PAMÁTNÉ OKAMŽIKY NĚMECKÝCH OSVOBOZOVACÍCH VÁLEK 1806-1815 VE VZPOMÍNKÁCH A KORESPONDENCI SOUČASNÍKŮ

Po delší odmlce je zde pokračování skvělé série Míly Kolomazníka. Abyste snáze našli předchozí části, přidávám vlevo v rubrice štítky štítek "památné okamžiky". 

Sedmá část: Hra o čas aneb veřejný mír, tajná válka

Autoři překladů: Jan Binder, Miloslav Kolomazník, Jiří Kovařík

Prusové v bitvě u Budyšína (Kresba: Prof. Richard Knötel)

    Jacques-Étienne-Joseph-Alexander Macdonald, vévoda z Tarenta – maršál Francie, velitel XI. armádního sboru:

    „Nepřítel se v Drážďanech [Dresden] dlouho nezdržoval; vyhodil most do povětří a bránil opačný břeh Labe tak dlouho, dokud neustoupil. Zatímco se hledaly prostředky, jimiž by se dal most opravit, má pěchota přešla přes chybějící části po žebřících. Jakmile byl most dostatečně zpevněn, následovalo ji i dělostřelectvo. (…)

    Příští den jsem se vydal pronásledovat nepřítele, až do Budyšína [Bautzen] ale mezi námi nedošlo k ničemu důležitému. Myslel jsem, že v závěsu za mnou půjdou zbytky armády, ty však dostaly souhlas k odpočinku a já se v blízkosti nepřítele ocitl sám. Abych jej oklamal, roztáhl jsem své jednotky, podobně jako to pavouk dělá se svou sítí a vyčkával jsem příchodu ostatních sborů. Mé výzvy uspíšily jejich postup. Co se mne týče, ústup byť jen o jediný krok by zapříčinil naši jistou zkázu; raději jsem podstoupil riziko setrvání na stejném místě, předstíral jsem postup a v noci napříč liniemi zapaloval ohně, které měly vybudit zdání, že patří celé armádě. Takto jsem strávil několik dní, dokud konečně nedorazily naše posily.“ (mk)

    Henrik Steffens – důstojník dánského původu, t.č. zastávající funkci ve štábu generála Blüchera:

    „Ustupovali jsme pomalu. Blücher si zřídil velitelství ve vesnici za Budyšínem a zdržel se v ní několik dní. Drobné šarvátky byly na denním pořádku. [Pruský] Král a královská rodina se ubytovali na nedalekém zámku. Princ August [králův bratranec], který mě během ústupu několikrát oslovil, mě poctil pozváním k večeři. Princ Wilhelm [králův bratr] tam byl také. Oba sice stolovali u stejné tabule, každý však pořádal večeři pro svůj okruh hostí. Pobočník prince Wilhelma mi zde zařídil postel, v níž jsem byl naposledy před několika dny. Ulehl jsem do ní jen zpola svlečený a radoval se ze spánku tak zdravého, že jsem se vzbudil až v průběhu následujícího dne.

    Dny strávené na velitelství byly zdlouhavé a nudné; vše se změnilo až s příjezdem několika generálů, kteří zde uspořádali válečnou poradu. Potloukali jsme se před budovou a snažili se zachytit nějaké zprávy, nebylo v nich ale pranic pozitivního. Všeobecně bylo dohodnuto, že půjdeme na pozici a nabídneme bitvu.“ (mk)

    Pavel Puščin – t.č. kapitán Semjonovského gardového pluku osobní stráže Jeho Veličenstva ruského cara:

    „2. [14.] květen – celé dopoledne jsem strávil dopisováním své korespondence a prohlídkou našeho postavení. Nalevo se naše pozice opíraly o zalesněný kopec, odkud se táhly až k Budyšínu, jenž leží ve velikém údolí, které se před ním rozevírá. Pravý bok byl zcela nekrytý, protože ale máme více kavalerie než nepřítel, prostor bojiště byl prozkoumán a shledán jako nám příhodný, jelikož přední část našeho postavení byla posílena redutami a zátarasy. Rozloha bojiště nás nicméně znepokojovala, obzvláště když se v ní naše armáda, a to navzdory své síle, zdánlivě ztrácela.

    3. [15.] květen – po třídenní pauze jsme konečně zaslechli výstřely z děl. Hlavní velitelství se přemístilo z Budyšína do Lobavy [Löbau]. Předvoj, jemuž velel generál Miloradovič, byl roztažený až k Budyšínu, Francouzi se však o nic nepokusili.

    4. [16.] květen – celý den uběhl klidně, až na několik dělových ran, které jsme si k večeru vyměnili.

    5. [17.] květen – ráno došlo ke srážce předvojů. Dnes se k nám připojila armáda Barclaye de Tollyho, jež byla zapojena do obléhání Toruně [Thorn, dn. Toruń] a zaujala pozici na pravém boku. Je to důležitá posila.” (mk)

Napoleon přijímá hlášení spojky v průběhu bitvy u Budyšína (kresba: Hyppolite Bellangé)

       Bulletin de la Grande Armée, Görlitz, 24. května 1813:

       „Imperátor Alexander a pruský král přisuzovali porážku v bitvě u Lützenu chybám, jichž se jejich generálové dopustili při velení spojených sil a zejména těžkostem spojeným s vedením sto padesáti až dvou set tisíc mužů. Rozhodli se tedy zaujmout postavení u Budyšína a Hochkirchu, což jsou místa známá z historie sedmileté války, shromáždit tu všechny posily, které od Visly a dalších míst ve svém týlu čekali, vylepšit postavení všemi prostředky, jež válečné umění skýtá, a tady zkusit štěstí v nové bitvě, neboť se domnívali, že mají všechny výhody na své straně.

    Vévoda z Tarenta [Macdonald], velitel XI. sboru, vyrazil patnáctého z Bischofswerdy a patnáctého navečer byl na dostřel z děla od Budyšína, kde zjistil přítomnost nepřátelské armády, načež zaujal postavení.

    Od té chvíle byly sbory francouzské armády vysílány k Budyšínu. Císař vyjel z Drážďan osmnáctého, nocoval v Hartau a devatenáctého v devět ráno dojel před Budyšín. Celý den využil ke zkoumání nepřátelských pozic.

    Protivníkovo levé křídlo zhruba na francouzskou míli od Budyšína se opíralo o pohoří porostlé lesy a přítoky řeky Sprévy. O Budyšín se opíral střed. Toto město mělo ve zdech proraženy střílny, bylo obehnáno okopy a zpevněno redutami. Pravé křídlo protivníka se opíralo o opevněné kopce, které chrání koryto Sprévy; Spréva chránila linii po celé délce. Toto nadmíru pevné postavení ale tvořilo jen první sled. Na tři tisíce sáhů vzadu se dala zřetelně rozpoznat čerstvě přeoraná zem a zemní práce, které vyznačovaly druhý sled. Jeho levé křídlo se stále opíralo na dvě stě sáhů od Hochkirchu o tatáž pohoří. Střed byl opřen o tři vesnice obehnané okopy, na nichž se pracovalo natolik, že jsme je mohli pokládat za pevnosti. Tři čtvrtiny středu kryl rozmáčený a těžce prostupný terén. A konečně i jejich pravé křídlo za prvním sledem zpevňovaly vsi a kopce, rovněž s okopy.

    Po tomto průzkumu se dalo snadno pochopit, proč nepřítel navzdory porážce u Lützenu a osmi dnům ústupů stále ještě doufá ve štěstí. Jak pravil jeden ruský důstojník, když byl otázán, co hodlají dělat: ‚Nechceme,‘ řekl, ‚ani postupovat, ani ustupovat.‘ ‚To první vám šlo mistrovsky,‘ odpověděl jeden francouzský důstojník, ‚uvidíme, jak dobře vám půjde i to druhé.‘

    Hlavní stan dvou spojeneckých panovníků byl v Neukirchu.

    Dne devatenáctého bylo postavení francouzské armády následující:

    Na pravém křídle byl vévoda z Reggia [Oudinot], který se opíral o pohoří na levém břehu Sprévy. Její údolí jej dělilo od nepřátelské levice. Vévoda z Tarenta byl před Budyšínem a seděl na koni na drážďanské silnici. Vévoda z Ragusy [Marmont] se nalézal vlevo od Budyšína, opíral se o větrný mlýn a les a předstíral, že chce zaútočit z Jeschütz na protivníkovo pravé křídlo.

    Kníže Moskevský [Ney], generál Lauriston a generál Reynier byli v Hoyerswerdě, na silnici k Berlínu, mimo náš sled a za naším levým křídlem.

    Hrabě Bertrand vyslal generála Peyriho s italskou divizí do Königswarthy, aby udržovala spojení s našimi detašovanými sbory. Generál Peyri, který dorazil na poledne, přijal špatná opatření. Nenechal prozkoumat sousední les, špatně rozmístil hlídky a ve čtyři hodiny byl s pokřikem urá přepaden, což vneslo do několika batalionů zmatek. Přišel o šest set mužů, mezi nimiž se nachází i zraněný generál italské brigády Balathier, dále pak o dvě děla a tři kolesny, avšak divize, jež se chopila zbraní a opřela o les, nepříteli čelila.

    Hrabě z Valmy [Kellermann ml.] dorazil s jezdectvem, postavil se italské divizi do čela a ves Königswarthu dobyl zpět. V téže době dorazil do Weissigu sbor hraběte Lauristona, který pochodoval na čele sil knížete Moskevského, jež měly nepřítele obchvátit. Rozpoutal se boj a Yorkův sbor by byl rozdrcen nebýt toho, že soutěska, jíž se muselo projít, neumožňovala našim jednotkám postupovat naráz. Po tříhodinovém boji byla ves Weissig dobyta, Yorkův sbor poražen a sražen na opačný břeh Sprévy. Pravá strana nepřátelských postavení byla zjevně narušena.

    Dne dvacátého v osm ráno se císař přesunul na výšiny u Budyšína. Vydal tyto rozkazy: vévodovi z Reggia překročit Sprévu a útočit na pohoří, o něž se opíralo nepřátelské levé křídlo, vévodovi z Tarenta vybudovat mezi Budyšínem a horami přes Sprévu most na pilotech, vévodovi z Ragusy postavit další most na pilotech přes Sprévu v ohbí této řeky doleva na půl míle od Budyšína, vévodovi Dalmatskému [Soult], jemuž Jeho Veličenstvo svěřilo vrchní velení nad celým středem, aby přešel Sprévu a znepokojoval pravé protivníkovo křídlo, a konečně knížeti Moskevskému, ať přejde Sprévu, obejde nepřátelské pravé křídlo, postoupí směrem na hlavní nepřátelský stan ve Wurschenu a odtud na Weissenberg.

    V poledne se rozpoutala kanonáda. Vévoda z Tarenta nepotřeboval pilotový most stavět, neboť před sebou objevil kamenný most, přes nějž si vybojoval přechod. Vévoda z Ragusy most postavil a celý jeho sbor přešel na opačný břeh Sprévy. Po šesti hodinách prudké dělostřelby a několika bezúspěšných nepřátelských útocích obsadil generál Compans Budyšín. Generál Bonet dobyl útočným krokem výšinu, z níž opanoval celý nepřátelský střed. Vévoda z Reggia výšiny obsadil a v sedm večer byl nepřítel sražen na svůj druhý obranný sled. Generál Bertrand přešel přes jedno rameno Sprévy, avšak nepřítel se udržel na výšinách, o něž se pravým křídlem opíral. Tímto způsobem se udržel mezi sborem knížete Moskevského a naší armádou.

    Císař vjel v osm večer do Budyšína a byl obyvateli i městskými zástupci přivítán, jak se sluší na spojence radující se z toho, že byli zbaveni Steina [pruský minist] a kozáků. Onen den, který by se dal nazvat bitvou u Budyšína, kdyby byl jediným dnem bojů, tvořil pouze předehru bitvy o Wurschen. Nepřítel zatím začal chápat, že může být ve svých pozicích poražen. Přicházel o předchozí naděje a mohl od toho okamžiku počítat s předzvěstí porážky. Už změnil všechny dispozice a ztratil odhodlání vzdorovat za svými valy. Obrovské zemní práce a tři stovky redut byly k ničemu, z pravého křídla proti IV. sboru se stal střed tvořící většinu armády. Ten nyní musel čelit knížeti Moskevskému v neprozkoumaném terénu, který se nalézal do té doby vně nepřátelských pozic.

    V pět hodin ráno jedenadvacátého se císař vydal na výšiny tři čtvrtě francouzské míle před Budyšínem.

    Vévoda z Reggia se nacházel pod prudkou palbou z výšin, které hájily nepřátelské levé křídlo. Rusové, kteří cítili, jak je tato pozice důležitá, zde rozmístili dobrou polovinu svého vojska, aby nedošlo na jejich levici k obchvatu. Císař nařídil vévodům z Reggia a Tarenta setrvávat v boji, aby se ruská levice nemohla vyvázat, a maskovat tak skutečný útok, jehož výsledek se nedal očekávat dříve než na poledne nebo k jedné hodině.

    Vévoda Z Reggia postoupil v jedenáct o tisíc sáhů dopředu a rozpoutal před redutami, jakož i před nepřátelskými valy, prudkou kanonádu.

    Garda a armádní záloha, pěchota i jezdectvo, byly kryty dýmem a snadno se prodírali kupředu zprava i zleva, to dle vrtkavosti vývoje onoho dne. Nepřítel setrvával v nejistotě o skutečném místě, na něž útok směřuje.

    Během této doby porazil kníže Moskevský protivníka ve vsi Klix, přešel Sprévu a hnal vše, co měl před sebou, až ke vsi Preititz. V deset hodin ves dobyl, protože ale nepřátelské zálohy postoupily, aby kryly hlavní stan, byl kníže Moskevský odražen a ves Preititz ztratil. Vévoda Dalmatský zahájil postup v jednu po poledni. Nepřítel pochopil rozsah nebezpečí, které mu hrozilo ze směru bojů. Jediný způsob, jak vytrvat proti knížeti Moskevskému, spatřoval v zastavení našeho postupu. Chtěl se tedy postavit útoku vévody Dalmatského. Tím byl dán i blížící se bod zvratu v bitvě. Císař se přesunul ve dvaceti minutách s gardou, čtyřmi divizemi generála Latour-Mauborga a velkou částí dělostřelectva do boku pravého křídla nepřátelských pozic, tvořících nyní střed ruské armády. Morandova divize a württemberská divize dobyly vršek, z nějž nepřítel učinil svůj opěrný bod.

