JOMINI
Michal Šťovíček
Antoine-Henri de Jomini se narodil 6.3.1779 v Payerne ve švýcarském kantonu Vaud,
v zámožné měšťanské rodině. Již od 12 let toužil po vojenské kariéře, ale
štěstí mu nepřálo: nejprve chtěl vstoupit do vojenské školy württemberského
vévody v Montbéliard, ale ta se přestěhovala do Stuttgartu. Když mu o něco
později chtěla rodina zakoupit důstojnický patent ve Wattevillském pluku ve
službách Francie, zabránila jim v tom Revoluce. Česká wikipedie píše, že
vstoupil v Paříži do královské švýcarské gardy, což ale žádný francouzský web
nezmiňuje! Jomini tedy vstoupil do internátní obchodní školy v Aarau a po jejím
absolvování v r. 1795 pracoval krátce v bance Preiswerk v Basileji (právě v
tamní knihovně se začal zajímat o vojensko-historické spisy a tomuto svému
koníčku záhy úplně propadl) a v r. 1796 ve směnárně v Paříži, kde při
finančních spekulacích dost prodělal. Současně bedlivě a nadšeně sledoval a
analyzoval si zprávy z tehdejšího italského bojiště. V r. 1798 již byl zpátky
doma a tajemníkem ministra války Helvetské republiky, poté přidělencem u
hlavního štábu v hodnosti kapitána. Podílel se na reorganizaci ministerstva i
švýcarské armády, ale v r. 1801 ze služby vystoupil a vnitropolitický vývoj ve
Švýcarsku jej přiměl odjet opět do Francie, kde nastoupil jako úředník do
pařížské manufaktury vojenského materiálu. Přitom nepřestával studovat
teoretické vojensko-strategické spisy i vojenské operace své doby, které
porovnával s válkami Ludvíka XIV. a Fridricha II. V r. 1803 se vrátil do
Švýcarska a jako geniální samouk tehdy připravil vydání svého prvního
teoretického díla Traité de la grande
tactique - Traktát o operačním umění. Nabízel své služby a hlavně své
rukopisy na několika místech: doma generálu von der Weid, v Paříži tehdejšímu
guvernérovi města Muratovi i ruskému chargé d´affaires Ubrilovi. Všichni jej
zdvořile odmítli - doba nepřála četbě a teoriím... Povšiml si jej a při své
nevelké vzdělanosti spíše instinktivně správně odhadl až tehdejší francouzský
zplnomocněný ministr u Helvetské republiky a budoucí maršál Ney a finančně jeho
vydavatelský projekt podpořil. Po skončení své mise jej vzal s sebou do Francie
jako svého neoficiálního pobočníka u VI.. sboru v Bouloňském táboře a opět mu
finančně přispěl na vydávání dalšího několikasvazkového díla Traité des grandes opérations militaires - Traktát o významných vojenských operacích, v
němž mj. srovnával války Ludvíka XIV. a Fridricha II. s Napoleonovým systémem.
Jomini si již tehdy svými názory a spisy rychle získal proslulost a stal se též
jakýmsi Neyovým preceptorem.
