JEŠTĚ KE STÉMU VÝROČÍ CHLUMCE A LIPSKA R. 1913

SÉRIE ČLÁNKŮ Z DOBOVÉHO TISKU JAK JE NAŠEL A VYPSAL KAREL ŘEZNÍČEK

NAPOLÉON A ČECHY 

(Dr. J. V. Prášek – Zlatá Praha, XXX. Ročník, tj. 1912/13, č. 48)

 Horopisný útvar vlasti naší byl nesporně hlavní příčinou, že veliký císař Francouzů jen nepatrnou měrou pojal ji do svých válečných plánů. Na konec r. 1805 předzvědný sbor francouzský, jemuž velel generál Baraguey d’Hilliers, pronikl pouze do Klatov, v květnu roku 1809 zahrozil na krátko západním krajům českým vpád maršála Bernadotta od Mnichova na Lesy. Za to obíral se Napoléon osudem Čech velice, když po půtkách u Znojma počalo vleklé jednání o mír s císařem Františkem. Tehdy zcela vážně naléhal Napoléon, jednak aby císař František vzdal se trůnu s prospěchem jednoho ze svých bratří, Ferdinanda, tehdy velkovévody Würzburského, aneb arciknížete Karla, jednak uvažoval o rozdělení mocnářství rakouského ve tři koruny, z nichž bylo složeno, českou, uherskou a zemí starorakouských, chtěje učiniti arciknížete Karla králem českým, který by přistoupil ke spolku Rýnskému. Ovšem byl by Karel odstoupiti kraje žatecký a loketský Sasku. Ale vražedný útok Bedřicha Stapse, kterýž jen náhodou byl odvarován, přiměl Napoléona k míru Vídeňskému, kterým Rakousko bylo v celistvosti zachováno, ač v mezích značně zúžených.

Měrou daleko větší zajímal se Napoléon o Čech roku 1813. Když po pověstné audienci Metternichově v Drážďanech Rakousko vystoupilo v úloze ozbrojeného prostředníka a smluven mírový kongres v Praze, který však nebyl ani vůbec zahájen, stála hlavní moc Napoléonova v Sasích a Lužici. Napoléon uvažoval již o situaci, která nastane blížícím se rozhodnutím Rakouska, že přistoupí k spojencům, a vpád do Čech a ku Praze, pak dále k Vídni, byl hlavní jeho myšlenkou. O půlnoci mezi 10. a 11. srpnem Rakousko rozmnožilo řady spojencův a již z rána dalo se 125.000 Rusův a Prusů na pochod do Čech, kdež pod vedením knížete Karla ze Schwarzenberka v Pohoří soustředěna největší, tak zvaná česká armáda spojenců. Napoléon dozvěděl se o tom teprve 15. srpna ze zprávy maršála Neye, který však odhadoval počet Rusův a Prusů v Čechách pouze na 40.000 mužův Napoléon tudíž připravoval bezprostřední vpád do Čech. Proti levému křídlu české armády operovati měl z Drážďan generál Vandamme, sám pak zamýšlel vrhnouti se od Buděšína na střed a pravý bok, o jejichž položení neměl určitých zpráv. Předvoj jeho, Poláci knížete Poniatowského a sbor maršála Victora, rozložen byl u Žitavy a Rumburka, a s ním dle potřeby mohl spojiti se ve 24–48 hodinách sbor Vandammův, takže Napoléon byl s to, aby v nejkratší době do Čech vrhlo 170.000 mužův.

Jeho úmysl byl, s těmito silami přerušiti spojení české armády se slezskou a přes Prahu rychle napadnouti Vídeň. Proto před polednem 19. srpna přijel do Žitavy a nařídil, aby některé jeho oddíly jeho postoupily ke Hrádku nad Nisou a k Jablonnému. Sám vyjel se štábem svým, v němž byli Murat, král neapolský, Berthier, Poniatowski i mnozí jiní generálové, k Lückendorfu, kdež na poli přijal a vlídně vyslechl purkmistra Hrádeckého Niederla. Předvoj vedený Kellermanem mladším přecházel již hranice a vypudil z Jablonného rakouskou posádku. Po nějaké době vsedl císař na kůň a s družinou následoval k Ojvínu a k Petrovicům. Tu stanul u celnice, prohlížel mapy a obzíral kraj dalekohledem. O sedmé hodině večer vstoupil do Jablonného, kdež na poště přijal místní deputaci. Tu dozvěděl se, že spojili se již u Litoměric Rusové a Prusové s Rakušany, a nabyl po prvé určitých zpráv o rozestavení spojencův. Zpráva tato přiměla jej ke změně taktiky, i pojal úmysl vpadnouti se 100.000 muži od Žitavy do Čech k Litoměřicům, mezi armády českou a slezskou, načež doufal, že bude míti Kolínem a Znojmem otevřenu cestu na Vídeň.

Od Rumburka a Liberce jali se tudíž postupovati Francouzi do českého vnitrozemí. Velitel rakouského sboru v Turnově hrabě Neipperk oznamoval ihned Schwarzenberkovi, že valí se do Čech veliké zástupy Francouzů, postup však Blücherův proti Lužici přiměl Napoléona ke změně. On sám obrátil se proti Blücherovi a vpád do Čech říditi měl maršál Ney. K naléhání cáře Alexandra udeřila česká armáda na Drážďany, byla však Napoléonem odražena a zároveň obdržel Vandamme rozkaz, aby od Perna vpadl do Čech, ustupujícím spojencům v týl.

26. srpna počali ustupovati spojenci od Drážďan k průsmykům krušnohorským.

Napoléon ihned hotovil se ku vpádu do Čech s jádrem zbrojné moci své, aby poraženou českou armádu i v týle obklíčil. 27. srpna mluvilo se v hlavním jeho stanu drážďanském pouze o vpádu ku Praze a k Vídni. Tehdy prohodil maršál Berthier pověstná slova: Eh bien, nous gagnerons une belle bataille, nous marcherons sur Prague, sur Vienne.

Již 28. srpna byl Napoléon sám v Perně, aby osobně řídil vpád do Čech, ale náhlá nevolnost, která jej postihla – on sám domníval se, že jest otráven, bližší okolí mluvilo o padoucnici, – a nepříznivé zprávy z tábora Macdonaldova byly příčinou, že musil se do Drážďan vrátiti a vedení výpravy české zůstaviti Vandammovi.

