Pro samé pomníky a filmy nějak v uplynulých týdnech nedošlo na knihy, snad proto, že léto a prázdniny představují trochu nakladatelsky okurkovou sezónu. Že skončila a zas bude co číst, nebo psát zvolna Ježíškovi, to dokazuje následující anotace s ukázkou překladu jednoho z nejnovějších románů Bernarda Cornwella (ano, je to on, autor knižní série o Richardu Sharpovi či středověkého Azincourtu a prolink na jeho stránky máte v nadpisu) s původním názvem The Fort a českým titulem (jak jinak) Pevnost a podtitulem Zapomenutá bitva. Tentokrát nejde o napoleonské války, ale o válku za nezávislost amerických osad, což je téma, na které se v překladové beletrii (pominu-li hodně starou Lůzu ve zbrani Kennetha Robertse, či jeho Arundel) mnoho nedostalo. Knihu přeložil Jiří Beneš (zmiňovaný Azincourt, všechny knihy o Sharpovi, atd...), kterému děkuji i za text všeho, co následuje.
Pevnost se poněkud odlišuje od všech předchozích knih Bernarda Cornwella, v nichž autor obvykle líčí románový příběh zasazený do historického rámce. Tentokrát je tomu naopak a Cornwell popisuje románovou formou skutečnou událost z takzvané americké revoluce, tedy války Spojených států za nezávislost na Velké Británii.
Neúspěšný útok, který podnikli povstalci v létě roku 1779 na nově zřízenou britskou pevnost Fort George na poloostrově Majabigwadusu v Penobscotském zálivu, dnes představuje poměrně málo známou epizodu z této války. Možná proto se jí také říká „zapomenutá bitva“ a mnozí Američané si jistě přejí, aby zůstala zapomenuta navždy, neboť znamenala nejhorší katastrofou amerického válečného loďstva v historii Spojených států před japonským útokem na Pearl Harbor. Přesto nakonec celá válka skončila porážkou Británie a uznáním nezávislosti Spojených států amerických.
Autor líčí celou událost objektivně a střídá pohledy z obou stran konfliktu.
Ukázka z překladu:
V čele britských fregat plula HMS Galatea, na jejíž přídi se skvěla galionová figura v podobě nymfy Galatey, dcery mořského boha Nérea. V mýtu se zrodila z mramoru a teď plula proti proudu řeky, až na kousek hedvábí kolem boků nahá, a se vzdorně vztyčenou hlavou hleděla modrýma očima vpřed. Fregata měla vytažené pouze košové a brámové plachty, které zachytávaly slabý jižní vítr. Před ní nastal zmatek, protože povstalecký škuner Nancy zůstal ponechaný svému osudu, a teprve když na něj přešla nová britská posádka, použila jeho kotvy k tomu, aby ho odtáhla k východnímu břehu řeky. Galatea a HMS Camille, která plula za Galateou, tak mohly proplout dál. A pak fregata vystřelila ze svých dvou devítiliberních stíhacích děl s dlouhou hlavní a nymfa a její modré oči zmizely v náhlé vlně kouře. Koule poskakovaly nad hladinou směrem k shluku amerických lodí. Královští mariňáci v červených kabátech na příďové nástavbě Galatey čekali, až kouř po výstřelech odvane, a pak začali na muže na západním břehu řeky střílet z mušket. Bylo to na příliš velkou vzdálenost a žádná z kulí nenašla cíl, ale přesto všichni utekli do úkrytu mezi stromy.
A potom se objevil další kouř, spousty vířícího černého kouře, který však nepocházel z britských děl, ale z požárů na palubách lodí povstalců. Jejich kapitáni vykřesali oheň a zapálili připravené šňůrové doutnáky anebo zažehli v podpalubí a kolem stěžňů hraničky s lehce hořlavým podpalem. Čluny zamířily ke břehu, zatímco z lodních schodišť se valil kouř.
Galatea a Camille spustily záďovou kotvu a skasaly košové plachty. Žádná loď není ochotná plout do ohnivého pekla. Oheň miluje dřevo, dehet a plátno, a protože všichni plavci mají mnohem větší strach z ohně než z moře, zůstaly obě fregaty stát uprostřed řeky a jejich posádky sledovaly, jak nepřítel ničí sám sebe.
 |
| Britské, přebalem identické vydání |
Všechny jejich hrdé lodě, ty štíhlé korzárské i velké a těžké transportní, hořely. Kouř houstl v těžký bouřkově temný mrak, který kypěl a stoupal k modré obloze, a mezi kouřem se kroutily nezkrotné jazyky plamenů, jež přeskakovaly z místa na místo, šířily se, a jakmile našly nové dřevo, vyšlehly vzhůru do takeláže a nad vodou se zableskla rudá zář. Během chvíle bylo všechno v plamenech, každá loď, briga, šalupa nebo škuner se změnily v ohnivou siluetu a vše hučelo v sálavém žáru, a když se pak začaly nachylovat a kácet stěžně, celá ta spleť hořícího lanoví a ráhen se v bouři jisker řítila do vody a řeka syčela a chrlila oblaka páry.
Sky Rocket, korzárská loď s šestnácti děly, která zůstala na mělčině kousek za srázem, s sebou ve spěchu při opouštění Majabigwaduce vzala zbývající munici z opuštěných povstaleckých baterií, a když se nyní oheň prodral až do podpalubí plného vaků s prachem, loď explodovala. Výbuch rozechvěl kouř z ostatních hořících lodí a vrhl kusy dřev a cáry hořících plachet vysoko do vzduchu, kde se rozletěly jako rakety ohňostroje, za nimiž se táhly obloukem nad řekou nesčetné kouřové stopy. Údolím řeky se valila vlna burácejícího hluku, která musela doletět až k Fort George, a pak, jako by napodobovaly příkladu Sky Rocketu, explodovaly další prachárny. Trupy lodí, v jejichž špinavých dnech vřeštěla hejna krys, se zmítaly v ohnivé zkáze a vše stravující oheň hučel jako rozžhavená pec. Muži na břehu plakali pro své umírající lodě a závany žáru ohně se dotýkaly i tváří námořníků, kteří na to vše v úžasu zírali z příďové nástavby Galatei. A znovu padala dolů hořící ráhna a tam, kde se oheň dostal k prachovým náložím, které ještě jako zázrakem zůstaly nedotčené, otřásaly troskami trupů další výbuchy a rozmetávaly jejich části do všech stran. Kotevní lana se trhala, hořící lodě, které strhával proud, do sebe chaoticky narážely, jejich plameny se mísily a šlehaly stále výš a kouř houstl. Některé lodě nechaly svá děla nabitá a ta teď sama od sebe střílela. Těžké hlavně propadávaly hořícími palubami. Oheň hučel a řeka syčela, jak se vraky potápěly do černé vody plné ohořelých trosek a popela.
