THOMAS BECKET VERSUS JINDŘICH II.

Dobrých sedm týdnů jsem nechal blog zamrznout, protože se mi nějak nedostává času. Není to jediný důvod, už jsem uvažoval, že s ním definitivně skončím a omezím se na facebook, v němž je kontakt se čtenáři podstatně větší. Pak mě napadlo, že přece jen vydržím a budu sem krom oznámení o tom, že mi vychází nějaká kniha, nebo o recenzi něčeho, co mě zaujalo, dávat postupně články, které jsem v uplynulých letech napsal do časopisů či jiných věcí. Třeba vám udělají radost... Jejich soupis, jak budou přibývat, najdete pod štítkem ARCHIV. Takže dnes  první článek, který jsem napsal do jedné z knížek, které vydává k některým svým premiérám Městské divadlo v Brně, k Anouillhově hře Becket aneb Čest Boží, kdysi i zfilmované...

THomas Becket VERSUS JINDŘICH II.

 

Saská Anglie pod žezlem Normanů

Becketův příběh je třeba začít trochou anglické historie, neboť jen tak lze pochopit děje v čase i prostoru a jejich souvislosti. Z tohoto pohledu je klíčovým datem 28. září 1066, den, kdy v Pevensey v jižním Sussexu přistálo loďstvo vedené Vilémem, vévodou z Normandie, jemuž se pro původ přezdívalo Bastard. Vévoda prohlašoval, že mu zesnulý anglický král Edward Vyznavač odkázal svou korunu, což sice byla z právního hlediska lež, ale podepřená vojskem bojechtivých normandských baronů, které rozdrtilo 14. října u Hastingsu šiky Anglosasy řádně zvoleného krále Harolda Godwinsona. Ten v bitvě, barvitě vylíčené i se vším, co předcházelo, na sedmdesát metrů dlouhém koberci z Bayeux, padl, ovládnout saskou Anglii ale Vilémovi (jemuž se začalo říkat le Conquérant, Dobyvatel) trvalo dalších šest let, během nichž se stali Normané (či spíše Normanďané, neboť označení pochází od severofrancouzské Normandie) privilegovanou vrstvou a anglosaské obyvatelstvo se jen zvolna smiřovalo s novými zákony, zvyklostmi i společenským zřízením feudálního typu. Anglosasové, kteří se teprve propracovávali od kmenového uspořádání, byli do té doby osobně svobodní a nyní upadli do lenní závislosti, do poddanství a nevolnictví, jež předtím neznali... Ani thénové, stará anglosaská šlechta, neměli důvod ke smířlivosti, neboť nový král se opíral o své normandské barony, kteří získávali výsady, statky i moc.

Když Vilém I. roku 1087 zemřel, zdědil Anglii jako Vilém II, jeho syn William, řečený Rufus, Ryšavec, přičemž bohatší i kulturnější Normandii dostal jiný Dobyvatelův potomek, prvorozený Robert, řečený Curthose (v normandské francouzštině Courtheuse, což znamenalo Krátké kalhoty).

Vilém II. byl za nejasných okolností zabit roku 1100 v hvozdech New Forestu, a ježto Robert Curthose, vévoda z Normandie, válčil tou dobou ve Svaté zemi, ujal se trůnu jiný sourozenec, Jindřich, řečený Beauclerc. Když se Robert z první křížové výpravy vrátil, byla z toho válka, Jindřich I. však vyhrál roku 1106 u Tinchebray a Normandii poraženého bratra opět spojil s anglickou korunou.

Dne 25. listopadu 1120 došlo k dramatu, které doslova otočilo kormidlo anglických dějin. Toho dne totiž ztroskotala u pobřeží Barfleuru Blanche-Nef, Bílá loď, přepravující elitu královského dvora včetně sto čtyřiceti normandských baronů, a mezi utonulými byl i Guillaume Andelin, Jindřichův jediný syn i dědic. Patnáct let sice vládl klid, když však Jindřich I. Beauclerc roku 1135 skonal, propukla válka o korunu, která Anglii rozpoltila na dva tábory. Na trůn nastoupil jako Štěpán I. Jindřichův synovec Étienne z Blois, o korunu se ale přihlásila i Jindřichova dcera Matylda, jíž anglická historie říká královna Maud. Byla od roku 1151 vdovou, svému choti Geoffreyovi V., hraběti z Anjou, Tourraine a Maine (řečenému le Bel, Sličný, či Plantagenet, Kručinka), však porodila Léta Páně 1133 syna, pokřtěného jako Jindřich a přezdívaného Curtmantle (Krátký pláštík), FitzEmpress (Císařovnin syn) či po otci Plantagenet.

Válka mezi královnou Maud trvala velmi dlouho, téměř dvě desetiletí, a dynastické krveprolévání (skvěle beletrizované v románu Kena Folleta Pilíře země) skončilo až roku 1153, kdy Štěpán uznal smlouvou z Wallingfordu (označovanou i jako smlouva z Westminsteru) Matyldina syna Jindřicha za vlastního a přenechal mu všechna následnická práva.

Dvacetiletý Jindřich, mladík robustní, energický a inteligentní, opíral svá práva na trůn nejen o zmíněnou smlouvu, ale i o původ. Jeho otec se sice tituloval jako pouhý hrabě, po matce však byl pravnukem Viléma Dobyvatele. Matylda se navíc pyšnila titulem Empress, (císařovna), neboť před Geoffreyem z Anjou měla jiného manžela, Jindřicha V., císaře Svaté říše římské.

Když král Štěpán v říjnu 1154,necelý rok po smlouvě z Wallingfordu, skonal, převzal vládu nad Anglií zcela zákonně a bez problémů Matyldin syn, ověnčený už předtím tituly vévody z Normandie, vévody z Guyenne a Akvitánie, hraběte z Anjou a Poitou. Byl už dva a půl roku ženatý s dvaatřicetiletou Eleonorou Akvitánskou a to, že se nyní tituloval jako Jindřich II., Rex Angliae, král Anglie, notně zkomplikovalo vztahy s Francií.

Jindřichova choť Eleonora už za sebou měla manželství s francouzským králem Ludvíkem VII., které během 2. křížové výpravy dostalo tak velkou trhlinu, že koncil v Beaugency královský pár po Vánocích roku 1151 rozvedl. V té chvíli přestala být Eleonora francouzskou královnou, zůstala ale vévodkyní Akvitánskou, neboť toto území zvící třetiny Francie měla po otci a podle svatební smlouvy s Ludvíkem patřilo jenom jí. Když si pár měsíců nato vzala z lásky, či spíš z vášně, Jindřicha, a když on zdědil anglickou korunu, bylo zaseto sémě francouzsko-anglických konfliktů na další staletí. Anglický král vlastnil jako vévoda z Normandie sever Francie a s Eleonorou získal celý západ. Představoval sice na těchto územích po právní stránce vazala francouzské dynastie Kapetovců, jako anglický král ale mohl vyhlásit Francouzům válku a vytáhnout ze svých kontinentálních držav na jejich hrady i města...

Thomas, syn Gilbertův

Předně řekněme, že Thomas Becket nebyl synem Sasa, jak tvrdí Anouillhova hra, ale Normana, Gilberta Becketa či Beketa, původem ze vsi Thierville či Thierceville v severní Normandii. Legenda tvrdila, že Gilbert se v rozpuku mládí vydal do Palestiny (přičemž není jasné, zda jako poutník, nebo člen první křížové výpravy), byl tu zajat, zamiloval se do Saracénky, dcery jednoho emíra, se kterou uprchl, nechal ji doma pokřtít na Matyldu a oženil se s ní, to ale je čirá fabulace kronikáře z 12. století. Thomasova matka se sice Matylda jmenovala, pocházela však z Mondeville u Caen v dolní Normandii.

Jedni tvrdí, že Gilbert Becket (kterému prý dali toto jméno spolubojovníci, neboť původně znělo Beck a Becket představovalo zdrobnělinu) byl muž urozený, jiní říkají, že šlo o kupce, podobné úvahy jsou ale trochu nepatřičné, neboť koncem 12. století nebyly hranice ani jednoho z těchto stavů přesně vymezeny. Pobyt ve Svaté zemi, známosti, přátelé i postavení těch, kteří se pak starali o výchovu jeho syna, napovídají na „rytířskou“ krev (byť jakýkoliv údaj o pasování chybí), jeho další aktivity v Londýně ale svědčí pro postavení bohatého měšťana.

„Gilbert neprovozoval žádný obchod a žil ze svého jmění, které bylo nemalé v roce, v němž začíná naše líčení,“ poznamenal Dom l’Huillier ve svém dvousvazkovém díle o životě Thomase Becketa.

Dodal, že Gilbert Becket byl i londýnským sheriffem či vikomtem, na rok voleným úředníkem, který spravoval město a fakticky mu vládl. Takového úředníka, i kdyby byl neurozeného původu, museli všichni za urozence pokládat!

