Další kniha ze série Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi je na světě. Jmenuje se SHARPOVA POMSTA , odehrává se v jižní Francii v době Napoleonovy první abdikace, historický děj kulminuje kolem bitvy u Toulouse (viz Napoleonovou prohru, druhý svazek mojí Poloostrovní války) a románově tu půjde o zúčtování majora od 95th Rifles s jeho letitým protivníkem, majorem Ducosem. Knihu vydal OLDAG (prolink je v nadpisu), přeložil ji jako všechny předchozí Jiří Beneš, který mi poskytl i následující úryvek, a vydavatel navíc svazek doplnil o povídku SHARPOVY VÁNOCE, kterou pokládám za nesmírně zdařilou. Nemožné se stává skutkem a z celé mohutné Sharpe´s Serie už zbývají jen dva svazky, Sharpovo Waterloo a Sharpův ďábel...
Major Richard Sharpe se ve
všech ohledech připravil na smrt. Svou klisnu jménem Sycorax a krásný
francouzský dalekohled odkázal kapitánu Williamu Fredericksonovi, své zbraně
seržantu Patricku Harperovi a všechno ostatní měla dostat jeho žena Jane.
Rozumí se všechno, kromě uniformy, v níž Sharpe chodil do boje. Ta sestávala
z vysokých jezdeckých bot, francouzských jezdeckých kalhot a vybledlého
zeleného kabátu pětadevadesátého střeleckého regimentu a Sharpe vyslovil přání,
aby ho v téhle uniformě pohřbili.
„Kdyby ty hadry s vámi
nešly do hrobu, spálily by se,“ poznamenal Frederickson.
A měl pravdu, protože
k ničemu jinému by se nehodily. Jeho boty byly poznamenané množstvím šrámů
po ranách noži, bodáky nebo šavlemi, kalhoty měl tak záplatované hrubým hnědým plátnem,
že vypadaly spíš, jako by je svlékl a zahodil nějaký venkovan, než jako část
uniformy, kterou Sharpe kdysi stáhl z těla zabitého plukovníka Napolenovy
císařské gardy, a zelený kabát byl do té míry vybledlý a odrbaný, že by se na
něm ani mol slušně neuživil. Přesto to byla uniforma, v níž Sharpe
absolvoval všechny boje v posledních letech, a proto si ji nade vše cenil.
Možná v ní vypadal jako strašák, ale to, že v těch hadrech, jak řekl
Frederickson, chodil do boje, patřilo k jeho pověrčivým zvykům, na nichž
téměř s posedlostí lpěl. A to byl také důvod, proč si je v to březnové
ráno roku 1814 znovu oblékl, přestože se na míle od něho nenacházel žádný
nepřátelský voják.
„Ten kabát si budete muset
svléknout,“ upozornil ho Frederickson, který pověrčivost svého přítele chápal.
„Já vím,“ zabručel Sharpe a,
jako už poněkolikáté, znovu v mysli probíral každou podrobnost toho, co ho
čekalo. A to ráno ho čekalo něco, co se nazývalo „tráva před snídaní“. Znělo to
podivně a vcelku neškodně, ale docela dobře to mohlo znamenat smrt.
Oba muži postávali na
travnatém útesu nad šedivou hladinou Atlantiku, po níž se od západu valily
dlouhé vzduté vlny a tříštily se o skaliska. Severně od útesu se nacházel
francouzský přístav St Jean de Luz, přeplněný obchodními a rybářskými loděmi,
zatímco na vnějších kotvištích přístavu stála malá flotila královského
válečného loďstva, kterou tvořily tři šalupy, dvě fregaty a velká bitevní loď Vengeance.
„Kolik je hodin?“ zeptal se
Sharpe, když došel zpátky k Fredericksonovi.
Kapitán odklopil víčko
hodinek. „Za deset minut půl sedmé.“
Sharpe jen zahučel a znovu se
otočil pryč. Úsvit pomalu rozjasňoval šedé mraky, ale moře zůstávalo tak temné,
jako by v něm nebyla voda, ale mdle se převalující kapalná břidlice.
Nebezpečně blízko skaliskům se na vzdutých vlnách houpala malá rybářská loď.