Tento generál, Napoléonovi slepě oddaný, ale pro divokou bezohlednost a hrubost svou nenáviděný, podjal se horlivě úkolu, na jehož šťastném provedení závisela berla maršálská a hodnost vévody Pražského – v Čechách mluvilo se dokonce, že Napoléon zamýšlí mu uděliti korunu českou. Ale hrdinná obrana hrstky Rusů, jíž velel princ Eugen Würtemberský, zdržela jeho postup. 29. srpna z rána, pod ochranou husté mlhy, dostal se šťastně ruský velitel hrabě Ostermann-Tolstoj do kotliny Teplické a položil se u Přestanova. Král pruský, který jediný ze spojených mocnářů byl v Teplicích přítomen, přiměl Ostermanna, že postavil se Francouzům na odpor, ač musil do boje strhnouti i část cárských gard. Ostermann byl sice v bitvě raněn, ale přece o čtvrté hodině odpolední vypravil posla k pruskému generálu Kleistovi, aby snažil se proniknouti Vandammovi vzad. Princ Eugen Würtemberský, ujav velení, hájil hrdinsky Eggenský mlýn a tak zvanou „juchtovou“ kapli u Přestanova, až do šesté hodiny. Tu Vandamme přerušil boj, aby jej z rána s novými posilami vítězně dokončil. Očekávalť sbory maršálů Gouvion St. Cyra a Mortiera, domnívaje se, že s nimi objeví se na bojišti sám Napoléon.

Zatím některé oddíly české armády, rakouská divise hraběte Colloreda, Rusové pod generálem Barclayem de Tolly a kníže Schwarzenberk se svým štábem, vyšly z průsmykův. Schwarzenberk obdržev zprávu, že ruské gardy ještě drží svá stanoviště, bez odkladu učinil přípravy k velké bitvě na druhý den. Kleista vyzval ještě na pochodu z Altenberka, aby za každou cenu hleděl proniknouti na planinu za Nakléřovem, ale teprve opětovné důrazné vyzvání sama krále pruského přimělo nedůvěřivého generála, že podjal se úlohy, kejíž iniciativu pruský chauvinism neostýchá se – v okotrč historické pravdě – jemu jedinému připisovati.

U velikém oblouku od Eggonského mlýna až za Chabařovice byli rozestaveni z rána spojenci. Colloredo na pravém jejich křídle měl za úkol směrem k Varvažovu obejíti francouzský levý bok. Vandamme naproti tomu, maje střed v Chlumci, vší silou útočil na Eggenský mlýn, aby spojence od hor a od hlavní armády odtrhl. Ale pokroky Colloredovy přinutily jej, že zření své obrátil k obraně Varvažova. V nejprudším boji objevili se o jedenácté hodině nad Nakléřovem Prusové a tu Vandammovi zbýval jen jediný možný ústup mezi Nakléřovem a Varvažovem. V zuřivém boji byli francouzi poraženi, 8000 až 10.000 mužů zajato, mezi nimi Vandamme sám, a toliko rumy dvou armádních sborů prosekaly se pod ochranou jízdy generála Corbineau na saskou půdu.

Slavným vítězstvím tímto, které bylo předehrou bitvy u Lipska, zhacen byl po druhé Napoléonův úmysl vpadnouti do Čech.

Vděčné potomstvo zvěčnilo hrdinství u Chlumce prokázané pomníky Rusův u Přestanova, Rakušanův u Varvažova a Prusův u Žandova.

Zdá se, že Napoléon kladl veškerou svou naději na útok do Čech. Dosud byl veliký válečník tento zvyklý, že svými útoky nutil odpůrce k obraně v posicích, do nichž byli vyhnáni, proto pokusil se ještě jednou připoutati štěstí ke svým praporům novou ofensivou. Když kníže Schwarzenberk dal se na pochod k Rumburku a Wittgenstein od Teplic s Rusy 7. září dostihl Perna, potkal se s hlavní silou Francouzů, již Napoleon sám vedl. Praví se, že maršál Gouvion St. Cyr poradil Napoléonovi, aby proti Wittgensteinovi zůstavil pozorovací sbor a s hlavní silou vrhl se nejkratší cestou na část české armády u Teplice. Ale Wittgenstein vystihl Napoléonovy úmysly a rychle ustoupil k Petrovicům. 10. září vytrhl Napoléon ke Kyšperku a stanul po druhé na české půdě. S hory Sattelberka jal se obzírati kotlinu teplickou a spatřil jednotlivé oddíly spojenců k boji připravené, s temene pak Milešovky sloup dýmu hlásil do kraje, že hotují se Francouzi k novému vpádu. Jako nedávno u Jablonného, tak i teď Napoléon pojal nedůvěru k boji v hornatém kraji a odevzdav velení St. Cyrovi, odložil útok.

St. Cyr poněkud ustoupil a spojenci zaujali ihned stanoviště na planině Nakléřovské. Ale Napoléon nevzdával se ještě úmyslu pokořiti císaře Františka za to, že rozmnožil přístupem svým řady spojencův, a vytrhl 15. září z Drážďan se svými gardami. 16. září zrána vyrazily silné oddíly Francouzů z Petrovic a tlačily spojence k jihu. Vznikly tuhé potyčky jezdců, při nichž upadl v zajetí pruský plukovník Blücher, syn velitele slezské armády. Prusové ustupovali před francouzskou přesilou až k Přední Telnici.

Večer přijel Napoléon do Petrovic a od chránu na výšině položeného chtěl rekognoskovati polohu. Ale deštivé počasí bylo závadou. I on uchýlil se na faru do Petrovic a tam přenocoval – jediný jeho nocleh na české půdě.

Z rána 17. září dal Napoléon znamení k druhé bitvě, zvané dle Nakléřova, ač nebyla ho tajna veliká přesila spojenců. Cenou boje bylo uvolnění silnice vedoucí do Čech a ku Praze. Za deště a sněhu bouřný vichr stěžoval postup útočícím Francouzům, kteří majíce ve středu svém milovaného císaře, po tříhodinovém boji pronikli až ke Chlumci. Tu pokusili se jednak podél paty hor obejíti levé křídlo spojenců, jednak v kotlině rozvinouti se. Ale s výšiny Střížovické chrůila děla Colloredova smrt do jejich řad, na pravém boku generál hrabě Merveldt pokoušel se obejíti Francouze a ve středu Ziethenovi pruští jezdci hotovili se k útoku. Napoléon poznal nebezpečnou situaci, osadil Knínice, aby nebyl obklíčen, a po ztrátě 2000 mužův ustoupil.

