SHARPOVA POMSTA: UKÁZKA Z KNIHY

Další kniha ze série Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi je na světě. Jmenuje se  SHARPOVA POMSTA , odehrává se v jižní Francii v době Napoleonovy první abdikace, historický děj kulminuje kolem bitvy u Toulouse (viz Napoleonovou prohru, druhý svazek mojí Poloostrovní války) a románově tu půjde o zúčtování majora od 95th Rifles s jeho letitým protivníkem, majorem Ducosem. Knihu vydal OLDAG (prolink je v nadpisu), přeložil ji jako všechny předchozí Jiří Beneš, který mi poskytl i následující úryvek, a vydavatel navíc svazek doplnil o povídku SHARPOVY VÁNOCE, kterou pokládám za nesmírně zdařilou. Nemožné se stává skutkem a z celé mohutné Sharpe´s Serie už zbývají jen dva svazky, Sharpovo Waterloo a Sharpův ďábel...

Major Richard Sharpe se ve všech ohledech připravil na smrt. Svou klisnu jménem Sycorax a krásný francouzský dalekohled odkázal kapitánu Williamu Fredericksonovi, své zbraně seržantu Patricku Harperovi a všechno ostatní měla dostat jeho žena Jane. Rozumí se všechno, kromě uniformy, v níž Sharpe chodil do boje. Ta sestávala z vysokých jezdeckých bot, francouzských jezdeckých kalhot a vybledlého zeleného kabátu pětadevadesátého střeleckého regimentu a Sharpe vyslovil přání, aby ho v téhle uniformě pohřbili.

„Kdyby ty hadry s vámi nešly do hrobu, spálily by se,“ poznamenal Frederickson.

A měl pravdu, protože k ničemu jinému by se nehodily. Jeho boty byly poznamenané množstvím šrámů po ranách noži, bodáky nebo šavlemi, kalhoty měl tak záplatované hrubým hnědým plátnem, že vypadaly spíš, jako by je svlékl a zahodil nějaký venkovan, než jako část uniformy, kterou Sharpe kdysi stáhl z těla zabitého plukovníka Napolenovy císařské gardy, a zelený kabát byl do té míry vybledlý a odrbaný, že by se na něm ani mol slušně neuživil. Přesto to byla uniforma, v níž Sharpe absolvoval všechny boje v posledních letech, a proto si ji nade vše cenil. Možná v ní vypadal jako strašák, ale to, že v těch hadrech, jak řekl Frederickson, chodil do boje, patřilo k jeho pověrčivým zvykům, na nichž téměř s posedlostí lpěl. A to byl také důvod, proč si je v to březnové ráno roku 1814 znovu oblékl, přestože se na míle od něho nenacházel žádný nepřátelský voják.

„Ten kabát si budete muset svléknout,“ upozornil ho Frederickson, který pověrčivost svého přítele chápal.

„Já vím,“ zabručel Sharpe a, jako už poněkolikáté, znovu v mysli probíral každou podrobnost toho, co ho čekalo. A to ráno ho čekalo něco, co se nazývalo „tráva před snídaní“. Znělo to podivně a vcelku neškodně, ale docela dobře to mohlo znamenat smrt.

Oba muži postávali na travnatém útesu nad šedivou hladinou Atlantiku, po níž se od západu valily dlouhé vzduté vlny a tříštily se o skaliska. Severně od útesu se nacházel francouzský přístav St Jean de Luz, přeplněný obchodními a rybářskými loděmi, zatímco na vnějších kotvištích přístavu stála malá flotila královského válečného loďstva, kterou tvořily tři šalupy, dvě fregaty a velká bitevní loď Vengeance. 

„Kolik je hodin?“ zeptal se Sharpe, když došel zpátky k Fredericksonovi.

