kartáči
a palboupronikající nepřátelské pěchoty, vyhoupli jsme se do sedel a postranní
uličkou zamířili k přístavu, odkud jsme však schytali další oheň. Po
těžkých ztrátách, které nám v malých uličkách způsobila kartáčová palba,
jsme projeli nepřítelem dosud neobsazenou bránou Frankentor a zamířili na
nedalekou výšinu. Šest eskadron se ztenčilo na devět důstojníků a sto padesát
mužů. Podíval jsem se zpátky k městu, kde se mezitím rozpoutala nelítostná
řež. Nikým a nijak neorganizovaní jedinci se v zoufalství vrhali do boje
proti uzavřeným masám, které je do posledního zkosily. Jejich příkladná odvaha
způsobila nepříteli mnoho ztrát, které podle jejich vlastního výčtu činily sedmnáctset
mužů, sedmatřicet důstojníků, tři plukovníky a jednoho divizního generála [Antoine
Bénédict Carteret (1759-1809)].“
„Podle jedné z
pozdějšíchzpráv doprovázel major von Schill pěchotní rotu poručíka
Tritscherak bráně Kniepertor, kde to jen vřelo. Cestou mu hrabě von Moltke
doručil zprávu, že brána právě padla.
‚Tak je odtamtud zase vyženeme!‘, odpověděl Schill a pokračoval dál v jízdě.
Nepřítel mezitím obsadil všechny
přistupové cesty k bráně, načež se Tritscher obrátil na majora a zeptal se:
‚Kudy teď ustoupíme?‘
‚Pokud se chcete zachránit, pak se
zachraňte, pokud si ale přejete zemřít, pak zemřete společně se mnou!‘,zazněla majorova poměrně vyrovnaná
odpověď.Poté dal svému koni ostruhy, vyjel na městský rynk a vrhl se do té
největší vřavy. S několika hulány jej následoval strážmistr Töpfer, který,
ještě než byl sám zraněn a spadl z koně, zahlédl, jak Schill kolem sebe
rozsévá smrt. Ten ještě srazil holandského kyrysnického plukovníka, poté ale
utržil jeden sek šavlí přes obličej a dvě střelné rány, přičemž jedna zasáhla
rameno a druhá hlavu, načež klesl mrtvý k zemi.“
„Aniž bychom věděli o hrozných událostech,
které se ve městě staly, vydal velitel jezdectva Brunow kompanii, jež se
k nám přidala u brány Frankentor, rozkaz, aby sem s nasazenými
bajonety opět pronikla. On sám se s celou kavalerií chystal udeřit na
Kniepertor a před ní defilující masu. Zlověstné ticho, sem tam přerušované
ojedinělou střelbou, které ve městě vystřídalo předchozí dunění, nás bohužel
čím dál tím více utvrzovalo v tom, že boj skončil.
Nepřátelská kavalerie, složená
z jednoho regimentu holandských kyrysníků, třech eskadron dánských husarů,
jedné eskadrony francouzských žandarmů a jedné jízdní dělostřelecké baterie, (…), se kolem nás nejvyšší možnou rychlostí
rozestavila do půlkruhu; současně o sobě daly vědět trumpety a hlasitě nám
ohlašovaly, že s námi nepřítel hodlá vyjednávat.
Spolu
s Brunowem jsme vyjeli na jakousi vyvýšeninu, kde nás přivítal francouzský
plukovník z generálního štábu, který nám přísahal na svou čest, že major
Schill padl a jelikož jsme byli obklopeni přesilou, zeptal se, zda bychom
nechtěli kapitulovat. Brunow mu na to odpověděl, že byl Francouzi
v minulosti již tolikrát oklamán, že mu pouhé slovo nestačí, a proto než
se jakkoliv rozhodne, musí si být jist, že je velitel opravdu mrtev. Plukovník
tedy svolil, aby dva důstojníci a několik poddůstojníků byli posláni do města,
kde se mohli o všem osobně přesvědčit. Vstřícný přístup nevěstil nic veselého.
Jakmile se Rudolf a Horst po půlhodině vrátili, potvrdili onu nešťastnou novinu
a zároveň nám poskytli nejpřesnější možné informace. Když Schilla objevili,
ležel ještě na ulici. Přenesli jej do jednoho domu, omyli a nechali prohlédnout
jeho zranění. Generál Gratien si ponechal jeho čáko, jiní si přisvojili
vyznamenání a šavli. Na základě uvedeného hlášení pak Brunow prohlásil:
‚Jelikož major Schill opravdu padl, jeho smrtí je u konce
také náš cíl, za něž jsme bojovali; pro všechny, kteří se nacházejí vně města,
budu požadovat volný odchod do naší vlasti.‘“
„(…)Malátní, vyčerpaní a sklíčení jsme se
ploužili do tři míle vzdáleného Grimmenu, kam jsme dorazili až v průběhu
noci, několik hodin tam odpočívali a v poledne vstoupili do Demminu, prvního
pruského města.
Tak se skončila Schillova jízda,
nejodvážnější podnik naší doby.“(mk)
Jean Rapp
–t.č.pobočník císaře Napoleona, rakouským arcivévodou Karlem čerstvě poraženého
u Aspern/Esslingu:
„…Schill tehdy táhl
Saskem. Napoleon byl informován o okolnostech a byl z toho velmi
rozmrzelý. Toto byl způsob, jak zburcovat veřejné mínění. Prusko představovalo
jakousi předehru pozdějšího povstaleckého boje, který byl proti nám veden.
Přiznám se, že jsem něčemu takovému zpočátku nemohl uvěřit. (…)Snažil jsem se mírnit císařovy předsudky,
jeho podezíravost však byla silnější než jakýkoliv z mých argumentů, který
by je mohl vyvrátit. Jeho nedůvěru nově posílil také postoj Rusů, který nebyl o
mnoho průhlednější než postoj úskočných Prusů. Taková absence věrnosti
v něm vyvolávala vztek: rozhodl se jim za to pomstít, k tomu však
potřeboval více času.“(mk)
Raymond-Phyllipe-Joseph
de Montesquiou-Fézensac – t.č. pobočník maršála Berthiera, náčelníka
hlavního štábu Grande Armée:
„Od dob podpisu
Tylžské mírové dohody se mezi Ruskem a Francií nahromadilo mnoho výbušného.
Císař Napoleon obsadil [svobodná] hanzovní
města [na severu Německa], a také
oldenburské vévodství, jež bylo carovo švagra. Jeho vojska okupovala Prusko a
také celé Německo. Požadoval naprostou a otevřenou podporu Ruska
kontinentálnímu systému, jež namířil proti obchodu s Anglií. Car Alexander
takovou politiku odmítal, neboť hrozila zruinováním obchoducelého ruského
impéria, a kromě toho také požadoval stažení Francouzů z Pruska a hanzovních
měst.Válka se zdála být nevyhnutelná.
V zimě 1811 zahájily obě armády své
přípravy – jedna k invazi, druhá na obranu ruského území. Ještě nikdy nebylo na
naší straně k vidění soustředění tolika impozantních mas. Jedenáct
armádních sborů, čtyři sbory jezdecké a císařská garda představovaly sílu více
než půl milionu mužů, chráněných dvanácti stovkami děl. Tato obrovská armáda se
rekrutovala ve Francii, Itálii, Německu a Polsku, ale ani Rakousko a Prusko se
neodvážilo neposkytnout své kontingenty. Bylo zde vidět vojska z Ilýrie a
Dalmácie, bataliony z Portugalska a Španělska, jež všechny spojovala
stejná věc, třebaže nebyla jejich vlastní. Švédsko bylo neutrální. Nedávný mír
s Tureckem umožnil Rusku na opačné straně shromáždit všechny své síly a
čelit s nimi této hrozivé invazi.“(mk)
 |
30. června 1812 – Delzonsova 13. pěší a Broussierova 14. pěší divize z IV. armádního
sboru Eugéna de Beauharnaise přecházejí Němen. (Kresba: Albrecht Adam)
|
Alexander I. – dopis
francouzskému císaři Napoleonovi:
„Vilno[dnes
Vilnius], 25. června 1812.