A za srázem stál opuštěný Warren, pořád ještě zakotvený, třebaže se už houpal na hladině. Byl větší než Galatea nebo Camille. Nesl dvaatřicet děl oproti jejich dvaceti, i když jeho příď nechránila žádná nahá nymfa. Postavili ho v Providence na Rhode Islandu a pojmenovali po Josephu Warrenovi, bostonském lékaři, který rozdmýchal jiskru vzpoury tím, že poslal jezdce, aby varovali Lexington a Concord před Brity. Byl jmenován generálem povstalecké domobrany, ale protože jeho jmenovací dekret nedorazil, bojoval u Bunker Hillu jako obyčejný vojín a tak tam také padl. Fregata nesla jeho jméno k poctě jeho hrdinství a od svého spuštění na vodu zajala deset velkých britských obchodních lodí.
Ale teď, když poslední členové jeho posádky veslovali ke břehu, Warren hořel. Dudley Saltonstall se už ani jednou neohlédl a jakmile vystoupil na břeh, zamířil přímo do lesa, aby mu pohled na jeho hořící loď, na plameny, které rychle vyšlehly po lanoví a ve víru jisker pohltily svinuté plachty, zakryly stromy.
Po celé řece hořely lodě. Nezůstala ani jediná.
Wadsworth se na to díval mlčky. Děla, jež mohla držet Brity v šachu, se potápěla a muži, kteří se měli vzchopit k boji, se bez vůdce rozprchli jako štvaná zvěř. Všechny zasáhla panika dřív, než je stačil podnítit k odporu. Celé velké loďstvo hořelo a expedice do Penobscotu byla poražena.
„Co teď?“ zeptal se James Fletcher. Kouř pokrýval oblohu jako těžký příkrov.
„Znáte biblický příběh o Sidrachovi, Mizachovi a Abdenágovi?“ zeptal se ho Wadsworth.
Fletcher se zatvářil zmateně, protože takovou odpověď nečekal, ale pak přikývl. „Ano, matka nám ho vyprávěla. Byli to muži, které vhodili do rozpálené ohnivé pece, že?“
„A celá královská rada a místodržitelé to sledovali a viděli, že jim oheň nijak neublížil,“ dodal Wadsworth a vzpomněl si na kázání, které slyšel v bostonském kostele den před vyplutím loďstva. „Bible říká, že nad jejich těly neměl oheň žádnou moc.“ Na chvíli se odmlčel a pozoroval hořící fregatu. „Žádnou moc,“ opakoval a myslel přitom na svou drahou ženu a na dítě, které se jí má narodit, a pak se na Fletchera usmál. „Pojďme,“ řekl, „čeká na nás práce. Na oba.“
Na Warrenu vybuchl zbývající prach. Přední stěžeň vyletěl v kouři a gejzíru jisker do vzduchu, trup se rozlomil, na hladině vyšlehla ohnivá výheň a fregata zmizela. Byl konec.
Historická poznámka:
 |
| A edice severoamerická, lišící se vzhledem od evropské |
Penobscotská expedice v červenci a srpnu roku 1779 je skutečná událost, a přestože ji v této knize popisuji románovou formou, snažil jsem se ji vylíčit co nejvěrněji. Britové obsadili poloostrov Majabigwaduce s úmyslem založit tam svou provincii, která se měla jmenovat Nové Irsko a sloužila by jako námořní základna a jako útočiště pro loajalisty perzekvované povstalci. Vláda státu Massachusetts se rozhodla vetřelce „zajmout, pobít a zničit“, a proto vypravila do Penobscotu expedici, jejíž konec je často hodnocen jako největší námořní katastrofa v historii Spojených států před Pearl Harborem. Loďstvo, které vyplulo do Penobscotu, bylo největší, jaké dali povstalci během války za nezávislost dohromady. Přehled lodí, jež se expedice zúčastnily, se v různých pramenech v podrobnostech liší a já se domnívám, že dvě nebo tři lodě musely odplout ještě před příchodem floty sira George Colliera. Drtivá většina jich však v Penobscotu zůstala a zničení takového množství plavidel představovalo pro kontinentální válečné loďstvo a pro stát Massachusetts skutečnou katastrofu. Z celého loďstva se zachránila pouze briga Pallas, která byla vyslána na druhou stranu ústí řeky Penobscotu na hlídku a lodím sira George Colliera tak unikla. Dvě lodě povstalců Hunter a Hampden Britové zajali (některé zdroje k nim přiřazují ještě škuner Nancy a devět dalších transportních plavidel), ale všechny zbývající shořely. Doktor John Calef ve svém oficiálním postavení tajemníka rady penobscotské oblasti (do něhož ho jmenovali Britové) uvedl na svém seznamu třicet sedm zajatých nebo spálených lodí povstalců, a to se zdá vcelku věrohodné.
 |
| HMS Galatea |
Všeobecně byl za viníka této katastrofy považován komodor Dudley Saltonstall. Ten se samozřejmě v Penobscotu neproslavil žádným hrdinstvím, dokonce se tam projevil jako zbabělec a člověk, s nímž nebylo lehké vyjít, ale s jistotou se dá říct, že plnou zodpovědnost za kolosální neúspěch expedice nenesl on. Saltonstall stanul před válečným soudem (i když se o tom nedochoval žádný záznam, takže k němu možná nikdy nedošlo) a byl ze služeb kontinentálního válečného loďstva propuštěn. Jediným dalším, kdo se za své působení v expedici zodpovídal před válečným soudem, byl podplukovník Paul Revere.
Je to neobyčejná shoda okolností, že zrovna dva muži, kteří byli v létě 1779 na Majabigwaduce, se stali opěvovanými hrdiny básníků. Paula Revereho takhle oslavil Henry Longfellow a právě Revereho přítomnost na Majabigwaduce způsobila, že se později k expedici vůbec upřel nějaký zájem. Jen málo mužů bylo poctěno výsadou stát se hrdiny americké revoluce. V Bostonu je krásná jezdecká socha Paula Revereho a alespoň v Nové Anglii je považován za největšího vlastence regionu a za revolučního hrdinu, třebaže si nevysloužil svou neobyčejnou slávu hrdinstvím na Majabigwaduce, a dokonce ani svou půlnoční jízdou, ale Longfellowovou básní, která byla uveřejněna v časopisu The Atlantic Monthly v roce 1861.
Teď ztichněte, mé děti, a slyšte
o tom, jak půlnocí jel Paul Revere.
A od té doby Američané slýchali o Revereho půlnoční jízdě a většině z nich ani nenapadlo se pozastavovat nad tím, že báseň zcela překrucuje skutečnost a připisuje Reveremu hrdinství jiných. Nešlo však o omyl, byl to záměr. Longfellow, který psal v době, kdy vypukla americká občanská válka, se snažil vytvořit vlasteneckou legendu, ne vylíčit pravdivý obraz historie. Revere skutečně jel varovat Concord a Lexington, že z Bostonu vytáhla pravidelná britská armáda, ale svou misi nedokončil. V tu noc vyjelo se stejnou zprávou mnoho jiných mužů a všichni byli zapomenuti, zatímco Paul Revere díky Henrymu Longfellowovi cválá do příštích generací jako nesmrtelný patriot a povstalec. Předtím, než báseň poprvé vyšla tiskem, byl Revere vzpomínán jen jako místní lidový hrdina, jeden z mnoha, kteří se nějak projevili v boji za osvobození od britské nadvlády. V roce 1861 se však stal legendou. Revere skutečně byl zapálený vlastenec a aktivně vystupoval proti Britům dávno předtím, než vypukla osvobozenecká revoluce, ale jediné místo, kde proti Britům opravdu bojoval, byl poloostrov Majabigwaduce. A tam, podle slov generála Artemase Warda, prokázal „nevojácké chování, jež hraničilo se zbabělostí“. Generál citoval kapitána námořní pěchoty Thomase Carnese, který měl možnost sledovat Revereho během expedice zblízka, a Carnes byl, jako mnoho jiných, přesvědčen, že Revereho chování bylo hanebné. To, jakou má Revere pověst dnes, by muselo jeho současníky mást a v mnohých případech znechucovat.
Ale u Majabigwaduce byl ještě jeden muž, o němž napsal jiný básník slavnou báseň – muž, který padl mnohem později u španělské La Coruni. Irský básník Charles Wolfe začíná svůj hold takto:
Vír bubnů ni pohřební neslyšen třesk,
když na valy jeho jsme vynesli tělo,
ni z jediné pušky se nemihl blesk
nad hrobem, kam složeno v spánek být mělo.
Byl pochován v šeru a v pochmurný den,
drn bodáky v chvatu byl obrácen…
přeložil Jaroslav Vrchlický
Jde samozřejmě o Pohřeb sira Johna Moora. John Moore se později už jako generál zasloužil o reformu výcviku britské armády a právě on je tím, kdo vytvořil slavnou lehkou divizi, zbraň, kterou Wellington využíval s tak zničujícím účinkem proti Francouzům v napoleonských válkách. Generálporučík sir John Moore padl v roce 1809 při ústupu své armády do španělského přístavu La Coruňa, kdy těsně před naloděním úspěšně odrazil útok francouzského maršála Soulta. První bojovou zkušenost však získal mladý poručík John Moore skutečně na mlhavém massachusettském pobřeží. Moore zanechal o své službě na Majabigwaduce jen krátkou zprávu, ale já jsem si pro jeho působení tam vymyslel mnohem víc. Jeho neobyčejná schopnost nabít a vystřelit z muškety pětkrát za minutu je zaznamenaná, stejně jako to, že velel hlídce, která byla v ono ráno, kdy Američané podnikli úspěšný útok na hřeben útesu, nejblíž Dyceovu mysu. Poručík Moore se jako jediný mezi důstojníky hlídky pokusil útok zastavit a ztratil při tom čtvrtinu mužů. Pochybuju, že zabil kapitána Welche (třebaže měl mušketu a musel být velmi blízko ve chvíli, kdy kapitán zemřel), ale nepochybně to byla velká Moorova smůla, že musel čelit zrovna americkým mariňákům, kteří byli na straně povstalců zdaleka nejlepší bojovou složkou. První američtí mariňáci skutečně nosili zelené kabáty, a i když to není prokázané, svádí to k domněnce, že právě podle těchto uniforem přijaly zelené kabáty šedesátý a pětadevadesátý britský regiment střelců, u jejichž zrodu Moore stál a které sloužily Britům tak slavně v dlouhých válkách proti Francouzům. Welchova smrt na vrcholu majabigwaduckého útesu byla jednou z mnoha nešťastných událostí, jež expedici provázely. John Welch byl mimořádný muž, který uprchl z vezení v Anglii a dostal se přes Atlantik zpátky do Ameriky, kde se připojil k povstalcům.
 |
| Penobscotská expedice a katastrofa na dobové mapě |
Peleg Wadsworth ve své obsáhlé výpovědi před vyšetřujícím soudem uvedl tři důvody, které vedly ke katastrofě expedice: „to, že naše posily připluly až po britských posilách, dále že naše pozemní síly nebyly co do počtu dostatečné a nakonec neustálé váhání velitele válečného loďstva.“ Historie se s ním však shodla pouze na třetím důvodu porážky a rozhodla, že veškerou vinu ponese komodor Dudley Saltonstall. Ten byl propuštěn z kontinentálního válečného loďstva, a dokonce ho bez sebemenšího důkazu obvinili ze zrady a z toho, že se nechal Brity podplatit. Saltonstall nebyl žádný zrádce a dnes se jeví jako velmi zvláštní, že se za hlavní důvod porážky expedice a jejího tragického konce považovalo jeho působení v ní. V roce 2002 vyšla ve vydavatelství Naval Institute Press (Annapolis, stát Maryland) skvělá kniha Georga E. Bukera The Penobscot Expedition. George Buker sloužil jako důstojník válečného loďstva a jeho kniha je Saltonstallovou vášnivou obranou. Hlavní obvinění proti komodorovi spočívalo v tom, že odmítl vplout se svými loděmi do majabigwaducké přístavní zátoky a eliminovat tak tři Mowattovy dělové šalupy, a jako důvod k tomuto odmítnutí se často cituje Saltonstallův výrok o „té zatracené pasti“. George Buker obsáhle líčí problémy, před nimiž komodor stál. Britské námořní síly v zátoce se mohly zdát v porovnání s loďstvem povstalců malé, ale zato zaujímaly neobyčejně pevné postavení a jakýkoliv útok kolem Dyceova mysu by zavedl americké lodě do kotle dělostřelecké palby, z něhož bylo skoro nemožné uniknout bez pomoci východního větru. A s ním se téměř nedalo počítat (navíc by byl zase překážkou při plavbě do zátoky). Bukerova obrana Saltonstalla je přesvědčivá, i když Nelson se ocitl v Abúkirském zálivu v podobné situaci (navíc proti nepříteli, který byl silnější než jeho loďstvo), a přesto do zálivu vplul a zvítězil. Proti Saltonstallovi také svědčil postoj Johna Paule Jonese (sloužil pod komodorem a zjevně si ho vůbec nevážil). Jones by do přístavní zátoky zcela jistě vplul a na Mowattovy šalupy zaútočil. Vím, že je velmi nespravedlivé obviňovat někoho z toho, že není Nelson nebo John Paul Jones. Přesto je navzdory argumentům George Bukera těžké uvěřit, že by i v takové situaci při tak značné převaze odmítl na nepřítele zaútočit každý velitel válečného loďstva. Také těch dvaatřicet důstojníků, kteří podepsali společný dopis, v němž kritizovali Saltonstallovu váhavost, jistě nepovažovalo okolnosti za natolik nepříznivé, aby možnost útoku vylučovaly. Saltonstallovy lodě by jistě musely přestát těžké chvíle, ale nakonec by zvítězily. Tři britské šalupy jim nemohly odolat a dříve či později by kapitulovaly nebo byly potopeny. A co by se dělo pak?
 |
| A dobová litografie námořní části... |
Tuto otázku nikdy nikdo nezodpověděl možná proto, že to ani nebylo v zájmu Massachusetts. Kniha Georga Bukera má podtitul Komodor Saltonstall a massachusettské spiknutí roku 1779 a její hlavní myšlenkou je tvrzení, že vláda státu Massachusetts se dohodla svalit veškerou vinu na Saltonstalla. Pokud je to pravda, nutno konstatovat, že se jí to dokonale podařilo. Expedice vyšla z iniciativy Massachusetts, byla vyslána bez konzultace s kontinentálním kongresem a téměř veškeré náklady na ni nesl stát Massachusetts. Ten také zajistil soukromé lodě, platil posádky, poskytl svou domobranu, zbraně, munici a veškeré zásoby, a o všechno do poslední pence přišel. V roce 1779 se v Massachusetts stále používaly britské peníze a oficiální vyšetřování konstatovalo, že ztráta představuje sumu 1 588 668 liber (a deset pencí), přitom odhad skutečné ceny za tuto porážku se blížil dvěma milionům liber. Je těžké přepočítat to na ekvivalent dnešních peněz, ale podle střízlivého odhadu by to představovalo v roce 2010 asi tři sta milionů amerických dolarů. V každém případě to byla ztráta, která by přivedla stát Massachusetts do insolvence. Massachusetts však mělo štěstí v neštěstí. V době, kdy přišla zpráva o britské invazi na poloostrov Majabigwaduce, kotvil v bostonském přístavu Warren, a bylo rozumné tuto mocnou fregatu, spolu se dvěma dalšími loděmi kontinentálního loďstva, které se také v tu dobu nacházely v Bostonu, využít. Massachusettští představitelé o to tedy požádali a dostali od velitelství kontinentálního válečného loďstva svolení. Menší část poražených sil tedy měla federální původ, a kdyby se podařilo svalit vinu na ni, musely by ostatní státy federace ztrátu Massachusetts nahradit. Proto byl Saltonstall vylíčen jako zloduch zodpovědný za všechno, co se v Penobscotu stalo. Massachusettští představitelé poukazovali na to, že právě Saltonstallovo počínání celou expedici zradilo, a za podpory nepravdivých důkazů (zvláště od Solomona Lovella) tento argument převážil. Trvalo to mnoho let, ale nakonec v roce 1793 federální vláda Spojených států amerických finanční ztrátu Massachusetts z velké části nahradila. Snaha prohlásit za hlavního viníka katastrofy Saltonstalla byla tedy politicky motivovaná a velmi úspěšná a vše nakonec skončilo tak, že za chyby, kterých se dopustil stát Massachusetts, zaplatili američtí daňoví poplatníci.
Proč tedy Saltonstall nezaútočil? Bohužel nezanechal žádný písemný dokument, v němž by se to pokusil vysvětlit, a pokud se válečný soud s ním uskutečnil, všechny záznamy z něj se ztratily, takže žádné svědectví z jeho strany nemáme. Jistě to však nebyla zbabělost, co ho drželo zpátky, protože v jiných bojích, kterých se zúčastnil, prokázal odvahy dost. A tvrzení, že byl Brity podplacen, je neudržitelné. Podle mého názoru nebyl ochoten obětovat své muže a je zcela možné, že jedna z mála bojeschopných fregat, které kontinentálnímu válečnému loďstvu zůstaly, by cíl expedice nezajistila, ani kdyby zátoku ovládla. Ano, Saltonstall mohl vyřadit Mowattovy šalupy z boje, ale dokázal by být stejně úspěšný na pevnině Lovell? Saltonstall byl zřejmě přesvědčen, že massachusettská domobrana je neschopná, a měl k tomu dost důkazů, takže si mohl oprávněně myslet, že boj v zátoce s šalupami by stejně neměl na hlavní úkol expedice, dobytí Fort George, žádný vliv. Pevnost mohla odolat i tehdy, kdyby šalupy zajal nebo potopil, třebaže by to Brity zřejmě stálo víc obětí. Zatímco kdyby Lovell pevnost dobyl bez součinnosti s loďstvem, neměly by britské šalupy jiné východisko než kapitulovat bez boje. To Saltonstall dobře chápal. Byl to jistě nepříjemný člověk, který projevoval ve vztazích s Lovellem zatvrzelou neústupnost a fatálně selhal v době, kdy měl zastavit nebo aspoň zpomalit pronásledující Brity při ústupu do hlouby Penobscotského zálivu a dál proti proudu řeky. Ale on expedici nepohřbil. Byl to Lovell.
Při hledání viníků za krach expedice se na Solomona Lovella zapomnělo, a přesto to byl on, kdo propásl rozhodující okamžik, když se rozhodl nepokračovat v útoku na pevnost hned po obsazení hřebenu útesu. Tehdy byla Fort George prakticky nehájitelná, navíc McLean byl zřejmě opravdu připraven ke kapitulaci, aby předešel zbytečnému boji muže proti muži na nízkých obranných valech pevnosti (v tu chvíli si na základě počtu transportních lodí povstalců stále myslel, že proti němu stojí nejméně čtyřnásobná přesila). Jenže Lovell se místo pokračování útoku zastavil a začal se zakopávat. Navíc odmítl Wadsworthův rozumný návrh, aby připravili na horním toku Penobscotu opevnění, do něhož by mohli ustoupit, pokud by Britům připluly posily dřív než jim. Za celou dobu obléhání se o útok na pevnost ani nepokusil a místo toho neustále svolával válečné rady, na nichž se rozhodovalo hlasováním. A pořád netrpělivě trval na tom, aby Saltonstall vyplul proti britským šalupám ještě předtím, než se pohnou pozemní síly a budou postupovat proti pevnosti. Bylo zřejmé, že massachusettská domobrana jsou špatní vojáci, ale i na tom měl Lovell svou vinu. Potřebovali kázeň, povzbuzení a odhodlaného vůdce, ale on jim z toho nedal nic. Proto se v táboře na hřebenu rozmohla apatie, z níž se Lovellovo vojsko vytrhlo až při rozkazu k ústupu. Je pravda, že jakmile byly valy Fort George dostatečně vysoké a pevné, klesly Lovellovy šance na dobytí pevnosti prakticky na nulu, protože neměl dost mužů a dělostřelectvo nebylo schopno vystřílet v britském opevnění průlom. Na druhou stranu v prvním týdnu obléhání byly šance na úspěšný útok vysoké. Podle mého názoru Dudley Saltonstall dobře věděl, že když zlikviduje šalupy, nepřispěje to k pádu pevnosti, a proto výsledkem jakéhokoliv útoku na britské lodě budou pouze zbytečné oběti v jeho loďstvu. Nakonec se však nechal přesvědčit a v pátek 13. srpna do přístavní zátoky vplul. Jenže ve chvíli, kdy se k němu dostala zpráva, že se blíží loďstvo sira Goerge Colliera, dal obrátit a útok nedokončil. Souběžný útok na vodě i na souši by nepochybně zlikvidoval Mowattovy šalupy, ale Lovellovy pozemní síly by téměř s jistotou proti obráncům pevnosti neuspěly. Bylo jich málo a na útok už bylo pozdě. Fiasko expedice tedy zavinilo neschopné velení a nedostatek rozhodnosti.
Naproti tomu Brity vedli dva zkušení profesionálové, kteří si vzájemně věřili a úzce spolupracovali. McLeanova taktika spočívala v posilování opevnění a v neustálém zneklidňování obléhatelů Caffraeho lehkou kompanií. A nutno říct, že to fungovalo dokonale. Navíc McLeanovi pomáhal Mowat tím, že mu kdykoliv bylo třeba dodal děla a muže. Britům konec konců stačilo vytrvat do doby, než jim dorazí posily, a měli štěstí, že sir George Collier (který skutečně napsal muzikál, jenž se hrál v divadle na Drury Lane) dorazil do Penobscotu dřív než regiment pravidelné kontinentální armády pod velením Henryho Jacksona. Brigádní generál Francis McLean, velmi dobrý voják, a dokonce i podle mínění jeho nepřátel i velmi dobrý člověk, sloužil svému králi na Majabigwaduce výborně. Jakmile všechno skončilo, snažil se zajistit raněným povstalcům, kteří zůstali trčet na řece, nezbytné ošetření a pak i loď, jež je dopravila zpátky do Bostonu. Dochovala se svědectví povstalců o setkání s McLeanem a všechna ho líčí jako velmi slušného, ohleduplného a vůbec lidského muže. Oba regimenty, kterým na Majabigwadusu velel, byly stejně nezkušené jako domobrana povstalců, ale mladí Skotové měli schopné velitele a ti v nich udržovali odhodlání a byli jim příkladem. Peleg Wadsworth se s Francisem McLeanem během obléhání nesetkal, takže jejich rozhovor je jen mým dílem, i když to, co k němu vedlo, zranění a zajetí poručíka Dennise, je skutečnost. Byli to kapitán Thomas Thomas, velitel korzárské lodi Vengeance, a Lovellův písař John Marston, kteří se vypravili pod vlajkou vyjednavačů, aby zjistili, co se s Dennisem stalo. Já jsem však chtěl, aby se McLean a Wadsworth setkali, a tak jsem fakta trochu pozměnil.
Ale jinak jsem se držel skutečnosti, jak jen to šlo. Pokud vím, Wadsworth nebyl požádán, aby vyšetřoval obvinění ze zpronevěry, jež bylo vzneseno proti Reveremu, ale nakonec ustoupilo před důležitějšími věcmi kolem katastrofy expedice. V mé knize samozřejmě není všechno, co se v Penobscotu událo. Generál McLean strávil několik dní průzkumem Penobscotského zálivu, než se rozhodl vybudovat Fort George na poloostrově Majabigwaduce. To jsem ve své knize pominul. Dále jsem zjistil, že došlo ne k jednomu, ale ke dvěma pokusům vylákat Brity k baterii nad přístavištěm a pak je přepadnout ze zálohy. Oba tyto pokusy dopadly katastrofálně a mně se zdálo, že úplně stačí, když podrobně vylíčím jen jeden. Přitom nemám žádný důkaz, že by se v některém z nich ocitl John Moore. Závěrečný ústup loďstva povstalců a jeho konec trval více než tři dny, ale já jsem ho zredukoval na dva.
Celkové počty raněných a mrtvých je velmi těžké prokázat. Lovell ve svém denníku uvádí, že při útoku na útes bylo na straně povstalců čtrnáct mrtvých a dvacet raněných, zatímco Wadsworth ve svých písemných vzpomínkách odhaduje počet mrtvých a raněných na sto. Domobrana se vůbec neosvědčila. Lovellovy muže posílil jistý počet místních dobrovolníků (třebaže Lovell zaznamenal všeobecnou nechuť mezi domobranci penobscotského kraje jít proti Britům se zbraní), takže v předvečer příchodu loďstva sira George Colliera sestávala armáda povstalců z devíti set dvaceti tří mužů schopných služby oproti osmi stům sedmdesáti třem o tři týdny dřív, a to navzdory ztrátám v boji a bohužel i velkému počtu dezercí. Důvěryhodné zdroje říkají, že na britské straně bylo pětadvacet mrtvých, mezi třiceti až čtyřiceti vážně raněných a dvacet jejich vojáků padlo do zajetí. Ztráty povstalců je těžké odhadnout, ale podle jednoho z tehdejších zdrojů to bylo něco méně než sto padesát mrtvých a raněných, i když jiný k tomu přidává ty, kteří nevydrželi dlouhou cestu domů hustě zalesněnou krajinou, a dochází k celkovému počtu čtyř set sedmdesáti čtyř mrtvých a raněných. Podle mého názoru byly ztráty povstalců zhruba dvojnásobné oproti ztrátám Britů. To může být nízký odhad, ale s jistotou lze říct, že penobscotská expedice, navzdory tomu, jak katastrofálně pro povstalce skončila, se bohudík nestala krvavými jatky.
Ostrá konfrontace mezi poručíkem Georgem Littlem a Saltonstallem je doložena tehdejšími svědky, stejně jako setkání Pelega Wadswortha s Paulem Reverem během ústupu po řece Penobscotu. Wadsworthovu žádost, aby zachránil posádku škuneru, Revere odmítl tak, jak jsem popsal. Prohlásil prý, že kvůli tomu nemíní riskovat, aby se jeho bagáž dostala do rukou Britů, a že obléhání pevnosti skončilo a on už proto není povinen řídit se jeho rozkazy. Některé zdroje však tvrdí, že bagáž vyložil na břeh a poslal svůj velký člun zpátky na záchranu posádky škuneru. To může být pravda a posádka skutečně mohla být zachráněna, i když samotný škuner se zřejmě stal třetí britskou kořistí. Potom však Revere řeku opustil a vydal se na vlastní pěst do Bostonu. Tam byl později zbaven velení nad dělostřeleckým regimentem, bylo mu nařízeno domácí vězení a nakonec stanul před válečným soudem. Wadsworth mu hrozil zatčením a největší problémy způsobilo Reveremu právě to, jak se vzepřel Wadsworthově žádosti a později rozkazu, aby zachránil posádku škuneru. Nebyl to však jen Wadsworth, kdo vůči němu vznesl obvinění, ale připojili se také štábní důstojník major William Todd a kapitán námořní pěchoty Thomas Carnes. Všechno pak prověřovala vyšetřovací komise ustavená zákonodárným sborem, tedy Senátem i Sněmovnou reprezentantů státu Massachusetts, který byl svolán s cílem zjistit příčiny krachu expedice.
Jak naznačuji v této knize, panovalo mezi Toddem a Reverem už dlouho předtím nepřátelství, jež nepochybně ovlivnilo Toddova obvinění. Major Todd tvrdil, že se Revere často vzdaloval z americké bojové linie, a toto obvinění potvrdili další svědci i Lovellův rozkaz z 30. července 1779 (uvádím ho na začátku deváté kapitoly). Navíc Todd stále připomínal, že se Revere v mnoha případech neřídil rozkazy, které dostal, zvlášť během ústupu, a některé z těchto stížností zase potvrdil Thomas Carnes. Nevím o žádném důvodu, kvůli němuž by Carnes, na rozdíl od Todda, měl chovat vůči Reveremu osobní antipatie, i když by se s tím možná dala spojovat skutečnost, že Carnes působil jako důstojník v Gridleyho dělostřelctvu a Richard Gridley, velící důstojník regimentu a jeho zakladatel, se rozešel s Reverem kvůli jeho zednářství. Carnes si stěžoval, že když se Američané vylodili, měl Revere vést své dělostřelce jako záložní pěchotní sbor, ale místo toho se vrátil na Samuela na snídani. Hlavní Carnesova obvinění se však týkala Revereho dělostřelecké způsobilosti, a k tomu měl jistě právo se vyjadřovat. Carnes říkal, že Revere osobně nedohlížel na budování baterií a nedával svým dělostřelcům instrukce ani nad nimi neprováděl řádný dohled. Při křížovém výslechu zkušený dělostřelec Carnes prohlásil, že nemohl uvěřit tomu, „jak špatně Revere střílí a jak málo toho o střelbě z děl ví“. A byl to také Carness, který ve svém písemném svědectví uvedl, že Revereho chování „mnohdy hraničilo se zbabělostí“. Wadsworth dosvědčil, že se Revere často vracel na loď a popsal situaci, kdy podplukovník odmítl při závěrečném ústupu poslouchat jeho rozkazy. Wadsworth rovněž uvedl, že při každém hlasování byl Revere proti tomu, aby se v obléhání pokračovalo, a také zápisy z válečných rad dosvědčovaly, že Revere ze všech nejvehementněji prosazoval, aby obléhání ukončili.
Vyšetřovací komise uveřejnila své závěry v říjnu 1779. Konstatovala v nich, že veškerou vinu za neúspěch expedice nese komodor Saltonstall, a výslovně ospravedlnila generály Lovella a Wadswortha. Přesto navzdory všem svědectvím neodsoudila chování Paula Revereho. George Buker uvádí přesvědčivé důkazy o tom, že i za touto shovívavostí byla snaha neohrozit výrok o jediném viníku penobscotské katastrofy, kterým mělo být kontinentální válečné loďstvo v osobě Dudleyho Saltonstalla.
A přesto nebyl Revere spokojen. Vyšetřovací komise ho sice neobvinila, ale jeho jméno nebylo očištěno a po Bostonu kolovaly zvěsti o jeho „nevojáckém“ chování. Sám tedy požádal, aby byl postaven před válečný soud. Podle mého názoru šlo o člověka, s nímž opravdu nebylo lehké vyjít. Jeden z jeho životopisců, který s ním velmi sympatizoval, připustil, že právě Revereho „osobní povahové vlastnosti“ snižovaly jeho šance na důstojnickou hodnost v kontinentální armádě. Byl hádavý, nevlídný, velmi nedůtklivý na svou pověst a neustále náchylný vyvolávat hádky s každým, kdo mu něco vytkl. Další osobní při měl s Johnem Hancockem, který prováděl v době Revereho pobytu v Penobscotu inspekci na Castle Islandu a ve zprávě z ní se odvážil konstatovat závady v opevnění. Zákonodárný sbor sice Revereho žádosti o válečný soud nevyhověl, ale místo toho znovu svolal vyšetřovací komisi a obvinil ji z toho, že si při posuzování Revereho chování počínala zaujatě. Rozhodujícím důkazním předmětem k tomu se stal „deník“, který si Revere údajně na Majabigwaduce vedl a jenž ho samozřejmě představoval jako vzor vojenské horlivosti. Nemám žádný důkaz o tom, že tento „deník“ byl sepsán dodatečně, aby Revereho před vyšetřovací komisí ukázal v tom „správném“ světle, ale zdá se mi to velmi pravděpodobné. Revere také nechal předvolat množství svědků, aby vyvraceli obvinění proti němu, a jeho energická obrana byla z větší části úspěšná, protože když vyšetřovací komise v listopadu 1779 vydala novou zprávu, zbavila ho obvinění ze zbabělosti a vytkla mu pouze to, že opustil Penobscot o své vůli a „zpochybnil rozkaz brigádního generála Wadswortha ohledně člunu“. Revere se proti tomu bránil pouze tvrzením, že Wadsworthův rozkaz špatně pochopil.
Třebaže už byl oficiálně zbaven obvinění ze zbabělosti, ani teď nebyl Revere spokojen a znovu žádal o válečný soud. Ten se sešel v roce 1782 a Revere konečně dosáhl toho, o co tak dlouho usiloval – zproštění všech obvinění. Nabízí se domněnka, že všichni už měli celé té záležitosti dost a že v únoru 1782, čtyři měsíce po velkém triumfu povstalců u Yorktownu, se nikomu nechtělo obnovovat nepříjemné vzpomínky na expedici do Penobscotu. A tak, třebaže soud Reveremu vcelku chabě vytkl, že odmítl zachránit posádku škuneru, vyhověl mu a prohlásil, že „jeho čest je stejná jako čest kteréhokoliv jiného důstojníka“, což bylo za těchto okolností velmi slabé ocenění. Polemika o Revereho chování na Majabigwaduce však trvala dál v podobě rozhořčených dopisu, uveřejňovaných v bostonském tisku, ale v roce 1861, kdy byl Revere náhle pozvednut na piedestal národního hrdiny, na němž setrvává dodnes, byla už dávno zapomenuta. Další Revereho prohřešky, například že zpozdil vyplutí loďstva nebo že nedokázal evakuovat děla z Cross Islandu či jeho malicherné trvání na tom, že nikdo jiný kromě něj nesmí používat barži z Castle Islandu, jsou všechny prokázány různými prameny.
Dudley Saltonstall byl propuštěn ze služeb válečného loďstva, ale vložil peníze do korzárské lodi Minerva, s níž se roku 1781 zmocnil nejbohatších kořistí z celého období revoluční války. Později si koupil několik obchodních lodí, z nichž některé využíval pro obchod s otroky, a zemřel v roce 1796 ve věku padesáti osmi let. Také Paul Revere byl po válce úspěšný. Otevřel si slévárnu a stal se významným bostonským průmyslníkem. Zemřel v roce 1818 v třiaosmdesáti letech. Pokud jde o Solomona Lovella, fiasko v Penobscotu jeho politické kariéře nijak neuškodilo. I nadále působil jako radní ve městě Weymouthu ve státe Massachusetts a jako poslanec dolní sněmovny zákonodárného sboru a pomáhal navrhovat novou státní ústavu. Zemřel v roce 1801 v devětašedesáti letech. Jistý životopisec napsal, že Solomon Lovell byl „vážený a ctěný muž, respektovaný v různých radách státu… a jeho jméno si lidé předávali z generace na generaci.“ Nepochybně lepší úsudek však o něm vyslovil jeden mladý mariňák u Majabigwaduce, když napsal, že „pan Lovell by udělal víc dobrého a vzbuzoval by větší úctu jako diákon venkovské farnosti než vůdce americké armády.“
Kapitán Henry Mowat zůstal v Královském válečném loďstvu a naposledy velel fregatě, na níž v roce 1798 u pobřeží Virginie zemřel zřejmě na srdeční záchvat. Je pohřben na hřbitově kostela St. John v Hamptonu ve státě Virginia. Brigádní generál Francis McLean se vrátil ke svému velitelskému postu v Halifaxu v Novém Skotsku, kde zemřel ve věku třiašedesáti let, pouhé dva roky po úspěšné obraně Fort George. John Moore slávu svého někdejšího velitele mnohokrát překonal a dnes je oslavován jako jeden z největších a nejlidštějších generálů, kteří kdy sloužili v britské armádě. Zemřel jako osmačtyřicetiletý u španělské La Coruni stejně, jako bojoval na Majabigwaduce – v čele svých mužů.
V roce 1780, rok po expedici, byl Peleg Wadsworth poslán zpátky do východního Massachusetts jako velitel domobrany penobscotské oblasti. Britská posádka Fort George se o jeho přítomnosti doslechla, vyslala za ním přepadový oddíl a ten ho po krátkém boji, v němž byl Wadsworth raněn, zajal. Wadswortha potom věznili ve Fort George, kde se jeho žena při jedné z návštěv dozvěděla, že ho chtějí převézt do vězení v Británii. Wadsworth pak spolu s dalším vězněm majorem Burtonem vymyslel odvážný útěk, který se jim podařil. Dnes nese Wadsworthovo jméno malý záliv severně od Castine (jak se v současné době jmenuje Majabigwaduce ), v němž oba uprchlíci našli člun. Wadsworth potom zůstal ve východním Massachusetts, po válce si otevřel železářství a postavil dům v Portlandu, který stojí dodnes (stejně jako dům Paula Revereho v Bostonu). Působil také v politice v massachusettském Senátu a jako poslanec za provincii Maine v Kongresu Spojených států. Později začal farmařit v Hiramu a vedl hnutí, jež se snažilo prosadit uznání Maine za samostatný stát. To se podařilo v roce 1820. Měl se svou ženou Elizabeth deset dětí a zemřel jako jednaosmdesátiletý v roce 1829. George Washington si Wadswortha velmi vážil a jedno ze vzácných dědictví Wadsworthovy rodiny byl pramen Washingtonových vlasů, dar prvního prezidenta Spojených států. Podle mého mínění byl Peleg Wadsworth opravdový hrdina a velký muž.
