TŘETÍ SVAZEK HISTORIE EVROPSKÝCH DUELŮ A ŠERMU

Pro zájemce o další pokračování úspěšného titulu Historie evropských duelů a šermu máme dobrou zprávu: dne 16. 12. byl z tiskárny vyexpedován třetí díl a od 28. ledna je dostupný u všech dobrých knihkupců. Cena 399 Kč, na webových stránkách fy Kosmas nebo Mladá fronta se slevou.

Leonid Křížek

Historie evropských duelů a šermu

3. OD DUELOVÉHO KE SPORTOVNÍMU KOLBIŠTI

Ačkoliv duel byl po staletí odsuzován, zakazován a kriminalizován, udržel se až do 19. století, kdy jej změna společenského klimatu – průmyslová revoluce, vzestup buržoazie, pokles významu šlechty, nové myšlenky a filozofické proudy – odsoudila takříkajíc na smetiště dějin.
Přesto se s duely setkáváme ještě ojediněle i ve 20. století, byť už jenom v podobě kuriózních výstřelků pošetilců a recesistů.
S tímto vývojem je spjat i rozvoj šermířského umění, zpočátku jako nezbytné průpravy pro duel, později jako módní společenské zábavy a nakonec jako sportovního odvětví, které jako jeden z mála sportů nechybělo na žádné moderní olympiádě.
Jako každý kontroverzní společenský jev zanechal duel stopu i v literatuře, dramatu a filmu. 
O všech těchto a mnohých dalších aspektech historie evropských duelů a šermu pojednává závěrečný svazek třídílného cyklu, obsahující stejně jako díly předchozí mnoho nepublikovaných ilustrací.

Společné vydání nakladatelství Mladá fronta a Elka Press.

Pevná vazba, 504 stran, 16,5 × 23,5 cm, česky. ISBN 978-80-204-3480-7

UKÁZKA – HAMLETŮV DIVADELNI DUEL

Řada soubojů se vyskytuje v hrách Williama Shakespeara. V jeho době nebylo neobvyklé, že divadelní společnosti zaměstnávaly kromě herců také akrobaty, klauny a šermíře. Úroveň choreografie šermířských scén tudíž nemusela postrádat profesionální kvality. Co se týče jevištních soubojů, připadají nám jeho hry (vedle Cyrana) nejzajímavější. Ukažme si to na příkladu šermířského utkání Laerta s Hamletem v nesmrtelné hře Hamlet, princ dánský.

Nejenom sám duel, ale i jeho inscenování vzbuzují po staletí pozornost a vyvolávají řadu otázek. Obvykle se má za to, že Shakespeare nepsal jevištní poznámky a že tudíž není z čeho vyjít, ale neplatí to stoprocentně. Nějaké poznámky se snad vyskytovaly již od počátku, další si případně přidávali herci, jinými dílo obohatili nadšení editoři v průběhu staletí. Zpravidla se ovšem přesně neví, které poznámky jsou které, a občas se o tom vedou zajímavé spory. Navíc u Hamleta je ten problém, že jsou nejméně dva „původní“ rané texty, které mezi sebou mají společných jenom asi 200 řádek. Takže dnes používané texty jsou zpravidla kompilace, a to ještě různě poupravované. Inscenátorům dramatu se tudíž nekladou téměř žádné meze a studie o historii inscenování Hamleta by vydala na velmi objemný svazek.

Duel v Hamletovi je často inscenován zjednodušeným, konvenčním, nepřesvědčivým a nereálným způsobem. Některá představení tak odporují historického pravdě, a co je horšího, dokonce i textu hry. V jedné inscenaci šermují soupeři kordy a dýkami; v jiné meči a v kroužkových rukavicích a existuje i verze, kde šermují sportovními zbraněmi 20. století s pomocí elektrického záznamového přístroje. Někteří badatelé soudí, že „skuteční“ protagonisté děje bojovali jenom dýkami, jiní (H. G. Barker, D. Vilson, I. E. Koch) prosazují „foil“ – nikoliv ovšem fleret v dnešním slova smyslu; Shakespeare používá slovo foil pro jakoukoliv cvičnou (otupenou) zbraň (anglické slovo foyled znamenalo v této konotaci „pokažený“). V Shakespearově době to tedy mohl být cvičný rapír s otupeným hrotem. Zmínění badatelé prosazují myšlenku, že Hamlet s Laertem by měli bojovat právě s těmito dobovými cvičnými rapíry a bez dýk.

Drama směřuje k souboji v okamžiku, kdy se Hamlet vrací do Dánska po zmařené léčce – král ho chtěl nechat odpravit. Na hřbitově se setkává s přítelem Horatiem a s hrobníky, kteří právě kopou hrob Ofélii. V tom přichází dvořan Osrik, který Hamletovi vyřizuje královo přání, aby se utkal v šermířském utkání s Laertem (ten se mu chce pomstít za smrt sestry Ofélie a otce Polonia). Král se vsadil o šest berberských hřebců, že Laertes zvítězí nad Hamletem „ve dvanácti kolech nejvýše o tři zásahy … a že vás porazí devět ku třem, ne víc“. V originále ovšem je He hath on’t twelve for nine… což spíš hovoří o předpokládaném výsledku dvanáct ku devíti, tedy právě o ty tři zásahy…

Osrik poté chválí Laertovu „skvělost ve zbrani; jeho učitelé říkají, že ve zbrani se mu nevyrovná nikdo“. Hamlet se táže, o jakou zbraň to jde? „O rapír a dýku,“ zní odpověď. V originále rapier and dagger. „To jsou dvě zbraně, ale budiž,“ konstatuje Hamlet. Z textu je zřejmé, že Shakespeare měl na mysli „sportovní“ utkání (tupými zbraněmi), nikoliv duel ostrými rapíry, tudíž nikoliv boj na život a na smrt, ale utkání, kde rozhoduje počet zásahů.

O tom svědčí i předchozí pasáž, v níž Claudius Laertovi říká: „…neprohlédne zbraně / a ty si šikovně a snadno / zvolíš neotupený meč a zrádnou ranou / pak pomstíš svého otce.“ Rapír byl v Shakespearově době oblíbenou soubojovou zbraní, právě v kombinaci s levoruční dýkou; měl oboustranně broušenou čepel, takže byl používán i k sekům, ale odedávna byl za nebezpečnější a rychlejší ránu považován bod. Takže Laertes si zvolí zbraň s naostřeným hrotem a hodlá údajné sportovní klání ukončit smrtící ranou.

Šermířskému souboji přihlíží král s královnou a jejich družina.[1] V dalším ději však o dýce nepadne ani slovo a také následná „výměna“ zbraní (bude o ní řeč za chvíli) by se zbraní v každé ruce byla obtížná (i když ne nemožná – pravděpodobně by za tím účelem bylo nutné dýku upustit, či rychle zasunout za opasek). V Shakespearově době bylo ještě běžné bojovat s rapírem v jedné a s dýkou, štítkem či pláštěm v druhé ruce. V šermířských sálech se však šerm nacvičoval pouze s jednou zbraní, aby tak mladí šlechtici dokázali, že nejsou závislí na pomocné zbrani. Hamlet s Laertem věnovali také hodně času šermířskému výcviku a tak v nastávajícím utkání chtějí zajisté prokázat své umění použitím pouze jedné zbraně – rapíru bez dýky, pláště či štítku.

Hamlet je si jist vítězstvím, prohlašuje, že pravidelně cvičí. Zde ovšem protiřečí svému dřívějšímu tvrzení, kdy říká: „Poslední dobou … mě opustila dobrá nálada. Necvičím se v šermu ani v tanci jako dřív.“ Horacio mu rozhodnutí šermovat rozmlouvá, ale Hamlet trvá na svém. Ještě před utkáním se omlouvá Laertovi a ten smír zdrženlivě přijímá. Hamlet: „V bratrské sázce budu se bít rád. Teď prosím rapír.“ První se mu zdá těžký, druhý přijímá, jen se ujišťuje, že obě zbraně jsou stejně dlouhé. Netuší ovšem, že proti jeho tupé zbrani má Laertes zbraň s ostrým hrotem. Zápas začíná. První kolo končí Hamletovým zásahem, který potvrdí až rozhodčí, neboť Laertes jej neuznává – patrně se ještě pořádně nesoustředí. Po dalším Hamletově zásahu královna Gertruda říká o Hamletovi: „Je tělnatý a lapá po dechu [He’s fat…]. Tady máš šátek, otři se, můj synu. Královna připíjí ti na úspěch.“

Nehledě na to, že řada představitelů Hamleta jistě byla tělnatá, z královniny poznámky není nutné činit závěry o Hamletově fyzickém vzhledu či kondici. „Fat“ může konec konců znamenat jen to, že Hamlet se potí a královna mu chce osušit čelo.

Král se snaží královnu od přípitku odradit, neboť ví, že víno určené Hamletovi otrávil. Otrávený je ale také hrot Laertova rapíru. Přichází dramatický okamžik. Před třetím kolem Laertes poznamenává: „…teď už ho bodnu…“ Po straně však konstatuje, že jej proto tíží svědomí. Třetí kolo končí nerozhodně, ale najednou Laertes vykřikne: „A máš, cos chtěl!“ Není jasné, jak Laertes Hamleta bodne. Obvyklá jevištní praxe je, že Laertes zaútočí na Hamleta dřív, než ten je připraven. Hamlet je tímto vážným porušením pravidel rozlícen a během odvety si s Laertem vymění zbraně. V originále je poznámka „in scuffling they change rapires“, neboli „ve rvačce si vymění rapíry“. Tato pasáž činí inscenátorům zpravidla potíže. Dochovalo se jen nemnoho očitých líčení inscenací za Shakespearova života a žádné z nich nepopisuje jevištní duel. O jakou výměnu zbraní jde? Odloží soupeři rapíry a po domluvě si je prohodí? To stěží. Shakespeare nejspíš reflektoval dobovou praxi, kdy v duelu mohlo dojít k situaci, že soupeři uchopili volnou rukou (v kroužkové rukavici) protivníkovu čepel, anebo jeden bodl soupeře do ruky dýkou, a zbraně si navzájem vyrvali. Šermířský výpad do shakespearovské Anglie ještě nedorazil, soupeři byli při šermu k sobě blíže, než jsme dnes zvyklí, a tak mohlo k popsané situaci docházet. Na jevišti se scéna obvykle inscenuje tak, že Hamlet vyrazí Laertovi rapír z ruky a šlápne na čepel. Hamlet nyní už ví, že hrot soupeře je ostrý, ale netuší, že je otrávený. Chce Laertovi bodnutí oplatit. Hodí mu svůj rapír a po této výměně soupeře poraní. Přátelské utkání se mění v brutální boj o život. Laertes doplácí na svou proradnost: „Má vlastní lest mě právem zabila.“

Zároveň umírá královna, otrávená vínem rovněž určeným pro Hamleta. Hamlet nyní volá: „Najděte mi vraha!“ A Laertes odpovídá: „Před tebou stojí. Hamlete, jsi zabit. / Na světě není lék, co by ti pomoh. Za chvíli život z tebe vyprchá. / Vražedný nástroj držíš v ruce sám – / ostrý a otrávený.“ Na to Hamlet: „Ostrý a k tomu napuštěný jedem? / Ať jed teď ukáže, co umí!“ Probodne krále Claudia a pro jistotu jej ještě přinutí vypít otrávené víno. Tím je pomsta za zavražděného otce dokonána. Hamlet umírá, ale dosáhl svého.

---

[1] Zde i dále použity překlady Martina Hilského.