Mému nejvěrnějšímu kamarádovi,
Čendovi.
Pátá část: Předehra velkých bitev
Autoři překladů: Miloslav Kolomazník, Jiří Kovařík
 |
18. březen 1813 – [Nadšení] Hamburčané vítají Tettenbornovy
kozáky jako osvoboditele.(Kresba: Prof. Richard Knötel)
|
Karoline Perthes
– obyvatelka Hamburku [Hamburg], píšící
12. března dopis svému otci, v němž vykresluje události, které se v Hamburku
odehrály několik dní před příchodem kozáků plukovníka Tettenborna:
„Vše se tu den
ode dne mění jako ve sbírce Tisíc a jedna noc. Již předevčírem, v pět hodin
odpoledne, vydal baron [Claude Carra] Saint-Cyr rozkaz k vyklizení města během
následujícího rána, nakonec však zůstal, (…) mnoho věcí bylo nutné opět vybalit a nejen to, Mairovi [označení
starosty města; v roce 1813 jím byl Amandus Augustus Abendroth] byl sdělen oficiální požadavek, aby byl pro císaře připraven zajistit
mnoho domů, postelí, nábytku atd., a z vážených občanů města aby postavil
čestnou gardu. (…) Maire tedy
vyrazil, aby pro císaře vše zařídil. Godeffroyův, Woltmannův a další paláce,
byly určeny jeho doprovodu, náš ještě ne. Nikdo nevěřil, že by císař mohl
přijet, pod pohrůžkou tučného finančního postihu však bylo nutné toto divadlo dohrát
až do odchodu [Francouzů]. Jiná
věc už tak komická nebyla. Dnes měla dorazit úředně potvrzená zpráva, že k nám
z Pomořanska míří generál [Joseph] Moranda několik tisíc jeho mužů, aby na Stecknitzu [vodním kanálu,
spojujícím Lübeck s Lauenburgem, resp. Balt s Labem] zaujal pevné postavení. (…) Toto jsem zaznamenala v 7hodin ráno.
11hodin. Právě teď
se pro nás vše mění. Kolem 12 hodiny jsou na odchodu z města všechna
vojska, generál Saint-Cyr a příslušné úřady až během odpoledne. Bohu dík! Už
jsem z těch neustálých změn, jež mění radost v zármutek, tak unavená,
že se zdráhám čemukoliv uvěřit. (…) Chyběl jim dostatečný počet povozů; jeden by si pomyslel, že musely padnout
do rukou Rusů. Vše, co podléhá velení magistrátu, muselo do stráže; (…) můj manžel právě odešel. Francouzi odtud
vypadají velmi zanedbaně, měšťané naopak velmi spokojeně, jako by to vše bylo
jejich zásluhou. Francouzi se vlečou z města téměř po jednoma shromažďují se
před Kamennou bránou [Steintor]. (…)
3 hodiny. Právě nyní tudy projíždí generál, jeho štáb i
zbytek vojáků, včetně několika děl a bagáže. Všichni se tváří velmi vážně,
důstojníci jsou bledí jak smrt; kníže Reuß, Carra
Saint-Cyr a uprostřed, mezi nimi, jakýsi vypasený důstojník.“ (mk)
Carl von Plotho – t.č. major a
štábní důstojník v hlavním stanu pruského krále, mj. autor
několikasvazkového a dodnes uznávaného díla „Der
Krieg in Deutschland und Frankreich in den Jahren 1813 und 1814.“,
z něhož pochází následujícípasáž:
„S úmyslem
postupovat na Hamburk, vstoupil divizní generál Morand se svým asi 3 000
mužů a 17 děly silným sborem do Bergedorfu; měl výslovný rozkaz, který mu toto
důležité místo nařizoval bránit před nepřítelem a jeho obyvatele, kteří se začali
stavět na odpor, přivést k rozumu; avšak plukovníku Tettenbornovi se
v osobním rozhovoru podařilo přesvědčit dánského generálporučíka [Johanna von] Ewalda, který se nacházel se svými 3 000 muži a 24 kusy děl na
hranicích, aby Morandovi obsazení Hamburku znemožnil. [Již Altona, dnes čtvrť Hamburku, byla tehdy územím Dánska - oficiálního
spojence Francie…]
Tísněn ze všech stran, dospěl generál Morand 17. března k rozhodnutí
ustoupit za Labe a v místě známém jako Zollenspieker[od
výchozího postavení asi 20 km proti proudu Labe] přejít na opačný břeh. Plukovník
Tettenborn jej však se svým statečným oddílem pronásledoval, a protože mu
situace neumožňovala nasadit jezdectvo, prudce jej napadl svými kozáky, kterým
předtím velel sesednout. Odhodlaní ostrostřelci z Denisovova a Grebcovova
kozáckého pluku se v té nejkrvavější vřavě vrhli na nepřátelskou baterii, jež
statečně kryla ústup vlastní pěchoty, s takovou prudkostí, že ji nepřítel
ponechal svému osudu; do rukou kozáků padlo šest kanónů, stejně jako všichni
pěšáci, kteří se nestačili přeplavit na opačný břeh.Generál Morand, jehož na
opačném břehu Labe nadále stíhal jeden z kozáckých oddílů, se vydal směrem
k Brémám [Bremen].”(mk)
 |
18. březen 1813 – Kozáci překračují Labe u Hamburku. (Kresba
z roku 1814)
|
?. Benecke – jiný Hamburčan,
popisující všeobecné nadšení obyvatel města z příchodu Rusů:
„Jakmile se
oddíl [plukovníka
Tettenborna] příblížil k městu a byl již
na dohled od Kamenné brány, nechal kapitán nastoupit stráž do zbraně a v
doprovodu osmi mužů, mezi nimiž jsem byl i já, vyšel Rusům vstříc. Ruský
důstojník vydal pokyn k zastavení, načež mu náš kapitán předal [symbolický]klíč od města a tento akt doprovodil slovy:
‘Zde je klíč od svobodného
hanzovního města Hamburku. Ať žije Německo a Rusko!’
Německou
odpověď ruského důstojníka[rodáka z tehdy bádenského Sponheimu], jenž klíč přijal s vrozenou šlechetností a
vřelou přívětivostí, zanikla v rychle se šířícím hlaholu tisíců [obyvatel]. Všude panoval nepopsatelný jásot. ‘Německo,
Rusko, Kozák, Alexander’, byla jediná srozumitelná
slova; do mnohých očí vyhrkly slzy. Takový okamžik se vryje do paměti.” (mk)
 |
19. březen 1813 - Pohled na stržený drážďanský most. Podle
dobové rytiny.
|
Jean-Roch Coignet – t.č.poručík a nadvozný
hlavního štábu Grande Armée:
„Na Labi
seskupil princ Eugène [de
Beauharnais]armádu v pěkném postavení a všechno
předvídal. Bděl nad armádou a staral se o ni, nic nám nechybělo. Ani nespal,
zásoby se rozdělovaly v noci. Nad vším bděl, nejméně každý třetí den
vyrážel k předním strážím, aby je pozdravil, a velel osmi dělům,
15 000 až 16 000 mužům pěchoty a 700 až 800 jezdcům. Po krátkém
odpočinku velel k ústupu, šel vždy jako poslední a nikdy nenechal vojáka
za sebou. Stále si počínal šlechetně! Jak krásný voják to byl na poli cti! Držel
se takto tři měsíce a nepříteli nevydal, co nemusel.“ (jk)
Louis-François Lejeune – t.č.brigádní generál a zakrátko
již náčelník štábu XII. armádního sboru maršála Oudinota:
„29. března
jsem dorazil do Magdeburku [Magdebourg, Magdeburg] a usadil se v rezidenci mého přítele [guvernéra
města-pevnosti, ženijního] generála
[François-Nicolase] Haxo, jenž měl spolu s [vrchním
ženijním důstojníkem Grande Armée] generálem
[Josephem] Rogniatem rozkazy město, jakožto základnu
pro operace nadcházejícího tažení, patřičně opevnit. Princ Eugène, italský vicekrál, tam byl rovněž, přičemž
se na březích Labe věnoval shromažďování zbytků své armády. Z Paříže sem
každý den přicházely čerstvé posily; všechny jednotky nové armády, dosahující
již značné síly, dychtily po odplatě za katastrofální ruské tažení. Maršál
Davout, jemuž byl neustále v patách Wittgenstein, přešel v Drážďanech
z pravého na levý břeh Labe. 29. [19.] března vyhodil do vzduchu dva pilíře velkého
mostu a ustupoval na Lipsko. Bylo však nutné zabránit nepříteli v postupu
po mnoha nechráněných komunikacíchk hranicím Německa, kníže
z Eckmühlu proto vzal všechny posily, jež obdržel, postoupil po proudu
Labe a zaujal pozici na dolním toku, nalevo od vicekrálova armádního sboru.“ (mk)
Pavel Puščin –t.č. kapitán
Semjonovského gardového pluku osobní stráže Jeho Veličenstva ruského cara
Alexandra I.:
„Říká se, že
když se maršál Davout během svého ústupu ocitl v Drážďanech, obyvatelé města
k němu vyslali deputaci a žádali, aby ušetřil jejich hlavní most, jelikož
Rusové prý již přešli Labe na jiném místě, v opačném případě že by jim tím
způsobil nadmíru zbytečné škody. Spolu s žádostí byl maršálovi nabídnut
vzácný dar, který maršál přijal a hned vzápětí nařídil destrukci jednoho nebo
dvou oblouků proslulého mostu, onoho předmětu úzkosti přenešťastných Sasů.“(mk)
28. březen 1813 – Venkovská mše
v Rogau [dnes Rogów Sobócki]. Žehnání Lützowovu „Freikorpsu“ před
odjezdem do boje. (Kresba: Prof. Woldemar Friedrich)
Poručík Eberhardt – pozdější příslušníkYorckova pruského sboru, který 18. března vpochodoval do Berlína a připojil se zde k ruskému sboru generála Wittgensteina:
„Včera jsme se v opeře stali svědky lidových oslav. [Yorckova] armáda vstoupila dopoledne do
města. Wittgenstein a mnoho ruských důstojníků (mezi nimi i naši) ji už očekávali
při bráně. (…) Vzpomínám si,
že ještě nikdy předtím jsem něměl možnost vidět takovou pěknou armádu, tolik silných
pluků. Mezery mezi nimi však byly natolik velké, že než všechny prošly, přišli
jsme o celé dopoledne. (…)
Budova [opery] byla záhadně plná, bylo zde
nepříjemné vedro. (…) Nemohu říci, že
by se mi uváděná hra jevila jako obzvláště povedená, (…) nicméně, uprostřed děje se objevili
generálové Yorck a Wittgensteina představení bylo přerušeno. Trvalo dlouho, než
zde zavládl opět klid. Kromě jásotu lidí se jim dostalo také fanfára vojenské hudby.
Po ‚Lásce a věrnosti‘ byl na pořadu
balet, který měl skryté poselství. Dva tanečníci rozvinulina hraně jeviště
transparent s namalovanými slovy: ‚Ať žije zachránce vlasti‘.Opět následoval veliký potlesk a ohromné
veselí…“ (mk)
Gerhard von
Scharnhorst– ministr války, t.č.náčelník generálního štábu Slezské
armády generála Blüchera, píšící své dceři:
„[Ve Vratislavi], 19. březen 1813.
Drahá Jůlinko, pro krále i pro vlast jsem odvedl mnoho těžké
práce. Vše jsem upřel k snahám o vzkříšení ducha[vlastenectví]a skrze zanícení a nadšení mladých mužů si vytkl za cíl, vyvolat
ve všech rodináchzájem o válečné dění. (…) Vypracoval jsem plán zeměbrany, jež bude organizována. Tady, ve
Slezsku, vzrostl počet kavaleristů z 1 500 na 4 000, pěchota se
nám za posledních šest týdnů rozrostla čtyřnásobně; v [samotném] Slezsku se již zformovalo 20 praporů, z toho
5 sevřelo Hlohov [Głogów,Glogau]. Vše je v pohybu, vyrazím proti nepříteli;
mám možnost se rozhodujícím způsobem podílet na[bojových]operacích. (…) I když jsem byl přidělen k Blücherově armádě, v níž budu po Blücherovi
druhým nejstarším generálem, krátce se objevím u všech tří postupujících armád [Blücherově,
Wittgensteinově a Kutuzovově]. (…) Gneisenau byl přidělen pod mé velení. (…) Zítra ráno odtud vyrazím do Blücherova
hlavního štábu u Boleslavce [Bolesławiec,
Bunzlau], poté se vydám k Wittgensteinovi a budu
doufat, že se s Blücherem v okolí Budyšína [Bautzen], dvě zastávky na cestě do Drážďan, opět setkám.
Davoust je v Drážďanech.
Pusinku Adalbertovi [vnuk], pozdravy všem. Tvůj milující otec.“ (mk)
Sir Robert
Thomas Wilson – britský generál, t.č. vojenský pozorovatel u ruské (Kutuzovovy)
armády, dosud setrvávající v polském Kališi:
„21. březen –
car se vrátil [z Vratislavi]. Má sem
dorazit [pruský] král,
hlavní stan se [proto] zdrží v Kališi [Kalisch,
dnes Kalisz]o něco déle. Domnívám se, že
se nepřítel dostaví k bojišti jako první. Jeho úsilí se stupňuje a já se čím
dál více přikláním k myšlence, že Rakousko boji nezabrání (…). Pokud bude Buonaparte chytřejší než byl,
spokojí se v tomto roce s postupem pouze k Visle; v příštím roce, pokud nebude
učiněn mír, k Dněpru. Jeho tažení však bude Francii stát mnoho drahocenných
životů. Rusové jsou “rozpálení do běla” a Prusové se zdají býti naplněni
vlastenectvím až k samé hranici sebeobětování.” (mk)
August hrabě
Neidhardt von Gneisenau – generálmajor, t.č. druhý náčelník štábu
Blücherovy Slezské armády, píšící dopis generálu Wilhelmu von Dörnbergovi:
„Haynau[dnes Chojnów], 22. březen 1813.
Nikdy, můj
drahý příteli, nebylo na světě šťastnějšího smrtelníka. Jsem na pochodu, abych
se konečně postavil našim utlačovatelům. Přicházíme s tím nejkrásnějším
vojskem. Přivádíme na 7 000 mužů toho nejlepšího jezdectva. Každé ze srdcí
hlasitě bije. (…) Vede nás
Scharnhorst, náš první kvartýrmajstr. V čele brigád a pluků stojí schopní
lidé; voják je nabuzený a roztrpčený. Když naše kavalerie vytáhla
z Vratislavi, letělo stejným směrem hejno vran. ‚Ha!‘, povídali si vojáci navzájem, ‚zachutnala
jim francouzská krev, sledují nás k místu,kde jim bude libo se dosyta
nažrat.‘“(mk)
Eleonore Prohaska–rodačka z Českého
Rixdorfu (Böhmisch-Rixdorf), někdejší enklávy českých protestantských uprchlíků
na periferii Berlína (dnes pohlceno berlínskou čtvrtí Neukölln) a dodnes jedna
z nejopěvovanějších hrdinek osvobozovacího boje, jež se do Lützowova
„houfu“ přihlásila pod chlapeckým jménem August Renz:
„V našem prvním ležení, 1813.
Milý bratře, mám pro Tebe mnoho nových zpráv, musíš mi
však slíbit, že se nebudeš zlobit. Již čtyři týdny jsem vojákem! Nediv se, ale
ani nehubuj; Ty přeci víš, že tento úmysl již v sobě chovám od začátku
války. Ostatně, dva dopisy, které jsem obdržela od svých přítelkyň,
v nichž mě obviňují ze zbabělosti, jelikož je prý v této čestné válce
již vše rozhodnuto, jen utvrdily mé odhodlání a přesvědčily nitro mé duše o
tom, že se nedopouštím žádného špatného, ani lehkovážného činu; jen pohleď na
Španělsko a Tyrolsko, jak si tam počínají místní ženy a děvčata! Než jsem
obdržela uniformu, musela jsem prodat své věci, abych si ze všeho nejdříve obstarala
nějaké slušné pánské oblečení. Za osm tolarů jsem koupila pušku, tornu a čáko
za dalších tři a půl tolaru. Nyní již patřím k černým myslivcům; spolehni
se, že mám dostatek důvtipu, abych zůstala nepoznána…
Doufám, že se
na mě otec nezlobí; byl to přeci on, kdo mi jako první vyprávěl o Španělkách a
Tirolankách; již tehdy jsem svůj úmyl nedokázala skrýt a on jej mohl zřetelně
vyčíst z mé tváře. Z opatrnosti jsem si změnila své jméno; pokud mi
budeš psát, podepisuj se jako můj bratr pod mým přejatým jménem, víš přeci, jak
rozličné osudy dopisy mívají. Pravidelně cvičíme, po tiraillérsku se
rozvinujeme a střílíme, což mi dělá ze všeho největší radost; na vzdálenost 150
kroků dokáži zasáhnout talíř.
Žij blaze,
dobrý bratře! Čestně, nebo mě již nikdy neuvidíš…
S nekonečnou láskou, Tvá Leonora, známá jako August Renz. První
batalion dobrovolných myslivců Lützowova Freikorpsu.“ (mk)
 |
| 2. duben 1813 – Bitva u Lüneburgu.(Mědirytina: F. A. Frenzel) |
Carl von Plotho:
„Morandův
armádní sbor opustil okolí Tostedtu, kam se stáhl v posledních březnových
dnech, a 1. dubna vyrazil proti Lüneburgu, městu, jehož občané se již
v době, kdy plukovník Tettenborn poslal přes Labe teprve své slabé přední
stráže, vyslovili za svá práva a svou legitimní vládu. Obsadili tehdy francouzské
úřady, ustanovili svůj někdejší magistrát, část svých spoluobčanů vyzbrojili a
vytvořili ostrostřelecký oddíl, s jehož pomocí tito rozhodní měšťané 26.
března odrazili a vyhnali 250 žendarmů, kteří k městu táhli, aby se jej zmocnili.
Téhož dne z Brém vypochodoval generál Morand se svými 3 000 pěšci,
200 koni a 15 děly a 1. dubna již stál před Lüneburgem; proti takové přesile se
obyvatelé města nemohli udržet; kartáčová palba, na níž neměli čím odpovědět,
je rozprášila a město padlo do rukou Francouzů. Francouzský žoldnéř si
z počátku odpustil jakékoliv zlé zacházení, nakonec však přeci jen bylo
zadrženo 50 občanů, kteří měli být zastřeleni a svým životem tak vykoupit
rouhání měšťanstva; nastala velká bída, strach a hrůzy všeho druhu.
Jakmile se generálové [Alexandr Ivanovič] Černyšev a [Wilhelm
von] Dörnberg
dozvěděli, že generál Morand postupuje k Lüneburgu, okamžitě se rozhodli
vyrazit tomuto městu na pomoc a uchránit jeho statečné obyvatelstvo od tvrdého a
nezaslouženého údělu. S ohledem na namáhavý desetimílový pochod, který
jejich vojáci museli absolvovat v uplynulých čtyřiadvaceti hodinách, dospěli
k Breitensteinu a Bienenbüttelu – výšinám, které se vypínají na pravém břehu
řeky Ilmenau, asi čtvrthodiny od Lüneburgu – až 2. dubna ráno, dvanáct hodin po
vstupu Francouzů do Lüneburgu. Zde se dozvěděli, že ještě téhož dne se mělitito
stateční občané stát obětí tyranie. Navzdory únavě svých vojáků se tomu
rozhodli zabránit a bez meškání na město zaútočit.
Jejich rozestavění bylo následující: plukovník baron
Pahlen měl se svými dvěma kozáckými pluky objet město zprava a svým útokem odvrátitpozornost
nepřítele od míst na pravém břehu Ilmenau, kam měly směřovat další útoky. Aby
se nestalo, že Rusové budou odříznuti, bylo postaveníu Bienenbüttelu nutné
silně obsadit; generál Dörnberg šel ve své opatrnosti tak daleko, že pro případ
ústupu odeslal jeden kozácký pluk až do Dahlenburgu, odkud měl krýt komunikace
do Dannenbergu, Gartowa a Lüchowa; tamější přechod přes řeku Nesse nechal strážit
jednou fyzilírskou rotou a jedním dělem.
Sotva se
jednotky na pravém břehu Ilmenau, nepřítelem dosud nezporovány, kryty houštím a
ploty přiblížily k městu, plukovník Pahlen se vší dovedností zaútočil na
opačné straně. Nepřítel se jej pokoušel odříznout od cesty na Bienenbüttel a okamžitě
mu vyšel vstříc se dvěma bataliony a třemi děly. Úporně se bojovalo. Ve stejném
okamžiku se po pravém břehu Ilmenau rozjelo ruské jezdectvo, rozdělené do dvou
oddílů. Tomu napravo velel generál [Alexander Carl Wilhelm
Christoph von] Benckendorff, tomu nalevo
generál Černyšev. Nepřítel byl velikostí blížících se jednotek zaskočen, až dosud
se domníval, že má tu čest jen s několika kozáky; také do těchto míst [nepřítel] okamžitě detašoval jeden pěší batalion, dva
kanóny a 150 jezdců; nepřátelští jezdci se příliš neukázali, útok plukovníka
Bedrägy [Michajl Grigorjevič Bedrjaga] je dokázal zahnat, přičemž se mu podařilo obklíčit
a ukořistit rovněž obě předsunutá děla.
Záhy se generál Dörnberg postavil do čela dvou pěších
batalionů, tvořících součást dvou kolon. První kolona sestávala z fyzilírského
batalionuvon Borck [major Karl August Ferdinand von Borcke], čtyř děl a jezdectva generála
Benckendorffa. Borckův batalionnapadl nepřítele a rychle jej zatlačil přes most
až do blízkosti městského opevnění. Druhou kolonu, jíž velel generál Černyšev,
tvořil batalion majora von Essena z ruského 2. mysliveckého pluku, dvě děla a
Černyševovo jezdectvo. Obě kolony zamířily po levém břehu Ilmenau
k městským branám, přičemž kolona generála Dörnbergaměla napadnout bránu Lüner-Thor, kolonagenerála Černyševa bránu
Altenbrücker-Tor. Nepřátelští
ostrostřelci však obsadili brány, hradby i samotné domy, o něž se posléze rozhořel
vražedný boj. Prusové i Rusové se pak předháněli v udatnosti, zatímco
jejich artilerie hrozně pustošila ulice města.
Po dvou
hodinách úporné obrany se Prusům, jako prvním, konečně podařilo zmocnit brány Lüner-Thor, otevřít tak cestu své
kavalerii a přenést boj přímo do ulic města. To nepřítele donutilo opustit
město; ustoupil dokonce tak rychle, že uvnitř městských zdí zapomněl na jeden
svůj batalion. Tohoto momentu využilo jezdectvo s takovou chytrostí a
účinkem, že se nepřítel posléze ocitl v úplném obklíčení. Na výšině, ležící
naproti Reppenstädtu, se zformoval do dvou čtyřhranů a zdál se být odhodlaný ke
krajní obraně, kartáčová palba jím však natolik otřásla, že již nemohl doufat
ve svou záchranu. Postupně pak začal skládat své zbraně, až se úplně vzdal. Ve
stejném okamžiku se ve městě rozpoutala nová palba; ruští myslivci zde narazili
na onen zapomenutý nepřátelský batalion, jenž na ně podnikl sice smělý, avšak
marný bodákový útok.
 |
| 2. duben 1813 – Johanna Stegen, hrdinka z Lüneburgu.(Kresba: Ludwig von Herterich) |
Výsledkem tohoto skvělého boje byly 3 ukořistěné prapory
a 9 děl (Pomořanský fyzilírský batalion zajal jedno, Dörnbergští tři, Černyševští
čtyři a Tettenbornovi kozáci jedno).Do zajetí padli: těžce zraněný divizní
generál Morand (5. dubna zemřel v Boizenburgu), jeho náčelník štábu
plukovník de Lourde, francouzský plukovník Poisy, saský plukovník Eberstein [Friedrich
Franz von Ehrenstein], více než 100 důstojníků a 2 200 vojáků,
z nichž nejvíce patřilo k saskému pěšímu pluku Prinz Maximilian.
Na ruské straně padl major hrabě Puškin, zasažený dělovou
koulí při útoku na Altenbrücker Tor,
kam vtrhl se svými myslivci, a přibližně 60 až 80 mužů. Zraněn byl major Essen,
velitel mysliveckého praporu, 2 důstojníci a přes 100 mužů; od pruského fyzilírského
batalionu padl jeden důstojník, 7 fyzilírů a 4 důstojníci a 38 mužů bylo
zraněno.
