DESIRÉE ANEB CO V ROMÁNU NEBYLO...

Historický román Annemarie Selinko Desirée se zařadil mezi populární knihy, alespoň filmová podoba a několik českých vydání o tom svědčí. Zaslouženě, životní příběh marseilleské kupecké dcerky, která se postupně stala Bonapartovou snoubenkou, chotí maršála Bernadotta a nakonec švédskou královnou, je podán skvělým způsobem a jeho hrdinka si nepochybně získala sympatie mnoha čtenářek i čtenářů. Jenže, jak to s romány bývá, skutečnost se většinou liší. Životní příběh nebyl pohádkou o milující Desirée Claryové a milovaném Jeanu-Baptistu Bernadottovi. Obsahuje leccos, co by s románovými charaktery neladilo, a já ho vydoloval ze svých desetiletí starých písemnosti tak, jak byl otištěn v magazínu Přísně tajné...

VZAL JSEM DESIRÉE PANENSTVÍ... 

Zpočátku bylo v životě vše jako v románu. Malá Eugénie Bernardine Desirée, nejmladší dcera zesnulého občana Claryho, váženého obchodníka se suknem v městě Marseille, potkala svoji první velkou lásku v sedmnácti letech. Začínal rok 1794 a ona láska nosila čerstvou republikánsky prostou uniformu brigádního generála. Měla dlouhé vlasy, horečnaté oči, byla příšerně vyhublá, mluvila zaníceně zejména o vojenských plánech, pletla francouzštinu s korsickým dialektem a jmenovala se Napoleone Buonaparte.

Hlavního hrdinu od čerstvě dobytého Toulonu zase uchvátila něžná brunetka s velkýma naivníma očima, pletí dítěte jihu, plná temperamentu a současně nábožně naslouchající jeho plamenným proslovům i plánům. V domě Claryů našel generál bez vojska a peněz na chvíli útočiště. Živil matku i sestry a Claryovi jeho rodině trochu pomáhali. Do domu uvedl Napoleona jeho bratr Josef. Ten se tehdy dvořil starší Julii i mladší Eugenii (Desirée si říkala hlavně sama) a nevěděl, kterou si vybrat. Rázný Napoleone rozhodl za něj:

"Uděláš líp, když si vezmeš Julii. Co se týče Desirée, ta bude mojí ženou!"

Josef se vskutku v srpnu s Julií oženil. Napoleone napsal Eugenii-Desirée plamenné vyznání a odejel v září do Nicy. Bydlel tu u obchodníka Laurentiho a vzplanul pro jeho patnáctiletou dceru Emilii. Když se chtěl zasnoubit, Joseph Laurenti pravil:

"Je příliš mladá na vdavky!"

Uražený Napoleone se do Marseille vrátil vrátil na jaře 1795. Znovu navštěvoval Claryovy jak v domě ve fókijské čtvrti, tak na venkovském statku. A opět se zamiloval do dívky, která jej milovat nepřestala.

"Jsem na věky tvůj," psal jí v dubnu onoho roku.

Poručík Buonaparte

Nedlouho poté našel Desirée schovanou pod svou postelí. To, co následovalo, bylo logické a na ostrově Svaté-Heleny dožívající Napoleon jednoho dne generálu Bertrandovi s drsnou upřímností řekl:

"Vzal jsem Desirée panenství, proto jsem dal Bernadottovi maršálskou hůl, vévodství a královskou korunu."

To však předebíháme! Dne 21. dubna oznámil Napoleone oficiálně, že se s Desirée zasnubuje. Jaké to bylo zasnoubení? Legenda říká, že otec Clary odmítl s památnou větou:

"Ne, jeden Buonaparte v rodině stačí!"

Nepronesl ji, protože byl v té době nebožtíkem. Rodina se nejspíše odvolala na snoubenčino mládí a vyžádal si odklad, neboť termín sňatku nakonec nikdo neurčil. Počátkem května se Napoleone vydal do Paříže.

"Je to hodina, co jsi odejel, a mně už to připadá jako celé století," psala mu Desirée a na koncept zamilovaně skládala jedno B jako Buonaparte vedle druhého.

Koncept zůstal, láska však zmizela. Buonaprte potkal v Paříži jinou a snažil se marseillskou známost ukončit. Navlékl to šikovně. Napsal Eugénii, ať ona sama získá od rodiny souhlas k sňatku, jinak nemá známost cenu. Však mu také zoufale odepsala:

"Ale ne, musím vás přestat milovat, protože moje fantazie nenachází žádný způsob, jak opatřit souhlas s naším sňatkem. Nikdy bych se neodvážila s rodinou promluvit..."

Pak si Bonaparte vzal vdovu Beauharnaisovou, krásnou Josefínu.

"Jste tedy ženatý! Nemohu si na tu myšlenku zvyknout, zabíjí mě. (...) Toužím už jen po smrti. Život je pro mne strašným utrpením do chvíle, kdy vám ho už nemohu dát," napsala Desirée v posledním listu bývalému snoubenci.

Zapřísahala se v něm, že se nikdy neprovdá. Kolik přísah učiní člověk v devatenácti...

SERŽANT KRÁSNÉ LÝTKO

V druhé polovině roku 1797 se Desirée objevila se sestrou Julií a švagrem Josefem v Římě. Neznámý Napoleone Buonaparte už si říkal Napoleon Bonaparte, byl podmanitelem Itálie a nejslavnějším velitelem francouzských republikánských vojsk. Jeho bratr Josef měl převzít správu Říma a Desirée se dvořili Bonapartovi generálové. Jednomu z nich, mladému Léonardu Duphotovi, řekla ano. Už se chystala svatba, měla být nazítří, když tu vypukly ve Věčném městě nepokoje.

Ráno 27. prosince se začaly na římských náměstích srocovat davy, protestující proti francouzské okupaci. Největší byl před palácem vojenského velitelství. Generál Duphot vyšel ven, aby dav uklidnil. Několik bývalých papežských vojáků po něm vypálilo. Ubohý Duphot dodýchal, Josef s rodinou (a tedy i s Desirée) uprchl z Říma, kde nastoloval pořádek generál Berthier. Desirée plakala tentokrát víc z lidského soucitu než z lásky.

Bernadotte jako poručík 36. řadového

Jako další požádal o ruku Desirée generál Junot. Odmítla, znala jeho nespoutanou, zbrklou a bláznivou povahu, navíc tušila, že v oné žádosti má prsty její bývalý snoubenec, kterého občas trápily výčitky. Další námluvy proběhly rychle a Desirée mohla tentokrát s jistotou říci, že tohoto nápadníka Bonaparte určitě neposlal.

Generála Jeana-Baptista Bernadotta znala Desirée z dřívějších let. Přesto byla překvapena, když se hned po návratu z Vídně, kde působil jako první vyslanec Francouzské republiky, objevil u Claryů, vojácky přímě se vyznal a požádal, aby se Desirée stala jeho chotí. Nepochybně ji velice miloval. A ona jeho? Později s povzdechem řekla:

"Mým osudem bylo, že mě vyhledávali hrdinové."

Vzala si Bernadotta, protože měla na vdavky léta. Měla jej ráda, ne však tolik, jako on ji. Byl pohledný, dobře rostlý, uměl se chovat ve společnosti a navíc se o něm právem říkalo, že je jediným člověkem, který dokáže Bonapartovi odporovat. Nebyla Bernadottova nesnášenlivost vůči Bonapartovi právě onou rozhodující vlastností, pro níž si jej Desirée vzala? Co je nevyzpytatelnějšího než myšlenky a činy zhrzené ženy? Sňatek se konal 30. thermidoru roku VII (17. 8. 1798), nevěstě bylo jedenadvacet, ženichovi pětatřicet.

Gaskoněc Jean-Baptiste Bernadotte pocházel z rodiny nižšího soudního úředníka, která mu zajistila místo u parlamentního soudu i otevřené dveře do salonů místní honorace. Tady si osvojil společenské mravy, způsoby a umění konverzace. Třebaže chtěl být vojákem, respektoval jako dobrý syn vůli rodičů. Teprve půl roku po otcově smrti, na podzim 1780, se přihlásil k pluku Royal-Marine. Plavil se po Středozemním moři, pobyl na Korsice, bojoval v Indickém oceánu. Pak přešel jako seržant k pozemnímu vojsku. V Grenoblu, kde byl jeho pluk posádkou, vedl galantní život. Grenobelské dívky mu dali přezdívku Sergeant Belle-Jambe, Seržant krásné lýtko. Dobře stavěné lýtko bylo tehdy ozdobou muže a zajišťovalo úspěch u žen. Jedna z nich, slečna Lamour (jméno by v překladu znamenalo Láska, nešlo však o přezdívku), mu krátce před revolucí povila děvčátko, které však za pár dní zemřelo. Vzápětí byl Bernadottův pluk převelen do Avignonu a odtud do Marseille.