Monsieur Mon Frère,
včera mi bylo
sděleno, že navzdory mé oddanosti, s níž jsem vůči Vašemu Veličenstvu
plnil své závazky, jste svými vojsky překročil ruské hranice a přitom teprve
nyní jsem z Petrohradu [Sankt-Petěrburg]obdržel nótu, v níž mě [francouzský velvyslanec hrabě de] Lauriston, s ohledem na tuto agresi
informuje, že se Vaše Veličenstvo považuje být se mnou ve válečném stavu od té doby,
kdy si [ruský velvyslanec v Paříži] kníže
Kurakin vyžádal své cestovní doklady. Nikdy bych nepředpokládal, že pohnutky,
na nichž vévoda z Bassana [Hugues-Bernard Maret] založil svůj odmítavý postoj, by mohly posloužit jako zámínka k této
agresi. Třebaže to sám prohlašoval, ve skutečnosti k tomu náš ambasador neměl
žádné oprávnění; jakmile jsem byl o jeho činu zpraven, okamžitě jsem projevil
svůj nesouhlas a vydal mu příkaz, aby setrval na svém místě. Pokud tedy Vaše
Veličenstvo (…) netrvá na prolévání krve
našich lidía bude svolné ke stažení svých vojsk z ruského území, přehlédnu vše,
co se doposud událo, čímž bude možná i nová dohoda. V opačném případě, Vaše
Veličenstvo, budu nucen odvrátit útok, jenž z mé strany nebyl vyprovokován.
Spoléhám na Vaše Veličenstvo, že uchrání lidstvo před hrůzami nové války.” (mk)
Jakob Walther –t.č.příslušník 25.(württemberské)pěší divize vIII. armádním
sboru maršála Neye:
„…a pak jsme dorazili do malého města
jménem Kalvaria [Kalwarry, dnes litevská Kalvarija], ležícího na vyprahlé pláni v už tak neúrodné oblasti. Zde jsme se
zdrželi jen do poledne a nikdo neměl nic k jídlu. V nouzi je vše
přípustné, proto ani toto město, třebaže již bylo dávno vyplundrované, se
neubránilo slídění. Všichni vojáci se rozprchli za jídlem a za vodou. Aniž by
kdokoliv bral ohledy na to, že jsme se nacházeli ve spřáteleném Polsku, [mnohdy
poslední] zásoby potravin, které před námi
obyvatelstvo pracně ukrývalo, byly nakonec stejně nalezeny a odnášeny do
tábora. Místní si stěžovali přímo u našeho korunního prince [Friedrich
Wilhelm Carl, pozdější württemberský král Wilhelm I. (1781-1864)], následkem čehožbylo vydáno nařízení, že
první voják, který bude přistižen mimo tábor, bude zastřelen. Do tábora jsem se
vrátil právě včas, neboť korunní princ šel ve svém odhodlání až tak daleko, že
s pistolí v ruce kroužil kolem tábora a mířil jí na hruď několika
vojákům. Už už to vypadalo, že jednoho z nich zastřelí, avšak jejich
žalostný stav a nutnost něčeho k jídlu mu v tom zabránily.
Naše strádání se den ode dne prohlubovalo,
nemohli jsme už doufat ani v chleba. Náš plukovník nám jednoho dne řekl,
abychom s žádným chlebem nepočítali, dokud nepřekročíme nepřátelskou
hranici. Tolik energie, kolik se nachází v kousku libového hovězího masa, bychom
z toho beztak nedostali. Hlad nám už nedovoluje ani překopat pole, plná
pučících,třebaže velmi sladkých a téměř nepoživatelných brambor. Odevšad
slýcháme, jak někteří muži daliradši přednost kulce; jakýsi důstojník si
prořízl hrdlo. Konečně jsme vyrazili k řece Memelu[Němen], tvořící hranici s Ruskem, za níž se
nácházelo město Poniemon [?, zřejmě litevská Punia].Všichni se těšili na ten okamžik, kdy budou mít ruskou hraniční čáru
za zády. Utábořili jsme se u paty jakéhosi kopce, ležícího na naší straně řeky
a kdekdo, včetně mě, přemýšlel, jak by svou tornu co nejvíce odlehčil.
