TAŽENÍ ZA PŘELUDEM: UKÁZKA Z KNIHY

 

TAŽENÍ ZA PŘELUDEM právě vychází. 520 stran, 50 map, 150 vyobrazení. Pak mě nemají bolet záda... Objednat si knihu můžete tady, pokud k vašemu knihkupci nedorazila: http://www.vydavatelstviakcent.cz/kniha.php?id=1194
A zde je ukázka jedné kapitolky i s obrázky a mapou tak, jak je to v knize...

Bodák si dnes přijde na své!

Téhož dne vyrazilo do útoku i Bennigsenovo jádro, soustředěné v prostoru Bartenstein–Heilsberg. Celkem šlo o 67 000 příslušníků řadových jednotek s 8000 muži nepravidelného jezdectva a jako první se pustili vpřed ti, co to měli nejdál, pětapadesátiletý generál a ataman Matvej Ivanovič Platov s létající kolonou, zahrnující 5000 kozáků s 1300 pěšími myslivci a husary. Ta opustila ležené v jednu po půlnoci, jela obloukem po pravém břehu Alle, pod Guttstadtem řeku překročila na břeh levý a mířila do vnitrozemí tak, aby přeťala spojení mezi Neyovým sborem a Davoutovým sborem, rozloženým jižně od něj. Jádro kolony tvořili kozáci (skvělí jezdci na donských stepních koních, které nesmírně obdivoval britský pozorovatel Wilson, sám dokonalý jezdec) a předvoj Nikolaje Ilovajského-5 narazil jižně pod Bergfriedem na první Davoutovy hlídky. Neměly šanci a kozáci hned poté vjeli do tábora voltižérské kompanie 64. řadového, kde zabili šest a zranili deset mužů. Stočili se k severu na Bergfried a cestou pozajímali osmapadesát Francouzů, zatímco Platov sám vyřídil šedesátičlennou ostrahu mostu v Bergfriedu. Davoutovi vojáci sice stihli spálit mostovku, kamenné podpěry ale zůstaly a za půl hodiny už kozáci pospojovali mezi pilíři pontony (což jasně svědčí, že šlo o ženijními službami vybavené a plnohodnotné vojsko), po nichž mohla přejet i děla. Otud vyrazil další Platovův předvoj, tentokrát pod velením hraběte Pavla Alexandroviče Stroganova, vysoce urozeného, energického šestatřicetiletého velitele, který teď vedl jezdce na vesnici Queez. Měl štěstí, cestou narazili na trén s Neyovými osobními zavazadly pod ochranou sice silné, leč ve srovnání s kozáky přece jen nedostatečné eskorty, s níž si snadno poradili o to víc, že doprovod naprosto zaskočili. Pozajímali 500 mužů i důstojníků, k tomu pětadvacet markytánek, a krom Neyova šatstva i jídelních servisů se zmocnili i jeho korespondence, vlastně celé vojenské kanceláře, což byl poklad. Pak se objevila francouzská patrola, která neopatrně došla k vozům, čímž se řady zajatců rozmnožily o dalších třiadevadesát osob… 

Ataman Platov

Tady Platovův úkol končil a on dokonale splnil všechny Bennigsenovy rozkazy. Kozácký ataman pak svoje jednotky rozvinul do oblouku od Allenstein až po Queez pod Guttstadtem tak, aby mohl zasáhnout v případě jakéhokoliv Davoutova pokusu o pomoc VI. sboru.

            Osmatřicetiletý generálporučík Alexej Ivanovič Gorčakov-2, bratranec velkého Suvorova, s nímž prošel Itálií i přes švýcarské Alpy, zatím vedl 6. divizi (10 000 řadových a 1000 kozáků) údolím Alle a chystal se útočit na Guttstadt. Šlo mu to, zaskočil demoralizovaný piemontský lehký batalion, který měl město bránit, zmocnil se skladů včetně zásob pálenky, pozajímal 461 mužů a měl podle Bennigsenova plánu překročit Alle, v čemž mu nic nebránilo, jenže naprosto nepochopitelně zastavil všechny operace s tím, že bude čekat na příjezd pontonové soupravy, třebaže mohl do levobřežní části proniknout i jinak.

