CAESAROVY LEGIE VYCHÁZEJÍ...

V době, kdy chystám k odevzdání Římské války IV,  se blíží čas vydání třetího svazku s názvem CAESAROVY LEGIE; zpráva z AKCENTu říká, že distribuovat se budou počínaje 20. červencem. Objednat si je se slevou můžete i v nakladatelství; prolink máte zde http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php a v nadpisu. Jak bývá v době, kdy kniha vychází, dávám sem ukázku jedné kapitoly a úmyslně jsem nevybral nic  známého, žádného Vercingetorixe, atd.  Kapitola je z Caesarovy africké války, předposlední, kterou vedl. Pokud jde o obsah, zdá se mi zbytečné opakovat to, co je zjevné z přebalu a bylo zde zcela nedávné. Jen podotýkám, že v knize je 150 obrázků a 40 map...

Poznáš, kdo jsem, Labiene!

Předsunuté hlídky hlásily nepřítele a obrovský oblak vířeného písečného prachu naznačoval, že je to velká síla. K Ruspině dorazilo vojsko vedené Titem Labienem a Titem Pacidaem, jezdci a lučištníci, kteří se rozvinuli do nesmírně dlouhé linie.

„Caesar povolal ihned z tábora veškerou jízdu, které měl s sebou jen málo, a lučištníky, jichž s sebou vzal také jen malý počet. S několika vojáky jel kupředu, aby obhlédl situaci, zatímco kohorty jej měly pomalu následovat v bitevní linii. Když už bylo možno spatřit v dálce nepřítele, rozkázal Caesar vojsku nasadit přilby a připravit se v otevřené krajině k bitvě,“ říká dílo o této kampani (O válce africké 12).

Labienův a Pacidaeův šik kombinoval jezdce s lučištníky i lehkými, oštěpy vyzbrojenými pěšáky mezi jednotlivými oddíly a vše bylo v linii sraženo tak těsně, až to vypadalo na sestavu těžké pěchoty. Na obou křídlech stálo jen jezdectvo, což napovídalo na klasické uspořádání, a vše začalo být Caesarovi jasnější teprve poté, co se protivníkova sestava roztáhla ještě víc do šířky, zjevně ve snaze o obklíčení či lepší šanci na obchvat bitevního šiku Gaia Iulia. Pak jezdci na křídlech vyrazili, obsazovali okolní výšiny a doráželi tak, že kavalerie Caesarova odolávala jen s největším vypětím sil. Hnul se i střed, lehcí pěšáci na něm vybíhali kupředu, vrhali oštěpy, a kdykoliv se štítová zeď caesarovců hnula do protiútoku, zase se stahovali, přičemž je jezdectvo krylo. Pro Gaia Iulia to sice byl nový způsob boje, zkušeným okem ale odhadl, že jeho legionáři, kteří začínají náporu čelit obdobně, vybíháním z řady, rozevírají sestavu a sobě obnažují boky. Vrhání pil bylo neúčelné i proti jezdectvu, neboť Numidové ovládali koně skvěle a dokázali se vržené zbrani nejednou vyhnout. Galská kavalerie navíc slábla a řídla především kvůli zraněným koním.

„Tlak nepřátel se stále zvětšoval. Pak byli v jediném okamžiku všichni Caesarovi legionáři obklíčeni, sehnáni do kruhu, a v něm se museli bít jak za mřížemi arény,“ píše se v pokračování téhož díla (O válce africké 15).

To, co následuje v šestnáctém odstavci, představuje dramatickou historku, již stojí zato z velké části citovat.

Titus Labienus se nechal strhnout nenávistí i zápalem, bez přilby a s nepokrytou hlavou jezdce i pěšáky povzbuzoval, dokonce projížděl na koni před prvním řadem.

