INVAZE DO ANGLIE

MICHAL ŠŤOVÍČEK

Nakladatelství Tallandier nedávno vydalo knihu Louise Geoffroye, která se poprvé objevila na trhu pouhé 4 roky po Napoleonově smrti, tzn. v r. 1836, a kterou celé generace historiků opomíjely nebo bránily jejímu zveřejnění, neboť boří jejich vykonstruované a ideologicky motivované lži a mýty, že Napoleonova moc se údajně zhroutila v Rusku, že byl poslán do ostrovního exilu a po krátkém návratu opět poražen a uvězněn na jiném dalekém ostrově, kde za vlády Bourbonů v r. 1821 zemřel...

   Kniha konečně po téměř 200 letech popisuje skutečný běh událostí, a sice jak Napoleon v r. 1812 přes Moskvu vítězně vtáhl do Petrohradu a posílen o materiální zdroje celého kontinentu i s morální podporou nového papeže - svého stýce kardinála Fesche, uskutečnil v dějinách druhou zdařilou invazi do Anglie a tohoto odvěkého nepřítele Francie definitivně pokořil a zlomil - viz následující ukázka. Všechny evropské země se tak konečně staly vazalskými královstvími vládce Evropy. Následovalo dobytí Osmanské říše, Afriky, Číny... až se Napoleon stal prvním a zatím jediným vládcem celé planety a po několikaleté úspěšné vládě zemřel ve svém sídelním městě Paříži v r. 1832. Není však pohřben v Invalidovně, nýbrž v mnohem impozantnější pyramidě s pevnostním areálem na vršku - Mont Valérien v dnešní části pařížské aglomerace Suresnes.

Mont Valérien na staré štábní mapě...

... a v současné zástavbě

"Třetí dítě, syn narozený v únoru 1814 a pokřtěný Gabriel-Charles-Napoléon, dostal do kolébky rovněž královský titul, na jehož upřesnění si však celá Evropa musela ještě počkat, a na toto jediné slovo čekala napjatěji než na výsledek mnohem významnější akce.

   Od Hamburského kongresu celé mořské pobřeží od severu k jihu ožilo horečnou činností. Během zimy se eskadry pod všemi evropskými vlajkami shromažďovaly na dolním toku Labe od Hamburku až k moři, v holandských přístavech se stavěla transportní plavidla a Labská flotila se neustále postupně zvětšovala o lodi ze všech koutů Evropy, k nimž v dubnu 1814 přibyly flotily z Antverp a Baltu, takže v té době čítala šedesát řadových lodí, sto osmdesát fregat, velký počet dalších válečných lodí a závratné množství transportních a vyloďovacích plavidel.

   Král Obojí Sicílie a císařský velkoadmirál v doprovodu vévody a ministra námořnictva Decrèse vyjel na inspekci těchto kolosálních příprav, a ve stejné době se dvě stě tisíc mužů pozemní armády shromáždilo v Meklenbursku a Westfálsku a stahovalo se k Hamburku, aby vše bylo připraveno k překvapivému vylodění.

   Anglie ovšem nepřetržitě sledovala sebemenší pohyb na kontinentě s obavami a bez možnosti je překazit. Její koráby se v několika střetnutích pokusily zabránit shromažďování jednotlivých eskader na Labi, ale v těchto dílčch bojích s dočasnými a spornými výsledky nedokázaly zabránit úplnému spojení všech námořních sil Evropy u holštýnských břehů.

   Anglie v očekávání invaze současně mobilizovala veškerou ozbrojenou moc a soustředila největší část obranných prostředků na vytipovaných místech, na nichž by mohlo dojít k vylodění. Napoleonovy úmysly však dosud nic s jistotou nenaznačovalo. Duben téměř uplynul bez jakéhokoli oficiálního prohlášení a Evropa v tichém rozechvění očekávala osudový okamžik.

   Tajuplné mlčení bylo náhle přerušeno dekretem z 22. dubna 1814:

   "Napoleon, císař Francouzů, atd. atd., jsme rozhodli a vyhlašujeme následující:

Čl. 1. Náš milovaný syn Gabriel-Charles-Napoléon ponese od nynějška titul krále anglického.