V
Neyově štábu (ale dosud ve švýcarské uniformě) se zúčastnil bitev u Elchingen a
Michelsbergu v říjnu 1805. Poté byl využit jako kurýr do hlavního stanu, kam
dorazil den po bitvě u Slavkova. Spolu s depešemi odevzdal i oba vytištěné
svazky svého Traktátu o významných vojenských operacích, s kapitolou o
operačních liniích a se srovnáním systémů Fridricha II. a Napoleona. O několik
dní později si Napoleon ve volných chvílích v Schönbrunnu nechal z této
kapitoly předčítat. Zprvu udiven a vzápětí rozezlen tím, jak kdosi tak bystře
odhalil jeho systém a jak to, že Fouchého policie toto dílo nezakázala, chtěl
nejprve knihu nechat zabavit. Pak se uklidnil, neboť došel k názoru, že:
"Staří generálové v řádách mých protivníků, už nečtou a těchto lekcí
nevyužijí, a mladí, kteří čtou a dokáží pochopit, ještě dlouho velet
nebudou." Autora nakonec jmenoval řádným pobočníkem-adjutantem maršála
Neye, což byl post odpovídající hodnosti plukovníka. V září 1806 však byl
Jomini povolán do generálního štábu v hodnosti komandant-adjutanta, neboť v
nadcházejícím tažení se jeho znalost pruské armády mohla hodit na nejvyšším
stupni velení. Napoleon se tehdy již při prvním vzájemném setkání přesvědčil,
co může od svého nového dočasného pobočníka očekávat: když Napoleon dorazil z
Paříže do Mohuče a Jomini se dozvěděl o svém novém přidělení k hlavnímu stanu,
požádal v Mohuči císaře o svolení vrátit se nakrátko k VI. sboru, aby si tam
sbalil zavazadla s tím, že za čtyři dny dostihne císaře v Bambergu. Napoleon se
zarazil a zlostně vyštěkl:
"Kdo
vám říká, že jedu do Bambergu?"
"Mapa
Německa, Sire," zněla odpověď Jominiho doprovázená omluvou, že s
pomocí pouhých náznaků vydedukoval, že Napoleon hodlá operovat proti Prusům
obdobně jako před rokem u Ulmu proti Mackovi nebo v r. 1800 proti Melasovi a
současně přehradit cestu ruské armádě, a s jistotou rozpoznal, že k tomu v
první etapě nutně musí táhnout na Bamberg...
"Budiž,"
uzavřel Napoleon uklidněný tím, že jeho plán tažení nebyl vyzrazen, "buďte za čtyři dny v Bambergu, ale
nikdo se nesmí dozvědět, že tam mířím." Krátce předtím ostatně Jomini
vypracoval pro Neye memorandum o pravděpodobném průběhu války s Pruskem, jemuž
následné události daly plně za pravdu. Jomini tak sloužil v generálním štábu u
Jeny, kde prokázal i osobní statečnost, když se v bitvě hnal za Neyem, jehož
horlivost zavedla příliš daleko.
S generálním štábem pak vtáhl do Berlína,
kde málem upadl v nemilost, neboť velice pohoršil Napoleona dalším memorandem
(ovšem opět prorockým) proti obnovení samostatného Polska, které by podle něho
zavleklo Francii do věčných válek. U Eylau se držel poblíž Napoleona i v
pověstné horké chvilce u jílovského hřbitova a dostal tam od císaře důležitý a
pouze ústní úkol: pokud Ney nedorazí podle očekávání, proniknout v noci k
zadnímu voji Grouchyho a řídit případný spořádaný ústup. Po Neyově příchodu
toho již nebylo třeba, dokazuje to však důvěru, kterou začal Napoleon skládat v
Jominiho schopnosti.
V květnu
1807 dostal Jomini Čestnou legii a po vítězství u Friedlandu a Tylžském míru
doprovázel císaře do Berlína a dále do Paříže, přičemž stíhal pracovat na
dalších svazcích svého rozsáhlého traktátu.
Jelikož však nadále zůstával Neyovým
pobočníkem a měl tudíž zároveň být s ním ve Slezsku, snažil se své postavení
vyjasnit. Možná tak nečinil příliš takticky, každopádně se dostal do konfliktu
s Berthierem, který o personálních věcech rozhodoval a Jominimu rozhodně nebyl
nakloněn - buď hrály roli povahové protipóly obou, nebo Berthier viděl v
Jominim rivala. Proto když Ney v listopadu 1807 žádal pro Jominiho místo
náčelníka štábu svého VI. sboru a Napoleon souhlasil, Berthier jej jmenoval pouze
zástupcem náčelníka štábu tohoto sboru, přestože jeho dosavadní náčelník štábu
a Berthierův protégé generál Dutaillis přestával být pro nemoc schopen výkonu
služby (takže Jomini měl jako jeho podřízený vlastně pracovat za něho). Jomini
si písemně stěžoval Napoleonovi a ve Fontainebleau došlo k výstupu, z něhož
Berthier nevyšel se ctí a Jominimu to pochopitelně neodpustil.
Jomini tak nakonec místo dostal a odjel za
Neyem do Hlohova. Sbor byl vzápětí odvelen do Španělska a tam jak známo se
Neyovi nedařilo mimo jiné i proto, že několikrát neuposlechl rad svého
náčelníka štábu. Ney nakonec poslal Jominiho za Napoleonem s celkovým raportem
o situaci, Jomini císaře zastihl ve Vídni krátce po bitvě u Wagramu a po
uzavření míru jej následoval do Paříže, kam mezitím svévolně dorazil i Ney.
Když císař maršálovi vyčinil a kategoricky mu rozkázal, aby se ihned vrátil do
Španělska. Ney, zatrpklý a rozzlobený na všechny a na všechno, si vyžádal, aby
mohl obměnit svůj štáb a přitom i vyměnit jeho náčelníka! Jomini se tak stal
obětním beránkem a ač byl v červenci 1808 jmenován baronem, byl odsunut do
Berthierova osobního štábu, který ovšem byl víceméně odkladištěm méně schopných
a postonávajících důstojníků, kteří se zabývali hlavně papírováním a čekali, až
se uvolní nějaké nižší velitelské místo... Jomini zde byl podřízen Berthierovu
adjutantovi plukovníkovi Baillymu de Monthion. Marně žádal o velitelské místo v
poli u pěchoty pod záminkou, že mu zdraví již nedovoluje neustále jezdit na
koni, ale vymohl si pouze zdravotní dovolenou. Odjel do Švýcarska, začal tam
pracovat na svém dalším slavném díle Histoire
critique et militaire des guerres de la Révolution - Kritické vojenské
dějiny revolučních válek, které dokončí
v r. 1824 jako 15svazkové dílo se 4 svazky map. Přitom se ovšem začal
zabývat i návrhem, který dostal po Tylžském míru od cara Alexandra: nabídku na
vstup do ruských služeb na místo carova pobočníka. V nabídce nebylo nic
mimořádně nemravného - Rusko a Francie byli přece spojenci, Alexandr se navíc
snažil Jominimu vynahradit odmítnutí ruského chargé d´affaires Oubrila z r.
1803, vychválil jeho Traktát o významných operacích a nařídil, aby dílo bylo
vydáno v ruštině. Jomini se rozhodl nabídku přijmout a v říjnu 1810 poslal
Berthierovi výpověď, formulovanou ovšem velice zdvořile, byť ne bez jisté
ironie. Zároveň vzkázal carovi, že nabídku přijme. Kdyby byl Berthier prokázal
trochu dobré vůle, uvolnil Jominiho ze svého osobního štábu a zařídil jeho
převelení k pěchotě, mohla se záležitost urovnat k oboustranné spokojenosti,
avšak nestalo se tak.
Jomini ještě neměl v ruce ani propuštění z
francouzských služeb ani ruské jmenování, když se o jeho krocích dozvěděl
Napoleon (od francouzského chargé d´affaires ve Švýcarsku) a kategoricky mu
přikázal, aby se vrátil do služby na své dosavadní místo. Jomini váhal, ale v
Paříži se od ministra Clarka dozvěděl, že se buď vrátí do Berthierova štábu v
hodnosti brigádního generála, nebo ho zavřou do Vincennes, takže se podrobil a
tudíž se zúčastnil i ruského tažení, s nímž pochopitelně nesouhlasil. Příčilo
se mu rovněž bojovat proti vladaři, který k němu byl tak vstřícný, takže si na
tažení vymohl, že zůstane v zázemí, zprvu jako guvernér Vilniusu, později
Smolenska. Do bojů se aktivně zapojil až v době, kdy Velká armáda neuspořádaně
ustupovala k hranicím. Prozíravě měl zpracován přehled všech komunikací ve své
zóně a mohl tak doporučit kratší a snazší ústupovou cestu přes Veselovo a
Zembin k Moloděčnu, místo směru na Minsk, jímž hodlal táhnout Napoleon a který
už přeťal Čičagov. Objevil také přechod přes Berezinu u Studjanky, což umožnilo
armádě uniknout Wittgensteinovi. Na Berezině byl pověřen, aby spolu s Eblém
zajistil přemostění řeky, čehož se navzdory těžkému zápalu plic zhostil. Eblé
jej pak vážně nemocného údajně zanechal na levém břehu, malicherně dotčen tím,
že mu byl přidělen k ruce někdo, kdo není ženista. Jomini se dostal přes řeku s
posledními zpanikařenými uprchlíky, přičemž se málem utopil - zachránil ho
jistý bádenský poddůstojník, který pod ním kdysi sloužil. Když jej převezli
opět k Berthierovu štábu, položili ho v jedné vesnické chalupě na pec, aby
uschl - přišel o všechna zavazadla (a tím i o všechny rukopisy) a žádné
náhradní oblečení neměl. Třásl se v horečce a byl tak zubožený, že ho znovu
ponechali osudu a objevil ho náhodou až maršál Victor, ustupující se zadním
vojem, a nechal ho naložit do svého vozu. Ten však záhy přepadli kozáci a
Jomini vděčil za život jen svému kožichu, který při sušení na peci ztvrdl jako
brnění a kozácké píky ho neprorazily... Podařilo se mu dostat k jedné
dělostřelecké baterii zadního voje, na jejíž lafetě a muničním voze absolvoval
další etapu ústupu, z Ošmjan do Vilniusu jel ve voze generála Barbanègra a
dostal se přes Kovno a Gdańsk až do Štetína. Tam jej zastihl Napoleonův rozkaz
k okamžitému návratu do Paříže, aby se po císařově boku podílel na reorganizaci
armády. Jomini však dorazil do Paříže natolik zubožený, že po tři měsíce nebyl
schopen se žádného úkolu ujmout, a zřejmě tak promeškal jedinečnou příležitost,
jak v praxi uplatnit své teorie.
 |
| Jominiho pomník v rodném Payerne |
K armádě se připojil ještě jako
rekonvalescent až v Sasku v den bitvy u Lützenu a byl znovu jmenován Neyovým
náčelníkem štábu. Dostavil se k Neyovi do Lipska krátce před bitvou u Budyšína.
Když Ney v důsledku zbloudilých depeší a nedorozumění obdržel rozkaz táhnout se
svými třemi sbory k Berlínu, Jomini tento odstředivý pochod, odporující všem
Napoleonovým zásadám, naprosto nechápal a když se mu nepodařilo přimět Neye,
aby rozkaz nesplnil a zůstal stát, odmítl
sám uposlechnout a vydat příslušné směrnice. Ney se tedy rozhodl pro kompromis
- pohnul se směrem k Berlínu jen o málo a když zachytil nepřátelskou depeši s
informací, že Barclay de Tolly táhne k Budyšínu, vyrazil na vlastní odpovědnost
tamtéž a mohl tak včasným zásahem rozhodnout o vítězství (teprve na tomto
pochodu k němu dorazily předchozí císařovy rozkazy, povolávající ho k Budyšínu,
čímž se opět potvrdila správnost Jominiho názorů). Když Neyovi blahopřáli
jakožto hrdinovi dne, šlechetně a veřejně vyzdvihl Jominiho hlavní zásluhu na
svém včasném příchodu. Ihned také navrhl Jominiho na mimořádnou odměnu a
povýšení na divizního generála. Jomini se tedy po mnoha letech všemožných
trampot mohl těšil na vytoužené uznání a spravedlivé ocenění svých zásluh a kvalit,
ale to neznal Berthiera: místo kýženého povýšení dostal z generálního štábu
rozkaz k nástupu do kasárenského vězení, kterýžto trest měl být též uveden v
armádním rozkaze, neboť neodevzdal rutinní čtrnáctidenní situační výkazy o
stavu sboru, k nimž si nejspíš ve všeobecném zmatku nestihl včas zajistit
všechny potřebné podklady. Nejlepší náčelník štábu své doby se zde
 |
| Jomini byl jednou z nemnoha osobností napoleonské
doby, které se nechaly vyfotografovat... |
zachoval
jako malicherný, omezený a zapšklý puntičkář (slušně řečeno...).
Rozhořčen a do hloubi duše uražen takovým
bezohledným zacházením se Jomini s konečnou platností rozhodl opustit armádu
své adoptivní vlasti, v níž se setkával už jen s ponižováním. Přitom nezamířil
do rodného Švýcarska, což by mu následně nikdo příliš nezazlíval. Jomini však
jako voják do morku kostí a nadšený pro válečné umění nemohl zůstat nečinně v
ústraní poklidného a neutrálního Švýcarska, když se všude kolem válčilo.
Jelikož nezapomínal ani na lákavou Alexandrovu nabídku, kterou car laskavě
stále držel v platnosti, rozhodl se ji přijmout. Využil tehdy panujícího
pläswitzkého příměří a rozjel se do ruského hlavního stanu, kde byl přijat s
velkými poctami, ihned povýšen na generálporučíka (česká wikipedie tedy opět
mylně uvádí jako dosaženou hodnost pouze brigádní generál) a jmenován carovým
pobočníkem.
Ani v nejmenším nevyzradil spojencům
Napoleonovy plány tažení, jak jej později pomlouvači obviňovali a prezentovali
jako sprostého zrádce. Vůbec je totiž neznal, navíc odmítl předat spojencům i
sebemenší informace o organizaci francouzské armády. Při své loyalitě ostatně
před odjezdem z Neyova štábu dal maršálovi cenné rady ohledně zabezpečení
armády v případě obnovení nepřátelství, dokonce sám na odjezdu vydal patřičné
direktivy za tímto účelem.
Jomini nebyl zatížen žádnými politickými
ohledy a válečné umění jako navýsost kosmopolitní obor mu bylo nad jakýkoli
patriotismus, začal tedy plnit své nové povinnosti stejně poctivě, jako je
vykonával na každém předchozím místě.
Spojencům udílel cenné rady, a i když jich
nedbali nebo se podle nich nedokázali správně či včas řídit, přece přispěl ke
spojeneckým úspěchům mj. u Chlumce a u Lipska. Ani tehdy se však nedočkal vděku
a uznání. Střetával se se závistí, ješitností, osobními zájmy a intrikami v
nesourodém okolí spojeneckých panovníků,
které se ostatně válečnictvím příliš nezabývalo, a současně se při své
neústupnosti v otázkách strategie nechával unášet k tvrdým a leckdy neuváženým
výrokům, jimiž kritizoval i poměrně schopné a zasloužilé kolegy včetně
Radeckého. Například plán ústupu až za
Cheb zkritizoval před celým spojeneckým štábem slovy:
"Než
válčit takhle, to je lepší jít si lehnout."
Nebylo divu, že vznešení panovníci záhy poněkud ochladli vůči tomuto
cizímu generálovi a navíc zcela nedávnému nepříteli...
Po bitvě u Lipska hodlal zůstat ve Výmaru,
ale nakonec provázel Alexandra do Frankfurtu, aby blíže sledoval, co se stane s
rodným Švýcarskem. Nedokázal sice zabránit zákeřné rakouské invazi do
Švýcarska, odporující ruským záměrům, přispěl však k udržení jeho nezávislosti.
Nebyl ani stoupencem invaze do Francie a radil, aby spojenci Francii jakožto
protiváze Anglie a Německa ponechali mj. Antverpy a porýnskou linii.
Francouzského tažení r. 1814 a 1815 se zúčastnil jen pasivně - několika radami,
pro něž si k němu chodili spojenečtí generálové ve chvílích naprosté bezradnosti.
Zúčastnil se i Vídeňského kongresu a při procesu s maršálem Neyem intervenoval
za jeho záchranu.
Z Jominiho dalšího života zmíním již jen
jeho jmenování vojenským preceptorem velkoknížete Nikolaje/Mikuláše (1822),
jmenování ruským vrchním velitelem (1826), účast v rusko-turecké válce
1828-1829 jako pobočník cara Mikuláše, iniciativu při založení petrohradské
Vojenské akademie, účast na několika válečných poradách v průběhu krymské
války, po odchodu z aktivního života cesty do Francie za rodinou (Paříž,
Bretaň, Touraine - manželka byla Pařížanka, jeho dvě dcery byly provdány ve
Francii, další dcera a dva synové žili v Rusku), do lázní Evian a do Švýcarska
(1858-1859), v němž byl přijat s vrcholnými poctami. Na sklonku života se
usadil v Passy u Paříže, kde 22.3.1869 ve svých 90 letech (soužen mnoha
fyzickými neduhy, ale při plné duševní svěžesti) zemřel.
Nelze pominout Jominiho impozantně rozsáhlé teoretické
dílo, jehož obsah a výklad by byl nad rámec příspěvku, pro názornost tedy alespoň
výpis toho zásadního:
-Traktát o operačním umění aneb zpráva o Sedmileté válce (3 svazky)
-Traktát o významných vojenských operacích, obsahující kritické dějiny
tažení Fridricha II., porovnaných s taženími císaře Napoleona (8 svazků)
-Kritické vojenské dějiny válek Fridricha II., porovnaných s moderním
systémem (3 svazky) ---Kritické
vojenské dějiny válek Revoluce (15 svazků)
-Politický a vojenský život Napoleonův, vylíčený jím samým (4
svazky)
-Analytický přehled hlavních válečných kombinací a jejich vztak k
politice států
-Nástin válečného umění aneb nový analytický přehled hlavních
strategických a operačních kombinací a vojenské politiky (2 svazky)
-Politický a vojenský nástin tažení roku 1815 jako dodatek a opravy k
Politickému a vojenskému životu Napoleonovu.
Jomini dále napsal četná
monotématická memoranda, např. o dílčích otázkách vojenského systému Ruska,
poznámky o válkách 1812, 1813, 1814, o válce na Pyrenejském poloostrově atd.
Jominiho teorie se dnes vesměs pokládají za stále
živé a platné - vychází z nich zejména vojenská věda USA, přičemž jeho styl je
srozumitelnější a čtivější než Clausewitzův (což český čtenář těžko posoudí:
Clausewitz u nás vyšel = nejnověji asi O
válce, Academia, Praha 2008, žádného českého vydání Jominiho jsem se však
nedopátral). Jominiho díla jsou proto ve světě stále vydávána - leckdy s
poněkud překvapivými obálkami:
Představu
o aktuálnosti Jominiho zásad si lze učinit třeba z jeho následujících myšlenek:
"Vždy jsem si myslel, že nové vynálezy
v oboru moderních zbraní budou ovlivňovat pouze taktiku, a že zásady strategie
zůstávají neměnné."
"Neboť generál, který prodělal
tucet tažení, musí vědět, že válka je velké drama, v němž působí více či méně
silně tisíce morálních i fyzických pohnutek, které nelze zredukovat na
matematické výpočty. Musím však také bez vytáček přiznat, že dvacetiletá
zkušenost pouze upevnila moje následující přesvědčení:
-existuje nemnoho základních zásad války, od nichž se nelze odchýlit
bez rizika a jejichž uplatnění bylo naopak téměř vždy korunováno úspěchem;
-pravidel uplatnění v praxi, odvozovaných z těchto zásad, rovněž není
mnoho... mohou obecně sloužit veliteli armády jako vodítko při plnění jeho nesnadných
a komplikovaných snah při provádění významných operací uprostřed hřmotu a vřavy
bojů."
