NAPOLEON V RUSKU 2 (ZKÁZA VELKÉ ARMÁDY) V DOHLEDU

Vypadá to, že v tomto měsíci se obsah blogu hodně koncentruje na oznámení a já jen doufám, že máte trpělivost (ono se to zas zlepší) a tuhle zprávu přivítáte, neboť se domnívám, že by vám mohla udělat radost. Druhý díl Napoleona v Rusku (Zkáza Velké armády) šel v říjnu do tisku a vypadá to, že po 15. listopadu by mohl odcházet z tiskárny na knihkupecké pulty. Jakmile budu mít potvrzeno, že tomu tak skutečně je, oznámím zde vyjití a spolu s tím zpřístupním i připravenou věc, volně stažitelnou elektronickou barevnou přílohu stejného rozsahu, jako tomu bylo u dílu prvního (Pochod na Moskvu). Zatím přikládám z rukopisu jednu kapitolu na ochutnání; týká se událostí na Berezině, od nichž koncem listopadu uplyne kulatých 200 let. Podotýkám, že kniha má 213 černobílých vyobrazení a 26 map a že už teď si ji můžete (s určitou slevou) objednávat u vydavatele (nakladatelství AKCENT Třebíč; prolink na kontakty je v nadpisu).

Krvavá řež u Stachova

(ukázka z knihy)

Osmadvacátého stále sněžilo, vál čerstvý vítr, viditelnost byla stejně mizerná jako v pátek odpoledne, a pokud vojáci obou stran nešli po vyšlapaných cestách, zapadali místy až dvě stopy do závějí. Rusové na tento den plánovali útok a vše naznačovalo, že půjde o úder, který jejich protivníky rozmetá, nebo srazí do řeky, neboť Čičagov i Wittgenstein konečně navázali přímý kontakt s Kutuzovovými silami. Přesněji řečeno šlo o jejich předvoje, neboť kolem jedenácté dopolední se u Borisova objevili Seslavin i Platov, což znamenalo, že záměr, vytyčený Sankt-petěrburským plánem, bylo konečně možné koordinovat. Nejjasnější se ovšem nacházel šest denních pochodů za svou avantgardou a admirál označil jeho chování s hořkou ironií jako postup za patami nepřítele v rozumné vzdálenosti. Jermolov, povýšený konečně před pár dny a se zpětnou platností několika měsíců na generálporučíka, který přijel s předvojem, si v Borisově všiml, že sem proud Bereziny přináší od Studjanky mrtvá těla, a poznamenal, že ruští vojáci planuli bojechtivostí, nicméně těm, kteří přišli od hlavního vojska, bylo třeba dát čtyři hodiny „na uvaření kaše a vyspravení bot“. Přes řeku už vedl provizorní pontonový most a nedaleko našly Wittgensteinovy průzkumné oddíly brod, takže na opačnou (pravou) stranu přejelo pár kozáckých pluků i dva regimenty kyrysnické.

Odhodlání prostých soldátů a důstojníků byla jedna věc, ochota velitelů spolupracovat druhá. Petr Wittgenstein by se teď měl podle principu služebního stáří a posloupnosti podřídit admirálovi, k čemuž neměl sebemenší chuť, a sloužit pod ním kategoricky odmítl, i když prohlašoval, že jej podpoří, jak bude třeba.

„Chovali jsme se jako děti, které by zasloužily seřezat metlou,“ komentoval tuto situaci generálmajor Begičev z Wittgensteinova štábu.

Holandská pěchota u Bereziny

Admirál měl kolem 34 000 vojáků, Wittgenstein o dva až čtyři tisíce víc a navíc tu bylo s Platovem i Seslavinem na 12 000 mužů, síly tedy dostačovaly na rozhodující a zničující úder, jenže všechno se mělo vyvíjet jinak. Závěr, s nímž byl Čičagov pramálo spokojen, zněl, že on bude útočit ve směru od Stachova na Brili po pravém (západním) břehu a Wittgenstein se vypraví na Studjanku po levém, východním břehu. Vyhlíželo to logicky, síly jednoho se už koncentrovaly u Studjanky a druhého u Starého Borisova, což hraběti Wittgensteinovi náramně vyhovovalo. Pokud šlo o Platova, admirál navrhoval, aby se vrhl k Zembinským hatím a zničil je, jenže kozáci narazili na přírodní překážku v podobě řeky Gajna, rozlitou do širokých mokřin, přes které jejich koně nemohli.

            Problém představoval terén po obou stranách směrem k severu, složitý, zalesněný a nepříznivý pro rozvinutí sil, tedy pro uplatnění početní převahy, což znamenalo, že se do bojů osmadvacátého nakonec zapojila jen část, na admirálově straně nanejvýš 25 000 mužů a na té francouzské maximálně 15 000 vojáků.

První sled Čičagovových sil tvořil už třetí den generálporučík Čaplic, který už od časného rána vytvářel bitevní sestavu ze čtyř skupin.

Generálmajor Rudzevič s 10. a 22. mysliveckým tvořil střed na cestě. Za ním se nacházela Arnoldiho děla, chráněná Pavlogradskýmmi husary a dvěma eskadronami dragounů.

Generálmajor Kornilov se 7., 12. a 28. mysliveckým představoval pravé křídlo v lese.

Generálmajor Meščerinov s 27., 32. a 38. mysliveckým byl levým křídlem, rovněž v lesním porostu.

Plukovník Krasovskij vedl 14. myslivecký se dvěma dragounskými regimenty, kozáckým plukem a čtyřmi děly tak, aby zajišťoval pravé křídlo u říčního břehu.

Směrem k tomuto uskupení postupoval admirál, který poslal kolem deváté ranní za Čaplicem dvě svoje divize. Za projev opatrnosti a nejistoty lze pokládat, že u Stachova nechal rozvinout svoje záložní dělostřelectvo, o němž tvrdil, že mělo Čaplice v případě potřeby podpořit, ve skutečnosti se ale jednalo spíše o obranné postavení, kdyby vše skončilo porážkou.

Pokud šlo o francouzskou stranu, noc proběhla klidně, od půlnoci zely oba mosty téměř prázdnotou a různí důstojníci marně vyzývali skupiny ztracenců u ohňů kolem Studjanky, aby toho využili.

„Vyjel jsem cvalem a s podivením jsem našel mosty zcela prázdné...! Nikdo po nich v tom okamžiku nepřecházel, přestože jsem na sto kroků odtud spatřil více než 5000 opozdilců i osamocených mužů, jimž se říkalo opékači. Ti muži klidně seděli u mohutných ohňů, připravovali pečeni z koňského masa a pranic je nezajímalo, že mají za zády řeku, jejíž přechod může nazítří mnohý z nich zaplatit životem, přičemž teď se dá v minutě bez překážek dostat na druhou stranu a večeři v pohodě dodělat tam. Navíc tu nebyl jediný důstojník z císařského domu, jediný pobočník z armádních štábů ani žádný maršál, který by nešťastníky varoval a v případě nutnosti přes most zahnal!“ divil se po letech Marbot.

Teprve kolem osmé ranní se začali ztracenci vzpamatovávat a na obou mostech vznikly zanedlouho stejné zácpy jako včera odpoledne.

Pokud jde o síly na pravém břehu, kde byl od včerejška císař, chystaly se odrazit očekávaný ruský útok a Napoleon osobně bděl nad uspořádáním hluboké obrany do čtyř sledů.

