čtvrtek 9. června 2016

POHNUTÝ OSUD MEXICKÉHO NAPOLEONA





KAREL ŘEZNÍČEK
Snad každý byť jen povrchní amerikanista či milovník westernů zná neblahý osud obránců Alama, jehož pád měl začátkem jara již 180 výročí. Nejspíše pak i z hloubi duše nenávidí mexického diktátora, díky němuž tolik statečných mužů raději volili smrt v boji, nežli podrobení se despotovi, jenž si na západní polokouli vysloužil přezdívku mexického Napoleona…

Existují dva velkofilmy s Alamem v názvu, jeden Santa Annu líčí primárně jako charismatického vůdce mexického lidu, druhý jako zcela excentrického psychopata – kde je tedy pravda. Jak tomu tak bývá nejspíše někde uprostřed, neboť někteří Mexičané svého presidenta milovali, jiní nenáviděli, jeho v boji ztracenou nohu spoluobčané nejprve uctívali jak ostatek světce, pak, když se od něj štěstěna odvrátila, vláčel dav amputovanou končetinu ulicemi hlavního města. Všichni bez rozdílu však musejí s odstupem času uznat, že byl ve své době nejvýraznější osobností mexického vojenského i politického života, a kdo v kolotoči bezpočtu vzestupů i pádů dokáže zůstat nekontroverzní?
Santa Anna

Je zpravidla udáváno, že se Antonio López de Santa Anna narodil v Xalapě 21. února 1795, ale datum na 100 % jisté nejspíše není a kolísá dokonce i rok, nebo se naleznou i jiné chybné údaje (třeba tvar Jalapa, ale ty jsou zcela jinde, než městys nedaleko Veracruzu). Jeho jméno jde výrazně prodloužit na Antonio de Padua María Severino López de Santa Anna y Pérez de Lebrón, přičemž ono druhé příjmení (za Y) u aristokratů, třebaže koloniálních, označovalo původ ze strany matky a jakkoli španělština u slova Ana používá jen jedno N a je s jedním někdy i psán, do světového povědomí vstoupil po anglicku se dvěma a ty má i na hrobě, tak mu je ponechme i zde...

Zhruba v 15 letech vstoupil do novošpanělského královského vojska, byl nepřímým i očitým svědkem tvrdého a krvavého potlačování independistů a už už se zdálo, že Madrid si kontrolu nad Mexikem zachová. Tehdy však Santa Annův nadřízený generál de Iturbide přešel na stranu povstalců a neočekávaně, zato zásadně, zvrátil poměr sil. Nečinil tak nejspíše zcela nezištně a již záhy se dal svými vojáky prohlásit nejprve regentem, a posléze, v červnu 1822, po té co Bourbon don Carlos odmítl aspirovat na trůn nezávislé země, dal se sám korunovat mexickým císařem jako Augustín I. Iturbidův blízký spolubojovník, teprve sedmadvacetiletý brig. gen. Santa Anna, pak sehrál klíčovou úlohu v donucení Veracruzu (v září 1822), poslední významné královské bašty, k sejmutí španělských symbolů a uznání autority nové independentistické vlády.

Jezdecký portrét Santa Anny
Byl tehdy odměněn exponovaným postem vojenského guvernéra tohoto klíčového přístavu (byť, dodejme, že zdejší ostrovní pevnost San Juan de Ulúa Mexičanům, nedisponujícím zprvu válečnými plavidly, vzdorovala až do listopadu 1825), ale již zanedlouho se k designovanému vladaři nezachoval příliš loajálně, naopak se nechal zviklat republikánskými sympatizanty a z císařovy pravé ruky se brzy stal jedním z nejvýznamnějších protimonarchistických rebelů. Jako velitel republikánského vojska, jež se vydalo proti metropoli měl následně lví podíl na následné kampani, jež Augustina I. bez velkého krveprolití svrhla. Excísař se však nemínil smířit s odstavením a exilem v Evropě (nejprve Livorno, pak Londýn), vrátil se nazpět do Mexika, a svůj naivní pokus o „návrat do služeb ohrožené vlasti“ zaplatil smrtí před popravčí četou.