Tato bitva, (…), první významnější srážka, jež
byla svedena na německé půdě, úspěšně odstartovala kampaň na levém břehu Labe.“(mk)
 |
| 5. duben 1813–srážka u Möckern, ležícím v okrese Jerichow (Kresba: Otto Fikentscher) |
Friedrich Wilhelm Bülow–generálporučík, t.č.velitel III. pruského armádního sboru, píšící dopis své
ženě:
„S velkou
radostí Ti chci sdělit zprávu, že jsme včera zaútočili na francouzský sbor
italského vicekrále [Eugèna de
Beauharnaise] a porazili jej. Kdybych se
držel direktiv hraběte Wittgensteina a s útokem, na místo včerejšího
odpoledne, vyčkával až na dnešní ráno, výsledek by byl zcela jistě odlišný. Jelikož
jsem se nacházel dosti daleko, mohl jsem nasadit jen celé své jezdectvo, jízdní
dělostřelectvo a jeden fizilírský batalion. Podařilo se mi však proniknout do
nepřátelského týlu a v tomto místě, kde to [nepřítel] vůbec nečekal, zaútočit. Naše
jednotky bojovaly s nepopsatelným zápalem. Mé jezdectvo, rozestavěné do
linie, napadlo mnohemsilnějšího nepřítele a vrhlo jej vzad. Rovněž
dělostřelectvo mělo strašlivý účinek a dokonalo zmatek v nepřátelských řadách.
Kdybych měl po ruce svou pěchotu, byl bych vzal do zajetí tři odloučené [nepřátelské] bataliony…”(mk)
Johann Jakob Röhrig – původním
povoláním vesnický kantor,t.č. seržant-major v 6. voltižerské rotě III.
batalionu 150. řadového pěšího pluku:
„…z Wernigerode
jsme pochodovali na Halberstadt, a pak na Magdeburk, odkud jsme vyrazili do
Neuhaldenslebenu, kde jsme měli ležení. U Magdeburku se náš pluk, respektive jeho
čtyři bataliony, poprvé sešel dohromady. Byli jsme součástí [tzv.] Pozorovacího sboru Sály a V.
armádního sboru generála Lauristona. Vrchním velitelem byl italský vícekrál.
U Magdeburku
jsme dvakrát přešli na opačný břeh Labe, kde jsme pátrali po nepřátelských
pozicích. Poprvé jsme nenarazili na žádnou stopu a následně jsme se stáhli do
našeho ležení. Při druhém pokusu jsme postoupili až do okolí Möckernu; pokud se
nepletu, bylo to 5. dubna. Náš batalion zůstal stát na plánisměrem
k Magdeburku, my, voltižeři, jsme však pokračovali v pochodu a vstoupili
do jakési doliny.Obsadili jsme kanál, který lemovaly ostříhané vrby. Před námi
leželo hluboce zorané pole. Zeptal jsem se seržanta, starého a ostříleného
válečníka, který si již dříve odsloužil tucet let u rakouských dragounů, proč
jsme se zastavili právě tady?
‚To se již brzy
dozvíš, můj milý seržante-majore‘, zněla
jeho odpověď.
Neuplynulo ani
deset minut a v dálce se objevili dva jezdci, kteří jeli hned vpravo, hned
zase vlevo a pokaždé se k nám o kousek přiblížili. Jeden z nich
svíral v ruce kopí, druhý tasil šavli. Byl jsem toho názoru, že o nás
ještě nevěděli. Jakmile se k nám přiblížili na dostřel, obrátil se na mě seržant
a řekl:
‚Teď,
seržante-majore, tohle je Tvá sklizeň.‘
Byl jsem na
rozpacích, přišlo mi to proti přírodě, zaútočit na člověka, který se proti mně
ničím a nijak neprovinil. Seržant do mě však ve vší vážnosti vrazil a ostatní
se mi přitom vysmáli. Co jsem měl dělat? Vystrčil jsem hlavu nad úroveň
příkopu, podobně jako to dělají žáby na hrázi, zalícil, namířil na toho
s šavlí v ruce, a když to třesklo, šavle padla k zemi. S největší
pravděpodobností jsem jej zasáhl do ruky nebo do paže. Druhý z nich
sesedl, zvedl šavli a navzdory dalším výstřelům, které následovaly po tom mém,
vyrazili oba [jezdci] tryskem ve směru, odkud k nám přijeli. V tu
chvíli jsem si pomyslel: ‘Pro dnešek je všemu konec’, velice jsem se však mýlil. Jakmile nám oba zmizeliz dohledu, zahlédli jsme
v dáli velké mračno prachu. Copak se asi nacházelo na jeho konci? To sem právě
dorazilo dělostřelectvo, jezdectvoa pěchota a vše se rozmístilo na poli přímo
před námi. Přitížilo se mi na srdci a myslel jen na to jediné:‚Kdybys jen býval nevystřelil.‘Obrátil
jsem se na seržanta:
‚Musíme zpátky,
takové mase se přeci nemůžeme stavět na odpor!‘
‚Odtud není úniku,
tady se budeme bránit!‘, odpověděl.
A tak jsem
vydal rozkaz: ‚Roto, pal!‘
Nepřítel poslal dopředu své tirailéry. Nalevo i napravo
od nás to žačalo rachotit a za námi kanóny. Kule nám svištěly přímo nad
hlavami. Strhla se prudká řež. Mám za to, že napravo se bojovalo urputněji než
u nás. Nepřátelské kulky se zakusovaly do kmenů vrb vedle nás. Lze si snadno
představit, jak mi tam asi bylo. Ó, kéž bych v tu chvíli mohl být zpátky
ve své světničce, mezi čtyřmi zdmi! Čím více jsme však bojovali, tím se můj
strach postupně vytrácel. Po boji, který trval ještě několik dalších hodin, se
nepřítel stáhl a my zrovna tak. (…) Než jsme dorazili do Magdeburku, byla již
noc a tma jako v pytli.“ (mk)
Poručík Eberhardt, píšící 5. dubna z Roßlau
na Labi své matce:
„Náš pluk dnes pobral
mnoho zajatců; již ráno přivlekla hlídka z našeho batalionu tři Italy.
Zajatcům se dostává sice lidského, avšak chladného zacházení, to abychom jim
ukázali, jak moc pohrdáme národem, který Evropu pro svou slávu uvedl do neštěstí
a zmatku a na dlouhá léta ukončil blahobyt a prosperitu starých časů.“ (mk)
 |
5. duben 1813 – srážka u Dannigkowa,
nedaleko Möckern.
“Bláznivý Platen”
a jeho trubač.(Kresba: Prof. Richard Knötel) |
Johann Gustav Droysen –krátký úryvek
z jeho biografie, věnované pruskému generálu Yorckovi, v němž líčí
boj Platenových jezdců s nepřátelskými kavaleristy:
„[Velitel
Litevského dragounského pluku, major von] Platen si ke svým jezdcům neodpustil krátkou řeč. Vedl ji
jako obvykle s dýmkou v ústech a zakončil ji slovy:‚Správný dragoun nechává svou dýmku žhnout i poté, kdy je troubeno
k útoku‘, a vedl svůj 200 koní silný
pluk na tři odkopiníků, myslivců a husarůtvořené plukyo síle nějakých
1 000 koní tak, že tyto tři pluky „sroloval“ a valil před sebou. O tom,
jak málo se jeho pluk zaobíral zajatci, svědčí to, že jich zajistil pouhých 86.
Rozhořčení bylo tak veliké, že se žádný pardonz počátku neuděloval, a proto jich jednou tolik bylo rozšavlováno.
