středa 13. května 2020

MONOGRAFIE MARŠÁLA MASSÉNY Z PERA PAVLA B. ELBLA

Napoleonské literatury se letos urodilo hodně a v té žni patří Pavel B. ELBL (Wellington, Bernadotte, atd...) mezi to nejkvalitnější zrno. Jeho MARŠÁL MASSÉNA vycházi v AKCENTu a objednat si ho můžete na 
http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php 
Autor mi laskavě poskytl s obsahem i malou ukázku, kterou rád zveřejňuji.

 

 OBSAH

Slovo autora

1.  Z paluby lodi ke generálským epoletám

2.  Vzhůru proti Piemontu

3.  Tažení do Lombardie a Benátska

4.  Rivoli a tažení do Korutan

5.  Politické intermezzo

6.  Neveselé vyhlídky

7.  Švýcarské tažení

8.  Obléhání Janova

9.   Návrat neveselých vyhlídek

10. Opět na italské půdě

11. Tažení na Dunaji

12. Massénův vpád do Portugalska

13. Krvavý hřeben u Buçaca

14. Linie Torres Vedras

15. Ústup z Portugalska

16. Massénova labutí píseň u Fuentes de Oñoro

17. Pád „Miláčka Vítězství“

18. Epilog

Prameny a literatura

Internet



Slovo autora


     Přestože André Masséna náležel k jedněm z nejschopnějších a nejobávanějších revolučních a Napoleonových vojevůdců, se kterým zkřížil zbraně i legendární vévoda z Wellingtonu, dalo by se říci, že jeho osoba je poněkud zahalena „mlžným oparem“. Někteří jeho životopisci, zejména ti francouzští, se uchylují k přehnané kritice, nebo naopak přistupují k jednoznačným chvalozpěvům. Zkrátka Massénovo počínání, jeho úspěchy, ale také nepochybná selhání a prohřešky jsou zveličovány nebo naopak tiše ignorovány. Masséna byl již za svého života považován za velmi kontroverzního a jeho současníci vedli spory o vojenských a osobních kvalitách tohoto muže, jež dosud nebyly uspokojivě uzavřeny. Jeho nepopiratelná a mnoha skutečnostmi doložená touha po penězích, luxusu a majetku podle mého názoru pramenila především z žalostného a v bídě prožitého dětství, přičemž tento psychologický faktor jakési neukojitelné „nenasytnosti“ nelze při posuzování jeho činů v žádném případě opomíjet. Ostatně v této oblasti rozhodně nebyl sám a podobně se chovala řada vysokých důstojníků revoluční a posléze i Napoleonovy armády. Nelze se tak příliš podivovat nebo pohoršovat nad tím, že náležel k jedněm z největších ziskuchtivců a prospěchářů mezi generály té doby, neboť tito muži obecně nenáleželi ke vzorům ctností.

     Prověření faktů do té míry, jak je to jenom možné a jejich prezentace v té správné a objektivní perspektivě se tak jeví jako zcela nezbytné, stejně jako pokus o analýzu Massénova skutečně skvělého vrozeného vojenského talentu projevovaného konkrétními kroky na bitevním poli. Přestože tento sirotek neprodělal žádné teoretické vojenské vzdělání, nepochybně dorostl k brilantní schopnosti nezávislého úsudku a z toho plynoucího samostatného operování, a to především v taženích a bitvách před rokem 1810.

     Byl to hubený, nevrlý, z dnešního hlediska spíše drobný chlapík se sebevědomou, poněkud prohnanou tváří prozrazující jistou dávku egoismu, pýchy, ale i potměšilosti, s orlím, nesmlouvavým zrakem skrývajícím se pod kloboukem a i poté, co v důsledku nehody na lovu neviděl na jedno oko, nebylo na bitevním poli nic, co by mu uniklo. S ledovým klidem stanul před nastoupeným pěším batalionem a jediným gestem dal najevo, která přezka na botě nebo knoflík na uniformě a kamaších nejsou na svém místě. Důstojnický sbor ani vojáci ho až na několik výjimek příliš nemilovali, protože velmi bažil po penězích a muži byli pochopitelně raději, když se jejich velitelé projevovali štědře. Ovšem pokud se jednalo o úroveň jeho vojenského řemesla, velmi si ho vážili a výjma Napoleona a maršálů Jeana Lannese či Michaela Neye jen neradi bojovali pod někým jiným. Všichni si až příliš dobře uvědomovali, že stejně pevně, jako svíral v rukou získaný „váček s penězi“, dokázal tisknout v bitvě nepřítele. Stál na svých pozicích obdobně neotřesitelně a neochvějně jako na „pokladnici“ a o obojí ho mohl připravit pouze nadmíru protřelý, mazaný a schopný muž.

     Vrcholné vzepětí Massénova válečného umění nastalo v roce 1809 v bitvách s Rakušany u Aspern-Esslingu a u Wagramu. Předcházely mu skvělé počiny v letech 1796–1797 v Itálii, v roce 1799 ve Švýcarsku a v roce 1800 v Janově. Se stejnou jistotou však můžeme konstatovat, že na Pyrenejském poloostrově se v letech 1810 a 1811 dopustil závažných chybných odhadů, jež ve svém důsledku vedly k porážce jím vedené armády a nakonec tak upadl u císaře v nemilost. Po energií nabitém vzestupu generála a opojném vrcholu maršála, vévody z Rivoli a knížete z Esslingu na výsluní úspěchu a přízně tak následoval vyčerpávající a frustrující pád bývalého „Miláčka Vítězství“, jenž se stal „Zkaženým dítětem Vítězství.“ Na tomto neslavném odchodu ze scény se velmi významným způsobem podepsala i vzájemná řevnivost mezi maršály a generály, panující na Pyrenejském poloostrově, která v případě Michaela Neye, Jeana-Baptista Bessièrese a Droueta d´Erlona nabyla až tragických důsledků vojenské nekázně, několikrát prokázané Marcellinem Marbotem v jeho pamětech. Svoji vinu nepochybně nesl i sám Napoleon, který se v aktuální situaci na zdejším spletitém bojišti nejenom z hlediska geografie až příliš často neorientoval a vznášel nereálné požadavky nebo protichůdné rozkazy.

     Domnívám se, že v souvislosti s Massénovými neúspěchy na portugalském bojišti by rovněž mělo být vzpomenuto nepopiratelné vyčerpání, dnes bychom řekli vyhoření tohoto vojevůdce, jenž v dané době toužil pouze po spokojeném a klidném životě v přepychu, který si vydobyl. Tento odklon od nekonečných a únavných válečných tažení lze po roce 1809 vypozorovat i u několika dalších Napoleonových maršálů. Proslulý kníže Klemens Lothar Metternich, který působil v letech 1806–1809 jako rakouský vyslanec v Paříži, ve svých pamětech napsal:

     „Neboť jsem dosáhl bodu ve svém vyprávění, kdy skončil můj úřad vyslance ve Francii, domnívám se, že mohu říci pár slov o vnitřním stavu země a o některých nejvýznamnějších osobnostech té doby.

     Francie pociťovala potřebu odpočinku a tento pocit převládal nejenom mezi masami, ale i mezi Napoleonovými druhy ve zbrani. Tito jedinci vzešli většinou z nižších řad armády a povznesli se k výšinám vojenské cti. Zbohatli ze zahraničních kořistí a vypočítavé velkorysosti císaře a nyní si přáli užívat toho, co získali. Napoleon pro ně vytvořil skvělou existenci. Kníže z Neufchâtelu (maršál Berthier) měl roční příjem vyšší než 1 200 00 franků: maršál Davout měl majetek, který mu vynesl příjem jeden milion: Masséna, Augereau a řada dalších maršálů a generálů byli stejně bohatí. Tito muži si přáli užívat svého majetku a odmítali se dávat všanc válce.“

     Nutno říci, že Napoleon čerpal v průběhu svých tažení z obsazených území obrovské finanční i materiální bohatství. Činil tak ovšem jménem francouzského státu a osobně se přitom nijak neobohacoval. Totéž však nelze říci o některých z jeho velitelů včetně Massény, kteří si za to vysloužili císařovu kritiku, kterou ve svých pamětech potvrdil i hrabě Emmanuel de Las Cases:

     „Masséna, Augereau, Brune a řada dalších si počínali jako neohrožení plenitelé. Masséna se navíc vyznačoval nechutnou chamtivostí.“

     Masséna se v této souvislosti dočkal zvláštní Napoleonovy pozornosti, v níž se pozoruhodně mísily pocty i kritika. Císař ho nepokrytě označoval za „zloděje“, kterého se občas snažil přimět k navrácení neprávem nabytých peněz:

     „Masséna toho spoustu uloupil. (...) V Benátsku maršál Masséna uloupil, co mohl. (...) Přikázal jsem maršálovi Massénovi navrácení dvou milionů, které ukradl. (...) S lupiči jednejte nesmlouvavě, Massénu nenávidí celá armáda. (...) Poraďte Massénovi, aby vrátil šest naloupených milionů.“

     Jindy však byl toho názoru, že Masséna „je za jistých okolností velmi užitečný“ a náležel k nepatrné skupince mužů, ke kterým choval nelíčený obdiv. Las Cases při jednom z dlouhých, bezútěšných večerů na ostrově Svaté Heleny od Napoleona vyslechl i tato slova:

     „Císaři nebylo příliš dobře a diktoval mi ve své komnatě portréty generálů Italské armády – Massény, Augereaua, Séruriera a dalších. Masséna byl obdařen mimořádnou odvahou a neústupností, které, jak se zdálo, rostly s nebezpečím. Když byl přemožen, vždy byl připraven bojovat znovu, jako by byl vítězem. (…) Masséna byl skvělým mužem a podivnou zvláštností temperamentu dosáhl požadované rovnováhy pouze v žáru bitvy, byl stvořen uprostřed nebezpečí. (…) V době revoluce se náhle objevilo množství velkých generálů: Pichegru, Kléber, Masséna, Marceau, Desaix, Hoche a další, a téměř všichni byli původně prostými vojíny. Ale zde se úsilí přírody zdálo být vyčerpáno, neboť od té doby nevykonala nic, nebo alespoň nic tak skvělého.“

     Napoleonův starší bratr, neapolský a posléze španělský král Josef se dokonce dočkal této rady:

     „Učinil byste dobře, pokud byste dokázal získat Massénu do svých služeb. Ve vojenském umění se sice příliš nevyzná, ale je statečný a může vám být ku prospěchu.“

     V roce 1809 po vítězném tažení proti Rakousku, během něhož vévoda z Rivoli předvedl to nejlepší, co mohl, Napoleonovo pohrdání zcela zmizelo:

     „Masséna je skvělý voják, před nímž je nezbytné smeknout. (...) Jsme nuceni zapomenout na jeho špatné vlastnosti, neboť žádný člověk není bez chyb.“

     Uvedený trend Napoleon neopustil ani ve zmiňovaném vyhnanství na ostrově Svaté Heleny:

     „Je to muž s dobrou tělesnou konstitucí, nepodléhající únavě a projevující se za všech okolností nezlomným duchem. Ve dne v noci v sedle koně mezi skalami a v horách, to byl způsob války, kterému obzvláště rozuměl. Byl rázný, statečný, nebojácný, ctižádostivý a naplněný sebeláskou. Zanedbával disciplínu, zle nedbal na administrativu, a přesto byl u vojáků málo oblíbený. (…) Nebyl duchaplným řečníkem, ovšem po prvním výstřelu z děla, uprostřed létajících kulek a v nebezpečných situacích se plně projevovaly jeho schopnosti a bezchybné myšlení, hovořil silně a jasně. Když utrpěl porážku, dokázal se vzchopit, jako by sám zvítězil. (...) Zvuk dělostřelecké palby mu vždy projasnil hlavu. (...) Masséna vynikal mimořádnou odvahou a nevídanou vytrvalostí, během hrozícího nebezpečí vynikl jeho talent. (...) Tolik potřebnou rozvahu projevoval pouze v boji. (...) Pokud by své skvělé schopnosti neposkvrnil lakotou, mohl být pokládán za velkého muže.“