            Kníže Petr Ivanovoč Bagration, nejostřílenější a nejzkušenější z Bennigsenových podřízených, hrdina od Slavkova i Eylau, vedl další uskupení 10 000 řadových vojáků a 2100 kozáků, dohromady kombinaci lehkého pravidelného i nepravidelného jezdectva, mušketýrských pluků a pěších myslivců. Vynořil se s tím vším kolem třetí ranní z lesa Lanau u břehu Alle a postupoval do pravého boku Neyových sil severně od Guttstadtu. Francouzské hlídky plnily běžné úkoly, nic nenasvědčovaly, že by na jejich straně vypukl nějaký poplach, leč postup vpřed nešel, jak by měl, neboť kníže narážel na celopolský problém, mizerné cesty, komplikované navíc sevřeným, členitým terénem, plným nepozkoumaných pěšin a statků v celém prostoru pěti až šesti kilometrů severně od Altkirchu. Byla ještě tma a jindy rozhodný až agresivní Bagration usoudil, že raději počká na svého pravého souseda, Osten-Sackena, jako kdyby Neyových 17 000 rozptýlených a nepřipravených mužů představovalo příliš vážnou hrozbu.

            Francouzi ovšem nespali, jak by se zdálo, a v pět ráno zadunělo dělo, což byl domluvený signál, značící přiblížení nepřítele. Rougeaud s podobnou situací už dlouho počítal a vypracoval operační plány i dispozice pro obě své divize i sborové jezdectvo, které teď vcházely v platnost. Maršál na to dohlížel osobně a diviznímu generálu Jeanu Marchandovi opakoval, ať vede agresivní obranu a zdrží útočníky, dokud zbylé části sboru nezahájí ústup k řece Passarge a k městu Deppen. Pak se štábem projížděl celou obrannou linií, neboť nemínil spoléhat na písemné rozkazy a hodlal řídit sám vše, co obsáhne.

            „Náhle v noci kolem třetí ranní, bylo to 5. května, mi do ucha udeřilo dunění děl. Rychle jsem vstal, skočil na koně a pádil k táboru. V chabém jitřním světle jsem spatřil, jak ruské masy vnikají do našich linií. Jedno z našich ležení už bubnovalo na ústup ke Guttstadtu a já se hnal obloukem kolem nepřátelské kolony ke druhému. Maršál Ney byl už na koni, spatřil mě a křikl: ,Velte jim ústup na Pullendorf.‛ (…) S mnoha těžkostmi jsem objel všechny baterie, předal jim rozkaz a dohlédl, aby jely správným směrem,“ vzpomínal na tvrdé probuzení Neyův pobočník Levavasseur.

Ney se probral bleskově, v sedle byl, jak rychle to jen dokázal, a cválal k prvnímu sledu svých jednotek. Projel kolem nich jako o přehlídce, shromáždil kolem sebe velitele pluků a klidně rozdělil úkoly. Tou dobou už všude kolem svištěly dělové kule, velitel sboru, jehož nazývali i přezdívkou Michel Sans-Peur, Michal Nebojsa, však klidně dokončoval bojové rozdílení, v jehož závěru se obrátil na komandanta Girarda ze svého štábu s otázkou:

„Domníváte se tedy, že nás zcela obklíčí?“

„Nepochybně. Jsme tu jak prst v prstenu,“ odpověděl Girard.

„Nuže, za mnou. Bodák si dnes přijde na své,“ přikývl maršál a vydal rozkaz k organizovanému ústupu za boje jihozápadním směrem.

V šest ráno se Bagration konečně rozhodl, že postoupí na Altkirch, kde narazil na 750 mužů 39. řadového, veterány ověnčené i slávou prvního Bonapartova italského tažení 1796. Terén znali dokonale, měli tu několik redut a ruské útoky odráželi dobrou hodinu, čímž dali Neyovi skvělý čas, aby rozvinul obranu za nimi. Plukovní Soyer odváděl vynikající práci i ve chvíli, kdy regiment Altkirch opouštěl a byl napaden ruským jezdectvem.

