sobota 8. srpna 2015

NAPOLEON I. A ALEXANDR I.

Teď nesu trochu kůži na trh a dávám sem hrubou verzi první kapitoly knihy o Napoleonově polském tažení roku 1807. Mnozí se mě, hlavně přes facebook, ptali, zda v ní bude i rok 1806 s porážkou Pruska, a já odpovídal, že nikoliv, že jen ve vztahu k úvodu do situace, vlastních dějů a válečných operací. Chtěli vědět, proč, a já odpovídal, že se potřebuji dostat k tomu goethovskému jádru pudla, kterým zde bude první velké zápolení Napoleona I. s Alexandrem I., jež skončilo francouzským vítězstvím. Bylo to ovšem vítězství jen na válečném poli, ošidné a dočasné, neboť císař Francouzů nikdy nepochopil pravou podstatu toho, jak o něm imperátor vší Rusi smýšlí, a nakonec na to doplatil. Ještě nevím, jak se kniha bude jmenovat, jestli NAPOLEONOVO POLSKÉ TAŽENÍ, nebo VÍTEZSTVÍ NAD RUSY,  či OŠIDNÉ VÍTĚZSTVÍ, atd., předpokládám ale, že líčení Alexandrova vztahu k Napoleonoi budou někteří pokládat za přehnané, nepodložené, vyfabulované. Není, dokladů k tomu je dnes dost jak v historických monografiích (především Olega Sokolova), tak i v antologii ruských vzpomínek na tažení 1807, kterou vydal A. Mikaberidze. V tomto duchu se ostatně nese i prvních pár stránek, které máte zde...





I.
OPLATIT SLAVKOV!

„Slavkovské fiasko Alexandra nezastavilo. Ne, nikdy to nebyl naivní mladík, kterého „špatní“ rádci dotlačili k válce. Teď, po Slavkovu, byla jeho nenávist vůči Napoleonovi ještě divočejší a nesmiřitelnější. Hanba strašlivé porážky neznamenala pro tohoto nadutého mladého muže lekci, v tom se Napoleon pletl. Alexandra jen utvrdila v úmyslu Napoleona za každou cenu svrhnout. Francouzská a ruská děla nestačila ještě vychladnout, a Alexandr už zas připravoval nepřátelské vojenské akce.“
Oleg Sokolov: Le Combat de deux Empires.

Napoljoška

Bylo po bitvě a nic nevypadalo tak jako před ní. Vidina slavného vítězství, za níž se bezmála osmadvacetiletý Alexandr I., imperátor vší Rusi, trmácel ze sídelního Sankt-Petěrburgu až kamsi na Moravu, zmizela, místo ní přišla velká porážka a mladý panovník prchal. Přesněji řečeno byl vyváděn z velitelského stanoviště na výšinách Prateckého kopce, odkud jej poslal Kutuzov včas do bezpečí, předjížděl ustupující i prchající a v doprovodu nevelké suity, rozmnožené o odřad generálporučíka Miloradoviče, vjel do městečka s těžko vyslovitelným jménem Austerlitz, kterému tehdy říkalo Slavkov jen pár místních. Tam chvíli čekal na Kutuzova, a když se nedočkal, nechal to místo, které dá prohrané bitvě jméno, vlevo za sebou a ujížděl dál na Hodějice. Ves kolem půlnoci zaplavili ranění a demoralizovaní vojáci, v chaosu i zmatku se eskorta rozpadla či rozprchla, zmizela dokonce i ekvipáž, za jejímiž záclonkami se do té doby nikým nepoznané imperátorské Veličenstvo skrývalo a Alexandr zůstal jen se třemi lidmi, lékařem Williem, štolbou Eném a kurýrem Prochnickým. Tahle skupinka naštěstí narazila na hraběte Černyševa, pobočníka generála Uvarova, a nedlouho poté čirou náhodou i na generálmajora Kutuzova. Imperátor si s ním vyměnil pár slov a pokračoval v sedle dál k jihu na Čejč, po pár kilometrech ale musel v Hodějicích sesednout.
            „Nesnáze podstoupené v bitvě, trudný dopad porážky a emoce, jedním slovem kombinace duševního i fyzického neklidu, zhoršily churavý stav panovníkův a on byl nucen zastavit (…) v jednom rolnickém domku, kde nenašel k odpočinku nic víc než slámu. Hlava mu hořela a on vykazoval symptomy nemoci, které se říká cholerina,“ napsal decentně Alexandrův dvorní historik Michajlovskij-Danilevskij.
            Cholérine byla označením pro menší průjem, v tomto případě bezpochyby nervového původu, a doktor Willie hledal něco na posilněnou, neboť zásoby čehokoliv zmizely i s kočárem. V sousedním stavení našel útočiště rakouský císař František, logicky se tedy ohlásil tam a žádal o kapku vína, byl ale maršálkem paláce Lambertim stroze odmrštěn s tím, že habsburský panovník také nic nemá.
Tři hodiny spánku na slámě nicméně ruskému imperátorovi prospěly natolik, že mohl vylézt do sedla a dojet do Čejče, kde se shromažďovalo jádro poražené, značně rozvrácené ruské armády. Bylo po válce, Alexandr pokračoval během dne do 15 km vzdáleného Hodonína, kde raději přešel na opačný břeh řeky Moravy, a chvilku setrval v Holíči. Už se ze šoku vzpamatoval, habsburskému panovníkovi dal požehnání k mírovým jednáním, sám ale o něčem takovém slyšet nechtěl. Kolem čtvrté ranní 5. prosince se u něj nechal ohlásit generál Savary, Napoleonův muž pro všechno, aby imperátora informoval, že mezi francouzskými a rakouskými jednotkami bylo vyhlášeno příměří, načež dodal, že i proti ruským jednotkám zastaví Francouzi válečné akce, pokud bude Romanovec souhlasit.
Alexandr se už dokonale ovládal, rozmlouval s generálem jako pravý charmeur, okouzlující lichotník, který budí dojem, že vítěze a jeho um válečníka obdivuje, když došlo na francouzský požadavek, aby ruská vojska opustila co nejrychleji území habsburské říše, vypadl poněkud z role. Souhlasil až  po krátké úvaze a žádal záruky, že na něj nikdo nezaútočí, k čemuž Savary opáčil, že Napoleon chce totéž z ruské strany.
„Nu což. Jaké záruky ode mne chce?“ zeptal se.
Pověřil mě, aby mi Vaše Veličenstvo dalo svoje slovo, a poručil, abych, jakmile je dostanu, odejel k vojsku maršála Davouta, které zastaví postup,“ odvětil Savary.
Bylo to vznešené i velkorysé a spokojený, trochu překvapený imperátor svoje slovo bez váhání dal. Pokud ale Napoleon doufal, že mu tento vpravdě rytířský postoj získá Alexandrovo srdce a časem i ruské spojenectví, přepočítal se. Včera, 4. prosince, se imperátor vší Rusi nepřipojil ke schůzce dvou císařů u Spáleného mlýna, o setkání a příměří nejevil nejmenší zájem a na mír s císařem Francouzů ani nepomyslel! Vše se omezilo jen na jediný článek v dohodě o příměří, podepsané 6. prosince maršálem Berthierem a knížetem Liechtensteinem bez přítomnosti ruského zástupce v kounicovském sále slavkovského zámku. Stálo v něm:
„Ruská armáda vyklidí rakouské země a rakouské Polsko, zejména pak Moravu a Uhry, během 15 dnů a Halič během jednoho měsíce...“
Což se i stalo…
Přesto zůstávaly napoleonská Francie a alexandrovské Rusko ve válečném stavu!
Napoleon nicméně 5. prosince, v den, kdy Savary tlumočil jeho vzkaz i rozhodnutí, v Brně, pruskému ministru zahraničí Haugwitzovi řekll:
„Rusko dostanu, ne dneska, ale za rok, dva, možná ode dneška za tři roky. Čas všechny vzpomínky zahladí a možná pak vznikne spojenectví, které mi bude vyhovovat ze všech nejlépe.“
Časově se nemýlil, mír měl ale získat za cenu nesmírných obětí a proti Alexandrově vůli. Na prámu v Tylži, kde se bude uzavírat, dá na krásná slova, lichotky i objetí a nepochopí, že imperátora vši Rusi na svou stranu nezískal. V tom bude dál doutnat od roku 1804 živená, v případě potřeby pečlivě skrývaná nenávist. Napoleon ji neodhalí ani nepochopí a bude to možná největší chyba jeho vlády, v jejímž důsledku nakonec přijde o vše.
Alexandr I. zatím ujížděl zpět dálavou k sídelnímu městu a bezpochyby se k němu blížil s rozporuplnými pocity, neboť se vracel ne jak mladý krásný archanděl Gabriel, ale jako poražený a ponížený. Zvěsti, které jeho návratu předcházely, nicméně vyvolaly ohlas, kterého se panovník nenadá.
„Byli jsme opilí radostí, že ho zas vidíme. Dojel v noci; ráno překypovaly palácové chodby davy lidí, sotva se dalo projít, a náměstí před palácem se černalo lidmi. Když se objevil, spěchali mu políbit ruce, nohy, ba i jeho šat,“ vzpomínala hraběnka Stroganovová.
Nešlo jen o dvořanské lichocení a tradiční lásku prostých Rusů k caru-báťuškovi, tady padly na úrodnou půdu i oficiální zprávy, podpořené líčením navrátilců z prohrané kampaně, které svalovaly všechnu vinu na Rakušany.
„Jejich bezectné chování, kterému za onu porážku vděčíme, mne nepopsatelně pohoršuje. Nemám slov, abych vyjádřila, co cítíme při pohledu na celý ten zbabělý, proradný a nakonec i tupý národ, který má ty nejodpornější vlastnosti… Navzdory všem porážkám i zradě všude kolem nich si naše skvělé jednotky vydobyly novou slávu, dokonce i v očích nepřátel, a ve svých krajanech budí nejprudší nadšení. Jsou to andělé, mučedníci, tihle vojáci, a hrdinové k tomu. Umírali hlady, padali vyčerpáním a toužili se bít, zatímco k nepříteli dojížděly konvoje s potravinami a ty mizerné rakouské jednotky měly všeho dostatek…,“ psala své matce Jelizaveta Alexejevna, Alexandrova choť, a vyjadřovala tím mínění nejen celé sankt-petěrburské společnosti, ale i všech Rusů v metropoli, která udávala tón.
Překvapen nebyl jen car, stejně se divili i jeho vojáci.
Nikolaj Nikolajevič Novosilcev, jenž byl v tažení na Moravu a zpět v imperátorově blízkosti, svému příteli Pavlu Stroganovovi v lednu 1806 psal o tom, jak se veřejného mínění v metropoli obával:
„Neklid a hanba se tam vůbec objevit rostly úměrně k tomu, kterak jsme se k hlavnímu městu blížili. Představte si náš údiv, když jsme se dozvěděli, že imperátora tam uvítali s těžko popsatelným nadšením, že to dobré město Petrohrad bylo u vytržení nad vznešeným způsobem, jímž si naše armáda v posledních bojích vedla; všichni byli přesvědčeni, že se skládala ze samých hrdinů (…) a že netoužila po ničem jiném, než po okamžitém pokračování v bitvě, jenže tohle Rakušané nechtěli a aby jí v tom zabránili, uzavřeli proti naší vůli příměří, že, vzato kolem a kolem, se tihle Rakušané chovali jak praví zrádci zaprodaní Francii a že by bitvu prohráli, protože oni prozradili plány Francouzům a celá jejich armáda k nim hned přešla…“
Byl to osvícený a prozíravý diplomat, na onen příval nadšení pohlížel realisticky a v témže listu psal i o vystřízlivění:
„Brzo vešlo ve známost, jak se věci seběhly, jaké byly skutečné příčiny naší porážky a jak jsme se po ní zachovali. Nedlouho po našem návratu jsme byli svědky toho, jak alarmujícím způsobem imperátor u veřejného mínění klesl; už se nemluvilo o zradě a všechna naše neštěstí přičítali na vrub jemu.“
V druhosídelní Moskvě to bylo ještě horší a dvacetiletý Filip Filipovič Vigel, ruský šlechtic švédského původu, kterého právě přidělili k diplomatické misi do Číny, ve svých Zapiskach napsal:
„Moskvu jsem opustil 24, března [1806, data jsou gregoriánského kalendáře] a dojel do Sankt-Petěrburgu osmadvacátého po desetiměsíční nepřítomnosti. Veřejné mínění jsem tu shledal od moskevského velmi odlišné. Moskvané si dovolovali cara kritizovat, dokonce ho zesměšňovali a zasypávali jeho porážku nadávkami, v nichž jemu samotnému posměšně říkali Napoljoška. Veřejné mínění v Sankt-Petěrburgu bylo mnohem rezervovanější: všichni cítili, že ponížení, které zakusila hlava státu, musí nutně cítit celá země.“
Dodával, že prostý lid si Napoleonovo vítězství vykládal ne jako důsledek jeho schopností, ale náhody a štěstí.
„Všeobecně tu vládla touha po nové válce. Urození mládenci, kteří se tažení zúčastnili, byli povzbuzováni emigranty a Napoleonem pohrdali ani ne tak proto, že byl nepřítelem naší otčiny, ale spíš kvůli tomu, že v něm spatřovali jen maličkého lajtnanta, kterému se podařilo uzurpovat trůn velkého krále Ludvíka. Tito mládenci mluvili povýšeně a výhružně příštích válečných úspěších…“
Lidé rozumní se tomu zpočátku posmívali, ve frankofonní ruské společnosti jim potichu a po straně říkali zéro (nula) místo héros (hrdina), což znělo skoro stejně, a kříže Řádu svaté Anny IV. třídy, jež Alexandr po Slavkovu rozdával plnými hrstmi (tyto kříže se nosily zavěšené na hruškách mečů) nazývali místo Anne (Anna) âne (oslí). Většina společnosti ale stála na jaře 1806 znovu za Alexandrem, podpora panovníka splývala s vlnou ruského vlastenectví a Vigelovi neuniklo, kterak tu vzrostly sympatie k Anglii i britský vliv na ruskou politiku. Británie zůstávala až na krátkou peripetii po Slavkovu dík ostrovní izolaci nejzarputilejším Napoleonovým protivníkem a imperátor vší Rusi v ní spatřoval jediného spojence.
„Vláda strávila celé léto roku 1806 přípravou nové války proti Napoleonovi,“ dodal ještě autor citovaných memoárů a ani v nejmenším se nemýlil.
Alexandr I. chtěl novou válku s Napoleonem stůj co stůj.
Z šoku, který zažil krátce po bitvě, se už rychle vzpamatoval, leč svoje chvilkové, průjmem provázené selhání, nesl těžce, byť to pečlivě skrýval, a od první chvíle, kdy se do svého paláce vrátil, nemyslel na nic jiného než na odplatu.
Proč?