V první stanula vlevo od cesty na Stachov a směrem k řece Albertova divize (1200), vpravo pak Maisonova (2000) a Merleho divize (800), všechny od II. sboru. Před sebou měly rojnici voltižérů, vysunutou tak, aby se o začátku ruského útoku a jeho struktuře dozvěděly včas.

Druhý sled představoval maršál Ney se zbytky svého III. (400) a polského V. sboru (600) jakož i dalšími polskými jednotkami generála Dąbrowského (850) a Viselskou legií (1800). Posledně jmenovaná stála vpravo od silnice a měla za sebou svých osm děl ve výhodné pozici na terénní vyvýšenině.

Třetí linii tvořila Doumercova kyrysnická divize (podle některých údajů 1200, podle dalších ale jen třetina) spolu s Castexovou a Corbineauovou brigádou lehkého jezdectva (800), a pokud šlo o kavalerii, bylo tu ještě zhruba 1100 Poláků.

Poslední sled a zálohu představovala mladá garda (Mortier; 1500), stará garda (Lefebvre; 3500) a zbytky gardového jezdectva (Bessières; 1200).

Trosky Davoutova I. a vicekrálova IV. sboru dostaly rozkaz dát se na pochod přes ves Zanivki směrem na Zembin, tedy na západ.

Krom toho se na pravém břehu nacházelo kolem 5000 ztracenců, s nimiž se ale nedalo v boji počítat.

Francouzská (říkejme spíše spojenecká, neboť Francouzů už tu byla jen menšina) strana měla maximálně 19 000 mužů ve zbrani, z toho necelou pětinu jezdců, avšak uchovala si na obou březích ještě kolem 250 děl.

Victor s IX. armádním sborem (včetně Fournierovy kavalerie) a zbytky Latour-Maubourgova jezdectva se stále nacházel na levém břehu u Studjanky.

Nicolas Oudinot, maršál císařství a vévoda z Reggia, byl podle Pilse toho dne vzhůru od pěti ráno, a ježto mu císař svěřil obranu, na vše dohlížel.

„My se věnovali vaření cibulačky pro štáb a každý z těch pánů dal něco z toho, co měl, aby se kuchař někam dopracoval; jeden poskytl chléb, jiný cibuli, třetí sádlo a rozdělit jídlo netrvalo dlouho.

Doumercův útok

K sedmé se přiřítil cvalem kapitán Cramayel, aby nás varoval, že nepřítel útočí. To už se přední hlídky popadaly do křížku s kozáky. Onen důstojník ani nedomluvil, když jedlovými větvemi proletěl granát a padl na chalupu, která představovala maršálův hlavní stan. Pan maršál hned nato vsedl na koně a nechal postoupit Merleho divizi; 2. pluk šel v čele a další granát jej připravil o tucet mužů, 11. lehký a 124. řadový následovaly, jenže nepřátelská artilerie, přehrazující cestu, jim pobila tolik lidí, až pan maršál vlevo nařídil, ať se skryjí do lesa, a nechal popojet dvě děla. Než se ale postavila do baterie, jedno z nich Rusové dobyli, neboť nikdo netušil, že jsou tak blízko, a sníh nedovoloval dohlédnout na víc než třicet kroků,“ líčil začátek Pils.

Podle ruské strany začal útok už po 6:00 a Čaplic tvrdil, že jeho myslivci, rozvinutí do ordre mince, vpodstatě do rojnice, zatlačili voltižéry až tři versty dozadu, jenže pak se karta obrátila z důvodů, o nichž něco prozradil Langeron:

„Infanterie postoupila po obou stranách cesty do lesa a rozptýlila se po tiraillérsku; byl to jediný způsob boje, jaký terén umožňoval, a přesně v něm měli francouzští vojáci nad našimi navrch. Nesli toho na sobě méně, jednali mnohem samostatněji a lépe stříleli. Z toho důvodu musely být naše ztráty větší, což také byly.“  

Ruští myslivci tedy nezvládali taktiku rozptýleně bojující lehké pěchoty, nebyli v ní vycvičeni, neměli s ní zkušenosti a bez podpory útočných kolon či děl si nevěděli rady. Arnoldi se snažil odkolesnit alespoň dvě děla a postupovat s nimi „jen na dostřel z pistole“ za myslivci, jenže se dostal pod palbu devíti hlavní francouzských, umístěných po třech za sebou na svahu jakéhosi pahorku, navíc znovu větší ráže než jeho šestiliberky. I s dalšími děly se pokoušel dostat kupředu, najít lepší pozici, a zakoušel peklo:

„Jít půl versty kupředu v dešti kulí se snadněji řekne, než provede. Než jsem tu vzdálenost urazil, zažil jsem hrozná muka, přišel o třetinu mužů a koní, jednoho důstojníka a k tomu o jednu kolesnu, co explodovala.“

Nakonec se mu přece jen podařilo postavit větší baterii, což vlastní pěchotu povzbudilo o to víc, že odřad plukovníka Krasovského postupoval proti vodě blízko pravého břehu a jeho děla se dostala tak daleko, že mohla pálit ke konci spodnějšího mostu, tedy toho pro vozy.

To byla situace, v níž maršál Oudinot zahájil protiútok, o němž se zmínily Pilsovy výše citované vzpomínky.

Kupředu šla Merleho infanterie a Pils zapomněl říci, že šlo o pěchotu švýcarskou, navíc v odlišném uspořádání. První švýcarský řadový byl v čele a plukovník Legler uslyšel, že si komandant Blattmann zpívá písničku o tom, že život je jen cesta, což se mu nesmírně zalíbilo. Za ním kráčel 2. švýcarský, pak další dva helvetské pluky a dva holandské řadové regimenty (francouzský 123. a 124.) a všichni si počínali tak rázně, že Rusy vytlačili do jejich výchozích pozic. Zejména 2. švýcarský plukovníka von der Weida se vyznamenával, musel ale zápal krotit a postup zbrzdit, neboť vyčerpal munici. Další byla na cestě, avšak Rusové spustili takovou palbu, že nikdo neprošel a i ti, kteří před chvílí vítězili, teď řídli...

„Generál Amey i pár štábních důstojníků byli raněni, mnozí padli, mezi nimi komandant Blattmann, střelený do hlavy. Klesl i brigádní generál Candras a také jeho pobočník; tomu druhému ustřelila hlavu dělová kule,“ psal Legler a je zřejmé, že jeho podřízený, který si tak srdnatě vyzpěvoval, tu došel na konec své životní pouti.

            Legler se třemi stovkami mužů a s trochu doplněnou municí spatřil divizního generála Merleho a křičel na něho, aby mu dal souhlas s bodákovým útokem, který dostal. Pak nařídil tamborům, ať bubnují, jenže ti vyděšeně odmítli a plukovník popadl prvního, kterého měl po ruce, za límec. Jmenoval se prý Kundert, byl z Glarusu, a on ho s taseným mečem donutil, ať jde spolu s ním příkladem pro ostatní. Po pár krocích zasáhla bubeníka střela do sanice, tři stovky mužů ale šly za velitelem a podporovala je i hrstka kopiníků, avšak Rusové se nedali zastrašit a vyrazili Švýcarům vstříc s pěchotou i dragouny.

„Křikl jsem na jednotku, ať zastaví a zformuje se. Ti, co mě zaslechli, udělali, jak jsem poručil, a dobře mířené střely zasahovaly zblízka dragouny, kteří létali dolů z koní, a ta střelba měla tak dobrý dopad, že i zbylá pěchota, pádící dozadu, zastavila,“ tvrdil Legler.

Louis Bégos jako kdyby k tomu dodal vzpomínku, která zdůraznila atmosféru boje:

„I když byli muži unavení a celý den nic nejedli, ani jeden z nich si nestýskal a na bodák útočili stále se stejným zápalem. Ty boje, co si pamatuji, probíhaly tak tělo na tělo, že mi jeden ruský voják útočil bajonetem na prsa a já bod odrážel šavlí, jenže její hrot se mi ještě před příchodem k Berezině ulomil a já musel postoupit mnohem blíž, abych svého protivníka sekl a složil na zem“

Útoky se střídaly s protiútoky, podle všeho se útočilo celkem osmkrát a Jean-Marc Bussy od 3. švýcarského pak vyprávěl:

 „Bili jsme se dlouhou dobu a nic nezískali. Vypadalo to, že k nepříteli dorážejí posily, neboť jeho palba sílila. (…) Náhle nás srazili o padesát kroků zpět a vzápětí naši velitelé křičeli: ,Kupředu!ʽ Útok nepřítele přemohl (…) a on pomalu ustupoval, aniž by přestal pálit. Krátce nato byl náš předvoj sražen zpět útokem jezdectva…“

Na ruce zraněný Bégos zjistil, že mu další kulka prostřelila nohu pod kolenem, a opustil bojiště na koni, kterého mu dal plukovník von der Weid. Vrátit mu jej nemohl, statečný velitel 2. švýcarského krátce nato klesl se smrtelnou střelnou ranou v krku a před smrtí prý už řekl jen jediné:

„Umírám tu jako křesťan.“

            Teprve tehdy nařídil Oudinot Merleho divizi, ať se stáhne do lesa, a poručil dělostřelcům, ať pěchotu kryjí.

            „Bezpečí císaře i zbytku armády závisí na téhle bitvě, a jestli nás rozcupují, zničí pak už všechno,“ volal na vojáky maršál, měl jich však čím dál méně.

Ze 123. i 124. řadového zbývalo sotva po stovce mužů a ani jiné jednotky na tom nebyly lépe. Maršál nasadil další divize a plukovník Tellegen ze 128. řadového, který převzal velení i nad 56. řadovým, když klesl raněný generál Moreau, pak psal:

„Čepel meče jsem měl v půli délky ustřelenou, pár kulí nadělalo díry v mých šatech a jedna kulka mi proletěla bokem, kde přerazila dvě žebra…“

Doklopýtal k Oudinotovi, hlásil mu, jak se věci mají, a vévoda usoudil, že je třeba pěchotě pomoci.

Pana de La Chaise, posledního pobočníka, kterého ještě nezasáhli, poslal za generálem Doumercem, aby zaútočil se 4., 7. i 14. kyrysnickým!

„Chvěl se netrpělivostí, čekal na splnění svého rozkazu a řekl mi: ,Nemáš kapku kořalky, abych se zahřál?ʽ

Hledám v torně polní láhev, nedávám pozor, co se kolem děje, a když tu trochu pálenky najdu, vidím, jak si pan maršál sahá na bok a padá z koně, který pádí pryč…,“ psal granátník Pils.

Oudinot klesl beze známky života do sněhu a Pils, rovněž na koni, k němu chtěl seskočit, jenže se mu noha zaklesla ve třmeni, jakýsi mladý voltižér s poraněnou rukou mu musel pomoci, načež oba maršála posadili:

„V té chvíli se vracel kapitán de La Chaise, aby hlásil splnění rozkazu; myslel, že je jeho šéf mrtev, vrhl se k němu a objal ho. Všichni tři jsme jej posadili na voltižérovu pušku a opustili to místo, kde stále hvízdaly kulky.“

Podplukovník Jacqueminot, náčelník štábu Lorencez a jeden zajatý ruský důstojník jim pomohli sehnat či vyrobit provizorní nosítka z jedlových větví, vlekli Oudinota a po cestě potkali kočár provázený jízdními granátníky. Pro vévodu z Reggia jej poslal císař, který už o maršálově zranění dostal zprávu.

„Císař byl na dostřel děla od první linie, stál opěšalý u kraje lesa, vpravo od cesty, obklopoval jej štáb a gardu měl za sebou, seřazenou do bitvy. Tam jsme před Jeho Veličenstvo předstoupili,“ pokračoval Pils.

Oudinot žil, byl jen raněn, císaře, který se k němu sklonil, ale sotva poznával. Baron Larrey začal operovat, zjistil však, že kulku šest či sedm palců hluboko v těchto podmínkách vyjmout z těla nelze (nikdy ostatně vyoperována nebude) a na přežití nedával ani on, ani lékaři Corvisart či Desgenettes mnoho nadějí; maršál ale měl tuhý kořínek...

Napoleon zatím poslal po generálu Bonnevalovi rozkaz maršálu Neyovi, ať se ujme velení po vévodovi z Reggia a vévodu z Elchingenu zastihl v sedle hubeného koníka, ruského bělouše. Stál vprostřed štábu, podobně jako u Borodina občas mávl rukou, jako kdyby odháněl mouchy, a na adresu hvízdajících střel křikl:

„Táhněte, potvory!“

Podle barona Bourgoinga už bylo téměř poledne a Ney dorazil na pravé křídlo, kde stála Viselská legie, projel kolem a vedl ji vpřed na dohled od Napoleona tak, že von Brandt ironicky poznamenal:

„Nechal Viselskou legii defilovat před císařem, který ji pozdravil svým elegantně mužným způsobem. Morituri te salutant!“

S legií šly i zbytky V. sboru a v čele bylo vidět generála Zajączeka s tasenou šavlí. Napoleon jej nepoznal a křikl:

„Kupředu, Dąbrowski, jděte se pomstít!“

Polský generál reagoval po svém a pravil:

„Nu co, stejně jdu a pomstím se i za Dąbrowského.“

Most přes Berezinu

Kráčel vpravo od cesty, Kniazewicz s 18. divizí šel vlevo a oba dorazili k tomu, co ze Švýcarů i Holanďanů zbývalo, načež všichni společně podnikli další útok, při němž Rusové ustupovali. Útok Poláků se s ohledem na terén vedl v ordre mince, rozptýleně a rozvinutě, a třebaže tato sestava trochu chránila před palbou, byly ztráty znovu vysoké. Ve Viselské legii zahrnuly plukovníka Kasinowskiho, v 8. polském podplukovníka Jerzmanowskiho a velitele dalších tří regimentů, Małachowskiho, Blumera i Sierawskiho. V čele 16. divize klesl i výše zmíněný Józef Zajączek, císařem zaměněný s Dąbrowskim.

 „Ten chrabrý generál, vedoucí divizi, měl pravé koleno rozdrceno kulkou, vypálenou z bezprostřední blízkosti. Dotyčné zranění kategoricky vyžadovalo okamžitou amputaci nohy a já ji provedl v palbě nepřátelských děl, v ostrém mrazu a na sněhu,“ podotkl baron Larrey.

Polský 2. a 12. pluk sice ruskou linií prorazily, z boku je ale zasáhla dělostřelba a po ní následoval protiútok Kozlovského a Kolyvanského regimentu, které vrhly Poláky za cenou nesmírných ztrát zpět. I Rusové šturmovali po tiraillérsku, v rojnicích, a třebaže jim to šlo hůře, přesila v lidech i artilerii dělala své.

„Když na nás útočili, zarazil jsem palbu po nepřátelských dělech a svoje hlavně obracel všemi směry, abych pálil plnými kulemi i kartáči na nepřátelské masy při okrajích lesa. Mnohokrát se semkli do velkých houfů u cesty a opláceli mou vražednou palbu. Už jsem se sám pokládal za ztraceného, pálil jsem ale dál ránu za ranou, třebaže mě téměř obklíčili. (…) Tři koně pode mnou zabili a můj kabát vypadal dík kulkám jako řešeto…,“ vzpomínal z ruské strany Arnoldi.

Na poledne neprobíhal jen Neyův protiútok, posílený Poláky. Ještě na Oudinotův rozkaz kupředu vyjely 4., 7. a 14. kyrysnický pluk, dohromady už jen několik set jezdců, k nimž se přidaly Dziewanowskiho polští lancéři, 700 mužů 2., 7. a 15. kopinického, což vše dosud stálo asi tisíc kroků za prvním sledem.

„Onen útok, třebaže vedený v podmínkách zcela mimořádných, patřil k nejskvělejším, které jsem kdy viděl...! Chrabrý plukovník Dubois v čele 7. kyrysnického regimentu rozetnul nepřátelskou kolonu ve dví a získal 2 000 zajatců. Takto rozehnaného nepřítele pronásledovalo veškeré lehké jezdectvo, zasadilo mu obrovské ztráty a zahnalo jej až do Stachova,“ tvrdil Marbot.

Jako mnoho Francouzů, i on zapomněl dodat, že jeho krajané tvořili jen část Doumercových „železných vest“ a že 14. kyrysnický, tvořený Holanďany, vedl plukovník Trip van Zoudtland, který bude u Waterloo bojovat v čele brigády nizozemského těžkého jezdectva na Wellingtonově straně...

Čičagov napsal, že jezdecký útok se snesl na ruskou pěchotu, kterou generál Sabaněv poslal kupředu ne v kolonách, ale rozptýleně:

„Jezdecký útok dopadl s rychlostí blesku na naše rozptýlení tirailléry a obrátil je na útěk. V tom zmatku zahájila infanterie vzadu palbu na Čaplice, Vojnova a další generály, obklopené francouzským jezdectvem. Čaplic se bránil s šavlí v ruce, dostal střelnou ránu do hlavy a měl pod sebou zabitého koně, stejně jako Vojnov, jenž vyvázl s pohmožděninami. Nakonec se dostali ven a eskadrona Pavlogradských vysvobodila generála prince Ščerbatova v době, kdy byl už odříznut, obklíčen a za šaty jej tahali z koně. (…) Musím složit hold obratnosti, s níž generál Doumerc dokázal vést jezdecký útok na mýtinách mezi stromy.“

Dodejme, že generálporučík Sabaněv velel místo admirála, který mu před bitvou řekl:

„Ivane Vasiljeviči, já nevím, jak se vedou jednotky v bitvě, převezměte tedy velení a zaútočte na nepřátele.“

Námořník Čičagov skutečně tohle neovládal a Sabaněv, který svoje učňovská léta strávil u mysliveckých pluků, uplatnil rojnicovou taktiku s ohledem na terén, jenže schopnosti těchto jednotek (kteří ji předtím na tureckém válčišti nejspíš mnoho nepoužívali) i řadových regimentů přecenil.

Co o Doumercově útoku říci dál?

Duboisův 7. kyrysnický vyrazil první po cestě a vlevo mu sekundoval 4. kyrysnický, zatímco Tripův 14. kyrysnický tvořil zálohu.

„Vyrazil mezi stromy a z křovin, seskupil svoje kyrysníky na kraji dvou malých pasek, zformoval je s rychlostí blesku, rozrazil kolony, rozsekal přes 600 mužů a pobral tolik zajatců, kolik pobrat svedl, i když Sankt-petěrburský regiment přijel pěchotě na pomoc a uštědřil mu nějaké ztráty. Ten zoufalý útok dělal generálu Doumercovi a jeho kyrysníkům velikou čest. Byl to nádherný válečný čin a obecně vzato slavná věc pro Francouze, početně mnohem slabší než my,“ prohlásil na Doumercovu adresu hrabě Langeron.

Čtrnáctý kyrysnický zasáhl do boje jako druhá vlna a celkový úspěch povzbudil prořídlé švýcarské pěšáky k bůhví už kolikáté zteči, podle Leglera bez jediného výstřelu, zato však s nečekaným pokřikem:

„Vive l’Empereur!“

Doumerc později hlásil, že útočil na karé o velikosti 4000 až 5000 mužů, spíše se však jednalo o houf, neboť v tak krátké době a v podobném terénu nešlo čtverhran podobné velikosti zformovat. Podle všeho podniklo jezdectvo celkem čtyři útoky, jimž se v závěru pokoušeli čelit ruští dragouni a husaři, celkem pět pluků, přičemž Sankt-petěrburští dragouni v čele s generálmajorem Manteuffelem napadli 14. kyrysnický z boku, jenže tomu vyrazili na pomoc jízdní myslivci Castexovy brigády.

„Já uspořádal šiky svého pluku, který se útoku účastnil, když tu ke mně dorazil pan Alfred de Noailles, můj dobrý známý. Byl pobočníkem maršála Berthiera, právě doručil jeho rozkaz a místo aby se vrátil k maršálovi zpět, zvolal, když mě míjel, že ještě dojede k prvním stavením Stachova, aby viděl, co dělá nepřítel. Zvědavost se mu stala osudnou. Sotva přijel ke vsi, obklíčila jej skupina kozáků. Ta jej srazila z koně, popadla za límec, mlátila a vlekla pryč! Okamžitě jsem mu poslal eskadronu na pomoc, bylo to však marné, protože prudká palba z domů našim jezdcům zabránila do vsi vniknout. Od toho dne už o panu de Noailles nikdo neslyšel...! Nádherné kožešiny a zlatem posetá uniforma, kterou na sobě měl, nepochybně probudily kozáckou lakotnost a ti barbaři jej pravděpodobně zavraždili…,“ vzpomínal na onen útok plukovník 23. jízdního mysliveckého Marbot.

Zásah ruských jezdců dal jejich pěchotě čas, aby se vzpamatovala, do prvního sledu ale ze spojenecké strany postoupila 1. divize mladé gardy pod velením generála Berthezèna, kterou z boku podporovali jezdci prince Emila von Hessen. Rusové už odpovídali palbou a Leglera od 1. švýcarského udivovalo, jak přesně nepřítel střílel. Louis Bégos, rovněž Švýcar, dodával, že jeho pluk šel všemu navzdory kupředu a kapitán Rey chtěl, aby bubeníci bubnovali. Téměř všechny bubny byly poničené, tamboři vyřazení z boje a kapitán si nakonec přetáhl přes hlavu jeden v jakžtakž dobrém stavu, načež do něj začal bušit, ne sice cvičeně, avšak s dvojnásobnou silou... Bussy od 3. švýcarského napsal, že to bylo horší než jatka, a vzpomínal, že při nabíjení pušky spatřil, jak na něj míří Rus.

„Jestli mě netrefíš, já tě neminu,“ pomyslel si.

Ruský voják vystřelil a jeho kulka šla natolik mimo, že Bussy ani nezaslechl její hvizd:

„Vypálil jsem já! Viděl jsem muže padat…“

Jezdecký útok Napoleona doslova zachránil a nebylo divu, že císař plukovníka Duboise hned na bojišti povýšil na brigádního generála a jeho regimentu rozdal šestadvacet Čestných legií. Rusové se ovšem odradit nedali a vpřed teď šly Kostromský, Tambovský i Apšeronský pěší. Zastavila je palba polských kanonýrů, o jejíž hustotě Langeron poznamenal, že generálové a pobočníci mohli přejet z jedné strany cesty na druhou jen za cenu největšího rizika. Ruská děla odpovídala, jejich rány šly ale dost vysoko a trhaly větve či kácely jedle.

„Vprostřed lesa padaly s hrozným rachotem stromy. Rámus rostl o křik raněných a těch přeživších, kteří viděli padat kule kolem sebe...,“ poznamenal Bégos.

Fronta se nicméně stabilizovala a ruský zápal slábl i s pokročilým časem. Na bojiště se snášel soumrak, v němž dělostřelba i práskání mušket utichaly. Dotek obou stran se zvolna přerušoval, Rusové ustupovali k linii svých děl u Stachova (za níž stanuli Jermolov a Platov, kteří do boje nezasáhli) a spojenci byli rádi, že mohou zaujmout obranu v lese jižně od Brili. Všude leželi mrtví i ranění a nikdo je přesně nespočítal, byly to však vysoké ztráty na obou stranách. Podle moderních ruských studií přišel Čičagov o 1500 až 2000 mrtvých či raněných a 600 zajatců (byť 29. bulletin tvrdil, že jich bylo 6000), jenže už Lagneron odhadoval počet vlastních obětí na 3000 až 4000 mužů a Čičagov přiznával ztráty kolem 5000 vojáků.

Ztráty se na francouzské straně odhadují na 5000 osob včetně několika stovek pozajímaných. Padli generálové Savetier de Candras a Lamer, raněni byli maršál Oudinot a generálové Legrand, Dąbrowski, Zajączek, Kniaziewicz, Claparède, Albert, Amey, Moreau a Groisne (posledně jmenovaný následkům podlehne), pokud jde o ty nejvyšší. Ze švýcarských pluků, čítajících před bojem 4000 mužů, zbyly tři stovky, polský 14. pluk se z 1000 mužů redukoval na 350 a z Doumercových kyrysníků zůstal v sedle jen zlomek.

Byla to krutá bilance, ne však úplná, neboť toho dne se stejně zuřivě bojovalo i na opačném břehu Bereziny, u Studjanky.

POMOZTE ZACHRÁNIT LA GRACE...

Když jsem minulý měsíc zveřejňoval příspěvek o novém webu Český korzár a nakonec jej přizdobil fotografií brigy La Grace, postavené a provozované českými nadšenci, nenapadlo mě, že se k této lodi budu za pár týdnů vracet v souvislosti s tím, že u španělské Marbelly 26. října ztroskotala. Na stránkách ceskykorzar.cz (prolink je v nadpisu) se zatím objevila výzva, kterou jsem si dovolil převzít a s ní vás i oslovit:

(STŘEDOMOŘÍ 2012) Jak už asi většina milovníků mořeplavby stačila zaznamenat, pýcha českých korzárů a vůbec současné české mořeplavby – briga La Grace – se koncem října dostala do problémů. Cestou z Toulonu do Gibraltaru totiž najela poblíž španělského přístavu Marbella na mělčinu a uvízla na ní.Na Facebooku v této souvislosti kapitán lodi Josef Dvorský uvedl:

     „Leží na písečné desce v cca 20° náklonu na levoboku, kam naplula poté co v noci povolila kotva při silném jižním větru a za asi 1m vln v pátek 26.10. cca v 01hod.v noci. Celá posádka je v pořádku a všichni jsou už teď v pronajatém bytě ve městě. Mým cílem je zítra ohledat loď po vodou a zjistit rozsah škod. Zároveň se pokusím najít metodu jak pohnout jejím 120tunovým trupem směrem na hlubokou vodu. Nebude to snadné, protože špatně počasí a vlny ji posunuli na 1,5metrovou hloubku a příliv ji pomalu zasypává pískem. Až se nám to podaří, musíme ji se záchranným teamem z Čech převézt do Algecirasu, kde nás čeká vyzvednutí lodě z vody a náročná oprava. Máme na to celou zimu, aby byla loď na jaře připravena na své další plavby ve středomoří. Loď je havarijně pojištěná, ale to jak se k této nehodě postaví pojišťovna bude dalším z faktorů, které budou rozhodovat snadnosti naší práce. Držte nám palce, nebo poraďte jak zachránit největší sen který jsem kdy měl – předem díky za každou radu, či pomoc…“¨

     Podle posledních zpráv, probíhá jednání s pojišťovnou nadějně, nicméně problém spočívá v rychlém vyproštění lodi. Jak uvedl v denním tisku spolumajitel a konstruktér lodi Daniel Rosecký: „Pokud loď neodklidíme do 15 dnů od ztroskotání, tak ji podle španělských zákonů stát odstraní tak, jak uzná za vhodné. Což by s největší pravděpodobností znamenalo, že ji pomocí těžké techniky rozmlátí na kousky a prodají na palivo…“

     Pokud vám tedy leží osud této nádherné plachetnice na srdci, můžete přispět na její záchranu formou mimořádného klubového příspěvku nebo formou daru. Peníze můžete poslat na účet klubu La Grace: 240290748/0300. Pro platby ze zahraničí IBAN: CZ90 0300 0000 0002 4029 0748. BIC CEKOCZPP. Do zprávy pro příjemce vždy uveďte své jméno. Jako variabilní symbol napište 26102012.

    Kontaktní osoby: Dan Rosecký (Dan@lagrace.cz), Lucie Forštová (Lucie@ifp-publishing.cz).

NAPOLEONŮV KAVALERISTA ELEKTRONICKY

Konečně mám první dobrou zprávu pro ty z vás, kteří dáváte před klasickou papírovou knihou přednost elektronické a raději držíte v ruce tenký tablet, čtečku, kindle a všelicos jiného, co lze pohodlně číst v dopravním prostředku a doma nezabírá místo. Elkapress vydal na serveru www.floowie.com (prolink je v nadpisu a sympaticky vypadá, že si tam můžete v první kapitole zalistovat) elektronickou podobu knihy papírově už rozebrané, memoárů kapitána gardových jízdních myslivců Charlese Parquina, jedněch z nejbarvitějších pamětí z napoleonských válek, dílo, o jehož překladu jsme vydavatel i já dlouhou dobu uvažovali i snili. 

Dali jsme si na něm záležet v tom smyslu, že jde o kritické vydání, opatřené spoustou poznámek a navíc doplněné o to, co Parquin už nenapsal, o jeho osudy po Napoleonově pádu; jsou stejně dobrudružné jako ty z válečných let. 

První české vydání s názvem Napoleonův kavalerista navíc přizdobilo několik ilustrací, stvořených Myrbachem a dalšími pro francouzské vydání z 90. let 19. století. Pro ty z vás, kteří jste se s kapitánem Parquinem dosud neseznámili, přidávám úvod, sepsaný rukou společnou vydavatelem Leonidem Křížkem a mnou; řekne vám, proč jsme právě po tomhle toužili a o čem kniha je:

Paměti psané srdcem, šavlí a šampaňským
Toto je neobyčejně barvitý příběh dvanácti let života jednoho napoleonského jezdce. Vypráví o slavných bitvách, spoustě bojů, mnoha láskách i vášních, o řadě soubojů a čte se jak dobrodružný román. Jenže románem není, jen velice živou a dobře psanou výpovědí, kterou její autor, ač vyprávěl hlavně o sobě, příliš nepřikrášlil a nikterak nepřekroutil. Až ji budete číst, pochopíte, jak je autentická. Jména i události, pokud je lze ověřit, dokonale odpovídají archivním záznamům, třebaže autor mohl spoléhat jen na vlastní paměť.

