WATERLOO PETERA HOFSCHRÖERA

Jsou knihy, které se vymykají i v případě, že na dané téma existují stovky či dokonce tisíce titulů. Z těch, které byly napsány na téma "Waterloo" v posledních zhruba deseti letech, jich co do nových poznatků, názorů, originality zpracování či závěrů existuje dokonce několik (jmenujme jako příklad na tomto blogu už dříve recenzovanou Coppensovu knihu Waterloo: Les mensonges). Titul s poněkud dlouhým názvem 1815: The Waterloo Campaign. Wellington, his German Allies and the Battles of Ligny and Quatre Bras (Tažení k Waterloo. Wellington, jeho němečtí spojenci a bitvy u Ligny a Quatre Bras) je z pera britského historika německého původu Petera Hofschröera a obsahem to dokonale prozrazuje. Vychází totiž z dosti zažité premisy o podružné roli, již v belgickém tažení roku 1815 sehrála Blücherova Dolnorýnská armáda, která sice u Waterloo na bojiště dorazila, leč až ve chvíli, kdy už bylo rozhodnuto a Napoleonova porážka představovala pro Brity jen otázku. Tento velký, nicméně urputně tradovaný omyl, Hofschröer dokonale vyvrátil a dokonce udělal i něco víc, neboť zanedlouho publikoval i druhý díl, věnovaný samotné bitvě 18. června, a provokativně mu dal podtitul The German Victory, Německé vítězství. Vzbudil pochopitelně u britských historiků poměrně velký rozruch, jeho důkladně dokumentovaný názor ale vyvrátit nelze, nanejvýš jej jde jen trochu poopravit. Co vlastně kniha obsahuje? Především pečlivý rozbor evropské situace po pařížském míru s analýzou rozporů bývalých protinapoleonských spojenců, jejich plánů i ambicí, v nichž se rýsovaly zárodky možného konfliktu Britů a Rakušané na jedné straně s Prusy a Rusy. Dále je tu skvělé shrnutí spojeneckých příprav a plánů, reagujících na Napoleonův útěk z Elby. Tady už Hofschröer analyzuje strukturu německých jednotek jak na pruské straně, tak i v britské armádě, i zápas, jenž byl sveden o to, které německé oblasti dodají tomu či onomu rekruty. Najdeme tu rozbor připravenosti na útok či obranu, stav spojeneckého zpravodajství a pak první dva dny války. V tomto líčení, doplněném řadou map, nákresů i tabulek, zjišťujeme, jak dobře byli připraveni na Napoleonův útok Prusové, kterak mu plánovitě odolali, i rozbor situace, v níž Wellington dokonale zaspal prvních čtyřiadvacet hodin. Nelze se divit, že podobné hořké sousto imperiální Britové skousli jen se skřípěním zubů... Krásné na této knize je i další věc, totiž skutečnost, že příliš nepracuje s archivními prameny a opírá se o stará, mimo německou jazykovou oblast dosti málo známá díla (Pflug-Hartung, Letow-Vorbeck), a na jejich základě analyzuje i syntetizuje. Výsledek? Závěr, že Prusy Napoleonova ofenzíva ani v nejmenším nezaskočila, reagovali na naprosto promyšleně, téměř dokonale, a kdyby jim byl Wellington schopen 16. června pomoci tak, jak opakovaně sliboval, mohl se poslední Napoleonovou bitvou stát dvojitý střet Quatre Bras-Ligny. Podotýkám, že jde o práci monografickou a k celkovému obrazu je třeba přibrat i díla, shrnující události na francouzské straně (Mauduitem počínaje přes Houssaye a Coppensem konče) i u Britů (tady začněme Sibornem a skončit můžeme u Adkinova Waterloo Companion, byť ten zachycuje jen den 18. června, tedy vlastní bitvu u Waterloo).

FOTKY Z CEST: INVAZE 1944

Druhý a závěrečný výběr ze série fotografií Karla "Vikyho" Pazderky zahrnuje malý výřez tří dnů v Normandii na úpatí poloostrova Cotentin, z míst, kde leží invazní pláže Gold, Utah i Omaha a nahoře na útesu nad dvěma posledně jmenovanými se tyčí betonové bunkry a palposty německých baterií na Pointe du Hoc, tak dobře známé např. z filmu "Nejdelší den". Poslední fotografie jsou z Pegasus Bridge, rovněž z historie, filmu i literární předlohy (skvělé stejnojmenné knihy Patricka Ryana) notoricky známé. Omlouvám se za toto odbočení od napoleonské a starší vojenské historie, ale těm snímkům prostě nešlo odolat, a pokud vás zajímá další dokumentace z celé cesty, najdete ji na "rajčeti" kliknutím na prolink nadpisu. A Vikymu děkuji za souhlas se zveřejněním... P.S.: Jak se můžete dočíst v komentářích, byl jsem po zásluze napomenut; tu knihu napsal ne Patrick Ryan (ten má na svědomí poručíka Goodbodyho), ale Cornelius Ryan, předčasně zemřelý autor "Příliš vzdáleného mostu" a "Bitvy o Berlín".

FOTKY Z CEST: VERDUN-DOUAUMONT

Ke zveřejnění fotografií s militaristicko-historickou tematikou , které pocházejí z různých cest, mě přiměly snímky, pořízené mým kamarádem Karlem "Viky" Pazderkou (skvělým fotografem a muzikantem) během jeho týdenní cesty do Francie, kam jsme se nedal přemluvit s ohledem na polní podmínky a záda, jež mě trápí... Jednou z prvních etapových zastávek na trase, kterou jsem mu trochu nalinkoval, byl Verdun a přilehlá pevnost Fort Douaumont, postavená v letech 1885-1891. Tato místa se, jak známo, stala jevištěm nejkrvavější bitvy 1. světové války, "mlýnkem na maso" a posunem renesanční únavové strategie do bezvýchodné uličky zákopové války počátku 20. století. Probíhala od 21. února do 19. prosince 1916 a vyžádala si na 300 000 mrtvých... Pokud se chcete o Douaumontu chcete dozvědět víc, opět použijte prolink v nadpisu na jednu z mnoha stránek, které o této pevnosti a celé bitvě existují.

REFLEX: NAPOLEON BÁRTA

Druhým důvodem, který mě přiměl přerušit dovolenkové mlčení, je poslední Reflex (č. 33), přesněji část posledního odstavce článku Pavla Šafra Totální vláda lidu podle Bonaparta. Abych upřesnil, jde o hodnocení politických ambicí Věcí veřejných (které jsem nevolil) a jejich Éminence grise Víta Bárty (jehož osobně neznám a znát netoužím). Nic proti samotnému článku, s jeho obsahem ve vztahu k zmíněným politickým subjektům bych souhlasil a titulní strana Reflexu mi navíc připadá povedená, jenže mi hodně vadí přirovnání, které má rozbor učinit efektnějším a ve skutečnosti velice kulhá. Raději ocituji, co mi celý dojem silně pokazilo:
"Škoda, že panu Bártovi nikdo ještě nevysvětlil, že Napoleon ve Francii brutálně potlačil svobodu, zavedl policejní stát a že svůj komplex malého Korsičana řešil velkolepým způsobem napříč celou Evropou tak, že ji málem zničil."
Napsal jsem o Napoleonovi a jeho době na dvě desítky knih, ještě víc jsem přečetl, co o něm napsali Britové, Američané, Rusové (včetně Sovětů), Francouzi, Němci a mnozí další počínaje současníky či pamětníky až po moderní historickou produkci, podobné hodnocení bych ale při nejlepší vůli našel jen u stalinistického historika-generála Žilina.
Ale zůstaňme věcní.
První otázka na pana Šafra:
Je brutálním potlačení svobody vyvedení země z revolučního chaosu, konsolidace státního aparátu i práv občanů vydáním Code Napoléon (Code Civil), který platí i v současné Francii?
Otázka druhá:
Je stát, který se opírá o takový právní řád, policejní? Je-li policejním státem ten, který má ministerstvo policie (tak zněl dobový termín, dnes rozuměj vnitro), pak ano.
Otázka třetí s vysvětlením:
Zničením málem celé Evropy se nejspíš myslí tzv. koaliční války, jichž se Napoleon Bonaparte aktivně účastnil od roku 1796. Válku druhé koalice vyhlásili Francii její nepřátelé. Válku třetí koalice rovněž. Válku s Pruskem roku 1806 začalo Prusko, polské tažení roku 1807 vyplynulo z toho, že Rusko od roku 1805 neuzavřelo s Francií mír, který Rakousko podepsalo u Prešpurku, a válku roku 1809 začalo Rakousko. Takže nám zbývají roky 1812 až 1815, z čehož plyne, že oním velkolepým způsobem ničili Evropu jak "hodní", tak i "zlí". Mimochodem, ti "hodní" ji pak uspořádali na Vídeňském kongresu do podoby Svaté aliance, a teprve tento systém až do roku 1848 zavedl policejní státy s brutálním potlačováním svobody v rozsahu celé Evropy.
Co z toho plyne?
Že ten, kdo něco píše, by měl vědět, o čem píše, a to nejen v obecném a konkrétním, ale i zvláštním. Jinak znehodnocuje i to, co napíše dobře, tedy v daném případě většinu článku. Pro srovnání s Vítem Bártou by si měl najít jiné historické osobnost, které zná lépe, byť nebudou tak proslulé a efektní.
Petr Holec to v témže čísle v článku Jak fugují Věci veřejné udělal s paralelou na Maxmiliena Robespierra mnohem chytřeji a výstižněji. Jen i jej si dovolím ve vší úctě (nobody is perfect) upozornit na dvojnásobnou chybu ve větě:
"V roce 1799 si tehdejší generál, první konzul a budoucí císař Napoleon Bonaparte zkusil první státní puč..."
Byl to, pěkně prosím, jenom generál, prvním konzulem se stal právě až v důsledku onoho "prvního" puče. Který byl druhý...?
Pokud jde o puč, rozumí tím Slovník cizích slov násilný politický převrat (zpravidla reakční) provedený malou skupinkou lidí bez podpory širokých mas. 18. brumaire proběhl vcelku v souladu s konstitucí a u téměř celého francouzského národa se po letech neschopné i zkorumpované vlády Direktoria setkal se souhlasem.
Zdá se vám moje malé pohoršení hnidopišské? Mně ne, historie by měla být magistra vitae, ne povolná služka, kterou znásilníme, kdy je nám libo...