            „Naše tři jezdecké pluky útočily jeden po druhém, byly ale odraženy a francouzský velitel se pokaždé směle objevil před čelem svých jednotek, aby je semkl. Teprve když se odkolesnila naše dvě děla a zahájila palbu kartáči, Francouzi ustoupili,“ psal s obdivem Jermolov.

            Pluk ustupoval ve dvou batalionních karé a dostal se až do Altkirchu, kde čekal Michel Ney, který ze sebe vydával to nejlepší. Terén měl dokonale nastudovaný a nyní začínal využívat všechny jeho přednosti, Levé křídlo obrany rozvinul tak, aby se opíralo o les, a před čelem měl mokřiny, pro jezdectvo neprostupné, což skýtalo dokonalé krytí. Jedinou nevýhodou bylo, že měl po ruce kolem pouhých pěti tisíc mužů a hrstku sborového jezdectva, jenže Bagration nemohl převahu kavalerie využít a musel proti tomuto křídlu vyslat myslivce, zatímco dělům velel, ať se rozvinou na střed a zahájí palbu. V lese a u něj se nicméně znovu ukazovala věc, kterou kníže zakusil i u Slavkova. Francouzská pěchota, lehká i řadová, měla výcvikem i zkušenostmi nad ruskými myslivci nesrovnatelně navrch a zejména v lesním porostu pak Rusové hlásili, že nepřátelská palba, vedení z rozvinutého uspořádání, od střeleckých dvojic, byla doslova vražedná. 

           

Genpor. Uvarov

Situaci, kdy postup 5. mysliveckého vázl, se pokusil změnit plukovník Fjodor Gogel, týž, který se u Mohrungen zmocnil francouzské orlice, za což mu pruský král udělil řád Pour le Mérite. Pravda, dostal k tomu rozkaz od generálmajora Rajevského, to však neznamenalo, že by on a jeho muži útočili s menším zápalem, jenže i jeho Francouzi odrazili a Rajevskému nepomohlo ani vyslání dvou dalších pluků. Nakonec ale převaha sil zvítězila a čtyři myslivecké pluky se v čele s generálmajorem Karlem Baggovutem prodraly z lesa k výšinám, kde měl maršál Ney svoje velitelské stanoviště.

            Bagration, který vývoj situace sledoval stejně pečlivě jako jeho protivník, poslal svoje pobočníky, ať mu seženou pomoc či posily, neboť očekával podporu zprava, leč nikdo se tam neobjevoval. Jeden z nich nakonec narazil u vsi Lauterwalde na samotného Bennigsena a vrchního velitele jeho hlášení rozpálilo, neboť vpravo od Bagrationa už měl dávno být generálporučík Osten-Sacken s útočným jádrem, se 14 000 pěšími a 7000 jezdci, kteří měli Neyovi přetnout ústupovou trasu na Deppen. Bennigsen byl od tří ráno v sedle, dojel do Lauterwalde v šest a do tohoto okamžiku věřil, že Fabian Vilhelmovič Osten-Sacken svůj úkol splnil, přičemž vyslal, jak měl ve druhé fázi uloženo, část sil doprava k Dochturovovi a Eldittenu.

            Ani jedno z toho se nestalo!

            Tři ze Sackenových kolon nicméně byly nablízku a Bennigsen okamžitě poslal něco jezdectva od těchto částí spolu s Moskevský granátnickým a Kostromským mušketýrským pod velením generálmajora Karla Meklenburského, aby Bagrationovi pomohly. Pak zasadil koni ostruhy a osobně vyrazil hledat podřízeného, který zklamal všechny jeho naděje.

            „Byla to Sackenova chyba, že plán nefungoval. Dospěl pozdě k svému cíli, omlouval se křikem, že musel dělat velkou okliku a že potřeboval další instrukce, Šuškalo se ale, že Sacken měl zlost na vrchního velitele, záměrně sabotoval jeho podnik a zabránil mu uspět. Mnozí byli vzteklí, že se promarnila tak skvělá šance zničit celý nepřátelský sbor,“ mínil kanonýr Jermolov.