Screenshot serveru floowie

Dnes, kdy se typickou postavou bojovníka jeví náboženský fanatik-terorista, masakrující neozbrojené civilní obyvatelstvo, potažmo operátor elektronických zbraňových systémů, který ničí cíle protivníka mimo vizuální kontakt, nám může kavalerista ohánějící se uprostřed chumlu nepřátel šavlí připadat jako postava z dávných bájí. Nicméně jsou to pouhá dvě století, kdy takové postavy běžně zalidňovaly evropská bojiště. Podobnou zkušenost z bezprostředního boje muže proti muži chladnou zbraní mohli ještě před necelými sto lety učinit na pláních Ruska či v údolí slovinsko-italské řeky Soči naši dědové. Jezdecké srážky zažili dokonce i bojovníci za druhé světové války, leč oba globální konflikty XX. století už byly natolik mechanizované a nelidské, že v nich kavaleristické melée tvořilo spíše anachronickou výjimkou, než taktickou zvyklost.

Kavalerista, voják-jezdec napoleonských válek naposledy na evropských válčištích ztělesnil rytířský ideál chrabrosti, obětavosti a kavalírství (z franc. cavalier = jezdec); války v Itálii, prusko-rakouská válka 1866 či prusko-francouzská válka roku 1870 sice měly mnoho jezdeckých bitev i šarvátek, leč duch, jaký cítíme z pamětí napoleonských jezdců, už vyvanul.

Nedávné dvousetleté výročí bitvy u Slavkova oživilo i na českém knižním trhu zájem o publikace s napoleonskou tematikou, i v ní jsou však autentické vzpomínky účastníků spíše výjimkou. Z pamětí napoleonských vojáků zatím vyšly monumentální Paměti Marcelina Marbota (které ovšem patří k tomu nejlepšímu, čím se memoárová literatura může pochlubit) a antologie Ať žije císař!, tvořící závěrečný pátý svazek Napoleonových tažení J. Kovaříka. Právě v ní měl český čtenář poprvé možnost číst a posoudit úryvky z Pamětí kapitána Parquina, napoleonského jezdce par excellence, jejichž úplný a komentovaný překlad držíte právě v rukou.

Kým byl Denis-Charles Parquin, jenž si sám většinou říkal druhým z obou křestních jmen? Na počátku této knihy byl šestnáctiletým řadovým příslušníkem 20. pluku jízdních myslivců a na konci kapitánem gardových jízdních myslivců; tu a tam velel Napoleonově osobní eskadroně a patřil k posledním věrným, s nimž se císař Francouzů na jaře roku 1814, před odjezdem na ostrov Elbu, rozloučil. Kdy, komu a kde se narodil, říkají matriky narozených z pařížské farnosti Saint-Nicolas-des-Champs.

„Roku tisícího sedmistého osmdesátého šestého, dne dvacátého druhého prosince, byl pokřtěn Denys, Charles, narozený předevčírem, syn Jeana-Baptista Louise PARQUINA, obchodníka s kořením, a Marguerity Catheriny CROISET, jeho choti, bytem v ulici Saint-Martin…“

Kde a jak zemřel, zaznamenal o devětapadesát let později pan Maille, starosta v Doullens:

„Roku tisícího osmistého čtyřicátého pátého, dvacátého prosince v deset hodin ráno, před nás, starostu obce Doullens, předstoupili pánové Henri Marie Gorneau, stár šedesát tři let, kapitán ve výslužbě, bytem v Doullens, soused níže jmenovaného Louise l’Homedé, věkem dvaapadesát let, vrchního dozorce v Doullens, souseda výše uvedeného, kteřížto před námi prohlásili, že včerejšího dne v hodině odpolední zesnul v této obci pan Charles-Denis Parquin, stár padesát devět let, bývalý chef d’escadron městské gardy v Paříži a bývalý důstojník Čestné legie, pobytem v Doullens, narozen v Paříži, vdovec po Louise Chocheletové, syn zesnulého Jeana-Baptista Parquina a Marie Croisetové, a tito přítomní spolu s námi podepsali tento úmrtní list, jenž jim byl předtím přečten.“

Memoáry, které Parquin sepsal v posledních letech života, patří dnes ve Francii k nejvydávanějším i nejčtenějším pamětem z napoleonských válek a je zřejmé, že za to vděčí nejméně třem skutečnostem.

Být upřímný sám k sobě v časech, kdy se ve vzpomínkách vracíme zpět, není nikdy jednoduché. Dokázat o tom psát s nadhledem, poutavě, neokázale, bez zdůrazňování vlastní výjimečnosti i zásluh, to je umění samo o sobě. Charles Parquin nejspíše dobře věděl, že oněch dvanáct válečných let prožil naplno a dokázal z nich vychutnat vše, co tato výjimečná doba nabízela. Nepotřeboval čtenářům nic dokazovat, všechno už tehdy dokázal sám sobě, neboť se kromě lásky k vojenskému stavu nejspíše vždy řídil několika prostými, leč v praxi nesmírně složitými pojmy: čest, věrnost, povinnost.

Druhým důvodem úspěchu je barvitost osudů, prokládaných spoustou postřehů, anekdot a historek, v nichž zabírají notný díl příběhy takřka dumasovské; Parquin by vskutku mohl být potomkem d’Artagnanovým, jen dva další mušketýry nenašel a třetího ztratil, jak to ve válce bývá, příliš brzy.

Třetí důvod, na první pohled pro nezasvěceného nepochopitelný, je nasnadě: Parquin byl přece lehkým jezdcem! Je až s podivem, že právě muži, kteří v napoleonských válkách sloužili u lehkého jezdectva, u husarů či jízdních myslivců, dokázali napsat ty nejpoutavější a nejčtivější paměti! Krásně to vysvětluje Fréderik Masson v dnes již klasickém díle Cavaliers de Napoléon (Napoleonovi jezdci), v němž píše:

„Mnozí z nich získali v době, kdy už byli na odpočinku, takové vzdělání i kulturu, že se rozhodli popsat svá tažení a udělali to stylem tak lehkým, tak jiskrným, plným žertů i anekdot, zábavným, nečekaným, oduševnělým a vskutku francouzským, až se zdá, že brk smáčeli místo v inkoustu v šampaňském.

Výstižné přirovnání!

„Jsou obdivuhodně jasní ve výrazech, odvážní ve vyprávění, jejich forma je přesná a věta cválá i šavluje, jak to dělali ve svých nejlepších časech i oni. (...)  Což to není dáno jejich řemeslem? Což nemuseli zjišťovat věci bleskově, jediným pohledem a přesně si zapamatovat, co spatřili? O tom pak podávali jasné, výstižné a někdy až malebné hlášení!“ dodává týž autor.