"Žel, boj mezi Koránem a
Biblí způsobí ještě mnoho trampot a přesvědčivě vyvrátí názory omezenců snících
o věčném míru."
"Válečné umění se dělí
na pět čistě vojenských oborů: strategie, operační umění, logistika, technika a
taktika; existuje však podstatná část této vědy, která byla dosud nemístně
opomíjena, to jest politika války."
 |
| Jominiho hrob na pařížském hřbitově Montmartre |
Antoine-Henri de Jomini se narodil 6.3.1779 v Payerne ve švýcarském kantonu Vaud,
v zámožné měšťanské rodině. Již od 12 let toužil po vojenské kariéře, ale
štěstí mu nepřálo: nejprve chtěl vstoupit do vojenské školy württemberského
vévody v Montbéliard, ale ta se přestěhovala do Stuttgartu. Když mu o něco
později chtěla rodina zakoupit důstojnický patent ve Wattevillském pluku ve
službách Francie, zabránila jim v tom Revoluce. Česká wikipedie píše, že
vstoupil v Paříži do královské švýcarské gardy, což ale žádný francouzský web
nezmiňuje! Jomini tedy vstoupil do internátní obchodní školy v Aarau a po jejím
absolvování v r. 1795 pracoval krátce v bance Preiswerk v Basileji (právě v
tamní knihovně se začal zajímat o vojensko-historické spisy a tomuto svému
koníčku záhy úplně propadl) a v r. 1796 ve směnárně v Paříži, kde při
finančních spekulacích dost prodělal. Současně bedlivě a nadšeně sledoval a
analyzoval si zprávy z tehdejšího italského bojiště. V r. 1798 již byl zpátky
doma a tajemníkem ministra války Helvetské republiky, poté přidělencem u
hlavního štábu v hodnosti kapitána. Podílel se na reorganizaci ministerstva i
švýcarské armády, ale v r. 1801 ze služby vystoupil a vnitropolitický vývoj ve
Švýcarsku jej přiměl odjet opět do Francie, kde nastoupil jako úředník do
pařížské manufaktury vojenského materiálu. Přitom nepřestával studovat
teoretické vojensko-strategické spisy i vojenské operace své doby, které
porovnával s válkami Ludvíka XIV. a Fridricha II. V r. 1803 se vrátil do
Švýcarska a jako geniální samouk tehdy připravil vydání svého prvního
teoretického díla Traité de la grande
tactique - Traktát o operačním umění. Nabízel své služby a hlavně své
rukopisy na několika místech: doma generálu von der Weid, v Paříži tehdejšímu
guvernérovi města Muratovi i ruskému chargé d´affaires Ubrilovi. Všichni jej
zdvořile odmítli - doba nepřála četbě a teoriím... Povšiml si jej a při své
nevelké vzdělanosti spíše instinktivně správně odhadl až tehdejší francouzský
zplnomocněný ministr u Helvetské republiky a budoucí maršál Ney a finančně jeho
vydavatelský projekt podpořil. Po skončení své mise jej vzal s sebou do Francie
jako svého neoficiálního pobočníka u VI.. sboru v Bouloňském táboře a opět mu
finančně přispěl na vydávání dalšího několikasvazkového díla Traité des grandes opérations militaires - Traktát o významných vojenských operacích, v
němž mj. srovnával války Ludvíka XIV. a Fridricha II. s Napoleonovým systémem.
Jomini si již tehdy svými názory a spisy rychle získal proslulost a stal se též
jakýmsi Neyovým preceptorem.
