středa 28. září 2011

DRSNÉ PAMĚTI KARABINÍKA ABBEELA

Přítel Jakub Samek mi nedávno půjčil tenkou knížku, kterou v belgicko-francouzském nakladatelství Jourdan vydal pro změnu jeho přítel Bernard Coppens, mimo jiné autor zde už kdysi anotované a zmíněné knihy Waterloo-Mensonges (Waterloo-Lži). Říkal, že tak bezprostřední memoáry snad ještě nečetl a měl pravdu. Mémoires d´un carabinier (Paměti karabiníkovy) napsal Joseph Abbeel z Flander, v letech 1806 až 1812 příslušník 1. pluku karabiníků, pohřešovaný od ústupu z Ruska. Tento jezdec, který byl odvelen k armádě ve dvaceti, zažil Friedland, Essling, Wagram, Smolensk, Borodino i ruské mrazy, v nichž se ztratil, padl do ruského zajetí v Prusku a putoval na Sibiř… To vše popsal prostě, bez zveličování či okázalosti a místo velkých bitevních scén líčil spíše svoje útrapy, strachy, naděje, mizérii vojenského života, strasti vojáků i civilistů… Je to výjimečný text, který si zasluhuje vyjít na světlo, a možná, pokud se nenajde nakladatel,(což asi nenajde), si tuhle věc přeložím časem jen tak, pro svoji a snad i vaši radost… Tady zatím máte jednu kapitolu, ne o velkých činech a slavných bitvách, ale o tom, že odpočinek válečníka mezi válkami nevypadal tak honosně jako na plátnech a rytinách…


17. září 1807. Odjezd z ostrova Nogent.
Karabiník v uniformě do roku 1811
Pustili jsme se cestou na Berlín a nevěděli, kde se zastavíme. Za první etapy jsem provázel povozy. Najednou cítím, jak mě přepadává horečka a průjem, že mi ani nezbyl čas seskočit z koně; všechno se rozstříklo do mých kalhot a bot. Navečer, když jsem svou kompanii dojel, už jsem měl přidělené ložírování vedle naší světnice. Přivázal jsem koně u stodoly a neměl odvahu vejít do domu, jen jsem se svalil na kus slámy a drkotal zuby. Nazítří ráno mě jistý Boyen de Saint-Tron, o němž budu mluvit dál, v tomhle stavu našel. Stáhl mi boty, očistil, jak nejlíp svedl, a odešel hlásit mou příhodu kapitánovi. Ten mě poslal do špitálu v Kroningenu. Opustil jsem regiment, aniž bych tušil, kde příště bude. Jeden venkovan mě odvezl až do Kroningenu. Chirurgové opustili špitál včera a stejně jsem tam zůstal. Po osmi dnech, strávených tu bez medikamentů a bez ošetření, jsem sedmi kyrysníkům, hospitalizovaným stejně jako já, navrhl, ať žádáme velitele města o dovolení vydat se ve voze do špitálu ve Štětíně, který ležel čtyřiadvacet hodin cesty. Ten důstojník byl náramně spokojený, šťastný, že se nás zbaví. Nazítří nás dva povozy vezly do Keyzers-Kroon. V noci jsme si odpočali a pak jsem se s kyrysníkem, s nímž jsem se dělil o nocleh, vydal za purkmistrem, abychom dostali další vůz. Ten úředník prohlásil, že už dva přidělil jiným šesti jezdcům; netušil, jakou cestou se dali. Dohadovali jsme se hodně a nakonec vůz dostali. Jeli jsme celý den v lijáku o to nepříjemnějším, že se můj spolucestující se mnou nechtěl podělit o plášť. Večer, když jsme dojeli do jednoho města na cestě ke Štětínu, jsme si oba nechali přidělit nocleh každý jen pro sebe. Nazítří za úsvitu jsem se odebral do místa, kde měl čekat povoz; odejel jsem sám a nechal toho pramálo příjemného společníka nezáviděníhodnému osudu, protože neuměl ani slovo německy.
Uniforma a kyrys po roce 1811, krása překrývající mizérii...
Osaměle jsem cestoval po čtyři dny a dojel do Neuwedelu; jaké bylo překvapení, když se jdu hlásit do obecního domu a narazím tam na vrchního chirurga našeho pluku. Vyslechl, co jsem mu vysvětloval, a dal mně přidělit ubytování, které mi zakázal opustit. Kompanie tábořily v okolních vesnicích a město samo překypovalo nemocnými. Na mne vyšli s ubytováním chudí, ale velice vlídní lidé; měl jsem skvělou postel, velice čistou, a když jsem tam došel, přál jsem si jen bylinkový odvar. Na druhý den jsem se nedokázal zvednout a můj stav se stále horšil. Zachovával jsem si dobrou mysl, i když bylo až ke mně slyšet salvy, co je vypalovali nad hroby mých druhů od pluku. Čtrnáctého dne jsem znovu slyšel střílení a zeptal se kamaráda, který mě přišel navštívit, koho že to zakopávají. Byl to maréchal des logis Gaenaerd z naši kompanie, bratr ubytovatelův. ,Dobrý a statečný voják,ʽ pomyslel jsem si, ,a zítra tohle řeknou i o mně!ʽ Nazítří mi už bylo tak slabo, až jsem hostitele pořádal o pero a papír: chtěl jsem sepsat svoje vlastní pořízení. Nepovedlo se mi to, omdlel jsem při tom. Kamarád, co mě chodil navštěvovat, pak řekl, že na Gaenardově pohřbu potkal mého starého druha Vloerse, s nímž jsem se dělíval o postel; šel o berlích, nakopl ho předtím kůň. Majitel domu, kde jsem bydlel, mě moc často slýchal vyslovovat Vloersovo jméno, dokonce i v horečkách, a v noci se ho vydal hledat. Vloers, který spal, volání neoslyšel, přišel k oknu. Můj patron mu vysvětlil, jak na tom jsme. Vloers slíbil, že mě hned časně ráno navštíví, a dodal: ,Nemít ty berly, šel bych s vámi hned, s nimi to ale v noci nejde.ʽ Za rozbřesku byl Vloers u mojí postele. Já ho viděl i slyšel mluvit, slovo jsem ale vypravit nesvedl, ani očima hnout nešlo. Dlouho se na mne díval a majiteli povídal: ,Je mrtvý! Nic nedělejte, jdu za doktorem ʽ Lékař přišel v osm, vyndal mi ruku zpod peřiny, pleskl mě po tváři: žádná reakce. Dal mi zrcátko před ústa: nezapařilo se. Když neviděl ani stopu života, řekl mým domácím, až z prostěradla sešijí pytel jako rubáš. Že mě hned navečer pohřbí! Ta slova jsem slyšel zřetelně a viděl i domácího a jeho dceru, jak pytel šijí. Kolem páté dorazilo pár karabiníků, jedni se zbraní, druzí bez ní. Dali mě do pytle a odnášeli ke hřbitovu, kam je ostatní provázeli, ježto měli za úkol, až mě strčí do země, vypálit po vojenském zvyku pár ran. Jak mě nesli, jeden z nosičů si všiml, že se hýbe něco, co by nemělo. Rychle se vrátili a dali mě na postel. Nahonem přivolaný chirurg mě prohlédl, předepsal pár medikamentů a poručil, ať piju, co to jde nejvíc. Jistý Carpentier z mojí kompanie se uvolil, že mi bude dávat pít celou noc. Ráno se domácí vydal za Vloersem a potkal ho cestou: zvěst o příhodě se mnou se rychle roznesla. Vloers došel k mojí posteli a ptal se, jak mi je. Upřeně jsem se na něho díval a nemohl vypravit slovo. Mluvil dál a já se rozplakal. ,Proč brečíš?ʽ ptá se. A já ze sebe jenom vypravil: ,Protože my dva už budeme na tomhle světě sotva hodinu.ʽ
Utěšoval mě, jak nejlíp to šlo. Mluvil o Gentu…, jenže já si myslel, že jsme v Paříži.
To všechno, co jsem o svojí nemoci vyprávěl, mi řekl až později Carpentier, z jeho úst to vím. Rychle jsem se uzdravoval: tři dny po mém vzkříšení mi doktor povídal, ať se přidám ke své kompanii ve vsi, protože regiment odjíždí z Pruska do Hannoveru a musí s sebou vzít i marody.

1 komentář:

Martas řekl(a)...

Překlad by si to určitě zasloužilo.
M.