Z rána 18. září obnovil od Knínic a ke Chlumci boj. Rakušané vzali Knínice, ale Napoléon je odtud vypudil a strojil veliký útok na střed spojenců, kde stál sám Schwarzenberk. Tu však přispěchal s posilami Colloredu. Napoléon s nedaleké výšiny zpozoroval, že by byl útok marný, i odevzdal generálu Moutonovi velení a opustil bojiště. Schwarzenberk se svého stanoviště byl svědkem Napoléonova odjezdu a zvolal: „Teď vzdal se Napoléon na vždy úmyslu do Čech vpadnouti.“

19. září opustili Francouzi Knínice a českou půdu. Světové rozhodnutí mělo se státi na rovinách saských. 

TROJÁNŮV FEUILLETON (z 24. srpna L. P. 1913) 

Trojanus, tak zněl novinářský pseudonym, byť možná šlo i o řeholní jméno kněze Emanuela Stránského narozeného 26. prosince 1861 v Litomyšli (vysvěcen 1885), jenž se vedle lásky k přírodě vrhl i na žurnalistiku a po působení v Hlasu lidu získal záhy i významnou pozici redaktora v katolickém deníku Čech, kde aktivně působil až do své smrti, jež přišla již nečekaně brzy – zemře už 19. srpna 1915, po čemž nalezne věčný klid na pražských Olšanech... (VIII-13-98).

Na literárním poli po sobě krom bezpočtu novinových esejí zanechal publikaci Historické pohlednice, leč jako panslovanský vlastenec se Napoleonu, jako cizáckému elementu, nijak zvláště nevěnoval, ačkoli je z jeho řádků cítit, že si k císaři Francouzů na rozdíl od mnoha jiných pisálku zachoval úctu a respekt – ovšem hlubší smysl jeho srpnového fejetonu tu poněkud uniká, tím spíše, že k napoleonskému tématu se tu Trojanus již nevrací ani v čase lipských oslav... (kař)

Srpen před sto lety.

V srpnu před sto lety stály proti sobě čtyři armády: u Berlína princ švédský se 160.000, v Čechách kníže Schwarzenberg, ve Slezsku pruský generál Blücher; proti mocnářům, pruskému králi, caru Alexandrovi a rakouskému císaři Františkovi počtem skoro stejné vojsko, ale soustředěnější a jednotněji vedené, měl Napoleon u Drážďan a podél toku labského. Vědělo se, že čeká se zápas na život a na smrt: Napoleon vybral poslední nováčky, Rakousko poslalo do bitevní čáry i posádku terezínskou a záložníky, roztrhanými šaty oděné.

            Spojenci se Napoleona báli, věděli, že v otevřeném poli jeho génius jest mocnější; byly také různé třenice a žárlivosti mezi spojenými vojsky – Napoleon ovládal masu svých lidí jedinou svou vůlí.

            O památných dnech 19.-30. srpna zachoval nám hr. Eugen Černín z Chudenic zápisky, z nichž vyjímáme:

   19. srpna 1813. Tři mocnáři: pruský, ruský a rakouský, vyjeli z Prahy do Peruce a k Panenské Týnici, aby tu konali přehlídku: defilovalo před nimi 57 rakouských škadron. Toho dne přespal císař František v Postoloprtech, car Alexandr v Lounech.

   Francouzi jali se činiti výpady do Čech, kde stála hlavní armáda rakouská; dobyli Rumburku a Frýdlandu. Schwarzenberg vedl si opatrně: místo nejistého útoku přímého klamal a unavoval nepřítele stálým manévrováním: z Mělníku vypravil se na Dubé a zase zpět, z Mělníku táhl do Loun a odtud do Mostu a zase do Chomutova, konal, jako by na útok nepomýšlel, přehlídku vojska, ale hned po přehlídce přes hory vrazil do saské roviny. Vstupujíc do Sas, vydal Schwarzenberg provolání: „Nebojujeme proti Francii, ale proti Napoleonovi. Žádáme, by obyvatelé zachovali klid a pořádek.“

   Schwarzenberga, vstupujícího do Sas, došly spatné zprávy: Napoleon s vojskem 140.000 napadl ve Slezsku Blüchera a donutil ho ustoupiti. Napoleon jako vítr, zanechav proti Blücherovi tři armádní sbory, vrací se k Drážďanům.

   26. srpna. „Přepadněme Drážďany!“ radil Schwarzenbergovi generál Wittgenstein. Ale Schwarzenberg váhal, konečně dal svolení k bombardování a útoku: Rakušané dobyli několik bašt a předměstí „Schustergasse“, ale nechali dalšího obléhání, Napoleon se vracel.

   „Francouzi jsou u Mimoně!“ došla smutná zpráva do hlavního stanu.

   27. srpna konala se válečná rada: „Ustupme do českých hor a na místě, které se nám zalíbí, nabídněme nepříteli bitvu,“ radil kníže Schwarzenberg, ale prorazil se svým návrhem generál Moreau: „Tady se postavme Napoleonovi!“ Pršelo jen se lilo, a vítr šlehal do očí spojencům; děla uvázla v blátě, koně až po břicha upadali do bláta; střelci měli mokrý prach a nemohli střílet. Bojovalo se se střídavým štěstím – náhle však objevil generál Vandamme se 40.000 Francouzů, vyraziv za pevností Königsteinem, za rakouskými zády. Vandamme uzavřel Schwarzenbergovi cestu do Čech.

   „Zpátky! Ustoupiti!“ vydal rozkaz kn. Schwarzenberg. Ústup byl zlý: generálu Moreauovi ustřelila kule obě nohy nad koleny. „Takový jest osud vojákův,“ posteskl si generál caru Alexandrovi. Vojáci rakouští nejedli tři dni, byli deštěm promoklí a na smrt unavení, polští hulánu Napoleonovi lehce porubali čtverce vojska, jež se bránily jen bajonety; prach byl mokrý. Levé rakouské křídlo bylo odříznuto, tři pluky, arciknížete Rainera, Argentauův a Beaulieuův byly porubány, arcikníže Rainer s osmi důstojníky se prosekal.

   Spojenecké vojsko průsmyky prchalo do Čech – Vandamme, z nejříznějších generálů Napoleonových, za nimi.

   „Všechno je ztraceno!“ řekli se ve hlavním stanu. „Za Vandamem vtrhne do Čech Napoleon sám, vždyť se dobře ví, jak po každém vítězství žene se za poraženým nepřítelem.“

   Ale Napoleon dopustil se veliké chyby: do Čech se nedal, zůstal u Drážďan. V Čechách byl by lehce potřel rakouské a s ním spojené ruské a pruské vojsko; v Čechách by se bylo rozhodlo celé válečné tažení – Napoleon nevešel do Čech. A tak mohl Schwarzenberg své rozptýlené voje zase shromážditi u Teplic.

   „Je všechno ztraceno!“ opakovali ve hlavním stanu.

   „Ještě není!“ pravil kníže Schwarzenberg, vsedl na kůň a jal se obhlížeti posice. „Máme přesilu, udeříme na Vandamma!“ kázal.

   30. srpna. Došlo k bitvě s Vandammem. Ze 40.000 Francouzů zbylo jich 7000 zajatých a 81 děl. Car Alexandr vzal s kabátu svůj vlastní řád sv. Ondřeje a připjal jej Schwarzenbergovi, generál Wittgenstein dostal řád Marie Terezie 2. třídy, generál Ostermann, jenž přišel o ruku, řád sv. Jiří. Car Alexandr přehlížel pak vítězné spojenecké vojsko, maje nedaleko sebe zajatého Vandamma. Prapory vlály, hudby hrály, vojáci výskali.

   „Care, pověste mne, ale neponižujte mne!“ zařval francouzský generál.

   „Hubu držet!“ zakřikl ho velkokníže Konstantin.

   Spojenecké vojsko, přemohši Vandamma, nabylo novou kuráž na Napoleona.

   V Praze, kde konalo se 29. srpna velké prosebné procesí z Týna na hrad pražský, vyzváněli 31. srpna všemi zvony.

Trojanus.

PS/ „datla“ K. Řezníčka:

Pro mimopražské Týn, či Týnský dvůr, nepředstavoval jediný objekt, ale obchodní a hospodářské srdce Prahy „bijící“ na Starém městě (dnes zhruba areál dvou desítek památkově chráněných domů mezi Týnskou a Štuparskou ul.), jehož součástí byl (je) i proslulý Týnský chrám (Kostel Matky Boží před Týnem), jenž byl patrně epicentrem tohoto srocení...

Pokud jde o katolický deník »Čech«, pak to byl poněkud překvapivě právě tento list jehož příspěvky byly vůči císaři Francouzů „nejpřátelštější“ a prapor tohoto postoje držel především ředitel [modřanského cukrovaru] Ervin Červinka (*5.IV.1855 v Kovanicích u Nymburka), roku 1913 čelný člen Katolicko-národní strany konzervativní, jenž jako její předseda zasedl roku 1918 i v Revolučním národním shromáždění (již roku 1919 se z osobních důvodů mandátu vzdal; zemřel 18.V.1936 v Praze).

Pan řídící své postoje dával v druhé polovině roku 1913 najevo v pravidelném nedělním „seriálu“ nazvaném ELBA A SVATÁ HELENA, jenž neoslavoval Napoleonovy vojensko-politické triumfy, ale přinášel lidsky trudné osudy ex-císaře, již jako politického exulanta, ba vyhnance. Celý tento text by byl převelice dlouhý a nepřináší pro dnešního „Bonapartistu“ příliš nového (přesto časem k poctě autorově určitě nějakou pozoruhodnější stať vyberu...), a pan ředitel poděkoval „...všem, kdož svými krásnými slovy mne k práci této povzbudili...“ – a kritikům neodpověděl rozborem o nějakých konkordátech a obnově svobody vyznání po éře militantního atheismu, ale odvětil slovy jiného:

Ke karakteristice císaře Napoleona stůjž zde ještě jedna epizoda z knihy: Drouot: „Ein Soldatenbild aus der Zeit Napoleons.“ Herausgegeben vom Skt. Josef-Vereine in Klagenfurt.

            Znamenitý generál Napoleonův Drouot byl ve svém stáří slepý a očekával denně svou smrt. „Jsem již starý,“ pravil, „a mnoho trpím, ale těším se, že Bůh mi popřeje, že již brzy uvidím své rodiče a svého císaře.“

            Jeden přítel slyše to, divil se, že starý generál stále ještě Napoleona tak miluje, ač týž jako křesťan prý mnoho zavinil.

            Drouot se tím velice rozčílil a pravil: „chci vám vyprávěti o tom, jaký byl Napoleon křesťan, a z toho uvidíte, proč si já, takový známý katolík, císaře Napoleona tak vysoce vážím a proč jej tak velice obdivuji.“

            Večer po vyhrané velké bitvě přišli generálové do hlavního stanu a císaři blahopřáli. Napoleon přijal blahosklonně gratulace a děkoval. Jeden generál na to řekl: „Veličenstvo, dnešní den byl zajisté nejšťastnější Vašeho života...“ Avšak ihned císař zvolal: „Chyba, velká chyba!“ Tu pospíšil si jiný generál zvolati: „Po Montenetto to bylo!“, jiný zvolal opět: „Po Slavkově!“ a tak to šlo dále, až někdo prohodil: „Den narození krále římského to byl“

            „Ne,“ odvětil Napoleon slavnostně a vážně, „nejkrásnější den mého života byl den mého prvního svatého přijímání.“

            Všichni generálové zvážněli a ztichli. Bylo viděti, že touto odpovědí byli všichni překvapeni, sotva ji mohli pochopiti. Jen jeden z nich svého císaře pochopil a bylo to na výrazu jeho obličeje zřejmě viděti. To byl generál Drouot, já to byl. Císař přišel ke mně, podal mi ruku a pravil: „Merci, general.“ (Děkuji, generále.)