Kapitán odklopil víčko hodinek. „Za deset minut půl sedmé.“

Sharpe jen zahučel a znovu se otočil pryč. Úsvit pomalu rozjasňoval šedé mraky, ale moře zůstávalo tak temné, jako by v něm nebyla voda, ale mdle se převalující kapalná břidlice. Nebezpečně blízko skaliskům se na vzdutých vlnách houpala malá rybářská loď. Rybáři vytahovali na palubu vrše s mořskými raky. Sharpa napadlo, že na některém z těch chycených raků si už možná dnes večer bude pochutnávat jeho nepřítel, zatímco on sám bude ležet, chladný jako kámen, šest stop pod francouzskou půdou. Tráva před snídaní.

„K čertu!“ zaklel. „Proč nemůžeme bojovat sečnými zbraněmi?“

„Protože Bampfylde si zvolil pistole.“ Frederickson si právě zapálil viržinko a vítr unášel jeho kouř pryč.

„K čertu!“ zaklel Sharpe znovu a obrátil se zpátky. Byl nervózní a nijak se to před Fredericksonem nesnažil skrývat. Kapitán střelců, jeden z Sharpových nejbližších přátel, po rodičích z poloviny Angličan a z poloviny Němec, dobře věděl, jak nervozita před bojem svírá žaludek. Na španělských bojištích přišel o oko a o většinu zubů a jeho tvář vypadala děsivě, zvlášť když si před bojem sundával klípec z prázdného očního důlku a z úst vyjímal falešné zuby. Jeho muži mu ironicky, ale přesto s náklonností, dali přezdívku Sweet William, jak se v Anglii říká hvozdíku, třebaže na bojišti byl jejich velitel všechno jen ne sweet. Frederickson platil za vojáka, jakých je v armádě málo, a třebaže byl tvrdý a otrlý, dobře věděl, že i statečného muže dokáže strach téměř ochromit.

Také Sharpe to věděl, a přesto ho překvapilo, jaký strach ho v to chladné ráno svíral. Sloužil v britské armádě od chvíle, kdy se jako šestnáctiletý rekrut stal příslušníkem třiatřicátého pěšího regimentu. Od té doby se probíjel přes bráněné průlomy nepřátelských opevnění, stával v palebné linii s mušketou a s nepřítelem, ani ne čtyřicet kroků vzdáleným, si vyměňoval smrt, salvovou palbou odrážel útoky kavalerie, bojoval osamocený boj vojáka lehké roty před bitevní linií a sledoval, jak palba nepřátelských dělostřelců pustoší řady jeho mužů a mění je v krvavé cáry. A všechny tyto věci dělal tak často, že si je ani nedokázal uchovat v paměti. Bojoval ve Flandrech, v Indii, v Portugalsku, ve Španělsku a teď i ve Francii. Vyšel z řadových červenokabátníků a svou odvahou i schopnostmi si vysloužil povýšení až do řad důstojníků Jeho královského Veličenstva. Ukořistil nejcennější nepřátelskou zástavu – císařského orla a byl také sám zajat. Utrpěl četná zranění a zabíjel. Jiní muži trávili svůj život činnostmi užitečnými v mírovém životě a zdokonalovali se v nich, zatímco Richard

Sharpe se stal mistrem válečného řemesla, které mu po skončení války nebude k ničemu. Jen málo mužů bojovalo tak často jako on a ještě míň tak dobře. Avšak teď cítil, že mu mlhavé vzpomínky z těch mnoha bojů nahlodávají sebevědomí. Dobře věděl, že mu štěstí, které ho těmi dlouhými krvavými lety provázelo, nemůže vydržet věčně. Anebo si právě nyní, jasněji než většina vojáků, uvědomil nebezpečí, a proto se ho bál. I muž, který přežil ty nejkrvavější bojové vřavy, může být díky náhlému obratu štěstěny zabit během trávy před snídaní. „Proč se tomu říká tráva před snídaní?“ zeptal se Fredericksona. Kapitán věděl, že Sharpe se ptá jen z nervozity, a nenamáhal se s odpovědí.

„To je směšné pojmenování,“ prohlásila Jane před čtrnácti dny. „Navíc hloupé, hrozně hloupé.“ Tráva před snídaní prostě znamenalo souboj, který se obvykle koná za úsvitu na nějakém travnatém prostranství, kde je dost prostoru pro boj sečnými, bodnými nebo střelnými zbraněmi.

Frederickson znovu vytáhl hodinky a odklopil víčko. „Půl sedmé.“ 

„Je zima,“ poznamenal Sharpe, jako by si toho všiml až teď.

„Za hodinu si dáme vepřovou kotletu s hrachovou kaší,“ odpověděl Frederickson. 

„To si možná dáte vy.“

„Dáme si to oba.“ Frederickson se otočil a pohledem sledoval malý černý kočár, který se objevil u úpatí nízkého kopce. Kočí pobízel koně po cestě vzhůru, pak zahnul ke shluku nízkých borovic a tam s cinkáním postraňků a skřípěním brzd zastavil. Z kočáru vystoupil seržant Harper a vrhl na Sharpa sebejistý úsměv. „Dobré ráno, pane. Trochu chladno, co?“

„Dobré ráno, seržante.“

„Přivezl jsem vám toho chlápka, pane,“ kývl Harper hlavou směrem ke kočáru, v němž zůstal sedět muž v černém oblečení.

„Dobré ráno, doktore,“ pozdravil zdvořile Sharpe.

Doktor, postarší hubený Francouz, neodpověděl. Vedle sebe měl na sedadle položenou černou brašnu, která nepochybně obsahovala skalpely, pilky na kosti, svorky a další chirurgické nástroje. Moc se mu k té ranní nepříjemnosti nechtělo, a Frederickson proto pověřil Harpera, aby doktora vytáhl z postel a přivezl sem. Žádný britský doktor, ať z armády, nebo z válečného loďstva, nebyl ochotný při téhle záležitosti asistovat, neboť mohla kohokoliv ze zainteresovaných přivést před válečný soud.

„Včera večer se opil, pane,“ řekl Harper. Seržant měl stejný vybledlý zelený kabát jako Sharpe a Frederickson.

„Kdo? Doktor?“

„Ne, pane. Kapitán Bampfylde. Zůstal ve městě. Viděl jsem ho na dvoře té velké krčmy.“ Harper se s uštěpačnou radostí zasmál. „Byl nalitej jako Dán, takže podle mě má plný gatě strachu.“

„Podobně jako já,“ zabručel Sharpe. „V noci jsem sotva zavřel oko.“ Stejně jako v noci předtím, protože představa, co by se v to chladné ráno mohlo stát, mu nedovolovala usnout. Ostatně brzy se dozví, jaký osud je mu předurčen, a s blízkostí toho okamžiku jeho strach ještě sílil. Přiznal to Harperovi a nestyděl se za to, protože mohutný Ir byl jeho nejbližší přítel a Sharpe s ním procházel všemi boji od chvíle, kdy se Wellingtonova armáda vylodila v Portugalsku.

„Ale vy jste se včera neopil, pane. Počítám, že Bampfylde se bude třást jako ratlík, na to vemte jed, i když do něj určitě lili syrová vejce s octem.“ Zdálo se, že mohutný Ir, o čtyři palce vyšší než Sharpových šest stop, se na blížící se souboj dívá téměř pobaveně. Nepochyboval, že Sharpe pošle mizernou duši kapitána Bampfylda do věčného zatracení.

A Sharpe zase nepochyboval, že Bampfylde, důstojník válečného námořnictva, kapitán mohutné Vengeance, zakotvené ve vnějším kotvišti přístavu, si takový osud zaslouží. Před pouhými několika týdny vedl Bampfylde expedici na sever s cílem dobýt francouzskou pobřežní pevnost Teste de Buch a Sharpe v této pochybné akci působil jako nejvyšší důstojník pozemního vojska. Pevnost padla rychle a Sharpe pak se svými muži pokračoval dál do vnitrozemí, aby provedl přepad na zásobovací cestě francouzských vojsk. Jenže když se po úspěšném splnění úkolu vrátil do Teste de Buch, zjistil, že dobytá pevnost je opuštěná a Bampfylde nikde. Sharpe tedy zůstal se dvěma rotami střelců a jednotkou mariňáků v pevnosti ponechán na holičkách a později se ocitl v obležení francouzské brigády vedené generálem Calvetem. Z milosti Boží, se štěstím střelců a za pomoci amerického korzára se mu však podařilo své muže zachránit, i když ne všechny. Mnoho jich v pevnosti při zoufalé obraně zemřelo a viníkem jejich smrti byl kapitán Bampfylde. Po návratu z boje proti Calvetovi pak Sharpe, rozhořčený k smrti, vyzval Bampfylda k tomuto souboji. „Kdybychom aspoň mohli bojovat šavlemi,“ povzdechl.

„Šavle nebo pistole, co na tom záleží,“ mávl Harper bezstarostně rukou.

„Hodně,“ zabručel Sharpe. „Hodně na tom záleží.“

„Tak jako tak toho bastarda odsud odnesou.“

„Už má zpoždění,“ poznamenal Frederickson. Kapitán zamával rukama, aby se zahřál, a pak se zeptal Harpera, jestli je rota připravená k pochodu.

„Aye, pane.“

„Výborně,“ přikývl Frederickson, protože hned po skončení souboje měl vést svou elitní rotu šedesátého regimentu Royal American Rifle na východ, aby se připojila k armádě. Seržant Harper měl jít s ním, protože stejně jako Sharpe byl od svého bývalého regimentu odvelen. Regiment prince Waleského dostal nového velitele, který jmenoval své majory a také nového hlavního seržanta, takže Sharpe i Harper se ocitli mimo a byli volní.

Harpera se okamžitě ujal Frederickson, po němž stejně dychtivě chňapl brigádní generál Nairn, Skot, který se konečně dočkal vlastní bojové brigády a chtěl Fredericksonovy střelce připojit jako smrticí žihadlo ke své lehké rotě. Nairn samozřejmě stál také o Sharpa, i když ne jako o důstojníka lehké roty, ale jako svého náčelníka štábu.

„Ale já jsem nikdy štábní důstojník nebyl,“ namítl Sharpe.

„Já jsem zase nikdy nevelel brigádě,“ odpověděl Nairn.

„Musím si o tom promluvit s Jane,“ řekl tehdy Sharpe

„Už ho vidím,“ ozval se zvesela Frederickson.

Po cestě z města cválali tři jezdci. Všichni měli modré námořnické pláště a klobouky s rohy vpředu a vzadu. Sharpe se pátravě zadíval za ně, jestli z města nevyjíždějí provosti, aby souboji zabránili a účastníky zatkli. Nějak se stalo, že se souboj nepodařilo udržet v tajnosti, protože polovina důstojníků přítomných v depotu St Jean de Luz Sharpovi popřála hodně štěstí, a když nyní Sharpe žádné provosty neviděl, usoudil, že se rozhodli být k nezákonnosti tohoto souboje hluší a slepí.

Důstojníci válečného námořnictva dojeli na vrchol kopce, a aniž na Sharpa jedinkrát pohlédli, sesedli asi padesát metrů od něj. Jeden z nich držel koně, druhý začal nervózně přecházet a třetí se vydal směrem ke třem střelcům.

Frederickson mu jako Sharpův sekundant vyšel vstříc. „Dobré ráno, poručíku,“ pozdravil ho.

„Dobré ráno, pane,“ odpověděl Bampfyldův sekundant poručík Ford. V pravé ruce nesl dřevěnou skříňku. „Omlouvám se za zpoždění.“

„Jsme rádi, že jste vůbec přijeli.“ Frederickson krátce pohlédl směrem ke kapitánu Bampfyldovi, který stále nervózně přecházel za koňmi. „Je kapitán ochotný omluvit se, poručíku?“ položil Frederickson povinnou otázku a dostal stejně povinnou odpověď. „Samozřejmě že není, pane.“

„To je politováníhodné,“ poznamenal Frederickson, i když v jeho slovech nebylo po lítosti ani zdání, neboť právě jeho rota utrpěla vinou Bampfyldovy zbabělosti v Teste de Buch těžké ztráty. Proto zazněla v jeho hlase v očekávání Bampfyldovy smrti spíš radost. „Můžeme tedy začít,“ řekl, a aniž čekal na odpověď, kývl na Sharpa, zatímco Ford dal stejné znamení Bampfyldovi.