Britové na Majabigwaduce zůstali a Fort George byl v podstatě jejich poslední opěrný post, který při opouštění Spojených států vyklízeli. Po odchodu Britů se mnozí loajalisté přestěhovali do Nového Skotska a někteří si sebou odvezli i své domky, i když je zajímavé, že několik britských vojáků, včetně seržanta Lawrence z dělostřelectva, se po válce na Majabigwaduce usadilo a podle všeho tam byli dobře přijati. Většinu potopených děl z loďstva povstalců Britové vyzvedli a znovu používali ve své armádě, což vysvětluje, proč lze vidět památníky s dělovými hlavněmi se znakem státu Massachusetts až daleko v Austrálii. V britsko-americké válce se roku 1812 Britové vrátili, znovu Fort George na Majabigwaduce obsadili a zůstali tam až do konce války v roce 1815. Při této druhé okupaci Majabigwaduce Britové zpevnili hliněné valy zdivem a napříč pevninskou šíjí na severu poloostrova vykopali takzvaný Britský kanál, což je dnes pouhý bažinatý příkop. Fort George stále existuje, teď už samozřejmě jen jako národní památka. Stojí na vrcholu poloostrova nad mainskou námořní akademií v Castine a je to krásné poklidné místo. Valy jsou většinou zarostlé trávou a podle pověsti je ve staré pevnosti za klidných nocí slyšet bubnování ducha mrtvého bubeníka. Jedna verze pověsti říká, že je to britský bubeník, kterého Britové při odchodu v roce 1784 nechtěně zamkli v muničním skladu, a jiná zase, že je to americký chlapec zabitý během bojů v roce 1779. Poslední zmínka, již jsem na toto téma objevil, pochází ze vzpomínek Williama Hutchingse, který tvrdí, že bubeník z pověsti byl zabit v baterii na pobřeží. Po svahu vzhůru k Dice Head (jak se Dyce’s Head neboli Dyceův mys jmenuje dnes) se klikatí stezka, jež dává návštěvníkovi možnost obdivovat, čeho tehdy Američané dosáhli, když po vylodění 28. července 1779 zaútočili na tuto pozici a dobyli ji. Velký balvan na pobřeží se jmenuje Trask’s Rock, tedy Traskův kámen po malém pištci, který tam hrál během útoku. Castine během devatenáctého století vzkvétalo hlavně díky obchodu s dřevem a dnes je to poklidné malebné městečko s přístavištěm, které velmi dbá o svou vzrušující historii. Během jedné ze svých návštěv jsem se dozvěděl, že prý truhlu s expedičními penězi ukradl Paul Revere. Tohle obvinění není podepřeno žádným důkazem, ale svědčí o pohrdání, jež někteří obyvatelé této části Nové Anglie cítí k muži, kterého si zase jinde tak váží.
Citace, jimiž uvádím každou kapitolu této knihy, jsem reprodukoval pokud možno s původním pravopisem a kapitalizací (platí samozřejmě pouze pro anglické vydání knihy; pozn. překl.)//. Většinu těchto citátů jsem našel v publikaci Documentary History of the State of Maine, svazcích XVI. a XVII., kterou vydala historická společnost státu Maine v letech 1910 a 1913. Oba tyto soubory dobových dokumentů pro mě měly nesmírnou cenu, stejně jako kniha C. B. Kewitta General Solomon Lovell and The Penobscot Expedition, vydaná v roce 1976, jež obsahuje popis průběhu expedice spolu s výběrem původních pramenů o ní. Použil jsem také deník Solomona Lovella z doby expedice, publikovaný historickou společností města Weymouth v roce 1881, a knihu Johna E. Cayforda The Penobscot Expedition, vydanou soukromě v roce 1976. Už jsem se zmínil o neocenitelné knize Georga Bukera The Penobscot Expedition, v níž autor uvádí přesvědčivé důkazy o tom, že vyšetřování katastrofy expedice bylo součástí úspěšného massachusettského spiknutí se záměrem svalit všechnu vinu a finanční zodpovědnost na federální vládu. Bezpochyby nejživější a nejčtivější popis celé expedice lze najít v knize Charlese Bracelena Flooda Rise, and Fight Again, vydané nakladatelstvím Dodd Mead and Company v roce 1976, která pojednává o čtyřech pohromách povstalců na cestě k nezávislosti. Úchvatná kniha Davida Hacketta Fischera Paul Revere’s Ride, Oxford University Press, 1994, se sice nezabývá expedicí z roku 1779, ale je to jedinečný průvodce událostmi, jež vedly k revoluci, a líčí významnou roli Paula Revereho v tomto období. Čtenář, zvědavý na vznik Longfellowovy básně (Fischer ji popisuje jako „záměrně a do očí bijícím způsobem zkreslující skutečnost“) a reakce na ni, najde vyčerpávající informace ve stati „Historiography“, uvedené na konci knihy. Nejlepší Revereho biografii lze najít v knize Jayne E. Triberová A True Republican, the Life of Paul Revere, kterou vydala Univerzita státu Massachusetts, Amherst, 1998. Slavná kniha Elbridge Gosse Life of Colonel Paul Revere obsahuje málo biografických podrobností, ale zato dlouze pojednává o penobscotské expedici. Podle mého názoru by byla velmi potřebná nová biografie sira Johna Moora, ale přesto se mi podařilo najít užitečný pramen k této osobnosti v dvousvazkové biografii The Life of Lieutenant-General Sir John Moore, K.B., kterou napsal jeho bratr James Carrick Moore a vydal John Murray v Londýně roku 1834. Mnoho užitečných podrobností o poměrech na Majabigwaduce v osmnáctém století jsem našel ve skvělé knize George Wheelera History of Castine, Penobscot and Brookville, vydané v roce 1875 a v bulletinech Wilsonova muzea, vydávaných castinskou vědeckou společností. Wilsonovo muzeum na Perkins Street v Castine rozhodně stojí za návštěvu, jako ostatně samotné město Castine. Nakonec musím poděkovat Rosemary Begleyové a ostatním občanům Castine, kteří mi věnovali čas a provedli mě svým městem a jeho historií, dále Garrymu Gatesovi z mého domovského města Chathamu ve státě Massachusetts za to, že nakreslil mapu Majabigwaduce pro tuto knihu, Shannon Eldredgeové, která prošla obrovské množství ledních deníků, dopisů a osobních zápisků a vytáhla z těchto materiálů neocenitelný časový sled událostí, Patricku Mercerovi, poslanci britského parlamentu a bývalému důstojníkovi britské armády (jenž je sám talentovaný spisovatel historických románů) za hojné rady týkající se vojenského výcviku v osmnáctém století, a ze všeho nejvíc své ženě Judy, která vydržela mou penobcotskou posedlost s obvyklou laskavostí a pochopením. Závěrečnou poznámku věnuji snad největší ironii celé penobscotské expedice. Peleg Wadsworth, který hrozil Paulu Reveremu, že ho dá zatknout, a byl jeho chováním na Majabigwaduce nepochybně na nejvyšší míru pobouřen, byl dědeček z matčiny strany básníka Henryho Wadswortha Longfellowa, muže, jenž sám z vlastní vůle udělal z Revereho národního hrdinu. Wadsworthova dcera Zilpha, která se na okamžik jako dítě objevuje na začátku této knihy, je básníkova matka. Peleg Wadsworth by se nepochybně zhrozil, ale jak jistě věděl lépe než ostatní, historie je nevypočitatelná múza a sláva její nespravedlivý potomek.
Bernard Cornwell: Pevnost (Zapomenutá bitva). Překlad Jiří Beneš. BB art 2011, 408 stran, 269 Kč. ISBN 978-80-7381-977-4