Rybáři vytahovali na palubu vrše s mořskými raky. Sharpa napadlo, že na
některém z těch chycených raků si už možná dnes večer bude pochutnávat
jeho nepřítel, zatímco on sám bude ležet, chladný jako kámen, šest stop pod
francouzskou půdou. Tráva před snídaní.
„K čertu!“ zaklel. „Proč
nemůžeme bojovat sečnými zbraněmi?“
„Protože Bampfylde si zvolil
pistole.“ Frederickson si právě zapálil viržinko a vítr unášel jeho kouř pryč.
„K čertu!“ zaklel Sharpe znovu
a obrátil se zpátky. Byl nervózní a nijak se to před Fredericksonem nesnažil
skrývat. Kapitán střelců, jeden z Sharpových nejbližších přátel, po
rodičích z poloviny Angličan a z poloviny Němec, dobře věděl, jak
nervozita před bojem svírá žaludek. Na španělských bojištích přišel o oko a o
většinu zubů a jeho tvář vypadala děsivě, zvlášť když si před bojem sundával
klípec z prázdného očního důlku a z úst vyjímal falešné zuby. Jeho
muži mu ironicky, ale přesto s náklonností, dali přezdívku Sweet William,
jak se v Anglii říká hvozdíku, třebaže na bojišti byl jejich velitel
všechno jen ne sweet. Frederickson
platil za vojáka, jakých je v armádě málo, a třebaže byl tvrdý a otrlý,
dobře věděl, že i statečného muže dokáže strach téměř ochromit.
Také Sharpe to věděl, a
přesto ho překvapilo, jaký strach ho v to chladné ráno svíral. Sloužil
v britské armádě od chvíle, kdy se jako šestnáctiletý rekrut stal
příslušníkem třiatřicátého pěšího regimentu. Od té doby se probíjel přes
bráněné průlomy nepřátelských opevnění, stával v palebné linii
s mušketou a s nepřítelem, ani ne čtyřicet kroků vzdáleným, si
vyměňoval smrt, salvovou palbou odrážel útoky kavalerie, bojoval osamocený boj
vojáka lehké roty před bitevní linií a sledoval, jak palba nepřátelských dělostřelců
pustoší řady jeho mužů a mění je v krvavé cáry. A všechny tyto věci dělal
tak často, že si je ani nedokázal uchovat v paměti. Bojoval ve Flandrech,
v Indii, v Portugalsku, ve Španělsku a teď i ve Francii. Vyšel
z řadových červenokabátníků a svou odvahou i schopnostmi si vysloužil
povýšení až do řad důstojníků Jeho královského Veličenstva. Ukořistil
nejcennější nepřátelskou zástavu – císařského orla a byl také sám zajat. Utrpěl
četná zranění a zabíjel. Jiní muži trávili svůj život činnostmi užitečnými v mírovém
životě a zdokonalovali se v nich, zatímco Richard
Sharpe se stal mistrem
válečného řemesla, které mu po skončení války nebude k ničemu. Jen málo
mužů bojovalo tak často jako on a ještě míň tak dobře. Avšak teď cítil, že mu
mlhavé vzpomínky z těch mnoha bojů nahlodávají sebevědomí. Dobře věděl, že
mu štěstí, které ho těmi dlouhými krvavými lety provázelo, nemůže vydržet
věčně. Anebo si právě nyní, jasněji než většina vojáků, uvědomil nebezpečí, a
proto se ho bál. I muž, který přežil ty nejkrvavější bojové vřavy, může být
díky náhlému obratu štěstěny zabit během trávy před snídaní. „Proč se tomu říká
tráva před snídaní?“ zeptal se Fredericksona. Kapitán věděl, že Sharpe se ptá
jen z nervozity, a nenamáhal se s odpovědí.
„To je směšné pojmenování,“
prohlásila Jane před čtrnácti dny. „Navíc hloupé, hrozně hloupé.“ Tráva před
snídaní prostě znamenalo souboj, který se obvykle koná za úsvitu na nějakém
travnatém prostranství, kde je dost prostoru pro boj sečnými, bodnými nebo
střelnými zbraněmi.
Frederickson znovu vytáhl
hodinky a odklopil víčko. „Půl sedmé.“
„Je zima,“ poznamenal Sharpe,
jako by si toho všiml až teď.
„Za hodinu si dáme vepřovou
kotletu s hrachovou kaší,“ odpověděl Frederickson.
„To si možná dáte vy.“
„Dáme si to oba.“
Frederickson se otočil a pohledem sledoval malý černý kočár, který se objevil u
úpatí nízkého kopce. Kočí pobízel koně po cestě vzhůru, pak zahnul ke shluku
nízkých borovic a tam s cinkáním postraňků a skřípěním brzd zastavil.
Z kočáru vystoupil seržant Harper a vrhl na Sharpa sebejistý úsměv. „Dobré
ráno, pane. Trochu chladno, co?“
„Dobré ráno, seržante.“
„Přivezl jsem vám toho
chlápka, pane,“ kývl Harper hlavou směrem ke kočáru, v němž zůstal
sedět muž v černém oblečení.
„Dobré ráno, doktore,“
pozdravil zdvořile Sharpe.
Doktor, postarší hubený
Francouz, neodpověděl. Vedle sebe měl na sedadle položenou černou brašnu, která
nepochybně obsahovala skalpely, pilky na kosti, svorky a další chirurgické
nástroje. Moc se mu k té ranní nepříjemnosti nechtělo, a Frederickson
proto pověřil Harpera, aby doktora vytáhl z postel a přivezl sem. Žádný britský
doktor, ať z armády, nebo z válečného loďstva, nebyl ochotný při
téhle záležitosti asistovat, neboť mohla kohokoliv ze zainteresovaných přivést
před válečný soud.
„Včera večer se opil, pane,“ řekl
Harper. Seržant měl stejný vybledlý zelený kabát jako Sharpe a Frederickson.
„Kdo? Doktor?“
„Ne, pane. Kapitán Bampfylde.
Zůstal ve městě. Viděl jsem ho na dvoře té velké krčmy.“ Harper se
s uštěpačnou radostí zasmál. „Byl nalitej jako Dán, takže podle mě má plný
gatě strachu.“
„Podobně jako já,“ zabručel
Sharpe. „V noci jsem sotva zavřel oko.“ Stejně jako v noci předtím, protože
představa, co by se v to chladné ráno mohlo stát, mu nedovolovala usnout.
Ostatně brzy se dozví, jaký osud je mu předurčen, a s blízkostí toho okamžiku
jeho strach ještě sílil. Přiznal to Harperovi a nestyděl se za to, protože
mohutný Ir byl jeho nejbližší přítel a Sharpe s ním procházel všemi boji
od chvíle, kdy se Wellingtonova armáda vylodila v Portugalsku.
„Ale vy jste se včera neopil,
pane. Počítám, že Bampfylde se bude třást jako ratlík, na to vemte jed, i když
do něj určitě lili syrová vejce s octem.“ Zdálo se, že mohutný Ir, o čtyři
palce vyšší než Sharpových šest stop, se na blížící se souboj dívá téměř
pobaveně. Nepochyboval, že Sharpe pošle mizernou duši kapitána Bampfylda do
věčného zatracení.
A Sharpe zase nepochyboval,
že Bampfylde, důstojník válečného námořnictva, kapitán mohutné Vengeance, zakotvené ve vnějším kotvišti
přístavu, si takový osud zaslouží. Před pouhými několika týdny vedl Bampfylde
expedici na sever s cílem dobýt francouzskou pobřežní pevnost Teste de
Buch a Sharpe v této pochybné akci působil jako nejvyšší důstojník
pozemního vojska. Pevnost padla rychle a Sharpe pak se svými muži pokračoval
dál do vnitrozemí, aby provedl přepad na zásobovací cestě francouzských vojsk.
Jenže když se po úspěšném splnění úkolu vrátil do Teste de Buch, zjistil, že
dobytá pevnost je opuštěná a Bampfylde nikde. Sharpe tedy zůstal se dvěma
rotami střelců a jednotkou mariňáků v pevnosti ponechán na holičkách a
později se ocitl v obležení francouzské brigády vedené generálem Calvetem.