Prohledal jsem své šatstvo a vyhodil nátělníky, nadbytečné čisticí prostředky,
kalhoty atd. Museli jsme zde zůstat, dokud nebyly přivezeny pontony a postaveno
několik mostů.Domnívali jsme se, že na nás budou Rusové na opačném břehu čekat
a okamžitě zaútočí, nic z toho se však nestalo. Bonaparte vypálil několika
kanóny proti vyvyšeninám, které ovládali a poslal přes řeku svoji kavalerii.
Rusové se však po krátké srážce stáhli.“ (mk)
 |
18. srpna 1812 – Bitva u Smolensku. (Kresba: Albrecht Adam)
|
Dominique-Jean
Larrey – t.č. hlavní chirurg Napoleonovy císařské gardy:
„Dobývání Smolensku přineslo ohromný počet
těch nejtěžších zranění všeho druhu a jedno z nejnápadnějších utrpěl
kaprál od 13. řadového pěšího pluku. Projektil většího rozměru mu roztříštil
hlavici levé pažní kosti, klíční kost a celou lopatku. Části kostí byly
následně vrženy vzad, přičemž rozervaly měkké tkáně; už jen samotný pohled na
toto zranění byl velmi nepříjemný. Voják trpěl nesnesitelnou bolestí a hlasitě
se dožadoval odstranění zbývající části své paže a rovněž do svalů zaražených
kostních úlomků. Měl jen malou naději na přežití, přesto jsem se nechal
ovlivnit jeho politováníhodnou situací a pokusil se o následující zákrok.
Poté, co jsem odňal
paži, jež visela jen na několika cárech masa a na arteria axilaris, podpažní tepně, vyčistil jsem svalovinu od
kostních štěpků. Nejvíce poškozenou tkáň jsem resektoval, potrhané,
nepravidelné okraje poskládal k sobě a zafixoval je adhezivními pásky a
velkým kusem plátna, máčeného v roztoku z arabské gumy [pryskyřice
z akácie]. Obvaz ukončovala skapulární
bandáž. (…) Pacient bylvzápětí svěřen
do péče jednoho z lékařů lehké ambulance. Jak jsem později zjistil,
pětatřicátý den byl v progresivním stavu léčby převezen ze Smolensku do
Polska. Od té doby jsem o něm němel zprávy, bezpochyby se ale uzdravil, jelikož
se vyhnul celé řadě komplikací [ruského tažení].
V prvních
čtyřiadvaceti hodinách [po bitvě] jsem
provedl jedenáct amputací paže v ramenním kloubu. Devět z uvedených
subjektů tohoto zákroku se zcela uzdravilo ještě před naším odchodem
z Moskvy, dva zemřely na dizentérii.“ (mk)
Johann Andreas
Wärncke –t.č. řadový příslušníkVIII. (vestfálského) armádního sboru
generála Junota:
„Možajsk, 13. října
1812.
Kamenickému mistru Wärnckemu, Mannsfeld,
oblast Saale.
Pozdrav Vás Pánbůh,
moji milovaní rodiče. Byl bych velice rád, kdyby Vás můj dopis zastihl
v dobrém zdraví. Pokud jde o mé zdraví, daří se mi velmi dobře. Tady,
v bílé zemi, musíme zákonitě pomřít hlady. Vše je spáleno, Rusové
z nás měli takový strach, že před námi odvedli své poddané. Všechna města
jsou vylidněná, proto nikde není nic k jídlu. Veškeré domy jsou ponuré a
prázdné.
Nyní, bych Vám
chtěl, drazí rodiče, poskytnout podrobnosti o našich třech bitvách; první
z nich se odehrála 16. srpna před pevností Smolensk, ke druhé došlo 19.
srpna [u Valutiny Gory (či Lubina)] asi
dvě míle [osm kilometrů severovýchodně] od
Smolensku. Rusové se nám zde opět postavili, byli však znovu poraženi.