Gilbert měl s Matyldou tři dcery, Rohesii, Marii a Agnes, po nichž přišel, prý 21. prosince Léta Páně 1118, na svět syn, pokřtěný podle apoštola Tomáše, jehož svátek se toho dne slavil. Děcko se narodilo v Londýně někde mezi Towerem a Westminsterem v té části, které se později říkalo Cheapside a bylo tržním střediskem.

Pomiňme příběh o požáru, jenž v den Thomasova narození vznikl a rodný dům poškodil, i prorocké výkřiky porodní báby, která tvrdila, že hoch je krásný jak arcibiskup, mohou to být legendy, spojené s jeho pozdějším vzestupem i ohněm, který mezi světskou a církevní mocí v dospělosti rozpoutal.

Otec, bohatý, vážený muž, dopřál jedinému synovi víc než dobrou výchovu, kterou po duchovní stránce zajistili mniši z kláštera Merton, dík jimž zvládl čtení žalmů, první krůček k následnému osvojení trivia, to jest čtení, psaní i počtů, i quadrivia, tedy aritmetiky, geometrie, astronomie a múziky. Klášterní výuka tvořila jen část výchovy, neboť syn majetného Normana si měl osvojit i umění jak zacházet se zbraní, kterak se držet v sedle, lovit a řadu dalších nezbytností. V tom mu byl k užitku zejména jistý Richer L’Aigle, otcův přítel, který se ucházel o ruku Thomasovy sestry a hocha na svém panství v Sussexu zasvětil do všeho, co muselo urozené páže znát. Následkem toho všeho měl Thomas v deseti letech natolik slušnou sumu vzdělanosti i dovednosti, že mohl odplout do Francie, kde měl ztratit ostrovní přízvuk a studovat práva, následkem čehož poznal Paříž, Bolognu i Auxerre.

Stárnoucí Gilbert Becket zatím poněkud zchudl, což byl obecný důsledek válek mezi králem Štěpánem a královnou Maud. Měl sice stále svůj dům a přijímal vznešené hosty, obával se však, že toho synovi mnoho neodkáže, a roku 1143 využil všech známostí i zbytku vlivu, aby Thomase dostal do služeb a bezprostřední blízkosti Thibauta (či Theobalda) z Beku, od roku 1138 arcibiskupa-primase z Canterbury, což byl v Anglii od dob Viléma Dobyvatele první muž po králi. Mladík jménem Roger z Pont-l’Évêque, který už ke dvoru arcibiskupa Theobalda patřil, ovšem na Thomasovy schopnosti žárlil (přičemž sám se musel podle dobových písemností ohajovat z podezření z homosexuality) a dvakrát se pokusil dráhu mladého klerika překazit, ani jednou ale neuspěl. Z Rogera se pak stal arcijáhen v Canterbury a roku 1154 arcibiskup z Yorku, tento vzestup však jeho odpor i nenávist vůči Thomasovi jen umocnily.

Už roku 1143 provázel Thomas arcibiskupa z Canterbury za papežem Inocencem II. do Říma v misi spíše diplomatické než politické, neboť církev v Anglii těžila z rozbrojů dvou pretendentů trůnu a lavírovala mezi nimi, tentokrát jako spojenec Jindřicha z Blois, Štěpánova syna. Thomas tehdy spatřil kromě Bernarda z Clairvaux (později prohlášeného za svatého) rovnou papeže dva, neboť Inocenc v září 1143 zemřel a jeho nástupcem se stal Celestýn II. Ten jevil sympatie pro věc krále Štěpána i jeho potomků a arcibiskup se vrátil do Anglie s úspěchem. Pro Thomase šlo o první lekci z vysoké diplomacie i intrik s tím spojených a později plnil významné mise ve Věčném městě sám. Roku 1152 přesvědčoval z popudu anglických biskupů Evžena III., aby zamítl práva Matyldina syna Jindřicha na trůn, zanedlouho už ale spolu s dalšími tvrdil, že patřil k horlivým zastáncům práv Matyldy i jejího syna proti usurpátorovi, jak Štěpána I. nazýval.

Od roku 1154, což se zhruba shodovalo s nástupem Jindřicha II. na trůn, byl Thomas Becket arcijáhnem z Canterbury, v podstatě prvním služebníkem arcibiskupa primase a mužem, který jej při mnoha povinnostech i úkonech zastupoval; místo mu uprázdnil jeho nepřítel Roger de Pont-l’Évêque, který získal úřad arcibiskupa z Yorku. V novém úřadu obstál Becket skvěle a arcibiskup Theobald, podpořený třemi biskupy, svého věrného služebníka, do značné míry i žáka, mladému Jindřichovi II. doporučil roku 1155 na neobsazený úřad kancléře, strážce velké pečeti se třemi levharty, symbolu královské moci, a současně nejvyššího úředníka, zodpovědného za přípravu, vyhlašování a dodržování královských dekretů. Vedle nepřeložitelné funkce Échiquier (to francouzské jméno, značící šachovnici, bylo odvozeno od velké tabulky na zemi, na níž se s pomocí žetonů sčítaly sheriffy odváděné příjmy a daně), jakéhosi dobového ministra financí, a strážce pokladu (ve smyslu finanční hotovosti) se jednalo o nejvyšší vládní úřad v zemi.

Bojovný kancléř krále Jindřicha

Spolu s pečetí kancléře svěřil Jindřich II. Becketovi i výchovu svého prvorozeného Williama a po jeho skonu (1156) pak ročního Jindřicha. Byl to samozřejmě v dané chvíli úkol ryze formální, leč čestný a svědčil o vladařově velké přízni, což provázelo udělení prebendy v Hastingsu, místě takřka symbolickém, jakož i požitky ze střežení hradu Berkhamsted a ze správcovství londýnského Toweru.

            O patnáct let starší Thomas se stal nejen Jindřichovým kancléřem, ale i jeho nejbližším společníkem u hodokvasů, na lovech i při frejích, mužem přesně takovým, jak jej líčí první dějství Anouillhovy hry. Dík panovníkovi předčil bohatstvím i postavením všechny normandské barony, hrál roli světského feudála velkého stylu a šlo mu to skvěle, neboť, jak už bylo řečeno, získal v mládí vše, co s rytířskou výchovou souviselo. Kolem roku 1161 si vydržoval družinu kolem sedmi stovek plně vyzbrojených jezdců, pořádal okázalé hostiny, na nichž se servírovaly nejvybranější lahůdky, rozdával štědré dary, přijímal do svých služeb synky nejurozenějších, aby i z nich vychoval rytíře, jedním slovem vytvořil vlastní dvůr.

Bohatství i okázalost v žádném případě neznamenaly, že by zlenivěl či změkl. Kancléřský úřad zastával svědomitě a tak, aby udržel či zvětšil královu moc, přičemž dával víc na schopnosti než původ či postavení těch, které do králových služeb prosazoval. Nezajímalo jej, zda je dotyčný Norman či Sas, klerik nebo laik, a nenechával se ovlivnit ani zájmy těch církevních kruhů, ze kterých vzešel. První spor s nimi měl v době, kdy Jindřich II. vytáhl z Akvitánie proti mocnému hraběti z Toulouse a potřeboval peníze. Becket mu je opatřil vypsáním zvláštní berně pro všechny, kteří netáhnou do pole nebo nepostaví na své náklady zbrojence, tedy i pro církevní preláty. Thomas daň prosadil, i když londýnský biskup Gilbert Foliot (jenž je i jednou z hlavních postav Anouillhovy hry) veřejně vykřikoval, že je to meč vražený do prsou matky církev, a canterburský arcibiskup Thibaut hrozil Becketovi exkomunikací! Kancléř se nezalekl, neustoupil o píď, navíc vyrazil sám do války a vedl osobně útoky na hrady i opevněná města. Církevním hodnostářům pak otevřeně řekl, že jsou vázáni králi stejnou přísahou jako muži meče, a skrze tuto přísahu že se zavázali hájit jeho život, údy, důstojenství i čest!

Až se stanu arcibiskupem, nebudeme dlouho přáteli

Od časů Viléma Dobyvatele a jeho arcibiskupa Lafranka se spravedlnost rozdělila mezi soudy světské a církevní, přičemž ty druhé měly mít na starosti otázky víry a křesťanského svědomí, leč s postupem času přestalo být jasné, jaká pře komu náleží.

            „Došlo ke zcizení vlastnictví? Je to křivopřísežnictví, tedy otázka svědomí. Obvinění si nepřáli než, aby je soudila tato spravedlnost, mírnější než králova, která neodsuzovala ani ke smrti, ani ke zmrzačení, jen zřídka do vězení, neboť k tomu chyběly prostory, nanejvýš k pokání a k pokutě. Klerikové se neodvolávali než ke tribunálům svých řádů. Klerik vrah z toho pokaždé vyvázl,“ píše stručně a výstižně André Maurois.

