Při procházení českého tisku
z roku 1913 jsem v kterémsi listu, který jsem si žel konkrétněji
nepoznamenal, v levém horním rohu sudé stránky nemohl nepovšimnout siluety
zajímavého pomníku a jak mě připojený komentář potvrdil, měl úzkou spojitost
s érou napoleonskou, třebaže jméno francouzského císaře zde nepadlo. Po
čase jsem se k fotce tohoto obrázku, i tomu co vlastně celé sousoší
představuje, vrátil a jelikož i původní doprovodný text tu byl dobře čitelný,
na úvod jej tak zde mohu využít v plném znění:
»Pomník
ve francouzském Belfortu.
V těchto
dnech byl v nejdůležitější východní pevnosti francouzské, Belfortu, vládnoucí
nad vchodem ze střední Evropy do Francie, odhalen velkolepý pomník, jenž
oslavuje trojí německá obležení, jenž Belfort v 19. století přestál, a to
r. 1813-14 za velení generála Jeana Legranda, r. 1815 za velení gen. Legourba a
r. 1870-71 za velení plukovníka Denforta-Rochereau. Zvláště skvělou zkoušku
podstoupil za poslední války francouzsko-německé. Počátkem listopadu 1870
objevili se před Belfortem Prusové. Obležení pevnosti, již hájil plukovník
Denfort-Rochereau se 16.200 muži, většinou nováčky a záložníky, trvalo 103 dny,
z nichž 73 uplynulo za stálého bombardování, aniž se pevnost vzdala.
Teprve 13. února 1871 k rozkazu vládnímu zastavil Denfort střelbu a 16.
února vyvedl z něho vojsko své se zbraněmi. – Pomník pochází od slavného
sochaře Bartholdiho a uznává se jako nejlepší dílo jeho.
 |
| Program odhalení pomníku |
 |
| Denfert-Rochereau |
Ostatně význam města daný již
samotnou jeho polohou byl dostatečně znám i v předchozích staletích, a
roku 1813 se o Belfort nebojovalo zdaleka poprvé, neboť až do Vestfálského míru
náležel Habsburkům, ovšem až za Ludvíka XV. a po jeho mohutném bastionovém opevnění
slovutným Vaubanem ještě výrazně stoupla jeho vojensko-strategická hodnota,
třebaže pevnost samotná nikdy nikoho nezastavila, v mobilním válečnictví
19. věku již teprve ne! Snad i proto si Prusko, potažmo již Německé císařství,
mohlo dovolit gesto, že Belfort a kraj v jeho okolí (Territoire-de-Belfort[) byl k poctě jeho hrdinným obráncům vyňat
z nárokovaného alsaského záboru a ponechán Francii!!!
Ano, na počátku 20. století šlo Bartholdimu
(či jak si ještě povíme, zjevně i jeho následovníkům) pravděpodobně zejména o
dvě jiná obležení, jež - pravda - sice všechna nakonec vedla k pádu a
vydání pevnosti nepříteli, ale vždy se tak v zásadě stalo až na přímý pokyn
z Paříže, nebo alespoň v důsledku událostí v srdci Francie!!!
* * *
Pokud jde o přelom let 1813-14 a
komandanta Jeana Legranda, jde toliko o jmenovce mnoha slavnějších osob tohoto
příjmení. Tento se narodil 16. července 1759 v Punchy (Somme) a již roku
1776 vstoupil do Turennova regimentu, čili vojákem se stal již v 17.
letech. Roku 1793 byl již kapitánem v 37. regimentu, ale z neznámého
důvodu revolučních kampaní mnoho neprodělal, v Belfortu se prvně objevil
jako adjutant dosavadního velitele již roku 1796 a od roku 1799 měl převzít velení
zdejší garnizóny sám. Velikou otázkou je jeho hodnost, obvykle je označován
jako generál, ale v Sixově biografickém přehledu tehdejší francouzské
generality nefiguruje, A. Pigeard pak jej ve svém dikcionáři bitev překvapivě označuje
toliko za šéfa batalionu. Ať tak či onak, zjevně tedy v době císařství
dlel stabilně v hlubokém týlu, což se ovšem mělo na sklonku roku 1813
radikálně změnit.
