pátek 26. srpna 2011

BEZ KLOBOUKU ANI RÁNU

A je tu opět příspěvek Michala Šťovíčka, originální, neotřelý a šikézní, jak to bývá. Třebaže jsem mu napsal, že děkuji a ať má trpělivost, že mám ve frontě pár příspěvků, usoudil jsem, že od pomníků je třeba si odpočinout a že téma klobouků je nejen výsostně napoleonské, ale v současném palčivém slunci (i předpovídaném dešti, konečně) nesmírně aktuální, neboť ochranu hlavy před povětrností nelze brát na lehkou váhu. "To není maličkost,", říkával ostatně Ludvík XV. Milovaný, byť měl na mysli úplně jiné věci... Protože jinak se vám stane totéž, co tomu čertovi z dětského rozpočítadla, jestli se na něj pamatujete: "Bez klobouku, bos, natloukl si nos..." Pravda, zní to méně vznešeně než monolog ze hry Edmonda Rostanda (autora to slavného Cyrana z Bergeracu) L´Aiglon (Orlík), jehož první verš začíní slovy: "Klobouku dvourohý...". Čímž se mi snad přece jen povede ukončit forvort k tomuto velebnému a kultovnímu tématu důstojně!


Michal Šťovíček
BEZ KLOBOUKU ANI RÁNU
Celý svět si může Napoleona představovat jakkoli, ale je nemyslitelné, aby si ho někdo vybavil bez jeho nejcharakterističtějšího atributu a okamžitého identifikačního znaku = bez jeho typického klobouku.
Pomník v Rouenu
Od středověku až do poloviny 60. let 20. století každý řádný člověk vycházející z domu něco na hlavě mít musel, přičemž u jakékoli uniformy to platilo a platí bez výjimky a bez ohledu na řádnost či neřádnost dotyčného dodnes. Pokrývka hlavy civilisty či vojáka tehdy už na dálku pokud možno hlásala postavení či povolání nositele. Právě v tom se Napoleon vymykal, jeho klobouk byl ve své době v podstatě anonymní - byl tím takřka již náš současník: kdyby vyšel jen tak do ulic, kdo by ho neznal, nemohl vytušit, o koho jde (což se mu ostatně na cestách po Francii párkrát přihodilo)...  
   Nápad na tento příspěvek vzešel hlavně z pohledu na Napoleonův pomník v Rouenu, kde je právě čertvíproč a zřejmě zcela jedinečně Napoleon na koni bez klobouku - uznejte, že hned vypadá jako kterýkoli jiný tuctový potentát:
   Napoleon se kloboukem vědomě odlišil od honosných klobouků své i zahraniční generality, o panovnících ani nemluvě, zjevně se inspiroval prostým kloboukem jednoho ze svých oblíbených panovníků a vojevůdců, pruského Fridricha II.. Charisma skutečného vůdce se obejde bez pompy! (obdobně prostý, takřka civilní klobouk nosíval mj. i Wellington, ten si však celkově v uniformě neliboval) Takto prostý a zmenšený klobouk, tzv. „le petit chapeau“ = „klobouček“ pak zároveň sloužil v poli k jeho okamžité identifikaci již z dálky vlastními vojáky, důstojníky a zejména pobočníky a kurýry, uprostřed houfu chocholů a zlatých pozamentů jeho suity.
   A záhodno doplnit i to, že tento klobouk k oběma Napoleonovým oblíbeným plukovnickým uniformám = jízdních myslivců a pěší gardy podle reglamá vůbec nepatřil.
Šlo vlastně o variantu erárního důstojnického klobouku pěchoty, který se objevil již za Revoluce: 
  
   Tento typ se ještě před Napoleonem ujal i v civilním životě a tvořil součást oděvu kdekoho, za revoluce s kokardou, později bez ní. Napoleonův klobouk sám o sobě tedy zdaleka nebyl rarita, tu z něj učinil a jedinečně si ji „přivlastnil“ až jeho nositel.
    Druhá Napoleonova vědomá odlišnost: na rozdíl od všech maršálů a generálů si nasazoval všechny své klobouky odjakživa zásadně „en bataille“ =  přeponou rovnoběžně s rameny, takže zmenšení má i svůj praktický důvod, zatímco ti ostatní nosili své klobouky rovněž mnohem praktičtěji většinou „en colonne“, tzn. přeponu kolmo na linii ramen. O přeponě mluvím proto, že se sice o klobouku tohoto typu běžně mluví jako o „bicorne“ = dvourohém, ve skutečnosti však je typově odvozen od „tricornu“ = trojrohého klobouku typického pro 18. století - odlišnosti Napoleonova klobouku od klasického rovnostranného tříroháku jsou zjevné. Skutečné ploché „bicorny“ vešly do používání mj. proto, že byly skladnější a snáze se držely v ruce/v podpaží.  
    Ještě poznámka: vojáci přezdívali císařově klobouku „le lampion“ - znamená to sice i lampion, ale takto se také normálně nazýval v 18. a 19. století právě běžný třírohý rovnostranný klobouk s co nejkratšími stranami střechy.
    Pominu zde vesměs předpisové klobouky, které nosil generál Bonaparte, i ty, které si jako konzul již začal nechávat zhotovovat odlišné od předpisových. Vystopovat vývoj jejich tvarů a rozměrů je dosti obtížné a na ikonografii se nelze vždy spolehnout. Omezím se s jednou výjimkou na jeho každodenní klobouky císařské, přičemž první klobouk tohoto typu  se objevuje již na známé Isabeyově kresbě První konzul v Malmaisonu.
Konzulským a poté císařským dvorním kloboučníkem byla firma Poupard et Delaunay Chapeliers, v r. 1808 přejmenovaná na Poupard et Cie, v r. 1811 na Poupard et Delaunay. Firma sídlila již za Direktoria a Konzulátu pod vývěsním štítem „Temple du goût“ (Chrám vkusu) v Palais du Tribunat (za císařství přejmenovaném zpět na Palais-Royal) v č. 32 galerie na straně rue de la Loi (tak se v l. 1793-1806 jmenovala dnešní rue de Richelieu). V r. 1814 přesídlila o něco dále od centra do č. 14 rue Saint-Sauveur. Honosila se titulem „Chapelier Passementier et Costumier de S.M. l'Empereur et des Princes à Paris“ (Jeho Veličenstva císaře a knížecí pařížský kloboučník, prýmkař a dodavatel oděvů). Dodávala však i dvoru, císařskému domu a císařské gardě - prýmky, epolety, vyšívané a zlacené oděvní součásti, pokrývky hlavy a ozdoby.
    Firma kromě jednorázových objednávek dodávala Napoleonovi každoročně k 1. říjnu čtyři nové klobouky = tmavošedé, bez obvodových prýmků, jen s kokardou přidržovanou „petlicí“ z hedvábného prýmku upnutou na knoflík.. Letní verze byla z vlněné plsti, zimní verze z voděodolné bobří kůže (resp. plsti), oba modely uvnitř podšité saténem. Předpokládaná životnost výrobku byla tři roky. Napoleon měl k dispozici v průběhu celého roku neustále komplet sadu 12 klobouků, což však bylo číslo spíše teoretické, neboť klobouky byly vyřazovány (neopravovaly se) a ztráceny rychleji, než je kloboučník stačil dodávat - např. jen na ústupu z Ruska přišel Napoleon o tři klobouky.
    V letech 1800-1815 zhotovil Poupard Napoleonovi prokazatelně 120, možná až 170 klobouků. Standardní císařův klobouk měřil 42-47 cm na délku a 24-26 cm na výšku (zadní strana), velikost hlavy = 58. Napoleon si údajně nechával klobouky někým „přednosit“, aby neriskoval, že ho zbrusu nový výrobek bude tlačit nebo dřít.
    V počátečním období Poupard požadoval 48 franků za kus, později zvýšil cenu na 60, ale císařská pokladna resp. správce císařského šatníku pan de Rémusat odmítli vzít zvýšení v potaz (na Napoleonův příkaz?) a stabilně mu propláceli o 10 franků méně. Odhaduje se, že z výše uvedených 120-170 Poupardových klobouků jich Napoleon unosil či poztrácel cca 50. Ze všech svých klobouků si pak Napoleon odvezl na Sv. Helenu pouze čtyři. Jeden mu byl položen do rakve, jeden odkázal princezně Karolíně, jeden obdržel Montholon a čtvrtý připadl losem Marchandovi.
    O Poupardovi a tomto jeho výrobku je poetická pasáž hlavně v jednom literárním díle = veršovaném dramatu Edmonda Rostanda „Orlík“ (L´Aiglon), kde se zlotřilý Metternich v delším monologu vyzpovídá z nenávisti k tomuto symbolu Napoleonovy moci a slávy a pokouší se Napoleonův legendární „lampion“ ironizovat:
    „Tu celou slavozář kloboučník zrobil spíše.
    Napoleon se čte...(obrátí klobouk a přistrčí jej k světlu)...a Poupard se to píše.“
    (přel. J.Jahn, 1920)
    Budete-li kdy mít možnost a chtít spatřit na vlastní oči některý z Napoleonových klobouků, jichž se údajně zachovalo celkem dvanáct, najdete je zde:
0. jeden klobouk ze Sv.Heleny spočívá v Napoleonově sarkofágu = ten asi neuvidíte...
1. státní muzeum zámek Malmaison: jeden ze čtyř klobouků ze Sv. Heleny:
 2. nejvíc klobouků vlastní celkem pochopitelně vojenské muzeum v Invalidovně:
            - další klobouk ze Sv.Heleny:
     -klobouk z neidentifikovaného období (konzulský, neboť měří na výšku pouze 16 cm). Je vystaven spolu s uniformou od Marenga, ale u Marenga podle všeho nebyl:
    -klobouk z ruského tažení:
       -klobouk z francouzského tažení 1814:
    -klobouk z bitvy u Eylau:
    3. zámek Fontainebleau - klobouk z neidentifikovaného období:
   4. Musée du souvenir, Guer: čtvrtý klobouk ze Sv.Heleny:
   5. jediný mimo Evropu: Musée des Beaux-Arts, Montréal, Canada = odkaz napoleonského badatele Bena Weidera (+2008). Jde o klobouk z ruského tažení, unikátní tím, že má filcovou zimní podšívku:
    6. Musée de l´Empéri, Salon-de-Provence, klobouk z období kolem r. 1810:
   7. soukromá sbírka: klobouk, který podle popisků k této fotce Napoleon věnoval po bitvě u Esslingu generálu Moutonovi a do nějž údajně vlastnoručně vepsal věnování, které mě osobně udivilo: dosud jsem četl, že Napoleon prohlásil „Mon Mouton est un lion“ = „Můj Beránek je lev“ (tak lze totiž Moutonovo jméno počeštit). Jenže v tomhle klobouku je prý vepsáno „Mon Mouton est un loup“ = „Můj Beránek je vlk“! Že Napoleon věnoval Moutonovi svůj podepsaný klobouk a že by vlk byl považován za vzor udatnosti, čtu poprvé... ale prodávám, jak jsem koupil:
   Nakonec něco pro ty, kdo by si chtěli Napoleonův klobouk příležitostně koupit:
    Tenhle klobouk z neurčeného období šel do aukce v r. 2005 v Londýně s uvedením posledního vlastníka THE NATIONAL MUSEUM OF HISTORY AND TECHNOLOGY / SMITHSONIAN INSTITUTION. Kupce se mi nepodařilo zjistit, jen cenu: 66 000 GBP = cca 75 200 EUR.
Z údajných 12 zachovaných klobouků jsem vám jich tedy představil všech 12. Tak až vám někdo někde bude nabízet zaručeně pravý Napoleonův klobouk, buďte mírně skeptičtí.

Žádné komentáře: