 |
| Prostor pravděpodobného posledního boje majora Peschelocheho na výřezu z Beauvoisinovy mapy bitvy u Slavkova |
Nadační fond „Ztracení lidé“ vznikl v
roce 2017 jako nezisková organizace, která si za svůj cíl určila nalézat a
identifikovat oběti napoleonských válek na území České a Slovenské republiky.
Zakladatelka fondu Klára
Čudrnáková na webu ztracenilide.cz píše: „Počty vojáků, kteří v
našich dvou zemích byli uloženi k věčnému spánku, jdou do desetitisíců a v
naprosté většině případů jsou tyto události už zapomenuty. Netýká se to zdaleka
jen domácí, tehdy c.k. rakouské armády: boje v letech 1798 – 1800, tažení
maršála Suvorova do Itálie, zde zanechalo příslušníky armády rakouské (což
tehdy obnášelo velkou část Evropy), ruské a také francouzské, kteří se sem
dostali jako zajatci. Tažení roku 1805 je nejznámější, nepřežilo ho zde mnoho
vojáků rakouských, ruských i francouzských. Tažení roku 1809, tzv. dunajské,
zde opět zanechalo tragický počet vojáků armády rakouské a francouzské. A
nakonec ofenziva roku 1813 zde zanechala nejen padlé z bitev v severních
Čechách, ale hlavně, a to je skutečnost téměř neznámá, se na území dnešní České
republiky vozili ranění až z bitvy u Lipska. Těchto míst je velmi mnoho a
vojáci, figurující v seznamech zemřelých, pochází doslova a do písmene z celé
Evropy. Všechny tyto „zapomenuté lidi“, kteří doplatili životem na válečnou
mašinérii, jsme se rozhodli, v rámci možností, identifikovat a připomenout.“
Jeden z posledních objevů se týká
okolností smrti jednoho z vyšších důstojníků Napoleonovy armády. Objev je
tím zajímavější, že major (posmrtně snad povýšený do hodnosti plukovníka)
Joseph-Louis Pescheloche nefiguruje mezi 1537 padlými a smrtelně raněnými
biografického slovníku sestaveného Deniellou a Bernardem Quintinovými (Archives
& culture, 2004), ač podle dvou dostupných pramenů zemřel v přímé
souvislosti s bitvou u Slavkova.
Podle Matriky římskokatolické církve
města Hustopeče u Brna zemřel Ludwig Pescheloche v domě č.p. 186 dne 4.
prosince 1805 ve věku 40 let. Příčinou úmrtí bylo devítinásobné bodné zranění.
Lze předpokládat, že byl uložen do hrobu na místním hřbitově.
Více informací matrika neposkytuje. Kdo
byl Ludwig, neboli (Joseph-) Louis Pescheloche? Heslo PESCHELOCHE
(Joseph-Louis) z Biographie nouvelle des contemporains,
ou dictionnaire historique et raisonné de tous les hommes qui, depuis la
Révolution française, ont acquis de la célébrité par leurs actions, leurs
écrtis, leurs erreurs ou leurs crimes, soit en France, soit dans les pays
étrangers, t. 16, Paříž 1824; s. 178-180, poskytuje určitou
odpověď. Přičemž životní osudy tohoto muže vykresluje barvitě, s obdivem,
a majorovu smrt podává velmi odlišně od výše zmíněné matriky.
Joseph-Louis Pescheloche
Plukovník 15. dragounského pluku,
důstojník Čestné legie, se narodil 19. srpna 1751 v Besançonu, departement
Doubs, do znamenité rodiny a dostalo se mu dobrého vzdělání. Zvolil si vojenské
řemeslo a jako obyčejný voják vstoupil do pluku Flanderského 30. června 1768.
Roku 1770 se stal kaprálem a ve stejné hodnosti byl i o dva roky později, když
byl z laskavosti propuštěn ze služby, aby se podle přání svého otce mohl
věnovat kariéře v advokacii. Mladý Pescheloche zúročil svá studia práva dobře.