Z milosti Boží, se štěstím střelců a za pomoci amerického korzára se mu
však podařilo své muže zachránit, i když ne všechny. Mnoho jich v pevnosti
při zoufalé obraně zemřelo a viníkem jejich smrti byl kapitán Bampfylde. Po
návratu z boje proti Calvetovi pak Sharpe, rozhořčený k smrti, vyzval
Bampfylda k tomuto souboji. „Kdybychom aspoň mohli bojovat šavlemi,“
povzdechl.
„Šavle nebo pistole, co na tom
záleží,“ mávl Harper bezstarostně rukou.
„Hodně,“ zabručel Sharpe.
„Hodně na tom záleží.“
„Tak jako tak toho bastarda
odsud odnesou.“
„Už má zpoždění,“ poznamenal
Frederickson. Kapitán zamával rukama, aby se zahřál, a pak se zeptal Harpera,
jestli je rota připravená k pochodu.
„Aye, pane.“
„Výborně,“ přikývl
Frederickson, protože hned po skončení souboje měl vést svou elitní rotu
šedesátého regimentu Royal American Rifle na východ, aby se připojila
k armádě. Seržant Harper měl jít s ním, protože stejně jako Sharpe
byl od svého bývalého regimentu odvelen. Regiment prince Waleského dostal
nového velitele, který jmenoval své majory a také nového hlavního seržanta,
takže Sharpe i Harper se ocitli mimo a byli volní.
Harpera se okamžitě ujal
Frederickson, po němž stejně dychtivě chňapl brigádní generál Nairn, Skot,
který se konečně dočkal vlastní bojové brigády a chtěl Fredericksonovy střelce
připojit jako smrticí žihadlo ke své lehké rotě. Nairn samozřejmě stál také o
Sharpa, i když ne jako o důstojníka lehké roty, ale jako svého náčelníka štábu.
„Ale já jsem nikdy štábní
důstojník nebyl,“ namítl Sharpe.
„Já jsem zase nikdy nevelel
brigádě,“ odpověděl Nairn.
„Musím si o tom promluvit
s Jane,“ řekl tehdy Sharpe
„Už ho vidím,“ ozval se
zvesela Frederickson.
Po cestě z města cválali
tři jezdci. Všichni měli modré námořnické pláště a klobouky s rohy vpředu
a vzadu. Sharpe se pátravě zadíval za ně, jestli z města nevyjíždějí
provosti, aby souboji zabránili a účastníky zatkli. Nějak se stalo, že se souboj
nepodařilo udržet v tajnosti, protože polovina důstojníků přítomných
v depotu St Jean de Luz Sharpovi popřála hodně štěstí, a když nyní Sharpe
žádné provosty neviděl, usoudil, že se rozhodli být k nezákonnosti tohoto
souboje hluší a slepí.
Důstojníci válečného
námořnictva dojeli na vrchol kopce, a aniž na Sharpa jedinkrát pohlédli,
sesedli asi padesát metrů od něj. Jeden z nich držel koně, druhý začal
nervózně přecházet a třetí se vydal směrem ke třem střelcům.
Frederickson mu jako Sharpův
sekundant vyšel vstříc. „Dobré ráno, poručíku,“ pozdravil ho.
„Dobré ráno, pane,“ odpověděl
Bampfyldův sekundant poručík Ford. V pravé ruce nesl dřevěnou skříňku.
„Omlouvám se za zpoždění.“
„Jsme rádi, že jste vůbec
přijeli.“ Frederickson krátce pohlédl směrem ke kapitánu Bampfyldovi, který
stále nervózně přecházel za koňmi. „Je kapitán ochotný omluvit se, poručíku?“
položil Frederickson povinnou otázku a dostal stejně povinnou odpověď.
„Samozřejmě že není, pane.“
„To je politováníhodné,“
poznamenal Frederickson, i když v jeho slovech nebylo po lítosti ani
zdání, neboť právě jeho rota utrpěla vinou Bampfyldovy zbabělosti v Teste
de Buch těžké ztráty. Proto zazněla v jeho hlase v očekávání Bampfyldovy
smrti spíš radost. „Můžeme tedy začít,“ řekl, a aniž čekal na odpověď, kývl na
Sharpa, zatímco Ford dal stejné znamení Bampfyldovi.
Oba hlavní aktéři se bez
jediného slova postavili proti sobě. Bampfylde byl smrtelně bledý, ale zdálo
se, že je střízlivý. A zcela jistě se netřásl. Vypadal nasupený hněvem, ale tak
by se tvářil každý, koho by obvinili z naprosté zbabělosti.
Ford otevřel dřevěnou skříňku
a vytáhl z ní dvě soubojové pistole. Bampfylde, jako ten, kdo byl
k souboji vyzván, dostal právo volby zbraně a vybral si francouzské
perkusní pistole s dlouhou hlavní. Frederickson je obě potěžkal, prohlédl
jejich úderníky, pak vytáhl nabiják jedné z pistolí a zkontroloval, že
žádná z hlavní nemá v zadní části drážkování. Shledal, že obě mají
hladký vývrt a že jsou na pohled identické.
Francouzský doktor se
vyklonil z kočáru a sledoval přípravy. Jeho kočí, zachumlaný
v plášti, stál u koní. Harper čekal v povzdálí u zakrslých borovic.
Ford za Fredericksonova
pečlivého dohledu obě pistole nabil jemným černým prachem, který sypal do
hlavní malou odměrkou. Nervozitou se mu chvěly ruce, a když viděl, že mu
trochu prachu odvál vítr, ještě do každé hlavně přidal špetku navíc. Potom
prachovou nálož nabijákem upěchoval a připravenou kuli zabalil do kousku
naolejované kůže. I když se kule odlévaly pečlivě, nikdy se nepodařilo odlít úplně
přesný kalibr a kožený obal tuto nepřesnost upravoval. Ještě větší přesnosti
při střelbě se dosahovalo u zbraní s drážkovaným vývrtem hlavní, ale to se
při soubojích považovalo za nefér. Ford tedy natloukl do hlavní zabalené kule a
ještě poťukal na nabiják mosazným kladívkem, aby měl jistotu, že kule sedí na
prachové náloži pevně.
Potom Ford otevřel malou
plechovou schránku, jež obsahovala perkusní kapsle. Bylo to malé pouzdro
z tenkého měděného plechu naplněné třaskavou látkou, která se vznítí
nárazem, takže plní funkci zápalky. Po úderu kohoutu do kapsle třaskavá látka
vybuchne, přes piston nasazený na zátravku vyšlehne do nálože v hlavni
plamen a tak dojde k výstřelu. Perkusní střelné zbraně byly mnohem
spolehlivější než staré s křesadlovým zámkem enormně citlivé na vlhkost, a
proto byly drahé. Ford nasadil kapsle na pistony spojené s hlavní a pak opatrně
spustil kohouty, aby byly zbraně bezpečné. Teprve potom nabídl obě pažby
Fredericksonovi.
Ten se podíval na Sharpa.
„To je jedno,“ pokrčil Sharpe
rameny. Bylo to poprvé, co některý z hlavních aktérů souboje po jejich
setkání promluvil. Bampfylde se na Sharpa krátce podíval, ale hned zase
pohledem uhnul. Byl to mladý muž s hladkou tváří, ne zrovna štíhlý,
zatímco Sharpe byl opálený, s kostnatou tváří poznamenanou dlouhou jizvou.
Ta dávala jeho výrazu zdání výsměchu, který zmizel pouze tehdy, když se usmál.
Frederickson vybral pravou
zbraň. „Prosím kabáty a klobouky, pánové,“ řekl slavnostně.
Přestože Sharpe tenhle rituál
čekal, připadlo mu zvláštní a nepříjemné, že nemůže bojovat, jak byl zvyklý.
Odhodil tedy čáku na zem a pak svlékl odrbaný zelený kabát střelce, na jehož
rukávu měl našitý špinavý plátěný odznak s věnečkem z dubového listí na
znamení, že kdysi vedl oddíl zoufalců do ohně palby v průlomu. Předal kabát
Fredericksonovi a ten mu naopak podal pistoli. Sharpe si podrážděně odhrnul
vlasy, které mu vítr strhl do očí.