Když se major
Platen spustil dál za kanál, jeden z nepřátelských hulánů na něj zaútočil
se založeným kopím. Trubač Pape jej však udeřil svou trubkou do obličeje s takovou
silou, že se okamžitě odporoučel k zemi. ‚Dobře jsi mu zahrál‘, řval Platen a
dobře mířeným sekem šavle se postaral o to, aby se [hulán]již nikdy nevyhoupl zpátky do
sedla.“(mk)
Jean-Nicolas-Auguste Noël –t.č.generální
inspektor dělostřeleckého trénu Labské armády prince Eugéna de Beauharnaise:
„Princ Eugène
velel armádě, jež se na Labi soustředila odMagdeburku až po [ústí] Sály, a která již na počátku
dubna byla dostatečně silná, aby nepřítele držela v šachu. Tvořil ji V. a
XI. sbor, několik divizí od I. a II. sboru a malá část císařské gardy, úhrnem
více než šedesát tisíc odhodlaných mužů, kteří byli daleko sklíčenosti, jíž
propadali za dlouhého ústupu. Jakmile nepřítel na pravém břehuvypochodoval proti
Magdeburku, překročili jsme 5. dubna řeku a podstoupili boj, který dopadl
v náš prospěch; v něm jsme dokázali, že s námi musí být opět
počítáno. 6. dubna se armáda vrátila na levý břeh a zaujala postavení na Sále, levým
bokem se přitom opírala o řeku, pravým o pohoří Harz, a setrvala zde až do
příchodu Mohučské armády, v jejímž čele byl císař. (…) Nepřátelská armáda, jež měla
údajně dosahovat síly více než sta tisíc vojáků, překročila Labe v Míšni [Meissen] a v Drážďanech, a aniž
by nás napadla, nebo se nám pokusila zabránit ve spojení s Mohučskou
armádou, vydala se napříč Saskem směrem k Lipsku.“ (mk)
Sir Robert
Thomas Wilson:
„7. dubna jsem
povečeřel s princem Ferdinandem [Pruským]; 8. dubna(…) v noci jsem opustil Berlín. Ranní
zprávy hovořily o boji s dvaceti tisíci nepřátel a jejich odražení při
ztrátě jednoho děla a jednoho tisíce zajatců. Na tři stovky z nich jsem
zde spatřil na vlastní oči – dobře odění, statní muži, mezi nimiž bylo mnoho Poláků.
Ztráty spojenců převyšovaly počet šesti set zabitých a zraněných. Tato zpráva sice
oživila nálady obyvatelstva, všudeale,zcela přirozeně, panuje strach. (…) Generál Wittgenstein mi sdělil, že nepřítel
má v okolí Magdeburku celkem padesáttisíc mužů, včetně osmnácti tisíc pod
Davoutem ve Stendallu [Stendal, asi 60 km
severně od Magdeburku]. Řekl mi, že ještě téhož dne hodlá v Desavě [Dessau] překročit Labe a spojit se
s generálem Blücherem, který k němu míří. Tímby měl disponovat
šedesáti tisíci muži, nepočítaje v to devět tisíc mužů pozorovacího sboru
generála Bülowa, ponechaného u Magdeburku. Také že nemá žádné zprávy o
nepříteli, který se nachází v Erfurtu, nebo cokoliv jiného než hlášení o
Buonapartově příjezdu do Gothy, přesto však předpokládá, že [Buonaparte] bude mít k dispozici
značnou sílu, jelikož od počátku roku prý uniklo [do bezpečí] za Rýn na sto tisíc mužů.
Lamentoval nad vzdáleností ruské armády; pokud nenaváže kontakt
s nepřítelem, navrhuje zaútočit na Wittenberg, v němž bylo ponecháno
na čtyři tisíce mužů a dvacet děl, a následně korzovat krajinou mezi Labem a Elsterou,
dokud se [Rusové] nepřiblíží.(…) Vedl jsem rozhovor
s generálem Yockem, který mi potvrdil vše, co již říkal generál
Wittgenstein, a k tomu ještě doplnil, že [francouzský maršál] Victor s mnoha odloučenými oddíly ustoupil pod Blücherovým
náporem, čímž by mohl armádu u
Magdeburku posílit o přibližně patnáct tisíc mužů. Pokud Beauharnais rozmnoží
své síly a bude jich mít tolik, že nás bude mít pod kontrolou, aniž by byl
nucen stáhnout k sobě Davouta, pak je naše záležitost v Hamburku a v
Berlíně ztracena a náš ústup za Labe bude nutný.“ (mk)
Pavel Puščin:
„24. březen [5. duben] – pruský král odjel z Kališe. (…)
26. březen [7. duben] – v průběhu noci jsme obdrželi rozkaz
připravit se na odchod a v devět ráno vyrazit. Shromaždiště našeho pluku bylo
ve Skalmierzyci [Skalmierschütz]. Hlavní štáb se přesunul do Raschkówa [Raschkow]a náš batalion do Radłówa [Radlau, dnes
předměstí Ostrówa Wielkopolskiego]. Je
skoro až neuvěřitelné, že za pouhých pět měsíců se dějiště vojenských operací
přesunulo z Moskvy až k Labi. (…)
2. duben [14. duben] – v Steinau [Ścinawa] jsme překročili Odru. Pruský král našemu
přechodu přihlížela mypřed ním vykonali přehlídku. Davy, které nám vyšly naproti,
zářily ohromnou radostí. Městské brány zdobily německé nápisy: ‘Vítejte
zachránci utlačovaných.’
3. duben [15. duben] – vyrazili jsme v pět ráno. Hlavní stan se
přemístil do Laubanu [Lubań],
velitelství našeho pluku do Haynau [Chojnów].(…)
4. duben [16. duben] – velitelství sboru se přemístilo do
Bunzlau [Bolesławiec], já sám jsem
byl ubytován v Gnadenbergu. Tímto pochodem jsme se ocitli na dohled od
českýchhor.” (mk)
Friedrich Lietzmann –příslušník jedné
ze dvou eskadron dobrovolných jízdních myslivců, zařazených do sestavy pruského
2. gardového husarského pluku osobní stráže (2. Leib-Husaren-Regiment):
„V Berlíně, kam
jsme [z Královce] dorazili 10. dubna, jsme
strávili pět dní a obdrželi zde konečně naše uniformy: tmavohnědý dolman s bílými
šňůrami a knoflíky, dlouhé, tmavohnědé, širokými černými sametovými pruhy
zdobené kozácké kalhoty, holínky s postříbřenými ostruhami; přes bok
zelenočernou husarskou šerpu, na hlavu čáko se stříbrnou umrlčí lebkou a dvěma
skříženými hnáty.
Díky entuziazmu
berlínských studentů a mladých úředníků se naše řady rozrostly na 29 poddůstojníků
a 288 myslivců. Náš oddíl se pak vydal na pochod k Sále a cestou se spojil
s 1. gardovým husarským plukem osobní stráže. Náš pluk byl přidělen
k brigádě [generálmajoraHeinricha Ludwiga Augusta] von Thümena, náležící
k divizi generálporučíka Bülowa.“ (mk)
 |
| Plán opevněného města Toruně na mapě z roku 1641. |
Jean-Baptiste-Antoine Marcellin de Marbot – t.č.plukovník
a velitel 23. pluku jízdních myslivců:
„Blížil se čas
přechodu Rýna a vstupu na území Rýnského spolku. Avšak dříve, než se císař
odhodlal stáhnout své jednotky z Pruska a Polska, chtěl si tu zajistit
podmínky pro ofenzívní návrat. Rozkázal, ať v pevnostech setrvají silné
posádky, které budou střežit přechody přes Vislu, Odru, Labe. Byly to pevnosti
Praga, Modlin, Toruň, Gdaňsk, Štětín, Kostřín, Hlohov, Drážďany, Magdeburk,
Torgava, Wittemberk a Hamburk.
Na toto závažné
Napoleonovo rozhodnutí se lze dívat ze dvou úhlů. Vzdělaní vojáci toto
rozhodnutí chválili, ti méně zkušení je odsuzovali.
Ti první
říkali, že potřeba dopřát konečně odpočinek množství nemocných a raněných,
které s sebou armáda vlekla, přiměla císaře nechat je v pevnostech.
Jejich obsazením zároveň Francouzi zajišťovali nesmírné množství válečného
materiálu a proviantních zásob. Dodávali, že tyto pevnosti brzdily nepřátelské
přesuny, nepřítel že je musel obléhat, a tak oslabil počty aktivních sil, které
proti nám mohl nasadit. A říkali také, že kdyby s posilami, které dorážely
z Francie a Německa, císař vyhrál bitvu, udržené pevnosti by Francouzům
usnadnily znovudobytí Pruska, což by nás rychle posunulo za Vislu a přinutilo
Rusy vrátit se domů.
Odpůrci namítali, že Napoleon svou armádu oslabil,
rozdrobil ji na odloučené hrstky, že posádky si vzájemně nemohly nijak pomáhat,
že nebylo nutné dávat v sázku osud Francie kvůli pár tisícovkám nemocných
a raněných, z nichž se jen pramálo mohlo do služby vrátit. Většina také
vskutku pomřela v nemocnicích.Také se říkalo, že italské, polské a německé
pluky Rýnského spolku, císařem přičleněné k francouzským posádkám kvůli
tomu, aby své síly příliš neoslabil, budou sloužit bídně. A vskutku, skoro
všichni cizí vojáci se bili velice vlažně a nakonec přešli k nepříteli.
Dodávalo se, že koneckonců obsazení pevností bude ruské a pruské armádě pramálo
překážet, že tato vojska nechají každou pevnost střežit pozorovacím sborem a
sama dál půjdou k Francii. K čemuž také došlo.“ (jk)
Joseph Deifel–příslušník 5. královského
bavorského (norimberského) řadového pěšího pluku, tvořícího část posádky
obleženéToruně:
„Na Visle, mezi Varšavou a Gdaňskem, Francouzi ovládali
čtyři pevnosti, byl to Modlin [dnes
Tvierdza Modlin], Toruň [dnes Toruń], Graudenz [dnes Grudziądz] a Gdaňsk [dnes Gdańsk]. Toruň a Graudenz byly povážovány
za nejslabší, bezvýznamné. Jako první se vzdala Graudenz, což bylo na konci
února nebo na začátku března. Modlin a Gdaňsk by mohly vyprávět, patřily
k těm velkým a kapitulovaly až po pařížském míru 1814 [Obě
pevnosti “stačily” kapitulovat ještě před koncem roku 1813.].
Po pádu Graudenze přivlekli Prusové všechna obléhací děla
k Toruni. Naproti bráně Kulmer Tor, ve vzdálenosti asi půlhodinové chůze od města, pak
zbudovali mohutné šance. Jednu baterii umístili původně na malém návrší za
Vislou, asi hodinu od Toruně, (…), na palbu to však bylo příliš daleko. Zato
návrší, ležící naproti Kulmer Tor,
při cestě k městu Kulm [Culmsee nebo Kulmsee, dnes Chełmża], bylo již v
ideální vzdálenosti. Obléhání, do něhož se zapojilo na 25 000 mužů, a tomu
nejprudšímu ostřelování, již nyní vůbec nic nebránilo. Zbyl nás jen malý hlouček, 700 nezlomených
mužů, Bavorů. (…)
Kamarádi umírají nemilosrdně na nemoci, kulky, rány od
bajonetů ajiné útrapy. Čelíme nepříteli uvnitř města i mimo něj; mnoho dobrých
kamarádů již není – v kompanii už nejspíš nebude víc jak 15 mužů. (…) Jako velitel noční hlídky jdu před
Kateřinskou bránu [Kathrinentor]. Noc jsem strávil počítáním bomb a granátů. Do
našeho postavení nepřiletěla ani jedna, bylo však vidět, kam padají– první,
druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá. Bomby byly určeny městu nebo jeho
příkopům, zpočátku ale děla neměla správný náměr, a tak dopadaly mezi valy a
městský příkop; tento prostor byl široký sotva 300 kroků. Tehdy na město v noci
dopadlo celkem 117 bomb a granátů. Bylo to týden před Květnou nedělí.
V pondělí,
první den Svatého [velikonočního]týdne, byl právě příjemný dubnový večer a my
měli několik hodin volno. Posadili jsme se před dům, jehož lomenice clonila tak,
že nás chránila před dopadem střel, a začali jsme zpívat: Kugeln rasseln,
Flammen brasseln …[… Häuser stürzen krachend ein,
Unerschüttert, wenn alles zittert, soll es Gottes Willen sein!atd.]. Náš procítěný zpěv doprovázel zvuk bomb,
které tloukly do taškových střech domů jako do činelů,a k tomu ještě bas 24
liberních houfnic a moždířů. (…)
Netrvalo
dlouho a byli jsme opět v naší nelehké službě. Tentokrát jsem putoval na noční
hlídku do prostoru nalevo od Kulmer Tor, kde již bylo opěvnění značně poškozené. Mezi třetí a čtvrtou hodinou
ráno provedli obléhatelé útok a pronikli až k našim šancím. Následoval ohromný
povyk. Naši kanonýři vrhali osvětlovací koule, které Prusové mylně pokládali za
ruční granáty a vzali nohy na ramena. Jeden můj muž, přišel z venkova a jmenoval
se Paulus, utržil třináct bodnutí bajonetem, ani jedno však nebylo smrtelné; já
jsem si z toho odnesl jen nepatrné škrábnutí. Nebylo to poprvé, kdy obléhatelé
zaútočili, tehdy jsem u toho však nebyl.
V průběhu velikonočního týdne vyklidili Prusové
i Rusové svá opevnění a baterie. Od časného rána všude panoval klid. Náhle bylo
možné slyšet střelbu, burácení a hlasité Hurá, doprovázené palbou malých i velkých děl.
Jistěže jsem si myslel, že nyní je ten správný čas na výpad, naši velitelé však
zachovali klid a rovněž ve městě vše zůstalo v klidu. Nepřítel se nás pokoušel
vylákat. Ve středu, ve čtvrtek a v pátek, 16., 17. a 18. dubna, došlo k
několika dalším pokusům o průlom. Ve čtvrtek jsme s dalšími čtyřmi muži exekucírovali
u jednoho místního kupce. Zajistili jsme uzené maso, kroupy a jeden polský
gulden a 17 krejcarů. V Toruni byla poměrně široká kupecká základna, a proto se
stala terčem pravidelných exekucí. Ty peníze, jak předpokládám, původně patřily
některému z Francouzů.
V pátek jsem měl stráž na Kulmer
Tor, tedy na místě, do něhož směřovala
většina pokusů o prolomení. Mé místo bylo u vnějšího hradla, které jsem musel
zvednout pokaždé, když tudy procházel parlamentář, a pak zase spustit dolů.
Nalevo i napravo se nacházely těžké baterie. Baterie napravo ostřelovaly ty nepřátelské,
umístěnénalevo odtud, jejich výstřely mi proto křižovaly nad hlavou. (…) Od rána až do noci tudy z města do
nepřátelského tábora prošli celkem tři parlamentáři; jakmile se parlamentář vrátil
a ocitl se na úrovni hradla, na obou stranách okamžitě zmizely [bílé] prapory a první vypálená nepřátelská
kulka letěla za ním; jednou mi vyrazila hradlo přímo z ruky. Schylovalo se
k dalšímu pokusu o průlom. (…)
Jedna
z bomb zasáhla světnici Piláta (guvernéra), jak mu někteří říkali, a to také byl; stalo se to kolem 9.hodiny.
Ve 3 hodiny odpoledne uháněl ven další parlamentář - poručík Bauer od 1.
královského bavorského řadového pěšího pluku. Jelikož se tento pluk v
Toruninenacházel, musel být výše uvedený důstojník zaručeně pobočníkem generála
[Friedricha svob. pána] von Zollera. Když se tento vracel zpět,
prohodil ke mně několik slov:
‘Raduj se,
dokonce i sám nepřítel je si vědom toho, že jsme dostály svých povinností. Je
načase jít domů.’
Až
do osudného zásahu své světnice, guvernér usiloval vždy o volný odchod z města,
včetně zbraní, vozů, zavazadel a všeho. Náhle si však uvědomil možný dopad
svého počínání a ustoupil ze svých požadavků. Posádce bylo umožněno se stáhnout,
avšak beze zbraní; prostí vojáci si směli ponechat jen svůj kasket a tornistru,
páni důstojníci svůj kord. 20. dubna 1813 ráno[podle mnohých záznamů tomu bylo již 17. dubna], o Velikonoční neděli, se posádka vydala na
pochod. Z kdysi 5 400 mužů [asi 4 500 mužů] se na cestu do Slezska vydalo pouhých 700
mužů [Ve skutečnosti se mohlo jednat až o 2 100 Bavorů, jimž
byl umožněn volný odchod z města; několik stovek polských a francouzských
vojáků, především dělostřelců,putovalo na opačnou stranu, do zajetí.];bylo příměří, záhy stvrzené kapitulací. Podmínka,
že celý jeden rok nesmějí proti nepříteli pozvednout své zbraně, se nepříteli
nakonec zajedla a hledal a nalezl důvody, pro něž měli všichni putovat do
válečného zajetí. Posádka však vyvázla skrze [dosud neutrální] Čechy, kde
se musela samaživit, dokud nedosáhla bavorských hranic.
