SLAVKOV 1805 PRÁVĚ VYCHÁZÍ

To, o čem jsem si myslel, že vyjde až na podzim, je zde! AKCENT, můj vydavatel, dává na knižní pulty nejpozději příští týden moji knihu, jejíž titul vidíte na obrázku a v nadpisu příspěvku a na svém facebooku anotuje pro vás důležité informace :
    Formát po ořezu: 158 x 232
    Počet stran: 608
    Vázaná s přebalem
    ISBN 978-80-7268-983-5
    Cena: 449,-Kč.
Vzhledem k tomu, že kniha obsahuje 54 map a 258 vyobrazení, to není mnoho, chcete-li ale ušetřit, pošlete objednávku rovnou na nakladatele, bude to s podstatnou slevou (25 procent) a rychle poštou... Prolink na něj (http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php) vkládám do nadpisu a tady přikládám jednu kapitolku na ochutnáni. Podotýkám, že kniha není jen o Slavkovu, ale o celé válce s 3. protifrancouzskou koalicí, příčinách i průběhu počínaje formováním Armády pobřeží oceánu a její přeměnou v Grande Armée, o pochodu do Bavor, bojích v prostoru Ulmu, postupu po Dunaji, na poměsí Rakous a Moravy i o operacích v severní Itálii a na okrajových válčištích jako bylo Neapolsko, Tyroly, atd. Slavkov-Austerlitz pochopitelně dominuje... Kniha je strukturována stejn jako ty moje předchozí o Rusku 1812 a o Waterloo, tedy s tematickými bloky na konci každé kapitoly.

UKÁZKA KAPITOLY:

Pět Kienmayerových útoků

(Telnice 5:00 až 8:30)

Noc před bitvou, zejména její druhá polovina, byla neklidná nejen pro císaře Francouzů, ale i pro divizního generála Claude Legranda na nejjižnějším křídle. Zopakujme a shrňme informace, zčásti obsažené v předchozí kapitole, které říkaly, že ve vsi Kobylnice měl Legrand brigádu lehkého jezdectva (Margaronovu, kolem 500 šavlí) a přes tři stovky Pádských tiraillérů, což se přesunulo z větší části směrem k Sokolnicím. Dalších 100 až 150 mužů z této jednotky střežilo Telnici, ležící necelý kilometr po proudu Zlatého potoka.

Pozdě večer se před Telnicí objevil nepřítel, půleskadrona švališerů CLR 3 OʼReilly, a tirailléři po ní začali pálit, což sem přilákalo Napoleonovu i Legrandovu pozornost. Generál vyslal do Telnice 1. batalion 3. řadového, který dorazil kolem půlnoci, Rakušany vyhnal, ti se však o dvě hodiny později vrátili, tentokrát s menší skupinou infanterie. Následovala druhá přestřelka a Legrand sem poslal zbylé dva bataliony 3. regimentu, následkem čehož měl nad ránem z pěchoty 1600 vojáků v Telnici a 300 v Sokolnicích. Krom toho na onom úseku disponoval výše zmíněnou pětistovkou Margaronových kavaleristů (11. a 26. jízdní myslivecký) v prostoru za pravým břehem Zlatého potoka a šesti děly, z nichž čtyři dal (podle mapy, pořízené ženijním kapitánem Calmetem Beauvoisinem) na stráň k jihozápadnímu okraji Sokolnic a dvě na západ za Telnici. Dvě stě Pierru Margaronovi podřízených kavaleristů, jak vzpomínal poručík 11. jízdního mysliveckého Sibelet, vyjelo kus cesty vzhůru na Pratecký kopec:

„Více než dvanáct set nepravidelných kozáků vyrazilo cvalem na svých koních, dojelo na určitou vzdálenost, když ale vidělo odhodlání těch dvou stovek mužů, zastavilo, pak se vrátilo a nakonec se rozptýlilo (…), jako by nám chtěli zaútočit do boků.“

Dodal, že k útoku došlo a myslivci v něm bez vlastní ztráty posbírali osmnáct Rusů, z nichž ale v sedmi život vyhasl.

Jedna z padesátky map v knize...

Mezi čtvrtou a šestou ranní už probíhaly postupně přesuny, vyplývající z Napoleonovy noční dispozice. Jeden pobočník dojel k Davoutovi s tím, že má vyrazit na Sokolnice, ne na Kobylnici, a Heudeletova brigáda vyrazila kolem 6:00 i se dvěma čtyřliberkami a 1. dragounským plukem, což dávalo dohromady nanejvýš 900 pušek a 200 šavlí. V půlhodinovém odstupu následovala Bourcierova dragounská divize.

