neděle 30. ledna 2011

KÝM JE PRO VÁS NAPOLEON? (POTŘETÍ)

Přítel Michal Šťovíček mi poslal následující řádky, které mínil jako komentář k mému příspěvku Kým je pro vás Napoleon (ze 14.06.2010), a dodal, ať si s ním dělám, co chci, což činím. Je podnětný, mohl by vzbudit vaše reakce, a navíc tak obsáhlý, až by se do komentářů možná ani nevešel, přičemž by tam zanikl, což by byla škoda! Takže tady je jen s mými úpravami do mezititulků a mojí otázkou: co vy na to?:

Dovolím si se zpožděním zaplést do diskuze a vyjádřit se nekoherentně k několika myšlenkám:

1. Napoleonovy agresivní války:
a) nezapomínejme, že evropské monarchie se na revoluční i napoleonskou Francii vrhly vždy jako první a vrhaly se na ni neustále, Přičemž se také nerozpakovaly agresivně vstupovat na francouzské území
b) nejsem stratég, ale domnívám se, že žádná obranná válka proti koalici se nedá vyhrát tak, že budete jen sedět za svými hranicemi a doufat, že nepřítele na hranicích zastavíte a pak ovšem jen budete u hraničních patníků sledovat, jak se formuje k dalšímu promyšlenějšímu útoku, nebo budete riskovat, že ho nezastavíte a budete muset válčit na vlastním území se snadno představitelnými důsledky. Jak známo, nejlepší obranou je vždy a všude útok. Napoleonova strategie byla v souhrnu překvapit a zničit ozbrojené síly nepřítele, který mu vyhlásil válku, k tomu však nemohl čekat za Rýnem, až se mu ve Francii objeví celá koalice a on bude proti ní muset válčit doma? Porazili a porazili by snad Sověti a ostatní Spojenci Hitlera tak, že ho ze svého území vytlačili a pak se na svých hranicích zastavili a nepokračovali v ofenzívě až do Berlína? USA přece válčily proti Hitlerovi i proti Japoncům výhradně na cizím území, jinak by s touto teorií byly vůbec nemohly do války vstoupit a Hitler i Japonci by to byli vyhráli na celé čáře. Já osobně si nedělám iluze, že kdyby byl Napoleon projevil ochotu neválčit, že by mu Anglie a ostatní monarchie podaly ruku na usmířenou a řekli „Tak jo, milí Francouzi, odpusťme si co jsme si, žijte si tam u vás po svém, my Vás Veličenstvo bereme mezi sebe, čert vem Bourbony, a dokonce nám sem můžete jezdit přednášet o té vaší revoluci“?
c) na čem že se to usnesl Vídeňský kongres? = že bude potlačovat jakékoli liberální hnutí na kontinentální Evropě... což taky celkem svědomitě činil a rozhodně ne jen diplomacií - viz francouzská intervence ve Španělsku hned v r. 1822-1824, kdy byly karty obrácené: na straně reakce stála Francie, kdežto Španělé chtěli aspoň trochu svobody. Mimochodem: proč tentokrát Španělsko nepovstalo proti cizím interventům jako jeden muž? - viz níže bod 4.)
d) dnešní historici a pseudohistorici a vůbec většina „obyčejných“ Evropanů se zhusta dívají na dějiny i na současnost výlučně pacifistickým pohledem 21. století a žijí v iluzi, že zlu se nemělo a nemá odporovat a všechno se dalo a dá řešit mírovými konferencemi. Na to, jak řešit situaci, kdy jedna strana jednat nechce, ještě nepřišli. Pro příklad dnešní zkreslené optiky odbočím např. k husitství: dnes se šmahem poukazuje na to, že husité vypalovali, loupili, vraždili atd. Nikdo už nepřizná, že jejich domácí i zahraniční protivníci jednali naprosto stejně, a že středověk byla doba vůbec všestranně krutá, v níž život obyčejného člověka takřka nic neznamenal a která si na mírová jednání a mezinárodní spolupráci nijak nepotrpěla. Nikdo taky nepřišel s teorií, co tedy měli husité dělat, aby zachovali domácí i mezinárodní mír, popřípadě co měli dělat jejich protivníci. Mimochodem, tím, že husité jen pasivně odrazili první křížové výpravy a pak zůstali doma, nijak nezabránili tomu, že se formovaly další a další křížové výpravy. O Zikmundovi se přitom dnes mluví hlavně jako o schopném státníkovi a diplomatovi - proč jeho pan Neff nepřirovnává k Hitlerovi, když jeho cílem bylo ovládnout Čechy a „kacíře“ vyhladit, přičemž jeho vojska tu vraždila a loupila všude, kde se objevila, a kacířem mu byl paušálně a priori každý Čech a i se svými stoupenci v Čechách vesměs jednal jako s „občany druhé kategorie“?

2. Kontinentální blokáda
Bezesporu hlavní Napoleonova chyba: neuvědomil si, že Evropa se bez Anglie neobejde, stejně jako se Anglie neobejde bez Evropy. Jenže on asi po Trafalgaru ani jiné řešení neměl. Jak známo tehdy i dnes, tehdejší anglická rozpínavost neměla mezí a kde na to Anglie se svou malou armádou stačila, tam ji bez rozpaků použila (boj o Ameriku, Indie, později búrské války apod.). Francii i jiné evropské země přitom viděla z ekonomického hlediska takřka výhradně jako svá odbytiště, nikoli jako rovnocenné obchodní partnery. Anglie a Francie byly holt „dědičnými nepřáteli“ od raného středověku a pochybuju, že by to Napoleonova mírumilovnost změnila. Regulérní Amienský mír Anglie porušovala zcela vědomě a zejména odmítala tolerovat, že Francie si hodlá podržet své dosavadní kolonie, až opět vyhlásila Francii válku. Měl snad Napoleon beze všeho přenechat francouzské zámořské kolonie Anglii? Proč se nevyčítá W. Pittovi mladšímu, že nebyl konciliantní mírotvorce?

3. Národní protifrancouzská hnutí:
Ano, „vývoz revoluce“ ztroskotal i mnohem později... Na druhou stranu, aniž bych chtěl kterékoli národní hnutí či odboj proti interventům/okupantům znevažovat, podotkl bych, že tato národní hnutí byla svým způsobem protismyslná či spíše paradoxní. Jeden z nejzaostalejších států v Evropě = Španělsko se vzbouřilo v podstatě proto, že tam prostí lidé s mozky „vymytými“ církví si žádný pokrok ani nedokázali představit, své panovníky měli za bohem seslané a každého Francouze jim církev od počátku líčila jako bezbožného Antikrista. Církev tam také byla inspirátorem a vůdčí silou guerilly, neboť dobře věděla, co jí od eventuelní vlády liberální Francie či jen pouhé „revoluční nákazy“ hrozí. Jinak byla církvi rozhodně jakákoli národní myšlenka cizí a zde ji jen dokázala obratně využít. Samotná španělská hrdost by asi celonárodní povstání nevyvolala. Totéž se v menší míře týká Pruska a národů Rakouska, které tak paradoxně bojovaly v konečném důsledku za své feudální pány, natož pak prostých Rusů, kteří neviděli za horizont své vesnice a ve své negramotnosti tak urputně a „uvědoměle“ hájili své samoděržaví, které s nimi zacházelo jako s podlidmi. Jak se dal v tomto bodě celý národ ovládnout a jak přinejmenším tenkrát musely zásadní výzvy k povstání přijít shora, vidíme ve Francii r. 1814: podle vší logiky tam mělo/mohlo vypuknout (celonárodní?) povstání proti rusko-rakousko-pruským interventům, ale Napoleon řekl „Ani nápad“ a bylo ticho... Kdyby byl řekl „Národe do zbraně, vlast je v nebezpečí“, možná by bylo leccos jinak?... Celá Francie sice měla válčení dost a válkami utrpěla a měla zájem na jejich ukončení atd., ale to snad ostatní národy taky? Dále myslím, že Napoleon při svých válečných taženích nikdy neviděl v tom kterém státě všechny jeho obyvatele automaticky jako nepřátele, které je třeba pobít či zotročit, a za nepřítele pokládal až toho, kdo se mu postavil na ozbrojený odpor - chtěl bojovat od počátku do konce jen proti „vládním špičkám“ a jejich pravidelným armádám. To, že jeho vojska bezohledně rekvírovala, ukládala výkupné, popřípadě se dopouštěla „politováníhodných přehmatů“? A že ve Španělsku oplácela krutost krutostí? Která dřívější nebo tehdejší armáda to nedělala? Pan Neff by se při vší úctě měl držet toho, čemu rozumí nejlíp = fotografování, IT atd. a nepouštět se bez hlubších znalostí do nesmyslných historických exkurzů...