Oba hlavní aktéři se bez jediného slova postavili proti sobě. Bampfylde byl smrtelně bledý, ale zdálo se, že je střízlivý. A zcela jistě se netřásl. Vypadal nasupený hněvem, ale tak by se tvářil každý, koho by obvinili z naprosté zbabělosti.

Ford otevřel dřevěnou skříňku a vytáhl z ní dvě soubojové pistole. Bampfylde, jako ten, kdo byl k souboji vyzván, dostal právo volby zbraně a vybral si francouzské perkusní pistole s dlouhou hlavní. Frederickson je obě potěžkal, prohlédl jejich úderníky, pak vytáhl nabiják jedné z pistolí a zkontroloval, že žádná z hlavní nemá v zadní části drážkování. Shledal, že obě mají hladký vývrt a že jsou na pohled identické.

Francouzský doktor se vyklonil z kočáru a sledoval přípravy. Jeho kočí, zachumlaný v plášti, stál u koní. Harper čekal v povzdálí u zakrslých borovic.

Ford za Fredericksonova pečlivého dohledu obě pistole nabil jemným černým prachem, který sypal do hlavní malou odměrkou. Nervozitou se mu chvěly ruce, a když viděl, že mu trochu prachu odvál vítr, ještě do každé hlavně přidal špetku navíc. Potom prachovou nálož nabijákem upěchoval a připravenou kuli zabalil do kousku naolejované kůže. I když se kule odlévaly pečlivě, nikdy se nepodařilo odlít úplně přesný kalibr a kožený obal tuto nepřesnost upravoval. Ještě větší přesnosti při střelbě se dosahovalo u zbraní s drážkovaným vývrtem hlavní, ale to se při soubojích považovalo za nefér. Ford tedy natloukl do hlavní zabalené kule a ještě poťukal na nabiják mosazným kladívkem, aby měl jistotu, že kule sedí na prachové náloži pevně.

Potom Ford otevřel malou plechovou schránku, jež obsahovala perkusní kapsle. Bylo to malé pouzdro z tenkého měděného plechu naplněné třaskavou látkou, která se vznítí nárazem, takže plní funkci zápalky. Po úderu kohoutu do kapsle třaskavá látka vybuchne, přes piston nasazený na zátravku vyšlehne do nálože v hlavni plamen a tak dojde k výstřelu. Perkusní střelné zbraně byly mnohem spolehlivější než staré s křesadlovým zámkem enormně citlivé na vlhkost, a proto byly drahé. Ford nasadil kapsle na pistony spojené s hlavní a pak opatrně spustil kohouty, aby byly zbraně bezpečné. Teprve potom nabídl obě pažby Fredericksonovi.

Ten se podíval na Sharpa.

„To je jedno,“ pokrčil Sharpe rameny. Bylo to poprvé, co některý z hlavních aktérů souboje po jejich setkání promluvil. Bampfylde se na Sharpa krátce podíval, ale hned zase pohledem uhnul. Byl to mladý muž s hladkou tváří, ne zrovna štíhlý, zatímco Sharpe byl opálený, s kostnatou tváří poznamenanou dlouhou jizvou. Ta dávala jeho výrazu zdání výsměchu, který zmizel pouze tehdy, když se usmál.

Frederickson vybral pravou zbraň. „Prosím kabáty a klobouky, pánové,“ řekl slavnostně.

Přestože Sharpe tenhle rituál čekal, připadlo mu zvláštní a nepříjemné, že nemůže bojovat, jak byl zvyklý. Odhodil tedy čáku na zem a pak svlékl odrbaný zelený kabát střelce, na jehož rukávu měl našitý špinavý plátěný odznak s věnečkem z dubového listí na znamení, že kdysi vedl oddíl zoufalců do ohně palby v průlomu. Předal kabát Fredericksonovi a ten mu naopak podal pistoli. Sharpe si podrážděně odhrnul vlasy, které mu vítr strhl do očí.

Bampfylde ze sebe setřásl námořnický plášť a rozepnul si bílomodrý kabát, pod nímž měl bílou hedvábnou košili zastrčenou pod šerpu, ovinutou kolem opasku bílých kalhot. Říkalo se, že je snazší a mnohem bezpečnější vyjmout z rány po kuli útržky hedvábí, a proto si mnozí důstojníci oblékali do boje hedvábnou košili. Sharpe však měl košili z obyčejného lněného plátna.

Ford vzal Bampfyldův klobouk, plášť i kabát a pak si odkašlal. „Pánové, vykročíte směrem od sebe podle toho, jak budu počítat...,“ musel se odmlčet, polknout a znovu si odkašlat, „a po deseti krocích se otočíte a vystřelíte. Jestliže nebude po první výměně dosaženo satisfakce, můžete trvat na druhé střelbě, případně na další.“

„Jste spokojený se svým postavením?“ zeptal se Frederickson Bampfylda. Ten sebou polekaně trhl a rozhlédl se.

„Ano,“ odpověděl po chvíli.

„A vy, majore?“ obrátil se Frederickson na Sharpa.

„Taky.“ Pažba pistole byla z dubového dřeva řezaného přes léta a samotná pistole se Sharpovi zdála těžká a nevyvážená, i když zřejmě jen proto, že na takovou zbraň nebyl zvyklý. Nebylo pochyb, že obě pistole jsou vyrobené s největší pečlivostí.

„Kdybyste se laskavě otočili, pánové,“ řekl rozechvělým hlasem Ford.

Sharpe se otočil tak, že se díval na moře. V sílícím větru se na šedivé vzduté hladině začaly objevovat bílé brázdy hřebenů vln. Sharpe si uvědomil, že mu vítr vane přímo do tváře, takže při míření nebude muset počítat s korekcí na příčný vítr.

„Můžete zbraně natáhnout,“ řekl Frederickson. Sharpe stáhl kohout dozadu, až ucítil, že zacvakl za ozub. 

„Deset kroků, pánové,“ ohlásil Ford. „Jeden, dva...“

Sharpe vykročil svým normálním krokem. Držel zbraň svěšenou. Žádné známky strachu na Bampfyldovi nepozoroval, zato sám cítil, že se mu svírají útroby a sval v levém stehně se mu chvěje. V ústech měl vyprahlo jako na poušti. Koutkem oka zahlédl Harpera.

„Sedm, osm...“ Ford zesílil hlas, aby ho bylo přes hukot větru a šum moře zřetelně slyšet. Teď už se Sharpe ocitl tak blízko okraje útesu, že uviděl, jak dole francouzský rybář zápolí s dlouhými vesly a snaží se přemoct spodní proudy, které ho vtahovaly ke skalnatému úpatí útesu.

„Devět!“ zvolal Ford a pak po patrné pauze počítání dokončil. „Deset!“  

Sharpe udělal poslední krok a otočil se k větru od moře zády. Bampfylde už zvedal pistoli. Byl hrozně blízko. Sharpovi se zdálo, že není schopen pohnout pravou paží. Hlavou mu bleskla myšlenka na Jane. Věděl, že jeho žena čeká v hrozné úzkosti. Konečně se přiměl ruku zvednout, protože z Bampfyldovy pistole viděl už jen černé ústí hlavně. Mířila mu přímo mezi oči.

Ještě zlomek vteřiny se do toho černého otvoru díval a potom náhle pocítil zvláštní klid, který znal z nesčetných bojů. Bylo to zcela nečekané, přesto tak známé, že se usmál.

A Bampfylde vystřelil.

Z obláčku kouře vyšlehl plamen, ale to už Sharpe zaslechl, že mu kule hvízdla kolem hlavy. Nemohla jeho levé ucho minout o víc než šest palců a Sharpa napadlo, že možná i jeho zbraň nese doprava. Čekal, až se kouř z Bampfyldovy pistole rozptýlí. Stále se usmíval, i když si to neuvědomoval. Jeho sok vystřelil příliš rychle, nepochybně z nervozity, a tím svou první šanci promarnil, takže Sharpe teď měl dostatek času na to, aby pomstil muže, kteří Bampfyldovou vinou zemřeli v pevnosti Teste de Buch.