 |
| Belfort s hradem z r. 1750, akvarel z r. 1818 |
Posádka však stále vzdorovala, ale začala
trpět nedostatkem proviantu a přes fakt, že šlo o ryze druhosledové jednotky,
národní gardisty a čerstvé odvedence musela provést několik výpadů. Konkrétně
je zmiňován ten z 13. února, jenž měl mj. vést ke zničení mostu u obce
Danjoutin (jižně od Belfortu), což se však zdárně realizovat nepodařilo. Přesto
Legrand jakékoli poraženectví odmítal (další odmítnutí výzev ke složení zbraní
je datováno 12. III.) a 20. března nechal ostentativně a v mezích možností
obřadně slavit narozeniny Římského krále, Napoleonova legitimního syna a
dědice. Vyčerpanost posádky se nicméně stupňuje a Legrand prý stahuje přední
hlídky, otázkou je zda se tím dá rozumět např. postupná evakuace garnizony do
vlastní citadely, nebo zda tomu lze rozumět, že do té doby Francouzi drželi i
nějaké předpolí...
 |
| Belfort-současný stav |
Francouzi prý zaplatili houževnatý odpor
ztrátou plné třetiny z třítisícové posádky, ale jelikož jsou tu sečteni
jak mrtví, tak i toliko zranění a během výpadů zajatí, tak fatální ztráty těžko
odhadnout. A také vyčíslit škody hospodářské, stejně jako oběti civilní... Mnohé
svědčí, že Jean Legrand v Belfortu zapustil kořeny, nejspíše se zde i
oženil a přízeň místních nikterak nepozbyl, jen tak si lze vysvětlit, že od
prosince 1817 se stal zdejším starostou a 22. června 1824 tu jako všeobecně
vážený muž i zemřel...
 |
| Legrand |
* * *
Jeho vrstevníkem byl i druhý zvěčnělý obránce
Belfortu, ovšem zatímco Legrand vzdoroval protivníkům nejspíše sice zatvrzele,
ale poměrně pasivně, divizní generál Claude Joseph Lecourbe (nikoli tedy
Legourbe), musel k obraně pevnosti přistoupit zcela jinak, aktivně a
agresivně, neboť měl teoreticky pod sebou celý VIII. armádní (Jurský
pozorovací) sbor, byť tento existoval spíše na papíře, ač někdy bývá označován
i za Jurskou armádu [l'armée du jura; jak je uvedeno mj. i na popisovaném pomníku!]. Každopádně
měl hájit poměrně široký úsek francouzského pomezí a k dispozici neměl zdaleka
ani tolik mužů jako Denfert-Rochereau o půl století později. Jeho výhodou bylo
zejména to, že daný kraj důvěrně znal, nevýhodou, že prakticky 15 let stál mimo
službu a tak bylo velkým překvapením jak to, že byl tímto úkolem pověřen, tak
že jej od do té doby znepřáteleného císaře přijal, byť on to nepochybně vnímal spíše
tak, že v těžké chvíli vlasti ještě na stará kolena pomůže hájit
Francii...
Pokud jde o datum narození, panuje v
dostupných zdrojích obecně shoda, že se tak stalo 22. února, ale rozpory jsou jak
v místě (Ruffey-sur-Seille/Besançon – přičemž v prvním je minimálně pohřben...),
tak v roce narození (1758/1759), přičemž na pomníku v Belfortu je zcela
chybně uveden dokonce letopočet 1760. Třebaže šlo rodem o aristokrata,
přihlásil se k revoluci a jeho vojenská dráha (počínající vstupem do
Akvitánského regimentu v květnu 1777) by vydala min. na samostatný článek.
Jako královský voják bojoval před Gibraltarem, jako revoluční převážně na Rýnu,
pak přešel k Severní armádě, kde jeho život hrozilo ukončit ostří
gilotiny, ale přes poměrně dlouhé žalářování nezatrpkl.
 |
| Lecourbe |
V době útěku ex-císaře z Elby
byl inspekčním generálem 6. (Besançon) a 18. (Dijon) vojenské divize (oblasti), po
exulantově vylodění a počátečním úspěchu měl stanout jako divizionář po Neyově
boku a Napoleona zastavit, ale asi byl i on stržen vírem událostí. Nejpozději
27. března akceptoval změnu režimu a převzal velení 18. divize a nadto, přes
zjevnou rezervovanost vůči Napoleonovi, evidentně neodmítl ani titul hraběte
císařství (byl mu udělen již k 3. dubnu) ani následný akt uvedení mezi
francouzské pairy (2. června), byť zde osobně přítomen mohl být jen stěží. Po
vojenské stránce již záhy (16. dubna) obdržel velení observačního sboru
v oblasti Jury (Corps d´observation
du Jura) a do Belfortu dorazil buď 30. dubna, nebo až 1. května, ale
každopádně se v něm nemínil nechat zablokovat a jurskou pevnost
(belfortskou citadelu i bastionovými valy opevněné město) jako takovou svěřil již
7. června čtyřiapadesátiletému generálu Josephu Boyerovi...