I na spojenecké straně se dávaly první jednotky na pochod, nejdřív ze všech krom rakouského předvoje 1. kolona pod velením podmaršálka Kienmayera, a poté nejspíš celá 5. kolona, tvořená výhradně spojenou ruskou-rakouskou kavalerii pod velením podmaršálka knížete Johanna Liechtensteina. Ta nocovala v údolí Litavy a Rousínovky, a místo aby se vydala na Blažovice, vyjela na Pratecký kopec, odkud mířila na opačnou stranu, k jihu na Prace. Jak psal Langeron, šlo jen o její ruskou část, neboť se tu srazil s generálmajorem Šepeljevem, který tvrdil, že jej sem poslal Liechtenstein. Zbloudili Rusové, nebo za to skutečně mohl rakouský kníže, který měl jen ústní dispozice?

„Ujišťoval jsem jej, že je to omyl, on ale trval na tom, že zůstane, kde je, a dodal, že není-li, kde být má, dojde tam za dne, neboť ve tmě neví, kudy se dát,“ psal generálporučík Langeron, velící 2. spojenecké koloně.

Kolem 7:00 se nicméně on i jeho pravý soused, generálporučík Przybyszewski se 3. kolonou, vydali určeným směrem a francouzský hrabě v ruských službách si povzdechl, že z šesti pluků, které měl, byl 8. myslivecký jako dosud jediný za ústupu od Braunau v boji. Ty ostatní křest ohněm teprve čekal.

Zhruba ve stejnou dobu byly Francouzi připraveni na linii Zlatého potoka i kolem Santonu tak, jak jim to změněná Napoleonova dispozice ukládala, jen Friant s Bourcierem stále pochodovali od Rajhradu na Sokolnice. Kolem císaře se shromáždili maršálové a všichni se snažili proniknout očima tmu před sebou i hustou mlhu, která se nad údolím Zlatého potoka válela.

Slunce mělo začít vycházet až za půl hodiny.

Bojovat se kolem sedmé (byť vzpomínky poručíka Sibeleta tvrdí, že už kolem 6:30, to však byl spíše jezdci vedený průzkum bojem) začalo tam, odkud bylo slyšet výstřely po většinu noci, na jihu u Telnice. Před ní se ve směru od Újezda objevili mezi sedmou a osmou rakouští jezdci, tentokrát husaři HR11 Szekler, jimž nešlo o víc než o průzkum za rozbřesku, po nich se ale blížil jeden batalion hraničářů GR14, označovaného jako 1. Szekler.

Topografie místa je pro přehlednost dalších událostí poměrně důležitá, neboť terén i ves sama v sobě skrývaly určité záludnosti.

Řekněme především, že jak Újezd, kde stála rakouská část spojenecké 1. kolony, tak i Telnice leží hned pod jižními a jihozápadními výběžky Prateckého kopce, kde omezuje směr postupu Litava. Na Telnici lze jít jen při jejím pravém břehu, přesněji po severním břehu Žatčanského rybníka, který na jejím toku ležel, což nedávalo postupujícím na výběr. Museli jít rovnoběžně s cestou, která ovšem mírně stoupala, přehoupla se přes nevysoký pahorek, spíše poslední výběžek výšin, a teprve pak mohli Rakušané spatřit věž telnického kostela sv. Jana Křtitele. Chalupy, většinou tak nízké, že šlo dosáhnout k okraji doškových střeh, se daly spatřit až při sestupu, byť ten znesnadňovala při rozvinutí vinice. Pod ní se táhl odvodňovací příkop, za nímž byly venkovské zahrady, a pak konečně přišla ves samotná. Od Újezda se do ní vjelo přes rynek s kostelem, z něhož pokračovala cesta mostky přes dvě ramena Zlatého potoka buď rovně na Tuřany, nebo doleva na Otmarov.

Jedna z mnoha ilustrací: Telnice podle I. vojenského (josefského) mapování

Telnice samotná se v té době redukovala na jednu jedinou ulici, vedoucí paralelně se Zlatým potokem, a z jejího dolního konce se dalo přejít po mostě ke mlýnu. Nedaleko po proudu se nacházela další dvojice mostů, vedoucí přes obě ramena a ještě níž, pod soutokem koryt, mostek další. Na odvrácené straně za domky byly opět zahrádky chalup, za nimi jedno rameno potoka, pak mokřinatý prostor, klikaté rameno druhé a nad jeho pravým břehem následuje stráň.

Jinak řečeno byla Telnice od východu dost nesnadno přístupná a jak husaři, tak hraničáři se rychle přesvědčili, že už ve vinici jsou rozvinutě skryti francouzští ostrostřelci. Rakušané nejspíš počty Francouzů na základě nočních hlášení podcenili a realita přiměla podřízené podmaršálka Kiemmayera, generálmajory Moritze Liechtensteina a Nostitz-Rhienecka (oba veleli jezdectvu), jakož i generálmajora Carnevilla s pěchotou, k nasazení dalších sil. Husaři Szekler se zapojili všichni, Nostitz k nim přidal husary HR4 Hessen-Homburg (přičemž úkolem jezdectva bylo krýt prostor vlevo, kdyby se o něco pokusila francouzská kavalerie) a Carneville GR15 (2. Szekler) jakož i batalion GR 7 Broder. Znamenalo to, že na Telnici se mezi svahy a severozápadním výběžkem rybníka dralo 900 husarů a 3100 hraničářů, což představovalo téměř polovinu Kienmayerova předvoje.

„Mnoho husarů bylo usmrceno nepřátelskými harcovníky, kteří využívali přednosti terénu sestávajícího z vinohradů a příkopů u vesnice. Přesto se jim nepodařilo naše jezdectvo vytlačit. Druhý prapor Szekelské pěchoty postoupil kupředu, aby posílil první, který napadl výšinu a měl již více než polovinu mužstva ztracenu v boji. Dvakrát byli Rakušané zahnáni a dvakrát znovu postoupili až k úpatí této výšiny, která musela být dobyta, aby se uvolnil přístup k vesnici. Nakonec se to podařilo generálu Stutterheimovi se dvěma prapory,“ psal sám o sobě i jiných generálmajor Karl von Stutterheim.

Dějiny Erstes Szekler NR. 14 k tomu dodávají:

„Výšinu před Telnicí měl obsadit plukovník Knesevich s prvním szekelským plukem. Telnice byla dobyta Szekely kolem 9. hodiny dopolední. Brodský prapor zůstal na vyvýšenině mimo vesnici jako záloha.“

Berme čas s rezervou, k dobytí došlo o půlhodiny až hodinu dřív, nelze však vyloučit, že má tato citace pravdu a jde až a druhou fázi boje.

Voltižéři 3. pluku a Pádští tirailléři pálili nejen z vinic, z nichž museli ustoupit, ale i z drenážního příkopu a zahrad za nimi. Kolem 7:30 začal ze svahu skrz viničné kůly postupovat za dunění bubnů (podle Schönhalse a plukovních dějin) 2. batalion 2. Szekler pod velením majora Diveky (byť v tom nevládne shoda, někteří uvádějí 1. Szekler), jenže voltižéři z vinice vyrazili do palbou vedeného krátkého protiútoku, po němž zas zmizeli a nejspíš i ustoupili k příkopu, zatímco se v zahradách za ním rozvinovali další pěšáci 3. řadového pod velením plukovníka Laurenta Schoberta.

„Nepřítel měl v Telnici a ve vinohradech kolem ní umístěn třetí řadový pluk a dva prapory harcovníků [byla tu ve skutečnosti zhruba třetina batalionu Tirailleurs de Pô, Pádských tiraillérů]. Tyto jednotky hájily své postavení s udatností. Pan von Kienmayer ponechal generála Carnevilla se zbytkem pěchoty, sestávající ještě ze tří praporů, postoupit a podpořit oba první prapory, které již stály na vyvýšenině a bojovaly s velkou statečností. Nyní byla zahájena strašlivá střelba z pušek. Sama příroda vytvořila kolem vesnice jistý druh opevnění, protože vinohrady byly obklopeny širokým příkopem, v němž se Francouzi rozestavili. Jimi nepozorováni vnikli Rakušané do vesnice, opět však byli zahnáni zpět a jen s velkou námahou se jim podařilo udržet na dobyté výšině. Pluk Szekelské pěchoty bojoval zuřivě. Na ztrátách měl již 2/3 mrtvých a raněných.,“ pokračoval v líčení situace Stutterheim.

Brigádní generál Margaron, jehož dva pluky jízdních myslivců stály na svazích za vsí a druhým ramenem potoka, viděl, co se děje, a hnal kurýra směrem na Rajhrad, aby referoval Davoutovi a co nejrychleji přivedl posily ne k Sokolnicím, ale sem. Rakušané útočili znovu, přičemž dva bataliony 2. Szekler vedl Stutterheim, zprava podporovaný Nostitzem s Hessen-Homburgovými husary a zleva Liechtensteinem s husary Szekler, neboť se obával Margaronova protiútoku po některém z křídel.

Tentokrát se hraničáři probili mezi vinici a ves, jenže pak je Francouzi protiútokem i palbou z příkopu donutili znovu ustoupit. Krom pěchoty trpěli i jezdci a von Treuenfestem sepsané dějiny HR11 píší, že HR4 zaplatil vysokou daň na jezdcích i koních. Týž autor napsal, že dvakrát byli Rakušané vrženi zpět, nakonec ale Stuterrheim (který se o tom nezmínil) Telnici ovládl. Spíš se jednalo o její východní okraj a ustupující Francouzi podle všeho popalovali doškové střechy, přičemž ustupovali kolmo přes ulici do zahrad na odvrácené straně vesnice.

Podmaršálek Kienmayer zatím přeskupil hodně prořídlé síly, druhý Szekelský nechal vystřídat prvním a batalionem Brodských hraničářů, což vše vedl kupředu kolem 8:00 Carneville. Šlo nejspíš už o pátý útok a přestávku využil i Schobert k posílení obrany. Lze si představit, že Francouzi obsadili chalupy, pokud jim je nad hlavou pro změnu nezapálili Rakušané, a boj od domu k domu byl vždy nesmírně vyčerpávající i krvavý.

„Pětkrát vnikli Rusové do Telnice a pětkrát byli zahnáni k Oujezdu,“ říká zápis v měnínské školní a farní kronice a zápis telnického faráře Skřídlovského dodává, byť překvapivě ani on nemluví o Rakušanech:

„Za bitvy událo se ve vsi Telnice několik potyček, Francouzi se stáhli za zdi nového hřbitova, odkud Rusům způsobili mnoho škod. (…) Do vesnice vnikli hned Rusové, hned Francouzi, farní dvůr jsme museli několikrát pod hrozbou otevřít...“

V té době se za rakouským předvojem konečně objevila ruská část 1. kolony pod velením generálporučíka Dochturova a s ní se objevil i generálporučík hrabě Buxhöwden, jemuž Weyrotherova dispozice přidělila velení prvním třem z pěti spojeneckých kolon.

„Na druhé straně úžlabiny [nejspíše míněno údolí Zlatého potoka] stály ještě jednotky divize Legrand a Rakušané vrženi bez podpory do nerovného boje sice napínali všechny své síly, ale museli se obávat, že to bude bez užitku. Konečně postoupil pan von Buxhöwden s prvou kolonou přes Újezd a na podporu Rakušanům poslal jeden prapor sedmého pluku myslivců. Jedna ruská brigáda tvořila zálohu. Dva rakouské prapory a prapor myslivců, který se s prudkostí rozeběhl proti nepříteli, zaútočily na vesnici a dobyly ji,“ pokračoval Stutterheim.

Ruský 7. myslivecký skutečně podpořil umdlévající Carnevillovy muže a za ním postupovala ruská brigáda generálmajora Lewise (Levise v azbuce), tvořená Novoingermanlandským a Jaroslavským mušketýrským plukem. To, co následovalo, bylo nevyhnutelné, a během dalších dvaceti minut Rusové s Rakušany (kteří obsadili i severnější dvojici mostů na silnici od rynku) obránce Telnice buď vybili, nebo zahnali za potok.

Situace teď vypadala pro hraběte von Buxhöwdena (pro Rusy Buksgevdena) takřka triumfálně, neboť z Prateckého kopce sestoupila 2. spojenecká kolona generálporučíka hraběte Andraulta de Langerona a mířila určeným směrem, tedy na Sokolnice. Údolí Zlatého potoka se od jedné vsi ke druhé znovu zahalilo dýmem intenzivní střelby, v níž převahu získaly ruské zbraně, a zjevně to byla předehra k útoku, který by víc než slabé Legrandovo pravé křídlo rozdrtil, čímž by si dvě kolony otevřely cestu k přechodu uvedeného toku a obratu do protivníkova boku.

Jenže než k němu došlo, dorazila Schobertovi k Telnici pomoc, neboť Margaronem vyslaný jezdec narazil v 8:00 na maršála Davouta a ten po něm bez váhání poslal rozkaz brigádnímu generálu Étiennu Heudeletovi de la Bièrre, který byl se svými dvěma pluky půl hodiny pochodu před ním a blížil se ke vsi Otmarov.

Heudelet ostatně slyšel od Otmarova střelbu, proto zrychleným přesunem chvátal od západu k jihozápadnímu okraji nepřítelem dobyté Telnice.

V boj na tomto úseku se otevíralo mezi 8:30 a 9:00 druhé dějství.