    Generál Desvaux postavil baterii, z níž řídil palbu na masy, které se chtěly pozice zmocnit nazpět. Generálové Dulaunoy a Drouot se šedesáti záložními děly postupovali kupředu. A konečně vévoda z Trevisa [Mortier] se vydal s Dumoustierovou a Barroisovou divizí mladé gardy k hostinci v Klein-Baschütz, čímž přeťali silnici z Wurschen na Budyšín.

    Nepřítel byl nucen oslabit své pravé křídlo, aby čelil tomuto novému útoku. Kníže Moskevský toho využil a zahájil postup vpřed. Zmocnil se vsi Preititz a pokračoval na Wurschen, přičemž obchvacoval nepřátelskou armádu. Byly tři hodiny odpoledne, když armáda, sužovaná nejistotami o osudu bitvy, zaslechla strašlivou palbu z linie vzdálené tři francouzské míle. Císař oznámil, že je bitva vyhrána. Nepřítel viděl, že má pravé křídlo obchváceno, dal se na ústup a ten se brzy změnil v útěk.

    V sedm večer dorazili kníže Moskevský a generál Lauriston do Wurschen, vévoda z Ragusy dostal tehdy rozkaz, aby se přesunul zrcadlově k přesunu gardy. Obsadil všechny opevněné vesnice a veškeré reduty, jež musel nepřítel vyklidit, postoupil ve směru na Hochkirch a dostal se tak plně do levého boku nepřítele, jenž se dal na zděšený útěk. Vévoda z Tarenta ze své strany toto levé křídlo hnal před sebou a způsobil mu mnoho zlého.

    Císař nocoval v hsotinci v Klein-Baschütz, stojícím u silnice, a vprostřed své gardy. Nepřítel, vytlačený ze všech svých postavení, tak nechal v naší moci bojiště pokryté mrtvými a raněnými jakož i několik tisíc zajatců…“ (jk)

 21. květen 1813 – útok Württemberčanů na kopce Kopatschberge

(Kresba: Prof. Richard Knötel)

    Sir Robert Thomas Wilson – t.č. britský vojenský pozorovatel u ruské armády a autor níže uvedeného memoranda k bitvě u Budyšína, které přikládám pro srovnání s výše uvedeným Bulletinem Velké armády:

    „18. byl zadržen kurýr, jehož dopisy měly informovat maršála Macdonalda o pochodu generála Lauristona, který vyrazil z Luckau, aby jej se svými 9 000 muži v postavení před Budyšínem, kde byl [Macdonald] již několik dní držen v šachu, posílil.

    Generál Barclay de Tolly a jeho armáda Toruňských [s nimiž až do 16. dubna, celé dva měsíce, obléhal viselské město-pevnost Toruň], kteří v počtu 13 000 mužů dorazili předešlého dne, obdržel rozkaz zabránit tomuto spojení; a zatímco svůj levý bok vystavoval maršálu Macdonaldovi, generálové York a Kleist byli posláni, aby jej podpořili.

    Úder vedený [19. května] proti generálu Lauristonovi u Königswalde [Königswartha] přinesl brilantní úspěch a jen velmi nepatrné ztráty. Kořist tvořili čtyři generálové, 1 500 zajatců a čtyři dělové hlavně. Mnoho nepřátel bylo zabito nebo zůstalo ležet zraněných na bojišti. [U Königswarthy, ležící asi 15 km na sever od Budyšína, se Barclay de Tolly nestřetl s Lauristonem, nýbrž s 15. italskou divizí generála Peyriho, od Bertrandova IV. sboru, a při ztrátě asi 1 100 zabitých a zraněných jej připravil o přibližně 3 000 mužů a dvě děla.]

    Nepřítel nicméně disponoval zprávami o plánech spojenců a směrem k Odře vyslal odřad ze sboru maršála Neye, který zaútočil na generála Yorcka a způsobil mu těžké ztráty (2 000 mužů). [Zde to byl naopak divizní generál Lauriston, velící vlastnímu V. sboru, který téhož dne u Weissigu, východně od Königswarthy, způsobil generálu Yorkovi výše uvedené těžké ztráty, zejména pak jeho Prusům. Ztráty Rusů nejsou přesně známy, předpokládá se však, že byly lehké. Lauriston sám po boji postrádal asi 1 800 zabitých a zraněných.]

    20. května, kolem 10. hodiny dopoledne, vyrazil nepřítel ze svého postavení před Budyšínem a pokusil se zdolat řeku Sprévu [Spree]. Generál Miloradovič, jehož předvoj byl pověřen obranou Budyšína, obdržel rozkazy, oprávňující jej, pro případ, že bude vážně napaden, k vyklizení města a ústupu vlevo, do opevněného postavení, které spojenci zaujali asi tři anglické míle [necelých 5 km] vzadu za Budyšínem.

    Nepřítel otevřel těžkou dělostřeleckou palbu a pod její ochranou vyslal vpřed značné kolony. Generál Miloradovič vydal po krátkém odporu povel k ústupu; nepřítel však tyto dispozice přečetl a pokusil se překročit Sprévu napravo od Budyšína, aby se dostal do týlu Miloradovičových jednotek a zmocnil se zde výšiny, odkud by svým dělostřelectvem mohl ohrožovat hlavní postavení. S tímto cílem vrhli přes Sprévu svou pěchotu, avšak jeden ruský prapor a několik pruských kopiníků – pod ochranou dělostřelecké baterie, jež byla mezitím dopravena na onu výšinu, o níž nepřítel svými útoky tak vehementně usiloval – odrazili jednotky, kterým se podařilo přejít, a prostor drželi tak dlouho, dokud jej silně neobsadil generál Kleist.

    Yorkův, ani Barclayův sbor se ještě nestačily plně konsolidovat po svém tažení proti Lauristonovi, když se hrabě Wittgenstein dozvěděl o prvním nepřátelském pokusu zdolat Sprévu. Jeho excelence zdůrazňovala nutnost Budyšín a linii řeky udržet, rozkaz sám se nicméně neslučoval s probíhající evakuací města a jeho splnění již nebylo v silách předvoje.

    Nepřítel své největší úsilí nasměroval proti již zmíněnému kopci, který generál Kleist velmi statečně držel až do blízké noci, kdy odtud musel svou baterii stáhnout.

    K večeru již nepřítel vyslal mocné síly, aby ovládly hory nalevo od spojeneckého postavení, přes které přešel [rakouský maršál] Daun na své cestě za vítězstvím v bitvě u Hochkirchu [14. října 1758]; generál Miloradovič, který v tomto sektoru ustoupil od Sprévy, však mařil veškeré jeho snahy, které s blížící se nocí nabíraly na intenzitě, a jeho jednotkám se dařilo držet na uzdě i kolony, které se pokoušely projít mezi hřbetem hor a Čechami.

    Odpoledne se nepřítel rovněž snažil těžkou palbou děl vypudit Prusy napravo od jeho pozice, avšak bez jakéhokoliv efektu; generál Barclay, třebaže byl na svém zpátečním pochodu napaden generálem Lauristonem, obnovil své spojení s generálem Yorckem, který se do postavení vrátil na počátku dne.

    Během noci se spojenecká armáda stáhla ze svých předsunutých postů do opevnění, až na několik vysunutých baterií, které chránila pěchota, jež opanovala zalesněné pohoří až k místu na hřebeni, který se tyčil nad nížinou v blízkosti Sprévy. Něco kozáckého dělostřelectva vystoupalo na vrchol obtížného hřbetu, partizánský oddíl byl poslán přes hory, aby sledoval nepřítele, který zaplnil cesty do vzdálenosti pěti až patnácti verst na opačné straně hor. Střed spojenců chránil hluboký bahnitý potok, za nímž byla na příhodných výšinách vybudována polní opevnění, v nichž bylo zřízeno početné dělostřelectvo. Vesnice Burschwitz [Purschwitz], na pravém středu, byla rovněž opevněna, postavení vpravo se táhlo až k výšinám u Kreckwitz, za nímž byly tři kuželovité kopce, a na nich rozmístěné tři baterie. Postavení vlevo bylo příhodné pro nepřátelské síly; střed a pravá strana byly pevné, avšak krajina za pravou stranou a v týlu jejího boku byla přesně takového cichane charakteru, jako na divadle. Zleva doprava byla pozice dlouhá asi čtyři anglické míle.

    Generál Miloradovič velel levé straně. Jednotky, které dříve tvořily armádu hraběte Wittgensteina, bránily střed. Generál Blücher byl vpravo a v krytu za ním, jako záloha, stály Kleistův a Yorckův sbor. Generál Barclay de Tolly byl rozmístěn v Malschwitz; jeho sbor však musí být pokládán spíše za sbor observační a manévrovací, než takový, jehož úkolem je zapojit se v rámci své vlastní řady do obrany. Gardisté a granátníci byli v záloze za středem, a ruská kavalerie byla rozmístěna v nížině mezi Kreckwitz a hřebenem vyvýšeniny, jež smí být považována za svah horského předělu, a která ve směru od Budyšína k Hochkirchu protíná postavení zleva až po střed. Tato nížina, až na dílčí výjimky, byla jezdectvu příhodná, avšak bahnitý potok znemožnil jeho operace, kromě hlavní cesty, jež prochází přímo pod výšinami, na které nepřítel umístil své četné těžké dělostřelectvo.

    Spojenci neměli ve zbrani více jak 45 000 pěšáků a 25 000 jezdců, včetně kozáků. Nepřítel nemohl mít méně než 130 000. [Spojenci mohli disponovat necelými 100 000 muži, z toho kozáků bylo na 7 000 mužů. Francouzi mohli údajně nasadit až o 100 000 mužů více, některé útvary z Neyova uskupení však na bojiště nedorazily včas.]

    Bitvu kolem 5. hodiny ráno zahájil útok vedený na generála Barclaye. Krátce nato nepřátelští tirajléři vyrazili do hor a jejich baterie zahájily palbu na tomto úseku. Úsilí v obou těchto místech ukazovalo, že nepřítel o ně vážně usiluje.

    Buonaparte byl po většinu rána zřetelně vidět, jak se prochází na vyvýšenině před Budyšínem, zatímco jeho kolony zaujímaly své pozice a posléze se jich tam shromáždilo na 4 000 kavaleristů a 25 000 pěšáků, včetně jeho gard.

    Car a pruský král byli na výšině nedaleko za středem pozice, kde díky dělostřelbě měli velmi brzy poznat svého nepřítele, nepřítele celého světa.

    V horách, ani před předělem, neustávala silná palba, celkově však spojenci získali ztracené území a díky úspěšnému útoku kavalerie ukořistili jedno nepřátelské dělo. Nicméně, sbor generála Barclaye byl navzdory tvrdohlavému odporu donucen ustoupit a opustit vesnice Malschwitz, Klix a Kaunewitz [Cannewitz].

    Někdy v této době (2. hodiny) Buonaparte, toužící zaměstnat pozornost spojeneckého středu, a snad jej i prolomit, zahájil palbu linie svých těžkých děl; avšak ruské dělostřelecké baterie, podporované jízdní artilerií, zkušeně manévrující na boku, jeho děla brzy vyřadily z boje. Pak obrátil svou kolonu vlevo a rozhodl prorazit ruský pravý střed v Kreckwitz, a pokusit se získat pravý týl, který byl díky evakuaci Cannewitz a ústupu generála Barclaye aktuálně nekrytý.

    Barclayovým záměrem bylo ustoupit k výšinám Baruthu, leč nepřítel měl tolik sil, aby obešel jeho pravý bok, a zatímco byl [Barclay] zapojen do boje s jednou jeho částí, obsadil výšiny dříve, než k nim mohl dorazit. Rozhodl se tedy pohnout k Wurschenu, který předtím býval carským hlavním stanem, a kde nepřítel vyvinul obrovské úsilí, aby jej odtud vypudil.

    V tomto kritickém momentu dne byl na určitou dobu znovu obnoven díky neohroženému útoku pruského jezdectva, přibližně 4 000 jezdců silného, podporovaného pohybem pěchoty, kterému veleli generálové Blücher, Kleist a Yorck, a vesnice Cannewitz byla znovu dobyta; nepřítel, který měl čerstvé síly, a k tomu obdržel i posily ze svého středu, však prudce zaútočil na Cannewitz a ve stejném momentu připravil generála Blüchera o kreckwitzké výšiny a vpředu ležící kuželovitý kopec. Generálové Kleist a Yorck se drželi jen s obtížemi, zatímco generál Barclay, který jim poskytl posilu osmi eskadron dragounů, dvou regimentů myslivců a dělostřeleckou baterii, nyní sám žádal o pomoc.

    Ztráta kreckwitzkých výšin a kuželovitého kopce nepříteli poskytla možnosti k ovládnutí celé nížiny napravo a v centrálním postavení, a baterie v Cannewitz dorážely na silnici do Wurschenu, jež byla komunikační spojnicí spojenců s Reichenbachem a Slezskem.

    Nebylo jiné možnosti, než se těchto výšin a vesnice znovu zmocnit generálním útokem, jehož se měli zúčastnit i gardové a granátnické zálohy; avšak, i kdyby se jich opět zmocnili, bylo stále nejisté, zda by je dokázali udržet proti sílícímu nepříteli, a odsun rezerv k tomuto bodu by mohl ohrozit střed, kde nepřítel i nadále držel značnou sílu.

    Kdyby ale útok selhal, v nastalém zmatku by nepřítel na jednotkách, které doposud postupovaly, nezlomně a nezdolně, jen proti nepřátelské přesile, ukořistil rozhodující vítězství.