4. A moje hodnocení Napoleona?
Domnívám se, že v souhrnu je Napoleona třeba hodnotit kladně. Před jeho státnickým i vojenským uměním je nutno bezvýhradně smeknout. Lze ho samozřejmě z dnešního pohledu za leccos kritizovat a leccos mu vytýkat, jenže dneska je chytrej každej... Dokázal to, co nedokázal snad nikdo před ním ani po něm, ani jako státník, ani jako vojevůdce. Na své vzestupné dráze a na svém vrcholu (a možná i ještě nějakou dobu po něm) to byl jeden z nejfantastičtějších mozků lidstva s výdrží, energií a pracovitostí robota. Později dělal chyby jako politik i jako vojevůdce, a doplatil na ně, to ovšem rovněž mnozí před ním i po něm. Jakýmsi důkazem jeho stěží uchopitelné velikosti je to, že ještě bezmála 200 let po jeho smrti se o něm vedou disputace jako snad o žádné jiné osobnosti v dějinách. A že pro Francouze přes všechny jejich případné výhrady je nakonec pořád jejich dějinným velikánem a symbolem francouzské velikosti, byť nakonec třebas jen proto, že žádný jiný národ takového velikána nemá. Bez Napoleona by si Francii ani dějiny Evropy už nikdo nedokázal představit, jinou takovou osobnost v dějinách hned tak nenajdeme. Žádný z předchozích, snad v něčem částečně srovnatelných evropských vládců (Ludvík XIV., Karel IV. aj.), navíc nezačínal od nuly jako chudý ostrovan, nýbrž již při narození měl trůn takřka jistý. Dlužno ovšem podotknout, že bez Francouzské revoluce by Napoleona nebylo, za monarchie by skončil nanejvýš jako schopný řemeslný voják, možná až v hodnosti maréchal de camp, ale víc těžko. Který jiný panovník také po sobě zanechal takové dílo, že i po 200 letech slouží za základ jeho státu? Myslím, že v tomto bodě s ním snese srovnání jedině G.Washington. Alexandr Veliký byl možná větší dobyvatel co do plochy území, ale jeho dílo ho přežilo jen o pár let. Kromě toho Alexandrovy dobyvatelské metody byly podstatně brutálnější až nelidské (ovšem v jeho době zcela běžné, vytýkají se mu také právě až dnes). Napoleon jako vojevůdce nejspíš nemá sobě rovna - všichni význační a vítězní vojevůdci před ním válčili v mnohem menším měřítku, s mnohem méně početnými armádami i protivníky. Ti, kdož vítězili po něm, jednak již měli zcela nesrovnatelné podmínky (vojenská technika), jednak se všichni naučili základy válečného umění právě od něho. Utrpěl i porážky, jenže každý z vojevůdců před ním také bitvy vyhrával i prohrával, a na jeho konečnou porážku se musela spojit celá Evropa, která ho spíše než vojenským uměním udolala prostou přesilou. Jediný vojevůdce v dějinách, který za několik let válčení nikdy neprohrál a kdo se Napoleonovi vyrovnal vynalézavostí, byl snad jen Jan Žižka, ale ten válčil sotva 5 let, stejně jako i mnozí vítězové moderní doby válčili nesrovnatelně kratší dobu než Napoleon. Takže ho můžeme opodstatněně kritizovat a polemizovat, co kdy měl a neměl dělat, přičemž Napoleon nám docela dobře může na všechny naše kritiky jeho činů říct: Tak pojďte a udělejte to líp, neboli nám položit otázku, kterou nám nedávno ve zcela jiné souvislosti položil jeden malý český Napoleonek řečnických pultů: Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás na to má?

5. Na závěr drobná faktická poznámka ke komentáři roman.ricka ze 17.6.2010 o názvech ulic:
Ono se těžko pojmenovává ulice či cokoli po vlastních poražených vojevůdcích, natož pak po velitelích wehrmachtu, byť by jinak byli charakterově bez vady. Ovšem v Dusseldorfu a v bavorském městě Erlangen je Erwin-Rommel-Strasse, v Augustdorfu a v Dornstadtu jsou po Rommelovi pojmenována kasárna bundeswehru...
A všimněte si, že v pařížských bulvárech a ulicích, pojmenovaných po Napoleonových maršálech a generálech chybí jedno jméno: Bernadotte. Jediné město v celé Francii, které si trouflo po něm pojmenovat ulici, je jeho rodné Pau.

30 komentářů:

Martin Vavricek řekl(a)...

Napoleon už není nějaký čas mezi živými, ale dovolím si mu dát příležitost reagovat na tento příspěvek:
“ma vraie gloire, ce n’est pas d’avoir gagné quarante batailles ; Waterloo effacera le souvenir de tant de victoires. Ce que rien n’effacera, ce qui vivra éternellement, c’est mon code civil, ce sont les procès-verbaux du Conseil d’Etat”
Císař chce říci, že jeho skutečná sláva netkví ani tak ve čtyřiceti vyhraných bitvách, protože ty vymaže Waterloo, ale to co ho přežije, co bude žít věčně jeho jeho Občanský zákoník.
Za jeho vlády vzniklo pět velkých kodexů, ale tento byl nejkvalitnější a do dnešních dnů vydržel z velké části v původní podobě. Napoleonův občanský zákoník přejala řada zemí, kde rovněž platí dodnes. Z evropských kupříkladu Belgie, Nizozemí, částečně Švýcarsko. Z afrických zemí najdeme stopy Code civil v egyptském občanském zákoníku. V Severní Americe je to Quebec. V Jižní Americe můžeme jmenovat Chile, Argentinu nebo Haiti.

Tím chci vším nenásilně naznačit, že napoleonova éra přinesla i mnoho pozitivních věcí, že to není jen vzdálená historie, že ten odkaz je dodnes živý.

Nechám ještě promluvit jednoho z hlavních tvůrců zákoníku, vynikajícího francouzského právníka, Jeana-Etienna Marie Portalise: “Sous Bonaparte, tout le bien devient possible et facile. Je suis toujours étonné du génie de cet homme...” (Pod Bonapartem je vše možné a jednoduché, vždy jsem ohromen genialitou tohoto muže...) Nutno podotknout, že Napoleon si Portalise také velmi vážil. Původní název zákoníku Code civil změnil na Code Napoleon týden po Portalisově smrti na přelomu srpna a září roku 1807.

roman.ricka řekl(a)...

Rommela berou Němci jako postavu protinacistického odboje, ačkoli se jí účastnil jen okrajově, skoro vůbec. Proto snad má ulici.
Asi to bude stát od státu jiné. Například Jan Žižka, spolu s husity, je třeba pro lidi ze zahraničí bandita lupič a my ho máme jako hrdinu třeba i na bankovkách.
Bernadotte, ačkoli toho pro Francii také učinil dost, na konec vytáhl proti Napoleonovi do boje, i když se ho moc účastnil nechtěl, s vidinou možnosti usadit se na jeho trůně. Taky bych po něm ulici nepojmenoval, ani slepou :-) nehodí se do krámu.

Anonymní řekl(a)...

Proto jsem se také o Napoleonovi vyjádřil že dokázal položit základy státu jako snad nikdo... Samozřejmě, že to nemohl dokázat sám, na to měl naštěstí kvalifikovaný aparát, ale v konečném stádiu rozhodoval on.
Rommel byl vůbec postava mnohotvárná, jeho vojevůdcovská dráha je koneckonců velmi podobná Napoleonově = samá brilantní vítězství a ke konci porážka (El-Alamein = Lipsko, Itálie = Elba, Normandie = Waterloo...). Na rozdíl od Napoleona ovšem nebyl svým pánem, v Africe prohrál hlavně proto, že Hitler mu odmítl jakékoli posily a Angličané mu odřízli zásobovací cesty, v Evropě pak o strategii rozhodoval Hitler. Kromě toho Rommel byl typický "zelený mozek", který by byl asi neměl schopnost zastávat jakoukoli politickou úlohu, s níž pro něho někteří počítali. Lze si však klást otázku, jak by se vše na Západní frontě vyvíjelo, kdyby ho zranění nevyřadilo z boje. Ohledně spiknutí proti Hitlerovi - polní maršál von Kluge také o spiknutí věděl a spiklence neudal, jeho sebevražda však byla spíš únikem před odpovědností, proto po něm není pojmenováno zhola nic...
Názory ciziny na Žižku jsou podobně "fundované", jako názory onoho amerického učitele na Napoleona, o němž se na toto téma mluví na jiném místě.
MiŠ

Theodor řekl(a)...

Mám za to, že analogie jsou velmi užitečná věc, pokud jde o objasnění vlastního názoru, ale slabá, pokud by se mělo jednat o argumentaci. Tento článek jimi poněkud hýří, to nutně vzbuzuje spoustu námitek.