Čl. 2. Naši ministři věcí zahraničních, spravedlnosti, vnitra, a náš ministr a státní tajemník zajistí každý za svůj resort provádění tohoto dekretu.

Dáno v našem císařském paláci v Hamburku, 22. dubna 1814.

Podepsán NAPOLEON

Ověřil arcikancléř císařství

CAMBACERES, kníže-vévoda z Parmy.

Jménem císaře

ministr státní tajemník vévoda Z BASSANA"

   Takto tedy císař hodil Anglii rukavici, vsadil na její vojenskou porážku a již plánoval rozdělení dosud nepodrobené země, čímž vyhlásil válku.

   V takových výzvách, známých z dějin, je bezpochyby cosi protivně nadřazeného a jejich pozdější nulový či kontraproduktivní účinek velmi často odhaluje směšnost a bláhovost okázalých prohlášení tohoto druhu.

    Zde tomu však bylo jinak: dvacet let bojů, šikovné politiky, příprav a zejména nenávisti se koncentrovalo v tomto dekretu, až se Anglie zachvěla a nahlédla, že je konec, že Napoleon za sebou spálil mosty a bude se bojovat na život a na smrt.

   Jak jsme již uvedli, Anglii překvapila pouze forma dekretu, neboť válka se vždy připravuje dlouho a proto i všechny její provincie napínaly k obraně všechny síly.

   Neodhadla však správně dobu ani všechna místa, kdy a kde mělo k vylodění dojít.

   Jakmile byl dekret z 22. dubna zveřejněn, flotily zvedly kotvy a celá ohromná výprava zamířila k Anglii. Vše proběhlo tak rychle, že anglická vláda byla zaskočena. Odhadovala potřebnou dobu akce na více než dva měsíce, zatímco stačilo pouhých osm dní. Kromě toho očekávala invazi v zálivu Temže a na pobřeží od Portsmouthu po Ipswitch, zatímco francouzská flotila pod příznivým větrem dorazila do oblasti ústí Wash a na pobřeží od Bostonu po Yarmouth. Vojska se vyloďovala dva dny, nesetkala se s žádnou překážkou nebo odporem. Již prvního dne třetí armádní sbor pod velením bývalého švédského korunního prince, z něhož se opět stal maršál Bernadotte, vytáhl na Norwich, přes tvrdošíjný odpor se ho zmocnil a rozvinul se po celém hrabství Norfolk, kde čekal, až do této oblasti soustředění dorazí ostatní sbory. Francouzská armáda poté začala operovat, svedla dvě úporné bitvy v oblasti Hertfordu a Ipswiche a postupovala dál. Třetí a ještě větší bitva byla svedena pod hradbami Colchesteru. V ní padli angličtí generálové Belfour a Harris, spolu s nimi zůstalo na bojišti dvanáct tisíc Angličanů, kdežto vítězná francouzská armáda utrpěla citelnou ztrátu v osobě udatného generála Lepica, jehož již na začátku bitvy zabil dělový granát.

Bitva u Ipswiche 

   Tyto boje, které by za jiných okolností byly rozhodující, byly pouhou předehrou k mnohem větší bitvě u Cambridge. 

   Anglická vláda nepřestávala vyvíjet horečnou činnost od prvních zpráv o vylodění. Boje u Ipswiche a Colcestru jí poskytly čas, neboť zpomalily pochod francouzské armády. Anglická vojska se mezitím urychleně stahovala ze všech oblastí, kde byla z rozkazu vrchního velitele vévody z Yorku rozmístěna, a zrychlenými pochody se přesouvala ke Cambridgi, takže vbrzku se v okolí tohoto města soustředila ohromná armáda více než dvou set tisíc mužů.

   Napoleon tomuto spojení anglických armád nebránil, nejspíš přestávka několika dní vyhovovala, neboť ukončila dílčí boje, které nic neřešily, a mohl všechna odpočatá vojska vrhnout k jedinému místu rozhodujícího střetnutí.

   Vévoda z Yorku nehodlal vyklidit okolí Cambridge a rozhodl se čekat na nepřítele, zejména když dostal zprávy, že císař míří se všemi silami tamtéž.

   Gigantická bitva byla svedena 4. června 1814.

   Proti sobě stanuli na jedné straně císař s korunovanými rodinnými příslušníky a králem saským, na druhé straně princ regent a vévodové z Yorku a z Cambridge.

Anglický vrchní velitel vévoda z Yorku

Anglické armádě dorazily na poslední chvíli posily v podobě desetitisícového skotského armádního sboru generála markýze z Anglesea, takže síla anglické armády dosáhla skoro dvou set třiceti tisíc mužů; francouzská armáda čítala přes sto devadesát tisíc mužů; dělostřelectvo obou stran bylo neobyčejně silné, anglické jezdectvo bylo početnější než francouzské.

   Vojsko vévody z Yorku bylo v důsledku překotných přesunů značně neuspořádané a sbory si navzájem překážely, což přimělo vrchního velitele k uspíšení útočných manévrů. Tato skutečnost neobyčejně napomohla Napoleonovi, neboť si stihl prozkoumat a zvolit terén, na němž svede bitvu.

   Bitva začala s východem slunce a skončila s jeho západem, před setměním však již bylo o všem rozhodnuto. Na anglické straně padl již v devět hodin ráno v dělostřelecké palbě vrchní velitel vévoda z Yorku. V půl desáté byl vážně raněn i vévoda z Cambridge a museli jej vyvést z boje. V anglické armádě, která se takto ocitla bez velení, zavládl neslýchaný zmatek, byla obklíčena ze všech stran, rozdrcena a zničena. Válečné běsnění dosud nikdy nedosáhlo takové síly, ještě nikdy se tak úporně nestřetly tak velké národy. Jejich odvěká vzájemná nenávist se zvrhla v zuřivost a masakr. Angličtí vojáci padali po tisících na svých místech, neustupovali ani o píď a teprve když ke konci dne nezbývalo troskám jejich batalionů než bez boje padnout, začali konečně vyklízet bojiště. Jejich zlostný nářek byl posledním hláskem poražené Anglie - její pád otřásl světem.

   Nepřátelská armáda ztratila kromě vévody z Yorku dalších dvaadvacet generálů. Padly padesát čtyři tisíce mužů, zbývající byli raněni nebo zajati. Uniklo sotva čtyřicet tisíc mužů překotně ustupujících k Bedfordu. Vítězi padlo do rukou celé dělostřelectvo a sám raněný a zajatý vévoda z Cambridge byl předveden před císaře.

Poražený a zajatý vévoda z Cambridge před vítězným Napoleonem

   Francouzské ztráty činily více než čtrnáct tisíc mužů; neapolský král byl lehce raněn do levé paže, raněni byli i maršál Ney a generál Compatis - ten dokonce tak vážně, že se několik dní obávali o jeho život.

   Toto vítězství rozhodlo o všem. Anglie byla více než poražena, byla zničena a vymazána z mapy světa, přestala existovat stejně jako její armáda.

   Císař ještě téhož večera vjel do Cambridge, kde zůstal pouhý den. Následujícího dne, 6. června, vytáhl s armádou přímo na Londýn, kam vítězně vtáhl 9. června a na Toweru, Monumentu a veřejných budovách zavlály císařské prapory.

   Parlament za této celonárodní krize a od bitvy u Cambridge zasedal nepřetržitě. Sotva Napoleon dorazil do Londýna, odebral se do Westmisteru, s ledovým klidem vstoupil do zasedací síně Dolní sněmovny, zasedající společně s Horní sněmovnou, rychle přešel až k řečnickému pultu a odtud zvučným hlasem oznámil, že parlament je rozpuštěn a zrušen. Vojáci z jeho doprovodu vyvedli poslance ze sálu, načež císař nechal zamknout dveře, převzal klíče, pobídl svého koně doprostřed Westminsterského mostu a s rozmachem hodil klíče do Temže se zvoláním: "Parlament už není! Anglie už není!"

   Anglie už není! Již podruhé ji takto se zbraní v ruce dobyl panovník pocházející z Francie. Bitvy u Hastingsu a Cambridge byly stejnou měrou rozhodující, ale zatímco pro Viléma Dobyvatele byla Anglie královstvím, Napoleon z ní hodlal vytvořit pouhou provincii.

   Anglie se ani nepokusila postavit na odpor. Náhlost pádu Angličany ochromila, takže se dokázali jen podrobit; přístavy a města ve vnitrozemí mlčky otevíraly vítězům své brány a bezmocný národ, zbavený naděje a víry v budoucnost, už jen čekal, co s ním Napoleon udělá.

    Již nazítří po bitvě u Cambridge se královská rodina uchýlila na sever země a zpráva o vjezdu Francouzů do Londýna ji zastihla v Yorku. Princ regent vyslal k Napoleonovi lordy Castelreagha a Liverpoola, ale císař je odmítl přijmout, řka, že s tímto nepřítelem nejedná a že jako vítěz nad Anglií hodlá zůstat jejím pánem.

   Veškerá jejich diplomatická obratnost nic nezmohla proti Napoleonově neústupnosti a jejich politické iluze se nakonec rozplynuly, když císař vydal dekret, jímž dal na vědomí, jak vítěz hodlá naložit s poraženým národem.

   Londýnský dekret:

   Napoleon, císař Francouzů, král italský, protektor Rýnské konfederace, ochránce Švýcarské konfederace, atd. atd.

  Jsme rozhodli a vyhlašujeme následující:

Čl. 1. Moře jsou volná pro veškerou plavbu, jednotlivé evropské státy získávají zpět kolonie, které vlastnily před rokem 1789.

Čl. 2. Anglie se připojuje k francouzskému císařství.

Čl. 3. Brunswická dynastie přestává vládnout nad Anglií.

Čl. 4. Král Jiří III. získává titul vazalského krále spojených království Skotska a Irska s povinností odvádět Francii každoročně daň 5,000.000 franků a roční kvótu pro vojenské účely v mužích a penězích, která bude stanovena později.

Čl. 5. Anglický parlament je zrušen.

Čl. 6. Anglie se nebude řídit jinou ústavou než ústavou francouzského císařství, jehož součástí se stává.

Čl. 7. Anglie se dělí na dvacet dva departementy.

   Následovalo mnoho článků týkajících se organizace soudnictví a správní i vojenské organizace nové provincie.

   Čtyřicet pairů z nejvýznamnějších rodů bylo povoláno do francouzského senátu a sto anglických poslanců bylo jmenováno do sněmovny, neboť vůlí a politikou Napoleonovou i duchem tohoto dekretu bylo sloučit oba národy do jednoho státu - Francie, v němž se Anglie rozplyne.

   Arcikancléř Cambacérès byl jmenován anglickým místokrálem a pověřen vytvořením nové soudní a správní soustavy.

   Maršál a vévoda Dalmatský převzal velení ozbrojených sil a byl pověřen zavedením systému vojenské správy.

   Pokud nová ustanovení dovolovala, byli Angličané ponecháváni ve svých funkcích a na svých místech.

   Trosky anglické armády byly vcelku ohleduplně soustřeďovány a převáženy do Holandska, Francie a Itálie, kde byly s rozvahou začleňovány do francouzských jednotek. Pod velením francouzských důstojníků tak odvěký nepřítel přestal být nebezpečný a současně posílil armády císařství.  Po tři roky zůstaly ve dvaadvaceti nových departementech pouze francouzské posádky.

   Obchod se nadechl, plavba po mořích byla opět svobodná. Anglie se pozvedla z propasti, zvykla si, že pofrancouzštění je v jejím zájmu a její hrdost roztála pod novou laskavou a obratnou nadvládou.

   Král Jiří III. bez vojska a bez možnosti odporu akceptoval zlomeček království, který mu hodili jako odškodné za ztracené impérium, a v poklidu se odebral zřídit si nové sídlo a dvůr v Glasgowě."

Pokud jste měli duševní sílu dočíst až sem, tak vězte, že jste četli resumé a ukázku ze skutečné, v úvodu zmíněné knihy "Dějiny světové monarchie: Napoleon a dobytí světa 1812-1832", nejznámějšího díla Louise Geoffroye z r. 1836 (plným jménem Louis-Napoléon Geoffroy-Château, 1803-1858), považované za první dílo žánru politické fikce či alternativní historie, pro nějž Francouzi razí termín "uchronie" (= co mohlo být - neologismus z 19. století, analogicky k termínu utopie = co může být).

P.S administrátora.: Stejně tak si račte povšimnout, že příspěvek byl publikován 1. dubna...