    Nemohu zde nezmínit carovo a královo počínání. V bojích předchozího dne projevovali velikou osobní odvahu; možná se ale až příliš odhalovali, neboť v jejich blízkosti bylo zabito nebo zraněno mnoho lidí; nyní však, za nepříznivého stavu, ukazovali svou duševní statečnost, klidné uvažování, sebeovládání a vážnost, jež vzbuzovala úctu a obdiv u všech, kteří byli této scéně svědky.

    Po jistém zvažování byla nařízena změna postavení. Jakmile jednotky postoupily ze středu, nepřítel poslal z Kreckwitzkých výšin a z Cannewitz příšernou spršku kulí a granátů, oddíly pěchoty a jezdectva se však přesunovaly pořadovým krokem a všechna děla i káry vyklidily baterie.

    Hrabě Wittgenstein, aby potlačil nepřátelské dělostřelectvo a jeho dělům zabránil v postupu, velice moudře rozmisťoval baterii čtyřiceti děl, zatímco generál Kleist zaujal postavení ve Wurschenu, čímž měl nepřítele v Cannewitz celou noc pod kontrolou.

    Generál Miloradovič, a jeho úspěšné jednotky vlevo, ustoupil ze svých postů a hor přes Hochkirch k Löbau a následujícího dne se připojil ke spojenecké armádě v Reichenbachu […].

    Spojenci museli ve dvou dnech ztratit na 20 000 mužů, ale ať už spojenci přišli o cokoliv, nepřítelovy ztráty nebyly menší, a s ohledem na všechny možné kalkuly, musely být daleko vyšší.

    Tato bitva neměla být, z příliš mnoha důvodů, vůbec svedena; prověřila však kvality jednotek, a třebaže ve svém výsledku neskončila vítězstvím, přispěla věncem vojenské slávy k renomé spojenců.

R.W. (mk)

Napoleon promýšlí plán bitvy na 21. května (Kresba: Denis Auguste Marie Raffet)

    Jean-Baptiste Auguste Barrès – t.č. kapitán a velitel voltižérské roty 25. provizorního pluku, začleněného do Compansovy divize VI. armádního sboru maršála Marmonta:

    „20. květen – veškeré přípravy na generální bitvu byly dokončeny k večeru 19. a nám se dostalo upozornění, že by k ní mohlo dojít již následujícího rána. Před námi byl důležitý den. Kolem desáté hodiny jsme vyrazili a vynutili si přechod přes Sprévu; město Budyšín jsme měli přímo proti sobě, na opačném břehu. Přechod řeky nebyl možný, jelikož nám chyběl dostatečný počet mostů. Ty byly postaveny pomocí bárek, a když byly lávky pevné, rychle jsme je přešli. Jakmile jsme ovládli všechna postavení, nechali jsme město za zády. V sedm večer byla bitva vyhrána. Panovaly obavy, že by nás v noci mohlo překvapit jezdectvo, proto jednotlivé sbory zaujaly taková postavení, aby ji mohly přestát ve čtvercových formacích.  Ještě před samotným přechodem Sprévy mě náš divizní, generál [Jean-Dominique] Compans, požádal, abych vyčlenil čtrnáct mužů a seržanta s kaprálem. Sám je doprovodil až k patě městské hradby a ukázal na průlom, skrz který se měli pokusit proniknout. Rozkázal jim vylézt nahoru, shodit zábrany, a pak zaútočit na bránu, kterou měli otevřít zevnitř. Jako první se do průlomu vysoukal seržant, byl však zabit. Kaprál ho okamžitě zastoupil a podal ruku zbylým mužům a pomáhal jim přelézt. Vypálili jednu salvu, ztratili přitom dva nebo tři muže, pronikli k bráně, otevřeli ji a pustili dovnitř vojáky od XI. sboru [maršála Macdonalda], kteří doposud vyčkávali u paty hradeb, neschopni je kvůli nedostatku žebříků ztéct. Jakmile město padlo, moji muži se u mě okamžitě hlásili. O chvíli později se u mé jednotky objevil generál Compans a řekl mi:

    ‚Kapitáne, z tohoto statečného kaprála uděláte ihned seržanta. Kterýkoliv z ostatních mužů má to nejlepší doporučení stát se kaprálem, neboť všichni, jeden jako druhý, si zaslouží odměnu. Kdyby seržant zůstal naživu, udělal bych z něho důstojníka. S konečnou platností, tohoto kaprála doporučíte k vyznamenání a stejně tak i jednoho z mužstva, kterého sám vyberete.‘

    To vše mi sdělil důvěrně. […] Během večera mi můj sluha přinesl kousek chleba, klobásu, láhev likéru a otep slámy, které sehnal v Budyšíně. Rozdělil jsem se se svými dvěma důstojníky. Svůj otep slámy jsem pak rozprostřel za hromadou složených zbraní. Vždy jeden šik mé roty jsem nechal stát, zatímco zbylé jsem nechal ležet. Takto se střídaly každou hodinu, což bylo vděčně přijato, neboť jsme padali hlady i únavou.

Saská jízdní baterie v bitvě u Budyšína (Kresba: Carl Theodor von Götz)

    21. květen – před úsvitem jsme již stáli opět ve zbrani a později jsme postupovali směrem k úpatí kopců na protější straně potoka, o který jsme se zastavili předchozího dne. Netušili jsme, co se bude dít dál, a jen jsme čekali na povel k pronásledování nepřítele. Avšak detonace stovek děl a prudká palba pušek, které ohlušovaly celou délku fronty, nás v tom okamžení přesvědčily o tom, že události včerejšího dne byly jen pouhou předehrou krvavého dramatu, které mělo přímo před našima očima sehrát na 350 000 aktérů. Sotva dorazil císař, vylezli jsme na kopec před námi a bez jakéhokoliv odporu jsme vstoupili na protilehlou pláň, na níž bylo vidět ruskou armádu, stojící v zákrytu za redutami a valy, jimiž se ježila celá obranná linie. Tato opevnění se na levém nepřátelském křídle táhla od úbočí českých hor až k pahorkatině zcela vpravo, kolmo k ní. Náš armádní sbor se nacházel na středu, neboť právě v tomto sektoru bylo nutné nepřátelskou obrannou linii napadat a vzbudit tak dojem, že se ji chystáme zmocnit přímým útokem, a zatímco strhneme veškerou pozornost na nás, armádní sbory na obou křídlech se budou moci stočit a linii rozbít. Více než stovka děl vytvořila obrovskou baterii, která nepřetržitě pálila od devíti do čtyř odpoledne. Stáli jsme na plošině za děly a schytávali vše, co na ně pálilo. Tloukli do nás a rvali naše řady na kusy; vše, co k nám nepřetržitě přilétalo zpoza těch ďábelských válů, nás strašlivě mrzačilo. Slabé spršky vody, které vždy na okamžik zastřely vzduch, nám několikrát poskytly trochu oddechu a my se mohli skrčit; pauzy to ale byly příliš krátké. Nakonec, někdy kolem páté odpoledne, přišel rozkaz, abychom vzali bodákovým útokem ty hrůzu nahánějící reduty, jejichž palbu se nepodařilo zcela umlčet. Začali jsme se řadit do útočných kolon, když kanonáda náhle utichla; nepřítel před námi vyklízel bojiště a spořádaně se stahoval. Hodinu nebo dvě jsme na něj tvrdě dotírali, nakonec jsme ale zastavili, vyčerpaní a umírající hlady, avšak pyšní na náš triumf. Domnívám se, že v životě vojáka není krásnějších chvil, než večera na konci dne, v jehož průběhu jeho jednotka vybojovala velké vítězství. Třebaže naši radost poněkud kalila lítost nad ztrátou tolika dobrých a chrabrých kamarádů, v nadšení, ani opojení se to neodrazilo. Seskupili jsme se kolem generála [Josepha-Antoina-Reného] Jouberta a vzájemně si blahopřáli k výsledku tohoto hrozivého dne. Kolem dokola putovala láhev rumu a my připíjeli na císařovo zdraví. Shromáždili jsme se do kruhu a vesele rozmlouvali, když v tom přiletěla dělová koule, líně se odrazila, i tak ale měla dost energie, aby rozpárala chlapa na dvě půlky, kdyby ho zasáhla. Hbitě jsme se jí vyhnuli a nikoho netrefila. Za poslední dva dny jsem měl 21 zabitých nebo zraněných. Zranění byla strašná.“ (mk)

    Armand-Augustin-Louis markýz de Caulaincourt, vévoda z Vicenzy – voják, diplomat a Napoleonův nejvyšší štolba:

    „Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak císař dokázal přestát psychická strádání a fyzickou únavu tažení. Dny vyplňovaly jen bitvy a rychlé přesuny z místa na místo. Muži i koně na obou stranách byli vyčerpaní pochody tam i zpět; nemocnice byly přecpané nemocnými a raněnými. Během dne byl nepřetržitě v sedle svého koně, zatímco noci obvykle trávil psaním.

   Památná bitva u Budyšína trvala již třicet šest hodin, během nichž císař neměl ani chvilku odpočinku. Druhého dne, zmožen apatií a únavou, ulehl na hraně rokle a v obležení baterií sboru maršála Marmonta, uprostřed zuřivé a strašlivé kanonády, tam usnul. Vzbudil jsem jej o hodinu později a zpravil jej o tom, že bitva byla vyhrána.

    ‚Á!‘, zvolal, ‚dalo by se říci, že dobro k nám přichází ve spánku.‘

    Okamžitě se vyhoupl do sedla, neboť, i když byla bitva již dávno rozhodnuta, místy se ještě bojovalo až do páté hodiny večer.“ (mk)

Napoleon řídí rozmísťování své armády (Kresba: Raymond Desvarreux-Larpenteur)

    Dominique-Jean Larrey – t.č. šéfchirurg Napoleonovy Grande Armée:

    „Vítězství u Budyšína, jakkoliv skvělé, bylo bezcenné. Francouzi měli ovládnout nepřátelskou artilerií obsazené výšiny, a přesto neukořistili ani jedno dělo. Spojenci po sobě nezanechali žádné válečné trofeje, jen pole posetá mrtvými těly. Ztráty obou stran se odhadují na 10 000 zabitých a 20 000 raněných. V důsledku nekrytého postavení byly ztráty Francouzů obzvláště těžké. Larreyovi lekáři poskytovali francouzským raněným ošetření přímo na bojišti. Jen co se mračna kouře rozplynula, bylo možné zahlédnout plukovní lékaře, jak bezodkladně a chladnokrevně operují přímo mezi nepřátelskými kulkami. Francouzští medici pracovali nepřetržitě dva dny a nepochybně to byli právě oni, komu se podařilo mnoho statečných mužů vyrvat ze spárů smrti.

    Napoleon, pronásledujíc nepřítele, si přál mít šéfchirurga armády poblíž. Pouhý jeden den po bitvě u Budyšína obdržel Larrey rozkaz, aby se k císaři připojil, přičemž dorazil právě v okamžiku, kdy byl vévoda z Frioulu [Duroc] smrtelně zraněn. Dělová koule udeřila do stromu nedaleko Napoleona, odrazila se od něj, prolétla tělem ženijního generála Kirgenera [François-Joseph Kirgener, baron de Planta], a poté Durocovi takřka odkrojila břicho. Břišní stěna byla pryč a obnažené vnitřnosti potrhané. Když Larreye jeho dávný druh ve zbrani, a přítel již z doby Egypta, poznal, řekl: ‘Můj drahý Larreyi, vím dobře, že mé zranění je nad Tvé síly.’ Po několika hodinách zemřel v bolestech, které snášel statečně a odevzdaně.” (mk)

    Denis-Charles Parquin – t.č. druhý poručík v 1. pluku gardových jízdních myslivců:

    „Dne 22. května ve čtyři ráno pronásledovalo gardové jezdectvo, Červení kopiníci s generálem Colbertem v čele, a divize saských kyrysníků pod velením generála Latour-Maubourga, Prusy i Rusy po jedné silnici do Slezska. Pobralo větší počet opozdilců, povozů i kolesen, avšak ruská artilerie působila Sasům hodně zlého. Z guides [Napoleonova jízdního doprovodu] utrpěl zranění jeden jediný důstojník jménem Lativy; střepina granátu ho zranila na ruce. Velkou ztrátu pro armádu znamenala smrt generála Bruyèreho [Pierre-Joseph Bruguière, řečený Bruyère], zasaženého kulí, která mu urazila obě nohy. (…) Toho dne císař spatřil, jak vedle něj padl jeden myslivec z eskorty zasažen kulí a k velkomaršálkovi, který k němu popojel, řekl: ‚Durocu, Fortuna se k nám obrací zády.!

    Dvě hodiny poté se měla Štěstěna otočit ještě víc a zasadit srdci Jeho Veličenstva citelnou ránu.

    Císař opustil ves Reichenbach a pokračoval v cestě na Zhořelec [Görlitz, Zgorzelec], kde chtěl přenocovat. Rychle vyjel úvozovou cestou z vesnice na sousední výšinu, když tu narazila do stromu zbloudilá kule, odskočila, na místě zabila generála Kirgenera a generálu Durocovi rozervala podbřišek. Jeden i druhý chvilku předtím odbočili na padesát kroků vpravo od cesty, aby napojili koně v kalužích. Jaká to osudová náhoda! Jakýsi důstojník od žandarmů, který viděl generála Kirgenera padat mrtvého, o tom zpravil císaře. Minutu nato jiný důstojník přivezl Jeho Veličenstvu truchlivou zvěst, že velkomaršálek právě utrpěl vážné zranění. Hned pro prvních slovech císař důstojníka prudce přerušil:

    ‚Mýlíte se, mluvíte o generálu Kirgenerovi. Jeho smrt mi oznámili před chvílí.‘

    ‚Sire,‘ pokračoval důstojník,‚ je smutnou pravdou, že ta kule zasáhla dva generály. Ženijní generál byl mrtev na místě, velkomaršálka právě přenesli do domu nějakého protestantského pastora ve vsi a jeho stav je beznadějný.‘

    V téže chvíli dorazil k císaři plukovník [Gaspard] Gourgaud, první ordonanční důstojník, se zprávou, že se postup knížete Moskevského [maršál Ney] na Zhořelec zdařil. Císař mu ale nedopověděl jediným slovem, vrátil se zpět a okamžitě se odebral k velkomaršálkovu lůžku. (jk)

 22. květen 1813 – Napoleon u smrtelného lože velkomaršálka Duroca

 (Kresba: Charles-Louis Kratké)

    Armand-Augustin-Louis markýz de Caulaincourt, vévoda z Vicenzy:

    „Po příchodu do svého stanu se nějakou dobu procházel a tiše přemýšlel. Občas se krátce zastavil a adresoval mi skličující věty:

    ‚Běda! Kdy se osud nad námi smiluje? Kdy to skončí? Caulaincourte, moji orli mohou ještě vítězit, opustila je však štěstěna, která je provázela.‘

    Já sám jsem byl natolik sklíčen žalem, že jsem mu nemohl poskytnout žádnou útěchu. Miloval jsem Duroca téměř jako vlastního bratra. Jeho nečekaná smrt obnovila mou starou bolest, kterou jsem utrpěl v bitvě před Moskvou, kde se mnou Duroc dojemně oplakával ztrátu mého nešťastného bratra Augusta.