Ad 1) Napoleonovy agresívní války

ad a) Ne vždy. Ruské tažení začal Napoleon, přestože k válce si z důvodu neplnění Tylžských ujednání mohly najít záminku obě strany. Válka ve Španělsku, počínaje rokem 1808, byla důsledkem Napoleonových intrik a jeho podcenění míry odporu, který svým počínáním vyvolá. Pokud jde o Republiku, válku první koalice vyhlásil Konvent, nikoli Rakousko nebo Prusko, ač lze namítnout, že jen předešel vpádu emigrantských vojsk. Nevyhlášenou bukanýrskou válku proti USA také začala Francie, stejně tak egyptské tažení. Není to trochu moc výjimek? Ani tvrzení o společném postupu monarchií proti republice nelze přijmout bez výhrad – Španělsko jako spojenec Francie naopak zahájilo r. 1801 válku proti Portugalsku.

ad b) Kdyby byl útok „vždy a všude nejlepší obranou“, pak by monarchie byly proti Republice a následně Napoleonovi těmi nejurputnějšími obránci, nemyslíte? „Co by údajně bylo, kdyby …“ je dobré možná jako vyznání víry, ale neobstálo by jako argument – to máte jako by Ondřej Neff prohlásil, že podle jeho mínění, kdyby bývaly velmoci Napoleona včas nezastavily, tak by svůj špinavý rypák strčil třeba až do Číny, Indie nebo Ameriky. V podobném duchu je pro autora ZŠ učebnice dějepisu dostatečným svědectvím o Napoleonových dobyvačných spádech přesvědčení Angličanů, že se s ním nedá dohodnout.

ad c) No a lze se jim divit? Ponecháme-li stranou jejich zištné a sobecké zájmy, nemohli po zkušenostech s revolucí dospět k názoru, že podobným zhovadilostem, jaké přinesl republikánský teror, mohou předejít pouze tak, že v zárodku zadusí každý pokus o změnu? Nemohl být v jejich očích už La Fayette a Mirabeau začátkem, na jehož konci je Marat, Saint-Just a Robespierre?

ad d) Ano, naproti tomu „váleční nadšenci“ žijí zase v iluzi, že vítězství jim přinese kýžený mírový stav a nestane se pouze pohnutkou pro brzkou příští válku. Oboje má zkrátka „svoje mouchy“. Analogie si žádají nejvyšší opatrnost – přirovnání Žižky k Napoleonovi nás sice chytne za vlastenecké osrdí, ale při bližším zkoumání bychom mohli dospět také k názoru, že „boží bojovníci“ měli „světonázorově“ blíž k povstalcům z Vendée než ke generálu Bonapartovi, který proti nim ve službách Republiky nevytáhl - navzdory rozkazu! - snad jen proto, že mu občanská válka na rozdíl od zahraniční neskýtala takové vyhlídky na služební postup. Ale možná by někomu svým svatým zaujetím připomínali naopak Robespierra, proroka dokonalosti, který své království Rozumu nakonec neváhal uskutečňovat gilotinou a puškami jako právě Žižka to Boží na Zemi ohněm a mečem. Označit pak španělské záškodníky za selské hňupy s církví vymytými mozky by asi Španěla rozčílilo obdobně jako Čecha tvrzení o Žižkovi coby zfanatizovaném lapkovi.

TG

Theodor řekl(a)...

Ad 2) Kontinentální blokáda

Zdráhám se označit tento Napoleonův nápad za chybu. Možná postup a způsob jeho provádění, lpění na důsledném dodržování (a jinde zase udělování výjimek) i v případech, kdy se neosvědčoval nebo přinášel zásadní neblahé důsledky, např. nepřátelství potřebných spojenců. Není tolik problémem, kdo se bez koho obejde či nikoli, nýbrž zda si kdo nechá líbit vnucování cizí vůle. Nezdá se mi, že by se velmoci ve svém obchodním či koloniálním počínání příliš odlišovaly. Spíše bych řekl, že jakmile měl někdo moc, neváhal ji použít k prosazení svých zájmů bez přílišných ohledů na druhé.

TG

Theodor řekl(a)...

Ad 3) Národní protifrancouzská hnutí

Možná překvapím, když řeknu, že ani Republiku ani Napoleona bych nepodezíral z nějakého záměrného „vývozu revoluce“, „universálního císařství“ nebo „pokrokových“ či „podvratných“ idejí. Republikáni (přesněji girondisté) vyhlášením války řešili vnitrostátní problémy: především doufali, že válka odhalí „skryté nepřátele republiky“, které si předtím nadělali do jisté míry sami svým vlastním počínáním. Hesla jsou jedna věc, skutečné pohnutky jiná. Napoleon se přes svůj odpor vůči „ideologům“ opíral zejména o nacionalismus, který nazýval vlastenectvím, ale stěží tímto zamýšlel vyvézt nějakou lásku k Francouzům. Nacionalismus se mu – ovšem bezděčně – povedlo vyvézt vcelku spolehlivě. Panu Neffovi bych se neodvažoval radit, čemu by se měl nebo neměl věnovat, ale byl bych velice rád, kdyby vše, co dělá, dělal řádně a poctivě. Povrchnost a zbrklost jeho úvah o Napoleonovi taková, bohužel, není.

TG

Theodor řekl(a)...

Ad 4) Moje hodnocení Napoleona

Už dříve jsem napsal, že N. pokládám za poměrně osvíceného despotu. Mohl bych hodnotit jednotlivé Napoleonovy skutky, snad i některé jeho povahové rysy, ale nesvedu žádné hodnocení celkové. Na jednu věc, která tu nezaslouženě dosud nepřišla na přetřes, bych však přece jen upozornil: na Bonapartovu pohotovost posloužit mocným, pokud to zároveň prospěje jeho kariéře. Se vzácnou a pozoruhodnou nestranností by – podle jeho vlastního vyjádření – rozstřílel radikálně revoluční sebranku, jež přišla zajmout krále Ludvíka XVI. do Tuilerií, stejně jako to později vskutku učinil s royalistickými vzbouřenci, kteří se postavili proti machinacím, jimiž si nevolitelní „zástupci lidu“, thermidoriánští lupiči a darebáci, hodlali zajistit poslanecká místa, seznavše, že je „hlas lidu“ v nejbližších volbách pošle pryč od válu, potažmo od koryta.

"Tož tak zme my."
TG

Jiří Kovařík řekl(a)...

Od Jakuba Samka, který má možná problémy s vložením komenáře, mi přišel mail s odpovědí na to, co psal "TG". Tady je:

Ad ad 1) :-)

Trochu moc výjimek, říkáte. Leč válka 1. koalice se z věci vymyká a nelze ji mít jistě Napoleonovi za "zlé" (což netvrdíte, já to jen výslovně uvádím); tažení do Egypta proběhlo v rámci nepřerušené války, v níž byla Anglie s Francií od 1. února 1793 (válku vyhlašovala Francie). Nevyhlášenou "bukanýrskou válku" bych, s dovolením, nebral v potaz, a výsledkem je? Španělsko jako příklad velmi složitý a Rusko jako jediný přehledný příklad, v němž Napoleon coby hlava státu vyhlašuje válku evropské mocnosti, jinými slovy pokračuje v politice po selhání mírnějších prostředků jinými, tak jako tolikrát v minulosti jiné mocnosti vůči Francii.

Řekl bych, že ty výjimky jsou skutečně velice vzácné. A současně připouštím, že se pod každým z konfliktů Napoleon nemálo spolupodepsal, až na výjimky však ani z poloviny, dá-li se to takto "počítat".

"naproti tomu „váleční nadšenci“ žijí zase v iluzi, že vítězství jim přinese kýžený mírový stav a nestane se pouze pohnutkou pro brzkou příští válku. Oboje má zkrátka „svoje mouchy“"

Tuto "mouchu" však těmto vámi tak nazvaným "válečným nadšencům" přisuzujete vy. Já bych mluvil o realistech, počítal bych se mezi ně, a byl bych velice daleko dojmu, že válka může problém vyřešit definitivně, protože dějiny jednoduše jsou sledem problémů a konfliktů, jež se přelévají jeden do druhého, a ty, jež odezní, jsou záhy nahrazeny jinými.

Hodnotit thermidoriány jako lupiče a darebáky máte jistě právo. Jedna věc je, opět, reálná politika, druhá pak ideje, a třetí nakonec pouliční nepokoje a manipulace davu. Neshledávám v Napoleonově postoji pranic nekonzistentního, naopak, palba do "levicového" davu v Tuileriích i do "pravicového" během vendémiairu nedaleko je jedno a totéž. Máte další příklad, kdy Napoleon slouží mocným, patrně proti svému přesvědčení, resp. bez přesvědčení? Nedlouho po vendémiairu vede v Itálii bez jakékoli konzultace s "mocnými" vlastní zahraniční politiku.

Jinak souhlasím se vším, co píšete o vývozu lásky k Francouzům. Ano, Napoleonova Evropa je Evropou, kde stojí zájmy Francie nad vším ostatním. V kontextu doby to s sebou nese mnoho dobrého, ale zcela přirozeně a pochopitelně to naráží na legitimní odpor.

Nicméně bych si dovolil tvrdit, že nebýt nadšení cara Alexandra a neopatrnosti císaře Františka v roce 1805 či slepé naivity pruského krále v roce 1806, a současně Napoleonova nadání v kombinaci se skvělou kondicí francouzské generality v těchto letech, o úloze Francie v Evropě bychom takto nemohli hovořit. Příležitost udělat z Francie evropského hegemona vznikla ne Napoleonovou vůlí či jako cíl jeho politiky, ale jako výsledek střetnutí, na důvodech jejichž vzniku neměl ani poloviční podíl.

Anonymní řekl(a)...