Milostivý Bůh mi dopřál, abych obě bitvy přestál bez zranění, viděl jsem
všakpadnout mnoho svých krajanů, kteří měli ustřelené paže a nohy, podobně jako
mladý Selter. Třetí bitva trvala tři dny a odehrála se poblíž Ziasska [zřejmě
je míněno Knažkovo, jde o bitvu u Borodina]. Vestfálci byli v přední linii pouze jeden den, zúčastnili se však toho
nejdivočejšího útoku do míst [v Utickém lese], kde se Rusové [generála Tučkova-1] dobře opevnili. Znovu jsme je bili[?, útok do houževnaté ruské
obrany mnoho nepřinesl]. Nepřátelská
palba nám způsobila vysoké ztráty. Náš pluk má nyní jen okolo čtyř stovek mužů,
nepočítaje v to umírající hlademi chladem, jelikož spíme pod otevřeným nebem.
Nyní, bych Vám
chtěl, drazí rodiče, podat nějaké zprávy o naší poslední bitvě, do níž jsme šli
hladoví, jelikož jsme tři dny, dnem i nocí, pochodovali a v žaludcích měli jen
kořeny z hlávkového zelí. Do bitvy jsme se zapojili v pět ráno a byli v ní až
do večera. I tentokrát jsme zůstali bez jídla, pro samotnou únavu bychom jen
těžko něco pozřeli. Jakási markytánka projela kolem a nabízela pálenku. Stála
mě sice poslední tři dvacetitolary, postavila mě však na nohy, jinak bych tu
také již nebyl. Zřejmě si dokážete představit to množství lidí, kteří zůstali
ležet na bojišti, a pro něž jsme nemohli pít místní vodu. Od rána až do večera
jen hřmění děl. Bůh mě i tentokrát ušetřil zranění, a to se kulky sypaly
odevšad (…); žádná mě však nedostala.
Stackelbergův a Zeinertův pluk stál v záloze, proto se žádné z uvedených bitev
nezúčastnili. Stutz a Gutwasser skončili hned z kraje ve špitálu. Fritz Bär je
mrtvý, stejně jako Grosche z Jorenzenu a malý Selter z Bentorffu. O ostatních
nemám zprávy. Denckwitz je pravděpodobně také mrtvý, řekl mi to jeho seržant.
Nemohu to nijak potvrdit, nicméně u pluku chybí. Zbylo jich tam sotva sto
padesát, celá kavalerie byla zničena.
Nyní bych se chtěl
zmínit o Moskvě - místě bídy a utrpení, jež svou délkou i šířkou vydá na sedm
hodin chůze, a kterou Rusové sami zapálili. Dobré čtyři sedminy tohoto města
shořely, než se oheň padařilo uhasit.Zastavili jsme se mezi Moskvou a Možajskem
a nevěděli, zda půjdeme dopředu nebo dozadu. Nyní panuje klid zbraní. 7. října
se za Moskvou strhla další bitka a Rusové v ní byli opět odraženi. (…)
Nevím, co bych
ještě napsal, kromě toho, že se brzy setkáte se spoustou bezrukých a beznohých
invalidů a že tu mnozí uboze hynou, ať už hladem nebo z jiných příčin. Sbohem a
buďte zdrávi. Budu čekat na Vaši další odpověď. Mnoho pozdravů pro bratry a
sestry, švagry a švagrové, pro Baltzensovi a Krögensovi a rovněž všechny dobré
přátele a známé. (…) Sbohem. Až do
své smrtiVám budu oddaným synem.
Johann Andreas
Wärncke“(mk)
 |
7. září 1812 – Bitva u Borodina. (Kresba: Albrecht Adam)
|
Albrecht Adam –t.č.armádní malíř a člen
topografické kanceláře IV. armádního sboru italského vícekrále Eugena de
Beauharnaise:
„Den po bitvě [u Borodina] se zdálo, že truchlí i sama příroda.
Zamračená obloha působila sklíčujícím dojmem, chladný severozápadní vítr se proháněl
vyprahlou plání, na níž se ještě včera bojovalo. Tato scéna se právem zařadila
mezi ty, z nichž mě nejvícejímala hrůza.(…) Bojiště bylo poseto mrtvými a raněnými. V některých částech byly
patrné stopy po vybuchlých granátech, které skosily celé řady mužů i
koní.Následkem toho planinu pokrývaly hromady těl, mezery mezi nimi pak
vyplňovaly zbraně, kopí, helmice a kyrysy. (…) Když jsem tudy na cestě z Moskvy procházel tři týdny poté, narazil
jsem na skupinu zraněných Rusů, kteří se krčili u malého mostku, na břehu řeky [Koloča].
Spali pod otevřeným nebem a své ubohé
životy si prodlužovali pojídáním masa z mrtvých koní. Pár jich ještě mohlo
mluvit, většina jich však umírala, nebo již byla v delíriu. Nedaleko odsud
hledalo mladé hříbě mléko u své mrtvé matky. Koho by něco takového nenaplňovalo
zoufalstvím a beznadějí?“(mk)
 |
22. září 1812 – Napoleon v troskách hořící Moskvy. (Kresba: Albrecht Adam)
|
Louis-Joseph Vionnet –t.č.major a
velitel 1. batalionu fyzilírů-granátníků v 2. divizi císařské mladé gardy
generála Rogueta:
„Kolem půlnoci [ze 14. na 15. září] jsem se vydal zkontrolovat přední stráže,
které jsem rozestavil po obvodu města [Moskvy]. Po přijezdu ke stanovišti, situovanému poblíž budovy burzy, jsem si
všiml hustého kouře, nikde ale žádné plameny.Službu konající důstojník mi
sdělil, že něco podobného se přihodilo již dříve, a protože brány města byly
uzavřené, domníval se, že se jedná o nějakou hříčku přírody a tedy nic, co by
mohlo jakkoliv souviset s armádou. Zatímco jsme spolu hovořili, hledali
jsme po očku zdroj onoho kouře a tehdy jsem uviděl záblesk plamene. Běžel jsem
zpátky na náměstía přikázal stovce mužů, aby mě následovali; zbylé části
batalionu jsem nechal vyhlásit poplach. Byl to jen zlomek okamžiku, přesto, než
jsem se stačil vrátit, plameny již zachvátili celý dům a oheň se začal šířit.
Odeslal jsem varovnou zprávu maršálu [Mortierovi] a nařídil hledat pumpy a provádět bezpečnostní opatření, jež mohla oheň
zastavit.Bylo téměř bezvetří a my věřili tomu, že oheň zvládneme. Nemohli jsme
však najít pumpy a navíc všechny dveře byly zamčené, což nám velmi svazovalo
ruce. Na jejich vylomení nám chyběly potřebné prostředky. Uvědomil jsem si, že
prostor, na němž požár zuřil, je relativně izolovaný, a tudíž mohl zasáhnout
jen tuto část města. Podařilo se mi shromáždit několik jednotlivců, společně
jsme pak vylomili dveře a pronikli do míst, která již byla zpalavena plameny.
Kdybychom jen měli pumpy, vše bychom jednoduše uhasili. Jeden z mých mužů,
Ital, mi řekl, že v celém městě není jediná pumpa, neboť je [ruský] velitel města nechal odvézt [v průběhu
evakuace města]. Zároveň dodal, že si
myslí, že město zapálili trestanci, kteří za to od guvernéraměsta dostali na
oplátku svobodu. Znovu jsem o všem informoval maršála, a pak se opět vrhl do
boje s přeskakujícími plameny. Dospěl jsem k názoru, že zbouráním
malého domku, někdejšího obchůdku, by se nám mohlo podařit zamezit dalšímu
šíření, a tak jsme se s dvacítkou fizilírů a tuctem usedlíků ihned pustili do
práce. Byli jsme právě uprostřed práce, když k nám dorazil maršál, aby
osobně zhodnotil nastalou situaci. Jak se sám mohl přesvědčit, v boji
s živlem jsme dělali vše, co bylo v našich silách, přesto se zdráhal
uvěřit tomu, že je za tím nutné hledat Rusy. Odjel a my pokračovali v naší
práci. Ujišťoval jsem se, zda jsou dveře do budovy burzy pevně uzamčeny a někdo
z našich není uvnitř. Několik lidí, které jsem uvnitř objevil, mě v naší
domněncejen utvrdilo.
Po čtyřech hodinách neuvěřitelnéhoúsilí a
nezměrné námahy se nám ten malý dům podařilo strhnout. Choval jsem naději, že
již po několika hodinách bude po všem a že se škoda omezí jen na některé
okrajové a zdánlivě nedůležité budovy v bezprostředním okolí. Byl jsem vyčerpaný
a jen sotva se držel zpříma. Odešel jsem na náměstí, na němž jsme tábořili a na
hodinu a půl zde usnul. Pak mě kdosi vzbudil, aby mi podal zprávu o tom, že se
oheň rozšířil na jeden z domů, který se nacházel na opačné straně burzy a že
vítr žene plameny dál, směrem k ostatním budovám. Ještě jednou jsem se
vrátil na scénu a se mnoui několik místních obyvatel. Nový oheňsi žádal
nadlidské úsilí. Blížilo se poledne a my byli znovu na pokraji svých sil. Už už
jsme pomýšleli na to, že oheň přeci jen dostaneme pod kontrolu. Umírali jsme
málem únavou a v tom jsme spatřili ještě něco mnohem horšího, něco co si
lze jen těžko představit. Oheň si prorazil cestu na šesti jiných místech,
jakoby se příroda s lotry, kteří se tyto po staletí budované památky
pokusili zničit, spolčila. Silný vítr živil plameny a hnal je udivující
rychlostí dál.“
---
„S neztenčenou
silou hořelo až do 19. září, pak ale začalo pršet a oheň pomalu ustupovat. Déšť
se snášel i celý následující den a čím dál tím víc pomáhal zhášet plameny. 21.
září, po sedmidenním boji s plameny, bylo téměř po všem. Císař se vrátil do
Kremlu. Byla vydána nařízení na potlačení drancování. Vojáci, u nichž byly na
výstupech z města objeveny kradené věci, byli zadrženi a předáni [spravedlnosti]. Hromady drahých kožešin, pěkného zdobení a
jiných drahocenností byly odhozeny do bláta. Byl na ně vskutku smutný pohled.
Počítám, že popelem lehly přibližně
třičtvrtiny domů v Moskvě. Kreml a jeho přilehlé budovy zůstalytéměř
nedotčeny.”(mk)
Förster Fleck –t.č.příslušník batalionu
gardových pěších myslivců v 2. divizi VIII.
(vestfálského) armádního sboru generála Junota:
„Bylo to asi 12. nebo 14. října, když
k nám dorazila zpráva, že k odvozu nemocných a raněných, kteří ještě
mají vyhlídky na celkové uzdravení, mají být použity všechny provozuschopné
vozy a koně. Nebylo to sice kdovíjak veselé a přece se jeden musel pousmát nad
těmi tisícovkami nemocných, kteří, jakoby mávnutím kouzelného proutku, rázem
zesílili, aby mohli nastoupit zpáteční cestu do vlasti. Dokonce i ti zcela
zmrzačení nebo z poloviny mrtví,(…),
náhle ožili, přestali se ošívat bolestí a zcela vážně začali uvažovat o tom, že
jim na tak dlouhý pochod vystačí síly. Měli jsme sice dostatek vozů, avšak málo
koní, a proto jsme desetinu z celkového počtu nemocných museli opustit. O
ty, jichž se to týkalo, se již nikdo více nestaral. Byli to kandidáti na smrt a
bylo jasné, že zde své skvělé životy dožijí; všichni ti ubožáci pak umírali na
svých tvrdých táborových pryčnách.
Avšak ani transportům nemocných se nevedlo
o mnoho lépe a krátce po svém odjezdu padli do rukou Rusů; nemocní buď zemřeli,
nebo byli odvedeni do zajetí. Šikovatel Trott a seržant Brettschneider, o nichž
jsem se již dříve zmínil, se rovněž nacházeli mezi raněnými, kteří byli s předstihem
odvezeni. Jak se mi později podařilo zjistit, Brettschneider padl při obraně
svého transportu, Trott se však v zajetí uzdravil a po svém návratu
vstoupil do pruských vojenských služeb.
Několik dní po odjezdu transportů přišel
rozkaz, abychom byli připraveni kdykoliv vyrazit. Velké zásobovací vozy,
v počtu nejméně osmdesáti kusů, byly spáleny nebo vyhozeny do povětří.
Mnoho kanónů bylo zatlučeno a vhozeno do bažin.“(mk)
Příště: V ohni a ledu
Žádné komentáře:
Okomentovat