WILLEWALDE OTEC A SYN

Michal Šťovíček

Bitva o Paříž 1814

Nejde o nějakou obchodní či bankovní firmu, nýbrž o dva malíře bitevních a vojenských žánrových scén z napoleonských i jiných válek 19. století. Objevil jsem je zcela nedávno a spěchám se o své překvapení podělit.

Gottfried Willewalde (Bogdan Pavlovič Villevaľde) (12. 1. 1819, Pavlovsk, Petrohrad - 24. 3. 1903 Drážďany) pocházel z bavorské šlechtické rodiny usedlé v Rusku u carského dvora. Budoucí malíř se proto již od dětství seznamoval s carskou rodinou i dvorskou hierarchií.

V r. 1838 nastoupil na Carskou akademii umění, kde byli jeho učiteli mj. Karl Pavlovič Brjullov a Alexander Gottlob (Ivanovič) Sauerweid. Studium úspěšně ukončil a v r. 1842 byl vyslán do Drážďan, aby se zdokonaloval v malování událostí války r. 1813. Po Sauerweidově smrti v r. 1844 byl povolán zpět do Petrohradu, aby se spolupodílel na cyklu dějin Vlastenecké války 1812. V r. 1848 byl za své dílo "Bitva o Paříž" jmenován profesorem Carské akademie umění a vedoucím jejího oddělení (katedry?) vojenského malířství.

Zpočátku ovlivnili jeho tvorbu němečtí mistři, např. P. von Hess, a také Horace Vernet, jehož mistrovství v tahu štětcem a elegance se mu však nepodařilo úplně dosáhnout.

Willewalde nezůstal sedět v teplém akademickém křesle, nýbrž vydal se k armádě, cestoval po posádkách, zúčastnil se několika tažení (Kavkaz, Dagestán) a přímo u vojsk pořizoval nesčetné a historicky velmi cenné kresby a náčrtky krajin, které pak použil pro svá plátna. Dále zobrazoval ve svých dílech polské Listopadové povstání (1830-1831), revoluci 1848 v Maďarsku (kapitulaci A.Görgeye u Világoše), Krymskou válku (Obležení Sevastopolu) a dobytí Kavkazu (Kapitulace Šamila). V menší míře zachytil i epizody z válek 70. let (prusko-francouzská bitva u Gravelotte 1870, rusko-turecká válka 1877).

V záverečném období se vrátil ke svým oblíbeným napoleonským válkám, k nimž měl také nejvíce podkladů. Zobrazoval jak každodenní vojenský život, tak i akční výjevy. Z této doby také pocházejí jeho nejlepší (podle mě) díla. Jakožto znalec vojenských řádů vynikal též v zobrazování různých mírových přehlídek, slavností a manévrů.

Blücher a kozáci v Budyšíně 1813 (1885)

Carský dvůr si Willewalda velmi cenil a svěřoval mu i portrétování hodnostářů a zvěčnění oficiálních slavnostních událostí (příjezd carského páru do Moskvy ke korunovaci, pomazání a přísaha careviče Nikolaje Alexandroviče jako dědice trůnu - obojí proběhlo v r. 1859, namalováno bylo v r. 1867 - slavnostní zahájení oslav tisíciletí Ruska v Novgorodu 1862). 

V čele katedry vojenského malířství zůstal Willewalde až do reformy akademie v 90. letech a vychoval za tu dobu mnoho pozdějších významných malířů. Ačkoli měl neměnné a velice důsledně klasické představy o umění a nelíbily se mu inovace, s nimiž přicházela mladá generace, nepotíral nové názory a nepotlačoval talenty.

Bitva u La Fere-Champenoise 1814

Willewalde byl jedním z hlavních představitelů tradičního tzn. akademického stylu malířství bitevních scén a vojenského života 19. století se všemi jeho silnými i slabými stránkami. Veškeré jeho dílo se řídilo dobovými striktními požadavky na zobrazení války a vojsk - na přesnost a pravdivost (tak, jak si ji představovala ruská oficiální místa…). I v davových mírových scénách dbal na portrétní věrnost a zanechal nám tak bezpočet portrétů tehdejších státních a veřejných činitelů ruského samoděržaví. V bitevních i nebojových výjevech pak věnoval pozornost a péči zobrazení zvířat stejně jako lidí.

Carská rodina a aristokracie oceňovaly i jeho pečlivé zobrazení krásy a nádhery jejich světa včetně oděvů a šperků. Jako jiní ruští malíři bitev 19. stol. zobrazoval hlavně boje Rusů s Francouzi a ústup Francouzů z Ruska, ale zobrazoval i samotné vojáky francouzské a události z bitevních polí německých i francouzských.

Ukořistění praporu 4. řadového u Slavkova

Lišil se poněkud tím, že až na vzácné výjimky nestavěl výrazně do popředí bitevních scén panovníky, maršály ani generály. Nejsem umělecký kritik, ale jako milovníka napoleonského malířství mě Willewaldova panoramata zaujala mnohem méně než tématicky i provedením daleko zajímavější bitevní "polodetaily" a nebojové výjevy. Jsou leckdy mnohem působivější, například na první pohled nijak zvlášť dramatický výjev ujíždějící skupinky "Přechod přes Berezinu" je ve skutečnosti nabitý dějem: jezdce vpravo se zoufale snaží zadržet pěšák, žena (která už sama tvoří dramatický prvek) v čele skupiny k sobě pod pláštěm tiskne dítě (čím přitom mává druhou rukou, nelze bohužel z reprodukce rozeznat - že by pistolí?), jezdec vpravo nabíjí za jízdy pušku, voják za ním na hřbetě koně již brání prchající střelbou, úplně vpravo na zemi se loučí jezdec se svým koněm… 

Přechod přes Berezinu (1891)

Willewaldova díla byla vystavována na mezinárodní výstavě v Paříži r. 1867, ve Vídni r. 1873, v Antverpách r. 1885 a v Berlíně r. 1886. V r. 1888 byl jmenován emeritním profesorem vojenského malířství Carské akademie umění, za svého života obdržel několik čestných medailí, především zlatou medaili za svůj obraz bitvy u La Fère-Champenoise. V r. 1859 obdržel Řád svatého Stanislava druhého stupně za výše zmíněné monumentální plátno "Triumfální vjezd Jejich carských Veličenstev do Moskvy před jejich korunovací 17. srpna 1859". V r. 1894 byl jmenován členem Akademické rady Carské akademie umění.

 Na sklonku života se Willewalde vrátil do svého rodného Německa, nadále se těšil přízni carského dvora i německé aristokracie. Nastupující nová umělecká generace si však jeho díla již prakticky nevšímala.

"Dnes já, zítra ty!" Výjev z bojů u Přestanova a Chlumce 1813 (1886)

Padli do zajetí roku 1814 (1885)

Buď zdráva, líbezná Francie (1898)

Malířův syn Alexander Bogdanovič Villevaľde (nar. 1857 Petrohrad - datum a místo úmrtí neznámé, asi po r. 1906?) byl rovněž malíř a grafik, který byl sice nobilitován, ale věhlasu, významu ani umělecké úrovně svého otce nedosáhl.

Uměleckého formování a vzdělání se mu dostalo od otce. Vystudoval sice zcela neuměleckou obchodní školu, ale již v r. 1878 byly jeho kresby podle skutečnosti oceněny malou stříbrnou medailí Akademie, o rok později dostal tutéž medaili za kresby koní. Dalších podobných i větších ocenění se mu dostalo i v pozdějších letech, kdy se zaměřil rovněž na bitevní scény i žánrové obrázky z vojenského života druhé poloviny 19. století.

Kozák a vesničanka

 Posléze obdržel akademické stipendium na cestu po Evropě, kde se pohyboval v letech 1884-1888. O jeho dalším životě a tvorbě již není prakticky nic známo.