            Nutno ovšem zdůraznit, že Leontij Leontějevič neřekl ve svých memoárech o Sackenově chování u Guttstadtu jediné špatné slovo…

            Zatímco Bennigsen v duchu spílal Sackenovi, Bagration zuřil nad nečinností Gorčakovovou. Očekávat, že mu bočním úderem na Guttstadt a jeho obsazením odlehčí a upoutá Neyovu pozornost, jenže ani na této straně se nic nedělo. Když tedy dostal kníže posily od Bennigsena, postavil se alespoň do čela Moskevského granátnického a osobně vedl útok na bodák, jenže narazil na infanterii v modrém, rozvinutou do linie a pálící dvěma řady salvu za salvou, což granátníky zastavilo, Přesila byla nicméně velká, maršál císařství ostatně hrál jen o čas a kolem druhé odpolední, po tříhodinovém zápase, nařídil další ústup. V tom čase se bojovalo zuřivě a lehcí jezdci měřili síly s kozáky, na což doplatil plukovník Pierre Mourier od 15. jízdního mysliveckého, který utržil pět ran kopím, z nichž ta poslední jej srazila ze sedla. Měl štěstí, a třebaže ho zprvu pokládali za mrtvého, padl do zajetí a přežil…

            Neyovo hlášení maršálu Berthierovi, datované pátého z Ankerdorfu, dává ucelený a plastický obraz horkého dne.

Říká se v něm:

            „Od pěti ráno jsem byl předními hlídkami varován, že nepřítel pochoduje na Altkirch se značnými silami v infanterii, kavalerii i artilerii. Vyrazil jsem okamžitě do terénu hned poté, co jsem dal jednotkám rozkazy, aby byly připravené na pochod.

            První nepřátelská kolona v síle kolem deseti tisíc mužů se zmocnila Altkirchu až po největším úsilí. Devětatřicátý řadový pod velením plukovníka Soyera, který včera dorazil, se pokryl slávou, když odrazil pět útoků jezdectva a všechny útoky ruské pěchoty. Bravura tohoto regimentu mi umožnila podniknout všechna obranná opatření.“

            Maršál pak precizně nastínil koncentrický postup čtyř útoků, tedy uskupení, včetně hlavního útoku Bagrationa.

Pak pokračoval:

„Nemohu podrobně rozepisovat všechny přesuny, které jsem jednotkám nařídil, stále čekám na podrobnější hlášení, mohu ale Vaši Jasnost ujistit, že jen těžko lze bojovat zapáleněji, než to v zápase s nepřítelem učinili všechny moje jednotky bez rozdílu (…), a řež byla tak prudká, že všechny brigády sboru, jedna jako druhá, ba nejednou celé divize nepřestávaly s palbou dvou řadů po batalionech. Nepřítel manévroval pomalu: od osmi ráno jsem byl všude obklíčen a moje spojení s maršály Davoutem a Soultem bylo přerušeno. Navzdory kritické situaci nedokázal nepřítel rozbít jediný peloton mojí pěchoty, a ústup, zahájený ve dvě odpoledne, probíhal v největším pořádku…“

            Michel Ney vyklízel po zmíněné druhé hodině Guttstadt, stahoval se na ves Queez a odtud na jihozápadnější Ankendorf, do předem vybraných a zčásti i chvatně připravených pozic. Přálo mu štěstí; kdyby tu byl Sacken s 3. divizí a Uvarovovým jezdectvem, musel by se tvrdě probíjet z obklíčení…

Maršál Ney (Meissonier)

Jenže Fabian von Osten-Sacken se nenacházel tam, kde mu to Bennigsenovy dispozice ukládaly. Vyložil si je víc než volně, zjevně je neměl sebemenší chuť plnit a následkem toho zbrzdil nejen 3. divizi, nad níž měl přímé velení, ale i další uskupení, která mu z titulu služebně nejstaršího podléhala, 14. divizi generálporučíka knížete Golicyna-5, hrdiny od Gołyminu, a jezdectvo generálporučíka Fjodora Uvarova. K dovršení všeho pod něj patřila i Essenova 8. divize, která měla postupovat ve směru na Elditten…!