            Generál Drouot dodal: „Víte nyní, jak to přišlo, že Napoleona miluji a ctím až k extasi?“

OHRAZENICKÝ »PYRÁM«, DALŠÍ Z DOCHOVANÝCH PAMÁTEK NA ROK 1813

(Karel Řezníček)

Poněkud záhadné, či alespoň tajuplně znějící slovo »pyrám« v sobě ukrývá výraz pro jehlanovitý kamenný směrovník na někdejších křižovatkách císařských silnic – je to vlastně jakýsi kamenný rozcestník. Jeden z nich, dost možná dnes nejvyšší v celé střední Evropě (8,44 m) se i s trochou příznivých souher náhod dochoval i přes propast dvou století dodnes. V Ohrazenicích u Turnova ho vztyčili v létě 1813 na památku dokončení stavby tří císařských silnic, byť šlo především o úpravy (dláždění, rozšíření, ev. napřímení, byť právě zde to příliš neplatí...¹⁾) zemských cest již existujících. Jedna významná obchodní tepna sem směřovala přes Turnov a Jičín od Hradce Králové, druhá přes Ještědský hřeben od Liberce, a třetí přes Mnichovo Hradiště a Mladou Boleslav z Prahy.

Dle místní legendy se k slavnostnímu odhalení »pyrámu« této křižovatky dostavili tehdy od Jičína tři císařové, tedy ti mocnáři kteří zde, potažmo v Opočně či Ratibořicích v létě 1813 kuli tzv. „národně-osvobozenecké pikle“ proti Napoleonovi. Ruského cara tu za „císaře“ pokládati jistě lze, s pruským králem už tento titul k roku 1813 již pojiti nepůjde, ale to není tak podstatné, leč v této době se má za to, že se monarchové budoucí „trojkoalice“ fyzicky nepotkali, tím spíše se dozajista nesetkali v tak vypjaté době u podružné akce lokálního významu, kde reálně mohl participovat nejspíše jen domácí vladař František I., jehož jméno bylo zvěčněno na vlastním rozcestníku, ale ani v tom si nejspíše místní letopisci nejsou příliš jistí...

Pyrám a zájezdní hostinec dnes

Berme proto některé informace z následujícího sto let starého Hlasu lidu, respektive jeho ilustrovaného Večerníku, s určitou rezervou, vždyť tu poněkud lavírují i s vznikem a posláním tzv. „Svaté aliance“, či Františkovým pořadovým číslem a tak je i otázkou, zda až „sem“ vskutku došel v srpnu 1813 i nějaký ten francouzský předvoj (či spíše alespoň dojela nějaká nepřátelská jízdní hlídka), jak se tu praví...

Na paměť stoletého založení pyramidy (Jehlance) u Turnova

císařem Františkem II. pořádal v neděli dne 31. srpna dramatický odbor Sokola Obrazenického u Turnova divadelní hru »Václav Hrobčický z Hrobčic« a po divadle konal se přátelský večírek v hostinci »u Pyrámu«. Zvláštní jest, že hostinec »u Pyrámu«, který má svou historii, jest v držení rodiny Beranovy přes 100 roků. Nynějším majitelem hostince »u Pyrámu« jest Karel Beran, starosta »Sokola« a majitel realit.

     O Jehlanci blíže hostince zbudovaném jest tato stručná historie: Koncem 18. století za doby císařů Josefa II. a Františka II. byly ponejvíce z ohledů strategických následkem nastavších válek francouzských, stavěny nynější erární silnice a nazývány po německu »Heerstrassen«. Mezi jinými začala se stavěti r. 1805 nynější erární silnice z Prahy do Liberce, která však k vůli spojení silnice od Jičína přes Turnov odbočila do Podolí k nynějšímu Pyrámu, kdež spojila se se silnicí jičínskou. Silnice tyto dokončeny byly v Pyrámu v roce 1813, tedy právě před sto lety, načež hned v témže roce na rozkaz císaře Františka II. vystavěna na tomto důležitém místě křižovatky tří silnic, nynější Pyramida.

     Císař František II. dlel právě v létě 1813 za příčinou t. zv. svaté aliance Rakouska, Ruska a Pruska po několik týdnů na zámku v blízkém Jičíně, kamž dostavil se též car ruský Alexandr I. a král pruský Bedřich Vilém III., kdež tato svatá aliance oproti francouzskému císaři Napoleonovi I. utvořena byla.²⁾ Na různých vyjížďkách zajeli tito mocnáři též k »Pyrámu«, kdež odhalení právě dostavěné Pyramidy se súčastnili. Latinský nápis na zadní straně Pyramidy v českém překladu zní: »František císař rakouský, král český věnuje dobrému národu r. 1813.«

     V témž roce 1813 na podzim před bitvou u Lipska stál jeden předvoj francouzské armády mezi Jílové a Sychrovem, kdežto spojené armády Ruska a Rakouska měly obsazený Vrch hůru u Turnova³⁾ a přední stráže obou nepřátelských armád přišly do styku u nynějšího Pyrámu; v brzku pak byli nuceni ustupovati Francouzové a až u Lipska 18. října strhla se známá katastrofa.

     V hostinci »u Pyrámu«, v němž následkem velice důležité tehdy křižovatky silnic říšských soustředila se veškerá frekvence širokého okolí, sáhající až do zahraničních hor. Tak byla zde hlavní stanice dostavníků, pošty a všech jiných povozů těžkých i lehkých, t. zv. francouzských a kde tehdy z Turnova, Žel. Brodu, Semil, Liberce, Jablonce a širokého okolí do Prahy neb jinam do světa se dostati chtěl, musel k Pyrámu a odtud teprve bylo spojení na všechny strany. Tato obrovská frekvence trvala až do vystavění pardubicko-liberecké a pak Pražsko-kralupské dráhy.⁴⁾

     Roku 1813 majitelem hostince »u Pyrámu« byl děd nynějšího majitele František Beran a od roku 1866 jest majitelem jeho vnuk Karel Beran. V hostinci u Jehlance jest v síni zasazena mramorová deska, kde stručně uvedeno zřízení »Jehlance«, na blízku něho stojícího.

Obnova Pyrámu v r. 1984

Každopádně je tu s podivem, že když už zde padl letopočet 1866, nepadla zde zmínka, že tudy táhla pruská vojska, nebo alespoň jejich část k Hradci Králové a poměrně nedaleko odtud byla svedena jedna z prvních bitev této války. Vojsko, či alespoň početné jednotky, tudy protáhly ještě mnohokrát, včetně oddílů wehrmachtu a útvarů Rudé armády, roku 1968 ale již sovětští tankisté »Pyrám« hledali marně, zhruba o dva roky dříve byl odstraněn, snad aby na důležité křižovatce neomezoval provoz... Naštěstí pro tuto pamětihodnost nebyl jehlan ani jeho podstavec zlikvidován důsledně, ale dílčí kvádry zůstávaly zhruba 18 let ležet ladem opodál, a tak když roku 1982 došlo k modernizaci silniční sítě mohli místní nadšenci v souvislostí s 170. výročím vztyčení obelisku přijít s myšlenkou jeho opětovného vzkříšení, jakožto primární místní pamětihodnosti.⁵⁾ Tento záměr byl do jisté míry v rámci „Akcí Z“ realizován již v létě 1984 a loni u příležitosti 200. jubilea byl rekonstruován i památný hostinec⁶⁾ a milník sám se opět ocitl uprostřed křižovatky (dnes kruhové, a již ne tak frekventované, neb nedaleká dálnice hlavní tah odklonila) a dostal i nově restaurované zlaté nápisy...⁷⁾

Ten ústřední pak latinsky, přesto i pro laika srozumitelně, praví:

FRANCISCVS

AVST.IMP.

BOHEMIAE REX

BONO PVBLICO

MDCCCXIII

A jak to tedy bylo s tím Kaiserem, byť k roku 1813 již devátým rokem Františkem I. Rakouským...

Dle jedné na webu prezentované teorie se na ceremonielu vztyčení pravděpodobně objevila „pouhá“ tři hrabata: Z Mnichova Hradiště Arnošt Filip z Valdštejna, z Hrubého Rohozce u Turnova František Antonín II. Des Fours, a jako třetí si tuto událost prý nemohl nechat ujít liberecký pán Kristián Kryštof Clam-Gallas, přičemž z Jičína sem ještě mohl přijet Ferdinand Trautmannsdorf... Bohužel autor této úvahy v dalším odstavci ztrácí značnou část své důvěryhodnosti, když „šikovně využívá zrovna čerstvě dobudovaných císařských cest“ k tažení k Lipsku, což by nebylo úplným nesmyslem kdyby pak výslovně nepsal o stotisícové mase, co šla odtud k severu („Ty kopce, co je čekaly, Paceřák, a potom serpentiny v Záskalí, kterými šplhali na Ještědský hřbet, ty museli zdolávat jak vojáci, tak jejich zbraně. Děla tenkrát táhli koně, stejně jako všechnu bagáž...“) a i dál jádro rakouských sil nepochopitelně posílá k Drážďanům přes úbočí Javorníku a Hrádek na Budyšín... ⁸⁾

Poznámky:

1) Jak uvedl současný regionální historik Pavel Jakubec: „V té době probíhala výstavba císařské silnice z Prahy do Liberce a potom dál přes Frýdlant do Pruska. Výstavba této významné komunikace znamenala nejen ekonomické oživení, ale poskytla i práci zdejším obyvatelům. Původní trasa měla uhýbat z Příšovic na Čtveřín a Husu, ale tehdejším ředitelem úřadu silničních staveb byl Josef Leopold Wanderer, rytíř z Grünwaldu. Málo se ví, že to byl turnovský rodák. Proto nakonec trasa vedla přes Ohrazenice, kde se právě v místě, kde je umístěn milník, ostře stočila směrem ke Ždárku. Dokonce byla tehdy vybudována spojka do Turnova. Rodák prostě chtěl něco udělat pro své město...“ [odkaz na celý text je možno nalézt pod poznámkou „sedm“]

2) Byla přirozeně ustavena teprve roku 1815 v Paříži (konkrétně 26. září), tedy až po Waterloo a definitivní Napoleonově porážce...

3) Pravděpodobně je míněna Hůra (388 m.n.m.), místně zvaná též Nepřívěcká hůra, což je vrch v CHKO „Český ráj“, pravda, sice v Turnovské pahorkatině, ale situován je asi 3 km severně od Sobotky, tedy až jižně od Turnova... – uvážíme-li, že Rakušané stáli u Českého Dubu a Neipperg měl velitelství v Hodkovicích pod Mohelkou, opět je krajně pochybné, že by se nějaký Francouz (či Polák) k Pyrámu prosmýkl, natož větší útvar...

4) Byť to nemá s Napoleonem nic společného, ty Kralupy mě v souvislosti se zdejším regionem poněkud zaskočily, ale vskutku je to tak! Dík zmatečnosti a nejednotnosti překladů použiji německé pojmy – Liberec s Pardubicemi spojovala k.k. priv. Süd-norddeutsche Verbindungsbahn a Pražskou drahou je, resp. „byla“ k.k. privilegierte Turnau-Kralup-Prager Eisenbahn.

5) historická fotografie, plná moderních směrovníků, snímek demontáže i následného vzkříšení Pyrámu je k nahlédnutí na této webové adrese: http://www.ohrazenice.cz/gallery.php?akce=galerie_ukaz&galerie_id=5

6) Dvě pěkná fota hostince naleznete na http://cs.wikipedia.org/wiki/Ohrazenice_(okres_Semily)

7) článek s reportáží z jubilejní výroční slavnosti snad ještě i nyní naleznete zde: http://www.turnovskovakci.cz/view.php?cisloclanku=2013090032

8) celý text je na: http://samanovodoupe.blogspot.cz/2013/06/pyram.html

ČESKÁ ŠLECHTICKÁ GARDA TĚLESNÁ ROKU 1813

(Hlas národa č. 284, čtvrtek 16. října 1913)

Přinášíme zajímavou vzpomínku na rok 1813.

            Dne 3. srpna tohoto památného roku sešli se v Praze šlechtici, kteří již v polním tažení r. 1809 stáli v čele zemské obrany, jako velitelé praporu, a usnesli se požádati velícího generála v království českém polního maršála hr. Kolovrata, aby přednesl panovníkovi žádost české šlechty, která hodlala postaviti ze svých prostředků a na svůj náklad sbor tělesné gardy císařovy. Hrabě Kolovrat psal o tom do Brandýsa nad Labem, načež 4. srpna císař z Brandýsa odpověděl, že důkaz příchylnosti české šlechty s radostí přijímá.