Stal se advokátem a rád věnoval svou péči a talent zvláště nejchudším ze svých
klientů, a jeho dobré srdce stavělo na první místa vdovy a sirotky. Od ústvitu
revoluce byl znám jako z jejích nejvěrnějších a současně nejmoudřejcích obránců
a 1. září 1789 byl jmenován aide-majorem národní gardy v Paříži, kde dlouho
žil.[1])
Ústavodárné shromáždění jej v této funkci vyslalo do Nancy, aby zde obnovil
pořádek.[2])
Byl kapitánem 30. četnické divize, když se dostavil k armádě, která brzy
vyrazila na Trèves; zajistila Valenciennes a Lille, a pronikla do Brabantska.
Stále v předvoji, dostalo se mu od jeho kamarádů přezdívky l’Intrépide,
Nebojácný.
Pescheloche se postupně stal adjunktem
adjutant-generálů a vrchním adjutantem.[3])
Generál Joubert jen pověřil velmi důležitou důvěrnou misí v zájmu Holanďanů.
Přednosti dostál se ctí a projevů uznání se mu od jeho generála dostávalo často
i nadále. Jako schopný důstojník[4])
obdržel zanedlouho vrchní velení v Bois-le-Duc a novou misi, tentokrát do Londýna,
kde získal pro francouzský charakter zalíbení a uznání. Jeho píle a bystrost
byla korunována úplným úspěchem a 14. prairialu roku 7 (2. června 1799) byl
Pescheloche jmenován šéfem eskadrony a adjunktem při 1. jezdeckém pluku, jehož
se stal kmenovým příslušníkem 8. pluviôse roku 11 (28. ledna 1803)[5])
a 6. brumairu následujícího roku (29. října 1803) získal jmenování majorem 15.
dragounského pluku. Stále známý pod přezdívkou l’Intrépide, kterou mu udělili
jeho kamarádi dříve, se vyznamenal ve všech taženích a srážkách jako statečný,
neúnavný a mimořádně talentovaný.
Nejvíce na sebe upozornil v bitvě u
Slavkova[6]),
a také zde slavně zakončil svou kariéru. V této pamětihodné srážce, kde s
nejvyšší statečností vedl útok svého pluku a na kusy rozsekal kolonu 4000 mužů,
byl vážně zraněn do kolene. Jeho odvahu to nijak nesnížilo a v bitvě
pokračoval. Vítězství patřilo francouzským praporům. „Jeho roztříštěná přilba,“
vypráví historik, „jeho zlomený palaš a otevřené zranění dokládaly jeho
nasazení. Vjel do vsi, aby odsud vyhnal několik hulánů, kteří se zde ještě
bránili. V tom jej zabila rána z pistole vypálená z bezprostřední blízkosti;
padl do náruče svých dragounů zvolaje: ‚Nezastavujte, přátelé! Vítězíme!‘ A
vydechl naposledy. Slovo vítězíme bylo jeho posledním.“ Pescheloche byl nazítří
po své smrti jmenován plukovníkem. Když se velkovévoda bergský (Joachim Murat,
poté král neapolský) [7])
dozvěděl o smrti tohoto hrdiny, s bolestí pronesl: „Ztráta plukovníka
Peschelocha je velikou a neblahou.“ Tato slova vydají za jakoukoli smuteční
řeč.
***
Tím slovník proslulých současníků
majorův příběh uzavírá. Mezi slovníkem obsahujícím tisíce hesel a jednoznačným
zápisem v matrice dáváme přirozeně přednost matrice. Devět bodných zranění
zdá se odpovídat zmínce o boji proti rakouským hulánům. V sestavě
Kienmayerova předvoje jich na 150 nasazeno bylo (od pluku Merveldt č. 1 a
Schwarzenberg č. 2) a bojovali na stejném úseku bojiště jako 15. dragounský
pluk, jehož majorem byl právě Pescheloche. Zmíněnou vsí by mohla být Telnice,
Újezd, nejspíše snad Žatčany. Rána z pistole jej zasáhnout mohla, ale
kromě ní tedy utrpěl devět bodných zranění, jimž podlehl v průběhu evakuace,
cestou na Mikulov a Vídeň, 4. prosince 1805 v Hustopečích.