Odpovědi na komentář pana Theodora/TG:

Vracím se chtě nechtě ke své poznámce, že dnes se celá minulost posuzuje z dnešního pohledu a nebere se v úvahu stav tehdejší etapy vývoje společnosti.
ad 1)
a) válka proti Rusku - Rusko zkrátka a dobře porušovalo spojeneckou smlouvu, kterou dobrovolně podepsalo. Napoleon tedy řešil situaci v duchu tehdejší doby = nikoli z pohledu 21. století, kdy jedna bezvýsledná konvence a konference střídá druhou (což je samozřejmě způsobeno stupněm vyspělosti civilizace, globálním propojením ekonomických i politických zájmů, informačními a vojenskými technologiemi, existencí zbraní hromadného ničení atd. čili faktory, které jsou úplně jinde a nelze je s jakoukoli dřívější etapou dějin srovnávat - Napoleon nemusel brát ohled ani na USA ani na Čínu ani na Islám...). Stejně řešili obdobná porušování smluv všichni panovníci před Napoleonem, v jeho době i ještě nějakou dobu po něm. Přišel/přijde někdo s teorií, jak měla být tehdejší situace řešena, aby se všichni vlci nažrali a všechny kozy zůstaly celé? Napoleonskými válkami se skrytě či zjevně táhne jako červená nit koaliční požadavek návratu Francie do hranic z r. 1792, jenomže to by přece tehdy na Napoleonově místě neudělal žádný panovník, aby se dobrovolně a za nic vzdal území, které „vlastníma rukama“ dobyl, čímž by mimo jiné jen posílil a povzbudil své protivníky (neboť by dozajista jeho protivníky být nepřestali). Nehledě na obrovské vnitřní problémy, které by to ve Francii vyvolalo a které by cizím monarchiím jen udělaly radost. Souhlasím s tím, že Napoleon prosazoval výhradně zájmy Francie - tak ovšem samy za sebe činily všechny evropské říše, pokud mohly, on byl jen o dost razantnější, schopnější a důslednější.
Proti Španělsku - i tam bylo Napoleonovým primárním cílem dodržování kontinentální blokády. Je nesporným faktem, že to vzal za velmi špatný konec a zvolil prostředky, které dnes nelze za chvályhodné prohlásit ani omylem. Na svém názoru o zaostalosti absolutistického Španělska i roli církve ovšem trvám a zajímalo by mě, zda někdo odpoví na moji otázku: jestliže se hrdé Španělsko vzbouřilo proti Napoleonovi, proč se stejně hrdé Španělsko nevzbouřilo proti francouzské agresi v r. 1822?
ad b) nejlepší obrana je útok: Tato teorie ostatně platí resp. praktikuje se i dnes - kromě zmíněné 2. světové války viz např. velmi současné intervence v Kosovu, Iráku a v Afghánistánu. Myslím to v čistě vojensko-teoretické strategické rovině, zcela pomíjím ideové, právní, morální či ideologické stránky konfliktů. Prostě někdo se rozhodne, že jsou ohroženy jeho či spojenecké zájmy tu či onde, a když si druhá strana nedá říct, jde bránit tyto zájmy s mečem či puškou v ruce třeba až na druhý konec světa... Proč Anglie po Trafalgaru nenabídla Francii dvoustranný mír, jak by se slušelo, když bylo zřejmé, že ji Francie už nemůže ohrozit na moři ani na souši, a uzavřela mír až s Bourbony, proti nimž ještě 40 let předtím odedávna bojovala??
MiŠ
Pokračování...

Anonymní řekl(a)...

c) evropské monarchie se proti Revoluci v r. 1792 také skutečně bránily - neuměly to prostě jinak než agresí a válkou! Zcela v duchu feudalismu reagovaly bezprostředně jediným tehdy myslitelným způsobem na likvidaci francouzské aristokracie a zejména na sesazení a zajetí legitimního panovníka, které pro tehdejší absolutistické monarchy a aristokraty byly smrtelnou hrozbou a nemohli si dovolit, aby se beztrestné vzbouření, sesazení a dokonce poprava legitimního panovníka roznesly a staly zářným příkladem pro jejich vlastní národy. O nějakých mezinárodních či dvoustranných mírových jednáních à la 21. století však tehdy oboustranně nemohla být řeč - nějací advokáti, doktůrci apod. nemohli být pro tehdejší feudální diplomaty či panovníky sparingpartnery, a pro představitele Revoluce bylo nemyslitelné, že by měli s nějakými aristokraty a monarchy vyjednávat.
Ad revoluční teror: opět si uvědomme, že za Francouzské revoluce, před níž se Vídeňský kongres tak zaštiťoval, se zabíjelo na obou stranách. Pokud jde o vlastní revoluci a tzv. období Teroru, dovoluji si poněkud cynicky poznamenat, že za celé období revoluce bylo podle dnešních odhadů gilotinováno „pouze“ cca 17 000 osob a jiným způsobem popraveno dalších cca 25 000 osob, čili celkem 42 000. Jelikož v r. 1793 měla Francie cca 26 milionů obyvatel, počet popravených činil cca 0,16 % obyvatelstva celé země. Určitě nic, nad čím by se tehdejší evropské monarchie se všemi válkami a hladomory pozastavily... Jim šlo jedině o to, že byli popravováni a vyháněni právě příslušníci aristokracie a „Bohem povolaní“ panovníci.
MiŠ
Pokračování...

Anonymní řekl(a)...

d) analogie s Žižkou: byla myšlena v čistě vojevůdcovské rovině. Já nepopírám, že Žižka byl to, co bychom dnes nazvali poněkud tendenčně „fanatikem“, ovšem spíš bych řekl pevně přesvědčený o své pravdě a nekompromisní, ale opakuji - to byli všichni jeho protivníci taky. Např. k husitskému volání v prvních bitvách „Bijte, nikoho neživte“ připomeňme známou epizodu z r. 1426, kdy se křižáci před bitvou u Ústí zavázali, že nebudou brát zajatce...
Osobně jsem dost alergický na licoměrné označení Žižky jakožto lapky, snad jen do r. 1408-9, kdy v ilegalitě plenil výlučně rožmberské majetky. Poté, co stanul v čele husitských vojsk, již regulérně válčil - a plenění nepřátelských statků a území bylo tehdy běžnou metodou vedení války a zásobování vojska. Také není známo, že by plenil pro vlastní obohacování, což je pro pravého lapku naopak charakteristické. Jak bychom pak označili takové hrabivce, jimiž byli někteří Zikmundovi stoupenci a věrní katolíci, například Oldřich z Rožmberka, který mj. neváhal padělat ve svůj prospěch privilegia a darovací listiny, převlékač kabátů Jan ze Smiřic a další, kteří za husitských válek výrazně rozšířili svá panství (ale ovšem i někteří zbohatlí husitští, později již jen „husitští“ hejtmané, kteří se však dostali do popředí až po Žižkově smrti - Jakoubek z Vřesovic, Přibík z Klenové...)? Ohledně tolik zlořečeného ničení kostelů a klášterů husity lze snad upozornit na to, že středověk všeobecně u církevních předmětů a staveb nezajímala jejich samotná krása a estetično, nýbrž výhradně účel, a v klášterech viděli husité výlučně nepřátelská „ideologická“ centra, jimiž také byly. A jak jsem se zmínil minule, cena lidského života ve středověku, zejména prostého člověka, byla pramalá. Vypalovalo a upalovalo se na obou stranách. Opět se musíme dívat očima tehdejší doby, nikoli dnešníma...
ad 4)
Poklonkování Bonaparta mocným: podle mého jde o běžný lidský povahový rys za všech dob a na všech úrovních = zalíbit se a šplhat vzhůru... Takových jedinců v dějinách napočítáme neúrekom... Faktem je, že se Bonaparte tehdejší mocenské direktorní sebrance již. v r. 1796 vysmekl a poznal, že se bez mocných ochránců obejde, anžto je mnohem schopnější než oni - od toho roku přestal podlézat komukoli.
Jeho přiznaná všeschopnost střílet do „lůzy“ ať revoluční nebo reakční plyne z traumatizujícího zážitku dobytí královských Tuilerií a zbytečného masakru obránců, kdy jako voják a dělostřelec zároveň musel vidět, že takový živelný masový útok lze v přímém střetnutí spolehlivě odrazit s vlastními minimálními ztrátami pouze kanóny. Proto také 13. vendémiaire hbitě řešil dělostřelbou, čímž mj. ušetřil životy svých vojáků. Civilisty tenkrát ani jindy žádná armáda za regulérní protivníky nepovažovala: nepřítel, který nemá uniformu, byl a je v každé době zákeřník a na toho se nevztahují žádná pravidla či konvence...
MiŠ
Konec

Theodor řekl(a)...

Mezi názorem TG a JS bude pravděpodobně méně odlišností, než by se na první pohled mohlo zdát. S celým prvním, posledním a předposledním i většinou ostatních odstavců souhlasím. Soustředím se proto jen na bod, v němž by se určitá rozdílnost mohla projevit.

Označení „váleční nadšenci“ jsem zvolil v reakci na jednu krajnost, která pacifismu připisuje pouze jakýsi planý a naivní idealismus odtržený od reality, k pojmenování druhé možné krajnosti, která si nedostatečně uvědomuje úskalí řešení sporů násilnými prostředky (a nemusí to být nutně pouze válka). Příkladem, na vysvětlenou: Ukázala se realističtější snaha velmocí hospodářsky a politicky spoutat Německo jako potenciální velmoc po 1. světové válce, anebo (idealistická a pacifistická?) snaha pomoci mu s poválečnou obnovou a začlenit jej do svazku národů po 2. světové válce? K pochopení (a spravedlivějšímu hodnocení) současného pacifismu je nezbytné nezapomínat, na jaké neúspěchy je odpovědí. Špatný idealismus je umanutostí, špatný realismus alibismem, oboje pak – i když v poněkud odlišném smyslu – bezohledností.

Thermidoriány jsem nazval lupiči a darebáky, přestože i mezi nimi se – věřím - vyskytovali poctiví lidé, jelikož se mi zdálo, že tu začíná vznikat obraz ubohé, pokrokové republiky (či vznešeného císaře) zlovolně napadané ze všech stran zpátečnickými tyrany, a chtěl jsem, aby zazněl jiný možný hlas. Uvědomuju si však, že věc se zákrokem jak proti republikánským tak proti royalistickým vzbouřencům není vůbec jednoduchá, jak správně naznačujete.

Čímž se konečně dostávám zpět k Napoleonovi. Ani já si nemyslím, že by jeho postoj nebyl soudržný. Neřekl bych, že by jednal proti svému přesvědčení nebo bez přesvědčení. A jeho konání v prvním italském tažení je velmi dobrým příkladem. Otázka, kterou si kladu, je: Kde vlastně ležely meze toho člověka? - Jak by si asi počínal ve Vendée, kdyby se tam vydal a teror trval déle? Co všechno by byl ochoten udělat pro bratry Robespierrovy nebo naopak pro krále, kdyby k tomu měl příležitost a shledal to pro sebe prospěšným? Ve Španělsku jistě nešlo o vývoz liberálních myšlenek nebo režimu, ale zcela prostě (realisticky?) o vytvoření dalšího vazalského státu namísto nejistého spojence. Kdyby měl Ludvík XVI. po boku generála Bonaparta, možná bychom o něm dnes mluvili podobně jako o Windischgrätzovi. Zdá se to někomu vůči jeho charakteru nekonzistentní? Zkrátka, měl jsem dojem, že Napoleonův obraz (či obraz Republiky) je v onom článku jednostranně příznivý, tak jsem záměrně možná trochu přepnul strunu na druhou stranu. Pokud ovšem jde o veřejné mínění, tam je zase náhled na něj naopak nespravedlivě odsuzující.

TG

Theodor řekl(a)...

Dovětek k problému realismus vs. idealismus:

Neoznačil bych se za realistu, a nejsem si zcela jist, zda za idealistu. Důvodem je, že za realistické bývá často pokládáno jakési smíření se s danými skutečnostmi – a jejich využívání či zneužívání, ačkoli „nejrealističtější“ je předpoklad, že veškeré danosti se časem změní. Teprve při zpětném pohledu se víra v to, co opravdu nastalo, prohlásí za realismus, kdežto ve své době se mnohdy jevila veskrze idealistickou.

Je v tom ovšem kus osobního zaujetí, jelikož „realismem“ se v mém okolí často oháněli ti, kteří nechtěli nic zásadního měnit buď ze strachu, nebo z pohodlnosti, anebo proto, že na tom měli ryze soukromý zájem.

Idealismus je naproti tomu v pokušení stát se ideologií.

TG

jakub.samek řekl(a)...

Nemyslím, že se lze dobrat odpovědi na otázku, co by kdyby. Ambiciozní a nevyužitý generál, který se z pohledu pařížské politiky významně umazal s jakobíny, byl najednou ve správnou chvíli na správném místě a vyřešil situaci, kterou vláda vyřešit potřebovala. Velice dobře se mohlo stát, že by kanóny prostě nepřijely včas, a odměna ve formě jmenování zasloužilého do čela Italské armády by se nekonala. Podobných okamžiků je pak v Napoleonově životě nepřeberné množství. Do určitého okamžiku se ale zdá, že mu vycházely tak často proto, že nehazardoval, ale počítal. Od toho okamžiku pak už jen odhadoval, a tím to také nabralo směr jižní Atlantik.

Souhlasím, že "realismus", jehož definice se nám v rámci této diskuse tak nějak formuje pomaličku, může být vnímán jako výmluva pohodlných, a v tomto smyslu z něj Napoleona vinit jistě nelze ("impossible n'est pas français").

Osobně bych to vnímal více v rovině připuštění všech relevantních zájmů jako... relevantních, či lépe řečeno řazení těchto zájmů v nějakém hierarchickém systému. Takových zájmů, jimiž je třeba se zabývat a jež nelze opomenout ani zanedbat, a řadu z nich pak je třeba uznat, už jen z důvodu ceny, jíž by bylo třeba platit za snahu je potřít.

Naproti tomu pak ten "idealismus" jako ochotu některé tyto zájmy ignorovat, ba zcela ignorovat, popírat, nevidět, nepřipouštět a nekalkulovat s nimi. Byť by idea byla sebekrásnější a sebevznešenější, ony ignorované zájmy proto nezmizí a jejich zastánci je budou prosazovat.

"Realismus" jako kombinaci odpovědí na otázky "co" a "jak", a idealismus, který si v zásadě vystačí s odpovědí na otázku "co".

Anonymní řekl(a)...

Ještě zpět k pojmenování ulic - viz komentář roman.ricka z 31.1.2011:
Dodatečně mě napadla ještě jedna záhadná anomálie: V Paříži je na 200 míst pojmenováno po Napoleonových maršálech, generálech (včetně z vraždy podezřelého Montholona), ministrech, vítězstvích atd. Např Cambronne má v Paříži náměstí, ulici, náměstíčko a stanici metra. Po Napoleonovi samotném není v Paříži pojmenováno zhola nic (nepočítáme-li všeobecně pojmenovanou rue Bonaparte)!! I ten stoprocentně "jeho" sloup na náměstí Vendome se úředně nazývá "Vendomský" či spíše "Vendomův" sloup" (ve francouzštině totiž pojmenování bez předložky zpravidla znamená pojmenování po osobě, zde tedy place Vendome = Vendomovo a nikoli Vendomské náměstí, pravděpodobně po Ludvíku Josefovi de Bourbon, vévodovi z Vendome, vítězném vojevůdci Ludvíka XIV.)! Místní názvy jsou v pravomoci starostů/magistrátů... Vysvětlí to někdo? Napoleon měl za svého života ulici v centru Paříže, kterou Bourboni přejmenovali na ulici Míru (rue de la Paix) a takto byla ponechána dodnes.
Stejně ostýchavá jsou i jiná francouzská města: Avenue Napoléon Bonaparte má pouze Aix-en-Provence, Rueil-Malmaison a Tinqueux. Přitom Napoleon má svou ulici dokonce v několika městech v Kanadě včetně Montréalu, v Milfordu na N.Zélandu, v USA je město Napoleon atd. A perlička: španělské!!! město La Coruňa má od nedávna ulici Napoleona Bonaparta!
MiŠ

Anonymní řekl(a)...

A otázka k panu TG = ještě k jeho komentáři z 2.2.2011 a mému ze 4.2.2011 o střílení děly do davů: myslíte si, že kdyby revoluční dav v Tuileriích nebo vzbouřené royalistické sekce z 13. vendémiairu měly děla, že by jich nepoužili? Bonaparte 13. vendémiairu vlastní děla neměl, jen rychle poslal Murata, aby je pařížským sekcím zkonfiskoval a tak vzbouřence nejspíš jen předešel.
MiŠ

Theodor řekl(a)...

Nejde zajisté o to, abychom prosadili ten či onen výměr, nýbrž abychom si navzájem rozuměli. Proto ještě dovětek, proč se chci proti výše zmíněnému způsobu rozlišení „realismu“ a „idealismu“ částečně vymezit.

V zásadě si nemyslím, že by jeden nebo druhý přístup měl být trvale spojován s kladným nebo záporným hodnocením. (A k tomu by došlo, pokud by jeden z nich byl vylíčen jako něco opomíjející, kdežto druhý coby vše v potaz beroucí.) Spíše bych se rád přidržel toho, že ten i onen se může stát podle souvislostí správným, nebo nesprávným.

JS podle mého soudu dobře vystihnul, jaké nebezpečí hrozí idealismu: že pro cíle, které sleduje a pokládá za správné, opomene nebo podcení zvažování prostředků a okolností pomocí nichž a v nichž je bude třeba uskutečnit. Nebral bych to však jako součást definice. Naproti tomu špatnému realismu bych vytknul znevážení otázky „co by být mělo“ ve prospěch otázky „co je“. To jsou ony panující zájmy a mocenské rozložení sil. Důvodem bývá, že otázku „co by být mělo“ má za vyřešenou, takže o ní netřeba mluvit - stačí vážit ony prostředky a okolnosti. Potom se pohybuje v čistě instrumentální rovině a o posledních cílech snažení argumentaci nevede.

TG

P.S.: Ani panu ŠiM nechci zůstat dlužen odpověď, ale prozatím se musím z časových důvodů omluvit. Rád bych, aby byla stručná, srozumitelná a věcná a zbytečně nezabředla do podrobností nebo se neodchýlila od námětu, což není snadné splnit. Netuším ovšem, kdy se k ní dostanu. Doufám, že do Velikonoc.