Parquinovy memoáry vyšly poprvé v Paříži ve dvou svazcích v letech 1843 a 1845, pod titulem Souvenirs et campagnes d’un vieux soldat de l’Empire (česky by zněl jako Vzpomínky a tažení jednoho starého vojáka císařství), tehdy však zapadly bez většího ohlasu. V roce 1892 je kapitán Aubier vydal pod stejným titulem v nakladatelství Berger-Levraut znovu. Byly rychle rozebrány, roku 1903 vyšly ještě jednou v téže úpravě a dnes představují vzácnost. Rovněž v roce 1892 spatřilo v pařížském nakladatelství Boussod, Valadon et C^ie světlo světa nádherné francouzské vydání Récits de guerre, souvenirs du capitaine Parquin 1803–1814 (Válečné příběhy, vzpomínky kapitána Parquina), bohatě vypravené ilustracemi barona Myrbacha, H. Dupraye, Walkera, L. Sergenta, a Maria Roye. Editorem tehdy byl už zmíněný F. Masson, jenž však řadu pasáží vypustil a jiné zase krátil. Podobně okleštěná byla i některá vydání dalších, zejména ta, jež měla část mládež. Jiné edice vycházely pod barvitými tituly jako Amours et coups de sabre d’un chasseur à cheval (Lásky a rány šavlí jednoho jízdního myslivce) či Souvenirs de gloire et d’amour du lieutenant-colonel Parquin (Vzpomínky na slávu a lásky podplukovníka Parquina). Celkem spatřilo světlo světa deset či jedenáct vydání, počítáme-li v to i nedávný francouzský reprint Massonovy edice s ilustracemi Myrbacha a dalších mistrů. Plus vydání anglické v nakladatelství Greenhill Books z roku 1987.

Kritické vydání českého překladu Parquinových pamětí vychází ze tří edic, jak je uvedeno v přehledu použité literatury, neboť všechny jsou cenné poznámkami a studiemi, které je provázejí. Jedná se (v pořadí od nejstarší) o ilustrovanou edici Massonovu z roku 1892 (Récits de guerre, souvenirs du capitaine Parquin 1803–1814) a o druhé vydání edice Jacquese Jourquina z roku 2003 s přihlédnutím k anglické edici B. T. Jonese.

Jourquinova edice je krom původních vydání jediná kompletní a navíc doslova překypuje poznámkovým aparátem i dokumentací v přílohách. Poznámky se nepřebíraly jako celek, ponechávaly se zejména ty, které dokládají autenticitu Parquinovy výpovědi a opírají se o českému editorovi nedostupné archivní prameny. Původní životopisné poznámky se, pokud to bylo možné, při překladu ověřovaly a mnohdy rozšiřovali. Díky za nesmírné množství připomínek i postřehů musí překladatel vzdát Karlu Řezníčkovi, skvělému znalci nejen napoleonské historie. K nim přibyly poznámky geografické, jež francouzská edice na mnoha postrádá a nejednou i nesprávně interpretuje. Dále najde čtenář v poznámkovém aparátu životopisné či dějové souvislosti a reálie, které jsme pokládali za důležité či zajímavé. Vojenské hodnosti, jež nemají český ekvivalent a u nichž by byl překlad zavádějící, jsou ponechány v originále s patřičným vysvětlením.

A protože je třeba příběh dovyprávět, připsal editor i překladatel v jedné osobě do závěru knihy dovětek o dalších životních osudech kapitána Parquina.

Jednu svévoli jsem si ve čtenářově zájmu záměrně dovolil. Původní Parquinovy Souvenirs... jsou totiž členěny pouze na dvě knihy a souvislý text postrádá jakékoliv další dělení. S ohledem na lepší čtenářovu orientaci byl proto český překlad rozdělen na kapitoly s trochu staromilským uvedením toho, co obsahují.

Nakladatel i editor a překladatel svorně doznávají ještě další hřích, totiž to, že první české vydán bylo řadu let jejich snem. Nepochybně by se k nim dnes svými ilustracemi přidal i Mistr Karel Maria Toman, který jim mnohokrát ukazoval krásné vydání z nakladatelství Boussod, Valadon et C^ie; některé pasáže pamětí jízdního myslivce Parquina znal par coeur, ze srdce, a velice si přál, aby vyšly i česky. Bohužel odešel a český čtenář nechť vezme za vděk kouzelnými ilustracemi F. von Myrbacha, které se podařilo s nemalou námahou pro tuto edici získat.

Zveme Vás tedy na dvanáctileté tažení, ve kterém spolu s kapitánem Parquinem ožijí nejen jeho druzi ve zbrani, události, slavné činy i velké strázně, ale i ostré souboje pro čest a pár křivých slov, zábavné historky, kousky vpravdě husarské a v neposlední řadě i lásky. Na cestě potkáte císaře Napoleona i jeho skvělé důstojníky jezdectva, plukovníka Marignyho, kapitána Lavigne, generála Castexe, komandanta Vérignyho či poručíka Henriho. Projedete Pruskem a Polskem, zažijete zajetí v Rusku, ocitnete se tváří v tvář britským vojákům i španělským banditům, budete bojovat v Sasku a bránit Francii. Navíc poznáte i krásnou Marqueritu, kapitánovu první lásku, až jímavě milou slečnu Wan V..., šlechetnou madame Drémon, protřelou Ludsiz, nesmělou Sáru či sympatickou Adélu.

Nuže, do sedel!

Leonid Křížek                                                                                             Jiří Kovařík, F.I.N.S.

nakladatel                                                                                                     editor a překladatel

DANĚ KRÁLE SLUNCE ANEB ÚVAHA NA LISTOPAD

Portrét krále Slunce od Mignarda

Je tu listopad, počátek nového měsíce, tedy i důvod k jakémusi blogovému historizujícímu předznamenání, a na výběr se naskýtá až překvapivě nepřeberná řada možností, nicméně zklamu všechny, kteří zadoufali v nějakou zlomyslnou reminiscenci na nedávné volby, neboť mám na paměti páně Nečasův výrok, že takové krajské volby vlastně mnoho neznamenají a rozhodující jsou přece ty velké, vládní („Slova, slova, slova,“ řekl by Hamlet). Nepředběhnu ani to, co nás čeká, tedy volby prezidentské, neboť bych dospěl ke smutnému konstatování, jak mnoho lidí si o sobě myslí, že je tím nejlepším, aby reprezentovalo stát, jejž nazýváme občas svou vlastí, čímž jejich počet dosahuje délku socialistické fronty na banány nebo Favority. Před každou trafikou holt bývá fronta a naštěstí je tu přece jen pár jedinců, kteří dopředu vědí, co by to mohlo krom prebendy obnášet, přičemž mají z vysoké politiky přece jen jisté jméno, v něčem i pozitivní. Skončím raději u tématu, které se událostmi v této nevelké zemi táhne řadu měsíců jak příslovečná červená niť dějinami, tedy daněmi a reformami. V této souvislosti mě minulý týden rozesmálo televizní zpravodajství, kde do defenzívy zatlačené vládní špičky předváděly těžko uvěřitelný sitcom o objevení Ameriky, když začaly prohlašovat, že to jaksi se strašením veřejnosti a negativními informacemi přehnali, že na tom přece jen nejsme tak zle a že by se mělo začít mluvit k lidu konejšivě, s určitým optimismem, ne jako rádio Jerevan blahé paměti, když na dotaz „Kdy bude lépe?“, odpovídalo „Už bylo.“