Boje v této oblasti se intenzivněji
rozhořely patrně až na konci června, neb tu spojenci překročili Rýn až
v noci z 25. na 26. tohoto měsíce. Lecourbe byl nucen ustoupit
k městysu Dannemarie na třetinu cesty mezi Belfortem a Altkirchem, třebaže
se vojáci Lecourbeho VIII. sboru od počátku bili na zdrženou s muži I. rakouského
sboru hraběte Colloreda, již 28. byli Francouzi vytlačeni i z Chavannes v půli
cesty a 30. června je datován střet u Foussemagne, kde již měl velet osobně
generál Lecourbe, ale disponujíc sotva 8000 muži 40.000 nepřátelský příval
zastavit nemohl. Prvního července pak byl generál Bertrand (Antoine-Joseph)
napaden v předsunuté opevněné pozici u městečka Bourogne již asi 10 km
jihovýchodně od Belfortu. Se dvěma bataliony národní gardy útoky odrazí, ale
přesila nepřátel jej nutí využít krytu noci k ústupu na Montbéliard (tedy
směrem k západu, ne k pevnosti samé), kde zaujme pozici spolu
s kolonou generála Meuziaua mezi vesnicemi Sochaux a Châtenois.
 |
| Belfortský lev |
 |
| Pruské obléhání Belfortu |
Dvoutýdenní aktivní obrana Belfortu roku
1815 byla sice obdivuhodná, ale přesto v žádném ohledu rekordní, bylo spoustu
míst a velitelů, kteří jak nepříteli, tak i direktivám z Paříže vzdorovali
podstatně déle, ale to by bylo na jiný příspěvek. Neporažený Lecourbe o žádnou milost
neprosil, ani protivníky, ani krále a zdá se, že po obdržení zprávy o svém
penzionování zůstával v Belfortu, kde již 22. října 1815 zemřel. Nakolik to
bylo náhle, či po dlouhé těžké nemoci jsem nedokázal stanovit, ale bylo to skon
pro vojáka takřka nedůstojný, snad na nějaký zánět močového ústrojí – zda se na
tom podepsaly útrapy poslední kampaně, je také otázkou, již uspokojivé zodpovězení
jsem vzdal, byť jsem se mj. dočetl, že vyčerpání a frustrace svou roli hrály,
ale přeci jen bylo již po více než čtvrt roce po utichnutí palby...
 |
| Belfortský lev-detail |
Lecourbeho sochu, jež vcelku odpovídá
dohledaným podobenkám, jasně rozpoznáte dle postoje v němž si svou pravou
rukou (svírající rukavici) opírá v pase, levá je nonšalantně položena na
šavli, přičemž generál je situován nejblíže Starému městu, kam i upřeně
hledí... Ve staré městské zástavbě nalezneme i generálův úmrtní dům, snad ve
své době zájezdní hostinec (hôtel), dnes penzion s restaurací (na Grande Rue 18), nesoucí pod jedním
z krajních oken i pamětní deskou k tomuto faktu se vztahující,
k jeho místu posledního odpočinku bychom však museli zajet až ke kostelu v
Ruffey-sur-Seille,
poblíž Lons-le-Saunier, tedy zhruba na půli cesty od Belfortu na Lyon...
* * *
Monument sice pochází od známého
francouzského (či chcete-li alsaského) sochaře a architekta Frédérica Augusta
Bartholdiho (*1834 v Colmaru), ale že by šlo o nejlepší jeho výtvor je
krajně diskutabilní – rozhodně však není nejslavnějším, tím je nepochybně
newyorská socha Svobody... V Belfortu pak je jeho dílem i onen již výše
glosovaný 11 metrů vysoký a 22 metrů dlouhý pískovcový lev-ochránce spočívající
před citadelou a jeho skulptury najdeme i v Paříži (zmenšeninu
belfortského lva na Denfert-Rochereauově náměstí), Lyonu či Bazileji, ev. za
velkou louží vedle New Yorku i ve Washingtonu, Bostonu, či další repliku
belfortského lva dokonce i v kanadském Montrealu, jeho dílem jsou jak
sochy (např. Lafayette), tak kupříkladu i fontány... Bartholdi sám se navíc realizace
svého památníku Tří obležení, což byl dle všeho primárně jeho nápad a záměr,
nedožil, neboť již 4. října 1904 v Paříži zemřel...
Chybělo pak málo, aby žádný památník
nevznikl, neb starosta Belfortu zamýšlel odstoupit od smlouvy a sochaře Antoine
Marciého (autora Quand-Même statue) pověřil aby realizoval toliko původně zamýšlený pomník
Denfert-Rochereauovi. Proti tomu se razantně postavila Jeanne-Emilie Bartholdiová,
vdova po zesnulém umělci, i jeho přítel Louis Noël, jehož na tuberkulózu umírající
mistr pověřil dohotovením díla. Trvalo takřka šest let právnických i znaleckých
tahanic než bylo dosaženo kompromisů, že realizace monumentu bude uskutečněna
podle smlouvy uzavřené v listopadu roku 1902 s Bartholdim, toliko
s několika drobnými úpravami (např. se zdá, že Denfert a ústřední sousoší
bylo odlito z bronzu, zato obránci z let prvního císařství zhotoveni
toliko z nějaké levnější slitiny, byť na moderních fotografiích žádné
„barevné“ odlišnosti nepozoruji) a finančními kompenzacemi (zde je otázkou
komu, za vdově či třeba v mezidobí zaangažovanému Marciému), pokud tak
není zašifrována nějaká státní dotace...
Je tu i otázkou, odmítala-li by městská
rada posvětit a financovat konečnou realizaci tak dlouho, byl-li by veřejnost
či odborníci přesvědčeni, že jde vskutku o nejlepší výtvor již světoznámého
mistra, byť třeba i jen ideově? Rámcové nákresy totiž byly hotovy již roku 1902
a maketa projektu byla veřejnosti prezentována v říjnu 1903 na Podzimním
salonu v pařížském Malém paláci. V době Bartholdiho smrti měla být již zcela
hotova zejména ještě blíže neglosovaná ústřední skulptura, jež zpodobňuje
primárně ženy, a je tak nejspíše věnována zejména belfortským civilistům, byť
jedna z dívek svírá meč a jediný mládenec prapor, což je více než
symbolické ztvárnění ozbrojeného vzdoru. Belfort se tak či onak od roku 1871
stal takřka synonymem k francouzské národní hrdosti a záležitost realizace
nového zdejšího pomníku se nejspíše stávala postupem času čím dál tím více věcí
spíše politickou, než akademickou, byť i finance tu jistě sehrály významnou
roli...
Zdá se, že se i proto do celé záležitosti nakonec
tak či onak nejspíše vložil i francouzský prezident Armand Fallières, a po pro všechny strany závazné ratifikaci kompromisní
dohody prefektem belfortského teritoria, dne 10. května 1910, mohlo být
přikročeno ke konečné kompletaci. K té došlo na rozhraní starého a nového
Belfortu, tj. již za někdejší valy pevnostního města expandující zástavby (v
tomto případě směrem k říčce La Savoureuse na místě někdejší Porte de France zdemolované již roku 1891); nešlo však o pražádnou
degradaci či odsun na periferii, bylo tu nově (a dodnes je) situováno náměstí
Republiky a usídlila se zde mj. i oblastní prefektura k jejíž budově čelem
a tedy na asi nejčestnějším místě stojí právě bronzový Denfert-Rochereau...
Nicméně celé sousoší, jež bylo nakonec zjevně
dílem vícera tvůrců (vedle Noëla je mezi zhotoviteli uváděn i ještě o generaci
mladší Jules Déchin) nakonec dokončeno bylo a dodnes se v Belfortu skví
v celé své monumentálnosti (velikost komandantů by měla být 2,8 metru;
výška středového sousoší 3,4 metru; vše samozřejmě míněno bez podstavců!!!) a
lze tvrdit i takřka optimální kráse. Nedávno byla totiž celá kompozice k stoletému
jubileu odhalení i cele zrenovována a svůj úsudek o inkriminovaném sousoší si
dnes ve věku internetu může udělat snadno každý sám. Spousty dalších detailů,
ba i pikantností (např. o vskutku velkolepě pojatých oslavách z roku 1913,
jež minimálně svou mnohadenností předčily ty v Lipsku, či jak pí. Bartholdiová
uhnala svého chotě falšujíc svůj původ i věk...) pak najdou zájemci primárně na
tématicky asi nejucelenější webové stránce.
I když nebudete umět francouzsky,
doprovodné ilustrace jsou tam dostatečně vypovídající...
pod kasárnami jasně patrný
lev
belfortský lev – historický
detail
Lecourbeho úmrtní dům
Žádné komentáře:
Okomentovat