Jeho zbytečnou smrt Santa Annovi však přičíst v nejmenším nelze, naopak byl to on, kdo zahájil později Iturbidův rehabilitační proces po němž se ostatky prvního mexického císaře ocitly v čestném katafalku v katedrále Ciudad de México, a ctil jej jako generála osvoboditele. Santa Anna zatím zůstával především vojákem, jako nepřítele vnímal hlavně Španěly, a politickou moc neuchopil, byť vojsko reorganizoval k obrazu svému a cílevědomě budoval svou pozici v armádě. Znovu se mimořádně zaskvěl po té, když se Španělé pokusili zvrátit koloběh dějin a obnovit svou svrchovanost. Respektive s nezávislostí Mexika se Madrid dlouhodobě odmítal smířit, smlouvu z roku 1821 ratifikovanou toliko tehdejším místokrálem nerespektoval a podnikl několik akcí k znovuovládnutí ztraceného panství, jenže ne s potřebným důrazem, neb se již drolilo celé latinskoamerické impérium, a vlastně se omezil spíše na hospodářskou blokádu a záškodnické akce na pobřeží...
Oslava Dne nezávislosti r. 1821;
uprostřed de Iturbide, Santa Anna zcela vlevo...

Mexičané nezůstali pasivní, nakoupili a vyzbrojili lodě, jež obdobně ohrožovali dosud Španěly pevně ovládanou Kubu, a Santa Anna prý dokonce uvažoval o vlastní invazi. V létě roku 1829 podnikl španělský generál Isidro Barradas (či Isidoro Barrada Valdés) pokus přenést válku z mořské hladiny opět na mexickou pevninu. Vypravil expedici asi 3500 španělských vojáků z Havany, a vyplul spoléhajíce se na podporu stovek roajalistických emigrantů nacházejících se na Kubě, i mnoha Mexičanů podobného smýšlení. Rozhodl se získat rozsáhlé předmostí mezi Tampicem a Altamirou a vylodění předvoje jeho invazních sil na Cabo Rojo se nesetkalo s vážnějším odporem. Jenže Santa Anna nelenil rázně vyrazil nepříteli vstříc a 10. až 11. září došlo k rozhodujícímu střetu u Pueblo Viejo, v níž z pozice ministra války a vrchního velitele zaskočil jádro Barradasových intervenčních sil, jež předtím odřízl od zásob a posil, a nyní po marném pokusu obležených blokádou prorazit donutil Španěly potupně kapitulovat.
Bitva u Puerto Viejo

Třebaže Madrid nezávislost Mexika akceptoval až v prosinci 1836 (jako u první z republik svého bývalého impéria), a otázka velikosti hrozby Barradasovy expedice je diskutabilní, Santa Anna se stal na sklonku roku 1829 „spasitelem vlasti“ a jeho popularita „národního hrdiny“ asi dostoupila zenitu. Znovu nevyužil situace a nesáhl po možnosti chopit se i politické moci, třebaže v řadě převratů hrál nesporně významnou roli, ne-li přímo aktivně, tak pasivitou svých vojáků, ale životnost prezidentů se tehdy počítala v řádu týdnů, ne-li i jen dnů. Konečně roku 1833 usoudil Santa Anna, že nestabilních vlád „slabochů“ bylo dost a koalici Valentínem Gómezem Faríasem se dal zvolit presidentem sám, nebo i vicepresidentem – oba se v prezidentském úřadu totiž střídali ve zhruba tříměsíčních cyklech, přičemž každý měl své priority, Farías byl civilistou, zatímco Santa Anna vojákem a ústava tu nedovolovala, aby velitel armády v poli současně zastával nejvyšší státní úřad...

Santa Annova  protéza
Každopádně oba byli to co bychom dnes označili liberálové, „liberálové své doby“, kteří řešení špatné hospodářské i politické situace v zemi spatřovali v odstranění panující anarchie a utužení moci centrální vlády, což však vyvolalo v mnoha oblastech země nejen nevoli, ale i otevřenou revoltu. Nicméně občanská válka mezi Centralisty a Federalisty probíhala již dříve i bez Santa Anny, jež však měl potenciál ji nejen vést, ale i vyhrát. Za řinčení zbraní hrál voják Santa Anna před Faríou pochopitelně prim a třebaže druhý zastával úřad prvý utužoval svou moc, ba v konečné fázi se prohlásil v antickém slova smyslu diktátorem. Po triumfálním vítězství v patrně rozhodující bitvě u Guadaloupe [11. května 1835] mohl zdánlivě vychutnávat triumf, ale právě že jen zdánlivě.