Rusové
i Prusové vtáhlido města a obsadili veškeré strážní posty uvnitř města a na
opevnění. Jejich příchod doprovázel velký jásot, byl však jednostranný, neboť ostatní
k tomu byli přinuceni. Nadcházející noc jsme ještě museli setrvat nasvých postech,
na všech stanovištích tak byli vždy dva strážní, jeden Prus a jeden Bavor. Pokud
jde o mě, byl jsem tak nemocný, že jsem ze svého stanoviště hlásil, aby ke
měpřišel druhý Rus, ti měli náš sektor na starost, a opustil jsem stráž. (…) Druhý den ráno mě můj [kamarád] Probst dopravil do lazaretu a dal mi své
věčné sbohem. Je tomu skutečně tak!Již nikdy jsem toho dobrého kamaráda
nespatřil; později jsem zjistil, že jej někdo zastřelil v bitvě u Hanau.
V Toruni jsem strávil dalších šest neděl.
Postupně jsem byl přenesen do celkem tří špitálů. Prvním byl Hotel
de Sachs, dokud se do něj nevrátili jeho
původní majitelé. V druhém špitálu jsem byl jen krátce, dokud si jej pro své
nemocné a zraněné nezabrali Rusové.Třetím se stala radnice, s děsivou bilancí
více než 2 000 Bavorů, kteří zde v průběhu této zimy zemřeli. Tady jsem se
ocitl ve velikém sálu s více než 400 lůžek. (…) Mým sousedem je vyzáblý Švýcar, z Basileje. Mnoho ze 600 Bavorů, kteří
zde byli ponecháni svým nemocem a zranění, v průběhu několika dní zemřeli. (…) Ani jeden kamarád, žádné peníze, žádná
hygiena, žádná pomoc, nic, jediné, co mi ještě zůstalo, byl můj Bůh.”(mk)
Balthasar Eccardts –bádenský
přeběhlík v Benningsenově armádě, t.č.člen plukovní hudby 27. mysliveckého
pěšího pluku (16. divize generálmajora Michajla Leontějeviče Bulatova):
„Posádku Toruně
tvořilo pouze několik slabých bavorských jednotek, které se již nemohly příliš
bránit. Když se na město během Svatého týdne sneslo bombardování, pod příslibem
složení zbraní a volného odchodu do své vlasti, na Velký pátek [16. dubna 1813] na obranu rezignovaly. O Velikonočním pondělí se otevřely brány města,
Bavoři se vydali na pochod a my vstoupili dovnitř.“ (mk)
 |
Okamžik odpočinku v Napoleonově [jinak
rušném] životě.
|
August
Friedrich Christian Vilmar - rodák z hesenského (kasselského) Solzu, pozdější
literát a učitel teologie:
„V našem koutku
země všichni, obzvláště pak my mladí, snili o Napoleonově úplné zkáze a následném
rozpadu Vestfálského království; již nějakou dobu jsme čekali na příchod Rusů a
Prusů a pokládali za nemyslitelné, aby Napoleon svou armádu opět postavil na
nohy. Zklamání, jehož se nám tehdy dostalo, mělo tu nejhořčí příchuť. Nejen že Vestfálské
království nepřestalo samo o sobě existovat, ale jeho úřadům byla dokonce nařízena
nová konskripce, jež několik z těch, které jsem znal od dětství, zahubila
a z těch, kteří mi byli nejbližší, uvrhla do zdí Torgavy [Torgau]. Vždyť k osmi řadovým
plukům pěchoty byl zřízen devátý a ke čtyřem plukům lehké pěchoty přibyl pátý.
Napoleon nebyl zdaleka zničen a Rusové ani Prusové nedorazili. Ba naopak, do
naší těsné blízkosti přicházel jeden francouzský regiment za druhým a
pokračovaly odtud dál na východ, do Saska. Mnoho z nich bylo tvořeno
chlapci, kteří nebyli o nic starší nežli já, celí zářili a zdaleka nebyli
menší, nebo snad slabší. Francouzi znovu pozvedli své hlavy…“ (mk)
Jean-Baptiste-Antoine
Marcellin de Marbot:
„Převážná většina francouzského národa dosud chovala
v Napoleona velikou důvěru. Lidé věcí znalí mu samozřejmě vyčítali, že
hnal loňského roku armádu až k Moskvě a zejména že tu čekal až na zimu.
Lidové masy si však zvykly pohlížet na Napoleona jako na neomylného, kromě toho neměly potuchy
o tom, co se událo a jaké ztráty naše jednotky v Rusku měly, viděly jen
slávu dobytí Moskvy, která naše zbraně ověnčila. Vyvinuly také velké úsilí, aby
císaři poskytly prostředky, které by navrátily jeho orlům vítězství. Každý
departement, každé město vlastenecky shromažďovaly koně. Časté vyhlašování
konskripcí a válečných půjček však brzy nadšení zchladily. Nicméně v jádru
se národ podřizoval dobrovolně a prapory i eskadrony doslova vyrůstaly ze země.
Divná věc! Nikdy za dvě desetiletí odvodů ve Francii nepřicházeli do vojska
muži tak silní a urostlí. Mělo to několik příčin.
Předně měl
každý z tehdy existujících sto osmi departementů řadu let pěší roty, jimž
se říkalo departementální.
Byla to jakási prétoriánská garda pánu prefektů, kteří usilovali o to, aby
v ní měli muže co nejlépe rostlé. (…)
Za druhé bylo
do služby povoláno množství odvedenců z předchozích let. Byli to lidé,
kteří se z protekce, podvodem či dík přechodné nemoci dostali až do
zálohy, tj. zůstávali doma až do dalšího rozkazu. (…)
Tato opatření
byla zákonná. Protiprávním se ale stalo povolávání jedinců, kteří už při
odvodech losovali a byli losem od služby osvobozeni. Nyní, pokud jim nebylo
ještě třicet let, museli nastoupit. (…)
Řadu skvělých praporů [císař] vytvořil z námořníků,
lodníků či dělostřelců válečného námořnictva, což byli v ovládání zbraní
vycvičení muži, které nudil jednotvárný život v přístavech, a dlouho už si
vášnivě přáli dobýt slávu po boku druhů z pozemního vojska. Stali se
z nich skvělí a obávaní pěšáci. Počty takových námořníků dosáhly
30 000 lidí.
Nakonec císař,
nucený použít k obnově armády, která zahynula v ruském ledu, veškeré
prostředky, oslabil svá vojska ve Španělsku, stáhl odtud nejen několik
tisícovek mužů, jimiž doplnil gardu, ale i řadu kompletních brigád a pluků,
složených ze starých vojáků uvyklých nebezpečí a námaze.“(jk)
Armand-Augustin-Louis, markýz de Caulaincourt, vévoda z Vicenzy– voják, diplomata Napoleonův nejvyšší štolba:
„Ze Saint-Cloud
do Mohuče [Mainz] jsme vyrazili 15. dubna ve čtyři hodiny
ráno. Jen co se kočár rozjel, císař, jenž doposud upřeně zíral nazámek, sebou škubl
dozadu, hlavu skryl v dlaních a po nějakou dobu v této zádumčivé poloze setrval.
Když se ze své zasmušilosti konečně probral, začal barvitě popisovat své plány
a návrhy, stejně jako naděje, jež choval ve spojenectví s Rakouskem atd.atd..