Theodor řekl(a)...

4x pro pana ŠiM:
Pozoruji, že Vám mé námitky nedaly spát. Cítím se tudíž Vašim dlužníkem a spěchám konečně dluh splatit.

(I.) ANALOGIE

Analogie jsou ošemetné v mnoha ohledech. Předně, mají-li být pokládány za argument a ne jen objasnění názoru, musí být (1) podobnost věci, na níž se odkazuje nepochybná a (2) povaha oné věci samé - na rozdíl od té, která má být vyargumentována - zřejmá. Tudíž, konkrétně v případě obhajoby nějakého Napoleonova výpadu (nebo chcete hájit všechny bez rozdílu?) na cizí území, by neměla vzniknout pochybnost, že ten nebo ti, na něž se poukazuje – Žižka atd. – byli v podobné situaci. A dále, že ji mohli vyřešit nebo vyřešili obdobným způsobem jako Napoleon a navíc pokud existují nějaké pochybnosti ohledně Napoleonova postupu, pak jsou vyloučeny ve zvoleném příkladu, který je přece uváděn na podporu tvrzení ohledně Napoleona.

Nic z toho ve Vámi jmenovaných příkladech splněno není, proto mohou být přijaty pouze jako objasnění Vašeho názoru, ale byly by slabé, pokud by byly zamýšleny jako argument. Žižka zemřel při tažení na Moravu, neplatí tedy, že by se mínil omezit na domácí, zemské území. Předtím měl dost práce s potlačením odporu v samotných Čechách, takže proč právě jemu vyčítat, že nepřenesl (na rozdíl od Napoleona) boj na území nepřítele? Ostatně, co by jím bylo? Slezsko, Morava a Lužice? Nebo „říše římská národa německého“? Či snad celá katolická Evropa?

Může být ospravedlňován jakýkoli útok, protože „útok je vždy nejlepší obranou“, jak píšete? Třeba Hitlerův na … koho všechno? Ve skutečnosti ony údajné doklady, že „útok je nejlepší obranou“ jsou jen prostým následkem toho, že k vítězství nestačí obrana, ale nutno na nepřítele úspěšně zaútočit. Kdyby tohle mělo stačit na podporu přepjatého tvrzení, že „útok je vždy nejlepší obranou“, pak by asi každý nezdařený útok musel být dokladem toho, že „obrana je vždy lepší než útok“.

Jádro Vašeho přemrštěného výroku je přesto pravdivé a možno s ním souhlasit – dalo by se shrnout do poukazu na to, že útok má proti obraně tu nespornou výhodu, že volba místa a času je na nás, takže můžeme soustředit síly na předpokládané slabiny a využít okamžiku překvapení. To je v největší všeobecnosti asi vše, co lze oprávněně říci. Jít nad to (a neomezit se přitom na vybraný případ) s sebou nese nebezpečí upadnout do tlachu. Zkrátka, Vámi uváděné příklady byly pouze dokladem, že zvítězit nelze, aniž provedeme útok, jelikož nepřítel sám od sebe zbraně nesloží, nic víc. Především nic o tom, zda vítězí spravedlivá či nespravedlivá věc.

Ve skutečnosti však je zbytečné se tím zabývat z ryze vojenského hlediska, poněvadž odtud námitky proti Napoleonovi nepřijdou. S největší pravděpodobností i takový Ondřej Neff mu přizná válečnický um chopit se iniciativy – podobně jako by to přiznal nacistickému Německu v případě napadení Sovětského Svazu. Důvod, proč je v tomto ohledu Napoleonovi něco vyčítáno, spočívá v přesvědčení, že dotyčná tažení byla nespravedlivá, že na ně lze pohlížet jako na „Napoleonovy dobyvačné války“.

Zkrátka, z jedné strany je zbytečné se zabývat výhodami útoku jen z ryze vojenského hlediska, protože proti tomu namítáno nebude, z druhé strany je nutné se na ně neomezovat, jelikož námitky jsou morální, ne vojenské povahy.

Theodor řekl(a)...

(II.) KE 13. VANDÉMIAIRU 1795

Možná jste dobře nepochopil, kam moje pochybnosti míří. Nejde o to, zda použití děl je tím nejúčinnějším způsobem, jak rozehnat dav vzbouřenců, nýbrž zda a za jakých okolností je takové počínání správné. Jako voják zajisté splnil N. svůj úkol na výtečnou – podobně jako třeba Windischgrätz v Praze a Vídni 1848. Otázkou je, zda jen chceme pochválit generála za úspěšné vypořádání se s povstalci, anebo se odvážíme i hodnocení z jiných hledisek než ryze vojenských.

Naproti tomu za správnou pokládám tu část Vaší argumentace, která způsob účinné obrany spojuje s Napoleonovou zkušeností a odsudkem jednání rozvášněného davu. Na ospravedlnění by však bylo zapotřebí ještě něco dodat, pokud ovšem nechceme tvrdit, že právo je vždy na straně panujícího řádu – v případě Bastily 1789 na straně absolutního monarchy, v případě Tuilerií 1792 na straně konstitučního monarchy a v případě 13. vandémiairu 1795 na straně Direktoria. Že v prvních dvou případech vzbouřenci rozehnáni nebyli, je nepochybně z vojenského hlediska chyba, a to že ve třetím ano, úspěch – a jinak? Posloužil Bonaparte spravedlnosti, nespravedlnosti, či jen svému osobnímu prospěchu? Co je pravdě blíž a proč?

Proti sobě tu budou stát dvě skutečnosti: (1) S největší pravděpodobností většina těchto povstalců nebyli příznivci absolutistického royalismu, nýbrž konstituční monarchie – té, která vyhlásila Listinu práv člověka a občana a přijala Ústavu roku 1791. (2) Neměli při ruce žádného „konstitučního krále“, takže by jejich úspěch pravděpodobně znamenal uchopení moci „bílými jakobíny“. ... Která má větší váhu a proč?

Theodor řekl(a)...

(III.) ŠPANĚLSKO 1808 a 1823

Kladete otázku (řečnickou?), proč se Španělé nepostavili – na rozdíl od dřívějška - francouzské intervenci v r.1823. Což takhle vzít v úvahu všechny odlišnosti, které mezi danými případy existují? Např. skutečnost, že se v r.1823 jednalo o zásah ve prospěch jedné ze dvou soupeřících domácích stran, konzervativní a liberální šlechty, kdežto v r.1808 o dosazení panovníka zvnějšku a zavedení na cizí mocnosti závislého režimu? Atd. Třeba byste sám přišel s nějakým nápadem.

Ostatně, na čem Vy osobně zakládáte svůj výše uvedený příkrý odsudek Napoleonova španělského dobrodružství? Proč to nepojímáte jako ryze vojenskou chybu? Proč neřeknete třeba, že se měl angažovat od počátku osobně, vyhnat zavčas Angličany z poloostrova a rázně ukázat španělskému národu všechny přednosti nové francouzské civilizace zrozené Revolucí a upevněné Císařem?

(Podobně by někdo mohl obhajovat i ruské tažení: Císař právem vyhlásil válku mocnosti neplnící mírová ujednání. Jeho vojenské chyby pak byly jen důsledkem zrady revolučních ideálů a příklonu k monarchistickým způsobům - namísto aby podnítil národní a lidové povstání na území ruského Polska a Litvy a vyhlásil nesmiřitelný boj samoděržaví, uchýlil se k politice vzájemných panovnických rvaček a tahanic o oblasti vlivu. … Tedy ne že bych takový výklad chtěl zastávat.)

Theodor řekl(a)...

(IV.) ITÁLIE 1796- a ŠPANĚLSKO 1808-

Nezpochybňoval jsem význam působení církve při podněcování španělského povstání. Problematické se mi jevilo u tohoto konstatování skončit. Proto ono mé srovnání s Žižkou a další – z dnešního (i dobového) pohledu náboženským horlivcem nepochybně byl, ale zůstat u toho a navíc jaksi skrytě či samozřejmě spolumínit kladné či záporné hodnocení tohoto faktu bychom neměli ani v případě jeho ani v případě španělských povstalců.

Proč jsem se snažil uvést do hry případ povstání ve Vendée? Aby vyšlo najevo, že podobná lidová „kontrarevoluční“ povstání vůbec nebyla nějak zřídkavá a neobvyklá věc, jak by se někdo mohl domnívat. Tak by přišlo na přetřes, co vlastně Revoluce (případně později Napoleon) přinesla Francouzům a co od ní mohli očekávat různé vrstvy obyvatel jiných zemí.

Jaké výklady událostí tu spolu soupeří? Nejprve zjednodušeně:
(A) Aristokratičtí zpátečníci s pomocí tmářské církve popudili neuvědomělý lid proti dědici revolučních ideálů a nositeli pokroku: rovnosti, volnosti a svornosti, císaři francouzského lidu a republiky.
(B) Hrdá šlechta s pomocí vlasteneckého lidu a zásadové církve se postavila na odpor cizímu uchvatiteli pokoušejícímu se ujařmit jejich vlast a vysávat z ní prostředky pro své mocenské choutky.

Podobné verze lze ale formulovat už od prvního italského tažení, tj. v době, kdy Bonaparte byl ve službách Republiky a jeho vlastní politika byla ve stavu zrodu, zčásti souladná, zčásti protikladná záměrům Direktoria.
(A) Generál ve službách pokrokové Republiky přináší svobodu ujařmeným národům Itálie, které zbavuje poddanského jha, podněcuje místní vlastence a liberály, s jejichž pomocí nastoluje rovnoprávnost a vůbec spravedlivější režim.
(B) Generál pořádá zčásti vlastní, zčásti státní loupežnou výpravu na území nepřítele. Proti tradičním místním autoritám podněcuje sestavování loutkových vlád závislých na Francii a vydávajících za iluze a vlastní prospěch zemi v plen cizincům.

Že pravda asi nebude plně na jedné či druhé straně je jasné, ale kde tedy přesně leží?

Mně se zdá velmi výstižné líčení F. Fureta ve Francouzské revoluci I. (s.286): „Direktorium přenášelo do vazalských států i zvraty francouzské vnitřní politiky. (…) Všude také používalo vydírání, ať už formou drancování, nebo prostřednictvím nerovných hospodářských dohod; výpravu do Egypta tak financovalo z pokladu zabraného v Bernu. Z původně osvobozujícího mesiášství zbývalo po příchodu Francouzů jen zrušení desátků a osobních vrchnostenských práv. Jakou však měla podobná opatření váhu ve srovnání s vojenskou okupací, s vojáky živícími se na úkor země, a se soustavným drancováním místního bohatství? V letech 1798-99 se zrodil jev, který se v době napoleonské expanze stále více rozrůstal: okupované národy se začaly bouřit proti francouzskému útlaku.“

… Tak jsem to nakonec stihnul do konce masopusta.

TG

Theodor řekl(a)...

Dovětek: Panu MiŠ se omlouvám, že jsem mu s jeho značkou provedl conversio simplex, jako by se jednalo o soud prostý částečný. Nebyl v tom žádný můj obmysl. Jednoduše jsem se minule přehlédl a nyní v tom bezděky pokračoval. ... Svou reakci na rozličná tvrzení ohledně počítání obětí teroru si nechám na jindy, třeba až se tu o výročí dobytí Bastily zase rozpoutá nějaká plodná diskuse. Pak možná sepíšu hlavičku (V.) KONSTITUČNÍ MONARCHIE vs. REPUBLIKA, anobrž ÚSTAVA vs. TEROR.

TG

Theodor řekl(a)...

OPRAVA: "Částečný kladný", samozřejmě, nikoli "prostý".

Anonymní řekl(a)...

Pane Theodore, za te překlep v monogramu není třeba se omlouvat, vím, že jste to neudělal schválně :-) a děkuji za obšírné komentáře, které čtu poněkud duševně unaven v pozdních nočních/časných ranních hodinách, takže námatkou jen několik poznámek:
1. "nejlepší obrana je útok" a Hitler: Váš příměr poněkud kulhá - Hitler útočil od počátku výhradně dobyvačně, aniž se jej kdo pokoušel napadnout, což případ revoluční Francie resp. Napoleona rozhodně nebyl. Hitler nadto přepadením SSSR přepadl svého spojence, což Napoleon rovněž nečinil. Čili Hitler se proti nikomu bránit nemusel a v jeho případě je "nejlepší obrana útok" skutečně zcela amorální. Také, jak jsem uvedl, Napoleon nikdy neterorizoval neozbrojené civilní obyvatelstvo.
2. Žižka: o jeho teoretickém dalším válčení bychom jen neužitečně spekulovali. Jeho následovníci výpady za hranice podnikali, ovšem výlučně na území svých aktivních nepřátel, neboť jimi byli obklopeni kolem dokola. Jejich spanilé jízdy měly strategický charakter a o vojenskou obranu šlo v tom směru, že se jimi snažili mimo jiné likvidovat týlové zázemí nepřátel.
3. Napoleon a Španělsko: k povstání došlo ještě dříve, než mohl Napoleon začít Španělsko "vysávat". Proto měli hrdí Španělé teoreticky povstat i v r. 1822 bez ohledu na to, proč k intervenci došlo. Nebo jim druhá intervence připadala přijatelná a proč? Divné je celonárodní vlastenectví, které se smíří se zahraniční intervencí, jen když nastolí/ponechá u moci domácí vládu, byť jakoukoli? Viz intervence Varšavské smlouvy v r. 1968 u nás - také nám přece ponechali domácí vládu...
3. Bonaparte v r. 1796 vpadl do Itálie hlavně proti Rakušanům a jejich italským spojencům nebo vazalům, protože prokazatelně hodlali na Francii útočit. Jak známo, jeho primárním cílem v Itálii byla vojenská porážka Rakouska: zastavil se až před Vídní. Pochopitelně přitom spolu s Direktoriem maximálně využili situace a zároveň uplatnili metodu obrany hranic pomocí "nárazníkového pásma" "spřátelených" státečků vytvořených z tehdejších italských feudálních vévodství - ponechat v Itálii status quo by pro Francii znamenalo koledovat si o opakování situace. Připomeňme si třeba, že Benátky v r. 1797 ve francouzském týlu povstaly, když byl Bonaparte již v Korutanech tj. mimo Itálii, a povraždily ve Veroně 400 Francouzů - těžko se můžeme divit, jak s nimi pak Bonaparte zatočil. Nám se to může zdát amorální, ale tehdy?
MiŠ

Theodor řekl(a)...

Ante scriptum
(Mě ten překlep zamrzel, protože jsem si nebyl jist, zda se u mne nejedná – když přehlédnu šifru protějšku - o doklad přílišné „strženosti věcí“, k níž mám sklon.)

Ve skutečnosti není mým cílem Vás nebo kohokoli jiného přesvědčit. Jde mi o to, aby se naše argumenty vyjevily v co nejsilnější podobě. Proto namítám nikoli především tehdy, když nesouhlasím, nýbrž tehdy, když mám dojem, že argument je vystavěn na nepevných základech. Buď v tom smyslu, že vychází z nikoli obecně přijatelných předpokladů, které by samy vyžadovaly jasné vyslovení a zdůvodnění, anebo z předpokladů, které nejsou dostatečné k vyvození obhajovaného závěru. Případně když celá argumentace míří podle mého soudu mimo hlavní argumenty předpokládaných odpůrců, a tedy se s nimi nevyrovnává.

(Vycházím při tom z víry, že diskutující se má raději starat o zdraví svých a protivníkových argumentů než přímo o pravdu samotnou. Ta se pak přihlásí sama o slovo - vyjeví se nepřímo, skrze toto počínání. Přesvědčivost je druhotná coby následek a příznak pravdivosti. Spíše než obraz odhalování pravdy ve smyslu objevování je mi bližší obraz vážení – pravda je v něm to, co dává argumentům váhu. Kde je jí odkryto více, tam se argumenty stávají závažnější.)

Následně opět v bodech...

Theodor řekl(a)...

Ad 1) Ale já jsem přece nevyřkl výrok, nýbrž otázku! To Vy mi přisuzujete odpovědi tam, kde se Vás já ptám. A proč se Vás takto ptám? Proto, že jste se dopouštěl přesně toho, co mi nyní neprávem přisuzujete. Nezatěžoval jste se otázkami, zda Vaše příklady jsou vždy příklady toho, že někdo učinil lépe tím, že zaútočil na někoho, kdo mu hrozil, ani otázkou v jakém smyslu ono „lépe“ brát. Nemám důvod to dál rozebírat, protože jednak jste již argument, že je třeba věnovat se problému oprávněnosti, ne jen ryze vojenské otázce účinnosti uznal, jednak jej nyní sám používáte. A k tomu jsem chtěl naše tázání právě přivést. Samozřejmě ve věci Bonaparta, ne Hitlera nebo kohokoli jiného.

Já s Vámi souhlasím, že ten výpad do Itálie byl odůvodněný. Už jen proto, že Rakousko a Sardinské království bylo s Francií ve válce. Jenomže tím ještě není zaručeno, že hodnocení Bonapartova působení má být kladné. To je právě to rozhodování mezi výklady (A) a (B), které jsem nabídl (případně mezi dalšími, s nimiž někdo může přijít). To je ošemetná věc, protože ten, kdo by chtěl říci, že na obou je něco pravdy, by musel uzavřít, že tudíž Napoleonův vliv byl v případě prvního italského tažení zčásti kladný a zčásti záporný. Nemohl by jej jen tak beze všeho přijmout, jak jste to učinil Vy. Za Vaším přesvědčením se prostě skrývají předpoklady, s nimiž Vaši odpůrci nebudou souhlasit a které – a to je podstatné – nejsou samozřejmé. Nelze je tedy pokládat za obecně přijatelné a stavět na nich, nýbrž je třeba je vyslovit a zdůvodnit. To je to, co mi na Vašem příspěvku scházelo. Jako vyjádření názoru jsem jej proto uznal. Ne však jako argument. Výrok „Útok je vždy nejlepší obrana“ je toho příkladem – teprve nyní, tím že jej proměňujete vysvětlujícími dodatky a kladete mu omezení, se postupně mění z nepravdivé přepjatosti v použitelný argument. Snad jen s tou vadou, že podporuje tvrzení, proti kterému asi nebude namítáno. (Může se stát dostatečným důvodem pro obhajobu výroku, že Napoleonův výpad byl oprávněný, ale je slabý na to, aby ospravedlnil celkovou Napoleonovu politiku v Itálii 1796/97, a o tu v případě jeho hodnocení vposled jde.)