„Někdy se obrátil i na Caesarovy legionáře takto k nim mluvil: ,Nu, rekrute, jak je? Ještě jsi takový hrdina? I vás ten člověk pobláznil svými řečmi. U Herkula, vehnal vás do velkého nebezpečí! Je mi vás líto.‛ Jeden z vojáků mu odpověděl: ,Já nejsem, Labiene, žádný nováček. Jsem veterán Desáté legie.‛ Na to Labienus: ,Nevidím odznaky Desáté legie.‛ Voják opáčil: ,Však uvidíš, kdo jsem!‛ Zároveň s těmito slovy shodil z hlavy přilbu, aby mohl být poznán, a rozmáchnuv se vší silou oštěpem mrštil jím po Labienovi. Zasáhl však těžce jen bok jeho koně a volal: ,Věz, Labiene, že to byl voják Desáté legie, kdo tě chtěl zabít!‛...“

Smrtelně zasažené zvíře padalo, Titus Labienus slétl ze čtyřrohého sedla a dopadl na zem tvrdě. Možná se kůň přes něj i převalil a generál zůstal na zemi potlučený, neschopný se sám zvednout. Jeho muži jej popadli, odvlekli dozadu a on už nedokázal do této bitvy zasáhnout...

Tahle událost musela nutně zápal útočníků zchladit, jejich nápor na okamžik ustal, trochu se stáhli a Caesar toho pohotově využil k přechodu z kruhové obrany do triplex, spíše ale do duplex acies, neboť každou druhou kohortu v obnovené bitevní linii obrátil čelem v zad. Tohle rozvinutí, probíhající do co největší délky, rozetlo kruh, obklopující jeho legionáře, na dvě poloviny, a podle všeho pak zády k sobě obrácené linie zaútočily, byť to musel být postup jen o pár kroků, aby nepřítel nevnikl mezi ně. Zbytek vržených pil stačil, aby Numidové, jejichž bojovnost Labienovým ochromením ochabovala, začali ustupovat, čehož Caesar využil k rychlému ústupu vlastnímu k relativně bezpečnému táboru.

Jenže dobojováno nebylo.

Na scénu dorazil Labienův spolubojovník Marcus Petreius a s ním i Gnaeus Piso, kteří přiváděli na šestnáct stovek numidských jezdců dalších. Oba generálové obnovili bojeschopnost Labienových mužů a vrhli se na Caesarův zadní voj. Naštěstí se jejich útoky omezily jen na vrhání oštěpů z dálky. Kavalerie nedorážela na tělo, což by bylo mnohem horší. Galští jezdci na žíznivých, znavených koních, kteří se ještě nevzpamatovali z plavby přes moře a leckdy se živili sušenými mořskými řasami, napínali poslední síly, rychlosti koní soupeřů už ale nestačili. Naštěstí začínala noc, v níž Numidové neplodné útoky vzdali a pisatel díla o africké válce (O válce africké 18) mohl shrnout závěr do těchto vět:

„Pak se pomalu vydali ve svém původním uspořádání na pochod ke svému opevnění. Také nepřátelé, kteří tak špatně pochodili, se konečně vrátili do svého tábora.“

Po bitvě u Ruspiny, v jádru pro Caesara vítězné, neboť se ubránil silnějším nepřátelům, začali na jeho stranu přebíhat mnozí vojáci římského původu, kteří prozradili leccos z plánů i taktiky pompeiovců, sázející na mohutná auxilia a jezdectvo tak, jak tomu byl v tomto boji.

I Scipio měl ovšem legionáře („dvanáct legií z lidí všeho druhu“, píše spis o africké válce), s nimiž unikl od Pharsalu, nebo je stihl zverbovat, a rovněž galské jezdce. Navíc sebral v Africe míšence, propuštěnce i otroky, které nechal vycvičit jako jezdectvo „s uzdou“ a na galských čtyřrohých sedlech, což byly pomůcky, které Numidové nepoužívali.