            Na to hrabě Jiří Valdštejn, Jan starohrabě Salm, Jan hr. Vratislav, Jan hr. Paduta a Josef hr. Nostiz podnikli ihned kroky ku zřízení této tělesné gardy, jejímž úkolem bylo císaře a krále během polního tažení na všech místech provázeti a všechno nebezpečí od osoby císařovy odvraceti. Při tom nabízeli se členové císařské gardy šlechtické k službě kurýrů. Na bojiště provázelo císaře 40 gardistů, jejichž velitelem byl hr. Vrbna a setníkem hr. Vratislav.

            Stejnokroj gardistů sestával z bílého jezdeckého kabátu s červenými výložkami a límcem, z bílých spodků, které na pochodu byly zaměněny tmavošedými pantalony červeným suknem pošitými. Uniforma měla žluté knoflíky. Jezdci měli připínací ostruhy z hlazené ocele s širokým koženým řemením. Střecha klobouku byla ohrnuta a opatřena zlatými portami. Vyjma důstojníků měli gardisté kartuše jako husarští důstojníci, zahnuté šavle se železnou pochvou a jednoduchým třapcem. Gardisté měli hedvábné šerpy jako huláni. Důstojníci měli červené hole s knoflíkem ze slonovinové kosti s červenou šňůrou. Pláště byly bílé s červenými výložkami. Sedla byla z černé kůže. Trubači měli na přilbách bílé a červené chochole.

Uniforma C. a. k. České šlechtické gardy, poněkud jiná než v popisu...

            V Postoloprtech nařídil císař, aby tělesná garda připojila se k jeho průvodu.

            Sestávala z následujících českých kavalírů: Hr. Vrbny, Hr. Vratislava, hr. Jiřího Valdsteina, hr. Jana Vratislava, kn. Viléma Auersperka, hr. Prokopa Vratislava, Jana hr. Pachty, Jáchyma hr. Voračického, Jana hr. Salma, Josefa hr. Nostice, hr. Arnošta Waldsteina, hr. Bedřicha Clama, hr. Kolovrata, kn. Auersperga, hr. Taaffa, hr. Dauna, bar. Hrubého, hr. Vrbny, hr. Nostice, hr. Windischgrätze, bar. Hildebranda, bar. Dobřenského, bar. z Heslova a mnoha jiných.

            Po válce dostalo se členům gardy vysokého vyznamenání, načež 27. července 1814 rozpustil gardu císař František vlastnoručním listem zaslaným polnímu maršálovi hr. Václavu Colloredovi, při němž ustanovil, aby členové gardy při slavnostních příležitostech nosili onu uniformu s válečným odznakem, připevněným na červeno-bílé stuze.

            Červeně emailovaný odznak zdoben byl bílým českým lvem a latinským nápisem: Nobitibus Bohemis bello Gallico fidis corporis custodibus Franciscus Augustus MDCCCXIV.

PT/

Gro tohoto příspěvku neznámého autora bylo v říjnu 1913 otištěno ve vícero listech, přičemž právě tato slova a tyto řádky jsem upřednostnil kvůli nejrozsáhlejšímu a nejobsažnějšímu úvodu... – počínaje slovy „Stejnokroj gardistů“ se již různé verze liší již jen v opravdových detailech jako maršál/maršálek, jezdecký/jízdecký a počtem a formou zkratek ve výčtu zúčastněných...

   Předpokládejme, že velitelem byl tedy všestranně podnikavý hrabě Rudolf Jan Bruntálský z Vrbna (Rudolf Johann von Würben und Freudenthal; 1761-1823), tajný rada, nejvyšší komoří, již od roku 1808 pak i držitel Řádu zlatého rouna; druhým zúčastněným Vrbnou pak nejspíše byl jeho syn Evžen (Eugen; 1786-1848), po matce Marii Terezii, po přeslici spřízněný i s rodem Kouniců. S Vratislavy je to pro bezpočet větví složitější a oním setníkem mohl být Jan Vít (1760-1833), bratr Josefa (1764-1830), tehdy nejvyššího komorníka a od roku 1812 i maršálka království českého, jenž býval druhdy kyrysníkem, ale i mnozí další. Internetové prameny tuto hodnost přisuzují Emanuelu Karlu (Emanuel Karl Borrmäus Franz Graf Wratislaw von Mittrovitz; 1760-1840), ale byl toto vskutku „náš muž“? Setníkem gardy – c. k. generálmajor, byť i stojící mimo službu – no, nelze to vyloučit... A pokud se ve jmenném výčtu na čtvrtém místě mluví výslovně o Janu a vyloučíme-li čtyřiaosmdesátiletého starce a šestnáctiletého jinocha, pak sourozence nejvyššího maršálka lze hledati opravdu patrně právě tam... – nechám však raději definitivní odpověď na tuto tajenku, jakož i další identifikace, povolanějším...

(Karel Řezníček)

JAK SE BITVA U LIPSKA SLAVILA V PRAZE

(Karel Řezníček)

Pokud budeme vycházet ze sdělení »Cysařských králowských Wlasteneckých nowin«,  „wydáwaných nákladem Kraméryusowých dědiců z nejwyššího c. k. powolení w Praze“, tak zpráva o vítězství u Lipska doputovala do české metropole 21. října 1813, což bylo dva dny po ovládnutí města a dva dny před vyjitím 43. čísla (25. ročníku) z 23. (tento někdejší týdeník vycházel v sobotu, ale to mohl být spíše termín kolportace než vlastního tisku) téhož měsíce, ovšem do tisku se již nedostala – Lipsku pak bylo věnováno až vydání 44. čísla z 30. října...