Theodor řekl(a)...

Ad 2) Také toho Žižku bych už nechal na pokoji. Myslím totiž, že bychom se ve skutečnosti ohledně něj v lecčems shodli, dokonce možná v tom podstatném. Obávám se však, že by nám to stejně nepomohlo v otázce hodnocení Napoleonovy politiky v Itálii 1796/97 ani jinde. Opakuji zde, že nepůjde o oprávněnost onoho výpadu. Domnívám se, že proti němu budou namítat jen opravdu neobeznámení nebo zaujatí lidé jako Ondřej Neff. Poběží o charakteristiku jeho politiky (a politiky Direktoria).

Theodor řekl(a)...

Ad 3) Skutečnost, kterou zmiňujete, je třeba vzít v úvahu – jestliže by nikdo nepřišel s vysvětlením, znamenalo by to, že španělské povstání nelze chápat jako odpověď na ožebračování. Kudy by se vydal odpůrce? Možná by položil otázku, zda nerozlišit městská povstání od postupného celonárodního, anebo dotaz, zda za podnět nelze pokládat již hrozbu takového počínání. Možná by však Vaši tezi přijal a soustředil se na odlišnost soupeřících stran v letech 1808 a 1823. Asi by se přitom ohradil, že zesilujete jeho tvrzení: Jeho břemenem není dokázat, že zahraniční intervence 1823 byla pro lid přijatelná, nýbrž slaběji, že lid neměl dostatečný důvod stavět se na tu či onu stranu způsobem, v němž riskuje živobytí. K tomu by možná stačilo dokázat, že z pohledu „selského“ a „měšťanského“ šlo jen o soupeření dvou domácích klik, z nichž jedné přišel na pomoc zahraniční spojenec. Zbývalo by mu pak ukázat, že v případě roku 1808 bylo významné, že se jednalo o vládu vazalskou, tedy v porovnání s domácí „kolaborantskou“, vládnoucí ve prospěch cizí mocnosti. Teprve tu by přišel ke slovu Váš argument s církví – bylo by totiž nutno objasnit, proč i lidové vrstvy pokládaly tuto cizí vládu za nepřátelskou svým zájmům do té míry, že byly hotovy k boji. Možná by však odpůrce potřeboval oba argumenty vhodně spojit, aby dosáhl svého.
...Co Vám z toho připadne přijatelné a co ne?

Theodor řekl(a)...

Ad 4) Porážka rakouské armády byla bezpochyby prvotním cílem, protože nutnou podmínkou všeho ostatního, ale o tom nebude sporu. Otázka je, co to znamená ono „využití situace“ a „vytvoření nárazníkové zóny“. Opět musím upozornit, že naším úkolem je rozhodnout, zda takové počínání hodnotit kladně, ne zda bylo užitečné či nezbytné pro útočníka. Spor se asi nepovede o účinnost, ale o správnost.

Příkladem: Možná, že Republika „využila situace“ a „upotřebila bernský poklad“ na financování egyptské výpravy – možná si peníze jinde opatřit nemohla, takže to bylo z tohoto hlediska nezbytné. Otázka by však zněla podobně: bylo to správné? Jinými slovy, máme její počínání hodnotit kladně? – A Vy – nemýlím-li se - Bonaparta hodnotíte kladně. Požaduji tedy argumenty z hlediska správnosti cílů, ne pouze z hlediska účelnosti pro již vyhlédnuté cíle. Kromě toho, ty námitky odpůrců nemusí mířit proti tomu, že Napoleon režim změnil, ale proti tomu, jakým způsobem a k jaké podobě jej změnil. Je-li výstižný popis F. Fureta, který jsem citoval, pak bychom mohli dospět také k závěru, že výsledky Napoleonových činů byly převážně záporné, jelikož pokud ze dvou soupeřících mocností se jedna nažrala a druhá ostrouhala, tak Italové všech vrstev spíše tratili (vládnoucí vrstvy ztrátou vrchnostenských práv, poddané vrstvy zabavováním a ničením majetku, drancováním a odvody pak celá země). Pro Napoleonovu obhajobu byste potřeboval vyargumentovat, že toto vše je nicotné vzhledem k jeho přínosu. Jenomže k jakému přesně a proč?

Ten případ Benátek bych musel pojednat zvlášť, poněvadž z Vašich (i dřívějších) slov soudím, že u něj dojde (mimo jiné) na střet v pojetí používání soudobých měřítek na historické události, a to si vyžádá krátký samostatný výklad. Zatím jej proto ponechám stranou, ale byl bych velice zvědav, co si o něm myslí též ostatní případní čtenáři.
TG

Theodor řekl(a)...

DOVĚTEK K POUŽÍVÁNÍ PRINCIPŮ

Pan MiŠ napsal: „Dnešní historici a pseudohistorici a vůbec většina obyčejných Evropanů se zhusta dívají na dějiny i na současnost výlučně pacifistickým pohledem 21. století a žijí v iluzi, že zlu se nemělo a nemá odporovat a všechno se dalo a dá řešit mírovými konferencemi.“ (…) „…dnes se celá minulost posuzuje z dnešního pohledu a nebere se v úvahu stav tehdejší etapy vývoje společnosti.“

Nevím, nakolik jsou tyto výtky vůči dnešku spravedlivé, ale pokud by se tak dělo, bylo by to vskutku na pováženou. Jde mi však o zlomek citovaného vyjádření, který ve mně vzbuzuje pochybnost, zda bychom se na metody hodnocení minulosti dívali stejně. Říkáte: „Dnes se celá minulost posuzuje z dnešního pohledu.“ A já se ptám, kdy tomu bylo jinak? A ještě silněji: lze vůbec jinak? Mám za to, že ne. Ale tu hrozí nedorozumění. Ta volba totiž podle mne vůbec neexistuje! Náš pohled na věc není nikdy pohledem tehdejšího člověka, a i kdybychom se sebevíc snažili jeho očima věci nejen nahlížet, nýbrž i hodnotit, stejně by to bylo naše dnešní pochopení toho jeho porozumění a naše dnešní představa o tom jeho hodnocení.

Pokud se domníváme, že na věci pohlížíme a hodnotíme je z dobového stanoviska, je to klam. Namísto toho bychom si měli přiznat, že to je vždy výsledek našeho pokusu o porozumění a naše současné rozhodnutí, zda zohledníme nebo dokonce použijeme naše pochopení dobových měřítek pro hodnocení. Něčeho takového by naopak lidé minulosti zhusta ani nebyli schopni pro své uvěznění v dobových samozřejmostech. Poněkud zjednodušeně, příkladem: v náboženské válce pro ně nebylo otázkou, zda válčit či nikoli ve smyslu co ta válka znamená, nýbrž která strana je ta pravá. (To bylo právě to, co jsem oceňoval na Furetovi, když jsem jej kladl do protikladu k předchůdcům: zdá se mi, že se mu podařilo vysmeknout se z klinče zápasících stran, a tento odstup mu umožnil nové porozumění historické situaci, které bylo ještě jeho současníkům uzavřeno. Tou měrou, jakou byli unášeni proudy, jež vytryskly v době Francouzské revoluce, byli vlastně i jejími „současníky“. On se stal historikem tam, kde oni zůstávali aktéry a ideology.)

Opačný postup, totiž údajné zohledňování kriterií minulosti, vede k tomu, že prostě jen přejímáme hledisko jedné ze soupeřících stran a omlouváme její přehmaty. To, oč Vám právem jde, lze - domnívám se – mnohem lépe popsat jako „užívání stejného metru“. Ať už přijmeme nebo naopak zamítneme kupř. plenění majetku (tj. vraždění poddaných, vypalování sídel, ničení polností atp.) jako obvyklou dobovou metodu, musíme tak učinit pro všechny zúčastněné strany. Ono přijetí či zamítnutí ovšem není žádným přijetím či zamítnutím dobového pohledu na věc v přísném slova smyslu, je to naše současné porozumění a rozhodnutí o tom jaká měřítka použít – zda dobová či současná.

Ony křivdy vůči Napoleonovi nepramení z toho, že bychom na něj nespravedlivě používali nějaká pacifistická měřítka současnosti, ale z toho, že tak nečiníme způsobem: buď na všechny, anebo na žádnou stranu. Pak by se totiž mohlo ukázat, že oněm měřítkům nevyhovují častěji jeho protivníci než on sám. V tom spočívá správná obhajoba, a z tohoto důvodu jsem také velmi oceňoval článek pana Jakuba Samka „Živá historie?“ na www.austerlitz.org.

Rozhodl jsem se nakonec pro tento dovětek, protože bych rád vyčkal do doby, než se objeví nějaký další diskutující, který připojí svůj názor nebo poučení o zániku Benátské republiky 1797. Soudím, že ten případ byl zvolen velmi zdařile a myslím, že na něm by se dala věc pojednat stylem pars pro toto.
TG