    Kníže z Neuchatelu vešel a přinesl zprávu, že Rusové byli opět odraženi.

    ‚Je nejvyšší čas,‘ pronesl císař hořce. ‚Dva stateční generálové a Duroc a všichni ztraceni v mizerné šarvátce.‘

    ‚Sire,‘ dotazoval se Berthier,‘jaké jsou Vaše rozkazy?‘

    ‚Čekat do zítřka. Kam jej přenesli? Jak je mu, Berthiere?‘

    ‚Sire, je v jednom domě v Markersdorfu. Ivan a Larrey o něj pečují.‘

    ‚Musím ho vidět,‘ řekl Napoleon. Ubohý Duroc!‘

    Večer jsme, Berthier a já, císaře na této smutné návštěvě doprovázeli. Duroc byl roztažen na polním lůžku a trpěl nesnesitelnou bolestí. Jeho vzhled byl strašidelně zkřiven, že byl stěží k poznání. Když jsme vešli, otočil se k nám a upřel svůj pohled na císaře. Bylo hrozné, upřeně koukat smrti do očí. Byl v nich nepopsatelný, vyčítavý a přitom laskavý výraz. Císař, zasažen, odstoupil od lůžka. Vzal jsem Durocovu ruku, nezmohl jsem se však na jediné slovo; emoce mi stáhly hrdlo. Hovořil jen velmi obtížně; nakonec však mdle pronesl:

    ‚Předpovídal jsem to již v Drážďanech. Můj vnitřní hlas mě nezradil. Běda mi! To nejhorší teprve přijde!‘

    Síla jej opustila, zdálo se, že omdlel. Císař znovu přistoupil k lůžku a několikrát jej obejmul. Dovnitř vešli lékaři.

    ‚Je ještě nějaká šance?‘, zajímal se císař.

    ‚Žádná,‘ byla odpověď.

    Ubohý Duroc znovu nabyl vědomí, podíval se na císaře a řekl:

    ‚Pro smilování, dejte mi opium.‘

    Císař uchopil jeho ruku, přitiskl ji na svou hruď, ještě jednou jej obejmul, a poté mě vzal za ruku a vyšel ven z místnosti.

    ‚To je hrozné,‘ vykřikl,‘můj skvělý, můj drahý Duroc! Ach, jaká to ztráta!

    Všiml jsem si slz, které mu vytékaly z očí. V truchlivé náladě jsme se vrátili zpět do tábora. V pět hodin ráno se u císaře nechal ohlásit Ivan a císař okamžitě pochopil účel jeho návštěvy.

    ‚Och, Ivane!‘ zvolal,‘už je po všem. Již je mu dobře. Nyní je šťastnější než já.‘

    Císař vydal instrukce k zakoupení kousku půdy v Markersdorfu, na níž měl být Duroc pohřben a nad hrobem vybudován pomník. Napoleon pak vlastní rukou napsal následující nápis:

    ‚Na památku generála Duroca, vévody z Frioulu, velkomaršálka paláce císaře Napoleona. Zemřel na bojišti, smrtelně zraněn dělovou koulí, v náruči svého přítele, císaře.‘“ (mk)

26. květen 1813 – vítězství Blücherovy kavalerie u Haynau

(Kresba: Prof. Richard Knötel)

    Desydery Adam Chlapowski – kapitán a někdejší Napoleonova ordonance, t.č. velitel jedné z eskadron 1. pluku gardových švališerů-kopiníků:

    „Ke střetnutí u Reichenbachu došlo 22. května. Pozoruhodné na něm bylo to, že francouzská kavalerie, navzdory svým nízkým stavům, toho dne zvítězila téměř bez jakékoliv pomoci. Následujícího dne jsme projeli skrz Zgorzelice [Zgorzelec, Görlitz, Zhořelec] a utábořili se na noc ve Waldau [dn. Wykroty]. 25. jsme postupovali přes Boleslavec [Bolesławiec] a 26. jsme minuli Haynau [dn. Chojnów]. Téhož dne pruská kavalerie zaútočila na Maisonovu [16.] divizi pěchoty, pošetile tábořící před vesnicí, zbraně v kozlech a pátrající po jídle a slámě ve vesnici. Jen velmi málo vojáků, asi jen dvě stovky, bylo ve střehu.

    Prusové se překvapivě vynořili z malého lesa, ležícího nalevo od cesty. Z tohoto postavení zřejmě sledovali Francouze, jak skládají zbraně a odcházejí směrem k městu. Ihned tedy zaútočili, přemohli hlídky, rozprášili opuštěné zbraně a zase zmizeli. Nic z toho by se nikdy nestalo, kdyby generál Maison rozbil tábor za městem a jeden z batalionů umístil do stavení na jeho odvrácené straně. Při takovém nedostatku kavalerie neměl své stráže vysouvat tak daleko od vesnice.   

    Dorazili jsme do Haynau pár hodin po tomto incidentu a kromě 150 mrtvých a raněných tu už nepřátelský útok nic nepřipomínalo. Bylo zničeno jen velmi málo mušket; žádné z děl nebylo odtaženo, jelikož vozkové odjeli i s potahy pícovat.“ (mk)

    Carl Philipp Gottlieb von Clausewitz – t.č. ve službách generála Gneisenaua, později náčelník štábu tzv. rusko-německé legie, generála hraběte Wallmoden-Gimborna:

    „Když byl nepřítel asi 1 500 kroků od vesnice Michelsdorf [dn. Michów], vydala se záložní kavalerie [plukovníka Florenze Ludwiga von Bockuma, známého jako von Dolffs] na pochod. Zastavili se na vzdálenost asi čtvrt míle daleko, načež generál von Ziethen nechal zapálit větrný mlýn, smluvený signál k útoku. Generál Maison to jako signál prohlédl a vydal rozkaz ke zformování svého tělesa; jeho jednotky k tomu však měly málo času. Plukovník Dolffs využil daného momentu a se třemi pluky se okamžitě vyřítil na nepřítele. Nepřátelská kavalerie prchla a ponechala své tři nebo čtyři neuspořádané masy, které se právě formovaly, svému osudu. Ty se okamžitě ocitly pod kopyty koní, a to, co nebylo zabito, nebo nepadlo do zajetí, utíkalo skrze vesnici Michelsdorf k Haynau. Vše bylo dílem pouhé čtvrthodiny. Nepřítel opustil celou svou artilerii, sestávající z 18 děl. Kromě toho padlo do zajetí 300 až 400 zajatců. Plukovník Dolffs, který zemřel uprostřed řad svých nepřátel, se toho dne právem zařadil k Seydlitzovi [slavnému pruskému generálovi kavalerie z dob Sedmileté války]. (mk)

    Elzéar Jean Louis Joseph Blaze – t.č. kapitán 108. regimentu řadové pěchoty:

    „Císař zbožňoval povyšování a vyznamenávání. Po bitvě konal přehlídky, rozdílel stužky a epolety, každý v něco takového doufal, avšak v boji, v němž se střetly dvě tři stovky lidí, nemohl vojenský a důstojnický plebs, ať už byl výsledek jakýkoliv, ve mnoho doufat. Velitel si dal obvykle práci, upekl skvělé hlášení, pocukroval je slávou, nezdolností, promyšlenými manévry, a pokud později dostal někdo odměnu, pak to byl on.

    Vysvětlím vám způsob, jímž se tenkrát psaly dějiny. V kampani roku 1813 došlo u Sprottau [dn. Szprotawa], saského městečka, k nevelké šarvátce předních stráží; ruský zadní voj se tu chvilku bránil a do křížku se popadlo z obou stran po třech či čtyřech kompaniích tiraillérů. Pak se, krátce řečeno, nepřítel stáhl, nám padlo do rukou něco zajatců a pár zavazadlových vozů. Hodinu nato už jsme se klidně promenovali po sprottauském rynku a povídali si o tom, co jsme ráno dokázali.

    ‚Tohle bude pastva pro výrobce bulletinů,’ pravil jeden důstojník. ‚Pak se dozvíte, že jsme dokázali ohromné, skvělé věci!’

    ‚Nevím,’ povídal jiný, ‚jestli jsme něco dokázali, říkám ale, že nám to povědí.’

    ‚Napíšou, že náš generál sklidil plnou otep vavřínů a o našem pluku nepadne ani zmínka.‘

    ‚Bude tam o nás řádek a o generálovi celá stránka.‘

    ‚Nic za to nedostaneme.‘

    ‚Uvidíte, až přijdou noviny z Paříže. Abychom to pak ale posoudili, sepíšeme hned teď pár vět o tom, jak skvělé byly výsledky tohohle dne. Máme zajatce, tak je prostě spočítejme. Dobrá, je jich čtyřiašedesát! K tomu tři vozy s bagáží, jedno dělo a jedna kolesna.‘

    Dva týdny nato nám přivezli noviny. Dobrý Bože! Jak nádhernou věc my dokázali! Když říkám my, myslím tím generála S…. S neuvěřitelnou nezdolností, s promyšlenou taktikou všechno obklíčil, všechno vzal útokem, všechno smetl, všechno pozajímal a všechno pobil. Tři stovky mrtvých, tisícovka raněných, dva tisíce zajatců, deset kusů děl, šedesát zavazadlových vozů, takový byl výsledek strategického umu a vznešené odvahy. To všechno dokázal on sám; o našem pluku nepadla ani zmínka. (jk)

Flankující pruští dragouni (Kresba: Georg Krickel)

    Carl von Plotho – t.č. major a štábní důstojník v hlavním stanu pruského krále, mj. autor několikasvazkového a dodnes uznávaného díla „Der Krieg in Deutschland und Frankreich in den Jahren 1813 und 1814.“, z něhož pochází i následující pasáž o jen málo zmiňovaném střetnutí u Luckau, v němž se téhož dne, kdy bylo podepsáno památné příměří v Pläswitz,  vůbec poprvé v tomto roce a tažení o přístupové cesty k Berlínu „porvaly“ jednotky francouzského maršála Oudinota a prusko-ruský sbor generálporučíka von Bülowa. Nutno dodat, že po porážkách u Lützenu a Bautzenu, se jednalo o první větší vítězství Prusů v této fázi tažení roku 1813:

    „Město Luckau leží, jak již bylo uvedeno, na malé říčce Berste, jež má velmi hluboké bahnité břehy, přes které vede jen málo cest, a napájí hluboký vodní příkop, který těsně obtéká městské hradby a město odděluje od předměstí. Kromě silnice, jež prochází středem města, vede mezi zahradami a městskými příkopy několik mostů přes potok, takže se rovněž okolo města projít dá, ostatní mosty nebo náspy přes tato bahniska jsou odtud půl míle daleko. Na severu leží významné výšiny, které ovládají město a průjezd jím […].

    Jednotky byly v následujícím bojovém rozestavení:

    Pravé křídlo měly ruské jednotky pod generálmajorem Harppem [Otto Wilhelm Harpe (1765-1814)].

2 eskadrony polských hulánů, velitel plukovník [Alexej Ivanovič] Guriev.

2 eskadrony Něžinského regimentu jízdních myslivců, plukovník Sagrätzky.

Kozácký Grekovův 9. pluk a Tverský kozácký pluk domobrany.

Navaginský pěší pluk, velitel major Matov.

21. a 28. rota těžkého dělostřelectva.

    Vesnice Willmansdorf [Wittmansdorf] byla silně obsazena a kozáci rozděleni a posláni po hlavní silnici vpravo na Kirchhayn [Doberlug-Kirchhain], aby ji střežili.

    Střed sestával z brigády generálmajora von Thümena:

2 bataliony 4. východopruského pěšího regimentu, velitel major von Clausewitz,

2 6liberní baterie kapitánů von Spreutha a von Ludwiga.

    Jeden z batalionů stál na severním předměstí a částečně v nedaleké vesnici, ostrostřelci kapitána von Petryho obsadili zahrady a houští, souvisle lemující říčku. Baterie byly na vyvýšenině vpředu.

    Levé křídlo tvořila brigáda generálmajora prince [Ludwiga] von Hessen-Homburg:

2. východopruský granátnický batalion, velitel major von Benkendorf,

3 bataliony 2. východopruského pěšího regimentu, velitel podplukovník Sieholm II,

2 eskadrony Západopruského dragounského regimentu,

12liberní půlbaterie kapitána von Witteho,

6liberní baterie kapitána von Glasenappa,

jízdní baterie kapitána von Steinwehra.

    Obě tyto poslední brigády byly roztaženy až do vesnice Wiersdorf [Wierigsdorf], takže město a řeka ležely před nimi. Všechny baterie byly namířeny proti východům z města, obě ruské 12liberní baterie byly umístěny na kopci s větrným mlýnem, tak aby účinek jejich palby dosáhl až k městu.  

    Město Luckau bylo v obsazení 4. záložního pěšího batalionu osobní stráže; obě východopruské myslivecké kompanie a oddíl dobrovolných myslivců opanovaly Calauerské předměstí a okolní zahrady napravo i nalevo odtud.

    Následujících 5 batalionů bylo vpravo od města a Bersty sestaveno takto:

fyzilírský batalion 3. východopruského regimentu, velitel major von G??tsenberg,

1. litevský záložní fyzilírský batalion, velitel major von Lettow,

3. litevský záložní fyzilírský batalion, velitel major von Clausewitz,

3. batalion 4. východopruského pěšího regimentu, velitel major von Gagern,

batalion Tulského pěšího regimentu, velitel podplukovník Bullach.

    Předvoj generálmajora von Opena stál, jak již bylo uvedeno, před městem Luckau, při vesnicích Causdorf [Cahnsdorf] a Fresdorf [Freesdorf].

    Celý tento sbor tedy čítal:

pruských jednotek 14½ batalionů, 6 eskadron, 4½ baterie, 13 300 mužů,

ruských jednotek 2 bataliony, 4 eskadrony, 2 baterie, 3 kozácké pluky, 2 500 mužů,

celkem 16½ batalionů, 10 eskadron, 6½ baterie, 3 kozácké pluky, 15 800 mužů. [Protivníka, neboli francouzský XII. armádní sbor maršála Oudinota, tvořilo přibližně 20 000 mužů.]

    Od brigády plukovníka von Boyena se očekávalo, že jakmile dorazí, obsadí severní přechod a posílí pravé křídlo.

    Brigáda generálmajora von Borstela ještě téhož dne obdržela rozkaz vyrazit z Cottbusu a ve svém pochodu pokračovat přes Lübben do Luckau, s jejím příchodem se však nemohlo příliš počítat, jelikož sama musela absolvovat nejen dlouhý, ale take velmi obtížný pochod. Pro případ, že by přeci jen ještě dorazila, měla posílit levé křídlo.

    V domnění, že na pruský sbor narazí u Cottbusu, a s cílem jej napadnout, postoupil 12. nepřátelský sbor maršála Oudinota předchozího dne od Kirchhainu až ke Kahlau [Calau]; poté, co částečně zaznamenal změnu ve směru a pochodu pruského sboru, vyrazil na počátku dne z Calau na Luckau, kam to měl 3 míle; jakmile se jeho kolony kolem 10. hodiny ráno přiblížily k městu Luckau, otevřela boj četná dělostřelecká palba.

    Kolem 11. hodiny pak nepřítel opravdu zaútočil a u Cahnsdorfu a Freesdorfu rozmístěný předvoj generálmajora von Oppena se jej snažil dlouhý čas zadržovat; vrhl však slabé jednotky zpět, načež se podle pokynu generála von Oppena stáhly do postavení na levém břehu Bersty. Francouzi se nyní roztáhli a s podporou svých děl prudce zaútočili na dobrovolné myslivce a ostrostřelce, pokračovali vpřed, zaplavili svými voltižery předměstské louky a zahrady, a konečně pronikli do Calauerského předměstí, navzdory velmi živé palbě malých zbraní, jež jim přicházela vstříc odevšad. Nebránili se, nýbrž za boje postupovali, a to až ke Calauerské a Malé bráně; a během jednoho momentu Calauerskou bránu dobyli, tentokrát však byli napadeni bodákovým útokem Prusů, ve zmatku prchli, a město se Prusům podařilo udržet.

    Nejdůležitější posty ve městě nyní posílily nové jednotky, které měly nepříteli vyrvat i předměstí. To už do Calauerského předměstí mířily sem poslané oddíly dobrovolných myslivců a fyzilírské bataliony. Bojovalo se zde velmi urputně, přesto měl útok jen částečný úspěch, jelikož byly dobyty a obsazeny jen domy napravo od brány, když tu nepřítel předměstí zapálil, aby bojovníky odřízl.

    Až do smrákání boj živila palba ostrostřelců, přičemž nepřítel ještě přivezl svá děla a granáty zapálil část města. Nyní nebylo radno brát na lehkou váhu to, že nepřítel zřejmě už nehodlá obnovit útok na město, jelikož si tam skrze požáry v předměstí a uvnitř města cestu sám uzavřel, a bezpochyby hodlá udržovat boj až do noci, aby se pak mohl stáhnout, proto obdržel generálmajor von Oppen rozkaz, aby s deseti eskadronami jezdectva a jízdní baterií kapitána von Steinwehra obešel přes Wierigsdorf a Cahnsdorf hořící Calauerské předměstí a zaútočil do nepřítelova pravého boku; tento útok se dokonale zdařil a uvedl nepřítele do zmatku, přičemž mu byla ukořistěna tři děla, z nichž mohla být odtažena pouze jedna houfnice, a mnoho zajatců. On sám byl donucen svůj ústup ve spěchu nastoupit.

    S příchodem večera boje skončily, to už i brigády generála von Borstela a plukovníka von Boyena dorazily na bojiště. Nepřítel přišel o jednu houfnici, mnoho muničních vozů a 800 zajatců, na mrtvých a zraněných údajně kolem 1 100 mužů. Prusové přišli o 500 mrtvých a zraněných, Rusové o 210 mužů.

    Tato vyhraná bitva je s ohledem na její účinek a dopad svrchovaně důležitá, neboť uchránila hlavní město, silný nepřátelský sbor, jemuž velel zkušený maršál, byl odražen a vržen zpátky mnohem slabším pruským sborem, a konečně se tu jednalo o první plnohodnotné vítězství, které  Prusové [v této kampani] vybojovali, a které zvýšilo odhodlání vojáků a důvěru národa.

    Generálmajor von Oppen nepřítele pronásledoval. Ten se 5. června stahoval přes Sonnenwalde [Sonnewalde] k Uebigau [Uebigau-Wahrenbrück], kde zaujal nové postavení, kde chtěl generálporučík von Bülow, toho dne značně posílený o záložní bataliony majorů von Rembowa, von Kitebusche a von Röbela, stejně jako o brigády generála von Borstela a plukovníka von Boyena, na nepřítele zaútočit, avšak 7. června obdržel zprávu o uzavřeném příměří, v níž se mu nařizovalo se stáhnout za pruské hranice. (mk)

    

Na rynku před reichenbašskou radnicí během příměří 1813 (Kresba: Prof. Richard Knötel)

    Louis-Victor-Léon hrabě de Rochechouart:

    „4. června jsme se v malém městečku Schneidnitz [dn. Świdnica, Svídnice] dozvěděli, že v Pleiswitz [Pläswitz, dn. Pielaszkowice] bylo hrabětem Šuvalovem za Rusko, generálem Keistem za Prusko a panem Caulaincourtem, vévodou z Vicenzy, za Francii, podepsáno příměří. Všichni, vojáci i civilisté, tyto zprávy vítali. Přerušení nepřátelství, podle mého názoru, Napoleona poškodilo – jeho nepřátelům poskytlo čas posbírat více vojska a umožnilo ruskému carovi a pruskému králi obnovit vyjednávání s Rakouskem, a časem jej s jeho 200 000 armádou přetáhnout na svou stranu. Rovněž i Napoleon měl velkou potřebu odpočinku, neboť musel získat posily a zásoby – měl však dát na okolnosti, urychlit jednání o míru a tím rozbít koalici, která jej ohrožovala. Prozřetelnost však již rozhodla, jakékoliv lidské úsilí a dovednost jsou na ní krátké.” (mk)

    Desydery Adam Chlapowski:

    „Z Neumarktu [dn. Środa Śląska] jsem měl doprovázet [Napoleonova vrchního] štolbu Caulaincourta na zámek v Leuthenu [dn. Lutynia] a později v Pläswitz, kde měl s generálem Šuvalovem vyjednat mír. Generála Šuvalova doprovázelo několik stovek kozáků. Klábosili jsme s jejich důstojníky, kteří nám vyprávěli, kde všude v Polsku mají své základny. Ukázalo se, že znali mnoho domů, které mi byly blízké, načež jsem kozáckého plukovníka požádal, zda by nebyl natolik laskav a neposlal dopis pro mého otce ruskou kurýrní službou. Nabídl jsem mu, že dopis ponechám nezalepený. Slíbil, že to udělá, avšak naléhal, abych dopis zalepil a adresu že nadepíše sám, aby jej nikdo nemohl otevřít. Odešel jsem do paláce a požádal císařova sekretáře, barona Faina, o papír a zůstal tam, abych dopis napsal. Když jsme zůstali v místnosti sami (Caulaincourt byl ve vedlejší místnosti s Šuvalovem a Kleistem), baron Fain mi ukázal císařův návrh mírových podmínek, které byly určeny ruskému caru Alexandrovi. Hned zkraje mu nabízel celé Varšavské vévodství; byl také připraven nabídnout Alexandrovi titul polského krále, nebo svolit k připojení vévodství k jeho říši.

    Císařův sekretář, který na mě za ta léta, jež jsem strávil v císařových službách, pohlížel již jako na Francouze, ani v nejmenším nedomyslel, jak děsivý účinek na mě odhalení tohoto dokumentu mělo. Vyšel jsem ven a snažil se skrýt své zklamání. Z hlubokých úvah mě vytrhl až příchod kozáckého plukovníka, který si přišel pro můj dopis. Předal jsem mu ho a upřesnil mu adresu, kterou měl nadepsat. Dopis byl doručen na své místo. Kozáci se k nám vždy chovali velmi slušně, to proto, že pamatovali dny, kdy byli našimi spojenci.

    Příměří sice bylo podepsáno, avšak žádné mírové podmínky nebyly císaři učiněny. Vrátili jsme se zpět do Drážďan, kde jsem podal svou žádost o vyřazení ze služby…“ (mk)

    Sir Robert Thomas Wilson:

    „Příměří je uzavřeno: doba, šest týdnů. Řeka Katzbach [dn. Kaczawa] tvoří demarkační linii; avšak Breslau [dn. Wrocław, Vratislav] a jiná místa na této [pravé] straně Katsbachu, jež jsou nyní v držení nepřítele, zůstanou neutrálním územím. Hamburk a Lübeck mají zůstat v pohotovosti, která bude platit až do půlnoci dne 9. června. Příměří se vztahuje na celou linii Labe až k Baltu, a nepřátelské pevnosti mají být zásobovány od pátého do pátého, věřím, že na náklady spojenců. Podmínky jsou o mnoho příznivější, než jsem čekal a dokazují nepřátelské úmysly uzavřít buď mír, nebo se lépe připravit na válku. Očekává se příjezd [rakouského] císaře Františka do Reichenbachu, kde bude zítra zřízen carský hlavní stan. Příštích deset dní bude zajímavých. (mk)

    Jean-Baptiste Auguste Barrès:

    „6. červen - zahájili jsme ústup do pozic, v nichž se Grande Armée měla uložit k odpočinku na příštích padesát dnů. (…)

    10. červen – má rota byla pohodlně ubytována v prostorném statku na samotě. Začali jsme pociťovat velikou potřebu odpočinku. Celá armáda byla značně oslabena denními boji, pochody, nemocemi, sebepoškozováním i vynalézavostí nepřítele získávat zajatce, stejně jako způsoby, jimiž se sami vojáci snažili do zajetí dostat. Byla naléhavá potřeba oblečení a bot; vše potřebovalo opravit a z velké části vyměnit. Hned příštího dne jsem nechal zřídit krejčovskou a ševcovskou správkárnu. Někdo se musel postarat o ošetřování kožních onemocnění, zbavování nešťastných mladých vojáků obtížného hmyzu, ošetřování lehkých chorob a odesílání těch, kteří byli vážně nemocní, do lazaretu v Bunzlau [dn. Bolesłaviec]. Rovněž bylo nutné věnovat náležitou pozornost otázkám výzbroje, výstroje a tisícovce dalších drobností, jež souvisely s chodem celé jednotky. Podporučík, který byl zraněn u Lützenu, se vrátil; nyní jsem disponoval třemi důstojníky. Všichni čtyři jsme spali v malé místnosti na slámě, bylo to ale lepší, než nejlepší polní tábor, neboť jsme měli střechu nad hlavou. Pod širým nebem jsem spal čtyřiačtyřicet uplynulých nocí.“ (mk)

    Marie-Henri Beyle – světové proslulý autor dnes již klasických děl krásné literatury, píšící pod pseudonymem Stendhal, t.č. příslušník císařské intendantury:

    „V Zaháni [Sagan, dn. Żagań], 11. června 1813.

    Plán cesty na Sněžku - Ze Zaháně na Sněžku je to patnáct velkých mil neboli pětadvacet malých. Jede se přes Bunzlau, Levenberg [Löwenberg, dn. Lwówek Śląski], Jelení Horu [Hirschberg, dn. Jelenia Góra], Schmiedberg [Schmiedeberg, dn. Kowary]. K cestě odtud do Schmiedbergu je zapotřebí osmnácti hodin. Z Levenberku do Schmiedbergu je krásná silnice, šestnáct mil. Když se ze Zaháně vyjede ve dvě hodiny ráno, dojedu na místo ještě téhož dne v osm hodin večer. Tři dny na výlety, jeden den na zpáteční cestu, to znamená pět dní nepřítomnosti nebo přinejmenším čtyři. Ale k tomu je zapotřebí míru.“ (původní překlad Jana Bindera z roku 1976)

17. červen 1813 – přepad Lützowských u Kitzenu (Kresba: Otto Fikentscher)

    Wenzel Krimer – jeden z asi 3000 příslušníků von Lützowova dobrovolnického sboru, s nímž vyrazil k Hamburku, aby zde posílil dosud úspěšného generála Tettenborna. Po pádu Hamburku a Tettenbornově kapitulaci zůstal tento sbor odříznut ve francouzském týlu, kde nadále napadal nepřátelské základny a komunikační trasy. Po uzavření příměří v Pläzwitz se tento sbor zvolna, a aniž by respektoval klid zbraní, přesouval k demarkační linii Labe. Podobně jako jiní Lützowovi veteráni-memoáristé, byl i Krimer pamětníkem rozporuplného střetnutí s jednou z francouzských létajících kolon, k němuž došlo 17. června 1813 u saského Kitzenu, tedy plných třináct dní po uzavření výše uvedeného příměří:  

    „Celý náš sbor se bezstarostně rozložil a rozestavil jen slabé přední stráže. 2. oddíl, k němuž jsem patřil i já, se usadil ve velkém panském dvoře v blízkosti kitzenského lesa, zatímco zbylá část našeho sboru se utábořila na opačné straně lesa a u řeky [Elsterfloßgraben - starý plavební kanál, propojující Bílou Elsteru se Sálou]. Bylo nám nařízeno se k těmto dotáhnout, abychom byli lépe chráněni před případnými riziky příměří, kterým jsme se při našem průchodu nepřátelskými liniemi toužili vyhnout.

    Vyrazili jsme na pochod; bez překážek a neobtěžováni jsme již minuli mnoho francouzských polních táborů. Nikdo na nepřátelství nepomýšlel, vždyť naše pušky měly po celou dobu vyprázdněné hlavně. Bylo ráno, něco kolem 8. hodiny. Pokojně a bezstarostně jsme procházeli skrze kitzenský les; tu jsme narazili na Normannem vedený württemberský sbor a rázem začal tanec. Před námi celý houf zelených husarů [protivník, jemuž velel francouzský generál Fournier, disponoval asi 200 dragouny a nikoliv husary; výše uvedený württemberský generál Normann mu byl se svými oddíly podřízen], za námi bílí kyrysníci [přilby württemberských švališerů byli vzhledově velmi blízké těm, jaké oblékali francouzští těžcí jezdci], po obou stranách po pelotonech rozestavěná pěchota, děla, ostřelující celé défilé; kdo by si nezoufal! Jenže právě beznaděj a vztek z tak opovrženíhodné zrady vlila našemu hloučku do žil lví sílu. Horn se prohnal se svým oddílem jezdectva deštěm kulí, vyrazil na husary a vrhnul je na naše nebohé polní myslivce, kteří konali víc než jen svou povinnost.

    Jenže co zmohla udatnost proti tak hrozné převaze! Téměř celý jeden prapor zůstal na bojišti, z druhé švadrony, k níž jsem patřil i já, se kromě mě podařilo probít jen 28 mužům. Znamenitý Körner byl zákeřně zabit [Theodor Körner, o němž byla v předchozích částech již několikrát řeč, utrpěl “pouze” sečná poranění hlavy, z nichž se následně léčil i na našem území, v Karlových Varech. Svému osudu však nakonec neunikl a u Gadebusche, dne 26. srpna 1813, jej smrtící kulka zasáhla do břicha a páteře.]; houževnatý Friesen, heráklidovský Roes, udatný Riedel, Petersdorf, Ennemoser a Hofer si se svými hrstkami, za boje na každém kroku, vymohli průchod; před sebou jsme tlačili husary, za námi nás štvali železní jezdci [württemberští švališeři pochopitelně žádné kyrysy, ani jednodílné plastrony, neoblékali], po obou stranách rachotily nepřátelské pelotony svými  salvami. […]

    Když už jsme byli volní, měli lesík za zády a začali věřit v naše bezpečí, narazili jsme u řeky na další zástupy Württemberčanů, kteří se právě chystali na opačnou stranu, aby zde tábořícím zbytkům našeho sboru připravili stejný osud, jako ten náš. V okamžiku nás obklopili a teprve nyní se začal boj na život a na smrt. Naše situace byla hrozná. Marně jsme na znamení vyjednávání mávali bílými šátky, nadarmo jsme na nepřítele řvali, že platí příměří; jako odpověď se nám dostalo krupobití střel. […] Vyčerpaní jsme z tohoto krvavého díla upadali do mdlob; myslivci vystříleli všechnu svou munici, a přesto se dál vrhali do boje s tesáky v rukou. ‚Raději smrt než být poroben hanebnými lotry’, burácel neohrožený Ebersdorf. Následujíce ho, vrhli jsme se všichni jako o Božím dopuštění na střed nepřátelské linie, von Damm jí prorazil jako první a přivolával nedalekou slezskou domobranu na pomoc. Horn se probil z klubka ven, aby o našem nebezpečí uvědomil náš štáb; obklíčeni, avšak těsně semknuti, sekali jsme mezitím šavlemi kolem dokola. Vše se zdálo být ztracené, padali jsme jeden po druhém; na nepřátelský jásot jsme odpovídali posměšky a dobře mířenými seky šavlí; stejně jako Leonidův houf [v bitvě u Thermopyl].

    Tu k nám z mnoha míst na opačném břehu začal pronikat všem známý trylek, Körnerův marš, ‚und immer näher und näher hört man´s brausen’, a z houští se poklusem vynořily koňské žíně černých ostrostřelců, kteří se blížili, a blížili. Volání sílilo, pušky práskaly, smrt strašlivě sekala do francouzských drábů. Podobně jako trosečník, který se již vzdal poslední naděje na svou záchranu, avšak při pohledu na maličký kousek pevniny ze sebe vydá poslední síly, aby se vzepřel smrti a zachránil se, vrhli jsme se na nepřátelskou masu, jež povolila. Z opačné strany se k nám statečně prosekával rytmistr S….m se svou švadronou slezských hulánů, kteří, rozžhavení vzteky do běla, pošlapali vše, co před nimi bylo, a náš malý hlouček vysvobodili. Ano, zvítězili jsme, bylo to ale smutné vítězství! Ne víc než 1 200 z našich spatřilo této teplé jarní noci měsíc, noci, jíž předcházel krvavý den. Mezi přeživšími nezůstal téměř nikdo bez zranění; já sám jsem utržil jedno bodnutí šavlí do levé čelisti a jedno sečné poranění hlavy. Mé čáko proděravilo mnoho kulek; jedna z kulek se mi dokonce zavrtala do vatování na prsou, které ji zbrzdilo a zastavilo přímo v srdeční krajině.

    Ach, jaká smutná noc to byla! Hrobové ticho protínaly jen nářky umírajících a zraněných; bitevní pole se proměnilo v jeden velký hrob!

Und wenn ihr die schwarzen Gefallnen fragt,

Das war Lützows wilde, verwegene Jagd!

[refrén Körnerovy básně Lützows wilde Jagd, říkající asi toto:

‚A jestliže se černých padlých zeptáte,

byl to Lützowův divoký, smělý lov!’]

    Fuimus Troes! [Byli jsme Trojané!] Pokoj vašemu popelu, naši padlí hrdinní bratři!

    Ale pryč od tohoto rmoucího líčení! Proklínám proradného, bezectného zrádce Normanna, který své německé jméno a německou čest utopil v německé krvi! Historie si bude jeho cejch pamatovat.” (mk)

„Lützows wilde, verwegene Jagd“ (Kresba: Prof. Richard Knötel)

    François Fournier-Sarlovèse – divizní generál, t.č. velitel jedné z létajících kolon, které v okolí Lipska stíhaly von Lützowův dobrovolnický sbor. O střetnutí u Kitzenu napsal následující depeši a adresoval ji vojenskému veliteli Lipska, generálu Arrighimu de Casanova:

„Schönau, 18. června 1813, 4 hodiny ráno.

    Mám tu čest Vaší excelenci podat požadovanou podrobnou zprávu o záležitosti, jež se udála u Kitzenu.

    Včera, v deset hodin ráno, jsem podle pokynů Vaši excelence vypochodoval s 1 100 muži pěchoty, 420 jezdci a 3 děly z Lipska; směr pochodu Pegau. Zprávy, které jsem o Lützowovu sboru obdržel, mě přiměly změnit směr; jednu míli od Zwenckau jsem nechal vyhledat mělké  brody a se vším urychleně vyrazil k Lützenu. Ani úřady, ani významnější obyvatelé Lützenu se o nepříteli v blízkosti města nezajímali. Až lützenský policejní strážmistr konečně předvedl dvě ženy, jejichž prohlášení naznačovala, že by se Lützowův sbor mohl nacházet kolem Kitzenu; jiné zprávy, které jsem ve stejné době obdržel od württemberského podplukovníka [von Kechlera], který byl se svou mobilní kolonou u Zeitzu a sledoval pohyby nepřítele, potvrzovaly mé původní podezření; proto jsem vyrazil ke Kitzenu, ležícímu jeden a půl míle [asi 7 km jihovýchodně] od Lützenu.

    Württemberský generál hrabě Normann byl na špici se svou  kavalerií, nechal jsem jej vyrazit ke Kitzenu a vesnicí projet; dodal jsem, že by se neměl vyhýbat jednání s libovolným parlamentářem, aby se nedopustil jakéhokoliv nepřátelství, ale že jeho rozkazy proniknout do vesnice Kitzenu zůstávají do té doby platné. Bylo půl deváté večer.

    Tu se major Lützow sám ohlásil a dožadoval se, zda příměří platí, nebo se hodlá porušit; zopakoval tutéž otázku a dodal, že je bez jakýchkoliv problémů připraven slavnostně pochodovat před francouzskými jednotkami a francouzskými generály.

    Odpověděl jsem, že mé rozkazy, jež uznávají a respektují příměří, platí, ale že tytéž rozkazy, o nichž mi nepřísluší polemizovat, mi v případě Lützowova sboru nařizují, určit jeho další trasu a uložit celé jeho koloně, aby mě následovala do Lipska, kde bude následovat nezbytné jednání s vévodou z Padovy [generál Arrighi de Casanova].

    Major Lützow odpověděl, že si trasu pochodu zvolí sám, že je v této záležitosti svobodný; pokud mu však budu klást překážky, bude už vědět, jak z toho. Upozornil jsem majora Lützowa na choulostivost tohoto rozhodnutí a poznamenal, že v momentální situaci, v níž se obě válčící strany nacházejí, není v mém návrhu místa ani pro nepřátelství ani pro urážky, ale že se koneckonců boje nebojím. Zasadil koni ostruhy a vrátil se k vlastním jednotkám, které stály v bojovém postavení zády ke Kitzenu a já zamířil přímo k nim, nikoliv však, abych vyprovokoval palbu.

    V momentě, kdy generál Normann obdržel rozkaz, aby zleva nadjel Lützowově koloně, a aniž by si cokoliv začínali a dosáhli jejího čela, zahájil major Lützow na Normanna palbu, který, aniž by palbu opětoval, začal se nyní zostra bít. Boj to byl krvavý a úporný, ale pohled na batalion námořníků, kteří se za provolávání ‘Vive l’empereur!’ vrhli na zteč, obrátil nepřítele na útěk, který se ve spěchu rozprchl na všechny možné strany. Pronásledoval jsem nejsilnější kolonu a o půlnoci dosáhl Knautnaundorfu, kde jsem své jednotky nechal zalehnout. Byly zmoženy únavou. Batalion námořníků měl za sebou 14 mil [asi 55 km].

    Pronásledujíce nepřítele, jsem dnes v 5 hodin ráno opustil Knautnaundorf; jsem si jist, že míří na Merseburg, kam dorazím dnes večer a hned ráno stíhání tohoto sboru vagabundů obnovím.

    V boji u Kitzenu ztratil tento sbor 12 důstojníků, 70 jezdců bylo zajato, 30 zabito, v našich rukách skončilo 100 koní. Na naší straně je 5 mrtvých a 25 zraněných.

    Především bych zde vyzdvihl knížete [Ludwiga zu Oettingen-Wallerstein], který jest podplukovníkem württemberských švališerů, 21 letého, chrabrého, mladého muže, a také velitele batalionu námořníků.” (mk)

Srážka u Kitzenu na dobové pohlednici

    Karl Friedrich Lebrecht von Normann-Ehrenfels – württemberský generálmajor, u Kitzenu velitel tří pěších kompanií, dvou eskadron jezdectva a tří děl Württemberčanů, s nimiž podléhal rozkazům francouzského generála Fourniera, podal o celé události následující hlášení, jež adresoval württemberskému králi Friedrichovi:

„Lipsko, 23. června 1813.

    Vaše královská výsost již byla generálem von Döringem informována o tom, že 15. tohoto měsíce vyrazily z Lipska čtyři létající kolony, aby vyhledaly, zájaly nebo zničily ruso-pruské partyzány, kteří jsou na této straně Labe. 17. června ráno mě nechal vyhledat vévoda z Padovy a předal mi rozkaz, okamžitě vyčlenit dvě eskadrony, tři kompanie a tři děla, a pod velením divizního generála Fourniera, který sám disponoval francouzským batalionem a 200 dragouny, vyrazit vstříc pruskému sboru, jež mířil z Gery na Zeitz a Pegau. Večer jsme se dozvěděli, že se tento sbor nachází v Kitzenu, nedaleko Lützenu.

    Dostal jsem rozkaz se dvěma württemberskými eskadronami a dvěma kompaniemi bez výstřelu obsadit vesnici, k diviznímu generálovi však byl vyslán parlamentář. Čtyři sta kroků před Kitzenem jsem si všiml Prusů, stojících vlevo od vesnice, na lipské cestě, v bojovém  uspořádání; jejich bagáž již ale byla na cestě do Lipska. Začalo se už stmívat, i tak bylo ale vidět, jak se proti mě staví pět eskadron, a že rovněž bagáže doprovází silná  eskorta.

    Svou kavalerii a infanterii jsem zformoval do dvou kolon a postupoval s nimi dál. Nyní za mnou přijel velitel tohoto sboru, pruský major von Lützow s jedním trubačem a zeptal se, co tohle znamená a zda jej hodlám napadnout?Odpověděl jsem:

    ‚Mám rozkaz postoupit do vesnice, v níž ráčíte být Vy; jelikož jste ale stále zde, zastavím naproti Vaší linii a vyčkám dalších rozkazů. Můžete za divizním generálem osobně, a jelikož jsem k tomu nedostal žádný rozkaz, nebudu v mezidobí na Vaše jednotky útočit.‘

    Major von Lützow odjel tedy zpátky k diviznímu generálovi.

    Zastavil jsem na dvacet kroků od nepřátelského řadu, pěchotu nechal rozvinout vpravo od silnice a pod jejich ochranou postavil děla, která sem byla mezitím přivlečena, vlevo na malé výšině; kavalerie se postavila koleno na koleno vlevo od silnice, dragouni a francouzská pěchota vytvořily z generálova rozkazu druhou formaci.

    Zatímco jsem byl zaměstnán rozmisťováním, sledoval jsem, jak se oddělují v záloze stojící nepřátelské eskadrony a následují bagáže. To už kolem mě od divizního generála projel ve cvalu i major von Lützow a okamžitě oddělil v první linii stojící nepřátelské eskadrony, aby se pustili cestou od Lipska. Krátce nato mi divizní generál rozkázal, projet se dvěma eskadronami klusem podél nepřítele a naznačit mu tak, aby se vzdal, v odmítavém případě jej k tomu přimět.

    Byla již pěkná tma, a tak abych je neztratil z dohledu, musel jsem se velmi přiblížit. Prusové k tomu ještě velmi zrychlovali, čímž mě donutili přejít do cvalu. Nyní padl výstřel a oni se rozjeli jako o závod. V jednu chvíli bych nebyl vůbec nic viděl, kdybych nekomandoval: Marsch! Marsch! Prusové se zastavili u vesnice a hrozilo, že nám vpadnou do levého boku. To mě přimělo povolat jako krytí francouzské dragouny. Co nebylo přímo na silnici, to se nemohlo do vesnice kvůli hlubokým příkopům dostat. Při krátké pauze, během níž ale Prusové nepřestali pálit, na ně naši pokřikovali, aby složili zbraně a vzdali se, pokud se jim nemá nic přihodit.

    Jakmile byl náš levý bok zpevněn, přikázal jsem plukovníku knížeti von Wallersteinovi, aby na ně, jelikož se nechtěli vzdát, přímo udeřil. Plukovník poskládal, co jen šlo, přehnal se přes příkop a nepřátelský sbor se rozprchl. Pro hlubokou tmu již nemohl pokračovat v pronásledování, a tak divizní generál vydal rozkaz přenocovat v Knautnaundorfu, nedaleko od Kitzenu.

    18. června ráno jsme obdrželi zprávu, že poblíž Lipska překročilo Elsteru asi 160 mužů pruského sboru, které jsme měli pronásledovat, načež jsem se až do včerejšího večera pohyboval mezi Lipskem, Halle, Dessau a Düben, kam mi byl doručen rozkaz, abych se vrátil do Lipska, jelikož mé dvě eskadrony měly posílit ony čtyři létající kolony, pěchota a všechna tři děla však měla být poslána do Dessau generálu Döringovi. […]

    Na naší straně byl 17. června zabit jeden myslivec; zraněn byl jeden důstojník a šest mužů. Naproti tomu jsme zajali 10 důstojníků a asi 100 mužů [mezi zajatci se údajně nacházeli tři württemberští dezertéři, kteří byli později souzeni a popraveni] a ukořistili 65 koní. Koně jsou v tom nejubožejším stavu.“ (mk)

    A v souvislosti se srážkou u Kitzenu, které si spojenecká strana uvykla nazývat „hanebným přepadením“, se Normann později ještě hájil a napsal:

    „Jako voják bych se mohl cele hájit tím, že nikdy by nemělo jít vojákovi na vrub něco, co učinil na rozkaz svého nadřízeného. Jako člověk se domnívám, že jsem se prohřešil tím, že jsem příliš důvěřoval slovům náčelníka štábu [Berthier] a vůbec si nepřipustil, že právě tak nemusejí být pravdivá; neboť kdybych si to připustil, byl bych nalezl prostředek, jak se celé té záležitosti vyhnout. Zrovna tak komunikaci s generálem Fournierem kdybych vedl pozorněji; byl jsem však velmi dobrosrdečný a vzal si to za své.” (mk)

    Karl Theodor Körner – von Lützowův pobočník, píšící 1. července z Karlových Varů dopis berlínskému radnímu a knihtiskaři Gustavu Parthenovi:

    „Jsem naživu a svobodný, to je to nejlepší, co o sobě mohu napsat. Jsem zraněný, sice nijak vážně, i tak je to ale víc, než bych potřeboval. Ničemnost a proradnost, jimž vděčím za toto potěšení, jsou Vám již známy.

    Doufám, že cestou ke svému sboru, kterou hodlám nastoupit ihned po svém uzdravení, Vás v Berlíně uvidím. Zpočátku jsem měl chuť odcestovat do Berlína bez odkladu, kdyby se mi ale cestou něco přihodilo, na světě by bylo o to víc padouchů. (…) Nyní žiji u znamenitých Reckových, kteří mě zahrnují nejcitlivější mateřskou láskou a jsou pro mě něco jako nebeští andělé. Doufám, že se do čtrnácti dnů uzdravím a okamžitě se vypravím ke svému milovanému praporu.

    Tisíc srdečných pozdravů, celé rodině, všem přátelům. Bůh buď s námi všemi. Hodně štěstí.

Theodor“ (mk)

    Gustav Parthen – na Körnera, jenž jej v Berlíně v srpnu 1813 skutečně navštívil, zavzpomínal následovně:

    „Obě Körnerova zranění hlavy nebyla ještě zahojena, mohl proto nosit jen lehkou čapku [Mütze]. Husté vlasy, jimiž nás během našeho prvního setkání přiváděl v úžas, byly ostříhány nakrátko, i tak se už ale dokázal obejít bez nepříjemné paruky. Večery proseděl nenucenými hovory u našeho rodinného stolu, nebo nám předčítal básně ze svého malého kvartového sešitku, který nazval ‚Leier und Schwert’ [Lyra a meč]. Jeho hluboký, libozvučný hlas pronikl i do toho nejnepřístupnějšího srdce. Bouřlivou osvobozeneckou píseň ‚Das Volk steht auf, der Sturm bricht los!’ [Národ povstane, bouři rozpoutá!], předčítal s nesmírným patosem. Sonet ‚Die Wunde brennt, die bleichen Lippen beben.’ [Rána plane, bledé rty se chvějí.], zanechal ten nejhlubší otisk a všechno rázem utichlo, jakmile to vyslovil.“ (mk)

Gerhard von Scharnhorst († 28. června 1813 v Praze)

    Gerhard von Scharnhorst – píšící své postřehy o veřejném mínění v českých zemích, jimiž projížděl cestou do Vídně, kde chtěl vyvolat jednání o vstupu dosud neutrálního Rakouska do protinapoleonské koalice:

„Znojmo, 22. květen 1813.

    Můj drahý Gneisenaue, zajdu na nedočkavost. Mé zranění je horší, než jsem původně věřil; tisíckrát horší je však to, že se hojí jen velmi pomalu. Neklid a bolest mi nedělají dobře. V těch částech Čech a Moravy, kterými jsem projížděl, stojí všichni za námi. Národ je na Francouze mimořádně rozezlen, armádu ovládá nenávist, všechny předchází víra. Jak rád, ze srdce rád, bych byl zůstal na bitevním poli [u Großgörschen]; za své největší štěstí bych považoval, kdyby mi Prozřetelnost mohla přislíbit, že už nikdy více nebudu raněn. Noha mi zůstane mírně křivá, i přesto však doufám, že za dva až tři týdny budu moci opět pracovat, natož jezdit na koni. Nyní se musím nechat přenést z vozu do postele a cestovat jen po malých krůčcích. Bůh Vás ochraňuj, postarejte se o mé syny, pokud by se mělo něco přihodit. Váš přítel Scharnhorst.“ (mk)

    Tentýž – krátká zpráva, kterou deník Schlessische privilegierte Zeitung vytiskl 28. června 1813, paradoxně v den Scharnhorstova skonu:

„Praha, 17. červen 1813.

    Oznamuji svým přátelům, že jsem zde od 1. června v péči zkušených lékařů [Lichtenfelse, Nußharda a Fritze]; jelikož se ale mé zranění zhoršilo, prodělal jsem již dva důležité chirurgické zákroky a třetí mám před sebou. Dobré přijetí tolika ušlechtilých lidí a zručnost mých lékařů mi dávají naději, že vše dopadne tím nejlepším možným způsobem.“ (mk)

    Tentýž – poslední dopis, adresovaný hraběnce Julii zu Dohna-Schlobitten, Scharnhorstově jediné dceři:

„Praha, 18. červen 1813.

    Má jediná dcero, zdá se, že mé vyléčení je v nedohlednu, přesto v ně nepochybuji. Doufám, že s obnovením války budu moci být mezi prvními bojovníky, využiji na to všechny prostředky. Vřelé pozdravy nejvzácnější rodině Dohnů. Tvůj nejněžnější otec.“ (mk)

    Ludwig Leopold Gottlieb Hermann von Boyen – plukovník, t.č. člen nejužšího štábu III. armádního sboru generála von Bülowa a velitel jedné ze záložních brigád:

    „Třebaže se zranění, jež utrpěl v bitvě u Görschenu, zdálo být zpočátku bezvýznamné, vývoj samotného polního tažení a váhavost Rakušanů, jež vyvolávala nikoliv bezdůvodnou obavu z celkového ochabení kabinetu, měly trvale škodlivý vliv na už tak oslabenou Scharnhorstovu tělesnou schránku. Jelikož mu každá chvíle byla právem drahá a svou nečinnost nesl jen nelibě, odhodlal se k cestě do Vídně, na níž se i přes ještě nevyhojené zranění cítil dostatečně silný, aby se tam zasadil o urychlení války. Zde se vypovězení [války] ale podle všeho ještě nechtělo, a tak Scharnhorst obdržel pobídku, aby se [ze Znojma, kam dorazil 22. května 1813] odebral do Prahy, kam na krátko přijede rovněž císař a Metternich, a kde bude ujednáno další. Nové průtahy se na již tak nemocí oslabeném muži podepsaly tak, že přijel do Prahy v již velmi vážném stavu; jeho zranění bylo v jednom ohni a o několik dní později ukončilo život tohoto vzácného muže.“ (mk)

26. červen 1813 – kníže Metternich u Napoleona v Drážďanech

(Kresba: Prof. Woldemar Friedrich)

    Dominique-Jean Larrey:

    „Tíhu saského tažení nesli mladí vojáci, naprosto neznalí válečného umění. V pekle bitvy přišlo velké množství těch nejmladších mužů o jeden nebo více prstů. To byl důvod, proč se šířily zvěsti o tom, že si svá zranění způsobovali sami, aby se tak vyhnuli další službě. Všichni ti, kteří utrpěli střelné poranění paže, nebo měli ustřelené prsty, se stali předmětem obvinění. Toto potupné nactiutrhání znepokojovalo a pobuřovalo i samotného Napoleona. Vydal příkaz, aby muži, kteří byli takto zmrzačeni, byli shromážděni v celnici, vzdálené asi kilometr od Budyšína. Jejich počet dosáhl čísla 2 632. Larrey nesouhlasil s tím, aby nařčení, které bylo vedeno proti jeho nešťastným krajanům, byla přisuzována taková důležitost, a proto, když jej císař požádal, zda by nebylo možné od sebe oddělit bojová zranění od samopoškozování, řekl:  

    ‚Není v silách žádného lékaře prokázat sebenepatrnější rozdíl mezi těmito dvěma druhy poranění.‘

    Larreyův názor nebyl ve shodě s názory několika jeho kolegů a ani císař nebyl přesvědčen tvrzením šéfchirurga své gardy. Postavil jej do čela vyšetřovací komise a poněkud komisně mu řekl:

    ‚Jděte, pane, splňte svoji povinnost a učiňte pro mě formální poznatky!’

    Vyšetřování se táhlo několik dní a pět chirurgů, na jejichž úsudek dohlíželi: důstojník generálního štábu, důstojník četnictva a vrchní armádní probošt, mu věnovalo svou plnou pozornost a zájem. Ohledání poraněných ukázalo, že rány na rukou pramenily ze špatného zacházení se zbraní. Vojáci, pálící ze třetí řady, často opírali hlavně svých zbraní, bez jakéhokoliv zlého úmyslu, o své druhy v první řadě, a takto jim působily více či méně bolestivé rány. Jak si jejich obránce již mohl několikrát všimnout při jiných příležitostech, ve zmatku, jaký bitva často plodila, si vojáci poranění působili často nechtěně sami mezi sebou. Nakonec bylo zaznamenáno, že mladí vojáci, kteří měli během bitev u Lützenu a Bautzenu útočit vzhůru, na nepřítele usazeného na výše položených kopcích, museli svou pušku držet se zdviženýni pažemi před sebou, čímž je mezi prvními vystavovali zásahům projektilů.

    Každý ze zraněných vojáků byl vyslechnut. Vyšetřování bylo vedeno důkladně a jeho výsledek nepochybně podal důkaz, že původ veškerých poranění rukou byl neúmyslný. Jakmile byla práce u konce, Larrey se odebral k císaři, který mu řekl:

    ‘Nuže pane, stále ještě zastáváte svůj názor?’

    Larrreyova odpověď byla následující:

    ‘Čím dál víc, sire, přicházím, abych to Vašemu Veličenstvu dokázal. Tito stateční holobrádci byli hanebně pošpiněni. Důkladným vyšetřováním jsem strávil mnoho času a nepodařilo se mi odhalit jediného, který by byl vinen. Mezi těmito mladými muži není žádný, který by nebyl vyslechnut, což dokládají stohy papíru. Vaše Veličenstvo může nařídit jejich revizi.”

    Napoleon přešlapoval sem a tam, jak to obyčejně dělával, když byl znepokojen, zdál se však být šťastný ze zjištění, že jsou jeho vojáci nevinní. Krom jiného byl také spokojen s tím, jakým rozhodným a upřímným způsobem mu šéfchirurg pověděl pravdu. Pak se náhle zastavil, s dojetím se nátáhl po Larreyově ruce a pak tomuto odvážnému a spravedlivému muži řekl následující slova:

    ‘Adieu, pane Larreyi, šťastný to vladař, který má po boku muže, jako jste Vy. Budou Vám poslány mé osobní dary pro Vás.’

