MEISSONIEROVA NAPOLEONSKÁ EPOPEJ

Když jsem měl poprvé čas zamířit do pařížského Musée d´Orsay, chtěl jsem mnohem víc než „Snídani v trávě“ vidět Meissonierův obraz „1814“. Představoval jsem si monumentální plátno rozměrů Gérardova „Slavkova“, na zdi však visel olej na dřevě o rozměrech 51,2 cm na 75,6 cm! Stanul jsem v obdivu a vychutnával… Tehdy jsem netušil, že mistr, který patřil ve druhé polovině 19. století mezi nejoblíbenější francouzské malíře a poté byl kritikou zatracen jako relikt akademismu, věnoval napoleonské tematice ještě několik dalších děl. Což o to, podobnou tématikou se zabývalo nesčetně umělců, jediný Meissonier však do ní vložil cosi víc. V jeho pojetí totiž nejde o pouhou, byť mistrovskou ilustraci historické scény, ale o atmosféru, náladu a dobu. Podobným způsobem ostatně maloval Raffet, i jeho však Edouard Meissonier (1815 až 1891) myšlenkově předstihl. Narozdíl od předchůdců (např. Grose, Gérarda), žáků (Detailla) či následovníků (de Neuvilla) nepojímal Meissonier válečnou scénu jako konkrétní situaci, ale jako syntézu a charakteristiku období. Inspiroval se tehdy vyšlým, populárním a neobyčejně čtivým mnohasvazkovým dílem Adolpha Thierse „Histoire du Consulat et de l´Empire“. Základní Thiersova teze zní zhruba takto: „Bonaparte byl úspěšný, dokud byl spojen s revolucí, národem a armádou. Jakmile se od revoluce odklonil, vyvýšil se nad národ a spěl k pádu.
Pokusím se tuto tezi dokumentovat na pěti dílech, jimž říkám Napoleonský cyklus (třebaže oficiálně do něj patří jen dvě či tři). Současně je seřadím nikoliv podle doby vzniku, ale podle chronologie událostí na nich zobrazených.

Le Matin de Castiglione (1890)
„Castiglionské ráno“ je olej na dřevě o rozměrech 0,87 x 1,39 m, nedokončená studie k zamýšlenému monumentálnímu obrazu, dnes v majetku muzea v Moulins. Měla by zachycovat ráno 5. srpna 1796, z konkrétní události ale nevychází. Vprostřed se žene Bonaparte na koni, před ním jedou guides, generála provází suita (druhá postava vpravo představuje Duroca). Vojáci s klobouky na špicích bodáků a pod trojbarevným revolučním praporem Prvního konzula nadšeně zdraví. Je to kompozice revolučního elánu, pohybu, nadšení a nositelem toho všeho se stává aktivní Bonapartova skupina v popředí. Bonaparte je tu mladý vítězný symbol revoluce, přehlíží své vojáky s mladickým elánem a je takřka jedním z nich.

1805, Cuirassiers avant la charge (1878)
„Rok 1805, Kyrysníci před útokem“, olej na dřevě (rozměry neznám), dnes ve sbírkách Musée Condé v Chantilly u Paříže. Je to zvláštní, klidná a monumentálně perspektivní kompozice 12. kyrysnického pluku. Třebaže vročena do doby slavkovského tažení, nevychází opět z konkrétna, jen je symbolizuje. Sebevědomí kyrysníci čekají na povel, někteří krotí netrpělivé a nervózní koně, jeden sejmul přilbu a upravuje podbradník, otáčejí se po sobě nebo sledují velitele eskadron a pluku před sebou. Bojový šik se táhne do ztracena, před nimi jen zoraná brázda pole. Vpravo za nimi se přesunuje dělo. Napoleon zdánlivě chybí, skrývá se však spolu se štábem v miniaturních figurkách v úpatí kopce pod vsí v pravém rohu. Je to obraz síly Grande Armée, vrcholu úspěchu a vítězství, kyrysníci jsou hráz a neporazitelná síla, armáda Francie, která nedávno vynesla Bonaparta k císařské koruně…

Octobre 1806, Iéna
„Říjen 1806, Jena“ se jmenuje další obraz, který Meissonier už nedokončil. Známý je z leptu Julese Jacqueta (Bibliotheque Nationale, Paris). Hlavní motiv tvoří Napoleonův triumf, přičemž kontrast s Castiglionským ránem bije do očí. Na návrší Napoleon na bělouši, vedle něj a za ním suita, většina se otáčí k divákovi zády. Vlevo vpředu leží tělo bavorského vojáka, první odraz přeměny národní Velké armády v mezinárodní. Na pozadí se ženou masy kyrysníků do útoku, i jim jsou vidět jen záda. Napoleon je nepřehlíží, jenom přihlíží! Jemu je vidět do tváře, má ostrý profil jako z medaile, neosobní, nezúčastněný, nad věcí i davy. Ti, co jedou do útoku, už nejsou druzi ve zbrani, jen malí vojáčci velkého vojevůdce.

1807, Friedland
Nejambicióznější Meissonierův obraz, akvarel a kvaš na papíře (1888) má impozantní rozměr 1,448 x 2,527 m. Nalézá se ve sbírkách The Metropolitan Museum of Art v New Yorku. Hýří uniformami kyrysníků (trysk koní studoval mistr podle rozfázovaných fotografií koňských skoků), gardových jízdních myslivců, gardových pěších granátníků. Kyrysníci se ženou tak, že pověstné Vive l´Empereur je z kompozice doslova cítit. Je to obraz zbožnění velkého vojevůdce vojáky. Vše se pohybuje, doba kypí, letí a kvasí. Císař stojí na vrcholku i na vrcholu vojenského Olympu, vlevo od něj je Lannes, na levém okraji císařské suity stojí Bessieres.

1814, Campagne de France
„Rok 1814, Francouzské tažení“, je nejznámější Meissonierův obraz. Rozměry, materiál i umístění jsem uvedl v úvodu. Často bývá reprodukován s chybným názvem jako 1812 či Ústup z Ruska, k tomu svádí ponurá zimní atmosféra. Jde však o atmosféru bitev u Vauchamps, Champaubert, Arcis… Nejedná se o obraz porážky, jak je někdy nazýván, ale zarputilé snahy vzdorovat, ubránit se, i když vidina porážky se hlásí. V popředí jede na bělouši Napoleon, je první a osamělý, na co všechno myslí s bičem v ruce a zachumpaný do šedivého pláště? Na osud, prohru, pokoření Francie a pád dynastie nebo kalkuluje a kombinuje další fázi tažení, které bylo po taktické stránce mistrovské? Dívá se, ale jako by nechtěl vidět, je ponořený sám do sebe, začíná být osamělý… Vzadu se táhnou unavené kolony, za císařem jede Ney, zatím ještě věrný a s rukou sebevědomě vtisknutou do boku. Pokud je v akci, nemyslí na to, co bude zítra. To Berthier na kraji obrazu (což je historicky nespravedlivé) už vybočuje z řady (na obr. 5, který je výřezem, není tato figura vidět). Po Neyově levém boku jede neochvějný, leč ustaraný Drouot, vedle něj Flahaut.

Zbývá dodat že obrazy vylíčený příběh Napoleonova vzestupu a pádu chtěl Meissonier završit kontrapunktem. „Erfurt, 1810“, měl vystihovat "císaře nad králi", čas, kdy na Napoleona čekali monarchové starých rodů a dveřníci je ohlašovali plnými tituly i jmény. Když přicházel Napoleon, býval ohlášen jen prostým a navýsost pyšně vyzývavým Empereur. Měla to být pýcha moci a izolovanosti ode všech, i od nejurozenějších. A pak měl přijít obraz s názvem „1815, Bellerophon“, zachycující ne izolovanost, ale izolaci a osamělost. Byla by to silueta na palubě britské válečné lodi HMS Bellerophon, hlídaná britskými vojáky, kolem pustý oceán. Padlý velikán, plující na poslední ostrov…