8 komentářů:

Martin Šavel řekl(a)...

Tak na tohle se těším moc! Tyhle díla o jednotlivých kampaních považuji za best of Kovařík. Nezbývá než doufat, že se někdy ještě dostane i na saskou kampaň.

Theodor řekl(a)...

Ad) NÁZEV budoucí knihy

Přimlouval bych se za "Napoleonovo polské tažení: Ošidné vítězství".

1. Název "Napoleonovo polské tažení" mi přijde nejpřesnější, jasný a věcný, ale možná příliš suchý.
2. Podtitul "Ošidné vítězství" by byl takový tajuplný, mnohoslibný - proč ne!? Dobrá návnada. Od "beletričnosti" zpět k "faktu" by jej mohl připoutat výše zmíněný hlavní název.
3. Název "Vítězství nad Rusy" mi připadá jaksi "nemastný, neslaný". Nenapovídá o jaké vítězství půjde, ani nepovzbuzuje představivost.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Taky o tom Ošidném vítězství přemýšlím, jen mi vadí podobnost s Nejistými vítězstvími (II. díl Napoleonových zažení). A Napolonovo poslké tažení jako podtitul. Nijspíš ano... Zhruba do Vánoc o tom mohu přemýšlet, dřív to nedodělám, k když jsem se včera přiblížil před Golymin...

Jiri Kovarik řekl(a)...

Saská kampaň??? Myslíte 1813?
To je nejsložitější ze všeho. Jen Lipsko by vydalo na knihu... Ale objevují se úžasné nové anglické věci..., k tomu starý dobrý Nafziger, tuny memoárů... Uvidíme..., dá li pámbu zdraví...

Jiri Kovarik řekl(a)...

A Theodore, dík za nápad!!!!!!!

Martin Šavel řekl(a)...

Ano, myslel jsem kampaň roku 1813. Je mi jasné, že rozsahem či množstvím událostí/bitev by byl nejspíš i dvoudílný formát jako u ruské kampaně či Waterloo málo. Ale kdo jiný, když ne Vy?! Věřím, že máte před sebou ještě mnoho plodných let...

Co se týká názvu, Ošidné vítězství zní dobře, ještě bych jako návrh přidal např. něco jako Polským blátem a sněhem...

Jiri Kovarik řekl(a)...

Good idea...! A na 1813 budu myslet. Výhledově... :-)

Theodor řekl(a)...

Není vůbec zač. Všechny tři nápady jsou vaše, jen jsem vyjádřil dojem, jak na mne působí jednotlivě a v kombinaci. Zaujal mne výraz "ošidné" - moc se ni líbil a říkal jsem si, že by bylo škoda se ho vzdát. Je výstižný i neotřelý a přitom srozumitelný, což je dobré jak pro zapamatování tak pro upoutání pozornosti; to je vzácné.

Odlišit od zvažovaného dřívější "Napoleonova tažení II.: Nejistá vítězství" prohozením titulu a podtitulu ("Ošidné vítězství: Napoleonovo polské tažení") mi také přijde jako velice dobrá myšlenka. Vizuálně jsou dost odlišné, takže by to spolu s rozdílem v mn./j. čísle mělo stačit, byť jsou výrazy "nejistá" a "ošidné" pro běžného čtenáře sémanticky blízko.