Poté se vrátil ke svému dětinskému chování a dojatě se mnou hovořil o zármutku,
který pociťoval při odjezdu odsvé ‘bonne Louise’ a svého milovaného dítěte. (…)
Po
našem příjezdu do Mohuče jsme se dozvěděli, že se Erfurt a celé Vestfálsko,
díky lživé aobratně šířené propagandě, nachází na pokraji povstání. (…) Císař chtěl bez jakéhokoliv zdržování pokračovat
v cestě. Bylo až neuvěřitelné, s jakou rychlostí jsme se pohybovali; k dosažení
Erfurtu jsme potřebovali pouhých osm hodin. Tady, stejně jako kdekoliv jinde,
postačila pouhá císařova přítomnost, aby se veřejné mínění, jakoby mávnutím
kouzelného proutku,zklidnilo. Během celé naší cesty po této porobené zemito byl
právě Napoleon, kdo se stal objektem nejvroucnějších modliteb a dobrořečení.” (mk)
 |
| Napoleon promýšlí plán bitvy. (Malba:Charles Édouard Armand-Dumaresq) |
Louis-Constant Wairy –t.č.osobní
sluha (komorník) císaře Napoleona:
„V městečku Eckartsberga [nedaleko
Auerstedtu, dějiště jedné z rozhodujících bitev pruského tažení 1806]se císař ubytoval na náměstí,
měl k dispozici pouhé dva pokoje; jeho doprovod se rozložil na podestě a na
schodišti. Bylo pozoruhodné, jak se toto malé město v řádu několika hodin
proměnilo ve velitelství. Skrze náměstí, přeplněné tábory, bivaky a skladiště
artilerie, mezi nimiž křižovalo, promíchavalo se a všemi směry se navzájem mezi
sebou pletlo více než tisíc povozů, jsi mohl vidět pomalu defilující pluky,
konvoje, dělostřelecký trén, vozy ekvipáže atd. Za nimi přicházela stáda skotu,
jimž předcházely chatrné dvoukoláky markytánek a kantýnských; a pak marodéři se
svým lupem; venkovští vozkové, donucení kočírovat vozy, jejichž láteření a
nadávky doprovázely výbuchy smíchu našich vojáků; a kurýři, ordonance a
pobočníci, vyrážející tryskem skrze tyto podivně pestrobarevné a strakaté
zástupy mužů a zvířat. A pokud si k tomu přidáte ržání koní, bučení
dobytka, drnčení kol na dláždění, pokřiky vojáků, trubky, bubny, kapely, nářky
obyvatelstva, (…), předpokládal
bys někdy, že císaře takový ďábelský randál nejen že nevyvede z míry, ale že
zůstane stejně klidný, jako býval ve své pracovně v Tuilerie nebo
v Saint-Cloud? A právě tak tomu bylo; císař posedával u chatrného stolku,
přehozeného jakýmsi hadrem. Svůj pohled upíral k mapě, v ruce svíral
kompas a pero a ponořen do svých myšlenek, nejevil sebemenší známku
netrpělivosti.“ (mk)
Louis-Joseph
Vionnet –major, t.č. na cestě ke svému batalionu
fizilírů-granátníků Napoleonovy císařské mladé gardy:
„17. duben, Saarbrucken, ubytoval jsem se v hostinci
U Třech hrdliček.
18. dubna jsem bydlel v Homburgu na poště, 19. dubna U Bělice, v Landstuhlu. 20. a 21. dubna,U
Jelena, v Kaiserslauternu. 22. dubna
jsme byli ve Weinweileru [Winneweiler], v čísle popisném 115 (…). 23. dubna jsme byli v Alzey, U Tří
králů, a 24. dubna v Mohuči, U Bílého
koně. 25. a 26. dubna ve Frankfurtu [nad Mohanem], (…). Zde jsem se dozvěděl, že jsem byl povýšen
na gardového plukovníka.27. dubna,Hanau, byl jsem ubytován na náměstí, v čísle
popisném 473. 28. dubna jsem odjel, abych se připojil k 2. pluku gardových
tiraillérů, jednotce, jejímž velitelem jsem byl jmenovám. Noc jsem strávil v
Geinhausenu, v čísle popisném 381, s jakýmsi doktorem, který choval zálibu v
přílišném pití. Byl jsem dobře přijat a dobře hoštěn. 29. dubna jsem byl ve
Schlückternu, v čísle popisném 4, U Koryta. Cesty byly velmi špatné. 30. dubna jsem byl ve Fuldě, (…). 1. května jsem se zastavil ve Vacha a poté
jsem se ubytoval v Eisenachu, v čísle popisném 176. 2. května jsem projel skrze
Gothu a Erfurt a ubytoval se až ve Výmaru [Weimar], u pana Müllera, radního, který žil v čísle
popisném 43A. 3. května jsem minul Naumburg a strávil noc v Lützenu. Město bylo
plné raněných a zajatců, domy byly vydrancované, nemohl jsem najít nic k jídlu.
Pluk se nacházel v Pegau, velmi pěkném městečku na pravém břehu Elstery. V den
bitvy se tu nacházelo velitelství ruského cara a pruského krále.” (mk)
Jean-Baptiste
Auguste Barrès – t.č. velitel roty voltižerů v 25. provizorním
pluku Compansovy divizeVI. armádního sboru maršála Marmonta:
„29. duben – dnes odpoledne, poprvé v průběhu tohoto
tažení, jsme v našem polním ležení zaslechli palbu děl. Zvuk kanonády, jež byla
zjevně dosti daleko, zdeptal jednoho mladého vojáka od šestéhotak, že popadl svou mušketu, jako kdyby se ji chystal
čistit, a když s ní odcházel od stojanu, pronesl směrem ke svým kamarádům:
‚Peklo! Už je to tu, ten ohavný zvuk. Nechci to dál
poslouchat!‘, pak se skryl za křovím a
vystřelil si mozek z hlavy.“ (mk)
Louis-Victor-Léon hrabě de Rochechouart–t.č.
pobočník ruského cara Alexandra I.:
„18. dubna jsem dorazil do hlavního stanu v Laubanu[Lubań], malém saském městě.
16. dubna, dva dny před mým příjezdem, zemřel ve slezském
Bunzlau [Bolesławiec] polní maršál kníže Kutuzov; útrapy polního tažení roku 1812, ústupy a
protiútoky, (…) podlomily
zdraví velkého generála, jenž byl šedesát osm let stár. [Podle
juliánského kalendáře je datum generálova úmrtí v pořádku, avšak vzhledem k
tomu, že Rochechuart ve svých pamětech používá dataci podle gregoriánského
kalendáře, je správné datum 28. duben 1813. ]
19. dubna mě
car velmi laskavě přivítal. Jeho Veličenstvo se v Laubanu zdržovalo již
několik dní. Před svým odjezdem věnoval majiteli domu, v němž se zdržoval,
velmi pěkný dar. Jeho hostitel poslal na oplátku správci carského dvora -
hraběti Tolstojovi, účet na padesát tolarů za květinovou výzdobu schodiště, tři
tolary za láhev Burgundského, jež bylo carovi poskytnuto na uvítanou, šestnáct
tolarů za pokrývky postelí carských sloužících, atd.; účet byl okamžitě
proplacen; Němci v sobě nemají špetku cti.
20. dubna jsme
se přesunuli z Laubanu do Reichenbachu. (…)
22. dubna Jeho
Veličenstvo přicestovalo do Bautzenu [Budyšín], hlavního města Horní Lužice; ve stejném
městě měl své velitelství rovněž pruský král. Pokud to situace umožňovala, byla
obě velitelství umístěna vždy spolu. Celé město zdobily ruské znaky nebo Alexandrův
monogram.
23. dubna jsme přečkali noc v Radebergu a o
den později armáda triumfálně vstoupila do Drážďan. Car, krásný a mladý, jel na
čele svých a pruských gardistů a pruského krále a jeho syny měl po své levé
ruce; oba panovníky následoval ten nejzářivější doprovod na světě; veškeré
obyvatelstvo stálo v ulicích, přičemž mladé dívky házely květiny před Jejich Veličenstva.
(…)
V tomto úchvatném městě jsme zůstali šest
dní.
29. dubna jsme měli přespat v Geringswalde,
bylo to však příliš daleko, proto jsme se utábořili na otevřeném prostranství;
nádherné počasí umožňovalo, aby si vojska odpočinula.
30. dubna jsme ponechali těžká zavazadla v
Geringswalde a zrychlili přesun; ještě v průběhu noci se hlavní stan nacházel
ve Frohburgu, následujícího dne, 1. května, byl již v Borně. Byl vydán rozkaz,
abychom byli připraveni vyrazit ve dvě hodiny ráno. Bylo to v předvečer
památného dne, neděle 2. května, který, kdybychomzvítězili, měl rozhodnout o
osudu Evropy.” (mk)
Následující část: Bod obratu
Prolink na předchozí část je pro usnadnění v nadpisu
Žádné komentáře:
Okomentovat