Daně jsou ošidná věc a ani naši renomovaní ekonomové se neshodnou, jak na ně (abych si zarýmoval). Pan prezident pravil ve výročí Dne vzniku samostatného československého státu (což je vzhledem k neexistenci Československa zvláštní svátek): „Nezvyšujte daně!“ a něco podobného se musí jevit panu ministru financí jako muleta. Sice lituji, že v tomto případě není Kalousek prezidentem a Klaus ministrem financí, leč nejsem ekonom, jen nanicovatý historik, a tak se vrátím raději k tomu, co je mou parketou, tedy k dějinám. Odrazový můstek mi k tomu dává tento podzim dopsaná monografie, které jsem dal prostinký název Ludvík XIV. a podtitul Život, doba a války krále Slunce. Jistěže jsem nemohl pominout jeho berní systém, sice složitý, leč proti našemu jednoduchý, neboť obsahuje mnohem jednodušší daně přímé i nepřímé a nevyplývá z nich, že na odvody státu každý z nás pracuje až do července, přičemž teprve v srpnu začíná vydělávat sám na sebe. Král si to mohl dovolit, státní aparát v zemi, která měla už tehdy víc obyvatel než dnešní Česká republika, byl nevelký a zahrnoval, pokud mě paměť neplete, pět dosti skromně obsazených ministerstev. Leč nebudu srovnávat, abych nebyl obviněn z míchání hrušek s jablky, nenechám vás zabředávat do spletitostí tehdejších daní jménem taille či gabelle a jen shrnu, jakým způsobem řešil (nebo se snažil řešit, i když k tomu třeba nedospěl) daňové reformy jeden z největších králů a kterak reagoval na kritické časy, kdy se hospodaření nedařilo, byť neužíval slova jako krize, recese či stagnace. Nebudu vše komplikovat rozvláčnými připomínkami, že král v čase největší nouze daně snižoval, nebo reguloval ceny obilí, aby poddaným ulevil, neboť měl výchovou vštípeno, že on nejen jejich vládcem, ale i otcem, a jen letmo zmíním „královský chléb“, pečený a rozdávaný zdarma v časech zoufalství, které dostalo jméno Grand Hiver, Velká zima.

První strana královské capitation s výčtem těch, co platili nejvíce...

První příklad, kdy se i přidává, nikoliv ale plošně:

Devítiletá válka 1688–1697 a zejména ekonomická krize, která udeřila ve Francii v letech 1692–1694, byla příčinou vyhlášení zcela nové a dočasné daně z hlavy zvané capitation, vzdáleně podobné té, která existovala naposledy v antickém Římě. K jejímu vypsání došlo 18. ledna 1695 a král ji zrušil roku 1697, po podpisu míru v Rijswiku. Objevila se znovu v pozměněné formě ve Válce o španělské dědictví 1701–1714, a i když po ní měla zmizet, udržela se až do počátku Francouzské revoluce. Původní capitation z roku 1695 zdaňovala všechny osoby počínaje těmi nejchudšími, platícími 40 sous daně z hlavy (taille) ročně až po nejurozenější a všechny rozdělovala do 22 platebních tříd podle jejich profese a společenského postavení. Novum tvořilo, že se týkala i šlechty, která taille neplatila, a duchovenstva, to však nebylo do tříd zařazeno, neboť se vykoupilo dobrovolným darem 4 milionů livrů ročně a roku 1710 pak jednorázovou částkou provždy ve výši 24 milionů livrů. Daň byla vyměřena odstupňovaně podle tříd (uvnitř ní platili všichni stejnou sumu) počínaje 2000 livry ročně pro první třídu až po jeden livr v dvaadvacáté třídě. Do první třídy byli zařazeni Monseigneur (dauphin, tedy následník trůnu), Monsieur (králův bratr), princové královské krve a pečlivě vyjmenovaní nejvyšší státní úředníci (ministři, státní sekretáři, atd.). V druhé třídě (1500 livrů) se ocitli např. vévodové a knížata, maršálové, hodnostáři koruny, správci provincií. Presidenti parlamentu, rytíři Řádu svatého Ducha, viceadmirálové, vrchní pokladníci, atp., náleželi do 3. skupiny (1000 livrů), parlamentní radové, elita šlechty taláru, patřili do čtvrté třídy (500 livrů). Pro srovnání, markýzové, hrabata, baroni a vikomtové se ocitli v 7. třídě (250 livrů), vyšší generálové (maréchaux de camp) a velitelé eskader v 8. třídě (200 livrů), nižší generálové (brigadiers) patřili do 9. třídy stejně jako např. generální kontroloři (150 livrů), plukovníci a šlechtici s rytířským titulem náleželi do 10. třídy (120 livrů), měšťané velkých měst, žijící z renty, či starostové druhořadých měst do 13. třídy (60 livrů), velkoobchodníci nebo všichni obchodníci s obilím, vínem a dřívím do 16. třídy (30 livrů), universitní hodnostáři, lékaři, apatykáři, kadeřníci či parukáři a vůbec mistři či obchodníci s vlastním krámem do 18. třídy (10 livrů). V 19. třídě nalezneme např. kapitány a majory infanterie, šlechtice bez léna či zámku, notáře malých měst a hostinské „který podávají jídlo na talířích“… Většina řemeslníků patřila do předposlední třídy (2 livry), a pokud jde o tu nejnižší, výnos do ní řadil „vojáky, jezdce, dragouny a námořníky, trubače, pištce, tambory a tympánisty, prosté dělníky i nádeníky a obecně všechny obyvatele městysů i měst, platící taille čtyřicet sous a více, pokud nejsou zahrnuti do předchozích tříd“. V dodatku se sem zařadili ještě postilióni, lokajové, povozníci, ovčáci a vůbec všichni ženatí venkované… Celý rozpis, čítající 23 stran, je zároveň zajímavým porovnáním prestiže, již se různé činnosti těšily.

...a strana poslední s těmi nejmenšími.

Druhý příklad, kdy se chce ubrat:

Nejednalo se o nic menšího než o radikální daňovou reformu, navrženou vojákem a proslulým pevnostním stavitelem Sébastienem Le Prestrem de Vauban v rukopisu zvaném dnes La Dîme royale, Královský desátek. Vauban z něho po tři dny králi roku 1699 předčítal a Jeho Veličenstvo shledalo to, co slyšelo, velmi vynalézavým i tak prospěšným, že stárnoucího maršála požádalo, ať v práci pokračuje. Roku 1707 nechal slavný pevnostní stavitel svoji práci pod titulem Projet dʼune dîme royale v omezeném nákladu vytisknout a rozeslal jej přátelům i známým, ještě před svou smrtí (téhož roku) však sklidil první vlnu kritiky od královských cenzorů, kteří shledali, že mnohé pasáže jdou proti ustáleným pořádkům.

Vauban, který si svoji sochu rozhodně zasloužil

Šly, v tom měli pravdu, neboť Vaubanův plán předpokládal zrušení nespravedlivé taille, daně z hlavy, postihující v podstatě jen třetí stav, stejně jako nucených manuálních pomocí (aides), vnitrozemských cel a snížení solné gabelle. Vše měla nahradit progresivní daň, jdoucí napříč sociálně-ekonomickým spektrem těch, kteří měli ve Francii nějaký majetek, ať už movitý, či nemovitý. Jednalo se o zhruba 40 % populace. Činila by v závislosti na době, situaci a oblasti 5 až 10 % z veškerých příjmů (rent, zástav, penzí, odměn i příjmů a nemovitostí s výjimkou domácího zvířectva) a ve své podstatě se jednalo o neslýchaně odvážný, doslova revoluční záměr, který by království postavil po finanční stránce na spolehlivé základy. Znamenal ovšem zdanění těch, kteří daním nepodléhali, šlechty meče i taláru či duchovenstva, a Ludvík se roku 1699 pokusil na zkoušku zavést zjednodušenou formu v Dolní Normandii. Jako každá novota zde zdanění vyvolalo odpor a dva roky nato vypukla nová velká válka, v níž byl jakýkoliv pokus o tak radikální reformu více než riskantní. Po smrti Ludvíka XIV., v časech regentství, se k projektu vrátil markýz dʼArgenson v nevelké oblasti Cognacu, odpor privilegovaných vrstev, zejména nájemců, však byl takový, že se od podobných záměrů definitivně upustilo.

Toť vše a přeji vám krásný listopad!