Dříve než si však odcitujeme úvodní odstavec této tiskoviny povězme si, že užívání i/y bylo tehdy poněkud jiné než dnes, ale zde bych ho ctil, stejně jako ona „w“ – působí to pravda trochu hotentotsky, ale i archaicky, a nemění to nikterak vyznění, stejně jako zjevně odlišná praxe v užívaní velkých písmen... Kvůli dobré čitelnosti však raději nadále opustíme dobovou praxi značného šifrování, kdy i při vypuštění švabachu se kupříkladu naše »j« tehdy tisklo jako „g“ („geg“ tak značí »jej«, k dosažení »g« byl přidán nad tuto literu háček), tehdejší „j“ pak nutno dnes interpretovat jako »í«, »ř« bylo psáno „rž“, »d« vypadá v dobovém tisku takřka stejně jako „b“, »k« jako „vysoké f“ a mohli bychom pokračovat třeba literou »š«, kde byla užita dvě „šarfe es“ (ve tvaru »šš«, bylo však první literou „přehlasované s“), atd., atp. (př. slité litery „ck“, „sk“, „st“)  – s čímž by zas mohl být problém při redakci u výběru tiskařských fontů – něco pak asi jsou vyslovené šotky jako ono 2:ho hned v úvodu, neb na zmíněný čtvrtek připadlo onoho roku bezpochyby jednadvacátého...

» Z Prahy 25ho října.

We čtwrtek dne 2:ho t. m. přišla ona potěšitedlná zpráwa, o tom welikém wítězstwí, u Lipska; w pátek přišlo obšírnější toho wyjádření, dříwe ale, než weřejně k oznámení přišlo, bylo wečer na požádání mnohých wznešených obywatelů celé město nádherně oswícené. Dokawad ta zpráwa pod presem byla, dalo řízení dowolení, aby byla w diwadle weřejně přečtena; wšeobecný radostný hláhol wůbec se rozlíhal. Mezy tím bylo již celé město oswícené; městské wojsko procházelo w wyprowázení pochodní neyhlawnější ulice, a na weřejných místách libá hudba slyšeti byla. Wčera [tj. v neděli 24.] bylo na metropilitánském chrámě slawné Te Deum držané; městská a obráncy země na place stojícý, střílela, a těžká střelba na hradbách jim wždy odpowídala. «

C. k. Vlastenecké noviny pokračují odhadem ztrát a výčtem nejvýznamnějších zajatců, saským králem počínaje, ale my opusťme tento soudobý tisk a připojme návazný článek, jenž je převzat z Hlasu národa o celých sto let mladšího, avšak nevztahuje se k jubilejnímu výročí, jak by se snad z data publikování, titulku a úvodu textu mohlo zdát, nýbrž pojednává právě o letech bezprostředně následujících po bitvě...

» Pamětní oslavy bitvy u Lipska v Praze

Velká bitva národů, která před 100 lety byla svedena na rozlehlé pláni u Lipska v zájmu svobody Evropy, zanechala v myslích obyvatelstva středoevropského vůbec a naší vlasti zejména tak hluboký dojem, že vzpomínka na ni dlouhá léta potom zůstávala živým obsahem a pravidelně byla obnovována veřejně zejména v den výročí bitvy – 18. října. Zůstávala trvalou vzpomínkou národů nejen pro přímé jich účastenství na ní, pro oběti vlastní krve, jež si vyžádala, ale i pro vysoký svůj politický význam, který dovedl podstatně zaujmouti duši evropského lidstva.

            Veřejné pamětní slavnosti za vítězství u Lipska skládaly se v Praze jednak z děkovných slavných bohoslužeb, konaných v metropolitním chrámu sv. Víta na hradě pražském a sloužených samým arcibiskupem a dále z vojenských nástupů a přehlídek. V archivu král. hlav. města Prahy, v oddělení staré spisovny, zachován je celý fascikl, obsahující řadu aktů, každoročních oslav vítězství u Lipska se týkajících. Sahají až do r. 1826 – od r. 1814. Zdá se dle toho, že po r. 1826 zmíněné oslavy pořádány již nebyly, aspoň ne v rozsahu dosavadním.

            Určitý čas před 18. říjnem na nárožích ulic pražských vyvěšena byla oboujazyčná vyhláška c. k. městského hejtmanství, jež v českém znění měla následující obsah: „Poněvadž dne 18. t. m. pamětihodné bitvy u Lipska roční památka připadá, na kterýžto den Pán zástupů zbraň spojených mocností slavným vítězstvím obdařiti ráčil a vlast naši od nepřátelských pohrůžek vysvobodil: bude tedy k slavné památce téhož dne v 11 hodin před polednem v hlavním chrámu u sv. Víta veliká mše na poděkování Nejvyššímu za nám prokázanou ochranu, a na vyžádání budoucího požehnání Jeho Majestátnosti našemu nejmilostivějšímu otci vlasti hlučně držána, což se tímto vůbec k vědomosti ohlašuje.“

            Vyhlášky tyto byly též po domech přednějších měšťanů rozdíleny z přímého rozkazu zemského presidia (místodržitelství), na jehož rozkazy celá slavnost pořádána. Výslovně a zvlášť mělo c. k. měšťanské hejtmanství (nynější policejní řiditelství) zváti veškeru v Praze přítomnou šlechtu a vojenská velitelství. Magistrát obstaral účastenství měšťanské gardy, privilegovaných sborů ostrostřelců, jakož i městské kavalerie. Městské hejtmanství bylo povinno se dostaviti k oslavě s veškerým personálem a o pořádek v kostele i při příjezdu hostí pečovati.

            Kromě toho výročí vítězství u Lipska bylo vzpomínáno i dobročinnými odkazy, jež platily zejména vdovám a pozůstalým po padlých. Zajímavě připomínal výročí lipského vítězství měšťanský hostinský Josef Ehrenhardt r. 1816, 1817, 1818 . . . Týž na den 18. října na památku slavné bitvy u Lipska pozval 12 vysloužilců z invalidovny, poctil je bohatým obědem a každému dal 1 zl. na hotovosti. Za tento důkaz patriotického smýšlení dostalo se Ehrenhardtovi děkovné pochvaly od generálního velitelství, jeho čin oznámen dvorské válečné radě a uveřejněn ve vídeňských i pražských novinách.

Dr. O. Flégl. «

PS/ z někdejšího Kramériova týdeníku, byť k roku 1820, kdy šlo již jen a prostě o »NOWINY«

» Dne 18. byla w Praze ona wojenský weyroční slawnost dobytého wítězství u Lipska welmi stkwostně a nákladně držána. «

Po hříchu, v českém tisku počátku 19. století je to jediná mnou dohledaná výroční noticka, a nebýt Schwarzenbergova úmrtí, neobjevila by se tu nejspíše ani ta...