Titus Labienus se z nenadálého pádu nejspíš rychle zotavil, neboť shromáždil 1600 galských a germánských kavaleristů, 800 numidských „bez uzd“, k tomu dostal 600 jezdců Petreiových, zčásti lukostřelců, a toto mohutné jezdectvo proložil spoustou lehké pěchoty s oštěpy, praky i luky. Čtvrtého ledna, šestý den po Caesarově vylodění a druhý po boji u Ruspiny, vyprovokoval před Caesarovým ležením další bitvu, které trvala od páté odpolední do západu slunce; známo o ní není víc než to, že Marcus Petreius zde byl vážně raněn a Caesar se znovu ubránil.

K defenzívě z nedostatku sil odsouzený Caesar budoval v následujících dnech opevnění, které spojilo tábor s městem i mořem, najímal lehkooděnce a po vzoru protivníků proložil těžkou pěchotu lehkou, hlavně lučištníky, aby zvýšil palebnou sílu. Klidný nebyl, ze zpráv zjistil, že z Uticy vytáhl s hlavní armádou o síle osmi legií a 3000 jezdců Scipio. Připravoval se k boji na život a na smrt, v městě dal zprovoznit všechny dílny, aby zhotovovaly šípy, oštěpy, odlévaly koule do metacích strojů a zaměstnal, koho mohl, aby zhotovoval kůly na palisády i pasti. Srovnával se zemí v perimetru před opevněním vše, oč by se mohl nepřítel opřít, ze Sicílie žádal krom obilí dodávky železa i dlouhých kmenů a trámů na stavbu válečných strojů, hlavně ale vyhlížel lodě, které dík tomu, že opomenul určit prostor či místo soustředění, pluly bezcílně z jednoho místa na druhé a mnohé už se staly kořistí nepřátelských plavidel, zejména těch, s nimiž vyplul na moře velitel přístavu Thapsus (dn. Bekalta) a bývalý praetor Gaius Vergilius. Imperátor se teď o tom doslechl a vyslal na moře, co mohl, aby rozptýlený konvoj jeho plavidla hledala a ochránila.

Ve stejné době utrpěli pompeiovci jeden neúspěch, byť na jiné frontě. Na moře totiž vyplul se třemi desítkami lodí všeho druhu, z nichž měly klouny jen některé, Catonem podnícený Gnaeus Pompeius, syn mrtvého Magna, a pokusil se napadnout Mauretánii krále Bokcha II., nepřítele a západního souseda numidského Iuby. Zaútočil na Ascurum u řeky Malvy a byl tu poražen tak drsně, že vyděšeně odplul k Baleárským ostrovům a k africkým břehům se už nikdy nepřiblížil... Tahle epizoda měla nedozírné následky, neboť rozkacený mauretánský král Bokchus II. zanedlouho zaútočí na Iubu v době, kdy se to bude Caesarovi náramně hodit, a Scipionovi tím zaměstná hlavního spojence!

Pompeiovský imperátor Scipio zatím dotáhl od Uticy k Hadrumetu, vybudoval u něj tábor, spojil se s Petreiem i Labienem, který navzdory zranění velení nesložil, a pochodoval, až se dostal na tři římské míle od tábora Caesarova, v němž dotírající jezdectvo všechny doslova uzavřelo. Tahle blokáda mohla být osudná, zásoby rychle docházely a kvůli období plnému mořských bouří nepřiplouvaly ani nákladní lodě ze Sicílie či Sardinie. Pro koně nezbylo než znovu sbírat mořské řasy, prát je ve sladké vodě a tím zvířata krmit, či je spíše udržovat při životě!

Aby toho nebylo dost, hnul se s hlavními silami i král Iuba, jenže tady se projevily následky nešťastného útoku mladého Pompeia na Mauretánii. Bokchus II., podnícený Publiem Sittiem, římským nájemným velitelem ve svých službách, vtrhl na Iubovo území, zmocnil se Cirty, numidské metropole, i dvou dalších pevností a táhl dál, přičemž plenil, ničil a pálil. Iubovi nezbylo než obrátit a chvátat zpět i s většinou pomocných sborů, které předtím Scipionovi zapůjčil. Nechal mu jen tři desítky válečných slonů, zvířat v bitvě víc než nevyzpytatelných...