V čem se naopak mohla snadno mýlit
matrika, je věk zemřelého odhadnutý na 40 roků. Ve skutečnosti tedy bylo
majorovi 54 let. V září 2017, jak právě zjišťuji, byl na eBay prodán
brevet majora Peschelocha, za 533,95 eur. Utekl nám o několik málo měsíců. Zbyl
po něm na internetu jen tento výstřižek:
Životní příběh nadaného advokáta,
který, ač z dobře situované rodiny, brání především chudé, je nadšený pro
revoluční ideály a neváhá je bránit se zbraní v ruce snad vzdáleně
připomíná příběh Juliena de Saint-Preux z francouzské dobrodružné komedie
Černý Tulipán, s Alainem Delonem v hlavní dvojroli.
[1]) 10.
batalion, Saint-Roch; aide-major Pescheloche bydlel v ulici de
Petits-Champs, jak uvádí Etrennes Aux Parisiens Patriotes, Ou Almanach
Militaire National De Paris z roku 1790; pozn. překl.
[2]) Tzv.
aféra v Nancy, tři pluky posádky města Nancy (pluk 23. du Roi, švýcarský 78.
Châteauvieux a jezdecký pluk 2. Mestre-de-camp Général) se v srpnu 1790 po
předchozích nepokojích způsobených opožděnými výplatami v únoru zvýšeného
služného, údajnými nesrovnalostmi v účetnictví pluků a nespokojeností s
dekretem Národního shromáždění, který měl problém vyřešit, vzbouřily; vzpoura
byla na základě dekretu Národního shromáždění ze 16. srpna tvrdě potlačena 31.
srpna jednotkami pod velením generálporučíka markýze de Bouillé; pozn. překl.
[3]) Výraz
vrchní adjutant (adjudant en chef) je nezvyklý; může znamenat prvního
adjunkta mezi adjunkty sloužící při konkrétním štábu, anebo jde o zkomolenou
zkratku výrazu adjudant général chef de bataillon/escadron – což by ovšem
protiřečilo níže zmíněnému jmenování šéfem eskadrony; pozn. překl.
[4]) Slovník
zde používá výraz „officier supérieur“, což znamená především „vyšší důstojník“
– nicméně níže je explicitně řečeno, že byl až pozdeji povýšen do hodnosti šéfa
eskadrony, což je první hodnostní stupeň vyšších důstojníků; pozn. překl.
[5]) Štábní
adjunkti (adjoints à l’état-major) byli převážně kapitáni (ale mohli to být
také šéfové batalionu či eskadrony), sloužili v divizních a hlavních
štábech, a administrativně patřili k plukům, u nichž byli vedeni jako
nadpočetní; Pescheloche tedy v lednu 1803 ukončil službu štábního
důstojníka a dostal velení eskadronám 1. jezdeckého pluku, který byl tou dobou
již 1. kyrysnickým; pozn. překl.
[6]) 15.
dragounský pluk byl součástí 4. dragounské divize generála Bourciera a její 1.
brigády, které velel brigádní generál Laplanche; divize přibyla na bojiště
spolu s Friantovou divizí pod velením maršála Davouta a bojovala na jižním
úseku v prostoru Sokolnice, Telnice a Újezda; 15. pluk měl 22. listopadu 1805
ve stavu 338 mužů a biografický slovník padlých a smrtelně raněných od manželů
Quintinových neuvádí žádné jeho ztráty, a nezmiňuje ani smrt majora
Peschelocha; pozn. překl.
Žádné komentáře:
Okomentovat