Vítr kouř po výstřelu odvál a Sharpe uviděl, že Bampfylde k němu stojí natočený bokem. Kapitán válečného námořnictva vtahoval břicho, aby představoval co nejmenší cíl. Sharpe zamířil na bílé hedvábí košile, ale pak posunul mušku o kousíček doleva pro případ, že i jeho pistole nese doprava. Mířil také nízko, neboť věděl, že většina střelných zbraní střílí výš, než střelec míří. Nemohl tím nic pokazit, protože pokud by takhle zbraň byla výjimkou, trefil by Bampfylda do břicha a způsobil mu smrtelné zranění, po němž se umírá pomalu – tak pomalu, jako umírali Sharpovi muži, když je Bampfylde nechal napospas nepříteli.

Pomalu začal tisknout spoušť. Kouř z Bampfyldova výstřelu se už zcela rozplynul a nebyl teď víc než chuchvalec řídké mlhy, který vířil nad okrajem útesu, a vítr ho unášel dál do vnitrozemí.

„Tak už, k čertu, vystřelte!“ vykřikl Bampfylde a Sharpe viděl, že se jeho sok viditelně chvěje.

„Proboha, vystřelte!“ vykřikl Bampfylde znovu a Sharpe věděl, že vyhrál, neboť se mu podařilo udělat z toho povýšence babu třesoucí se strachem. V minulosti ho obvinil ze zbabělosti a nyní sám Bampfylde dokazoval, že to obvinění bylo pravdivé.

„Vystřelte!“ vykřikl Bampfylde v nejvyšší úzkosti.

Sharpe sklonil ústí pistole, aby vyrovnal obvyklou tendenci krátkých palných zbraní nést vzhůru, a stiskl spoušť.

Jenže jeho zbraň vůbec nenesla vzhůru a spíš než doprava nesla lehce doleva, takže místo břicha kule zasáhla Bampfyldův zadek, roztrhla mu kalhoty a prolétla oběma jeho půlkami. Bampfylde vyjekl jako píchnuté prase, padl na kolena a Sharpa zaplavila radost z dobře vykonaného díla. Na kapitánových bílých kalhotách uniformy válečného námořnictva se objevila jasná krev. Doktor nemotorně vyběhl s černou brašnou z kočáru, ale to už u raněného klečel Ford. „Je to jen průstřel svalu, pane,“ zvolal.

„Přerazil mi páteř!“ skučel kapitán.

„Teď si pár týdnů nesedne,“ prohlásil vesele Frederickson.

Ford na něho pohlédl. „Souhlasíte, že cti bylo učiněno zadost, pane?“

Bylo zřejmé, že se Frederickson musí přemáhat, aby se nerozesmál. „Samozřejmě, poručíku. A znamenitým způsobem. Přeju vám příjemný den.“

Doktor se skláněl nad raněným. „Průstřel svalu, nic vážného,“ uklidňoval Bampfylda francouzsky. „Stačí, když se to obváže. Bude to bolet, ale nic vám nehrozí. Měl jste štěstí, člověče.“

Ford to Bampfyldovi přetlumočil, ale kapitán válečného námořnictva ho neposlouchal, protože přes slzy hněvu a hanby zíral na černovlasého majora střelců. Ten mezitím došel až k němu a zůstal nad ním mlčky stát. Pak odhodil kouřící pistoli na zem, otočil se a odcházel. Jedl trávu před snídaní, i když byl zklamán, že se mu toho mizeru nepodařilo zabít. Ale i tak všechny ty mrtvé z Teste de Buch pomstil. Teď musel upevnit křehký mír s Jane, s láskou ji poslat zpátky do Anglie a pak se vrátit na místo, o němž věděl, že je pro něj nejlepší: na bojiště.