Caesar, znovu zachráněný doslova svou šťastnou hvězdou, psal správci Sicílie, ať pošle bez ohledu na zimu a bouře posily, jinak to bude pohroma, a dodával, že k němu přebíhají urození Římané, usedlí v Africe, které nemůže chránit.

„Sám byl tak netrpělivý a plný spěchu, že si už den poté, co posel odplul, stěžoval, že se loďstvo s vojskem loudá, a ve dne v noci upíral své zraky i myšlenky jen a jen k moři,“ píše ona válečná historie (O válce africké 26).

Jeho vojáci zatím dál dřeli na opevňovacích pracích a ti protivníkovi zasévali hrůzu i smrt všude, kde podali Caesarovi jen náznak pomocné ruky.

Pokud jde o Scipiona, připraveného o velkou část numidského jezdectva, krátil si čas výcvikem slonů, jež mu král Iuba ponechal, což popisuje kniha zajímavým způsobem (O válce africké 27):

„Ze svých lidí postavil dva šiky. Jeden z nich tvořili prakovníci, kteří představovali nepřátele. Proti nim stáli v jedné linii sloni, na jejichž čela vrhali prakovníci malé kameny. Za slony postavil Scipio svůj vlastní šik, který měl za úkol slony poděšené krupobitím kamenů ze strany nepřítele a obracející se proti vlastním řadám metáním kamenů obrátit zpět proti nepříteli. Výcvik šel kupředu jen s potížemi a velmi pomalu. Divocí sloni se totiž stěží ochočí a vycvičí během několika let a i potom, když se dostanou do bitvy, jsou zpočátku stejně nebezpeční nepřátelům i vlastní straně.“

Další události měly prověřit, jak bude tento již takřka sto let nenasazený anachronismus v bitvě fungovat...

Jako při všech obléháních, i tady docházelo nejen k potyčkám, ale i ke vzájemným setkáním skupinek vojáků obou stran, které na chvíli přerušily nepřátelství a setrvaly v družném rozhovoru, neboť mnohdy šlo, zejména v případě galských a germánských jezdců, o bývalé spolubojovníky.

Caesar měl obsazen kousek pobřeží s pár záchytnými body a Scipio chtěl obsadit Leptidu, hájenou šesti kohortami Publia Saserny, dobře opevněnou a osazenou spoustou katapultů i škorpionů, které nepřátelské vojáky od všech pokusů spolehlivě odradily. Jinak se mnoho nedělo a to, jak Scipio den co den rozvinoval bitevní formaci, se stalo takřka rutinou. Caesar nabízenou bitvu nepřijímal, jen držel jezdce v pohotovosti k vyražení a pěšáky na hradbách či valech, pod ochranou spousty metacích a vrhacích zbraní. Scipio věděl, jak silná obrana to je, a k večeru se jeho vojáci vraceli zpět do svého tábora, z čehož byli den ode dne rozladěnější. Blokáda přitom nebyla neprodyšná a minimálně z moře Ruspinu nic neohrožovalo, proto mohl Gaius Iulius poslat posádku do Achully či Agylly, města jižně od Thapsu, které se přidalo na jeho stranu.

Tohle se nelíbilo pompeiovci Considiu Longovi, veliteli dvou legií a sedmi stovek jezdců v Hadrumetu, proto k Achulle vyrazil, našel už ji ale obsazenou caesarovci s spolu s jezdci, jež mu poskytl Labienus, začal obléhání.

Dění v Africe se tak vlastně zvrtlo v poziční válku, jejíž charakter začalo měnit až připlutí prvního konvoje ze sicilského Lilybaea, z něhož se v Ruspině k převeliké Caesarově radosti vylodily Třináctá a Čtrnáctá legie s tisícovkou prakovníků a lučištníků i osmi stovkami galských jezdců. Plavba jim trvala čtyři dny a lodě přivezly i dostatek zásob...

Připlutí posil se neblaze odrazilo na morálce Scipionových vojáků a zejména muži Čtvrté a Šesté legie začali přebíhat na Caesarovu stranu.

Pětadvacátého ledna už lodě, které přivezly posily, pluly zpět k Sicílii pro další vojáky i zásoby a Caesar ony dvě nové legie vyvedl v noci tajně k vrchům nad nepřátelským táborem, kde zřídil další ležení, spojené valem s předchozími opevněními. Když to Scipio a Labienus ráno zjistili, vyvedli v prvním sledu na tisíc kroků od rodícího se tábora veškerou kavalerii a do druhého sledu rozvinuli pěchotu. Caesar na to příliš nedbal, věřil, že útok do stráně nepřátelé nepovedou, a nechal vojáky, ať pracují dál. Po nějaké chvíli legionáře přece jen odvolal a rozvinul, přičemž turmy hispánských jezdců (o nichž se tu mluví poprvé) vyslal s lehkooděnci, aby vyhnaly ty Numidy, co se snažili obsadit vrchy sousední. Tenhle přepad numidské vojáky zahnal, což Labiena přimělo, aby pravé křídlo svého jezdectva obrátil a vyrazil na místo šarvátky. Když to Caesar zjistil, počkal až se tato Labienem vedená část vzdálí od jádra, a pak dal povel levokřídelním jezdcům svým, ať postupujícího protivníka odříznou.

„Na pláni, na níž se vše odehrávalo, stála velká venkovská usedlost se čtyřmi věžemi. Ta překážela Labienovi v rozhledu, proto nemohl vidět, že se jej Caesarovi jezdci snaží odříznout. Iuliovy turmy spatřil teprve tehdy, když mu za zády začalo krveprolití jeho lidí. Numidští jezdci tím byli uvedení do takové paniky, že se dali na útěk rovnou do tábora. Galové a Germáni zůstali na místě; byli obklíčeni zezadu i shora, a třebaže se statečně bránili, byli všichni do jednoho pobiti. Jejich osud poděsil Scipionovy legie, které stály v bitevní linii před táborem, takže se zaslepené strachem obrátily na úprk a valily se všemi branami do tábora…,“ tak zní dobový popis boje, z něhož vysvítá i cosi z Caesarovy taktiky v nasazování jezdectva (O válce africké 40).

Labienus měl co dělat, aby nastolil jakousi kázeň, a Caesar projížděl místem boje, kde si prohlížel „podivuhodně velká a krásná“ těla mrtvých Galů i Germánů...

Vypadalo to na bitvu, neboť Gaius Iulius nyní stáhl kohorty ze všech prací a s oběma legiemi zvolna sestupoval ze strání. Scipio, který nastolil pořádek, šel podél úpatí k osadě Uzitta ve třech sledech, v prvním s jezdectvem a v dalších v sestavě triplex acies, nejspíš s prakovníky a lučištníky v intervalech. Caesar si zprvu myslel, že táhne k němu, pak se ale ukázalo, že Scipio a Labienus chtějí obsadit Uzittu, opřít se o ni a teprve tam nabídnout boj. On sám se do něj nehnal a před západem slunce se obě strany stáhly do bezpečí opevnění. Caesar sice o útoku na Uzittu uvažoval, po zvážení rizik a celodenní únavy ale usoudil, že není kam spěchat.

Nedlouho nato připlul druhý transport ze Sicílie, z něhož zbloudily dvě lodě, jedna později zajatá u Thapsu a druhá u ostrova Aegimur. Vojáci z obou lodí byli dopraveni ke Scipionovi, který jim nabídl, ať přejdou k němu, dostal ale odpověď centuriona Čtrnácté legie, že on neobrátí zbraň proti vojevůdci, pod nímž bojoval v šestatřiceti bitvách. Rozlícený Scipio jej nechal zabít a stejný osud potkal všechny veterány. Vyděšení nováčci se pak už nevzpouzeli a byli rozděleni na doplnění stávajících legií. Zprávami o zajetí obou lodí i o popravách veteránů nahněvaný Caesar pak rozdával tresty kapitánům válečných lodí, kteří před Thapsem hlídkovali, za to, že zbloudilce neochránili...