VÁLKY PRO VÍRU: UKÁZKA

VÁLKY PRO VÍRU a jejich vydání v těchto dnech jsem spolu s obsahem anotoval v předchozím příspěvku. Tady je ochutnávka v podobě jedné kapitoly, v tomto případě vyňatá z příběhu bitvy u Lepanta.

Smršť střel

Na stěžních plavidel obou stran se objevovaly vlajky, zčásti symbolické, zčásti se signalizační funkcí. Na Aliho Sultaně zavlála bílá se jmény a přídomky Alláhovými; byla prý přivezena z posvátné Mekky (jeden Španěl, který ji po bitvě viděl, poznamenal, že byla nevelká a s vytkanými písmeny velice drobnými), a přidala se k té zelené od sultána Selima, vztyčené už v Istanbulu. Směla být sňata až po návratu… Nad Real se vznesla zástava papežova, mohutná a blankytně modrá. Venier nechal vztyčit šarlatovou se zlatým lvem svatého Marka, Colonna damaškovou rudou papežskou s Kristem i apoštoly Petrem a Pavlem; vše podle jednoho pamětníka připomínalo spíše veselou slavnost:

„Rozvinuly se praporce, girlandy, plamence, gonfanony, vlaječky (…), každý podle svého vkusu, zápalu a letory.“

Bubny a bubínky udávaly na obou stranách veslařům rytmus, což byl hluk rytmický a natolik válečnický, že dona Juana, který už nedokázal překonat nedočkavost, strhl. Když se k bubnování přidaly trubky, popadl dva šlechtice, přitáhl je k sobě a začal v rytmu tančit takřka klukovsky gallardu. Možná jej napodobili a vše prý připomínalo tanec bláznů...

Na daný signál se na všech křesťanských lodích zvedly krucifixy a don Juan, který se už vytancoval, na své lodi poklekl.

„Vítězství a sláva Ježíši Kristu,“ neslo se nad křesťanské lodě a volání se měnilo v ryk, ve válečný pokřik.

Mísilo se v něm vzývání svatých, Marka, Štěpána, Jakuba, nejvíce však bylo slyšet nadnárodní pokřik:

„Victoria!“

Určení muži vršili a rozkládali na palubách chléb, víno i sýr, aby se vojáci mohli v přestávkách očekávaného boje občerstvit, a na zádích se vyklízelo místo pro raněné i ranhojiče. Muži se chápali zbraní, arkebuz, halaparten, pík, mečů, šavlí či kyjů a bijáků, bombardýři nabíjeli příďová děla litinovými či kamennými kulemi a některé galéry znovu rozvinovaly plachty, neboť mohly skýtat dobrou ochranu před tureckými šípy. Pokud šlo o buonaviglia, lidé dobré vůle, tedy svobodné veslaře (byť kvůli pořádku zpravidla připoutané), sundala se jim pouta a dostávali i zbraně, aby se případně mohli zapojit do boje. Venier prý slíbil odpuštění dluhů těm, kteří se kvůli nim na veslařské lavici ocitli, ba i odpuštění všech zločinů. Okovy z celé chiourme či ciurme, veslařské osádky, zůstaly jen muslimským veslařům.Na tureckých galérách byli otroci jen na lanternách, tedy těch největších, jinde veslovali dobrovolníci, nebo přinucení sipáhijové. Ty nesvobodné teď spoutali dokonce dvojitými řetězy, nesměli se otáčet a museli v palbě sklánět hlavy, což budou ostatně dělat z pudu sebezáchovy všichni. Na Sultaně prý kapudan paša otroky španělštinou oslovil a povzbuzoval je, ať dělají, co mají, a on jim dá všem po bitvě svobodu. Možná to je věc vymyšlená, všichni, kdo ale z forsa, jak se na turecké straně veslařské posádce říkalo, se shodovali, že Ali Paša byl oblíbený, dobrý, uznávaný a vůči křesťanům lidský velitel.

Přípravy zabraly na obou stranách takřka pět hodin a během té doby dokázal zaujmout místo vzadu jak markýz de Santa Cruz, tak i pár plavidel Juana de Cradony. Jen poslední dvě ze šestice galeas se sunuly ve vleku na místo na pravém křídle. To levé se přimykalo co nejvíc ke břehu, či spíše ke zrádným písčinám, a Mehmed Sirocco byl blíž, neboť poznal tamní vody lépe než Agostino Barbarigo.

Pravé křídlo Gianandrei Dorii se roztahovalo směrem k volnému moři, zjevně ve snaze získat taktickou výhodu s možností obchvatu levého křídla Uluč Aliho. Ten měl ovšem lodí víc a Janovan se stejně tak musel snažit, aby mu zkušený mořeplavec neprovedl to, co on chtěl, pokud se naskytne příležitost, provést jemu.

Z ptačí perspektivy tvořila křesťanská dispozice více méně linii (byť ji některé rytiny ukazují do středu prohnutou), turecké pak oblouk či půlměsíc s vysunutými křídly.

Teď už nezbývalo nic jiného, než se rychlostí pěti uzlů přibližovat jedni ke druhým.

A Real dona Juana i Sultana Aliho Pašy zjevně mířily jedna proti druhé.

Už bylo řečeno, že děla křesťanských přídí převažovala nad tureckými. Celková předpokládaná palebná síla obnášela 250 kanonů a kulverin ráže 14 až 60 liber a 2700 malých děl. Benátské galéry, o nichž je nejvíce údajů, mívaly v době kolem bitvy u Lepanta na přídi jeden kanon či kulverinu 20–50 liber, dvě až tři děla menší 8–16 liber, půlkulveriny či sacres, a k tomu ještě sokolnice (fauconnets) či pierriers, malá děla na kamenné kule. Na brlení pak byly namontovány malé ráže na otočných čepech, jichž měli někde až třicet a ráže činila nejčastěji 3 až 4 libry (váhy kule). K tomu je třeba přidat arkebuzy vojáků-střelců a Caetani, jeden z hlavních zpravodajů z bitvy, podotkl, že zejména galéry Benátčanů měly arkebuzírů nesmírné množství. Turecké veslice na tom byly hůř a Marino di Cavalli už roku 1560 psal:

„Nenesou než tři dělové kusy, jeden v ose 25 až 30 liber a dva umístěné vedle na přídi mají 10 až 15 liber.“

Ragazzoni, jiný zpravodaj, který před rokem viděl sultánovy galéry zblízka ve Zlatém rohu, referoval:

„Nemají ve zvyku dávat na galéru víc než tři kusy a je mezi nimi hodně těch, které mají kus jediný.“

Arkebuzírů bylo na tureckých palubách nesrovnatelně méně a Osmané stále sázeli na šípy, které se daly vypalovat u zkušeného lučištníka mnohonásobně rychleji.

Obrovský rozdíl tkvěl i v ochranné zbroji, v kyrysech a morionech, které měl na plavidlech dona Juana prakticky každý voják, přičemž urození odívali plnou zbroj. U Turků něco takového neexistovalo, nic je nechránilo a hlavy kryl leda turban.

Na děla a ostatní palné zbraně už mělo zanedlouho dojít a v námořním boji galér vládlo několik teorií, či lépe způsobů, kdy vlastně vystřelit. V praxi se dalo před bojem nebo na jeho počátku vypálit jen jednou, pak už nebyl čas znovu nabít, nebo to trvalo velmi dlouho. Zpětný ráz navíc galérou otřásl a salva mohla způsobit zmatek v celé liniové sestavě, proto jedni říkali, že se má nechat první slovo nepříteli. Jiní namítali, že ten, kdo bude střílet druhý, bude pálit naslepo, neboť dým vše zahalí. Donu Juanovi experti radili, ať pálí z bezprostřední blízkosti, kdy kule neminou a způsobí nejvíc škod. Don García de Toledo mu psal (byť dopis dostal princ nejspíš až po bitvě):

„Vždy jsem ode všech kapitánů, kteří věděli, o čem mluví, slýchal, že hluk lámajících se klounů a výstřely z děl mají zaznít současně.“

Dodával i drsnou radu, ať se z děl i arkebuz vypálí až tak zblízka, že střelce postříká nepřítelova krev.

Na čtyři míle roztažená čela se už blížila na dostřel a don Juan v blyštivé zbroji povzbuzoval jak svoje muže, tak i dvě sousední velké lanterny; jedna byla Venierova a druhá Colonnova.

„Děti, zvítězíme, nebo padneme, jak nám nebesa určí. Nedovolte našim bezbožným nepřátelům, aby se ptali: ,Kde je váš Bůh?῾ Bijte se v jeho svatém jméně a ať si ve smrti, nebo ve vítězství dobudete nesmrtelnost.“

Girolami Diedo z Korfu si vzpomínal:

„Obě loďstva se hnala proti sobě a byl na ně děsivý pohled. Naši muži v zářivých přilbách a prsních plátech, na jejich štítech se světlo odráželo jak od zrcadla a jejich zbraně zářily ve slunečním svitu. Vyleštěné čepele vytasených mečů hrozily tvářím byť jen na dálku. Ani nepřítel se nechoval jinak, křičel, čím víc srdce svíral strach, a dalo se obdivovat a žasnout nad zlatými lucernami i zářivými prapory, jichž tu byly tisíce a nejrůznějších barev.“

Aliho Sultana vypálila slepý výstřel jako výzvu a z Real opověděli plnou kulí, leč ta nedolétla.

Pak zazněly povely, vesla na obou stranách zabrala s plnou silou, až lodě poskočily, a každý si podle vlastně jediné taktiky vybíral protivníka, aby do něj vrazil příďovým zobcem. Nešlo už o antický taran, klouny pod vodoryskou tyto lodě již neměly, šlo spíše o získání pozičních výhod a poničení vesel nepřítele, o zahákování, zničení nepřátelské posádky palbou arkebuz či šípů a o útok z paluby na palubu.

Jenže dřív, než připluli jedni ke druhým, nastalo peklo, které Osmané nečekali, byť postihlo jen jejich střed a pravé křídlo. Před uskupením dona Juana a levokřídelním Barbarigem bylo totiž vysunuto po dvou benátských galeasách, na středu pod velením Francesca Duoda a Jacopa Guora, vlevo pak galeasy Antonia a Ambrosia Bragadinů, příbuzných umučeného obránce Famagusty. V příďových, bašty připomínajících kastelech se skrývala děla s dostřelem až kilometr a plavidla jednomu pamětníkovi připomínala plovoucí hrady, které nedokáže žádná lidská síla zdolat.

Teď, když připluly osmanské lodě na účinný dostřel a bylo jich tolik, že takřka nešlo minout, těžká děla zahřměla.

Účinek byl děsivý a nepopsatelný, tři či čtyři zasažené galéry se roztříštily a klesaly pod hladinu, jednu zásah doslova zvedl nad vodu, a když dopadla, rozlomila se. V linii navíc vznikl zmatek, lodě do sebe narážely a sestava se rozpadala. Jedni couvali, jiní zvyšovali tempo, pár jich přišlo o stěžeň a Sultana měla ustřelenou jednu ze tří záďových luceren. Galéry se pokusily odpovědět palbou, které neměla žádný účinek, a galeasy, kde dělostřelci rytmicky nabili, vypálily znovu. Celkem vystřelily pětkrát za dobu, kdy kolem Turci proplouvali a vzdalovali se směrem ke křesťanské linii...

Osmanské lodě teď, pokud měly nabito, střílely jako první na lodě nepřátelské a vojáci na palubách princovy floty jásali, když viděli, že kule dopadají do moře daleko před nimi. Ne na všech se ale kanonýři ukvapili, ti na Sultaně čekali do poslední chvíle a obě admirálské lodě vypálily takřka současně z bezprostřední blízkosti.

Účinky palby křesťanských lodí byly, vzato obecně, větší, neboť měly děla usazena tak, že zasahovala trupy; turecké kanóny na zvednutých přídích střílely výš, většinou do plachtoví a lanoví.

Pak přišly na řadu arkebuzy, o jejichž účinnosti Ferrante Caracciolo napsal:

„Naše zbraně měly nad těmi nepřátelskými navrch. Jakmile se spustila palba nepřátelských arkebuz, srážela ta naše jejich střelce ve chvilce k zemi. Turky bylo vidět jen na spojovací lávce a několik hlav vykukovalo pod veslařskými lavicemi.“

Neplatilo to absolutně, vždy ani všude, obecně ale byla palba křesťanských arkebuz nejen silnější, ale i intenzivnější; měli je téměř všichni vojáci na palubách, na benátských galérách dostal dokonce každý voják dvě a k tomu muže, jenž mu nabíjel! Zvratné luky sice vypouštěly šípy mnohem rychleji, ty se ale odrážely od pancířů a přilbic, zachytávaly se v plachtách, a i když pár plavidel na několika místech připomínalo jehelníčky (či podle pamětníků dikobrazy), tyto střely usmrcovaly, ba i jen vážně zraňovaly, poměrně málo.

Caracciolo dodal, že na tureckých lodích sice stáli arkebuzíři od přídě po záď, byli však v párech spolu se dvojicí lučištníků a ke všemu je nekryly dřevěné štítové stěny jako na lodích křesťanských.

„Naše artilerie, mnohem početnější než jejich, střílela bez přestávky…,“ tvrdil jiný pamětník a španělská relace dodávala, že někteří arkebuzíři toho dne vystřelili i čtyřicetkrát.

Chronologie bitev a souslednost dějů bývá složitou otázkou, tady ale vlastní střet „tělo na tělo“ začal kolem 10:40 na křesťanském levém křídle Agostina Barbariga a blízko břehu. Šuluč Mehmed Paša, přezdívaný Sirocco, se chtěl vyhnout palbě nejsevernější galeasy, která prováděla obrat pravobokem tak, aby mohla pálit na nepřátele za sebou. Ta druhá, jižnější, zůstávala na místě a postřelovala i nadále turecký střed. Mehmed znal pobřežní vody i písčiny mnohem lépe než jeho protivník a vyrazil kupředu, aby pronikl mezi nepřítele a břeh.

„Sirocco a Kara Ali předstihli ostatní otomanské galéry a drali se zuřivě skrze naši linii. Jakmile se přiblížili k pobřeží, vklouzli s většinou lodí ze své eskadry mezi mělčiny. Vody jim byly důvěrně známy a přesně věděli, jaké je hloubka moře nad mělčinami. Následovalo je čtyři či pět galér a měli v plánu vpadnout našemu levému křídlu do zad,“ říká zpráva Benátčana Gerolama Dieda.

Bylo to relativně rychlé a Barbarigo, který záměr pochopil pozdě, už nestihl nepříteli zablokovat cestu svou lodí, s níž se snažil plout kolmo na jejich kurz. Vysloužil si jen oblak šípů, které pak z brlení a zádi jeho galéry trčely na všechny strany, hnal se zuřivě za nimi, oplatil jim palbou arkebuz, jak rychle stihl kdo nabíjet, kulky srážely turecké důstojníky i kapitány jednoho po druhém, pak ale nutně došlo na abordáže, o něž se snažily obě strany, takže se bojovalo jak na palubě turecké, tak i křesťanské. Barbarigovi přirazil na pomoc jeho synovec Giovanni Contarini, a jak připlouvaly a přirážely k sobě další lodě, boj houstl. Barbarigo velel ze zádě Capitany a měl pocit, že jeho hlas je v bitevní vřavě příliš slabý. Zvedl vizír přílby, třebaže jej varovali, ať to nedělá, a důstojníkovi vedle sebe jen odsekl, že je větší urážkou nebýt slyšet, než utržit zranění. Vzápětí se mu osmanský šíp zapíchl do levého oka a jeho s těžkým zraněním odnesli do kajuty; zemře v bolestech až za dva dny. Marino Contarini na Santa Maddalena se snažil najet na Mehmedovu loď a zaplatil za odvahu ranou v pravém rameni i popáleninami od řeckého ohně, turecké ničivé speciality. Sám děkoval za záchranu galéře Sole, s níž mu připlul na pomoc Vicenzo Querini; i ten zanedlouho padl. Pokud šlo o zmíněnou zápalnou látku, těžkou popáleninu na noze utržil Juan de Cardona a na krku Paolo de Orsini.

Boj trval zhruba hodinu a štěstí se brzy přestalo klonit na Mehmedovu stranu, a to ze dvou hlavních důvodů.

Do týlu jeho křídla, které se natěsnalo před Barbarigovou eskadrou, začaly beztrestně pálit těžké kusy dvou benátských galeas. Navíc na lodě, s nimiž Mehmed Paša pronikl přespříliš izolovaně do týlu nepřátel, zaútočilo několik galér ze záloh, které sem vyslal na pomoc markýz de Santa Cruz, čímž se takřka všici protivníci ocitli mezi dvěma ohni...

První z těchto posil byla Padre de la Trinità Giovanni Contariniho del Zaffa, která přirazila k zádi Mehmedovy galéry a nejspíš ona, ne-li předtím velká dělová kule, poničila turecké capitaně kormidlo. O chvíli později jiný Benátčan, Antonio da Canal, udeřil přídí do boku nepřítele a boj se přenesl na tureckou vlajkovou loď. Ta již měla díru od zásahu z galéry Fede na vodorysce, nabírala vodu, nořila se do ní a raněný Mehmed už myslel jen na to, jak se vyvázat a najet na mělčinu. Jeho příkladu následovali další kapitáni a Diedo pak psal:

„Byl to zmatek, mnohé z našich galér, zejména ty, které byly nejblíže středu (…) prováděly hromadný obrat na levobok a činily tak spořádaně a ve snaze turecké lodě obklopit, ty však stále kladly zoufalý odpor. Tímto promyšleným manévrem se ocitaly v obklíčení a sevřeny jako v přístavišti.“

Onen manévr vedl Marco Quirini, benátský proveditor, vojenský přidělenec, a Mehmedova loď nemohla uniknout. Dosedla na písčité dno v hloubce dvou metrů, posádka se vrhala do vody, aby dosáhla břehu, turecké malé fusty se snažily nešťastníky lovit, dopravit je na pobřeží, jenže tam čekali místní obyvatelé, nepřátelsky naladění a krvežízniví... Pod zádí vlajkové lodi navíc bylo dosti hluboko a Mehmeda Pašu, alexandrijského bejlerbeje, nápadného drahým oděvem, zachránili před utopením arkebuzíři Antonia da Canal... Jinak nedávali vojáci milost a zejména ti benátští pobíjeli nebožáky ve vodě i na břehu s pomstychtivým pokřikem, který se nemusel překládat:

„Famagusta! Famagusta!“

Pár tureckých lodí přece jen dokázalo obrátit na východ, před sebou ale měly galeasy a v patách pronásledovatele, toskánskou Elbiginu a janovskou Marchese, následované dalšími. Na palubě Marchese se bil mezi pěšáky čtyřiadvacetiletý Miguel de Cervantes y Saavedra (budoucí autor nesmrtelného Dona Quiota), který se dal naverbovat, aby unikl trestu za zabití, spočívajícímu v utětí ruky. Teď místo pravé přišel o levou, nezhojitelně zdevastovanou tureckou palbou...

Říká se, že na jedné galéře Mehmedova uskupení došlo ke vzpouře galejníků, kteří se dostali z řetězů a vpadli janičárům i sipáhijům nahoře do zad. Někteří okovů zproštění veslaři z lodí benátských naopak ve zmatku a na mělčinách prchali pryč z boje i od svého osudu; zakrátko se z nich stanou lupiči.

Napůl utopeného a několikrát poraněného Mehmeda dopravili na Quiriniho galéru, kde žádal, aby mu dopřáli akt milosrdenství a zabili ho. Muže známého mezi křesťany spíše pod přízviskem Sirocco (podle ostrého vichru přicházejícího od egyptských břehů) zastřelili až o dva dny později, po zprávě o Barbarigově smrti... 

Caetaniho relace pak zápas na severním křídle zhodnotila takto:

„Páni Benátčané se bili zázračně a jejich scapoli a veslaři buonaviglia [veslaři z přinucení i dobrovolní] bojovali stejně dobře jako kterýkoliv z vojáků a zejména způsobili velké škody jejich dělostřelcům. Odvážný Agostino Barbarigo se svou levokřídelní eskadrou, složenou z padesáti šesti benátských galér, bojoval s padesáti šesti galérami nepřátelskými a zmocnil se padesáti čtyř. Z toho lze soudit, jakým způsobem si Benátčané na moři vedli.“

Počty s tím, co jsme uvedli výše (60 galér a 2 galeoty turecké proti 53 galérám a dvěma galeasám Barbarigovým), poněkud nesouhlasí, stejně by tomu tak ale bylo s relacemi dalšími, neboť exaktní přesnost ani soulad cifer není u těchto dokumentů tou nejsilnější stránkou, ani tím stěžejním, co nám tu sdělují...