Bampfylde ze sebe setřásl
námořnický plášť a rozepnul si bílomodrý kabát, pod nímž měl bílou hedvábnou
košili zastrčenou pod šerpu, ovinutou kolem opasku bílých kalhot. Říkalo se, že
je snazší a mnohem bezpečnější vyjmout z rány po kuli útržky hedvábí, a
proto si mnozí důstojníci oblékali do boje hedvábnou košili. Sharpe však měl
košili z obyčejného lněného plátna.
Ford vzal Bampfyldův klobouk,
plášť i kabát a pak si odkašlal. „Pánové, vykročíte směrem od sebe podle toho,
jak budu počítat...,“ musel se odmlčet, polknout a znovu si odkašlat, „a po
deseti krocích se otočíte a vystřelíte. Jestliže nebude po první výměně
dosaženo satisfakce, můžete trvat na druhé střelbě, případně na další.“
„Jste spokojený se svým
postavením?“ zeptal se Frederickson Bampfylda. Ten sebou polekaně trhl a
rozhlédl se.
„Ano,“ odpověděl po chvíli.
„A vy, majore?“ obrátil se
Frederickson na Sharpa.
„Taky.“ Pažba pistole byla
z dubového dřeva řezaného přes léta a samotná pistole se Sharpovi zdála
těžká a nevyvážená, i když zřejmě jen proto, že na takovou zbraň nebyl zvyklý.
Nebylo pochyb, že obě pistole jsou vyrobené s největší pečlivostí.
„Kdybyste se laskavě otočili,
pánové,“ řekl rozechvělým hlasem Ford.
Sharpe se otočil tak, že se
díval na moře. V sílícím větru se na šedivé vzduté hladině začaly
objevovat bílé brázdy hřebenů vln. Sharpe si uvědomil, že mu vítr vane přímo do
tváře, takže při míření nebude muset počítat s korekcí na příčný vítr.
„Můžete zbraně natáhnout,“
řekl Frederickson. Sharpe stáhl kohout dozadu, až ucítil, že zacvakl za
ozub.
„Deset kroků, pánové,“
ohlásil Ford. „Jeden, dva...“
Sharpe vykročil svým
normálním krokem. Držel zbraň svěšenou. Žádné známky strachu na Bampfyldovi
nepozoroval, zato sám cítil, že se mu svírají útroby a sval v levém stehně
se mu chvěje. V ústech měl vyprahlo jako na poušti. Koutkem oka zahlédl
Harpera.
„Sedm, osm...“ Ford zesílil
hlas, aby ho bylo přes hukot větru a šum moře zřetelně slyšet. Teď už se Sharpe
ocitl tak blízko okraje útesu, že uviděl, jak dole francouzský rybář zápolí s
dlouhými vesly a snaží se přemoct spodní proudy, které ho vtahovaly ke
skalnatému úpatí útesu.
„Devět!“ zvolal Ford a pak po
patrné pauze počítání dokončil. „Deset!“
Sharpe udělal poslední krok a
otočil se k větru od moře zády. Bampfylde už zvedal pistoli. Byl hrozně
blízko. Sharpovi se zdálo, že není schopen pohnout pravou paží. Hlavou mu
bleskla myšlenka na Jane. Věděl, že jeho žena čeká v hrozné úzkosti.
Konečně se přiměl ruku zvednout, protože z Bampfyldovy pistole viděl už
jen černé ústí hlavně. Mířila mu přímo mezi oči.
Ještě zlomek vteřiny se do
toho černého otvoru díval a potom náhle pocítil zvláštní klid, který znal
z nesčetných bojů. Bylo to zcela nečekané, přesto tak známé, že se usmál.
A Bampfylde vystřelil.
Z obláčku kouře vyšlehl
plamen, ale to už Sharpe zaslechl, že mu kule hvízdla kolem hlavy. Nemohla jeho
levé ucho minout o víc než šest palců a Sharpa napadlo, že možná i jeho zbraň
nese doprava. Čekal, až se kouř z Bampfyldovy pistole rozptýlí. Stále se
usmíval, i když si to neuvědomoval. Jeho sok vystřelil příliš rychle,
nepochybně z nervozity, a tím svou první šanci promarnil, takže Sharpe teď
měl dostatek času na to, aby pomstil muže, kteří Bampfyldovou vinou zemřeli
v pevnosti Teste de Buch.
Vítr kouř po výstřelu odvál a
Sharpe uviděl, že Bampfylde k němu stojí natočený bokem. Kapitán válečného
námořnictva vtahoval břicho, aby představoval co nejmenší cíl. Sharpe zamířil
na bílé hedvábí košile, ale pak posunul mušku o kousíček doleva pro případ, že
i jeho pistole nese doprava. Mířil také nízko, neboť věděl, že většina
střelných zbraní střílí výš, než střelec míří. Nemohl tím nic pokazit, protože
pokud by takhle zbraň byla výjimkou, trefil by Bampfylda do břicha a způsobil
mu smrtelné zranění, po němž se umírá pomalu – tak pomalu, jako umírali
Sharpovi muži, když je Bampfylde nechal napospas nepříteli.
Pomalu začal tisknout spoušť.
Kouř z Bampfyldova výstřelu se už zcela rozplynul a nebyl teď víc než
chuchvalec řídké mlhy, který vířil nad okrajem útesu, a vítr ho unášel dál do
vnitrozemí.
„Tak už, k čertu,
vystřelte!“ vykřikl Bampfylde a Sharpe viděl, že se jeho sok viditelně chvěje.
„Proboha, vystřelte!“ vykřikl
Bampfylde znovu a Sharpe věděl, že vyhrál, neboť se mu podařilo udělat z toho
povýšence babu třesoucí se strachem. V minulosti ho obvinil ze zbabělosti
a nyní sám Bampfylde dokazoval, že to obvinění bylo pravdivé.
„Vystřelte!“ vykřikl
Bampfylde v nejvyšší úzkosti.
Sharpe sklonil ústí pistole,
aby vyrovnal obvyklou tendenci krátkých palných zbraní nést vzhůru, a stiskl
spoušť.
Jenže jeho zbraň vůbec
nenesla vzhůru a spíš než doprava nesla lehce doleva, takže místo břicha kule
zasáhla Bampfyldův zadek, roztrhla mu kalhoty a prolétla oběma jeho půlkami.
Bampfylde vyjekl jako píchnuté prase, padl na kolena a Sharpa zaplavila radost
z dobře vykonaného díla. Na kapitánových bílých kalhotách uniformy válečného
námořnictva se objevila jasná krev. Doktor nemotorně vyběhl s černou
brašnou z kočáru, ale to už u raněného klečel Ford. „Je to jen průstřel
svalu, pane,“ zvolal.
„Přerazil mi páteř!“ skučel
kapitán.
„Teď si pár týdnů nesedne,“
prohlásil vesele Frederickson.
Ford na něho pohlédl.
„Souhlasíte, že cti bylo učiněno zadost, pane?“
Bylo zřejmé, že se
Frederickson musí přemáhat, aby se nerozesmál. „Samozřejmě, poručíku. A
znamenitým způsobem. Přeju vám příjemný den.“
Doktor se skláněl nad
raněným. „Průstřel svalu, nic vážného,“ uklidňoval Bampfylda francouzsky. „Stačí,
když se to obváže. Bude to bolet, ale nic vám nehrozí. Měl jste štěstí,
člověče.“
Ford to Bampfyldovi přetlumočil, ale kapitán válečného námořnictva ho
neposlouchal, protože přes slzy hněvu a hanby zíral na černovlasého majora
střelců. Ten mezitím došel až k němu a zůstal nad ním mlčky stát. Pak
odhodil kouřící pistoli na zem, otočil se a odcházel. Jedl trávu před snídaní,
i když byl zklamán, že se mu toho mizeru nepodařilo zabít. Ale i tak všechny ty
mrtvé z Teste de Buch pomstil. Teď musel upevnit křehký mír s Jane,
s láskou ji poslat zpátky do Anglie a pak se vrátit na místo, o němž
věděl, že je pro něj nejlepší: na bojiště.