ČTENÁŘSKÉ SNÍMKY: NAPOLEONSKÉ DNY 2010

Ještě týden se míním odreagovávat od pracovních i zájmově pracovních věcí, tu a tam ale udělám výjimku; jednu teď a jednu hned poté. Ta první je velmi příjemmná a v podobě fotografií z Napoleonských dnů, jež před týdnem proběhly ve Slavkově na Moravě. Autor fotografií mi na napoleonknihy@volny.cz navíc poslal svůj komentář, který doslova hladí a potěší duši, jak doufám, nejen moji, takže ho otiskuji v plném zněn, jak dorazil v mailu. Mne osobně velmi těší, že na snímku vlevo nahoře je zachycen kamarád Jakub Samek v téměř nové kapitánské uniformě, jak velí stejnokrojově poněkud pestré jednotce, pochopitelně francouzské, která ho za to, na snímku nahoře vpravo, ztrestá salvou. :-) Je to jen zdání, nejde o simulaci popravčího peltonu ani o vzpouru, capitaine Jacques Samek podle předpisu zaujal bezpečné a jemu příslušející místo, odkud teprve zavelel Feu! Bugští kozáci pak na snímku vlevo dole doráží na zle tísněné Francouze v náznaku karé, či spíše jen v hloučku. A poetický snímek kanonýrů, které mám obzvlášť rád, je nesmírně vydařený. Takže teď jsem se vypovídal a nyní dojmy autora fotografií, jemuž ze srdce děkuji.

Zdravím Vás,
vím, že už jdu s křížkem po funuse, ale nedalo mi, abych nepřispěl pár fotkami, tentokrát z nedělní bitevní ukázky letošního letního Slavkova.
Počasí už se tolik nevyvedlo a hned na začátek přišla sprcha, která ovšem šikujícím se vojákům pramálo činila vrásky na čele. Aspoň na pohled :-) Naštěstí se počasí za chvíli umoudřilo, takže ukázka mohla proběhnout i za účasti, byť ne tak hojné jako v sobotu, leč dychtící po boji. Přiznám se, že jsem bitvu mohl z bezprostřední blízkosti sledovat jen chvíli, jelikož můj 14 měsíční synek vydržel jen asi čtyři rány z děla a pak musel být odklizen z blízkosti vřavy. Snažil jsem se přesto, společně s manželkou, vystihnout pár snímků z bitvy, načež jich pár povedených přikládám. Snímek kde se nabíjí dělo, na mě působí opravdu, jako by se mělo jednat o skutečnou bitvu.
Zúčastnil jsem se podobné akce vůbec poprvé a přiznám se, že se mi velmi líbila. Poznal jsem spoustu nových zajímavých lidí, kteří by mě rádi viděli mezi sebou, což mi bylo taktně sděleno již v sobotu, krátce po příchodu, verbířskou dvojicí vojáků :-)
Nezbývá mi než dodat, že se těším na další akce, hlavně na zimní Slavkov.
S přátelským pozdravem
Roman Řička

PRÁVĚ VYCHÁZÍ: NAPOLEONOVA PROHRA

Už dvakrát jsem se o této knize na blogu zmiňoval a konečně mohu se vší zodpovědností prohlásit, že opustila tiskárnu i vazárnu a putuje přes distributory na knižní pulty. NAPOLEONOVA PROHRA je druhý (a také závěrečný) díl projektu o Poloostrovní válce let 1807 až 1814 a začíná Massénovým tažením do Portugalska roku 1810, bitvou u Bussaca i ústupem od nedobytné linie Torres Vedras. V knize (krom jiných operací) najdete bitvy u Fuentes de Onoro, Barrosy či Albuery, krvavá dobývání Ciudad Rodriga a Badajozu, další bitvy u Salamanky a Vitorie, po kterých následoval Wellingtonův nelehký přechod Pyrenejí a válka v jihozápadní Franci přes boje u západních břehů Atlantiku až po poslední střety u Orthez a Toulouse. Text provází na 100 obrázků i cca 40 map a ukázku z něj najdete, zalistujete-li si v blogu zhruba o měsíc zpět. Pokud se nechcete plahočit do knihkupectví, můžete si ji objednat přímo u nakladatelství Akcent. Jejich webové stránky s adresou, mailem, telefonem, atd., se vám otevřou kliknutím na nadpis tohoto příspěvku, a jak toto svoje dvorní nakladatelství znám, vyřizují objednávky rychle i spolehlivě!

AUSTERLITZ - SLAVKOV: NAPOLEONSKÉ DNY 2010

V mailu podepsaném prostě "Jirka" mi přišly snímky z Napoleonských dnů, které uspořádaly Projekt Austerlitz a Středoevropská napoleonská společnost (CENS) tento víkend (ve dnech 13. až 15. 08) ve Slavkově na Moravě. Jsou ze sobotní re-enactementové bitvy v zámecké zahradě a v dýmu z černého prachu na nich vidíte francouzské kanonýry ještě v revolučních sanculottských kalhotách, francouzskou řadovou pechotu ve dvourohých kloboucích (podůstojník na pravém křídle kompanie má ještě předrevoluční přilbu typu Tarleton, jakož i revoluční dřeváky...), rakouské granátníky (promísené na dalším snímku s rakouskou řadovou pěchotou), ruské gardové kozáky (v modrém) a rakouské hulány. Další snímky z aparátů oficiálních fotografů se bezpochyby v nejbližších dnech či hodinách objeví na stránce www.austerlitz.org, kterou máte v záhlaví blogu i prolinkem v nadpisu. Díky, Jirko, a já jdu opět relaxovat a dovolenit se...

VERSAILLES-GALLERIE DES BATAILLES (4)

Na poslední, v pořadí čtvrté pokračování o Bitevní galerii na zámku Versailles, jsme si nechal obrazy napoleonského období, jimiž celá prohlídka končí. První, rozměrově snad největší z celé obrazárny, představuje štětcem Francoise Gérarda triumf u Slavkova (1), takřka onu scénu na Prateckém kopci, kterou vylíčil ve svých memoárech Marcellin de Marbot: Generál Rapp tu Napoleonovi a jeho štábu v čele s Berthierem přiváží trofeje ze střetu na Starých vinohradech včetně zajatého knížete Repnina-Volkonského a císařův osobní mameluk se za nimi zlobí, že nemohl zajatce podříznout... Stejně slavná je bitva u Jeny (2) Horace Verneta, na níž jeden granátník vykračuje netrpělivě z řady a dovolí si na císaře křiknout, že je čas vyrazit. Udivený Napoleon a pohoršený Murat se otáčejí, aby křiklouna napomenuli... Friedland (3) Horace Verneta je už apoteózou vítězství v záři podvečerního slunce, podtrženého ruskými zajatci vlevo; císař nejspíš hledí za Bennigsenovými vojáky, kteří se tísní a umírají za ústupu na ostřelovaném mostě... Po vítězstvích let 1805, 1806 a 1807 přichází poslední obraz, rok 1809 a Wagram (4), opět v podání Horace Verneta. je to chvíle, kdy císař mění celou sestavu, aby čelil koncentrovanému útoku arcivévody Karla od severozápadu, a kule právě prolétla tak blízko maršála Bessierese, až jej srazila z koně do žita. Napoleonská epopej tím končí, neboť mělo jít o galerii velkých triumfů a vítězné roky u Wagramu skončily... I ve světovém měřítku naprosto ojedinělou obrazárnu, zachycující tisíciletí vojenské historie jednoho národa, doplňují busty těch nejslavnějších, kteří se o uvedená vítězství zasloužili; původně jsme chtěl přinést pár ukázek, pak jsem je ale vyměnil za obraz Horace Verneta, rovněž ve Versailles, leč v jiném sále (5). Ludvík Filip z dynastie Bourbon-Orléans vyjíždí z pařížského Palais-Royal skrze pomalu rozebírané barikády; je 31. červenec 1830, slavný den revoluce, kterou vylíčil Victor Hugo v románu Bídníci, a on se právě stal králem Francouzů. Zaslouží si, aby tu byl uveden, neboť právě tento panovník Versailles zpřístupnil národu a na jeho objednávku Gallerie des Batailles vznikla...

PÍSEŇ LANCKNECHTŮ A ŽOLDNÉŘŮ

Následující píseň by měla potěšit ty čtenáře, kteří si už párkrát posteskli, že bych měl občas utrousit něco z jiných období než jen napoleonského, zejména těch starších. Je určena všem, kteří v rámci re-enactementu oblékají mundůry Třicetileté války nebo válek renesančních a potažmo i pozdě středové odění, a pokládám ji za naprosto výjimečnou, neboť má tak divoký nápěv i slova, až z toho jde mráz. Je to skutečná bojová píseň z druhu těch, jaké vojáci zpívali na pochodech či dokonce v útoku, v něčem je ale předčí. Narozdíl od jiných totiž neobsahuje ani ideologii náboženskou (pro příklad takových bojových zpěvů nemusíme chodit daleko, stačí vzpomenout Kdož sú Boží bojovníci), ani vlasteneckou (Chant de départ, Marseillaise, Battle Cry of Freedom, Bonnie Blue Flag, atd.), a neomezuje se jen na nepříliš duchaplná slova typu napoleonské On va leur percer le flanc. Zpívá se dodnes a objevuje se v celé řadě francouzských folklórních zpěvníků; nahrávka na videu pochází z Anthologie de la Chanson francaise, která vznikla pod taktovkou Marca Robineho.

Reveillez-vous, Picards (Vzbuďte se, Pikardi) je píseň bojovná, plná elánu, vojácké pýchy, víry ve vítězství a výjimečnost. Je stará, datuje se z XV. století (přesné vročení je k roku 1470), opěvuje rvavé burgundské a pikardské lancknechty. Burgundští vévodové , zejména poslední z nich, Karel Smělý (Charles le Témeraire), notně zaměstnávali diplomatické i vojenské síly francouzských vladařů. Je to doba, kterou popsali kronikáři Enguerrard de Monstrelet či Philippe de Comminges, a jíž románově zvěčnil Walter Scott v Quentinu Durwardovi. Vedle urozených rytířů nacházeli v armádě (nejen burgundské) stále větší uplatnění žoldnéři, kteří vytvořili profesionální souručenství, či spíše stav. Ti burgundští se rekrutovali pochopitelně z Burgundska a severně od něj ležící Pikardie. Mezi oběma kraji se nacházelo Franche-Comté, které bylo tudíž nejvíc na ráně. Řada válek mezi Burgunďany a Francouzi se odehrávala i v sousedních Flandrech, Artois a Vlámsku.

Pokud jde o dobový kontext, najdete příběh Karla Smělého a dalších ve čtvrtém svazku mé tetralogie Rytířské příběhy a osudy s titulem Soumrak rytířstva ; celý triptych vydala a reeditovala Mladá fronta. Přebal přikládám stejně jako ilustrativní foto z internetu, zachycující re-enactement při slavnostech na počet Georga von Frundsberga, „otce lancknechtů“; proběhly před deseti lety v Mindelheimu.

Zpěv, který po pikardských a burgundských lancknechtech zůstal, je výjimečný: mluví bez zábran o těch, pro které se stalo válčení živobytím, je to pravá žoldácká a rabiátská píseň o lesku (a bídě) lancknechtského řemesla. V překladu jsem se snažil zachovat vše z obsahu textu.

Vzbuďte se, Pikardi!
(Reveillez-vous, Picards!)
Lancknechtská z XV. stol/ český text Jiří Kovařík

Vzbuďte se Pikardi, Burgundi vstávejte,
vy, kdo se chcete rvát, už rychle vyjděte.
Je jaro, je náš čas, kdo chtěl by ještě spát?
My zas do války půjdem rány rozdávat.

Je za námi Salins, Salins a Besançon!
Kraj předobrého vína, a také město Baulne.
Flámové zaplatí, všechno co propijem,
a ještě přidaj k tomu, nebo jim nabijem.

Rejtaři, lancknechti, všechno se šikuje!
Kam žoldnéř dorazí, tam všude doma je!
Pannu Marii proste a všechny svaté s ní
ať nad vojáky z Burgund ve dne v noci bdí.

Z Burgund do Franche-Comté půjdeme bojovat.
Bohatých měst tam hradby budeme dobývat.
Až francouzský král začne před námi utíkat,
víno, co v sklepech nechá, půjdeme ochutnat!

Ten mluví o válce, kdo o ní málo ví.
Já říkám, na mou duši, řemeslo je to zlý!
Nejeden z vojáků, co dal se na pochod,
v ní ztratil zbroj i kabát a přišel o život.

Koho smrt překvapí s hákovnicí v dlani,
náš Pán mu uchystá v ráji přivítání.
Až v hlíně spočine, ať měkce se mu spí
a v klidu odpočívá válečník statečný.

Polnice zatroubí, až nadejde ten čas
a k poslednímu soudu vyrazí každý z nás.
Prapory pozdvihneme, budou nad námi vlát
a zas do války půjdem rány rozdávat.

VERSAILLES-GALLERIE DES BATAILLES (3)

Třetí pokračování o proslulém sále se slavnými bitevními výjevy, jenž je při troše štěstí na zámku Versailles u Paříže k vidění, začíná Villaviciosou (1), která nás vede do Války o španělské dědictví. Maršál vévoda de Vendome tu porazil v prosinci 1710 hraběte Starhemberga; autorem plátna je Jean Alaux řečený Le Romain. Chronoligicky následuje bitva u Fontenoy v květnu 1745, nádherné plátno malíře Francoise Gérarda, zobrazující triumfální chvíle vítězství maršála de Saxe nad Angličany a okamžik, kdy Královští mušketýři přivážeji Ludvíku XV. ukořistěné prapory (2). Trochu nudně vyhlíží scéna od Yorktownu s Washingtonem a jeho francouzským spojencem Rochambeauem v popředí. Auguste Couder ztvárnil takto bitvu, či spíše obléhání z podzimu 1781, kde francouzské-americké vítězství vedlo k tomu, že Velká Británie konečně uznala nezávislost USA (3). Divák by očekával, že se vzápětí objeví bitva u Valmy, první revoluční vítězství, místo ní však je zde Fleurus s generálem v popředí, reprezentantem lidu (Saint-Justem?) za ním a s pozorovacím balónem (jemuž je věnován jiný článek na tomto blogu) v pravém horním roku; obraz namaloval J.-B. Mauzaisse (4). Ze všech slavných vítězství generála Bonaparta se dostalo jen na Rivoli z ledna 1797, triumf pod Alpami nedaleko cípu Gardského jezera ale skvěle vymaloval Felix Philippoteaux (5). Bitva u Curychu 25. září 1799, jedno z klíčových vítězství první fáze druhé koaliční války, ukazuje v popředí generála André Massénu s jeho druhy a podřízenými, generály Oudinotem a Reillem. Je to dílo Francoise Bouchota (6). Bitva u Hohenlinden, jíž fakticky skončila v prosinci 1800 válka druhé koalice (a s níž končí i tento předposlední exkurs), staví do popředí generála Jean Victora Moreaua, jenž má po boku generály Michela Neye a Emmanuela de Grouchyho; je to dílo Henri Chopina.

ZPRÁVA O POETICKÉM ODPOLEDNI

Je mnoho hodnot, které by měl člověk ctít i dodržovat, a já osobně mezi ně kladu na velmi důležité místo přátelství. Mezi ty, které považuji za velmi blízké, řadím i příslušníky Genštábu, což je vzájemně se podporující, sympatiemi vzniklá a společnými zájmy utvrzovaná skupinka, který vznikla v průběhu uplynulého desetiletí s cílem jednou za čas se sejít, popít, poklábosti, poškorpit se a zase udobřit, zažertovat i probrat věci vážné. Tentokrát to vše souviselo s mými nedávno přežitými šedesátinami a přátelé, z nichž mnozí přišli v parném pražském pátečním odpoledni v uniformách, mě zahrnuli dary na hraní, pro potěchu duše i jazyka, čtení, atd., jak můžete na snímcích trochu vidět. Krom toho usoudili, že každému významnému jubilantovi z akademické půdy je k životnímu jubileu vydán sborník. Mně by mohlo přijít líto, že kolem akademické veřejnosti jen lehce procházím, proto k životnímu mezníku onen výroční sborník viribus unitis vytvořili. Je krásný, mísí se v něm příspěvky ryze osobní, připomínající naše letité přátelství, s velezajímavými články odbornými, a já při četbě mužně zamačkával slzu. Jelikož jde o vydání malonákladové, neprodejné a o to cennější, nalezli jsme cestičku, kterak vám to pozoruhodné dílko nejen k mé větší slávě zpřístupnit. Stáhnou si jej můžete na http://www.austerlitz.org/download/sbornikJK.pdf, nebo prostě kliknutím na nadpis článku (a poté půl minutky trpělivě čekat, páč to chvilku trvá; všeho do času, jen Pámbu na věky...). Co říci slovem k pár obrázkům? Že atmosféra byla překrásná a uniformy francouzské se družily s rakouským jak těsně před tažením roku 1812, ba i si tabák do fajfek páni důstojníci vyměnili a dopadli jsme ten večer lépe než velký Napoleon... Že vojáci byli vlídní k zatraceným civilům... Řečeno slovy Dire Straits a jejich písně Brothers in Arms: "You did not desert me, my brothers in arms." Za to vám děkuji. Merde, jsem moc rád, že vás mám!!!
P.S.: Pro nezasvěcené: Ta narážka u obrázku na zadní straně Sborníku "Šedesát, to je dvakrát třicet, ale husar nejsi...," odkazuje na výrok husarského generála Lasalla, že husar, který není ve třiceti mrtev, je ulejvák... :-) A to PhDr na obálce přehnali, jsem jen Mgr a pokorný sluha Vašich Jasností...

CÍSAŘI K NAROZENINÁM ANEB DVA GRENADÝŘI

Patnáctý srpen býval dnem, kdy se celá francouzská armáda připomínala Sainte-Napoléon, svatého Napoleona, což bylo trochu hantýrkové označení pro narozeniny císaře Francouzů. I já jsem se rozhodl, že dvou set čtyřicáté první výročí tohoto muže připomenu, byť způsobem poněkud neobvyklým, a vyzbrojen novou PC kamerou se slušným mikrofonem jsem sáhl po kytaře, naladil ji, odkašlal si a po několika pokusech se dopracoval k přijatelnému výsledku, který můžete ohodnotit kliknutím na video. Tentokrát nejde o můj text ani o můj překlad, ale o dvě stovky let starou baladu německého romantického básníka Heinricha Heineho Dva grenadýři. Znám ji už dávno a omlouvám se, že nevím, který ze slavných českých básníků ji ve sbírce Písně a lamentace z němčiny přeložil. Za ta léta se stala velmi slavnou, dokonce natolik, že ji nazpívali mnozí, mezi jinými i Sarah Bernardová. Hudbu nesložil nikdo menší než Robert Schumann a jako Les Deux Grenadiers ji lze najít na youtubu (což vám usnadní kliknutí na nadpis příspěvku). Je velebná, ale příliš operní, takže jsem ji před pár lety nahradil svojí vlastní prostou melodií. Tady ji máte. Co říci víc... Jen Vive l´Empereur!

VELKÉ BITVY HISTORIE: SLAVKOV

V nejbližších dnech by se měl v trafikách a na novinových stáncích objevit další svazek edice Velké bitvy historie, což je česká verze známé řady Campaign britského Osprey MIlitary, vydávaná nakladatelstvím Pygmalion Press, a tentokrát jde o neslavnější bitvu svedenou na našem území. Svazek Slavkov 1805 napsal Ian Castle, a ježto se v případě britských autorů, píšících o dění ve střední Evropě, objevují notorické chyby, snažili se autoři překladu i odborné revize vše (zejména v ordre de bataille) napravit. Svazek rozhodně stojí za to i kvůli skvělým ilustracím Christy Hook a DVD, na němž je, tuším, velmi dobrá animace celé bitvy.

CO NOVÉHO NA MÉM PSACÍM STOLE

Tak vymýšlím a lámu si hlavu, čím blog, který mě baví (což by z něho mělo jít poznat) zpestřit, abych vás do něj nalákal, a při tom procvičování šedé kůry mozkové mi doteklo, že zapomínám na jednu pro mně hodně důležitou věc, tedy na sebe. Počínám si jako eseróčko, nic nikam neroztrubuju, a měl bych si počínat jako akciovka, vydávat něco jako výroční zprávu, kde bych složil účty z dal i má dáti, a ježto mě auditujete jen vy, mohu i bez většího rizika lhát. Takže, řečeno českou průmyslovou hantýrkou, udělám občas něco jako rozborovku, moderně meeting, a v něm přednesu, co se ve spisovatelské dílně zrodilo, těhotní a spěje k porodu či se narodilo. To slovo spisovatel či adjektivum spisovatelské nemám rád, říká si tak příliš lidí, i když z nich mnoho nevypadne. Ale měl-li pravdu H. G. Wells (nebo to byl G. B. Shaw???), když tvrdil, že spisovatel je ten, co před usnutím přemýšlí, co ráno napíše, pak spisovatel jsem (byť by to mohlo platit i o paranoikovi, který se baví každodenním psaním anonymů...). Nicméně, řečeno s Goethem, spějme k jádru pudla.

Velké věci začínají u maličkostí, říkával král Ludvík XV., takže teď vyšel ve dvouměsíčníku Přísně tajné můj kacířský článek o jednom veleromantickém souboji knížete Kinského v ludvíkovské Francii, který se naší beletrií a popularizující historií táhne jak příslovečná červená niť. Myslím, že jsem v něm dost průkazně doložil, že je to věc zgruntu vymyšlená i jak byla vymyšlená. Za dva měsíce by měl vyjít v témže periodiku článek z jiného soudku, o námořním souboji lodí USS Kearsarge a CSS Alabama před Cherbourgem, což je krásná epizoda z doby, když Sever válčil s Jihem. K napsání mě přiměly deník kapitána Alabamy a hlášení obou velitelů o boji. Dál se na mě obrátil časopis Živá historie, což je (narozdíl od jiných) seriózní periodikum, popularizující dějiny; tematické (zářijové?) číslo by mělo být z větší části věnováno koaličním a napoleonským válkám a já tam na objednávku odevzdal dva příspěvky, jeden suchozemský a druhý námořní.

Pokud jde o knihy, Napoleonovu prohru očekávám každým dnem a víc o ní najdete na tomto blogu v uplynulých měsících. Na začátku července jsem Akcentu odevzdal Napoleona a ženy a ukázku z rukopisu i vysvětlení, oč půjde, pro vás připravuji. Dopsal jsem a čtu po sobě, čistím a ke čtení neúnavně obětavému příteli Karlu A. Řezníčkovi posílám rukopis zcela nenapoleonský (človek si od toho Prcka přece jen musí odpočinout...) s definitivním názvem Válka Řeků s Peršany. Je to téma, které mě fascinovalo od školních škamen a např. Pressfieldův román Gates of Fire (česky vyšlo jako Ohnivá brána) , jenž je téměř literaturou faktu, k tomu hodně přispěl. Vojenské střety v mé knize hrají hlavní roli, byť se nelze vyhnout genezi obou soupeřů, chceme-li pochopit who is who; teprve na základě tohoto pochopení lze vyprávět o výpravě proti Skythům, povstání ionských osad, námořní bitvě u Ladé, Marathónu, Artemisiu, Thermopylách, Salamině i Platajích a dovést děj až zhruba za tzv. Kalliův mír. Takže se zkuste připravit na trochu změny a já časem ukážu některé kousky či pasáže.

Jsem pilný jako včelička, po Miltiadech, Leonidech a Themistoklech jsem se zas vrátil k císaři Francouzů s něčím, o čem jsem dlouho uvažoval, jestli a jak to půjde. Dnes už vím že ano, mám na sto dvacet wordovských stránek (což je asi 240 normovaných) tedy polovinu, leč jen prvního dílu. O čem? O bitvě u Waterloo. Proč, když jsem před desetiletím napsal Sto dní a Taraba Waterloo? Protože ani jedna ta kniha nevystihuje podstatu a jen popisuje povrch dějů. Zůstanete-li toliko u popisu, nikdy nepochopíte, proč tažení roku 1815 skončilo, jak skončilo, a já, alespoň myslím, mám jasno, že to byla předem prohraná cesta do pekla. Budu se k tomuto problému vracet v dalších týdnech i měsících, budu upozorňovat i na některé moderní tituly (z nichž na Coppensovo Waterloo: Lži upozornil na tomto blogu už Jakub Samek), které mě silně ovlivnily, možná i s vámi polemizovat. Ta kniha nebude jen o dnech 15. až 18. června 1815, byť tady půjde hodně do detailu, ale i o tom, jací lidé a jaké armády proti sobě stáli, jaké byly šance a rozložení sil. Kromě textu bude mít i tematické bloky, v nichž lze detailněji probrat způsoby taktiky a skladby jednotek, porvnat zbraně i jejich účinnost, uvést podrobnosti ze života v oněch dnech, opřít se o dobové předpisy, vytěžit maximum z memoárů i z velkých klasiků všech tří stran, např. z francouzského Houssaye nebo Mauduita, Brita Siborna či Němce Letow-Vorbecka... První díl by měl končit navečer 17. června a v tom, co tažení předcházelo, nebudou ani tak oslavná líčení Letu orla (byť problém maršála Neye pominout nelze) , jako spíše Grouchyho tažení k Lyonu či poslední povstání ve Vendée. Bude to hlavně vojenská historie s příčinami, předpoklady a následky, ne politická... Podobně i díl druhý neskončí jen ústupem od Waterloo, ale půjde až k bojům na jiných částech hranice, k Rappově obraně Rýna a ke vzdoru posledních pevností. Tak mi držte palce a nekruťte nade mnou hlavou tím spíše, že Waterloo je jen první z celkem trojice tažení, které bych chtěl časem takhle do hloubky udělat.

VERSAILLES-GALLERIE DES BATAILLES (2)