Situace se komplikovala, neboť jakýkoliv písař (francouzsky clerc, anglicky clerk) byl, nebo se mohl prohlásit za klerika v duchovním slova smyslu (pro což mají oba jazyky stejné slovo). Ničemovi stačilo vstoupit do nějakého řádu a už se těšil soudní shovívavosti, a mohl žebrat v městech i na vesnicích o almužnu... Nebylo divu, že se z nejchudších Sasů stali největší zastánci církevních privilegií!

Jakýkoliv pokus o změnu uspořádání celého soudnictví musel nutně narazit na odpor celé církve v Anglii, neboť jí ubíral moc i vliv. Nedalo se čekat, že by kdokoliv z rozhodujících duchovních hodnostářů králův záměr podpořil a Jindřich usoudil, že se mu to podaří jen tehdy, když bude mít na postu nejvyšším sobě oddaného muže. Začalo se proslýchat, že tím člověkem bude Becket, a když Thibaut, arcibiskup z Canterbury, roku 1161 zemřel, doporučilo Jeho Veličenstvo na uprázdněný stolec svého věrného služebníka Thomase. Biskupové, dosud uvyklí v tomto ohledu poslouchat, se ovšem začali bouřit, a namítali, že nelze do úřadu tak vznešeného a Bohu milého uvést válečníka, lovce zvěře a světáka pochybných mravů, obtěžkaného i mnoha jinými hříchy. Přidali se k ním i baroni mimo dvůr, kteří na Becketa žárlili a byli by ochotni kandidáta i zabít, kdyby jim to královna-matka Matylda s velkou námahou nevymluvila. Nahněvaný král, který přísahal, že z přítele arcibiskupa udělá, nakonec svoji vůli prosadil, avšak když to Becketovi radostně oznámil, dostalo se mu podle středověké kroniky smutně varovných vět:

„Pohleďte trochu na muže, kterého chcete pověřit tak svatým úřadem. Už teď pohlížíte na záležitosti církve zrakem, který bych nemohl sdílet, a myslím, že až se stanu arcibiskupem, nebudeme dlouho přáteli.“

            Král nebral tato slova vážně a na Velikonoční sobotu Léta Páně 1162 se stal Thomas Becket pátým primasem od dobytí Anglie.

To, co následovalo, bylo neuvěřitelné.

Pár dní po vysvěcení odložil Becket honosný šat, rozdal nábytek i oděv. Přestal pořádat hostiny a místo urozených začal přijímat, řečeno jazykem dobových kronik, chudé, žebráky a Sasy. Oblékl roucho z hrubé tkaniny, jedl zeleninu, pil jen vodu a ve tváři měl pokoru i smutek. Proměnil se rychle a tak dokonale, že jej chudí velebili a nízký klérus obdivoval, preláti však na něho hleděli nanejvýš podezíravě. Král o tom nevěděl, pobýval tehdy v Normandii a pochopil, až když dostal pečeť kancléře s tím, že dva úřady nelze bez újmy na svědomí zastávat. Bylo mu jasné, že přítel Thomas se tím vymaňuje z jakékoliv závislosti na něm i světské moci, a když se vrátil do Anglie, přijal arcibiskupa chladně, s viditelným opovržením nad prostou mnišskou řízou, v níž se dostavil. Vzápětí, aby dal najevo nemilost, odňal Becketovi diakonát i s prebendami a obsadil o své vůli úřad opata kláštera svatého Augustina v Canterbury. Nový opat, mnich jménem Clérambault, „muž smělý a mravů volných“, jak tvrdí kroniky, odmítl na králův popud a s veškerou podporou dvora složit primasovi přísahu kanonické poslušnosti, přičemž se opíral o stará privilegia opatství, která Lanfranc, první normandský arcibiskup primas, zrušil. Dokonce vznesl stížnost k papeži, přičemž využil, že šlo o Alexandra III., vyhnaného z Říma vzdoropapežem Viktorem IV., a vyhrál.

Mezi mnou a tím mužem je konec!

Becketa prohra popudila, nepomyslel, že by měl křesťansky nastavit k úderu i druhou tvář, začal oplácet ránu ranou. Když Jindřich Clérambaultovým prostřednictvím vyrukoval se starými saskými právy, začal se jich domáhat ve prospěch církve i on! Vyzval urozeného Gilberta de Clare, ať vrátí panství Tunbridge, které dostali jeho předci v Dobyvatelových časech lénem, ačkoliv předtím patřilo arcibiskupství v Canterbury. V průběhu roku 1163 vystoupil s podobnými požadavky vůči dalším baronům, potomkům vítězů od Hastingsu, neboť ti všichni cosi z církevních majetků uchvátili či od prvního normandského krále obdrželi.

„Pro syny spolubojovníků Viléma Dobyvatele to náhle bylo, jako kdyby duše krále Harolda sestoupila do těla toho, jehož oni sami pomohli učinit primasem,“ napsal Augustin Thierry a jedinou větou tak vystihl velikost zděšení i hloubku nenávisti, kterou vůči sobě Becket vzbudil.

Pak už šlo vše ráz na ráz a arcibiskup jednal rychle. Do kostela na panství jednoho Jindřichova barona dosadil svého kněze, což onen rytíř jménem Guillaume z Aynesfordu pokládal za svoje nezadatelné právo. Duchovního hnal pryč a pustil tak vodu na Becketův mlýn, neboť ten teď mohl barona obvinit, že na klerika vztáhl ruku. Exkomunikoval jej, aniž dal králi Jindřichovi vědět, a naznačil tak, že vyloučit lze z církve kohokoliv, ba i panovníka!

„Ježto jsem nebyl obeznámen (...), je exkomunikace mého vazala neplatná a tudíž požaduji, aby ji arcibiskup zrušil,“ bouřil Jindřich.

Becket tentokrát ustoupil, avšak král veřejně prohlásil:

„Od tohoto dne je všemu mezi mnou a tím mužem konec!“

Nebyl, zápas s bývalým přítelem jej měl zaměstnávat ještě sedm let!

Jindřich II. vyrazil do útoku proti Becketovi hned roku 1164. Královi juristé zrušili Dobyvatelův zákon, oddělující královskou a církevní jurisdikci, načež před svoji spravedlnost pohnali kněze obviněného z vraždy i znásilnění. Arcibiskup z Canterbury kontroval prohlášením, že na cosi takového nemá Jindřich právo, načež jednal rychleji než panovník. Dal obviněného svými lidmi zatknout a předvést před církevní soud, který jej zbavil obročí, nechal veřejně zmrskat a zakázal mu na řadu let provádět kněžské úkony. Právu tak bylo učiněno zadost, to ale hrálo až druhořadou roli, neboť panovníkovi lidé spustili povyk, že soudit měli oni. Spor kulminoval, až privilegované normandské vrstvy rozdělil ty, co souhlasili s vladařem, nebo s arcibiskupem-primasem. Teoreticky to měli být baroni, královští úředníci i dvořané na jedné a biskupové na druhé straně, leč mezi muži církve povstali i takoví, kterým se Becket zajídal. Král nakonec reagoval svoláním shromáždění, na němž vystoupil a slavnostním hlasem promluvil o tom, kolik zločinů kněží den co den páchají, načež dodal, že zná lék, který objevil ve starých zvycích i dekretech Jindřicha I. Pak se podle zvyklostí podobných shromáždění otázal, zda přítomní souhlasí, aby tyto zvyky použil, leč Becket, podpořený svými stoupenci odmítl, načež Jindřich odešel brunátný hněvem.

Nedlouho poté si vladař zavolal Hilaryho, biskupa z Chichesteru, arcibiskupa z Yorku (což byl Becketův nepřítel Roger z Pont-l’Évêque), Roberta de Chesney, biskupa z Lincolnu, herefordského biskupa Roberta z Melunu, i londýnského biskupa Gilberta Foliota a řadu nižších prelátů, do jednoho původem z francouzských lén a zčásti Becketových nepřátel. Rozmlouval s nimi, nejspíš i leccos nasliboval a získal všechny pro obnovu soudní praxe z doby přednormandské, neboť o to šlo. Takto získaní, nebo spíše zkorumpovaní preláti navíc podpořili misi k papeži Alexandrovi, která se vrátila s apoštolským listem, v němž hlava katolické církve vyzývala všechny církevní hodnostáře a arcibiskupa z Canterbury zvlášť, aby se podřídili zákonům anglického krále, ať jsou jakékoliv!

Thomas Becket musel sklonit hlavu podruhé a ve Woodstocku slíbil, že bude nové zákony dodržovat bez výhrad i věrně. Jindřich ovšem chtěl, aby jeho bývalý přítel tato slova opakoval před velkým anglo-normandským shromážděním „hrabat, baronů, rytířů, arcibiskupů, biskupů, opatů a převorů“, které svolal do městyse Clarendon nedaleko Winchesteru.

