SLAVKOVSKÁ BITVA V KONTEXTU NAPOLEONOVÝCH TAŽENÍ

Jiří Kovařík

Tento text vznikl roku 2005 jako přednáška, publikovaná posléze ve sborníku TŘETÍ KOALIČNÍ VÁLKA 1805 (AKCENT Třebíč 2005). Vytáhl jsem jej ze svého archivu jako pokus a  analýzu Slavkova/Austerlitz skrze obecné faktory napoleonských válek a tažení císaře Francouzů vůbec.

Není sporu o výjimečnosti slavkovské bitvy. Yorck von Wartenburg¹⁾ právem cituje a zdůvodňuje Jominiho větu:

            „Velké bitvy našich dnů se datují teprve od roku 1805.“

            Není ani pochyb o Napoleonově genialitě, ostatně už rakouský generál Stutterheim²⁾ nedlouho po bitvě napsal:

            „Francouzský císař tu mistrně využil všech chyb spojenců...“

To však jsou pouze dva úhly možných pohledů. První posuzuje Slavkov ve vztahu k revolučním válkám a předchozí frederikánské koncepci. Druhý se soustřeďuje do značné míry jen na otázku plánu a jeho realizace. Jak ale na onu památnou bitvu pohlížet z hlediska všech Napoleonových kampaní, tedy z pohledu období 1805 – 1815?

Zkusme zkoumat nikoliv její novátorství, ale faktory, které na výsledek bitvy i tažení (slavkovského jako zvláštního a ostatních tažení jako obecného) působily. Podívejme se na ni v proměnlivém světle napoleonských kampaní takřka z pohledu  filozofických kategorií protikladů obecné - zvláštní - jedinečné. Zkusme shrnout, v čem byla ojedinělá a výjimečná, co z prvků v ní obsažených v průběhu dalšího desetiletí zůstalo, zmizelo, nebo přešlo z Napoleonovy strany na stranu jeho protivníků. Třeba tak oprostíme bitvu u Slavkova od nánosu legend, neboť ty se zdaleka netýkají pouze pověstných zamrzlých rybníků. Houževnatě přetrvávají v řadě líčení oněch událostí jako důsledek povrchních znalostí a celkového nepochopení souvislostí. Jen tak lze, mohu-li parafrázovat Písmo, dát císaři, co jeho jest.

            Téma se jaksi podvědomě zrodilo ze sběru materiálu, studia a konečně ze psaní jednotlivých svazků mého čtyřdílného projektu „Napoleonova tažení“, jehož první dva díly spatřily už světlo světa v nakladatelství AKCENT. Pokoušet se analyzovat a poté syntetizovat sumu tažení císaře Francouzů v letech 1805 – 1815, chápat záměry, kampaně, manévry, bitvy, to vše s sebou nutně přináší kromě poznání i určitou snahu po zobecnění a především nové otazníky.        

Předně si stanovme (aniž můžeme vyloučit, že něco opomeneme) okruhy, jež ovlivňují výsledek kampaně a bitvy, tedy i slavkovské. Lze je (bez nároků na úplnost) shrnout do následujícího desatera:

1.      osobnost vojevůdce, jeho schopnosti a strategické i taktické myšlení

2.      záměr a manévr

3.      způsob řízení a velení, úroveň vyšších velitelů

4.      početnost armády a organizační struktura

5.      úroveň výcviku, míra bojových zkušeností a schopnost manévrovat

6.      úroveň štábní práce a s ní související logistika

7.      koordinace přesunů a jejich rychlost

8.      ideologie, tj. motivace vojsk

9.      informovanost o nepříteli, odhad sil, podcenění či přecenění

10.  taktické zásady a prvky dané armády

Proberme těchto deset bodů nejen z francouzského, ale i z rusko-rakouského úhlu pohledu a podívejme se přitom, zda se nenabízí porovnaní s jinými Napoleonovými bitvami. Možná tak najdeme částečné odpovědi na příčinu vítězství i porážek.

1. Osobnost vojevůdce a jeho strategicko-taktické myšlení

Pokud jde o bitvu u Slavkova, podal v tomto ohledu vyčerpávající odpověď Michel de Lombarès.³⁾ Půlstoletí od napsání oné studie je však dlouhá doba a nebude na škodu obsah připomenout. Vůdčí císařovou myšlenkou byla z nutnosti plynoucí snaha svést generální bitvu ještě před zimou, jež už byla přede dveřmi. Všichni víme, že během zimy se mohlo leccos změnit, počínaje příchodem ruských posil, možným přesunem sil arcivévody Karla z jihu, vojenským vystoupením Pruska, atd. Veškeré Napoleonovo úsilí se soustředilo na to, aby síly koalice na sebe nalákal, přičemž dával okázale najevo vlastní slabost. Část sil jádra Grande Armée zůstává poměrně daleko od Brna (Jihlava, Vídeň) a je připravena (takřka podle harmonogramu naplánovaného přísunu posil) vytvořit to, co císař nazve o rok později, v Prusku, bataillon carré. Zcela ojedinělá je vyčkávací strategie; situace, v níž Napoleon několik dní doslova nabízí a vnucuje bitvu, přičemž předstírá vyklizení pozic, se už nebude opakovat.