    Ještě téže noci obdržel baron Larrey císařův portrét, osázený diamanty, a státní penzi ve výši 3 000 franků.” (mk)

    Elzéar Jean Louis Joseph Blaze:

    „Po našem příjezdu do Výmaru [Weimar] si několik vojáků vyrazilo a loupilo v sousedních vesnicích, přičemž byl jeden venkovan zabit; na dvě stovky kořistníků bylo obklíčeno, zatčeno a zadržováno v kostele. Generál L… [pravděpodobně šlo o generála Louise-Henriho Loisona, velitele 3. divize XIII. Davoutova sboru, do níž 108. řadový regiment patřil] okamžitě jmenoval polní soud, jež měla vraha odsoudit a příštího rána nechat zastřelit.

    Jeden z mých přátel, kterého polní soud ustanovil žalobcem, šel spolu se všemi venkovany do kostela; viníka, který mezi zadrženými zřejmě vůbec nebyl, však nikdo nepoznal. Nebylo koho obvinit, čímž jeho úloha skončila. Odebral se tedy za generálem, který celou záležitost vyřešil takto:

    ‚Co na tom, Monsieur,‘ řekl pan L…, ‚dělejte, co umíte, zločin ale musí být potrestán.‘

    ‚Zajisté, ale na kom?‘

    ‚To je Vaše věc.‘

    ‚Všichni venkované do jednoho se shodují na tom, že vrah měl červené epolety, byl to tedy granátník; těch jsme zadrželi celkem čtyřicet, nechal jsem je vyčlenit, vrah mezi nimi ale není.‘

    ‚Vhoďte jména všech těchto granátníků do brašny, nechte je losovat a ten, jehož jméno bude vytaženo jako první, bude zítra ráno zastřelen.‘

    ‚Generále, s něčím takovým nechci mít nic společného!‘

    ‚Nařizuji Vám to!‘

    ‚Odmítám!‘

    ‚Dejte mi svůj meč!‘

    ‚Tady je.‘

    ‚Odveďte kapitána do vězení.‘

    Generál L… byl právě uprostřed večeře; vyletěl a rudý vzteky zavolal kaprála od stráže a poručil mu kapitána zatknout. Nazítří generál kapitánovi meč vrátil a nikdo nebyl zastřelen.

    Během tažení k Budyšínu byl jeden můj pěšák zastřelen za to, že jedné ženě ukradl černou zástěru, z níž si chtěl udělat nákrčník.

    Vojenská poprava je strašlivá podívaná. (…) Vojáci vytvoří čtverec, ale jen ze tří stran; čtvrtá strana zůstává prázdná pro kulky. (…) Odsouzenec přichází v doprovodu kněze; bubny náhle začínají vybubnovávat aux champs [do pole, k pochodu], a to až do chvíle, kdy se provinilec ocitne v samém středu. Pak přichází víření bubnů [“ouvrir le ban” – počátek čtení veřejné proklamace nebo rozkazu]. Žalobce přečte rozsudek, ještě jedno zavíření bubnů [“fermer le ban” – konec čtení veřejné proklamace nebo rozkazu], muž poklekne, zavážou mu oči a tucet kaprálů, jimž velí štábní podporučík, vypálí na nešťastníka ze vzdálenosti pouhých deseti kroků.

    Ke zmírnění odsouzencovy agonie se povely k palbě, pokud možno, nevyslovují. Velitel popravčí čety je vydává smluveným signálem své hůlky. Kdyby muž nebyl po salvě okamžitě mrtev, což se občas stane, je vzadu k palbě připravena ještě záložní četa.“ (mk)

    Pavel Puščin:

    „14. [26.] červen – francouzské bulletiny neustávají v opěvování oddanosti saského krále [vůči francouzskému císaři]. Ve vztahu k saskému králi to mohla být pravda, jenže [saské] obyvatelstvo cítilo pravý opak. Dnes jsem vyslechl příhodu, jež vše potvrzuje. Důstojník gardového dělostřelectva, jménem Timon, byl zajat v bitvě u Budyšína a poslán do Drážďan. Jakmile jej spatřil jeden ze starousedlíků, potají se k němu přikradl a tiše mu řekl:

    ‚Mám sice jen dvě ecu, přesto bych ale rád, stejně jako to dělají všichni mí spoluobčané, vypomohl ruským zajatcům, kteří, jako obvykle, postrádají jakékoliv prostředky na přilepšenou. Proto mě, prosím, nezraňujte svým odmítáním a přijměte polovinu mého bohatství, což činí pouhé jedno ecu.‘

    Timona taková přátelská náklonnost velmi zasáhla a ujišťoval nás, že s podobným jednáním se během svého zajetí setkal ještě mnohokrát. Vskutku i jeho osvobození bylo zásluhou Sasů, kteří jsou k Rusům velmi čestní. Zajatci byli z Drážďan přesunuti do Lipska. Jeden z místních obyvatel nabídl Timonovi a dvěma jeho přátelům, pruským důstojníkům, svou pomoc při zorganizování jejich útěku. Přinesl jim šaty a cestovní doklady lipských studentů. Poté jim zajistil průvodce, který je provedl do Teplic, odkud si již snadno našli cestu na hlavní velitelství rusko-pruské armády. Když cestou z Lipska do Teplic procházeli územím obsazeném Francouzi, místní je vydávali za studenty a vkládali pod ochranu obecních staršinů, kteří si plně uvědomovali tíhu tajemství, a přesto nikdy nepomysleli je zradit. Postoje Sasů zjevně nepotvrzují oficiální prohlášení o jejich věrnosti Francouzům.“ (mk)

    Jean-Nicolas-Auguste Noël:

    „15. července jsem v Drážďanech obdržel balíček dopisů. Byl mezi nimi jeden obzvláště srdečný od mého otce, datovaný 15. února. Další, dubnový, byl od jednoho z mých bratří, v němž mě informoval o otcově nemoci, a nakonec dopis od mé ženy, obsahující zprávu o jeho smrti.“ (mk)

Napoleonova rozmluva s Metternichem v Drážďanech (Kresba: Emil Klein)

    Klemens Wenzel Nepomuk Lothar Metternich – rakouský diplomat a politik, příští rakouský státní kancléř:

    „Napoleon stál uprostřed své pracovny, kord u pasu, klobouk v podpaždí. Vyšel mým směrem a se strojeným klidem se doptával na císařovo zdraví. Po chvíli se však zachmuřil a než ke mně došel, zareagoval následovně:

    ‚Takže vy chcete válku, dobrá, máte ji mít. U Lützenu jsem zničil pruskou armádu, u Budyšína jsem porazil Rusy, a nyní vy sami chcete přijít na řadu; budiž, dáme si Rendezvous ve Vídni. Lidé jsou nepoučitelní, vaše příležitost je fuč. Třikrát jsem císaře Františka posadil zpátky na císařský trůn; dokonce jsem mu slíbil, že co budu živ, zůstanu s ním v míru; tehdy jsem si říkal, dopouštíš se bláhovosti; avšak stalo se a dnes toho lituji.‘

    Takové entreé ve mě znásobilo pocit důležitosti mého postavení; v tomto rozhodujícím okamžiku jsem se považoval za zástupce sjednocené evropské společnosti. Jak bych to jen řekl, Napoleon se mi zdál být maličký.

    ‚Válka nebo mír,‘ opáčil jsem, ‚leží v rukách Vašeho Veličenstva. Císař, můj panovník, dostál svým povinnostem, jimž upozadil všechny své ostatní ohledy. Osud Evropy, její budoucnost, i Vaše, to vše spočívá na Vašich bedrech. Mezi Evropou a Vašimi dosavadními cíly se nachází neměnný odpor. Svět potřebuje mír. Aby byl takový mír zajištěn, musíte se za všeobecného klidu buď stáhnout za své hranice, nebo budete poražen v boji…‘

    ‚Nuže dobrá, co se tedy po mě chce?‘ vyštěkl na mě Napoleon, ‚abych se zneuctil? Nikdy! Budu vědět, jak zemřít, ale nepostoupím ani píď své země. Váš panovník, narozený na trůně, se může nechat třeba dvacetkrát porazit a přeci se vždy do svého sídelního města vrátí; to já, dítě štěstěny, nemohu. Mé panování nepřežije dne, kdy přestanu být silný a obávaný. Mojí největší chybou bylo, že jsem nechal bez povšimnutí, na kolik mě přišla ta nejvelkolepější armáda, jaká kdy byla. Dokáži se bít s lidmi, nikoliv však se živli; mráz mě odsoudil ke zmaru. Během jediné noci jsem přišel o třicet tisíc koní. Ztratil jsem vše, nikoliv však čest ani sebevědomí, jimiž jsem povinován tomu statečnému národu, který mi po tak hrozném neštěstí podal nové důkazy své oddanosti a přesvědčení, že mu mohu vládnout právě já. Ztráty loňského roku jsem nahradil; přehlédnětě někdy armádu po boji, v němž jsem právě zvítězil! Udělám Vám vojenskou přehlídku!‘

    ‚A právě armáda je tím,‘ oplatil jsem mu, ‚kdo touží po míru.‘

    ‚Armáda,‘ přerušil mě hbitě Napoleon, ‚ne, to moji generálové chtějí mír. Nemám již žádné generály. Moskevský mráz je zbavil morálky. Viděl jsem ty nejstatečnější plakat jako malá děcka. Fyzicky i psychicky byli zlomení. Ještě před 14 dny bych mír uzavřel, dnes už to nejde. Zvítězil jsem ve dvou bitvách a mír neuzavřu.‘

    ‚V tom všem, co mi Vaše Veličensto právě sdělilo,‘ poznamenal jsem, ‚spatřuji nový důkaz toho, že Evropa a Vaše Veličenstvo žadné dohody nedosáhnou. Vaše mírové smlouvy byly vždy jen pouhým příměřím. Pohromy stejně jako úspěchy Vás ženou do války. Ten moment, kdy si Vy i Evropa vzájemně hodíte rukavice, je tu; zvednete je, Vy a Evropa, a nikoliv Evropa to bude, kdo v boji podlehne.‘“ (mk)

    Jean-Baptiste-Antoine Marcellin de Marbot - plukovník, t.č. velitel 23. regimentu jízdních myslivců:

    „Císař Napoleon, který v mnoha vítězstvích uvykl nepřátele nepočítat, se znovu cítil neporazitelný. Viděl, že proti němu v Německu stojí 300 000 mužů, a nedocenil, že za těmito silami stojí celá Evropa, která se proti němu spojila.

    Francouzská armáda dostala, jak už jsem řekl, muže velice urostlé. Nikdy také nebyla tak krásná! Protože však až na pár pluků tito noví vojáci nikdy nebyli v boji a ježto ruské tažení zaselo do jednotek dosud nepatrný neklid, byla to armáda spíše na ukázku, aby se dosáhl mír, než aby vytáhla v dané chvíli do války. I všichni generálové a plukovníci, kteří pluky viděli zblízka, zastávali názor, že by potřebovala několik let míru.

    Jestliže se na naše spojenecká vojska podíváme stejně kriticky jako na armádu francouzskou, spatříme jen váhavost, neochotu a touhu při první příležitosti Francii zradit. Toto vše Napoleonovi naznačovalo, že by měl s protivníky jednat. Měl si především zavázat tchána, rakouského císaře, vrátit mu Dalmácii, Istrii, Tyroly a část dalších území, které mu vzal v letech 1805 a 1809. Pár podobných ústupků, učiněných Prusku, by uklidnilo spojence, kteří, jak se zdá, počítali s tím, že by Francii vrátili kolonie a zaručili jí všechna území za Rýnem, Alpami, ba i v horní Itálii. Napoleon by však musel vydat Španělsko, Polsko, Neapolsko a Vestfálsko.

    Takové nabídky byly přijatelné. Napoleon však nejprve jednal s vyslanými cizími diplomaty, a pak se obořil na hlavního z nich, pana z Metternichů. Všechny je poslal pryč a neustoupil v ničem. (…) Císař jakoby zapomněl, že nepřátelská vojska jsou téměř trojnásobně silnější než vše, co proti nim může postavit. Neměl v Německu vskutku více než 320 000 mužů, zatímco spojenci mohli postavit do pole přes 800 000 vojáků!

    Císařovy narozeniny připadaly na 15. srpen, nařídil je však slavit dříve, neboť desátého příměří skončilo. Oslavy svatého Napoleona se tedy odbývaly v leženích. Bylo to naposledy, kdy armáda slavila narozeniny svého císaře!“ (jk)

    Ernst Otto Innocenz svobodný pán von Odeleben – saský vojenský přidělenec k Napoleonovu štábu:

    „Veškeré jednotky, které bydlely v blízkosti Drážďan a podél Labe, ponejvíce pak gardy, se shromáždily en grande tenue [ve slavostním stejnokroji] a na Ostra-Gehege měly před císařem přehlídku. Vše, co z cizích a domácích vojsk bylo schopno pohybu, se tam sešlo, a ten, komu shánění kvartýru mezi domácími přišlo otravné, se ho v tento den zúčastnil když už ne pro potěchu, tak přinejmenším pro rozptýlení. Ani francouzské jednotky již nebyli v takovém skvělém stavu, v jakém byly k vidění za pochodu do Ruska v roce 1812, a tak aspoň gardy se svými rozmanitými oddíly kavalerie, polskými kopiníky, Tatary, Mameluky, myslivci, dragouny a granátníky, nabízely pěknou podívanou, a přibližně 14 000 hlav pěchoty, granátníci, tirailéři, voltižéři atd., s několika bateriemi, postavených do dvou masivních řad. Císař, v doprovodu   saského krále a všech princů, jakož i obrovské družiny, projížděl tryskem mezi jednotlivými řadami a nechal pak armádu, rozdělenou do četných oddílů, před sebou defilovat. V poledne se v Neustadtu pro gardy uspořádala mimořádná hostina a taktéž následující část dne proběhla v opojném povyku; císař sám však pracoval doma a ukázal se opět až večer, kdy s královskou rodinou povečeřel u slavnostní tabule, a poté nechal z průčelí královského palace, směrem k mostu, odpálit ohňostroj, který podle francouzského vkusu neměl příliš velký účinek. Zdálo se, že dokázal obveselit jen přítomné vojáky a ostatní publikum. Císař [sám] byl celý tento den nezvykle vážný a zadumaný.” (mk)

Následující část: Bitva, jež pohřbila císařství