Plamen odporu totiž ještě nebyl ani nyní zcela uhašen a exemplárním příkladem autority i síly nové vlády měla být pacifikace své autonomní požadavky stupňujících Anglos v Texasu. Bylo to logické rozhodnutí, nešlo mít dvojí metr a navíc „vnější nepřítel“, tím spíše pak jiné víry a řeči, je po staletí osvědčeným společenským tmelem. Otázkou ovšem je proč v této kritické chvíli Santa Anna odstavil od moci spolehlivého a věrného Gómeze Faríase, nýbrž „regenství“ svěřil nedávno opozičnímu a navíc nemocnému Miguelu Barragánovi. V době kdy byl Santa Anna vázán v Texasu, pak Barragán nadto ze zdravotních důvodů na úřad rezignuje a záhy na to skoná, a vztah jeho nástupce Josého Justa Corra, ke generalissovi sice není nikterak nepřátelský, ale zájmy Mexika mu budou výše...

Poměr sil byl poměrně jednoznačný a přes příliv amerických dobrovolníků do řad rebelujících Texanů kampaň probíhala úspěšně. Jakkoli heroická obrana Alama mohla Santa Annu jedině zdržet (a rozlítit), nikdy ne zastavit, a v případě dalších odřadů to bylo obdobné. Z pacifikační mise se tím stávalo regulérní válečné tažení a prolitá krev volala po krvi, a to platilo nejen u hesel typu „Pamatujte na Alamo! Pamatujte na Goliad!“, leč i Mexičané měli své pádné důvody, proč rebelům nedávat pardon, tím spíše pak americkým žoldákům – ovšem nějaké cílené vraždění žen a dětí generalissovými vojáky již patřilo do říše cílených propagandistických lží, a když snad, tak k rozličným excesům docházelo za každé války...
Bitva u San Jacinta

U San Jacinta, dne 21. dubna 1836, se však všechno zvrtlo, mexický předvoj se nechal zaskočit, kavalerie při spížování, infanterie při siestě, a k dovršení všeho byl u něj přítomen i poněkud sjetý a nyní přespříliš sebejistý vrchní velitel, který sice nejprve unikl, ale zbloudil a následně upadl do zajetí. Pragmatický vůdce Anglos Sam Houston sjednal s mexickým generalissimem úmluvu, dle níž Santa Anna přes všechny své „válečné zločiny“ unikl smrti za příslib, že poskytne Texasu svobodu, což tento tzv. Smlouvou z Velasca, učinil. Přestože mexická armáda měla stále zdrcující převahu a mohla pokračovat v tažení, slovo dané jejím generalisimem, navíc stvrzené podpisem a převtělené do formy rozkazu, bylo pro vojáky zákonem a velitelův život příliš cenný…
Zajatý Santa Anna před Samem Houstonem

           Santa Anna se vrátil do vlasti dlouhou oklikou přes New Orleans, aby zjistil, že byl v Ciudad de México v mezidobí zbaven nejen moci, ale i většiny vlivu. José Justo Corro jeho dohodu s texaskými separatisty z logických důvodů odmítl akceptovat, jako mnozí další ji vnímal jako vynucenou a za jiných okolností až vlastizrádnou, a generálově pověsti hodně uškodila. Přesto fakticky platila, neb italský rodák, Vicente Filisola, druhý muž v hierarchii Santa Annovy armády prostě plnil generalissimův rozkaz a v obavě o jeho život stáhl své vojáky stovky mil k jihu až k Matamoros na jižním břehu Rio Grande. Další tažení se tak nejprve pro Filisolův odpor nemohlo konat, a když byl odstaven, resp. dotlačen k rezignaci, nenašel se nikdo, kdo by se dalších mexických kampaní ujal s větším zdarem a v širším rozsahu, než jakési veskrze loupežné spanilé jízdy. Třebaže se Mexičané v dalších letech dokázali ještě dočasně zmocnit mj. i San Antonia (v té době největšího texaského města s protilehlou misií Alamo), Texas se stal vskutku reálně nezávislým.    

Tento stav Santa Annu nepochybně hnětl, tím spíše, že Texasané se také necítili vázaní vzájemnou dohodou a hranice nového státu deklarovali mnohem jižněji, než jim jako zajatec v ohrožení života přislíbil. Zprvu byl bezmocný, když byla roku 1838 země napadena Francouzi vymáhajícími tímto způsobem jakési finanční pohledávky, bylo takřka nemožné představit si, že by byl do čela mexické armády povolán někdo jiný. Byl vyslán k Veracruzu a dokázal zde nad očekávání dobře a energicky část protivníkových síl zaskočit. Jeho vítězný boj však byl zkalen ztrátou končetiny po výbuchu granátu i faktem, že bez svého osvědčeného velitele Mexičané zakrátko znovuzkonsolidovaným Francouzům podlehli, přístavní město ubránit nedokázali a reparace přislíbili. To však už nic nezměnilo na tom, že Mexičané poznovu zažili opojný pocit z pohledu na záda prchajících nepřátel a krev prolitá znovuobjeveným národním hrdinou opět vrátila zmrzačenému Santa Annovi přízeň veřejnosti...

Znovu trpělivě stoupal na výsluní a v období 1839 až 1844 znovu po čtyřikráte zastával úřad hlavy státu a s velikou intuicí se chtěl cíleně chystat na dle jeho soudu nevyhnutelnou Velkou válku se Spojenými státy. Jeho odpůrci v posilování pozic armády však ve všem spatřovali jen generálovy osobní ambice, opakovaně tak byl napadán zprava i zleva a odstavován, čímž se pak o nějaké koncepci systematické přípravy příliš hovořit nedalo. Mexičané kolísali, chtěli se válce s USA vyhnout, ale když Američané Texas anektovali a ještě požadovali hranice na Rio Grande (na místo Santa Annou druhdy akceptované Nuecess River), a zjevně hodlali své hranice posunout až k Tichému oceánu, zaduněla děla. Válka se oproti očekávání evropských politiků (zcela nerealistického lorda Wellingtona zvláště) od počátku vyvíjela pro Mexiko krajně nepříznivě, její generálové šli od porážky k porážce, a vládě nezbývalo než do čela armády znovu postavit osvědčeného generalissima, který však tentokrát před vyražením do pole tvrdě sáhl i po moci politické.

Bitva u Capultepecu
Jenže přísloví praví, že nelze naráz sedlat dva koně a hlídat pozice v metropoli i úspěšně operovat v poli. Santa Anna se o tom přesvědčil v první protiofenzívě, jež vyvrcholila dvoudenní bitvou u Buena Vista v severním Mexiku [22.-23.II.1847], kde zle tísnění Američané dlouho nemohli pochopit proč protivník náhle přerušil boj a stáhl se. Skutečnost byla, že nebyl spokojen s jednáním vlastního úřadujícího viceprezidenta a jelikož vítězství nepřicházelo, vykrvácení elity armády nemohl riskovat a spokojil se s tím, že protivníka na severní frontě zastavil. Tato „selhání“ ve vlastních řadách se opakovala i když potřeboval bránit vlastní zápolí proti armádě Winfielda Scotta, jenž se vylodil u Veracruzu. Žel generál Juan Morales vydal při energicky a odhodlaně vedené obraně fakticky nedobytné pobřežní město dříve, nežli ku pomoci dorazily Santa Annovy hlavní síly a nepřítele stihla napadnout i pro neaklimatizované útočníky zhoubná žlutá zimnice.

Santa Anna tak již na počátku ztratil hlavní opěrnou baštu a jeho plán se hroutil, neb nikdy nebyl po taktické stránce „řezníkem“, a znovudobývat ztracené nehodlal i kdyby mohl. Následně dokázal několikrát vybrat pro své jednotky vskutku výhodné obranné pozice, leč nikdy se mu nepodařilo americkou armádu posléze deroucí se za vítězstvím ve válce na Ciudad de México trvale zastavit. Navíc zásobování prvosledových jednotek vázlo, jakož i mobilizace záloh, jež si guvernéři svévolně ponechávali pro vlastní obranu často i v nepřítelem nikterak neohrožovaných provinciích, resp. v dílčích svazových státech. Po řadě porážek a ústupů se pak, po pádu pevnosti Chapultepec, rozhodl nepodstupovat pouliční boj o metropoli, ale vydat své sídelní město, zbavit tím protivníka jeho Mekky a co do dalších cílů bezradného nepřítele odříznout od spojení s vlastí a postupně hubit celonárodním odporem.

Ten se sice úspěšně vzmáhal a Santa Anna vyrazil s elitními oddíly proti Pueblu na půli cesty k Vercruzu, ale v hlavním městě vznikla loutková vláda, jež osudově zavrhla jakoukoli myšlenku na pokračováni v boji do krajnosti a sjednala se Spojenými státy naprosto nepředstavitelně potupný mír, jež se s generalissimovou předchozí dohodou z Velasca snad nedá ani porovnat... Santa Anna, jenž tu dobře chápal, že poražen je tu až ten, kdo se vzdá, byl prohlášen za „zemského škůdce“, leč již byl až přespříliš „Jeho Excelencí“, na to aby se mínil stát psancem a vůdcem guerilly, načež na jaře 1848 zatrpkle rezignoval na další boj.
Bitva u Chapulpetecu

S mezizastávkou v Kingstonu na britské Jamajce odešel do venezuelského exilu. Přesto se znovu dokázal vrátit a to nejprve dokonce i v tom smyslu, že opět dosáhl na post nejvyšší, k jehož převzetí se již nechal bezmála přemlouvat. Tentokrát to byli konzervativci a stoupenci pevné ruky, kteří jej roku 1853 protlačili na prezidentský post. Ale když dosavadní nezdolný národní hrdina, snažící se zabránit státnímu bankrotu (i demoralizaci nezaplacené armády), odprodal USA další kus
Starý Santa Anna
země [Gadsdensova koupě, v porovnání s územní újmou z května roku 1848 snad jakkoli procentuálně nesouměřitelná], jeho renomé ve společnosti opět povážlivě pokleslo. Následným pokusem upevnit svou snadno pomíjivou moc mandátem na doživotí, pak vyvolal jen rozsáhlou vlnu odporu a nakonec i ozbrojené povstání, které jej donutilo opustit presidentský palác (9. srpna 1855), tentokrát již definitivně...

Znovu odešel do exilu, jenž trávil postupně na Kubě, ve Veneuzele a na Sv. Tomáši. Ze zámoří byl nucen přihlížet jak konzervatisti prohráli občanskou válku, i intervenci evropských mocností a posléze nabídl své služby Maximiliánu Habsburskému. Mexický císař z  vůle Napoleona III. by jeho nabídku nejspíše akceptoval, prý zvažoval udělit mu maršálskou hůl a svěřit post ministra války. Ovšem Bazainovi Francouzi měli na věc jiný názor, Santa Annu krátce po návratu do vlasti na konci roku 1864 zadrželi a donutili opět emigrovat. Ten se znovu pokusil vrátil do Mexika roku 1867, když již francouzské oddíly opouštěly zemi a získal dostatek stoupenců na to, aby záhy opět ovládl Veracruz. Někteří soudili, že připlul podpořit císaře, jiní že sledoval vlastní cíle, ovšem když se dozvěděl o Maximiliánově popravě, realisticky zvážil své vyhlídky na odboj proti vítězným Juárezovým liberálům a svoje poslední mocenské vzepjetí vzdal...

Tentokrát překvapivě po krátkém pobytu na Kubě zvolil za místo svého exilu Spojené státy a na další návrat do vlasti zde čekal plných 7 let, kde nepříliš úspěšně podnikal s chicle, žijíce na Staten Islandu v New Yorku. Teprve dík skonu Benita Juáreze a následné amnestii se mohl vrátit do Mexika, tentokrát však už jako starý, nemocný (takřka chromý a slepý) a zlomený člověk bez jakýchkoli politických ambicí, odkázaný jen na pomoc přátel a bývalých příznivců. Ba přímo lze říci, že se do Ciudad de México vrátil už jen čekat na smrt. Ta přišla před 140 lety, 20. června 1876, a třebaže Porfirio Diaz prý chtěl velkému generálu uspořádat státní pohřeb, další z mnoha mocenských zvratů způsobil, že dny jednaosmdesátiletého Santa Anny byly sečteny v čase, kdy skonal stižen mrtvicí, takřka zapomenut a na okraji společenského zájmu…
Druhá Santa Annova choť

Sana Annova legendární, prostá hacienda


Nicméně jeho druhá choť Dolores Tosta (první manželka Inés García mu zemřela již v srpnu 1844) i tak dosáhla toho, že jejich místo posledního společného odpočinku nalezneme v areálu El Panteón del Tepeyac, což je historické pohřebiště nepříliš vzdálené od  Basiliky sv. Marie Guadelupské na severu mexické metropole, místě jenž lze do jisté míry snad srovnat s naším vyšehradským Slavínem, a spí tudíž svůj věčný sen sice ve společnosti pramála osob z vojenských a politických kruhů, ale i tak spočívá dodnes na místě více než důstojném...
Santa Annův náhrobek

Tak, jak se jistá éra ve Francii nazývala Stoletím krále Slunce, tak se celé první půlstoletí mexické státnosti nejednou nazývá Věkem Santa Anny, jehož nemusíme mít rádi, neb určitě byl bezskrupolózním egocentrikem, a nepochybně se obohacoval na státní úkor, ale kdo u moci tak nečiní? Navíc, bez neobyčejné osobní odvahy a mimořádných schopností by se stěží kdo dokázal stát 11× prezidentem tak krásné, ale do víru občanských válek se neustále propadající země, a zejména pak prožít tolik dramatických vzestupů a pádů jako on...  

Žádné komentáře: