PAMĚTI CÍSAŘOVA PRVNÍHO KOMORNÍKA (1)

Miloslav Kolomazník, z něhož se stal pravidelný přispěvatel tohoto blogu, mi udělal náramnou radost a já věřím, že ji se mnou budete sdílet. Přeložil totiž některé pasáže z objemných pamětí Constanta Wairyho, prvního komořího císaře Napoleona, z nichž v češtině vyšel pouze roku 1931 u Vilímka nepatrný, chaoticky i kuse přeložený výtah s názvem Deset let s Napoleonem - Paměti císařova komořího hraběte. Mílův příspěvek a překlad je dosti obsáhlý, proto jej najdete rozdělený na dvě části... 

PAMĚTI CÍSAŘOVA PRVNÍHO KOMORNÍKA  

Komentář a překlad Miloslav Kolomazník

Louis Constant Wairy, všeobecně známý jako Constant, se narodil 2. prosince 1778 v Péruelzu (dnešní Péruwelz), městečku ležícím v západní části Belgie, nedaleko hranic s Francií.

    Krátce po Constantově narození se jeho otec,  do té doby správce hospodářství jednoho z místních šlechtických rodů, rozhodl pro podnikání v oboru lázeňství a v nedalekém Saint-Amand (dnešní Saint-Amand-les-Eaux) se ujal zařízení zvaného Petit-Château. S podporou svého původního zaměstnavatele se mu vbrzku začalo dařit, zařízení prosperovat a do místa se vracelo stále více lázeňských hostů. Jedním z pravidelných hostů byl hrabě de Lure, hlava vznešeného rodu z nedalekého Valenciennes, který si malého chlapce oblíbil.    

    Když bylo Constantovi jedenáct let, požádal hrabě otce, aby směl odvézt hocha na své panství, kde by se mohl společně vzdělávat s jeho stejně starými syny. Zda byl hrabě skutečný dobrodinec, nebo tak učinil z vypočítavosti a pod vlivem nových změn, které ve Francii převracely staré pořádky naruby, se už asi nikdy nedozvíme, důležité však je, že otec, jenž pro chlapce plánoval kariéru duchovního a v hraběcí nabídce spatřoval velkou příležitost, jak se svého plánu zhostit, nakonec souhlasil. Tehdy nemohl tušit, že se řízením osudu jeho syn do Saint-Amand už nevrátí.

    Několik příštích měsíců strávil Constant na opačné straně Francie, na jednom z panství nedaleko Tours, kde prožíval pěkné, nerušené období, vyjma povinného denního studia, organizovaného najatým preceptorem. Zprávu o zadržení královské rodiny ve Varennes dne 21.6.1791 přijal Constant způsobem, odpovídajícím jeho nízkému věku. Reakce jeho opatrovníků však byla nečekaná. Strach a všudypřítomné napětí donutilo hraběcí rodinu tajně opustit své panství a uchylit se do emigrace, přičemž nebohého chlapce ponechali jak v nevědomosti, ale i bez prostředků na návrat.

Jedno z prvních vydání (ve čtyřech svazcích)

    Přestože byl ještě díte a navíc prostého původu, díky předchozímu životu v blízkosti hraběte byl Constant považován za podezřelého, a jako takový byl dopraven na místní revoluční výbor a vyslýchán. Pravidelně se zde musel hlásit, a protože na položené otázky neodpovídal jinak než dětskými slzami, byl po několika měsících shledán neškodným zájmům Revoluce. Byl mu tedy vydán pas a soudní příkaz k opuštění města.

    Po strastiplné cestě přes celou zemi, kterou absolvoval pěšky, se konečně dostal do blízkosti Saint-Amand. Naneštěstí pro něj však bylo v obležení Francouzů, neboť se uvnitř města opevnili Rakušané. Zbědovaného a zoufalého chlapce, sedícího na okraji příkopu, se ujal jistý francouzský major Michau, který právě obdržel dovolenku. Pozval Constanta k sobě do Chinonu, kde v jeho rodinném kruhu strávil několik měsíců. Michau ho poté vzal do Paříže, kde mu našel místo v domě bohatého kupce, s nímž často cestoval za obchodem a v jehož službách dosáhl dospělého věku.          

    Několik let po svém příchodu do Paříže, bylo to v době, kdy byl generál Bonaparte na expedici v Egyptě, se Constant seznámil s jistým Carratem, který byl ve službách generálovy choti Madame Bonapartové. Později, po generálově návratu do Paříže, dopomohla Carratova známost Constantovi k prvnímu kontaktu s rodinou Bonapartů a posléze i ke službě v jejich domě. Generálův adoptivní syn Eugène de Beauharnais byl totiž nucen ponechat v Káhiře svého vážně nemocného sluhu Lefebvra, a proto si po návratu do Paříže podal žádost o nového sluhu. Carrat zde zřejmě zapracoval více než dobře, neboť si pozdější italský vícekrál vybral rovnou Constanta, aniž by ho kdy předtím viděl, a který se tak stal ad interim jeho novým komorníkem.

    Pravděpodobně někdy na konci listopadu 1799 se do Paříže vrátil uzdravený Eugènův sluha Lefebvre a dožadoval se opětovného přijetí do služby. Eugène se zdráhal, ale po intervenci své matky bylo Constantovo ad interim potvrzeno. Lefebvre byl přijat zpět do služby u Eugèna a Constantovi, jehož služby nebyly zapomenuty, bylo umožněno, aby nastoupil do Malmaisonu, kde se, coby člen služebnictva Madame Bonapartové, začal potkávat s prvním mužem Francie.

    Někdy na konci března roku 1800, krátce před jeho odjezdem do Itálie, nabídl první konzul Constantovi místo ve svém doprovodu. Constant nabídku jedním dechem přijal, avšak jeho jméno nebylo připsáno na seznam osob, které měly prvního konzula doprovázet na novém polním tažení, a tudíž nebyl vyzván k odjezdu. Na budoucího císaře  však Constant udělal zřejmě dobrý dojem, neboť zanedlouho po jeho odjezdu obdržela Madame Bonapartová dopis, v němž první konzul přikazoval, aby se k němu jeho nový sluha neprodleně připojil. 

    Netrvalo dlouho a Constant byl oficiálně ustanoven Napoleonovým prvním komorníkem a tedy členem císařova užšího doprovodu. Během čtrnácti let téměř nepřetržité služby, včetně polních a bojových podmínek, se Constant neustále pohyboval v císařově blízkosti a staral se o jeho osobní potřeby. Povaha jeho práce mu nejen umožňovala potkávat se s významnými lidmi, ale zejména mu dovolovala neomezeně nahlížet do císařova nejinternějšího osobního života.

    Po první abdikaci v roce 1814 odmítl Constant následovat císaře do vyhnanství na ostrov Elbu a vzdal se další služby. Na pozici prvního komorníka ho nahradil o třináct let mladší Louis Joseph Marchand (1791-1876), který s císařem absolvoval belgické tažení 1815 a později ho následoval i do vyhnanství na ostrově Svaté Heleny, kde setrval až do jeho smrti v roce 1821

Louis Constant Wairy zemřel v Breteuil (departmán Eure) v roce 1845.

    Své vzpomínky na léta strávená jak ve službách prvního konzula Bonaparta, tak později i francouzského císaře Napoleona I., zaznamenal Constant v pětisvazkovém díle „Mémoires de Constant, premier valet de chambre de l'empereur, sur la vie privée de Napoléon, sa famille et sa cour“, které bylo poprvé publikováno v roce 1830.

    Kniha oplývá celou řadou zajímavých a nevšedních detailů, a to nejen ze života francouzského císaře a jeho rodiny, ale také četného dvořanstva, předních diplomatů a také zástupců armády, díky nimž je pravidelně uváděna jako doplňující zdroj informací, z nichž čerpají autoři novodobých prací o Napoleonově životě.

    Objektivitu knihy je však nutné brát mnohdy s rezervou, neboť ji snižují autorova často protichůdná a pomlouvačná tvrzení, velké množství zprostředkovaných informací a také úsudky, hodné skutečného prosťáčka, které knihu posouvají spíše do oblasti jakéhosi „postnapoleonského bulváru“

 

Constant o císaři Napoleonovi

„Netřeba zlehčovat nic z toho, co se vypráví o významných lidech. Nové generace, které lační po stále detailnějším poznání způsobu života těchto lidí, jejich odchylek nebo  sebemenších návyků, jsou nám toho důkazem.

Fleuryho hrobka v Orléansu a P. N. M. Michelot

    Pokaždé, když se mi podařilo navštívit divadlo, ať už ve svém volném čase, nebo jako součást doprovodu Jeho Veličenstva, často jsem si všímal zájmu, s jakým diváci pozorovali některou z velkých historických postav, její obvyklý kostým, gesta, držení těla nebo dokonce i poklesky a nedostatky, tytéž, jaké se nám dochovaly v popisech jejich pamětníků. I já sám jsem byl vždy naplňován největším potěšením ze sledování takových oživlých obrazů slavných lidí.

   Vzpomínám si velmi dobře, že jsem si nikdy neužil divadlo tolik, jako toho dne, kdy jsem poprvé viděl hrát ten okouzlující kousek, pojmenovaný ,Les deux pagesʽ [,Dvě pážataʽ - komedie o dvou dějstvích, známá též jako ,August a Theodoreʽ.]. Fleury [Umělec známý také pod jménem Fleury dit Bénard, vlastním jménem Joseph-Abraham Bénard (1750-1822); v této roli se objevil už 6. března 1789 v Comédie-Française v Paříži a také 12. března ve Versailles, kde vystupoval před zraky Jejich Veličenstev Ludvíka XVI. a Marie Antoinety.], který přijal roli Fridricha Velikého, vyjádřil pomalý způsob chůze tohoto monarchy, jeho trhanou řeč, prudké pohyby a dokonce i jeho krátkozrakost tak dokonale, že od té doby, jakmile se jen objevil na jevišti, rozezněl se divadlem táhlý aplaus. Podle názoru lidí, oprávněných toto posoudit, se jednalo o dosud nejdokonalejší a nejvěrnější napodobení. Osobně nemohu říci, zda byla podoba věrná či nikoliv, ale cítil jsem, že by mohla být. Michelot [Pierre Marie Nicolas Michelot (1786–1856); do Comédie-Française přišel až v roce 1805.], kterého jsem viděl hrát tutéž roli později, mi působil podobné potěšení jako jeho herecký předchůdce. Oba tito znamenití herci museli mít bezpochyby dobré prameny, odkud se dozvěděli, jakým způsobem věrně napodobit svou postavu.

Přehled hereckého obsazení divadelní hry Auguste a Theodore. Za povšimnutí stojí nepatrná role pro Françoise Josepha Talmu (1763-1826), jehož velkým obdivovatelem se císař později stal.

    Přiznávám, že pociťuji jistou hrdost při tom pomyšlení, že by i tyto Paměti mohly poskytnout čtenářům podobné potěšení, jaké jsem se zde snažil popsat. A snad i herec, žijící ve vzdálené budoucnosti, bude-li se před diváky snažit co nejvěrněji oživit největšího muže své doby, bude povinen držet se mého obrazu, který já, lépe než kdokoli jiný, dokáži vylíčit podle skutečnosti. Mimoto si myslím, že tak doposud nikdo neučinil, alespoň ne tak podrobně.“

    „Po návratu z Egypta byl císař [tj. generál Bonaparte!] velmi vyzáblý a hodně žlutý. Jeho pleť byla zabarvena do odstínu mědi, oči zapadlé, postavu však měl dokonalou, třebaže poněkud pohublou. Myslím, že portrét vytvořený panem Horacem Vernetem na obraze „Une revue du premier consul sur la place du Carrousel“ [První konzul na přehlídce na náměstí Carrousel.], se mu velmi podobal.“

    „Měl velmi vysoké a otevřené čelo; neměl mnoho vlasů, zejména na spáncích, ale byly velmi jemné a hebké, kaštanové barvy. Jeho krásně modré oči dokázaly neuvěřitelným způsobem vyjádřit rozdílné emoce, které jím právě zmítaly; někdy nesmírně laskavé a něžné, jindy zase bouřlivé a hrubé. Měl velice pěkná ústa a jemné rty. Zejména pokud byl mrzutý, byla ústa poněkud stažená. Jeho ne zrovna pravidelné zuby byly zdravé a velice bílé; nikdy si na ně neztěžoval. Měl dokonalý nos a mimořádně citlivý čich. Jeho nos by se dal připodobnit k tomu řeckému. Úhrnem se dá říci, že jeho obličej budil zákonitě slušný dojem, a to i přesto, že stávající extrémní vyzáblost potlačovala pěkné rysy jeho tváře a dávala jejímu výrazu poněkud protivný nádech. (…)

    Měl velkou hlavu, po obvodu měřila dvacet dva palců [Francouzské délkové míry nebyly stejné jako imperiální míry, používané v Británii a jejích koloniích, proto 1 franc. palec = 2,707 cm. Údaj v textu odpovídá obvodu hlavy okolo 60 cm.], na spáncích poněkud zploštělou (…). Byl mimořádně citlivý, proto jsem musel jeho klobouky vycpávat a vždy je po několik dní ve své místnosti osobně nosit, aby se poddaly. Jeho uši byly malé, dokonale tvarované a dobře umístěné. Také císařova chodidla byla velice citlivá, proto jsem dával jeho nové boty rozšlápnout garderobiérovi jménem Joseph, jenž měl nohu stejně velkou.“     

Horace Vernet: První konzul na přehlídce na náměstí Carrousel (1836)

   „Císař byl vysoký pět stop, dva palce a tři čárky [1 franc. stopa = 32,484 cm = 12 palců; 1 franc. palec = 2,707 cm = 12 čárek; 1 franc. čárka = 2,256 mm = 12 bodů; 1 fran. bod = 0,188 mm. Údaj v textu odpovídá celkové výšce okolo 169 cm.]. Měl dosti krátký krk, ramena vypnutá dozadu, velkou a mírně ochlupenou hruď. Stehna a nohy měl dobře stavěné; jeho chodidla byla malá, pata pravidelná, nikde žádná kuří oka nebo otlačeniny. Také jeho paže byly dobře narostlé a vypracované; měl nádherné ruce, které nijak nehyzdily jeho nehty, neboť se o ně staral, samozřejmě jako o celé své tělo, avšak nikoliv s přehnanou pečlivostí. Nehty si často okusoval, ale jen zlehka, což byl u něj znak určité netrpělivosti nebo roztržitosti.“

    „Později přibral dost na váze, jeho postava ale neztratila nic na své kráse; naopak, za císařství vypadal mnohem lépe než za konzulátu. Jeho pokožka zbělela a jeho barva se oživila.”

    „V jistých okamžicích, zejména během dlouhých hodin práce a přemýšlení, měl císař pravidelný tik, který se zdál být nervového původu, a který ho provázel po celý jeho život. Tento tik spočíval v rychlém a prudkém trhnutí pravého ramena, což si osoby, neznalé této jeho indispozice, občas vykládali jako projev císařovy nespokojenosti a nesouhlasu a úzkostlivě se začali zajímat o to, čím se mu znelíbili. On sám tomu nevěnoval přílišnou pozornost a stejný pohyb často opakoval, aniž by si toho byl jakkoli vědom.“

J. N. Corvisart

    „Bylo velkou zvláštností, že císař nikdy necítil bít vlastní srdce. Často nám o tom říkal - mně a panu Corvisartovi [Jean-Nicolas Corvisart (1755-1821); od r.1797 vyučoval na Collége de France, kde si získal renomé uznávaného kardiologa; od r.1804 císařův první lékař.], a více než jednou nám dovolil přejíždět rukou po jeho hrudníku, díky čemuž  jsme si tuto nevídanou věc mohli ověřit; nikdy jsme však nerozpoznali jakýkoliv puls.”

     „Císař jedl velice rychle a u tabule stěží setrval více jak deset minut. Jakmile dojedl, vstal od stolu a odešel do soukromého obývacího pokoje. Císařovna Josephine však zůstala sedět a naznačovala hostům, aby taktéž setrvali. Někdy ale následovala Jeho Veličenstvo, čímž dvorním dámám umožnila, aby se bezstarostně odškodnily ve svých pokojích, kam jim bylo přinášeno k jídlu vše, co si poručily.

    Jednou, když princ Eugèn vstal od stolu bezprostředně po císaři, císař se k němu otočil a pravil: ,Ale vždyť jsi se nemohl ani najíst, Eugène?ʽ ,Odpusťte,ʽ odpověděl princ, ,najedl jsem se předem.ʽ  Ostatní hosté si v tu chvíli museli pravděpodobně pomyslet, že takovéto preventivní opatření nebylo vůbec od věci. Toto se událo ještě před konzulátem, neboť v pozdější dobách, kdy už byl prvním konzulem, císař stoloval s císařovnou o samotě. Často však ke své tabuli zval některého z členů svého služebnictva, pokaždé někoho jiného. Všichni tuto laskavost přijímali s velkým potěšením, neboť v této době už měl císař početné dvořanstvo.“

    „Císař snídal nejčastěji o samotě, na kulaté mahagonové soupravě a bez jakéhokoliv protahování. Jídlo mu obvykle zabralo osm až deset minut.” 

    „Nyní se musím zmínit o neblahém vlivu, jaký mělo císařovo rychlé stravování na jeho zdraví. Císař nebyl při jídle nikterak čistotný, což bylo prvním důsledkem takového spěchu. Upřednostňoval používání prstů namísto vidličky, anebo dokonce lžičky. Jídla, která měl nejraději, jsme mu proto pečlivě pokládali do jeho blízkosti. Jídlo si k sobě přitáhl, a aniž by použil příboru, smáčel chléb v omáčce nebo ve výpeku. Nešlo však zabránit tomu, aby se toto jídlo nedostalo dále do oběhu, proto z něj nadále jedl jen ten, kdo se na to cítil být dostatečně silný. Byli však i tací, kteří v této výstřednosti spatřovali nástroj k prolomení císařovy přízně. Jsem přesvědčený o tom, že ve svém obdivu k Jeho Veličenstvu, potlačovali tito lidé veškerý svůj ostych a nerozpakovali se jíst z talířů, nebo pít ze sklenek, které, pokud jde o jejich čistotu, nebyli právě v pořádku.”

     „Císařovým nejoblíbenějším jídlem bylo kuřecí frikasé, jež dostalo název poulet à la Marengo [Kuře Marengo]. Rád také jedl fazole, čočku, kotlety, grilovaná skopová prsa a pečené kuře. Jednoduchá jídla byla ta, která nejvíce upřednostňoval, ale byl velmi vybíravý ohledně kvality svého chleba. Není pravdou, jak se tvrdilo, že císař nadměrně užíval kávy. Vypil pouze půl šálku po snídani a další po večeři. Přesto se občas stalo, zejména pokud byl zamyšlený, že vypil i dva šálky po sobě. Větší množství kávy mu však bránilo ve spánku.

    Často se stalo, že císař vypil kávu až když už byla úplně studená, nebo si ji špatně osladil. Aby tomu předešla, vzala si císařovna Josephine nalévání kávy osobně na starost; císařovna Marie-Luisa v tomto zvyku později rovněž pokračovala. Jakmile císař vstal od stolu, přešel do malého salonku, kam byl následován sluhou, který nesl podnos s pozlaceným kávovarem, cukřenkou a jedním šálkem. Její Veličenstvo císařovna kávu nalila, osladila, nejprve sama ochutnala malý doušek a teprve pak ji podala císaři.”

    „Císař nepil jiné víno než Chambertin [Červené jakostní víno pocházející ze samého srdce Burgundska. Základem je odrůda červeného vína Pinot Noir.], a jen zřídkakdy čisté. Neměl víno příliš v oblibě, a proto nebyl žádným znalcem. To mi připomnělo jednu příhodu z ležení v Boulogne, kdy císař pozval ke stolování několik důstojníků. Jeho Veličenstvo poslalo trochu vína maršálu Augereauovi a s jistým výrazem uspokojení, ho požádalo o vyjádření názoru, jakým že víno shledává? Maršál víno chvilku chutnal, zkušeně ho převaloval po jazyku, a pak vše, s nikoliv právě lichotivým tónem, uzavřel slovy: ,Znám několik lepších.ʽ Císař, ačkoliv očekával zcela jinou odpověď, se maršálově otevřenosti jen zasmál, stejně tak jako ostatní hosté."

    „Všichni už museli slyšet, jak nesmírný pozor si Jeho Veličenstvo dávalo, aby nebylo otráveno. Je to pohádka podobná té o kyrysu, který prý oblékalo proti poranění kulkou nebo dýkou. Opak je pravdou, císař někdy zbytečně posouval svou důvěru až příliš daleko. Každý den si nechal přinášet snídani do předpokoje, který byl otevřený každému, komu toho dne poskytl své soukromé slyšení. Kolikrát zde bylo nutné čekat i několik hodin, dokud císař nepřišel ze své pracovny a neposadil se ke stolu. Po stejnou dobu zde na císaře čekala také jeho snídaně, a proto jídla musela být udržována tak teplá, jak to jen bylo možné. Večeře byla Jejich Veličenstvům přenášena v krytých košících z kuchyně rovnou do horních komnat; ani tak by ale nebylo obtížné jim jed podstrčit. Přesto k žádnému takovému pokusu mezi sloužícími nedošlo, ani mezi těmi nejníže postavenými. Jejich oddanost a věrnost císaři převyšovaly vše, o čem bych se zde mohl zmínit."

    „Císařova uspěchaná strava mu často působila silné bolesti žaludku, které téměř vždy končily zvracením. Jednoho dne ke mně přiběhl sluha, aby mi oznámil, že mě císař naléhavě potřebuje; večeře mu prý neudělala dobře a velice trpí. Běžel jsem do komnaty Jeho Veličenstva a nalezl ho nataženého, jak dlouhého, tak širokého, na koberci; to byl jeho zvyk, když se necítil být ve své kůži. Císařovna Josephine seděla vedle něho a jeho hlavu měla položenou na svém klíně. Střídavě vzlykal nebo se vztekal. (…) Její Veličenstvo císařovna ho uklidňovala a povzbuzovala jak nejlépe mohla; sama přitom statečně snášela natolik silné bolesti hlavy, že by se sami daly označit za vážnou nemoc. Pokud to bylo jen možné, vždy se ochotně ujala péče o manželovu nevolnost. Pohled na něj v ní zřejmě vyvolával větší utrpení, než jí způsobovala její vlastní choroba. ,Constante,ʽ  řekla, jakmile jsem vešel, ,pojďte rychle, císař Vás potřebuje. Udělejte mu trochu čaje a neopouštějte ho, dokud se mu neuleví.ʽ Jeho Veličenstvo vypilo stěží tři šálky, když ho bolest začala opouštět. Stále však ponechávalo hlavu v císařovnině klíně, která ho svojí bílou, kyprou rukou, hladila po čele a také škrábala na prsou. ,Cítíte se lépe? Nechcete si na chvíli lehnout? Zůstanu u Vaší postele s Constantem.ʽ  No, nebyla taková péče dojemná? Obzvláště v tak vysokých kruzích? Povaha mé služby mi často nabízela vhodnou příležitost potěšit se pohledem na takový šťastný rodinný život.“  

(dokončení příště)

HRDINA NA ČERVEN

A je tu poslední hrdina, v pořadí dvanáctý, neboť s otiskováním obrázků a textů jsem začal (to to letí...) v červenci loňského roku. Škoda, trochu jsem si na začátky měsíce v tomto stylu zvykl, leč jiný vojenský kalendář jsem neobjevil, takže budu muset vymyslet cosi jiného, možná reminiscenci na kulatá historická jubilea, připadající na červenec, srpen, září, atd., která by mě přiměla k nějaké rozmarné, či zlomyslné úvaze ve stylu o tempora o mores, volně přeloženo na  aktuální dění, mravy, atd., což zas není originální, ani namáhavé či příliš těžké a každé slušné periodikum to dělá skrze klávesnicí svého šéfredaktora, jehož malá fotografie se pak zaskví v růžku nahoře... Uvidíme za měsíc, teď se raději věnujme našemu závěrečnému statečnému vojákovi z HR (Husaren Regiment) Nr. 3 Erzherzog Ferdinand Carl d´Este.


Desátník Jan Sazina
Maršálek kníže Schwarzenberg očekával dne 24. září 1813 u Drážďan příchod levého křídla pod velením generála jízdy hraběte Klenaua. Poněvadž tento sbor dlouho se neobjevoval, odeslal maršálek několik jízdeckých hlídek, by docíleno bylo spojení s tímto sborem. Jednu takovou hlídku o 12 jezdcích vedl desátník 3. husarského pluku Jan Sazina. Po dvouhodinné jízdě zpozoroval před sebou vesnici, u jejíhož východu stála nepřátelská výprava o desíti vozech. Sazina rozestavěv své lidi za kryjící křoviska, plížil se sám opatrně do vsi, by obhlédl celý stav věci. Vyslídiv, že celou výpravu provází pouze 15 ozbrojených a 75 neozbrojených mužů, rozhodl se, že na celou tu výpravu podnikne útok. Vrátiv se co nejopatrněji ke svým lidem, vedl je zadem do vesnice. Když pak nepřátelský výprava hnula se ku předu, vpadl Sazina se šesti jezdci překvapeným Francouzům do zad, kdežto ostatních šest husarů útočilo bokem, by zněmožněn byl vozům odjezd.
   To vše se stalo s takovou rychlostí, že průvodčí výpravy na obranu a střelbu ani nepomyslili a bez odporu se vzdali.
   Desátník Jan Sazina obdržel stříbrnou medaili za statečnost a krom toho povýšen byl na strážmistra.

MOHL A CHTĚL NAPOLEON UTÉCI ZE SVATÉ HELENY? (2)

Pokračování příspěvku shrnujícího obsah studie Emilia Ocampa s titulem Rescuing Napoleon from St. Helena, která vyšla ve sborníku Napoleonic Scholarship 4/November 2011. Prolink na první část je v nadpisu.


Napoleonovy představy
Napoleon věřil, že pokud by se jeho bratr Josef do dobývání říše v Jižní Americe pustil, mohl by získat určitou podporu Velké Británie, neboť Španělsko odmítalo poskytnout britským obchodníkům ve svých koloniích jakékoliv výhody. Kdyby jim je Josef Bonaparte hned poté, co by se stal "králem Mexika", nabídl, "národ obchodníků" (tak se o Britech vyjádřil sám excísař) by dal určitě přednost zisku před politikou. Britské poměry císař ze svého exilu sledoval a kritizoval, i když v mnohém nic nepochopil. Před doktorem O´Mearou se v roce 1817 vyjádřil, že Liverpool i Castlereagh udělali velkou chybu, když jej připravili o trůn; kdyby s ním uzavřeli mír, poskytli by jim takové obchodní výsady, jaké by Bourboni nikdy nabídnout nemohli. Podobné věty zněly přinejmenším fantaskně, uvážíme-li od roku 1806 provozovaný systém kontinentální blokády a to, že Napoleon považoval už od dob, kdy byl jen generálem, "anglického leoparda" za svého prvořadého a nejúhlavnějšího nepřítele. Stejně iluzorně zněla představa, že po dobytí Mexika a dalších krajin nabídne Josef Británii výhody a na tomto základě s ní bude jednat o bratrově propuštění na svobodu. Podobné úvahy byl jen od reality odtržené představy, neboť vlády všech velmocí se nesmírně bály revolučního výbuchu a Napoleonův útěk by podle nich takový výbuch vyvolal, ať už by excísař přistál kdekoliv.

Kdyby byl Napoleon osvobozen aneb politický dopad
Čtyři roky po Napoleonově pádu se situace v Evropě změnila a strach z Napoleona či bonapartismu vůbec signatáře Svaté aliance či Vídeňského kongresu neopouštěl.
   Rakušany, reprezentované Metternichem, stále víc trápilo revoluční hnutí v Itálii, přičemž za vším viděli bonapartistické myšlenky, ne-li přímo Bonapartovu ruku.
   V důsledku doslova reakční politiky Ferdinanda VII. Španělského se stal Napoleon populární i v zemi, která proti němu vedla řadu let národně osvobozeneckou válku. V Jižní Americe byla situace stále výbušnější  a španělský velvyslanec v USA Luis de Onis od února 1816 varoval (aniž znal myšlenky zajatce ze Svaté Heleny), že Napoleonův útěk sem by vyvolal doslova explozi. Vévoda de Richelieu, francouzský ministerský předseda, upozorňoval, že Napoleonův únik by znamenal ve Francii občanskou válku. Sám se obával, že bonapartisté v USA něco podobného připravují (dokonce psal o třech expedicích, jež mají být z Jižní Ameriky či USA vypraveny), a svému britskému protějšku psal, že se ona skála v oceánu nesmí spustit ani na okamžik z očí.

    Britská vláda připouštěla, že Bonapartův únik by měl ty nejhorší, doslova osudové následky co se uspořádání Evropy i šíření revolučních myšlenek týče. Lord Bathurst guvernéra Hudsona Lowa nabádal k nejvyšší bdělosti, neboť "Buonaparte má k dispozici peníze i dostatek příznivců, s nimiž je bezpochyby ve spojení", a upozorňoval jej na krizi, která už vyústila ve svržení neapolské vlády. V jiných relacích uváděl příklady, před nimiž se musí mít Lowe na Svaté Heleně na pozoru, a psal mu i o šesti tisících louisdorů, vynaložených Napoleonovými příznivci na konstrukci ponorného člunu...  Obavy z revoluce, bonapartistů a Napoleonova útěku sílily, dokladem toho byla ostatně konference v Opavě (něm. Troppau) v říjnu 1820 a možnost útěky kamkoliv pokládaly mocnosti za rozbušku k událostem nedozírných následků.

Admirál Cockburn

Opatření admirála Cockburna
Tato část Ocampovy studie zahrnuje zčásti věci českým zájemcům o problematiku poměrně známé. Shrnuje, že v době, kdy byl na ostrově admirál Cockburn, měl excísař vyměřen perimetr volného pohybu v blízkosti Longwoodu a o vyjížďky jinam byl nucen žádat. Longwood nesměl nikdo navštívit ani opustit mezi setměním a rozbřeskem, návštěvy povoloval buď admirál, nebo dokonce lord Liverpool, připlouvající lodě a zvláštní zprávy se ohlašovaly dělovými výstřely, byl tu zřízen optický telegraf a na nejbližší ostrov Ascension (700 mil SZ od Santa Heleny), využívaný ve válce roku 1812 americkými korzáry, poslal admirál odřad námořní pěchoty, aby si tu nikdo nemohl zřídit základnu pro eventuelní únos. Tito muži měli ostrov bránit před kýmkoliv, a to, že pěšáky na Ascensionu přivítala při vylodění zpráva či nápis, provolávající slávu a dlouhý život císaři Napoleonovy, Brity jen utvrdilo, že Svaté Heleně hrozí permanentní nebezpečí.

Obavy sira Hudsona Lowa
Když byl Hudson Lowe jmenován guvernérem ostrova a odplouval, dostal informaci o jakémsi britském důstojníkovi v posádce, nakaženém "jakobínskými myšlenkami" jakož i upozornění, že silné větry mohou snadno přivát od jihoamerických břehů nějakou loď. Roku 1816 zachytil Lowe Las Casesův dopis Lucienu Bonapartovi, v němž tento muž odpovídal na dotaz, jaké by byly podmínky k útěku z ostrova. Lékař a zapisovatel excísařových myšlenek, autor proslulého Memorialu, psal, že útěk je prakticky nemožný a Napoleon by se ze zajatce ostrova stal zajatcem oceánu. Ujišťoval Luciena, že kdyby císař na útěk pomýšlel, mohl jej uskutečnit už po druhé abdikaci z Rochefortu, kde měl lodě připravené doplout do delty Mississipi či k ústí Ohia. Guvernéra četba listu neuklidnila, raději Jamestown zaplnil vyhláškami, že Parlament pokládá jakoukoliv pomoc zajatci při úniku za hrdelní trest, a měl k tomu důvod. Zachytil dopis z Londýna, určený generálu Bertrandovi a podepsaný šifrou "L. Meu", v němž pisatel rozebíral podmínky i možnosti Napoleonova přistání v USA! Nebyl to jediný zneklidňující dokument, o další se postaral sám lord Bathurst, který počátkem června siru Hudsonovi psal:
   "Máme zprávy, že posádka proslulého piráta známého jako True Blooded Yankee je v Bahíi. Je to navýsost podnikavý a odhodlaný bukanýr. (...) Kapitán jménem Sonntag je nejspíš Němec. (...) Všichni tito dobrodruzi mají plno plánů a touhy uskutečnit Buonapartův útěk a zdá se, že jim je nakloněn i americký konzul v Bahíi..."
    Bathurst se obával, že najmou jeden či dva škunery, přeplují na ostrov Tristan da Cunha a odtud budou pokračovat k severu, ke Svaté Heleně.
    Nutno říci, že cosi podobného zmínila ve svých dopisech i Fanny Bertrandová, která byla se svým mužem v Napoleonově miniaturní suitě.
    Bathurst Lowovi nařídil, aby 1200 námořních mil na jih vzdálený ostrov obsadil, a pokud jej Američané předběhnout, měl ještě víc vystupňovat bdělost! Další příkazy mu nařizovaly, aby uvedl ostrov do obranyschopného stavu a spojil se s britským konzulem v Rio de Janeiru, zdali nemá nějaké zprávy o amerických pirátech či jiných desperátech podezřelých z plánů ohledně Napoleona.
   Těžko se po všech těchto souvislostech diviti, že si Hudson Lowe počínal k svému zajatci způsobem, který pak tolik současníků i spisovatelů odsoudilo!

Hudson Lowe

Krutý žalářník?
Sir Hudson své vládě odpovídal, že pokládá Svatou Helenu za stejně nedobytnou jako Gibraltar či Maltu (již ovšem generál Bonaparte dobyl), že však tu není žádná pevnost (jedna ale na vrcholku nad Jamestownem přece jen byla...), ba ani opevnění, jen přírodní překážky, oceán a větry, kvůli nimž by každý útočník musel na konci své plavby vyčkávat a byl by nejspíš i odhalen. Navrhoval znesnadnit přístupnost Jamestownu  plovoucími bateriemi a propátral svěřené území, kde objevil 23 slabých míst, tedy těch, na nichž by se šlo vylodit. Vytipoval si z nich pět nejkritičtějších zátok a na první místo si dal Prosperous Bay, vzhledem k potřebné cestě k Longwoodu či od něj nejvýhodnější, kde jedinou obranu představoval náročný, srázný výstup vzhůru. Pod tlakem odpovědnosti, důležitosti a direktiv z Londýna se z něho stával do značné míry paranoik, přičemž netušil, že v téže době nabídl americký kapitán hraběti Montholonovi (který o tom má ve svých denících zápis z 14. srpna 1816), že Napoleona z ostrova za milion dolarů dostane. Montholon i generál Gourgaud se domnívali, že plán má šanci na úspěch, excísař ale odmítl z důvodů, rozebraných v předchozích odstavcích...
   Příkladů je v Ocampově studii ještě o něco víc, žádný z nich ale  nedokládá nějaký přesněji definovaný či propracovaný záměr.

Proč k tomu nedošlo?
Lowe nakonec disponoval 500 důstojníky, 2300 vojáky a 500 děly, rozmístěnými podle jeho dispozic, optickým telegrafem stavěným tak, aby dostal co nejrychleji zprávy o čemkoliv, co se k ostrovu blíží, tři fregaty, dvě malé řadové lodě a  šest brig, což neustále patrolovalo kolem ostrova. Studie po tomto výčtu končí trochu rozpačitě načrtnutím šesti bodů, kvůli nimž se nic z plánů neuskutečnilo:
1.: Napoleon sám odmítl plány, které mu jeho sympatizanti nabídli.
2.: Roli sehrála neschopnost a nedostatek vůdčích schopností Josefa Bonaparta.
3.: Logistické překážky a komplikace.
4.: Změny politické situace na obou březích Atlantiku (přičemž z autorova rozkladu vyplývá spíš opak, tedy to, že změny úspěšnému vylodění nahrávaly).
5.: Obavy ze zrady.
6.: Zapojení příliš mnoha mocností do sledování všeho, co by císařův útěk naznačovalo.
   Nejsou to žádné překvapující objevy, takové se ani nedaly očekávat a nikdy k nijakým nejspíš nedojde, rozhodně ale podávají mnohem plastičtější obraz o souvislostech osudů zajatce ze Svaté Heleny v letech 1815 až 1821, tedy o tom, co ve většině jeho životopisů nenajdeme a z čeho objevíme v legendárním Memorialu jen drobnosti...

Francouzská Perrotova mapa Svaté Heleny z roku 1815

NAOMI NOVIK: VÍTĚZSTVÍ ORLŮ (ANEB TÉMÉRAIRE POPÁTÉ)

Přebal český...

Tahle informace, myslím, potěší minimálně pár čtenářů blogu, kteří na ni netrpělivě čekají odkudkoliv a v komentářích se mě ptali, zda netuším, kdy a jak se anotovaná kniha objeví .
    "Nad Velkou Británií se stahují mračna: Bonapartovy armády  překročily La Manche a vítězně postupují anglickou půdou. Hlavním císařovým cílem je obsadit Londýn. Drak Témeraire byl naneštěstí vyloučen z vojenských služeb a co se jeho kapitána, Willa Laurence, týče, ten byl za velezradu odsouzen k trestu smrti. Vláda je od sebe odtrhla, avšak Laurence i Témeraire se snaží najít navzdory soustavné hrozbě francouzské armády vprostřed dunění děl jeden druhého. Pokud se jim to podaří, budou se snad moci připojit k britským hnízdům odporu a vrhnou se ohněm i mečem na císaře Francouzů, za krále, zem i vlastní svobodu," tak jeden francouzský web shrnuje obsah v pořadí už pátého dílu knižní fantasy série Američanky Naomi Novik se souhrným názvem (podle jména draka) Témeraire.
    Pro ty, kteří překvapeně zírají a netuší, oč jde, přikládám do nadpisu prolink na můj článek o této sérii, kde zjisti, jaké svazky předcházejí, i to, že se jedná o velmi zdařilou fantasy a fikci, odehrávající se z velké části v napoleonských válkách, byť jsou trochu jiné, Tady totiž je krom pěchoty, kavalerie, artilerie a loďstva i letectvo v podobě draků a v některých dílech se bojuje ve vzduchu způsobem, který si nezadá s Battle of Britain z Druhé světové. Naši nakladatelé jsou na anotace a nalákání čtenářů dosti skoupí a říkají o obsahu jen málo, přičemž prozrazují konec, což činí dosti klopýtavě a nepříliš přitažlivě takto:
   "Temeraire a jeho kapitán Laurence byli v závěru čtvrté části ságy rozděleni. Než se znovu sejdou, Napoleon podnikne invazi na britské ostrovy a tentokrát se mu s pomocí draků podaří vylodit se na anglické půdě. Noviková líčí dramatický průběh války, která vrcholí mohutnou bitvou,v níž nad Napoleonem zvítězí flotila admirála Nelsona. Laurence je za své zásluhy zproštěn trestu smrti, je však vypovězen do Austrálie, kam ho krom věrného Temeraira doprovází také dračice Iskierka."
    Odradit se tím nenechte, celá série je rozmarně zábavná, dobře zkomponovaná a já osobně se na tento díl velmi těším, byť jsem před časem louskal originál...

   Naomi Novik: Vítězství orlů. Téméraire 5. Překlad Gizela Kubrichtová, vydal Argo-Triton, ISBN  978-80-7387-572, inzerovaná cena 298,- Kč.

...anglický a francouzský.