     Jistým vysvětlením uvedeného maršálova rozporuplného hodnocení ze strany legendárního císaře může být i opomíjená skutečnost, že Napoleon v něm v počátcích svého vzestupu neoprávněně spatřoval politického konkurenta. V průběhu let tak vznikl doslova nevídaný koktejl urážek a poct. Ovšem podle tvrzení Napoleonova sekretáře Louise-Antoina Bourrienna padlo Massénovo jméno z císařových úst, dokonce i když spočinul na smrtelném loži:

     „Dne 1. května se téměř po celý den nacházel v deliriu a trpěl strašným zvracením. Pozřel dva malé biskvity a několik kapek červeného vína. Druhého byl spíše tišší a alarmující příznaky se poněkud zklidnily. Ve dvě hodiny odpoledne měl nicméně záchvat horečky a opět nastalo delirium. Hovořil sám se sebou o Francii o svém drahém synovi a některých starých druzích ve zbrani. Občas si zjevně představoval bitevní pole. ‚Stengel!‘ křičel, ‚Desaix! Masséna! Ach! (…) Rychle – kupředu – útočte! – jsou naši!‘“

     Vzájemné antipatie mezi císařem a jeho maršálem, kteří o sobě hovořili velmi málo, přičemž Napoleon ve vyhnanství na spoustu záležitostí nahlížel navíc zkreslenou „optikou“, opět neskýtají příliš pevnou půdu.

     A tak je zde třeba nastoupit nesnadnou cestu snahy po dosažení spravedlivé rovnováhy mezi nekritickým obdivem jednoho a kousavou kritikou druhého, odrážející se i v hodnocení Massény prostými vojáky, důstojníky, generály, maršály a historiky až do dnešních dnů.

     Z tohoto hlediska jsou velmi zajímavé a přínosné především slavné paměti lehkého kavaleristy barona Marcellina Marbota a také memoáry barona Paula-Charlese Francoise-Adriena-Henri-Dieudonné Thiébaulta, kteří svého času působili jako Massénovi pobočníci. Tato funkce jim skýtala možnost poměrně blízkého kontaktu s jejich nadřízeným velitelem a tím pádem i jistého posouzení jeho chování a charakteru. Thiébault byl generálovým pobočníkem v letech 17961797 během Italského tažení a sloužil také jako jeho vojenský sekretář v průběhu obléhání Janova v roce 1800. Marbot byl jedním z maršálových starších pobočníků při tažení proti Rakousku v roce 1809 a během výpravy do Portugalska v letech 1810–1811. Ovšem zatímco Thiébault byl svému veliteli věrně oddán a bezvýhradně ho respektoval, Marbot ho v oblibě příliš neměl a jeho paměti Massénu několikrát staví do velmi nepříjemného světla.    

     Přestože André Masséna náležel v plejádě revolučních generálů a Napoleonových maršálů k těm kontroverzním, obdobně jako Jean-Baptiste-Jules Bernadotte a Charles-Pierre-François Augereau, nelze říci, že by tím poutavost jeho životních osudů nějakým způsobem utrpěla. Domnívám se, že toto stanovisko by se rovněž mohlo stát základním výchozím bodem našeho příběhu o tomto neobyčejném muži v ještě neobyčejnější době, jehož maršálským heslem se stala následující slova:

     „Vítězný a věrný.“

Žádné komentáře: