"TRAFALGARSKÝ HŘITOV" NA GIBALTARU

Slunce, léto a čas dovolených mnohé z nás zažene za hranice všedních dnů a já bych rád, kdybyste se podělili o dojmy, pokud vás vítr zavane na místa napoleonské či militární historie vůbec. Svoje psané dojmy s doprovodnými fotkami můžete pochopitelně posílat na napoleonknihy@volny.cz. Pokud jde o loňský rok, kamarád Karel Ahmad Řezníček mi poslal jednu zajímavost a já jeho text i snímky rád zveřejňuji.

"TRAFALGARSKÝ" HŘBITOV

Karel Ahmad Řezníček

Když jsem se na sklonku loňského léta vydal na pouť po Andalusii, nešlo nenavštívit i britský Gibraltar, jenž nabízí návštěvníkovi zážitky a dojmy od výstupu na proslulý útes s výhledem na Afriku až po návštěvy katakomb a řady vojensko-historických expozic. Nebyl jsem „osamělým poutníkem“, tedy pánem svého času, ale ten, který mi byl okolnostmi (po standardní kolektivní procházce po Main Street a výjezdu lanovkou vzhůru, přičemž dolů již jsem šlapal individuálně pěšky podél úbočí s cílem nevynechat »Maurský hrad«!), jsem věnoval primárně dobám starším než 2. světová válka, přičemž jsem nemohl nenavštívit proslulý »Trafalgarský hřbitov«. Když jsem jej konečně nalezl, byly moje první dojmy rozporuplné, ba spíše negativní, což jsme si zavinil sám nedostatečnou teoretickou přípravou. Teprve na místě jsem tak poněkud překvapeně zjišťoval, že nejde o místo hromadného odpočinku desítek, ne-li i stovek obětí námořní bitvy, vybojované 21. října 1805 před španělským Cádizem, ale, jak jsem posléze zjistil, pouhých dvou, jmenovitě pak poručíků Williama Forstera (20 let) a Thomase Normana (35 let). Podivné je, že tamní internetové stránky (prolink viz v nadpisu) praví, že Forster byl námořním pěšákem na HMS Mars, náhrobní kámen však mluví o jeho příslušnosti na HMS Colossus. K této lodi měl podle téhož zdroje patřit Norman, jenže nápis na hrobě pro změnu praví, že byl „mariňákem z Marsu“!

Hřbitůvek je to maličký a já přeluštil všechny byť i jen drobet „čitelné“ epitafy. Dalších hrobů s uvedeným ročníkem úmrtí 1805 zde bylo žalostně málo (ještě W. Ancrum, E. Burke a T. Lane) a žádnou zmínku o Trafalgaru neobsahovaly! Nedělal jsem si žádné iluze, zabití v námořním boji se podle letitých tradic pohřbívají po boji do moře, pokud nejsou přes palubu hozeni bez skrupulí již v jeho průběhu boje, aby jejich těla nepřekážela a nedemoralizovala zbytek posádky. Tady ležely desítky, ba stovky obětí, které svým zraněním podlehly až výrazně později, přičemž vedle Britů šlo i o zajaté Francouze a Španěly. Ti byli v Gibraltaru pohřbeni rovněž, v naprosté většině ale odpočívají severně od tzv. Valu Karla V. (Charles V Wall, k němuž popisovaný Trafalgar Cemetery přiléhá z jižní strany). V místech jejich někdejších hrobů dnes beze vší piety tepe ruch malo-velkoměsta, což je sice odsouzeníhodné, avšak vzhledem k stísněným prostorům britské enklávy pochopitelné. Nikde jsem ale nedohledal nic o tom, že by ostatky byly nějak exhumovány a kamkoli přemístěny...

Místo, kde se v současnosti každý rok (v neděli nejbližší k slavnému 21. říjnu) koná trafalgarský pamětní ceremoniál, mělo být jako pohřebiště poprvé užito v červnu 1798 (ač tomu odporuje „titulní deska“ na samotném hřbitově, kde se píše o roku 1708, resp. tu jsou desky dvě. Velká červenobílá plechová na plotě u hlavního vstupu potvrzuje rok 1798, druhá s rokem 1708 tu byla

 zjevně dřív; je mramorová a vsazená do jihovýchodní zdi.). Na hřbitově najdete řadu výrazně starších náhrobních kamenů, ale ty sem byly přemístěny z jiných lokalit, např. z již dávno zrušeného Deadman´s Cemetery (ještě předtím řada z nich posloužila jako stavební bloky ve zdi kasáren, ale neosvědčily se), kdy se místnímu místu posledního odpočinku začalo říkat Southport Ditch Cemetery. U naprosté většiny zde pohřbených nejde o oběti bojových operací, ale o vojáky a námořníky, kteří podlehli nemocem, zejména pak epidemiím žluté zimnice, jež Gibraltar postihly v roce 1804 a v letech 1813 a 1814. Poté přestal být hřbitov využíván (až na opravdové výjimky, jak dokládá udržovaný hrob s uvedením roku skonu 1838) a téměř zpustnul, o čemž svědčí spousta zcela nečitelných náhrobních kamenů i řada míst, kde chybějí vůbec, či už podlehly zubu času...

