VÁLKA VE VENDÉE

Minulý týden jsem v potu tváře dokončil stránkové korektury Směr Brusel, tedy prvního dílu mého Waterloo, a poslal je ke korekturám jazykovým. Teď mě napadlo spojit dvě věci a při té příležitosti ukázat jednu kapitolku z první částí tohoto svazku, která mluví o tom, oč někteří z vás projevili zájem a co přítel Michal Šťovíček pro mne i pro vás připravuje ve větším rozsahu na pokračování. Jde o dost neznámou historii poslední rebelie ve Vendée, k níž došlo v souvislosti s Napoleonovým útěkem z Elby a jeho návratem na císařský trůn, vlastně jakýsi epilog ke spletité a kruté historii občanské války ve Francii, táhnoucí se od prvních let republiky. Přidávám i obrázky (krom typického chouana) dvou protikladných postav tohoto krátkého vzepětí jara a počátku léta 1815, Louise de La Rochejaqueleina a nešťastného Napoleonova generála Travota...

Povstání ve Vendée

V krajích u ústí řeky Loiry vypadalo vše zpočátku klidně, koncem března dokonce tak pokojně, až Napoleon usoudil, že může některé posádkové pluky z Angers, Nantes, Rennes a Vannes předisponovat k observačním sborům, z nichž se zvolna tvořily výše uvedené armády k obraně hranic. Jenže šlo o omyl, o špatný odhad nálad vesničanů, kněží i aristokratů, kteří v sobě všichni od návratu Bourbonů živili touhu po pomstě za to, co jim „modří“, tedy revoluční vojáci a jejich následovníci, způsobili. Na výzvu vévody z Bourbonu, aby přišli pod jeho prapor, jich odpovědělo jen pár, a přesně to prefekty, velitele vojenských okruhu i samotného císaře v Paříži zmátlo. Jemu samotnému se nebylo co divit, občanskou válku v Bretani, Poitou i Vendée ukončil už v letech 1799 a 1800 krátce poté, co se stal konzulem.

Císař Francouzů si vlastně vzbouření na západě přivodil sám vydáním dekretů z 10. a 11. dubna i dalších výnosů, o nichž už byla zčásti řeč. Tyto dekrety nařizovali mobilizaci Národních gard i návrat dovolenkářů k jednotkám a posléze skrytou formou také konskripci odvodního ročníku 1815. Vše dohromady působilo výbušněji než nejohnivější výzvy členů královské rodiny a ve vesnicích vytvářeli muži ozbrojené tlupy, které se z potůčků slévaly do silnějších říček, až z nich byly malé armády. V bretonském Morbihanu dokonce vznikla Armée catholique et royale de Vannes, Vanneská katolická a královská armáda v síle 10 00 mužů, jimž se do čela postavil Louis le Sol de Grisolles, předrevoluční poručík a vůdce, který bojoval už po boku legendárního Georgese Cadoudala. Tento muž prožil ve vězení léta 1804 až 1814 a nebylo divu, že neměl Napoleona v lásce...

„Klid je narušen a bude v ohrožení, jestli se nezastaví přesun válečných batalionů,“ psal 14. dubna z Rennes generál Caffarelli a o šest dní později Davoutovi ještě naléhavěji hlásil:

„Jestliže stáhnete jednotky, vypukne revolta. V Bretani je armáda potřeba!“

Situační hlášení z Nantes a Angers varovalo:

„Jestli nebude odchod jednotek zastaven, budete jich se muset pak poslat trojnásobek.“

Jenže ministr války žádné přesuny nezarazil, neboť hranice byla ohrožena mnohem více a on potřeboval vojáky tam. Místní velitelé se mohli opřít jen o trochu posílené jednotky žandarmerie nebo o Národní gardy, v hrozící občanské válce dosti nespolehlivé.

Netrvalo dlouho a chouani, jak se těmto svého druhu partyzánům říkalo, přešli do útoku. Čtrnáctého května přepadlo 800 mužů z Vendée pod velením jistého Roberta, který si sám říkal markýz de Carrabas (což je ve francouzštině jméno zvířecího hrdiny Perraultovy pohádky Kocour v botách), několik přístavních městysů a o dva dny později jim sem lodě dopravily 2000 mušket s milionem nábojů. Náklad poslal z Londýna Louis de La Rochejaquelein jeden ze dvou mladších bratřím chouanského vůdce Henriho, padlého roku 1794. Patnáctého května povstalo na 25 000 venkovanů v oblasti, jíž se říkalo Vendée militaire, Vojenská Vendée; šlo o prostor vytyčený zhruba městy Nantes, Angers a Luçon, v jehož srdci ležel Cholet, místo největší porážky chouanů z roku 1793. O dva dny později svedli Auguste de La Rochjaquelein (bratr Louise de La Rochejaquelein) a Simon Canuel s 2000 muži tzv. bitvu u Châteletu, měli ovšem tak málo zbraní, že je mnohem menší jednotka plukovníka Prévota (1200 mužů) rozehnala. Nantes samotné, kam prchali vlastníci tzv. národních statků, tedy ti, jimž revoluční přerozdělení vyneslo konfiskované majetky, a Napoleonovi příznivci, sice držel generál Charpentier, bál se však, aby útok povstalců nedobyl hrad, kde měl čtyřiašedesát děl s municí všeho druhu. Tento muž dokonce porušil Davoutův rozkaz a na vlastní zodpovědnost zakázal přesun 15. a 26. řadového pluku na východ.

Císařští se pokoušeli povstání potlačit, byli však slabí, a když jim docházela munice, ustoupili 20. května na Angers a Saumur. Krátce nato v povstalci v ovládnutém Choletu přijali Louise de La Rochejaquelein, jenž připlul z emigrace domů, za svého generalisssima. Bylo to zvláštní a pro zkušené roajalistické generály Suzanneta, Andigného či Autichampa nejspíš ponižující, neboť markýz sice nesl slavné jméno, jež se dík jeho staršímu bratru stalo symbolem odporu, jenže na válkách ve Vendée, vedených do roku 800, neměl nejmenší podíl… Král si ho ale v Gentu vybral, dal mu příslušný glejt a ostatním nezbylo než se podřídit

„Je to válka jak z roku třiadevadesát,“ psal zatím do Paříže zoufale generál Charpentier, Delabordův podřízený, a jeho kolega Biggarré, veterán od Slavkova, písemně varoval:

„Rennes je v nebezpečí, mám kolem sebe deset tisíc povstalců. Zakrátko budu potřebovat šest stovek mužů jen na doručení depeše z Rennes do Angers.“

Energický Jean-Pierre Travot, další z Delabordových generálů, sice přešel do protiútoku a sebral „bílým“ muniční konvoj, i on ale 19. května hlásil, že dodávky zbraní pro povstalce každým dnem rostou:

„Kdybych měl včera 1200 mužů, zničil bych všechny ty zatím špatně vyzbrojené bandy. Budu je mít zítra, to už ale stačit nebude. Žádat o posilu 10 000 mužů není ničím přehnaným.“

Z Paříže však přišla místo vojáků Napoleonova odpověď:

„Všechny jednotky jsou potřeba na hranici a vítězství na severu přinese pro vnitřní klid více než pluky, které bychom na západě nechali.“

Kolem 15. května ovšem císař uznal, že na západě je třeba jednat, a vydal instrukce k vytvoření tzv. Západní armády (či Armády Vendée nebo také Loiry), do jejíhož čela jmenoval generála Lamarqua; důvody pro toto jmenování i skladbu oné armády, jež měla sotva sílu sboru, jsme uvedli už výše. Lamarque tak fakticky vystřídal s okamžitou platností odvolaného Delaborda (provizorně zastupovaného Corbineauem), o němž se Napoleon vyjádřil, že je příliš měkký... Instrukce novému veliteli říkaly, ať neváhá vysídlit z Vendée do Burgundska, na opačný konec Francie, každého, kdo mu bude jako potenciální povstalecký vůdce či tribun podezřelý. Výnos nařizoval, aby se z povstaleckých krajů do dvou týdnu vystěhovali všichni předrevoluční šlechtici, jinak s nimi bude nakládáno jako s podněcovateli vzpoury, a jiné nařízení zavádělo vojenské tribunály, které měly soudit každého, kdo bude přistižen se zbraní v ruce. Na vůdce počínaje de La Rochejacqueleinem byly vypsána odměna, jejich statky měly být srovnány se zemí a rodinní příslušníci zadrženi jako rukojmí. Současně císař zapojil do hry muže, kterému sice nedůvěřoval, o jehož schopnostech ale nepochyboval, policejního ministra Josepha Fouchého. Jeho agenti začali vzápětí odvádět tiší, byť nejspíš důkladnější práci než Delabordeho bataliony.

De La Rochejacqueleinovi rebelové zatím soustřeďovali síly, byť ze 14 000 slíbených pušek z Anglie dostali jen dvě tisícovky a děla jim chyběla. Části dodávek se zmocnil generál Travot, část se zpozdila, přesto ale proti napoleonským jednotkám pochodovala mohutná síla, sbory generálů Suzanneta a Sapinauda s Charettovou divizí. Vše mířilo na Aizenay, aby tudy vtrhlo do Napoléon-Vendée (což bylo pro změnu označení té části Vendée, která zůstala císaři věrná), a generál Travot jim v tom byl odhodlán se svou divizí zabránit stůj co stůj. Do Aizenay dorazil 20. května v jedenáct večer, jeho předvoje zjistily, že před městem není ani jediná roajalistická hlídka a útočné kolony tedy vyrazily kupředu. Padlo pár vstřelů, které bezstarostné chouany v domech vyburcovaly, jenže vybíhali ven jak poděšené stádo ovcí, dezorientovaní a s pramalou vůli bojovat. Jedni stříleli po druhých a nikdo pak nevěděl, zda La Rochejaqueleinova švagra i mladého Charetta smrtelně zranili Travotovi vojáci, či jejich vlastní lidé! Pranice, kterou těžko nazvat bojem, trvala dvě hodiny, během nichž se povstalci rozutekli do lesů a Travot město obsadil. To mělo za následek, že řada deprimovaným vesničanů povstaleckou armádu opustila a vydala se raději domů. De La Rochejaquelein, jehož osm tisíc mužů uteklo před tisícovkou vojáků, ovšem nesl prapor vzpoury pyšně dál a je jen málo příkladů, kdy poražený vůdce vítězi psal něco podobného těmto řádkům:

„Jako vrchní velitel velké armády Vendée vám přikazuji, abyste se ke mně odebral a podrobil se mým rozkazům. Pokud vytrváte ve své zradě, budete jako zrádce a rebel ztrestán“

Bylo by zajímavé vědět, jakými slovy osmačtyřicetiletý generál Jean-Pierre Travot, baron císařství a veterán Poloostrovní války, tento list komentoval, roku 1816 se ale hrozby splní a jeho odsoudí královský soud na dvacet let vězení. Statečný voják ztratí rozum a zemře roku 1837 v útulku pro choromyslné…

Po porážce u Aizenay povstání uhasínalo a de La Rochejaqueleina jeho generálové přesvědčovali, ať všeho nechá, nebo alespoň další kolo odloží do doby, kdy spojenci zahájí s Napoleonem válku. Vůli k odporu navíc nahlodával Fouchého agent Malartic, jenž navrhoval jednání a sliboval předákům císařský pardon. Roajalističtí vůdci byli ochotni o tom diskutovat, markýz však ne a domníval se, že vše vyřeší tím, že Sapinauda, Suzanneta i d’Autichampa zbaví velení!

„Za to, že k podlé neposlušnosti přidali nečernější zradu a nastavili uši k dohodě s tyranem, pustošícím Francii,“ stálo v jeho rozkazu.

On sám vyrazil z Croix-de-Vie na pobřeží, kde se z HMS Superb vykládala další dodávka zbraní, a pranic nedbal, že na něj pochoduje Travotova kolona. Mezi ní a jím sice stály roajalistické síly hraběte de Suzannet, ten však odmítl bojovat a uhnul „modrým“ z cesty. Navečer 2. června už práskaly u mořského břehu při řece Ligneron výstřely a v nedaleké vsi Saint-Gilles-de-Vie se rozhořely přestřelky. Jedna kulka tu ukončila život generála Pierre-Andrého Grosbona, kterého jakýsi chouan sestřelil z jeho pozorovatelny na zdejší zvonici zvonice.

Obránci se zatím drželi, neboť proti nim postupovaly jen jednotky umírajícího Grosbona, většinou Národní gardy, de La Rochejaquelein však navečer usoudil, že by se měl obávat Travotova úderu z boku, načež nařídil vykládku zbraní přerušit a zahájit ústup do mokřin, kde ho měly skrýt mokřiny a rákosí oblasti Marais. Tam jej i jeho spolubojovníky dostihla 4. června brigáda generála Estèva a chouani se postavili na tak zarputilý odpor, že generál nařídil předstíraný ústup (byť to vždy představovalo riziko, neboť jej mohli vojáci pokládat za pravý a propadnout panice), jimž chtěl nepřátele vylákat na otevřený terén. Nezkušení venkované podlehli klamnému dojmu, že vyhrávají, skutečně vyrazili ke statku Mathes, kam vojáci couvali, spatřili tu však seřazenou a k salvě připravenou infanterii bez nejmenší stopy zmatku. Salva nepadla, pěchota vykročila se vztyčenými bodáky a houfy před sebou doslova smetla. Rochejaquelein, jenž byl na křídle, nařídil svému náčelníku štábu Canuelovi (bývalému republikánskému důstojníkovi), aby prchající zastavil a shromáždil, načež sám vyjel na výšinku či dunu, odkud chtěl mít výhled. Ocitl se na dostřel karabiny od protivníků a poručík Lupin od pařížských žandarmů, který jej poznal, nařídil, ať na něj jeho muži pálí. Pak už viděli mladého markýze jen padat z koně, sledovali, že vstal, pokřižoval se a definitivně klesl tváří k zemi. Žandarmové k němu doběhli, pobrali listiny, které měl u sebe, a tělo po boji zahrabali. Tím vlastně celá revolta ve Vendée skončila, vesničané se doslova přes noc rozešli domů, leč všichni tři destituovaní generálové, Sapinaud, Suzannet i d’Autichamp, prohlásili, že hodlají bojovat dál, i když to byla spíše deklarace, která je měla očistit z obvinění ze zrady, nedávno vzneseného teď už mrtvým Rochejaqueleinem. Až na Augusta, jeho bratra, chtěli všichni vůdci Vendéeských čekat na první bitvy na východě a, řečeno s Houssayem, zastrčili meče do pochev. Poslali venkovany domů, nechali Lamarquovi na pobřeží čtyři do písku zabořená, z anglické lodě nedávno vyložená děla a až do 16. června udržovali jakési nepsané příměří. Vyburcoval je z něj Auguste de La Rochejaquelein, kterého vzdálený král jmenoval jeho vrchního velitele do funkce major-général. Ten chtěl všechny královy přívržence svolat do oblasti Marais, do terénu svrchovaně příhodného pro partyzánskou válku, jemu podřízení tři generálové ale projevili pramalý zápal a vše šlo do ztracena. Z hlediska věci roajalistů to byla škoda, neboť v Marais shromážděné síly, jakkoliv nedisciplinované a špatně vyzbrojené, by muselo vyhánět nebo poutat dvacetitisícové pravidelné vojsko. Takto generálu Lamarquovi postačila jedna mobilní kolona; ani celou svou armádu v síle sboru nasazovat nemusel. Sapinaud, Suzannet i d’Autichamp měli na druhé straně a ze svého hlediska pravdu, když otáleli, neboť dva dny nato, 18. června, se u Waterloo rozhodlo o všem a další povstání už nebyl třeba...