Clarendonské úmluvy

Shromáždění se sešlo v březnu 1164 za předsednictví Johna, biskupa z Oxfordu, a královi legisté tu předložili návrhy zákonů, které sice obnovovaly stav z časů přednormandských, byly ale prezentovány jako obnova zvyků i svobod z doby Jindřicha I. Beauclerka. Šlo o právní kličku, čí spíše o podvod, a panovníkem získaní biskupové se vším souhlasili, avšak Becket plamennými slovy muže církve obvinil, že slibují dodržovat jak blázni a slaboši vše, co si král usmyslí. Vznikl nepopsatelný rozruch, v němž baroni kleli i vyhrožovali, biskupové primasa prosili a v otevřených dveřích se objevili i zbrojenci v drátěných haubercích s meči v rukou. Thomas nakonec ustoupil, podle jedněch ze strachu, což není pravděpodobné, podle druhých z toho důvodu, že nepokládal situaci za zralou k účelnému odporu. Vymínil si jen, že chce jisté otázky zvykového práva, o nichž se mluvilo, podrobněji prozkoumat, načež dosáhl jmenování komise a odkladu konečného rozhodnutí.

Tento manévr mohl Becketovi leccos usnadnit, pokud by za ním jeho lidé stáli, avšak už navečer, během cesty do Winchesteru, kde hodlal arcibiskup nocovat, došlo v jeho suitě k prudké diskuzi a doslova k rozkolu. Část duchovních mu ostře vyčítala, že králi ustupuje, a Sas jménem Edward Grim, který nesl arcibiskupský kříž, prudce vykřikl:

„Co se stane s právem, když se jeho hlava nechala porazit? Jaké ctnosti máme vidět v tom, jenž ztratil odvahu?“

„Koho tím míníš, synu?“ chtěl vědět Thomas

„Vás samotného, vás, který jste odhodil svědomí a zdvihl ruku, abyste přislíbil dodržování opovrženíhodných zvyků,“ zněla vášnivá odpověď.

Becket chvíli přemýšlel, a pak opáčil:

„Synu, máš pravdu. Dopustil jsem se velké chyby a kaji se z ní.“

Nazítří odmítl arcibiskup jako jediný přiložit svoji pečeť pod šestnáct článků, tvořících Constitutions of Clarendon, což ovšem jejich vyhlášení nezabránilo. Církev od této chvíle neměla možnost bránit jedince, obviněného ze zločinu, a král získal právo soudit duchovní, i když je předtím shledal vinnými církevní soud. V podstatě to znamenalo, že církev v Anglii i na francouzských lénech ztratila vliv na trestní spory.

Vyhlášení Clarendonské úmluvy sice tvořilo další Jindřichovo vítězství, jejich obsah i dosah ale způsobily, že se o dosud čistě anglický spor začali zajímat preláti v Normandii, Anjou, Poitou, i Akvitánii, jakož i papež, který odmítl dohody stvrdit apoštolskou bulou, dokud je podrobně neprozkoumá. To byla první Jindřichova porážka, po níž přišla druhá, neboť Alexandr III. nevyhověl králově žádosti a nejmenoval Rogera, arcibiskupa z Yorku, zatím největšího Becketova odpůrce, papežským legátem.

Obvinění a útěk

Pár měsíců po shromáždění v Clarendonu svolal Jindřich další, tentokrát do Northamptonu, a dům, v němž se chtěl obeslaný Becket ubytovat, nechal obsadit svými lidmi i koňmi. Dotčený Thomas požádal o audienci, na niž čekal celý den marně, neboť panovník se věnoval lovu, a nazítří došel za králem rovnou do jeho kaple. Tam požádal, aby směl odplout do Francie, Jindřich mu ale odpověděl, že to smí udělat, až se vyřídí pár starých věcí. Konkrétně požadoval vyřešení sporu s Jeanem Maréchalem, který vznesl dědičné nároky na jisté pozemky arcibiskupství Canterbury, v nichž byl arcibiskupským soudem odmítnut.

Thomas se pokoušel Jindřichovi věc objasnit, pro krále byl ale Maréchalův spor jen záminkou a velké shromáždění nazítří posvětilo panovníkův verdikt, jakkoliv byl nečekaný a tvrdý. Arcibiskup z Canterbury se odsuzoval k vydání na milost i nemilost králi, což znamenalo, že jemu i jeho příbuzným může být odňat jakýkoliv majetek. Jindřich se spokojil s pokutou 500 liber stříbra, kterou Becket zaplatil, leč odejel tak ponížený a rozhněvaný, až se z toho roznemohl. Hned nato dostal nové předvolání, v němž se pravilo, že má před shromážděním v Northamptonu složit účty z toho, jakými částkami v úřadu kancléře disponoval, kolik činily příjmy a na co je použil.

„Jsem slabý a trpím,“ prohlásil před královskými úředníky, „a král krom toho ví stejně dobře jako já, že v den, kdy jsem byl vysvěcen na arcibiskupa, mi baroni strážci pokladu i Richard de Lucy, nejvyšší sudí anglický, řekli, že jsem všechny účty srovnal a nemají žádné pohledávky.“

Král ovšem tvrdil, že kancléř Becket zpronevěřil čtyřicet čtyři tisíc stříbrných marek, a dodal:

„Buď přestanu být králem, nebo ten muž přestane být arcibiskupem.“

Věřil, že zvítězí, neboť za Becketem nestál z vyšších hodnostářů nikdo. S arcibiskupem zůstali jen prostí kněží či mniši...

Thomas, který sebral všechny síly, nakonec před shromáždění předstoupil, avšak ne jako obviněný, ale ve vší arcibiskupské nádheře a s arcibiskupským stříbrným křížem v ruce. Král tu dosud nebyl, měl zde však své lidi, dokonce i mezi duchovními, a londýnský biskup Foliot, jenž je vedl, se pokusil Becketovi kříž vyrvat.

„Odporuješ králi, našemu pánu, když jdeš takto vyzbrojen k jeho dvoru, král však má meč a jeho hrot je ostřejší než hůl pastýřská,“ volali na něj.

Pak mu ústy biskupa z Chichesteru vypověděli poslušnost:

„Prohlašujeme tě za zrádce a křivopřísežníka a nahlas pravíme, že nebudeme dále poslouchat, kdo křivě přísahal. Svou věc předkládáme našemu panu papeži, před kterého tě poháníme,“ zněl jejich verdikt.

Foliot, jako kdyby to nestačilo, znovu opakoval, že Becket zpronevěřil vysoké sumy a sloužil mše, jimiž chtěl králi způsobit újmu...

Robert, hrabě Leicester, už začal číst první formulace zatýkacího rozkazu, když jej Becket přerušil:

„Hrabě,“ řekl mu, „ve jménu Boha všemohoucího vám zakazuji vyslovovat tu nade mnou soud, neboť jsem váš duchovní otec. Odvolávám se k nejvyššímu pontifikovi a před něj vás poháním.“

Pak se otočil ke shromáždění zády a důstojně odcházel ven, ve dveřích ale dodal:

„Kdyby mi to moje svěcení nezapovídalo, uměl bych odpovědět zbraní všem, kteří mě nazývají zrádcem.“

Vsedl na koně, dojel do domu, v němž bydlel, povečeřel v kruhu nejoddanějších a navečer v doprovodu dvou cisterciáckých mnichů Northampton opustil, aniž se jej kdokoliv odvážil zastavit. Po třech dnech cesty se ukryl v močálech Lincolnu, změnil šat a pod falešným jménem dorazil koncem listopadu do Sandwiche. Tam vsedl na nevelkou loď a v čase, v němž málokdo vyplouval, nechal vztyčit plachtu. Přistál v Gravelines na francouzské straně a útočiště našel v klášteře svatého Bertina v Saint-Omer.

Nepoddajný vyhnanec

To, co následovalo, je velmi těžké stručně vylíčit, a prostředky, jež Becketovi protivníci užili, byly nevybíravé. Král nechal zabavit všechen majetek arcibiskupa i jeho přívrženců a edikty zakázaly pod trestem smrti komukoliv, aby podal Thomasovi pomocnou ruku. Biskup Foliot s hrabětem Arundelem žádali u dvora francouzského krále Ludvíka VII., ať arcibiskupa vydá, pokud se v jeho zemi objeví, Ludvík ale učinil pravý opak, i když mu byl arcibiskup z Canterbury zcela lhostejný, neboť potíže v Anglii znamenaly méně problémů ve Francii. Thomasovi slíbil ochranu i bezpečný doprovod, pokud bude chtít svou věc hájit v Římě.

Becket dorazil na papežský dvůr nepozván, slavil však částečný úspěch. Papež Alexandr si sice nehodlal Jindřicha II. znepřátelit, povolil však, aby arcibiskup přijal francouzské pohostinství, a umožnil mu použít jednu z nejmocnějších zbraní církve, právo exkomunikovat kohokoliv, kdo se zmocnil církevního zboží, pokud je nedostal výslovně z rukou krále. Pak si nechal konečně vyložit Clarendonskou dohodu, kterou před nedávnem schválil, a prohlásil, že je újmou „na cti Boží svaté církve“ i uzurpací moci, náležející duchovním soudům. Odmítl, aby Becket složil do jeho rukou arcibiskupské důstojenství, diplomaticky ovšem dodal, že náprava všech křivd je věcí kurie, on že se má v chudobě a ku prospěchu chudých odebrat do kláštera Pontigny na pomezí Burgundska a Champagne. Bylo to chytré, chránil ho a zbavoval se jej současně...

Roky 1165 až 1167 uběhly Becketovi v klášterním tichu a při výměně dopisů, z nichž k četbě mnohých i k odpovědi na ně potřeboval hodně pokory. Pocházely totiž od anglických biskupů, byly plné ironické zloby a dávaly najevo radost, že mnich-arcibiskup už neodporuje králi a nemůže strojit nové komploty. Jiné ovšem přicházely od přívrženců, většinou, to nutno zdůraznit, od osob, persekvovaných rovněž královskou mocí ať už právem, či neprávem. Z toho je vcelku jasné, že se jednalo většinou o Sasy.

Pokud by si ovšem někdo myslel, že Becket rezignoval, zle by se spletl. Když připlul Jindřich II. roku 1166 z Anglie do Normandie, opustil arcibiskup klášterní azyl a vyjel do Vézelay u Auxerre, kde se objevil v den Nanebevstoupení na veřejnosti s veškerou nádherou i okázalostí. Za dunění zvonů a v září svíček vyhlásil exkomunikaci všech, kteří schválili Clarendonské úmluvy, zmocnili se majetku kostela v Canterbury a vězní kvůli souhlasu s Becketem osoby světské či duchovní.

Jindřich II. se o tomto aktu dozvěděl na hradě Chinon nad řekou Loirou a popadl jej vztek tak velký, až křičel, že zahubí arcibiskupovo tělo i duši. Když se uklidnil, nadiktoval list papeži, v němž mu vyčetl, že chrání zrádce. Svatý otec odpověděl smířlivě vysláním dvou Jindřichovi nakloněných kardinálů-legátů, což nevypadalo pro arcibiskupa dobře. Thomas, rychle informovaný svými stoupenci, zůstal stranou Jindřichova dosahu i moci a do Říma psal listy, v nichž krále nazýval zlovolným tyranem. Nic víc se Léta Páně 1167 nestalo, avšak roku následujícího vypadalo vše pro Becketa ještě hůře, neboť Alexandr III. začínal Jindřichovi tvrdit, že sveřepého Thomase zbaví úřadu. Krále to posmělilo natolik, až poslal cisterciákům, v jejichž klášteře Pontigny Thomas pobýval, varování: jestli nechtějí přijít o své statky v Anglii, Normandii, a tak dále, nechť neukrývají jeho úhlavního nepřítele!

Thomasovi napsaná žádost mnichů z Cîteaux, kolébky řádu, byla za těchto okolností spíše zahanbeně pokornou prosbou, aby Pontigny opustil, a Becket v listopadu 1169 vyhověl, přičemž francouzskému králi napsal dopis s žádostí o jiný azyl.

„Ach, církvi, co se s tebou stalo?“ zvolal prý smutně král Ludvík, když si list přečetl, a poskytl arcibiskupovi útočiště na svých statcích...

Jenže už následujícího roku 1169 zavládla mezi králi Anglie a Francie nebývalá shoda, které Ludvík využil ve svůj i Becketův prospěch. Dělal vše, aby arcibiskupa s Jindřichem smířil, což byla věc, na níž mohl mezinárodně jen získat, a vzal arcibiskupa s sebou na setkání obou vladařů v Montmirail. Thomas tu před Jindřichem poklekl, ne však pokorně, a navíc pravil:

„Pane, všechny rozpory, které mezi námi až do tohoto dne byly, nechávám vašemu soudu jako vrchnímu soudci ve všech bodech krom cti Boží.“

Jenže právě o tu šlo a anglický král, příliš pyšný, aby se obrátil na Becketa, ke králi Francie i doprovodu zvolal:

„Předpokládám, že vše, co se mně líbí a jemu ne, se cti Boží protiví a těmi dvěma slovy mě okrádá o všechna má práva.“

Jindřichův vznešený doprovod byl téhož názoru, ba i Ludvík Francouzský, při loučení ani jeden na arcibiskupa nepohlédl a Becket odejel s hlavou sklopenou, vědom si své porážky.

Anglickému králi už zbývalo jen dosáhnout u papeže arcibiskupova sesazení, aby v jeho zemích nastal klid a on byl ve sporu s církví vítězem. Použil velké prostředky, zaplatil Milánu, Boloni, Parmě i dalším městům v Itálii, aby jeho věc podpořily, slíbil papeži značné sumy na jeho boj s císařem Svaté říše římské, zakázal vstup na anglickou půdu komukoliv z Becketových přátel či příznivců. Nepočítal ovšem s jednou věcí, s tím, že v samotné Anglii vznikne opozice prostých, chudých a bezprávných obyvatel nenormandského původu, ať už z obdivu k Thomasovi, nebo z prosté nenávisti k potomkům dobyvatelů. Nespokojencům pramálo vadilo, že Becket pobývá ve francouzském Sens, a bylo jich stále více, neboť k obyvatelům vlastní Anglie, většinou Sasům, se přidávali i obyvatelé dosud málo pokořeného Walesu, jinak historické Kambrie.

Štěstí zatím arcibiskupovi v exilu přálo, neboť mezi anglickým Jindřichem a francouzským Ludvíkem propukla nová válka a francouzský král, který věděl, jak mocnou zbraní se může Becket stát, jej znovu přijal s veškerou úctou. Nezklamal se, Thomas s jeho podporou vyrazil do útoku, znovu exkomunikoval ty, kteří sáhli na církevní majetky v Canterbury, či stáli na králově straně (což postihlo i londýnského biskupa Foliota), a zakrátko neměl Jindřich skoro nikoho, kdo by mu v jeho kapli směl odsloužit mši či dát rozhřešení. V samotné Anglii získal Thomas mocného spojence v Jindřichovi, biskupovi z Winchesteru, což byl bratr předchozího krále Štěpána I. a tudíž nepřítel Jindřicha II. Toho zmocnil, aby, pokud nebudou v určené lhůtě vrácena všechna církevní zboží, vyhlásil interdikt na všechny náboženské úkony krom křtění novorozenců a posledního pomazání. Téměř nikdo se neodvážil postavit proti této nejmocnější a nejobávanější zbraní, kterou církev vládla…! Papež se sice nahněval, žádal, ať Becket exkomunikace i interdikt zruší, leč z Říma bylo do Anglie daleko, navíc za arcibiskupem stál francouzský Ludvík a Svatý otec musel začít uvažovat jako diplomat. Thomas Becket pro něho začal představovat rovnocenného protivníka Jindřicha II. a bylo třeba pečlivě zvážit, zda obrana cti Boží, prosazovaná tím vášnivcem, nebude církvi přece jen ku prospěchu…  Z Věčného města odcestovali k Jindřichovu dvoru další dva legáti, tentokrát se však už nejednalo o zaprodance anglického krále!

První kolo jednání v Domfortu neskončilo dobře a i v Bayeux, kde vše pokračovalo, nehodlal Jindřich ustoupit. Dokonce prohlásil, že mu hrozba interdiktu i exkomunikace „dělá tolik starostí jako vejce“. Jednalo se sice dál, avšak v napjaté atmosféře. Legáti nakonec před anglickým vladařem ustoupili, arcibiskupu-primasovi nařídili z Rouenu, aby zrušil exkomunikaci nad Gilbertem Foliotem, a dodali, že má v králi ctít svého pána…

Myslím, že vás už nikdy nespatřím…

Tak vyhlížel stav věcí, když nadešel rok 1170, který měl být v letitém sporu rozhodujícím i osudným. Král, ač se choval sebevědomě, věděl, že není vítěz, a stále víc jej sužovaly obavy, aby někdo v Anglii nevystoupil s nároky na jeho korunu. Takový pretendent by nebyl z rodu Normanďanů, ale Sasů; stačilo, aby onoho muže pod nátlakem vysvětil arcibiskup z Yorku (který sice Thomase z duše nenáviděl, v jehož diecézi však byli Becketovi přívrženci nejsilnější), či biskup z Winchesteru. Nedalo se ani vyloučit, že výbušné situace využije francouzský Ludvík, aby mohl proti Jindřichovi postavit svého syna Filipa…

Jindřich přemýšlel a usoudil, že má jeden prostředek, jak tomu předejít, vytvořit nového, narozdíl od něj Bohem daného, pomazaného a církví korunovaného krále, nejlépe loutku! Kdo mohl být lepším člověkem než jeho nejstarší syn Jindřich, byť mu táhlo teprve na šestnáct? Byl by jako „mladší král“ spoluvladařem, avšak bez skutečné moci a rozhodování!

Baroni souhlasili, arcibiskup z Yorku Jindřicha (kterému se od toho okamžiku říkalo Henri le Jeune, Jindřich Mladík, aby byl odlišen od otce) ve westminsterském kostele pomazal, přítomni byli i biskupové sufragáni z Canterbury a vše vypadalo skvěle, jenže celá korunovace přinesla jen dva velké problémy další.

Prvním bylo, že pomazání protiřečilo veškerým církevním zvyklostem včetně těch, které prosadil Vilém Dobyvatel. Podle nich směl pomazat mladíka jen arcibiskup-primas, tedy Becket!

Druhý problém plynul z podcenění povahy sotva šestnáctiletého jinocha, která se projevila hned při korunovační hostině. Jindřich II. posadil Jindřicha Mladíka na čestné místo po svém boku a trval na tom, že mu bude u tabule sám sloužit. Žertem prý zdůraznil:

            „Vidíte krále obsluhovat u stolu, což nebývá obvyklé.“

            „Nebývá však nezvyklé vidět syna hraběte, jak slouží synu krále,“ opáčil čerstvě korunovaný Jindřich Mladík, čímž tvrdě nadhodil rozdíl původu svého a otcova.

Věta šlehla sálem jak bič, hosté v doslechu zaraženě umlkli a rozpačitě čekali, co bude dál, avšak otec synovu repliku přešel jako troufalost holobradé mladosti, neomalenosti a chvástání.

Papež Alexandr III. byl obojetný muž. Jindřichovi II. poslal už před korunovací Jindřicha Mladíka list, v němž mu dával plné právo uskutečnit pomazání bez arcibiskupa z Canterbury, leč trval na tom, že poselství musí zůstat v tajnosti. Becketovi pak nechal napsat po korunovaci jiný list, rovněž tajný a s protestem proti korunovaci mladého krále! Král uskutečnil korunovaci bez papežova souhlasu, tvrdil Alexandr, a interdikt byl arcibiskupem z Yorku zrušen bez vědomí Říma! Jistěže to byla dvojnásobná lež, leč je-li lhářem hlava vysoce postavená a vlivná, pak se podvod nazývá politickým manévrem… Becket to prohlédl a papeži napsal:

„Nevím, čím to na vašem římském dvoře je, že vždy obětuje stranu Boží; Barabáš bývá zachráněn a Kristus vydán na smrt…“

Byl to dlouhý, formálně uctivý, leč velmi ironický i tvrdý dopis, končící prohlášením, že exulant už nebude pontifika obtěžovat, a mezi řádky se dala ale vyčíst výhružka: s pomocí krále Ludvíka půjde Thomas i proti papeži a vůči Jindřichovi je z moci arcibiskupa-primase odhodlán uvalit ty nejtěžší sankce!

Jeho Svatost začala obracet, krále Francie potřebovala až příliš a Jindřich musel poprvé po dlouhé době couvat. Nezbylo mu než prohlásit, že je ochoten dospět s Becketem k dohodě, což nebylo jednoduché. Thomas totiž nežádal nic menšího než veřejně a Jindřichem II. osobně udělený „polibek míru“, slavnostní a všemi vírami projevené usmíření, značící odpuštění i konec zloby!  Porušit takové políbení představovalo v očích všech nejhorší křivopřísežnictví!

Nakonec se oba setkali 22. července 1170 na velké louce v údolí mezi městysy Fréteval a Vievy, za přítomnost Ludvíka Francouzského, a vše vypadalo, že dohoda je na dobré cestě, byť se oba soupeři v otázce korunovace Jindřicha Mladíka neshodli. Když ale žádal arcibiskup o „polibek míru“, král zdvořile pravil:

„Brzo se uvidíme v Anglii a tam se obejmeme.“

Thomas neprotestoval, dokonce padl před Jindřichem na kolena, a pak mu podržel třmen, s návratem do Anglie ale řadu měsíců váhal. Nebylo se mu co divit, král sice vrátil všechny majetky kostela v Canterbury, avšak ti, kteří o ně přišli, veřejně vyhlašovali, že by arcibiskup byl blázen, kdyby připlul. Rytíř Renouf de Broc dokonce pravil, že vstoupí-li Becket na anglickou pevninu, nedá mu čas ani na to, aby pojedl chléb… I Řím varoval, že míru s Jindřichem není co věřit a že má Thomas vyčkávat.

Za těchto okolností požádal arcibiskup z Canterbury o druhé setkání s králem, k němuž došlo na hradě Chaumont u Amboise a za přítomnosti hraběte z Blois. Jindřich byl chladný, jeho doprovod se shodl, že na Thomasovi nespočinul jediným pohledem, a mše, jež se pak sloužila, byla mší za mrtvé. Tak si to arcibiskup přál, jelikož král opět nedal „polibek míru“… Když se pak rozcházeli, pohlédl Becket panovníkovi zpříma do očí a slavnostně prohlásil:

„Myslím, že už vás nikdy nespatřím.“

„Máte mě snad za zrádce?“ ohradil se prudce král, který pochopil, leč arcibiskup nic nedodal, jen se poklonil a odešel.

Ani jeden mě ho nedokáže zbavit?

Thomas Becket se nakonec pevně rozhodl vrátit do Anglie a zastávat svůj úřad, i když musel vědět, jaká rizika podstupuje. V mizerném listopadovém počasí, kdy byl kanál La Manche velmi nebezpečný a nejistý, čekal u Calais na loď a nedbal na výstrahy ani na zprávy, že anglický břeh je střežen těmi, kteří ho chtějí zabít.

„Synu,“ pravil jednomu z těchto zvěstovatelů, „i kdybych si byl jist, že mě na opačném břehu rozsekají, nezastavil bych se. Pro pastýře i jeho stádo je sedm let nepřítomnosti víc než dost.“

Přesto vstoupil na anglický břeh z opatrnosti v zálivu u Sandwiche, stranou velkých přístavů, a měl proč. Jakmile se to rozneslo, Gervais, vikomt z Kentu, Renouf de Broc a Regnauld de Garenne, všichni zapřísáhlí arcibiskupovi nepřátelé, sebrali své družiny a vyrazili, jenže, věc neslýchaná, měšťané z Doveru i Sandwiche, kteří se o tom dozvěděli, sáhli po zbraních a byli odhodlání Thomase bránit!

„Vlastnoručně mu uřežu hlavu,“ vykřikoval vikomt Gervais a vše věštilo krvavou řež, kterou odvrátil jen oxfordský děkan John, který na barony zvolal:

„Co to děláte? Zasuňte meče. Chcete, aby král vypadal jako zrádce?“

            Bylo to moudré, neboť ze Sandwiche do Canterbury se k cestám sbíhaly davy prostých, provolávaly Becketovi slávu a padaly před ním do prachu či bláta… Všichni to byli Sasové, což dalo vzniknout i legendě o tom, že Becket byl zastáncem porobených.

Z Canterbury se vydal arcibiskup do Londýna, aby složil králi hold, Jindřich ale byl v Normandii. V hlavním městě Anglie ovšem čekal další triumf a úctu i obdiv prokazoval Becketovi dokonce i nejeden londýnský měšťan. Před Vánoci dojel chudými obklopený Thomas bezpečně zpět do Canterbury, byť se nad ním stahovala mračna. Královy dekrety totiž dál hlásaly, že kdo mu podá pomocnou ruku, je nepřítelem koruny, a příliš mnoho lidí bylo v oněch týdnech pohnáno před soud… Panovník ovšem netušil, že papež dal Becketovi nové zbraně, právo na další exkomunikace, jmenovitě zahrnující osoby oddané arcibiskupovi z Yorku, které představovaly největší Jindřichovy opory. Teď canterburský arcibiskup vše použil a vyděšení preláti zoufale Jindřichovi hlásili:

„Vyzýváme vás ve jménu království i všeho svatého, zasáhněte, neb vaši angličtí biskupové jsou exkomunikováni, ježto podle rozkazu korunovali mladého krále, syna vašeho.“

„Je-li tomu tak a všichni, co souhlasili s pomazáním mého syna, jsou vyhnáni z lůna církve, jsem vyhnán v Božích očích i já,“ odpověděl král.

Oni ale dodali lež:

„Sire, toť není vše, neb muž, který vás takto urazil, rozdmychuje v království oheň, kráčí s oddíly ozbrojených jízdních i pěších za sebou od pevnosti k pevnosti a snaží se, aby mu otevřely brány.“

Uvěřil král, nebo se mu jen hodilo uvěřit? V každém případě vykřikl:

„Jakže? Bídák, co jedl můj chléb, žebrák, co vjel na můj dvůr na kulhavé kobyle a celý majetek měl na sobě, uráží krále, královskou rodinu i celé království a ani jeden z těch zbabělých rytířů, které živém u svého stolu, mě nedokáže zbavit kněze, co mě uráží!“

Ta slova slyšeli jasně a zřetelně čtyři rytíři králova paláce, Richard le Breton, Hugues de Morville, Guillaume de Traci (či William de Tracy) a Regnault, syn d’Oursův (anglicky Reginald FitzUrse). Ti společně přísahali Becketovi smrt a v den Vánoc odpluli tajně, bez vědomí krále, který si jejich zmizení nepovšiml (o čemž lze s úsměvem pochybovat), přes moře. Krom toho shromáždění baronů vybralo ze svého středu tři muže, kteří měli arcibiskupa zatknout, uvěznit a sdělit mu obvinění z velezrady.

Kostky byly vrženy a koně čtyřech rytířů měli nad ostatními náskok…

Pět dnů po Vánocích dorazili čtyři normandští rytíři do Canterbury a zjistili, že celým městem hýbe vzrušení ohledně nejnovější exkomunikace, kterou Becket vyhlásil nad dalšími svými protivníky, jmenovitě nad baronem Renoufem de Broc, jenž si ve hněvu troufnul utnout mečem ohon arcibiskupova koně. Aby se zorientovali, vydali se nejprve navštívit maire, hlavního městského úředníka, kterého požádali i o zbrojný doprovod, což tento člověk, kombinující v sobě starostu i sheriffa, odmítl. Dosáhli jen jediného, příslibu, že ať se stane v dalších dnech či hodinách cokoliv, udrží maire zdejší měšťany na uzdě. Hned nato se ti čtyři, provázení už tuctem svých přáteli, odebrali tam, kde arcibiskup-primas bydlel.

Mord v kostele

Thomas Becket tou dobou končil s večeří a u stolu byli spolu s ním i jeho služebníci. Vstal, přivítal příchozí, chtěl vědět, co je k němu přivádí, oni však se prý tvářili velice rozpačitě, kloudnou odpověď ze sebe nevypravili, usedli ke stále prostřené tabuli a několik minut mlčeli. Pak konečně rytíř, jmenovaný kronikami jako Regnault, syn d’Oursův, konečně sebral odvahu k proslovu a podle toho, co zapsal Willhelmus Stephanides, jeden z hlavních středověkých životopisců Thomase Becketa, řekl:

            „Přicházíme od krále, abys odpustil exkomunikovaným, postižení biskupové aby byli dosazeni zpět a ty sám abys nám složil účty z toho, co děláš proti králi.“

            Arcibiskup z Canterbury jim údajně odpověděl:

            „To ne já, to nejvyšší pontifex osobně exkomunikoval arcibiskupa z Yorku a jen on má proto právo jej očistit. Co se ostatních týče, nastolím je zpět, pokud se mi budou chtít podrobit.“

            Na to Regnault namítl:

„Od koho však ty máš svoje arcibiskupství, od papeže, nebo od krále?“

Odpověď byla nasnadě a připomínala podstatu sporů o investituru, jež ve stejné době vyvolávaly války mezi německými králi a papeži:

„Práva duchovní na ně mám od Boha, právo světské od krále.“

Regnault se podivil:

„Cože? Což to není král, kdo ti dal vše?“

„Nikterak,“ zavrtěl hlavou Thomas, a ježto mu neuniklo, že ti baroni jsou čím dál nespokojenější, dodal:

„Myslím, že se mě snažíte zastrašit, leč marně. I kdyby se proti mojí hlavě zvedly všechny meče v Anglii, nijak nade mnou nezvítězíte.“

Pro čtveřici baronů to byla kapka, kterou pohár přetekl. Syn d’Oursův vyskočil a zvolal:

„Uděláme cosi lepšího, než je hrozba.“

„Nato vstali i další a začali volat do zbraně,“ praví Willhelmus Stephanides.

Hlavní vchodové dveře domu byly zavřené, leč Regnault vyběhl na dvůr a vyrval sekeru jednomu z tesařů, kteří tu pracovali, načež začal do vrat bušit, aby je rozbil a vpustil do domu další rytíře. Arcibiskupovi lidé Becketa vyděšeně prosili, ať uprchne přes chodbu či galerii ze svého domu do kostela, posvátného místa pro azyl. Odmítal, nechtěl je vyslechnout a už mysleli, že ho budou muset odvést násilím, když tu kdosi vykřikl, že se blíží čas nešpor a on pravil:

„Ježto nadchází hodina mé povinnosti, půjdu do kostela.“

S arcibiskupským křížem neseným před sebou pak prošel křížovou chodbou a zamířil k hlavnímu oltáři, oddělenému od lodi železnou mříží, v té chvíli nezamčenou. Právě tehdy se  dveře do kostela rozletěly a v nich stanul Regnault „s mečem oboustranně broušeným“, který volal:

„K mně, kdož věrně sloužíte králi!“

Primasovi lidé chvátali zavřít mříž chóru, on sám jim v tom ale zabránil a nařídil „velmi naléhavě“, ať se zachrání v podzemí či vyběhnou po schodišti vzhůru. Odmítli svého pastýře opustit a zůstali u něj, i když už se lodí nesl vzteklý křik:

„Kde je zrádce? Kde je arcibiskup?“

„Není tu zrádce!“ zvolal sám Becket. „Co hledáte ve stánku Božím takto ustrojeni a jaké jsou vaše úmysly?“

Dostal strohou odpověď:

„Abys zemřel!“

Na to Becket s odhodláním sluhy Božího a nejspíš i s vyzývavostí rytíře, jímž býval, pravil:

„To mi nevadí a vy mě nespatříte prchat před vašimi meči, ve jménu Božím vám však zakazuji, abyste se dotkli kohokoliv z mých služebníků, ať kleriků, či laiků, malých, nebo velkých.“

V té chvíli jej zasáhl zezadu úder mečem naplocho mezi lopatky a ten, kdo mu jej zasadil, vykřikl:

„Prchni, nebo zemřeš!“

To by bylo řešení, po němž baroni prahli, neboť vyděšený pastýř mohl být povolný, či alespoň zesměšněný. Možná na to spoléhali, neboť zabít primasa a ještě k tomu v kostele představovalo i pro ně cosi strašlivého, avšak Thomas jejich hru hrát nehodlal a nehnul se. Stáli zaraženě, nevěděli co dál, nakonec ho však popadli a chtěli vyvléct z kostela ven. Bránil se vší silou, volal, že jej z kostela nedostanou, že pokud jej chtějí zabít, musí to učinit zde! Byl už skoro sám, vyděšení klerikové utekli a s ním zůstal jediný, saský nosič kříže Edward Grim, týž, který mu před lety v Clarendonu tvrdě vyčetl, že Jindřichovi ustupuje. Edward neměl zbraň, baroni mu tedy nevěnovali sebemenší pozornost a Guillaume de Traci pozvedl meč, aby sekl arcibiskupa do hlavy, leč Grim zaštítil Thomase vlastní paží. Úder mu ji téměř odťal, Becket však utrpěl jen drobné poranění.

„Udeřte, udeřte i vy ostatní,“ řval Traci a další sek srazil arcibiskupa tváří k zemi.

Třetí úder meče rozpoltil Thomasovi lebku s takovou silou, až se čepel roztříštila o dlažbu. Pak zbrojnoš jménem Guillaume Mautrait (podle líčení Edwarda Grima, jenž těžké zranění přežil) do těla kopl a křikl:

„Tak umírá zrádce, který vnesl do království tolik běd a podněcoval Angly k povstání!“

Král a jeho světec

V ulicích se shromažďoval dav, v němž však bylo vidět jen saské chámy a ani jednoho bohatého či urozeného člověka normandské rasy. Ten dav došel až do kostela, kde spatřil mrtvé tělo a padl na kolena. Mnozí líbali zavražděnému ruce či nohy, volali, že tu zabili světce, jejich otce, a namáčeli šátky i kusy látek v zasychající krvi, na což pak reagoval za zvuků trubky vyhlášený edikt, zakazující všem hlásat, že Thomas z Canterbury je mučedník. Arcibiskup z Yorku dokonce vystoupil a oznámil jeho smrt jako akt pomsty nebes, neb Bůh arcibiskupa ztrestal za jeho pýchu jako kdysi faraona. Nejeden biskup se přidal a někteří tvrdili, že Becketovo tělo by mělo být pohozeno na smetiště či zavěšeno na šibenici… Zbrojenci se pokusili mrtvého zmocnit, mniši jej však stačili pohřbít v podzemí kostela na místě dobře ukrytém…

            Uplynuly dva roky, pro Jindřicha II. vyplněné řešením problému s Irskem, během nich ale Becketovo jméno nezmizelo a nepřipomínali je jen prostí Sasové či na západě Walesané. Pro francouzského krále Ludvíka byl mord v Canterbury vítanou záminkou k tomu, aby Jindřicha obviňoval ze zločinu všude, kde mohl, především v Římě. Jindřich se bránil, prohlašoval, že za tím nestál, že čtyři baroni jednali na vlastní pěst a vše se odehrálo neblahou shodou okolností, což byla možná pravda, to však nepomáhalo. Za anglického krále se postavili biskupové z Normandie a snažili se dosvědčit, že baroni panovníkovi Becketovu smrt zpočátku zatajili a on, když se to dozvěděl, po tři dny hořce plakal, přičemž volal, že chce zemřít. Dokonce vše stvrdili v listě, jehož text se zachoval a v němž panovníka vylíčili jako nejoddanějšího primasova stoupence, odpouštějícího všechny arcibiskupovy zrady i výpady! Jistěže to byly ryze politické manévry, byť nejspíš zčásti pravdivé, neboť Becketova násilná smrt na posvátné půdě mohla krále velmi vážně ohrozit, proto se také list nešířil o tom, že čtyři baroni patřili k panovníkovu dvoru a od něj i odjeli, aby onen čin spáchali…

Rozhodnout musel papež a vše vypadalo, že tak učiní velmi obojetně. Kardinálové sice sborově normandské biskupy okřikli, ať mlčí, anglického zlata však dostali tolik, až umlkali spíše oni.

Dva papežští kardinálové-legáti na konci roku 1172 vyjeli do Normandie, aby vše uhladili. Kladli si ovšem podmínky, které nemohl Jindřich II. nesplnit, pokud nechtěl, aby na něj dopadlo obvinění z nepřímé spoluúčasti i s tím spojený trest! Nebyl by malý, oba vyslanci naznačili, že by nešlo o nic menšího než o úplný interdikt nad celou Anglií i všemi francouzskými lény, což by králi Ludvíkovi umožnilo podniknout do těchto kontinentálních oblastí výpravu takřka křížovou.

Jindřich se podvolil, jinou rozumnou možnost neměl, a platil vším, stříbrem pro výpravu do Svaté země, slibem vzít na sebe kříž a táhnout tam také, především ale zrušením Clarendonských dohod i starých či nových zákonů, jež papež odsoudil. To vše musel panovník stvrdit veřejně ve velkém kostele v Avranches, kde před obrovským davem na evangelium přísahal, že nenakázal ani nechtěl smrt arcibiskupa z Canterbury a že, když se o ní dozvěděl, nepocítil ani zrnko radosti. Podobně přísahal i Jindřich Mladík, což se zaneslo do charty, již museli oba stvrdit pečetí!

Papež Alexandr už předtím, o Popeleční středu 21. února 1173 v Segni, Thomase Becketa slavnostně kanonizoval a dne 12. března přidal bulu Redolet Anglia, kterou se obracel na všechny duchovní osoby i obyvatele Anglie, s tím, že zopakoval a vyzdvihl všechny světcovy tituly, úřady i zásluhy

I baroni a biskupové se museli sklonit, přijmout zrušení Clarendonských dohod, kát se z chyb a dodržovat to, co prostý lid nadchlo, tedy slova papežova poselství křesťanstvu:

„Zvěstujeme všem, ať jsou kdekoliv, s veškerou naší apoštolskou autoritou, abyste slavnostně světili památku Thomase, slavného mučedníka z Canterbury, a to každoročně v den jeho skonu, abyste skrze modlitby a zbožnost jemu určené dosáhli odpuštění svých chyb a aby ten, který za života zakoušel vyhnanství a zemřel v utrpení jako mučedník věci Kristovy, byl vzýván věřícími a orodoval za nás u Boha.“

Svátek svatého Tomáše Mučedníka byl stanoven na 29. prosince.

Zbývalo královské pokání a Jindřich, který kvůli tomu připlul ze svých francouzských lén, 12. července 1173 sesedl dvě míle od Canterbury, u kaple svatého Mikuláše, z koně, načež došel pěšky ke kostelu svatého Dunstana. Tam oblékl kajícnickou režnou košili, zul boty a pomalu kráčel dlouhou cestou až k hlavnímu kostelu ve městě, k místům Becketovy smrti. U vrat poklekl, pak vešel dovnitř a znovu padl v severním křídle na kolena. Políbil tu dlaždice, na nichž prý byla Becketova krev, odříkal Confiteor, došel ke světcovu hrobu a dlouze se modlil. Pak vyslechl dlouhou řeč Gilberta Foliota, odhalil ramena, v kleče se předklonil a přijal trest, od každého z biskupů pět ran holí a od osmdesáti mnichu tři rány, celkem na tři sta úderů, bezpochyby symbolických, neboť podobný počet (a zpráv o takových trestech je z britské armády či námořnictva 17. a 18. století hodně) nemohl nikdo přežít! Na modlitbách zde strávil celou noc, což by skutečně zbičovaný člověk těžko mohl… Celé pokání bylo možná účelové i z toho pohledu, že král potřeboval upevnit postavení vůči choti Eleonoře i odbojným synům, Jindřichu Mladíkovi a Richardovi, kterému se bude za čas říkat Lví srdce..

            Papež tedy nakonec vyhrál, ani Jindřich ale ze zápasu nevyšel jako poražený. Dostal požehnání Říma, volnou ruku v Hibernii, jak se říkalo Irsku, s podporou kurie dospěl ke smíru s Francií za výhodnějších podmínek, než se dalo očekávat, a mohl by být spokojen, kdyby se proti němu zanedlouho nespikli jeho nejbližší, toužící po uchopení královy moci, lén či koruny. Jindřich II. začal vést zápas (tak dobře ve zkratce i podstatě zachycený slavným filmem Lev v zimě) se svou chotí Eleonorou, s Jindřichem Mladíkem a po jeho smrti s dalším synem Richardem, kterému dají současníci přídomek Lví srdce, ba i se svým nejmilovanějším synem Janem, zvaným Bezzemek. Král, který přežil přítele-nepřítele Thomase o devatenáct let, už měl jen málo klidných dní.

Čtyři baroni-vrazi uprchli na Morvilleho hrad Knaresborough, kde zůstali zhruba rok. Panovník jim neublížil, papež je exkomunikoval, po Thomasově kanonizování jim ale bylo odpuštěno: Není zřejmé, co se s nimi dělo dál. Legenda tvrdí, že měli odejít do Svaté země a tam sloužit čtrnáct let jako rytíři, podle všeho ale odcestoval do Levanty jen Traci, jeho stopy tam mizí.

            Becketovo tělo spočinulo, jak bylo řečeno, ve velmi prostém kostelíku svatého Dunstana v Canterbury, avšak 27. června 1220 nechal arcibiskup-primas Étienne de Langton rakev otevřít a ostatky, prý v dobrém stavu, vložit do shrine; podle popisu šlo o železnou schránku, uzavřenou maticemi a vloženou do relikviáře. Dne 7. července pak byla shrine slavnostně přenesena do katedrály v Canterbury a uložena v nedávno dokončené Trinity Chapel. Vše tu spočívalo až do září 1538, kdy nechal Jindřich VIII. ve svém ideologickém tažení proti Římu, v němž se sám prohlásil za hlavu anglikánské církve, svaté ostatky spálit. Uctívat Becketa jako světce, mít jeho obrázek či sošku, se od té doby v zemích pod jeho žezlem považovalo za zločin urážky majestátu, na nějž byl jen hrdelní ortel, tradici to však zlomit nedokázalo. Svátek svatého Tomáše Mučedníka byl v Anglii vzpomínán jen tajně (od roku 1599 jej s papežovým souhlasem slavily katolické semináře v kontinentální Evropě a od 23. března 1641 všichni angličtí katolíci), devětadvacátý prosinec ale zůstal v živé paměti v mnoha jiných zemích, kde mu patřilo velmi čestné místo. Pokud jde o anglikánskou církev, ta se začala k Becketově památce pozvolna vracet až v polovině 19. století.

V Canterbury zbylo jen místo s označením, kde shrine se světcovými ostatky stávala, a pietní, velmi prostý i emotivní oltář v místě, na němž muž, jehož lze právem označit za rytíře Božího, dokonal…

Hlavní prameny a literatura:

-Aubé, Pierre, Thomas Becket. Fayard, Paris 1988.

-Maurois, André: Histoire d’Angleterre. Fayard, Paris 1937.

-Materials for the history of Thomas Becket, archbishop of Canterbury, canonized by pope Alexander III, A. D. 1173. 5 sv. Edited by James C. Robertson. Longman, London 1875–1885.

-Saint Thomas de Cantorbéry, par Dom A. l’Huillier. 2 sv. Palmé, Paris 1891.

-Thierry, Augustin: Histoire de la conquête de l’Angleterre par les Normands (…), T. 2, Hauman, Bruxelles 1835.