Nedopídil jsme se, od kdy byl pro daný „parčík“, resp. ostrůvek zeleně s pár udržovanými hroby, prvně užit termín »Trafalgarský hřbitov«. Něco jako „cílená péče“ tu začala patrně až roku 1990, kdy popisovaný pozemek převzal od místní samosprávy do vlastnictví Gibraltar Heritage Trust, pro věc národních vojenských tradic zapálený spolek. Zdejší »monument s lodní kotvou« byl instalován až roku 1992, jenže v době mé návštěvy byl na jeho místě jen kýmsi odložený zapalovač a mě zbývalo jen přemítat, zda takový kus železa potřeboval „odvézt“ k nějaké konzervaci, nebo jestli mají i v Gibraltaru, neustále pečlivě střeženému celníky,  tzv. „nepřizpůsobivé občany“ jimž není nic zpeněžitelného cizí, natož svaté...!

Jako kotva naštěstí nedopadla socha (patrně v životní velikosti) u Trafalgaru zahynuvšího, přesto však až v Londýně pochovaného Horatia Nelsona, který sem hledí přes poměrně rušnou ulici (jíž nebylo v daném místě skoro možné překonat; mimochodem, i když jde, pokud si dobře vzpomínám, o britské území, jezdí se tu po vzoru kontinentální Evropy tradičně vpravo). Monument sem byl instalován až u příležitosti 200. výročí bitvy v roce 2005!

Vraťme se ale zpět mezi náhrobky, neboť si pozornost zaslouží nejen v rovině „pietní“, ale i ryze „militantní“! Na tomto vojenském pohřebišti totiž nalezneme i další hroby mužů, kteří padli v boji, nebo alespoň zemřeli na zranění v boji utrpěná. Lze tu tak nalézt mramorový náhrobek osmatřicetiletého Williama Grava, lodníka HMS. Caesar (vlajkové lodi admirála Jamese Saumareze), jenž dle epitafu zahynul ve střetu s francouzsko-španělskou eskadrou admirála Linoise u protilehlého Algesirasu 6. července 1801. Rok skonu 1801 má udáno vícero osob, i když beze zmínky o tomto „dvojboji“ na dohled gibraltarského útesu (šestého se v něm mohli do jisté míry považovat za vítěze Francouze, které podpořily španělské pobřežní baterie, dvanáctého jim ale Britové oplatili ztrátu jedné ze svých řadových lodí i s úroky; ty zaplatili Španělé explozí dvou svých trojpalubníků, které se dík mýlce a zmatku tragikomicky zničily v bratrovražedném souboji... Nalezneme zde i „dvojhrob“ královských námořních dělostřelců Thomase Wortha a Johna Bucklanda, kteří dle epitafu zahynuli jedním a týmž nepřátelským výstřelem 23. listopadu 1810 v Cádizské zátoce, ve střetu britských „houfnicových člunů“ s nepřátelskou flotilou (zjevně z obdobných improvizovaných pro podporu pozemních oddílů, provizorně vyzbrojených a vystrojených plavidel, schopných operovat v tamních mělčinách...). Měli by zde být i nějací padlí z akce 29. dubna 1912, konkrétně přepadu Málagy, leč nástěnka se všemi známými jmény pohřbených i s připojením roku úmrtí (na třech místech tu jsou vždy dva r. 1812 zesnulí vedle sebe: A. Tulloch a E. Tessie, J. Connell a J. Lelborn, plus J. Sinclair a J. Duthie) neobsahuje komentář, jak a proč přišli o život...

Druhý a neméně proslulý gibraltarský válečný hřbitov oběťmi světových válek 20. století je výrazně větší a lépe udržovaný Military Cemetery, leží však výrazně jinde, prakticky hned vedle ranveje tamního letiště, na samé severní hranici této britské enklávy. Trafalgar Cemetery naleznete na jižním, k Africe odvráceném konci Starého města, do značné míry „v sevření“ mezi zachované brány Southport Gates a Prince Edward Gate. Zamíříte-li k turisty vyhledávané lanovce na útes, jej snad ani nejde minout, i když je maličký, nenápadný na zvenčí vypadá spíše jako parčík...