Způsob myšlení a příprav, rozebraný podrobně výše uvedenou studií, nelze označit než za geniální, nicméně je nutno upozornit na jeho dobovou podmíněnost. Do určité míry funguje ještě na vrcholu Langrafenbergu nad Jenou, v roce 1807 už ale nepřináší strategická lest účinek: Bennigsen se u Bergfriedu nevžene slepě do pasti a nenastaví Napoleonovi bok, ustoupí k Pruskému Jílovému a teprve tam, v předem vybraní pozici, svede bitvu. Ani u Wagramu komplikovaný klamný manévr nevyjde a arcivévoda Karel nesestoupí s wagramských výšin do roviny k Dunaji, jak by si císař přál. Naprostý neúspěch pak představují Napoleonovy snahy vnutit nepříteli generální bitvu v průběhu drážďanských operací na počátku podzimu 1813; protivník se vždy obratně vyhne, nebo včas ustoupí. Je to problém, který souvisí zejména s otázkou informovanosti.

            Pokud jde o osobnost vojevůdce, má Napoleon v roce 1805 obrovskou výhodu jako vládce a vrchní velitel v jedné osobě. Může uplatnit autoritativní a centralistický způsob rozhodování, jeho slovo je rozkaz. Kutuzov takové pravomoci postrádá, s imperátorem, jeho suitou a v neposlední řadě i s rakouským štábem za zády jsou jeho pravomoci natolik omezené, že na její průběh nemá (a nechce mít) vliv. Je to, snad do určité míry s výjimkou Wittgensteinových pravomocí v bitvě u Lützenu a Budyšína, naprosto ojedinělá situace.

            Nutno ovšem podotknout že Napoleonova autoritativnost má i svůj rub, k němuž se dostaneme; omezuje iniciativu a počínaje rokem 1813 naráží na tak velké počty vojsk, manévrujících proti několika uskupením, že nad nimi jedinec nutně ztrácí kontrolu.

2. Záměr a manévr

Je de Lombarèsovou velkou zásluhou, že odhalil rozpor mezi Napoleonovým slavkovským záměrem a jeho skutečným provedením. Mám na mysli ony věty z císařovy proklamace z 12. frimairu roku XIV (1. prosince 1805), v nichž původně stála věta „Naše postavení je skvělé a zatímco budou pochodovat proti našim bateriím, chci jim zaútočit na boky…“⁴⁾, po bitvě, s ohledem na skutečný průběh, změněná na „Naše postavení je skvělé a zatímco budou pochodovat, aby obešli mé pravé křídlo, nastaví mi bok.“⁵⁾  Ponechme stranou ideologicko-propagandistický kontext této změny a dívejme se na ni jako na důkaz neuvěřitelné pružnosti Napoleonova strategicko-taktického myšlení. Slavkov je jedinečným příkladem toho, jak záměr, který se ukáže nereálným nebo neproveditelným, je okamžitě nahrazen záměrem novým.

Manévr, který z reálné situace na slavkovském bojišti vyplynul, sám o sobě výjimečný není, představuje totiž takřka zrcadlový odraz plánu, jenž navrhl na opačné straně Weyrother. Rozdíl tkví v tom, že rakouský štáb na původním záměru dogmaticky lpí, a i kdyby nelpěl, není v reálném čase i situaci schopen účinně jej nahradit plánem jiným.

Onu příslovečnou Napoleonovu pružnost nacházíme v mnoha dalších taženích a bitvách, v obratu bataillon carré na Sále i v samotné bitvě u Jeny roku 1806, v celé bitvě u Friedlandu, landshutském manévru roku 1809, v cestě k vítězství ve druhém dni bitvy Wagramu, v jarní fázi tažení 1813 a na mnoha manévrech kampaně 1814. Byla nejspíše jedním z hlavních klíčů k vítězství; tam, kde ji postrádáme (příkladem může např. Borodino, kde Napoleon rázně odmítá Davoutův záměr strategického obchvatu a překvapivě lpí na čelním útoku s dílčím obchvatem taktickým, případně Drážďany, kde po skvělé reakci na postup České armády následuje vlažné a nekoordinované pronásledování, hlavní příčina porážky u Chlumce ), císař zpravidla úspěch neslaví.

3. Způsob řízení a velení, úroveň vyšších velitelů

U Slavkova je na Napoleonově straně v tomto ohledu vše, co chybí spojencům. Velitelé sborů (snad až na Bernadotta) se důsledně řídí rozkazy a dokonale je plní. Vědí, co je jejich úkolem. Ocitnou-li se v situaci, kdy musejí rozhodovat samostatně (Lannes na odloučeném levém křídle), jsou na výši.

Velitelé spojeneckých kolon naproti tomu jako kdyby nechápali smysl Weyrotherova záměru, třebaže s ním byli (až na Bagrationa a možná Liechtensteina) seznámeni. Jednotlivé kolony postupují nekoordinovaně, součinnost mezi nimi je nevelká, Buxhöwden svým třem kolonám prakticky nevelí a nemá o nich přehled, Kutuzov jako vrchní velitel zamezí postupu čtvrté kolony (což, nutno říci, bylo prozíravé, jinak by vyklidil návrší tak, jak si to Napoleon přál…), aniž o tom tři předchozí informuje. Ruští velitelé neznají dostatečně terén (o čemž svědčí, že musejí mít rakouské styčné s proměnlivou skladbou, někteří (Przybyszewski) neměli čas poznat své bezprostřední podřízené, natož svěřené jednotky, jsou tu nepochybně i jazykové a zvykové bariéry, jakož i vzájemná nedůvěra, kterou v mnoha rakouských i ruských důstojnících zanechala rozpačitá spolupráce z italského tažení roku 1799, a v neposlední řadě ruský despekt vůči armádě, jež se dala odzbrojit v Ulmu.

důstojníky-průvodce). Velí uskupením, jež nemají pevný charakter a byla vytvořena jako pochodové kolony

To vše tvoří u Slavkova Napoleonovu neopakovatelnou výhodu a nesmírný spojenecký handicap. Protivník si toho byl nejlépe vědom a stačí letmo pohlédnout na následné reformy ruské i rakouské (a po r. 1806 pruské) armády, abychom pochopili, že podobnou chybu už nespáchá.

Nutno podotknout, že způsob řízení, u Slavkova neporovnatelně lepší než spojenecký, ztrácel po roce 1806 rychle na účinnost. Protivník se poučil, přizpůsobil armádní strukturu novým podmínkám (jak se zmíníme dále), atd. V dalších taženích se ukázalo, že úroveň nejvyššího velitelského sboru není vyrovnaná a že se v něm nachází málo osobností, schopných samostatného taktického myšlení. Napoleonův způsob řízení něco podobného potlačoval. Vyžadoval především důsledné plnění centrálně vydávaných rozkazů, jež však byly někdy nejasné a mnohdy se křížily.

„Napoleon okleštil u svých podřízených smysl pro strategii a vychovával je k nesamostatnosti tím, že stále požadoval, aby řídil vše sám a za všechno sám zodpovídal,“ napsal právem York von Wartenburg.

Není vyloučeno, že od roku 1812 nesl císař nelibě osobnosti, které měly taktický přehled a strategický rozhled (Davout, setrvávající v r. 1813 na politicky snad významném, avšak z válečného hlediska naprosto podružném severním úseku u Hamburku).

Co z toho plynulo? Maršálové a další sboroví velitelé přivykli, že je císař vede, a v takových situacích si počínali dobře. V samostatných rolích ovšem (s výjimkou Davouta, Gouviona Saint-Cyra, Soulta a snad Marmonta) selhávali. Stačí vzpomenout na Neyův výpad proti Bennigenovi s počátkem zimy 1807, či Berthierovy rozpaky na počátku dunajského tažení roku 1809; Napoleonův strategický rozhled tehdy stihl všechny chyby napravit. Vážné následky se projevily až roku 1813, nejprve u Budyšína, kde Ney zjevně nepochopil smysl císařem zamýšleného obchvatu, poté u Macdonaldovy Boberské armády (porážka u Katzbachu) a v operacích tzv. Berlínské armády (poprvé pod Oudinotovým, a posléze pod Neyovým velením; první měla za výsledek Gross Beeren, druhá Dennewitz). Grouchyho případ v roce 1815 byl už jen vykřičníkem za větou.

Srovnáme-li situaci roku 1805 s rokem 1813, zjistíme diametrální rozdíl: tři spojenecké armády (Česká, Slezská a Severní) operují poměrně důsledně podle v Trachenbergu přijatých strategických zásad, koordinují postup i plány a jejich velitelé nemají se samostatným počínáním (a v Blücherově případě i s iniciativou) těžkosti.

4. Početnost armády a organizační struktura.

Početní stavy a skladba armád u Slavkova se v jednotlivých pracích liší. Vezměme jednu z nejnovějších a obecně rozšířenou, „Austerlitz 1805“ Iana Castla⁶⁾. Ta uvádí pro spojeneckou stranu 72890 mužů (50025 pěších, 14256 jezdců, 318 děl). Jakub Samek⁷⁾ v podrobném Ordre de bataille pro francouzskou stranu dospěl k počtu 74720 mužů (58130 pěších, 11460 jezdců, 160 děl). Ponechme stranou záludnost podobných údajů i to, že někteří autoři přisuzují spojencům jistou celkovou převahu. Konstatujme první závěr: kvantitativně jsou síly zhruba vyrovnané a obě armády mají okolo 80 000 mužů. U Borodina tento počet stoupne přibližně o polovinu; Napoleon měl kolem 130 000 a Kutuzov na 120 000 vojáků⁸⁾. U Lipska bojuje na 160 000 Napoleonových vojáků (630 děl) a spojenci zkoncentrují v jejím závěru až 295 000 mužů (a 1360 děl). Slavkovské bojiště přitom měří na délku víc než bojiště borodinské a nebude sporu, že přehled o něm byl snadnější než ve svírajícím se kruhu kolem Lipska⁹⁾.

            Co z údajů, které lze snadno nalézt a doplnit o další generální bitvy, plyne? Počty armád rostou a spolu s nimi i koncentrace sil v daném prostoru. U Slavkova činí (na čtvereční míli) v průměru 8000 mužů, u Borodina 44 000 mužů na francouzské a 36 000 mužů na ruské straně (pravděpodobně nejhustší koncentrace napoleonských válek), u Waterloo 24 000 mužů.¹⁰⁾ Manévrování je u Slavkova nesrovnatelně snadnější, prostor skýtá možnosti pro strategické jemnosti a umožňuje se jimi zaskvět. Terén je přehlednější, přesuny a přísuny sil se provádějí snáze, viditelnost je slušná (i v důsledku mnohem menší koncentrace děl). Za těchto okolností se slavkovské bojiště jeví jako jedno z nejsnadnějších k ovládání sil.

            „Je příznačné, že všechna Napoleonova největší vítězství - Marengo, Slavkov, Jena, Friedland, byly vyhrány s armádami menšími než 100 000 mužů; větší vojska byla méně pružná a hůře kontrolovatelná, přičemž zhruba stejně silní protivníci byli hůře napadnutelní náhlým úderem,“ konstatoval Rory Muir¹¹⁾.

Pokud jde o bitvy, svedené s počty do 80 000 mužů na každé z bojujících stran, jsou slavkovské podmínky takřka ideální a ranní mlha dává Napoleonovi neopakovatelnou výhodu. U Jeny mu naopak bude tato mlha v rozvinutí útoku překážet minimálně do desáté dopolední, u Pruského Jílového způsobí sněžení katastrofu, u Friedlandu omezí výhled Sortlacký les, nemluvě už o Sénarmontově baterii.

Samozřejmě, že by bylo možné podobným způsobem rozebírat poměr tří hlavních složek armády, pěchoty, jezdectva a dělostřelectva, pro účel tohoto příspěvku však podobná analýza nemá příliš smyslu¹²⁾. Připomeňme však katastrofální nedostatek jezdectva v Grande Armée na jaře 1813, který brání nejen získávání informací, ale i prohlubování úspěchu bitvy a pronásledování. Pokud jde o dělostřelectvo, podotkněme, že vytváření „velkých baterií“ si  protivník rovněž velmi rychle osvojil (Bennigsen u Pruského Jílového, Karel u Aspern/Esslingu i Wagramu, Kutuzov u Borodina a nakonec Wellington u Waterloo).

Podívejme se ještě na strukturu armády, byť budeme upozorňovat na obecně známá fakta. Grande Armée operovala jako celek složený z armádních sborů, dělících se pak dál na divize a brigády. Polní dělostřelectvo se roku 1805 přidělovalo na úrovni divizí, sborů a armád. Součástí pěšího sboru bylo (až na výjimky) lehké jezdectvo, určené k podpoře, průzkumu, pronásledování, atd. Krom toho se jezdectvo koncentrovalo do jezdeckého sboru, jehož jádro tvořilo jezdectvo těžké (bitevn) a řadové (univerzální dragouni). Dělostřelecká záloha byla v porovnání s dalšími taženími nevelká (pravděpodobně v podobě armádního parku o 56 dělech).

Podobná organizace, která se ukazovala jako svrchovaně účinná, byla pro francouzské protivníky u Slavkova něčím neznámým. Armádní sestavu tvořily pochodové kolony, jejichž skladba se (alespoň za pochodu ke Slavkovu) takřka denně měnila. Stačí se podívat na spojenecký ordre de bataille, abychom zjistili, že 2. 3. a 4. kolona nemají žádné nebo téměř žádné jezdectvo (přičemž se Rusové pohybují na cizí půdě v neznámém terénu a s mapami, jež nejsou ruské provenience). Tyto kolony jsou po stránce velení organizovány do brigád, v praxi ale tvoří konglomerát jednotlivých pluků.

Ruská armáda vycházela z Polního řádu 1796 (Ustav 1796), jenž přejímal mnohá ustanovení Polního řádu 1763. Součinnost mezi pluky se necvičila. Vycházelo se z premisy, že pluky, které jsou vycvičeny podle jednotného Polního řádu, postačí seskupit do účelově vytvořeného celku a zbytek ponechat na umu velitele. Divize divisions neexistovaly, byly zrušeny za Pavla I. Dělostřelectvo bylo přidělováno na úrovni praporů, což neumožňovalo jeho soustředění¹³⁾. I rakouská armáda se seskupovala pouze do armád (z nichž se vytvářely kolony a v jejich rámci maximálně brigády), jejichž skladbu určoval rozkaz, nikoliv operačně-taktické zásady a koncepce. I zde se pěší dělostřelectvo přidělovalo praporům, avšak spolu s plukovní zálohou¹⁴⁾.

Napoleonovi protivníci se rychle poučili a jejich vojska prošla v následujících letech řadou reforem. Lépe řečeno je, alespoň pokud šlo o Rusy a Prusy, zahájili už několik let před slavkovskou bitvou (Alexandr I. v roce 1801 rozkazem „O provedení reformy“,  který měl ruskou armádu odříznout od pruského vzoru, za první projev rakouských reforem můžeme považovat císařský patent z r. 1802, rušící doživotní službu). Výsledky se nicméně projevily až po roce 1805 a císař Francouzů je měl za pár let pocítit. Pokud šlo o ruskou armádu, od roku 1806 se organizovala do divizí vševojskového charakteru (4 – 6 pluků řadové pěchoty, 1 pluk myslivecké pěchoty, tři pluky řadového jezdectva, pluk lehkého nebo nepravidelného jezdectva a dělostřelecká brigáda), což Napoleon pocítil už v tzv. polském tažení. Armádní sbory stavěla od roku 1810. Rakouská armáda uplatnila členění do armádních sborů (s dalším členěním na divize a brigády), strukturovaných jako samostatné armádní celky (tj. s pěchotou všech druhů, jezdectvem, dělostřelectvem a pomocnými složkami) v tažení 1809. Obě armády uplatnily též systém sdružovaní bitevního jezdectva do samostatných divizí či sborů a vytváření dělostřelecké zálohy. A pokud šlo o Prusy, reformovaná armáda, založená na systému Krümper, představovala v r. 1813, kdy vstala z popela, pravděpodobně nejmodernější strukturu v měřítku armád evropských.¹⁵⁾

5. Úroveň výcviku, míra bojových zkušeností a schopnost manévrovat

Grande Armée roku 1805 byla vlastně intenzivně cvičenou a secvičenou Armée des Côtes d’Océan, použitou místo invaze do Anglie k tažení do střední Evropy; představovala dokonalý válečný stroj, v němž většina příslušníků měla bohaté válečné zkušenosti z více než deseti let revolučních válek.

Armáda protivníků na tom byly hůře; rakouská armáda sice měla největší zkušenosti s boji s Francouzi, u Slavkova však notnou část rakouských pěších pluků tvořili nezkušení a nedocvičení nováčci. Generál Stutterheim, účastník bitvy, o tom ostatně napsal¹⁶⁾:

„Čtvrtá kolona byla sestavena z velmi slabých rakouských praporů. podle nového nařízení von Macka bylo ke každému pluku přiděleno místo obvyklých tří praporů 6 praporů, které sestávaly z nováčků. Výjimku tvořil pluk Salzburg a oddíly hraničářů.“

            V ruských jednotkách nepochybně byli vojáci (jejich podíl je nezjistitelný prakticky jen u vyšších důstojníků), kteří zažili pod Suvorovem v r. 1799, armáda jako celek však měla zkušenosti ponejvíce z tureckého válčiště, charakterem naprosto odlišného. Taktické prvky sice ovládaly, zkušenost a praktické rady postrádali (příkladem může bát jistá bezradnost gardových pěších pluků, jak účinně čelit bodáky útoku jezdectva). Lze však konstatovat, že u Rusů od roku 1807 a u Rakušanů o dva roky později se začaly bojové zkušenosti rychle vyrovnávat. Grande Armée pak měla už v roce 1809 tak vysoký podíl nezkušených conscrits, že složitější změny tvaru nepřicházely nadrotních celcích příliš v úvahu. Konkrétněji se o schopnosti manévrovat a porovnání z toho plynoucím zmíníme v dalších bodech v souvislosti s taktickými prvky.

6. Úroveň štábní práce a s ní související logistika

Napoleonův État-major géneral, vytvořený Berthierem už na počátku 1. italského tažení, představoval v roce 1805 nejmodernější a nejvýkonnější orgán k oboustrannému přenosu zpráv mezi vrchním velením, sbory, pevnostmi a veliteli jednotlivých služeb. Struktura členění na État-major particulier du major géneral (zahrnující pobočníky a kabinet), vlastní État-major géneral, dále Service topographique a pestrou paletu dalších složek (hlavní štáb dělostřelectva a hlavní ženijní štáb, velký armádní vozový park, administrativní zásobovací služby, pokladnu, tiskárnu, atd.¹⁷⁾ neměla obdoby a zůstala v platnosti až do roku 1815. Byla však příliš spojena s Berthierovou osobností, jemuž věkem a nemocemi ubývalo od konce roku 1812 sil. Třebaže zůstala struktura stejná, v roce 1815, pod Soultovým vedením, už zdaleka tak dobře nefungovala. V roce 1813 krom toho vzrostly počty Napoleonových armád natolik, že hlavní štáb zabezpečení všech úkolů plně nezvládal¹⁸⁾.

Jakou protiváho disponovali v roce 1805 spojenci? Ruská armáda generální štáb neměla, ten rozpustil Pavel I. Imperátor Alexandr vytvořil na počátku své vlády orgán s názvem Svita Jevo Imperarskovo Veličenstva po kvartěrmajsterskoj časti, který se mylně s generálním štábem zaměňuje. Úkolem této složky však byly pouze rekognoskace prostorů, sestavení plánů a map, dislokace vojsk a jejich zabezpečení. Byl to zabezpečovací orgán, který neměl naprosto nic společného s plánováním a řízením bojových operací (tím se zabýval hlavní stan a vojenské kolegium, jež ale sídlilo v Sankt-Petěrburgu a ne v poli). Jeho příslušníky tvořili učenci, topografové, řadoví důstojníci i uniformovaní úředníci civilních sborů. Generální štáb byl znovu zřízen až roku 1812, nepochybně zásluho Barclaye de Tollyho.

Rakouská armáda pochopitelně štáb měla, avšak do značné míry podobný štábu pruskému, tedy těžkopádný orgán, strukturovaný v duchu frederikánských vzorů. Tento štáb, u Slavkova  reprezentovaná Generalquartiermeisterem Franzem von Weyrotherem, musel tedy suplovat ruským silám i chybějící štáb jejich. Měl s tím jisté zkušenosti ze společného tažení pod Suvorovem v roce 1799, kde se jasně ukázalo, jak nesmírně náročná a obtížná taková spolupráce (vzhledem k odlišnostem jazykovým řádovým zvykovým, předsudkům, atd.) je.¹⁹⁾ 

Weyrotherem vedená porada v předvečer bitvy u Slavkova je dostatečně známa z Langeronových pamětí, a zdá se, že nejde o subjektivní hodnocení. Stutterheimova relace k jeho osobě poznamenala:²⁰⁾

„...byl sice důstojníkem s velkou osobní odvahou, neměl však dostatek duševních sil a rovněž nebyl schopen velet. Málo se staral o provádění vlastních operací a lehce se vzdával svého mínění, aby se podvolil mínění jiných.

Pokud jde o štáb rakouské armády, konstituoval se v účinný orgán poměrně dlouho, avšak v roce 1813 zvládal pod vedením Václav Radeckého z Radče jak všechny úkoly vlastní, tak i otázky koordinace a spolupráce se štáby další spojeneckých sil. Vzhledem k početním stavům těchto armád se lze oprávněně domnívat, že Berthierův štáb předčil. Nutno zároveň upozornit, že (narozdíl od štábu francouzského) se ve spojeneckých štábech od roku 1813 vyskytuje řada vyhraněných osobností (Toll, Scharnhorst, Gneisenau, Clausewitz, Jomini, atd.).

7. Koordinace přesunů a jejich rychlost

Kvalita koordinace přesunů je podmíněna mnoha z výše uvedených bodů. Obrat a přesun Armée des Côtes d’Océan k severovýchodní hranici Napoleon ovládaného území, přechod „sedmi proudů“ k Dunaji, ulmský manévr i způsob provedení koncentrace sil u Slavkova jednoznačně potvrzují mistrovské plánování, součinnost a realizaci Napoleonem použitého modelu. Pokud jde o rychlost, stačí připomenout okřídlenou větu císařových o tom, že vyhrává válku jejich nohama. Tato rychlost (neuvěřitelná např. při Davoutově přesunu od Vídně) pramení nejen z vycvičenosti, návyku a otužilosti, ale i ze způsobu vedení vojenských operací, přeneseného Napoleonem z italského válčiště. V tomto provedení se válka živí válkou, postup nezatěžuje trén, zavazadla, stany, přísun potravin, atd. Voják musí počítat se strádáním, velení s rekvizicemi a maraude, kořistěním.

            Tato rychle se pohybující armáda stojí proti nepříteli, jenž se doslova vleče²¹⁾. V duchu frederikánských koncepcí je závislá na obrovském trénu, povozech, přísunu, snaze o pravidelné zásobování, polních leženích, atd. Nutno říci, že rakouská branná moc se od těchto zásad oprostila teprve snad na francouzském území roku 1814, neboť násilné rekvizice pokud možno odmítala a maraude, kořistění, tolerovala mnohem méně než Prusové i Rusové.

            Rychlost jako svrchovaná výhoda Napoleonovy armáda, zcela zmizela tváří v tvář polskému sněhu a blátu roku 1807; Bennigsenovy síly (snad z návyku na ruské cesty a s ohledem na sebezapření ruského vojáka) se zde pohybovaly nejednou mnohem rychleji. Ani v roce 1812 nestačila dohnat a zastavit armády Barclayovy. V roce 1813 a 1814 zůstávala pohyblivost napoleonských vojsk stále obdivuhodná (připomeňme přesun k Drážďanům a celou Campagne de France), nicméně Blücherova Slezská armáda se nedá po stránce pohyblivosti nijak zahanbit. Příkladem může být rychlý a překvapivý přesun z prostoru Budyšína k přechodu Labe u Wartenburgu na přelomu léta a podzimu 1813, ve svrchované míře pak ústupový manévr od Ligny přes Wavre s cílem spojení s Brity u Waterloo.

            Pokud jde o koordinaci, skýtají tažení roku 1813 – 1815 nesčetně příkladů velmi dobrého provedení (a značně důsledného naplňování v Trachenbergu přijatých strategicko-taktických zásad), jež vzalo Napoleonovi nejednu výhodu. Císař byl stále rychlý, protivník však v rychlosti nezaostával, neboť se dokázal až příliš často vyvázat, odpoutat a vyhnout střetu. Zatímco Napoleonova koordinace vázla (zvolme jako příklad Neyův přesun k bitvě u Budyšína, nebo Bertrandův přesun k bitvě u Lützenu), spojenecká se silně zlepšovala, a to nikoliv nejen na úrovni sborů, ale celých armád!

8. Ideologie, tj. motivace vojsk

Grande Armée zůstávala v roce 1805 armádou národní. Při překročení Rýna bylo z 200 000 mužů 30 000 cizinců,²²⁾ z velké části však frankofonních. Císařství bylo mladé, ideály dobyvačné revoluce ještě žily, vítězné tradice rovněž působily, stejně jako sepětí s vlastí, tj. se zázemím, jeho obyvatelstvem, atd. Se vznikem Rýnské konfederace (a dalších politických koalic) se z napoleonského vojska stává armáda nadnárodní, „Bábel jazyků“, jak píší mnozí pamětníci. U francouzských jednotek slábne spojení s vlastí, z armády se stává císařem preferovaná kasta, vzhlížející pohrdavě na pékin, civily. Snad nejvýstižněji tuto proměnu zachytil ve svých memoárech husar de Rocca:²³)

„Procházeli jsme Francií jako kdyby to byla nově porobená a našim zbraním podrobená země. (...) Vojáci Velké armády neztratili ve Francii způsoby, které si osvojili v Německu. Zbytečně tyranizovali městské obyvatelstvo i rolníky, u nichž bydleli. Pomocné jednotky nedokázaly pochopit, že si ve Francii počínáme jako v dobyté zemi. Jejich vojáci si říkali, že takový je zvyk, a že se francouzské jednotky chovají doma stejně jako v Německu a Polsku. Obyvatelstvo měst a vesnic, jimiž jsme procházeli, trpělivě snášelo onen ozbrojený proud, který se na něj řinul.“

Co přetrvalo? Charismatický císař, víra v nepřemožitelnost a jeho genialitu, touha po povýšení a vzestupu.

Co mohlo motivovat rakouského vojáka, příslušníka nadnárodní armády? Totéž, co  zbylo později vojáku Napoleonovu: víra v panovníka, oddanost trůnu, příslušnost k vojenskému stavu (v němž přece jen přetrvávaly patriarchální vztahy). U ruských vojáků trojice Bůh, car, vlast, k tomu fatalismus s nesmírným sebeobětováním a příslovečná statečnost. Ideálů měl tedy Napoleonův voják u Slavkova nepochybně více. Když se však rozhořel v Evropě plamen národně osvobozovací války, přenesený Rusy zpoza hranic do Pruska a odtud dál, motivace byla jednoznačně na straně koalice. Jakmile se válka přenesla na francouzské uzemí, bylo snad možné opakovat levée en masse, Napoleon to ale tvrdošíjně odmítal jak roku 1814, tak i v roce 1815, neboť něco podobného jej mohlo připravit o trůn stejně dobře jako nepřítel.

9. Informovanost o nepříteli, odhad sil, podcenění či přecenění

U Slavkova, zdá se, plnilo Napoleonovo lehké jezdectvo svoji úlohu v průzkumu výjimečně dobře, několik dní před bitvou bylo v dotyku s nepřítelem a průběžně informovalo. Vyčkávací pozice dávala možnost rychlému přenosu zpráv, zčásti využil Napoleon Chappeho optického telegrafu. To vše umožnilo naplánovat „harmonogram“ přísunu posil (Davout, Bernadotte) a potřebné časy ke koncentraci.

            Informovanost spojenců byla velmi špatná, stačí opět nahlédnout do Stutterheimovy relace, v níž se říká:

            „Přední ruské hlídky neměly žádné zprávy o postavení a síle nepřítele; kníže Bagration po kratší dobu nevěděl, kde se nachází francouzský předvoj. Také Rakušané měli často neurčité zprávy, i když jim jejich získání nemělo činit žádné potíže, protože byli na svém území.“

            O několik stránek dál generál Stutterheim konstatoval:

            „O síle a pohybech nepřítele byl Kutuzov informován neúplně i v době, kdy bylo rozhodnuto opět vést válku útočně. Zprávy z okolí se opakovaly a přední hlídky nic nehlásily.“

            V roce 1805 si Napoleon počínal mimořádně uvážlivě (snad i proto, že byl na německém válčišti poprvé a nikdy předtím neřídil tak veliké masy), měl velmi dobré informace (zčásti pocházející od Savaryho sítě informátorů), mapy i dostatek lehkého jezdectva. Od roku 1807 lze zjistit, že mu mnohé z toho schází. Snad nejmarkantněji se nedostatek topografických podkladů, zpráv jezdeckého průzkumu a informací místního obyvatelstva projevuje v tažení 1812, zvláště za postupu od Němenu ke Smolensku a při smolenském manévru samotném²⁴⁾.

            U Slavkova podceňovali spojenci Francouze (viz Langeronovy, Ségurovy a mnohé jiné paměti) podobně, jako to udělali Prusové v roce 1806; Napoleon si vynutil respekt a tato situace se už neměla opakovat. Začal to být naopak on, kdo podceňoval protivníka. O příklady není nouze, nejmarkantnější najdeme v roce 1813 ve vztahu k reformované pruské armádě obecně, k Blücherově Slezské armádě a potom k Bernadottovi a jím vedené Severní armádě.

           

10. Taktické zásady a prvky dané armády

Protivníky odlišovala u Slavkova taktika; Francouzi už léta užívali taktiku útočných kolon (smíšených sestav, tedy kombinováním linie ligne a kolony), jejich protivníky charakterizovala stará frederikánská lineární taktika. S třířadou linií se v členitém terénu hůře manévrovalo a k průnikům do nepřátelských sestav nebyla způsobilá. Jenže i tato výhoda (a nezdá se, že by byla na francouzské straně roku 1805 výrazná) v dalších taženích zmizela. U Rakušanů poněkud pomaleji, neboť reformy arcivévody Karla pokládaly útočnou kolonu za neúčelnou (avšak linii nahradily sestavou zvanou Masse; útočné kolony začal důsledně uplatňovat až kníže Schwarzenberg). Ruská armáda uplatnila útočné kolony už v polském tažení 1807

            Střelecké řetězy a harcovnickou taktiku nalezneme u všech tří armád, bojujících u Slavkova. Paměti a hlášení jasně naznačují, že harcovnickou taktiku ovládaly v ruské armádě nejen myslivecké, ale i mušketýrské pluky, byť to Ustav neobsahoval, a používaly ji zejména při krytí, v zadním voji. Rozdíl tkvěl spíše v tom, že se harcovnická taktika rakouské a ruské armády odvíjela od stanovených schémat a povelů, francouzská stavěla na iniciativě, podnikavosti a samostatnosti dvojic.

            I karé znaly všechny tři armády. Rakouské a ruské vyhlížejí na první pohled těžkopádně, Nafzigerova studie „Imperial Bayonnets“, porovnávající časy batalionů  jednotlivých armád, potřebné ke změnám tvaru, však uvádí cosi jiného.²⁵⁾ V období 1800 – 1808 byly rakouské jednotky (s použitím rychlejšího Doublierschritt) při změnách všech tvarů nepatrně rychlejší (uváděny jsou tvary kolona v linii, kolona v karé, linie v kolonu, linie v karé) než Francouzi! Totéž překvapivě platí i o jednotkách ruských!

V letech 1809 – 1815 se situace poněkud mění, francouzské časy se zkracují (u kolony a linie ve čtverec) v důsledku změněné a redukované struktury praporu. Ve tvaru kolona v linii, se Francouzi vyrovnávají Rakušanům a přibližují Rusům, ve změna kolona v karé u Francouzů předčí všechny s výjimkou reformovaných Prusů, při změně linie v kolonu se srovná s Rakušany, při změně linie do čtverce ale zůstanou Napoleonská vojska stále pozadu. Obecně se dá říci, že v tomto období dokáží měnit tvary nejrychleji Prusové.

Připusťme ovšem, že toto je, řečeno s Goethem, šedivá teorie, nad níž se strom žití zelená, matematický příklad, který počítá s ideální a vyrovnanou secvičeností, přičemž nebere do úvahy legendární flexibilutu francouzské pěchoty.

Nový (a Aspern i Wagramu svrchovaně účinný) prostředek představovaly arcivévodou Karlem zavedené Massen, do značné míry ovlivněné pruským Quarre plein, sevřenou kolonou. Kombinovaly průraznost kolony a bezpečnost před jezdectvem, jen pro dělostřelectvo představovaly (zejména Divisionmasse) příliš kompaktní cíl.

---

Tolik tedy letmo nastíněné body. Pokud očekáváte celkové zhodnocení, musím vás zklamat. Otázky, jež jsem sám sobě i vám položil, jsou spíše náměty k možné diskusi a k případnému rozpracování. Zkuste si na oněch deset bodů odpovědět, byť vám to třeba připadá nedůstojné, jako na kvíz, přičemž si možná budete muset některé z nich rozdělit na víc položek. Místo „ano“, „ne“ a „nevím“ dosazujte v úvodu naznačené kategorie, tedy to, zda ona položka tvořila Napoleonovu:

A: trvalou přednost (tj. obecné)

B: přednost dočasnou, jež se v dalších taženích vyrovnala či obrátila v jeho neprospěch (tj. zvláštní)

C: přednost výjimečnou a neopakovatelnou (tj. jedinečné)

Sami tak odpovíte na otázku, jaké místo slavkovské bitvě v Napoleonových taženích náleží. A také nepochybně na to, proč později (z čistě vojenského hlediska, s pominutím otázky materiálních i lidských zdrojů i politických aspektů) vítězila protinapoleonská koalice.

Poznámky:

1. Yorck von Wartenburg: Napoleon jako vojevůdce, B. Kočí, Praha 1926, díl 2, str. 262.

2. Die Schlacht bei Austerlitz. Von einen Offizier und Augenzeugen (tzv. Stutterheimova relace). Citováno z českého překladu in: Bitva u Slavkova, Moravské muzeum v Brně, 1979.

3. Lombarès, Michel de: Devant Austerlitz. Sur les traces de la pensée de l´Empereur. In: Revue historique de l´armée, 3, Septembere 1947.

4. Lombarès, Michel de , c. d. str. 65. V originále: „...et pendant qu´ils marcheront sur nos batteries, je veux faire attaquer leurs flancs“.

5. Tamtéž. V originále:„...et pendant qu´ils marcheront pour tourner ma droite, ils me présenteront le flanc“.

6. Castle, Ian: Austerlitz 1805. Campaign Series 101, Osprey Military, 2002.

7. Samek, Jakub: Ordre de bataille v bitvě u Slavkova. Historia Militaris 1792 – 1815, 2/2002, str. 22 – 25.

8. Duffy, Christopher: Borodino and the War of 1812. Cassel and Co., London 1999.

9. Hofschröer, Peter: Leipzig 1813. The Battle of the Nations. Campaign Series 25, Osprey Military, London 1993.

10. Muir, Rory: Tactics and the Experience of Battle in the Age of Napoleon. Yale University Press, 1998, str. 15.

11. Tamtéž, str. 12.

12. Poznamenejme pouze, že výše citovaný Muir dospěl k obecnému podílu jezdectva ve výši 10 – 20% armády a dělostřelectva na 11%.

13. Kovařík Jiří: Vítězné roky. Napoleonova tažení I. Akcent, Třebíč 2003.

14. Týž: Nejistá vítězství. Napoleonova tažení II. Akcent, Třebíč 2003.

15. Tamtéž, pokud jde o armádu rakouskou. Podrobnější rozklad o změnách v armádě ruské a pruské je obsažen v I. svazku (viz pozn. 11) a ve III. svazku („Proti všem“) výše cit. práce „Napoleonova tažení“.

16. Die Schlacht bei Austerlitz, c.d.

17. Blíže viz Lachouque, Henry: Napoléon, 20 ans de campagnes. Arthaud, Paris 1964, str, 106 a d.

18. V této souvislosti do jisté míry platí jinak hodně příkré hodnocení v Marbotových pamětech.

19. Duffy, Christopher: Rusko-rakouská vojenská spolupráce: případ z roku 1799. Sborník přednášek IV. mezinárodního napoleonského kongresu, ČSNS, Slavkov 1999.

20. Die Schlacht bei Austerlitz, c.d.

21. Podrobně viz Uhlíř, Dušan: Slunce nad Slavkovem. Akcent, Třebíč 2001. Z dobových materiálů srv. např.: Die Schlacht bei Austerlitz, c.d.

22. Blond, Georges: La Grande Armée. Arms and Armour, London 1995, str. 512.

23. Rocca, Albert Jean Michel de: In the Peninsula with a French Hussar. Memoirs of the War of the French in Spain. Greenhill Books, London 1990.

24. V této souvislosti stojí za pozornost zejména rozbor smolenského manévru v Clausewitzově „Feldzug 1812 in Russland“, jenž by bylo nutno porovnat s dobovými mapami.

25. Nafziger, George: Imperial Bayonets. Tactics of the Napoleonic Battery, Batallion and Brigade as found in Contemporany Regulations. Greenhill Books, London 1996, tab. 34 a 35.