            Jeden z Bennigsenových pobočníků Sackena nakonec našel tři kilometry před Wolfsdorfem naprosto nečinného, s jednotkami vařícímu u táborových ohňů a jezdci sesednutými. Ačkoliv sem doléhalo dunění děl, nikoho to nevzrušovalo a nikdo za jejich hlasy nešel…Bennigsen sem musel poslat dalšího důstojníka s jasnými rozkazy, teprve pak se Osten-Sacken hnul proti Wolfsdorfu, kde byl předtím jediný francouzský batalion! Tohle zdržení dalo brigádnímu generálu Françoisu Roguetovi čas, aby shromáždil svoje jednotky a ustoupil na ves Scharnick. Když na něj konečně Rusové zaútočili, narazili na vybudovanou obranu, kde se o zahrady, ploty a chalupy rozbíjela jedna vlna útoku za druhou. Roguet nakonec nařídil ústup a sám se stahoval jako poslední s prvním batalionem 27. řadového, když pod ním kartáčová kulička zabila koně a jemu způsobila zranění, po němž zůstal ležet, až padl do zajetí… Většina batalionu zahynula, nebo padla do rukou Rusů jako jejich generál, brigáda ale ustoupila, kam potřebovala!

            „Mám mnoho lidí mrtvých a zabitých kartáčovou palbou a střelbou z mušket, nepřátelské ztráty jsou ale čtyřnásobné. Příčinou toho rozdílu je, že protivník chtěl vše srazit svým mohutným jezdectvem a že navzdory tvrdohlavosti, kterou do útoků opakovaných až do čtvrté odpolední vložil, neměl úspěch. Ve čtyři hodiny jsem zaujal postavení v Ankendorfu a nepřítel se rozložil proti mně před Queezem,“ pokračovalo Neyovo hlášení, v němž nepřítele kritizoval za to samé, co z nutnosti udělá za osm let u Waterloo!

            „Nepřišel jsem o jediné dělo ani zástavu. Želím statečného generála Rogueta, který byl zabit; klesl vedle mne, byl zasažen kartáčem…,“ konstatoval maršál s pýchou i smutkem, když na závěr vypočítával úspěchy a sčítal rány.

Netušil, že Roguet přežil.

Den se zvolna chýlil ke konci, slunce zapadalo a Bagration došel před Queetz, stále obsazený Neyovým zadním vojem. Nebyl to skvělý postup, krom Platova se ale dostal nejdál ze všech.

Ney ztratil v tomto zápase na 2000 mužů, z čehož bylo kolem pětiny mrtvých a raněných, ačkoliv jich mohlo být víc, neboť někteří se vrátili, když je už nikdo nečekal. To byl případ kapitána Desmasura od 59. řadového a jeho kompanie, která se prostřílela skrz kozáky, a maršál velitele jednotky přede všemi objal, což vzbudilo ještě větší nadšení. Pokud jde o Neye, počínal si ale skvěle, byl v přední linii na mnoha místech, dával rozkazy s přehledem o situaci a ustupoval plánovitě, až když nastal ten pravý čas. Na ruské straně se nikdo tak nevyznamenal, i Bagration, čekající marně na Gorčakovovu akci, vlastně celý plán narušil, a ze všech Bennigsenových záměrů nakonec zbylo tolik, jako, řečeno slovy ruského současníka, kouř z dýmky.

            Nazítří se dal čekat další boj, leč Bennigsen pro to udělal málo. Vlastně jen poručil Bagrationovi, ať ve tři ráno vyrazí a zatlačí Francouze za řeku Passarge. V šest ráno ovšem zjistil, že Ney neustoupil, což nechápal, neboť věděl, že Rougeaud nedostal žádné posily, když mu to ale denní světlo dovolilo, mohl konstatovat, že jde o rozvinutou, silnou obranu s využitím výšin pro děla, linie nahoře na svazích a mokřin pod nimi. Obhlédl vše osobně, dojel až na necelých 400 metrů od Francouzů, což bylo smělé, načež nařídil Bagrationovi čelní útok a hnal pobočníka ke Gorčakovovi, aby se z boku přidal.

            „Jen co se zvedla lehká mlha, obnovili Rusové svoje útoky, avšak s mnohem menšími úspěchy než včera, neboť terén byl pro nás příznivější,“ vzpomínal si Fantin des Odoards.

Ochranná linie se táhla na severozápad od Ankendorfu až k údolí potoka vlevo od statku Heilgenthal, směrem na Waltersdorf, a tentokrát se Hannoveřanovi v ruských službách podařilo alespoň dva velitele koordinovat, byť Gorčakov se objevil až v době, kdy Bagrationův útok kulminoval. Zasáhnout měl z druhé strany i Sacken, leč na rozkaz reagoval urážlivě a Bennigsen jej zbavil velení. To ovšem okamžité situaci nepomohlo, i když vrchní velitel poslal generálmajora Alexandra Focha (rusky Foka), aby se ujal velení části Sackenovy kolony a vedl ji.

Genpor. Osten-Sacken

            V té chvíli Bennigsenovy naděje stouply, neboť se za ním objevil Konstantin Pavlovič s gardou, což dodalo řadovým jednotkám něco kuráže i nadšení, jenže Michel Ney čelil útokům skvěle, ukázal taktické mistrovství a jeho odvaha rozpalovala víc, než to kdokoliv z ruských velitelů svedl.

Přesto měl onoho rána hlavu plnou starostí. 

            „Maršál (…) mě pověřil, abych vám sdělil, že je napaden přesilou, kterou odhaduje na 25 000 až 30 000 mužů, které vidí před sebou; a na výšinách Glottau pozoruje ještě čela kolon. Doufá, že maršálové Soult a Davout podniknou diverzi v jeho prospěch. Bylo by důležité, aby maršál Davout vysunul divizi k Deppenu, k němuž ustoupíme, budeme-li k tomu donuceni. Naše jednotky se bijí dobře, jsou statečné (…). Nepřítel je velmi silný v jezdectvu,“ psal náčelníkovu hlavního štábu maršálu Berthierovi ráno šestého náčelník Neyova štábu Dutaillis.

            Jenže na pomoc mu toho dne nepřišel nikdo!

Ney nedbal na nebezpečí, bylo to ostatně jeho zvykem, a Octave Levavasseur, jeho pobočník, vykreslil s netajeným obdivem obraz od noci do vrcholu boje:

            „Byla noc; maršál si lehl na zem a usnul, zatímco celou armádou zmítaly obavy. (…) Žasli jsme nad tou silou ducha, kterou nemohlo nic otřást.

            Maršál se vzbudil za rozbřesku: ,Na koně,‘ pravil, ,dneska nám bude horko.‘ Vyrazili jsme, nejprve Ney následovaný generálem Serouxem, pak náčelníkem svého štábu generálem Dutaillisem, adjudant-commandantem Mallerotem, podnáčelníkem, pobočníky a důstojníky, dohromady to byla skupina dvaceti lidí. Ta jela k nejzazšímu levému křídlu a vrhla se na první ruskou hlídku, která vystřelila z pušky. V téže chvíli přiletěla dělová kule, ta nás ale minula. ,Levavasseure,‘ řekl mi maršál, ,spočítejte děla.‘ Jedna kule naší skupinou proletěla a ustřelila koni generála Serouxe ohon. Jiná kule trefila generála Dutaillise do pravé ruky a odervala mu ji. Chirurg rameno obvázal a my chvátali i s generálem, jehož jsme vysadili na koně. O kus dál srazila kule plukovníka Mallerota. Seskočil jsem, abych zjistil, jak je zraněn, po kuli jsem ale nenašel památky. Přesto byl plukovník mrtev. Vojáci tomu říkali být zabit větrem od kule.“

            Obchvat pravého Neyova křídla kolem Queetzského jezera se Gorčakovovi nedařil, v lesních mokřadech doslova uvázl, stal se terčem francouzských ostrostřelců i baterie na pahorku a musel ustoupit. Když maršál viděl, že ruský útoky z obou směrů slábnou, nařídil ústup na Deppen, kam už poslal dvanáctiliberky kapitána Casimira Gosse de Serlay, aby si za řekou sám našel pozici, z níž Rusy přes řeku nepustí. Levavasseurovi, vyškolenému dělostřelci, poručil, ať převezme desetidělovou baterií, s níž bude ústup krýt. Levavasseur vše pak vylíčil:

„Slyšel jsem hluk boje, co maršál vedl, a spatřil jsem zanedlouho, jak dokonale uspořádané řady sestupují k údolí Passarge. Vytvořil z celého svého armádního sboru obrovské karé, aby mohl střílet do všech čtyř stran, a děla měl v rozích. Bylo to karé ze železa vprostřed nepřátel a nádherný pohled na hrstku lidí, střílejících do čtyř směrů, jak jdou a bijí se mezi padesáti tisíci Rusy.

Maršál Ney využil za tohoto skvělého ústupu všechny terénní překážky, které se mu nabízely, aby znesnadnil nepříteli postup. Kompaniím voltižérů rozkázal, aby se skryly v lese či v roklích; ti muži se statečně oddělili a valivou palbou zadržovali pochod Rusů, zatímco armáda bubnovala na ústup. Ty kompanie, z nichž už žádná nepřišla zpět, se s nadšením zasvětily smrti, aby nám usnadnily ústup.“

Fantin des Odoards stručně zaznamenal:

„Ústup pokračoval s výjimečnou přesností a vbrzku zaujal sbor pozici za Passarge, říčkou, kterou lze na mnoha místech brodit. Ves Deppen, na jejímž konci stojí přes Passarge most, se stala jevištěm krvavého boje. Byla několikrát ztracena i dobyta a bít jsme se přestali, až když ji plameny celou strávily a donutily jedny i druhé odtud zmizet,“ tvrdil Fantin des Odoards a musel myslet tu část Deppenu na předmostí; podle Neyovy relace se o ni bojovalo šestkrát!

Nakonec přešel Ney řeku Passarge, strhl za sebou dva mosty a na levém břehu budovat obranná postavení.

„Nikdy neukázal maršál Ney víc chladnokrevnosti a nezdolnosti než v tomto pamětihodném boji; jeho brilantní manévry, zápal, který dokázal dát svým mužům, co byli o tolik slabší, a zejména obratnost, s níž divizní generál Marchand rozvinoval svoje jednotky, rozhodly o vítězství. Rusové měli, jak sami přiznali, v tom památném dni na dva tisíce mrtvých a přes tři tisíce raněných: ztráty Francouzů byly ve srovnání s tím o hodně menší; tři stovky mužů nicméně pozajímali za ústupu armádního sboru k Passarge kozáci, kteří je pronásledovali…,“ takto ohodnotil boje mezi Deppenem a Guttstadtem sedmnáctý svazek Victoires, conquêtes, désastres, revers et guerres des Français; je pravděpodobné, že ony tři stovky zajatých tvořili především voltižéři, o kterých se zmiňuje Levavasseur:

            Obě Neyovy divize se stahovaly stupňovitě, jedna střídavě kryla druhou a měly co dělat, neboť odrážely útoky početné ruské kavalerie, zejména útoky Grodnenských husarů, kteří vzdorovali palbě s neobyčejnou odvahou a vůli obranu rozbít. Největší tíhu těchto útoků nesl 6. lehký, poslední z posledních v zadním voji; když dojeli husaři moc blízko, vytvářel batalionní karé, jezdce odrazil a zase se dával na pochod. Vypadalo to, že pluk nemá šanci, přesto ale řeku po zčásti už spáleném mostě přešel a zmizel v zástavbě na druhé straně.

            „Já zahájil palbu kartáči a vyhnal nepřítele z Queezu, nicméně když pak zaútočili na Francouze v otevřeném terénu Grodnenští husaři, obrátily je dva nepřátelské kartáče na útěk,“ povzdechl si Jermolov.

Ruská pěchota

            Neyovu mistrovství složili poklonu mnozí, kteří vše z ruské strany viděli, britský pozorovatel Bathurst i princ Eugen Württemberský. Maršál sice ztratil během dvoudenních bojů 3251 mužů, což činilo na 20 % stavu VI. sboru, zastavil ale ruskou ofenzívu a umožnil Napoleonovi připravit protiúder. Bennigsen sice hlásil boj o Guttstadt jako svoje vítězství, ve skutečnosti ale prohrával, i když postupoval. Navíc se ukázalo, jak nedisciplinovaní jeho podvelitelé jsou, kterak má francouzská pěchota v boji palbou a v rozvinutém uspořádání navrch, a jediné, s čím si Francouzi zatím neuměli poradit, byli kozáci. Děti stepi se objevovaly nenadále, stejně tak i po úderu mizely, dojížděly hluboko do týlu a vážně jej narušovaly.

            Navečer 6. června dolehly k Bennigsenovi vzdálené výstřely děl a on mylně usoudil, že je to signál maršála Davouta Neyovi. Davout, v řadě bitev předtím tak skvělý a pohotový, nepřicházel, i když o to Ney žádal.

Ještě sedmého na poledne Rougeaud Berthierovi psal:

            „Nic ke slyšení ani k vidění ze strany maršála Davouta!“

Posily VI. sboru nepřicházely, leč ruský velitel se jich obával a myslel na ústup.

            Vše ovšem mohlo dopadnout pro francouzskou stranu lépe, kdyby do boje zasáhl maršál Soult… Ney mu to kupodivu nevyčítala Saint-Chamans jej spatřil navečer v dobrém rozmaru:

            „Já tady viděl maršála Neye, jemuž pobrali všechna zavazadla, jak se zvesela maršála Soulta ptá, zda by mu nepůjčil nějaké kalhoty, neboť, dodával se smíchem a tloukl se do stehna, mu Rusové nechali jen tyhle (což byly kalhoty z nankinu).“

Maršál, jehož zanedlouho ověnčí titul vévody z Elchingenu,planul po bojích o Guttstadt nadšením, což prosvítá i jinak věcným hlášením, které Napoleonovi poslal už v průběhu druhého dne boje, kolem poledního z Deppenu:

„Byl-li včerejší boj, pro armádní sbor, jehož velení mi Vaše Veličenstvo svěřilo, dnem slávy, ten dnešní představoval skutečnou bitvu svedenou devíti pluky infanterie a asi šesti stovkami jezdců proti nejméně desetitisícovce jezdectva, třiceti tisícům pěchoty a šedesáti dělům.“

Myslel si, že tomu všemu velel sám imperátor Alexandr, tvrdil, že jej viděl, nejspíš to ale byl velkokníže Konstantin Pavlovič, který vskutku pojel dvěma čelními liniemi a byl pozdravován mohutným urá.

Pak maršál znovu upozornil na to, jak mdle Rusové manévrovali, i když jej přesila nutila ustupovat. Složil hold plukovníku Becquillymu, skvěle kryjící ústup děly, a pokračoval závěrečnou fází:

„Po příchodu do údolí Deppenu a po třech zastaveních na půl dostřelu děl (…) se nepřítel rozhodl podniknout generální útok, aby nás rozložil, leč marně. Moje pluky vedly palbu dvěma řady po batalionech jak na manévrech. Rekruti se bili tak, aby se vyrovnali starým vojákům.“

Opět vypočítával ztráty počínaje těžkým zraněním svého náčelníka štábu Dutaillise:

„Utrhlo mu to pravou ruku; doufám, že nezemře, odejel do Osterode…“

Tahle naděje se mu splnila, Adrien-Jean-Baptiste Dutaillis (či du Taillis), přežil a skonal jako jednadevadesátiletý roku 1851…

Pak Michel Ney poněkud fanfarónsky shrnul základní chyby ruských velitelů:

            „Jsem si jist, že s třiceti tisíci Francouzi lze snadno porazit šedesát tisíc Rusů. Pomalost a dlouhé rozvažování nepřítele mi při všech jeho manévrech 5. a 6. června poskytly přehled o všem, co chce učinit, i o tom, že není schopen jednat se soustředěním sil. Kdybych měl jezdectvo v poměru, který by odpovídal síle pěchoty, mohl bych na nepřítele s úspěchem zaútočit a zahnat jej. Vojáci žádají odplatu!“

V císařových očích se tímto bojem plně rehabilitoval, odčinil zbrklost od Jeny roku 1806 i hazardní a svévolné vyražení vpřed v lednu 1807. Napoleona Neyovo chování u Guttstadtu nesmírně potěšilo, a když mu tlumočili jeho chladnou, odhodlanou větu o bodácích, které si přijdou na své, císař nadšeně zvolal:

„V tom ho přesně poznávám!“