První pokračování o Gallerie des Batailles na zámku Versailles (z 24. července) končilo vrcholnými bitvami Stoleté války, posledním střetem, který tento anglo-francouzský konflikt rozhodl, se stala ale bitva u Castillonu 17. července 1453, v níž Dunois porazil Talbota, který tu i padl. Pro Versailles namaloval příslušné plátno (1) Lariviere. Veledílem se stal rozměrný, až monumentální obraz bitvy u Marignanu (2) od Alexandre-Évarista Fragonarda, na kterém vede král František I. 14. září 1515 svoje vojsko k vítězství nad Miláňany. Takřka renesančně působí Picotův obraz, zachycující dobytí Calais vévodou de Guise 9. ledna 1558 (3); od té chvíle už Angličanům nepatřiloa ve Francii ani píď půdy. Klid a vznešenost naopak vyjadřuje Gérardovo obří plátno (4) vjezdu Jindřicha IV. do Paříže 22. března 1594; tím dnem fakticky skončily ve Francii krvavé náboženské války hugenotů s katolíky. Francois Heim se stal nesmrtelným obrazem, na němž vévoda d´Enghien, budoucí Velký Condé, vede 19. května 1643 jezdecký útok u Rocroi (5), který se stal začátkem porážky španělských tercios (což je bitva, již jsem, stejně jako tu následující, popsal v Mušketýrovi). Maršál de Turenne cválá proti Španělům v písečných přesypech před Dunquerque v bitvě jménem Dunes v červnu 1658 (6); je to mnohokrát reprodukované dílo Larivierovo. Jean Alaux nechává zase Královské mušketýry dobýt Valenciennes, což byla slavná událost z března 1677. A konečně je tu další obraz Jeana Alauxe řečeného Le Romain, v popředí s maršálem Catinatem, vedoucím urozené i prosté vojáky na valy Denainu (7), jenž byl dobyt v červnu 1712. To, co následovalo počínaje Válkou o španělské dědictví, si ponechám na další pokračovaní, jen upozorním, že výčet obrazů a jejich reprodukce na tomto blogu neníí zdaleka úplný. Dokládají to dvě na poslední chvíli získané reprodukce, zařazené až po vytvoření celé obrázkové sestavy. Číslo 9 představuje na Férově plátně vjezd Karla VIII. do Neapole v květnu 1495 a číslo 10 bitvu u Lens 20. srpna 1648 (autorem je Jean-Pierre Franque), kde Velký Condé znovu porazil Španěly, čímž za Francii vítězně ukončil Třicetiletou válku...

GRANDE ARMÉE GEORGESE BLONDA

Když jsem tak pohledem klouzal po své knihovně, padl mi do oka hřbet knihy, kterou jsem nějaký čas neměl v ruce, a přesto to byla ona, která mě (krom beletrie a Slunce nad Slavkovem Dušana Uhlíře) přivedla k Napoleonovi. Přesněji mě přiměla k napsání Orlů Napoleonovy armády. Je to Grande Armée francouzského autora literatury faktu Georgese Blonda (1906-1989), spisovatele u nás neobjeveného, přesto velice čtivého a ve Francii velmi populárního. Blond nebyl specialistou na napoleonské války, přesto napsal knihu o životě vojáků na pozadí událostí počínaje rokem 1804 a rokem 1815 konče, která sice není detailním rozborem jako např. obdobné dílo Olega Sokolova, má ale nespornou výhodu, čte se jedním dechem. Přiznávám, že Blond byl (vedle dvojice Lapierre-Collins a pár dalších) můj vzor. Býval námořníkem, psát začal do časopisů kolem roku 1930 a postupně se stal známým autorem knih, v nichž války všeho druhu hrály dost podstatnou roli. Barvitě vylíčil bitvy první světové války v knihách La Marne a Verdun, Cizinecké legii věnoval Légion etrangere, v Histoire da la flibuste se rozepsal o pirátech, sepsal životní příběh admirála Togo mnoho dalších knih, z nichž velkou část věnoval moři... Četl jsem jich více, jeho Grande Armée ale pokládám za nejlepší, byť není vyčerpávající a detailista by v ní našel nepřesnosti. Už léta si říkám, proč tato kniha nezaujala některého z českých nakladatelů. Pokud by se našel, ať mi napíše, je to další věc, již bych tuze rád překládal a která by se na trhu mezi ležáky nezařadila... Pokud jde o autorská práva, bude o nich vědět nejspíše nakladatelství Robert Laffont, které toto dílo stále reedituje. Kdyby po ní zatoužil někdo z vás, prolink na francouzský amazon je v nadpisu a stejně tak ji objevíte v anglickém překladu na amazonu britském.

ČTENÁŘSKÉ SNÍMKY (4): WARGAMING

Jsou, tuším, tři druhy, jak se historické válce věnovat jinak než psaním a čtením knih či článků: re-enactement, tedy oživování historie vložením vlastní osoby do uniformy, uchopením zbraně a simulací dobových zvyklostí, předpisů i boje v terénu, dále sezení u počítače a hraní (solitérně či online) určité hry, ať už je to klasický Battleground na hexagonech, či moderní (a podle mého neukočírovatelné) hry typu Total War či Cossaks, nebo wargaming. To poslední znamená spojení nesmírně náročného modelářství, znalosti historických situací, událostí a vlastností jednotek a společenství stejně zapálených lidí, hrajích pak s těmito figurami a celými sestavami určité situace. Představu pro toho, kdo uvedené hry nezná, davají snímky Roberta Ullmana. Horní zachycuje, přeložíme-li slova Robertova skotského kamaráda Davida Imrie, proslulý 13. lehký, nejsilnější francouzskou jednotku u Waterloo, součást 1. brigáda barona Schmitze od 2. divize I. sboru Droueta d´Erlon; byl to pluk, který nakonec vyrval vojákům King´s German Legion statek. Za pochodu ji ukazuje wargamingový snímek dvě a u statku třetí obrázek. Wargaming se netočí pochopitelně jen kolem napoleonksých válek a poslední fotografie zachycuje boj o most u Blenheimu v časech, kdy na anglickém nebi zářila hvězda vévody z Marlborough... Není to nádhera?