Demagogie revoluce, která vypukla, nebyla Jeanu-Baptistovi zpočátku po chuti. Když chtěla lůza v Marseilli lynčovat jeho plukovníka, postavil se rázně proti a nadřízeného zachránil. Revolucionáři mu to oplatili: místo Bernadotta dostal uvolněnou hodnost podporučíka horlivější vlastenec. Budoucí švédský král rozhořčeně odešel a přihlásil se ke zcela jiné jednotce, s níž odpochodoval do Flander. Zúčastnil se řady bojů a bitev na Sambře, Meuse i Rýnu, v roce 1794 si po bitvě u Fleurusu získal hodnost divizního generála. Koncem roku 1796 byl Bernadotte převelen z německé fronty na italskou, pod Bonapartovo velení. Odešel tam s celou svojí divizí. V půli ledna vyrazil z Met, přešel zimní Alpy a 3. března se hlásil v Miláně. Takový přechod představoval pozoruhodný výkon a Bernadotte na něj byl řádně pyšný.

Naivní děvčátko Eugenie, které si říkalo Desirée...

S Bonapartem si vychloubačně sebevědomý Gaskoněc nepadl do oka. Náčelníka štábu Berthiera a generály Augereaua i Massénu navíc vyzval krátce po příchodu k Italské armádě na souboj. Generál Desaix tehdy o Bernadottovi řekl:

"Nebyl oblíbený, všichni si o něm mysleli, že je blázen."

Dodal ale že je "plný ohně a energie, plný nadšení pro vše vznešené, především však nesmírně charakterní a vysoce vážený člověk".

Generál Cafarelli naopak tvrdil:

"Lidem, kteří mu mohli být nějak užiteční, pochleboval. Jako nepřítel byl nanejvýš zrádný a nebezpečný."

Bonaparte vycítil za Bernadottovým fanfarónstvím velké ambice a politickou obratnost. Oba muži se mohli za jistých okolností stát soupeři.

Bernadotte bojoval pod Bonapartem jen krátce, pak přišel mír a jejich cesty se rozešly. Ten druhý odplul do Egypta, ten první odjel roku 1798 jako vyslanec od Vídně. Ztropil tu provokaci, která vyústila v útok davu na francouzské vyslanectví. Pak požádal o pas a uraženě se vrátil do Francie. Vzápětí se oženil a roku 1799 se manželům Bernadottovým narodil syn Oscar.

BONAPARTŮV SOK

Líbánky Desirée byly krátké, znovu vypukla válka a Jean-Baptiste převzal jednu z armád za Rýnem. Rakušané Francouze tentokrát poráželi a Bernadotte ustupoval k hranicím. Pak byl odvolán a jmenován ministrem války. Burcoval vojáky plamenými proklamacemi, volal znovu po revolučním heslu všeobecného ozbrojení a vláda se začala obávat, že je schopen vyvolat návrat jakobínského teroru. Vyzvala jej, aby odstoupil.

"Přijímám demisi, kterou jsem nepodal," napsal direktorům posupně.

Opoziční generálové a poslanci mu nabízeli, aby se postavil do čela převratu. Odmítl to. Pak se do rozvrácené země vrátil z Egypta Bonaparte a začal připravovat státní převrat sám. Potřeboval získat generály a obrátil se i na muže, s nímž byl v příbuzenském vztahu. Desirée byla přece sestrou ženy Napoleonova bratra. Jenže Bernadotte odmítl. Veřejně říkal, že Bonaparte utekl z Egypta bez armády a vládního rozkazu, že je to vlastně zběh. A prohlašoval:

"Když mi dají rozkaz, zatknu ho jako dezertéra a postavím před popravčí četu!"

Ve vztahu k tomu, co se chystalo, zůstal u nabubřelých slov. Zaujal vyčkávací postoj, který byl nejvýhodnější. Kdyby Bonaparte prohrál, otevřely by se před Bernadottem netušené možnosti. Kdyby vyhrál, mohl se s ním usmířit. Baron Marbot později napsal:

"Bernadotte skrýval pod smělým vzhledem a slovy hodně nerozhodnosti a téměř bojácnosti v činech."

V den převratu Bonaparte Bernadotta vyzval, aby se k němu dostavil. Generál přišel jako jediný v civilním oděvu.

"Proč nejste v uniformě?" podivil se Korsičan.

"Nejsem ve službě," pokrčil rameny Gaskoněc.

"Za chvíli budete," vyštěkl pánovitě Bonaparte.

"Ujišťuji vás, že nebudu!"

Bonaparte se pokusil Bernadotta zadržet. Když pokynul strážím, Gaskoněc o krok uskočil a položil pravici na rukojeť hole, v níž se podle dobové módy skrýval kord.

"Lze mě usmrtit, ne však zadržet!" dodal.

Bonaparte rychle změnil tón. Chtěl už jen generálovo slovo, že nebude jednat proti němu. Bernadotte se zavázal, že zasáhne jen tehdy, dostane-li k tomu od vlády rozkaz. A odešel na oběd ke švagru Josefovi. Naznačil tak loajalitu a současně umožnil, aby jej měli strůjci převratu pod kontrolou. Večer však vycítil, že Bonaparte dosud nemá vítězství v hrsti. Odešel na schůzi neojakobínských přívrženců a předestřel jim návrh, aby následujícího dne prosadili jeho jmenování do čela vojska po Bonapartově boku. Vojsko by pak mělo vrchní velitele dva, což by zmenšilo možnost jeho zneužití. Neuspěl a u Bonaparta, jemuž se to doneslo, si silně uškodil. Když následujícího dne večer Bonaparte vyhrál, uprchl Bernadotte raději z Paříže na venkovský statek v lesích. Věrná Desirée manžela provázela převlečená za hocha.

Desirée Claryová-Bernadottová

Bonaparte se Bernadottovi v nejmenším nemstil. Autorka románu o Desirée a mnozí další to přisoudili vlivu Napoleonovy první lásky, její intervenci a nostalgii budoucího císaře. Bonaparte však netrestal nikoho, své protivníky maximálně nechal pár dní v nejistotách a mimo Paříž. Pak jim napsal, že ponechává beze změn všechny požitky plynoucí z jejich hodností. Bernadottovi zanedlouho svěřil velení armádě, dislokované v Bretani.

Byla to poslední armáda, v níž převažovaly republikánské ideály. Když si chtěl Bonaparte v plebiscitu dát přiřknout doživotní konzulský úřad, hlasovala většina vojáků z Bretaně proti. Bernadotte měl pochopitelně na tyto vojáky vliv. Podle Marbotových pamětí se pokusil vyvolat v Západní armádě proti Bonapartovi vzpouru. Spiknutí bylo odhaleno a generál na čas odstaven. Možná však šlo o dovedně inscenovanou provokaci ministra policie Fouchého, která měla likvidovat jedno z ohnisek opozice vůči Bonapartově cestě k samovládě.

Ani po tomto záhadném spiknutí Bonaparte Bernadotta netrestal. Jen hodlal vzdáleného švagra poslat někam daleko. Jmenoval jej guvernérem Louisiany a vyslancem ve Washingtonu. Než se však mohla Desirée stát paní vyslancovou, vyhlásila Velká Británie Francii válku. Bonaparte začal formovat Pobřežní oceánskou armádu a Bernadotte dostal velení I. sboru, dislokovaného u Hannoveru. První konzul měl tehdy s Bernadottem dlouhý rozhovor mezi čtyřma očima a Gaskoněc o něm paní de Récamier napsal:

"Neslíbil jsem mu náklonnost, slíbil jsem mu loajální spolupráci a chci si stát ve slovu."

Do jaké míry to mínil upřímně? Na Davidově slavném obrazu Napoleonova posvěcení v katedrále Notre-Dame je i Bernadotte. Drží polštářek, na němž nesl Napoleonův řádový řetěz. Na plátně ale chybí kordon granátníků, tvořících čestný špalír u chóru. Právě ty prý chtěl Bernadotte podle nepublikovaného pamětního spisu generála Maisona onoho 2. prosince vyzvat, aby usurpátora svrhli. Gaskoněc přijel ke katedrále v kočáře s maršály Augereauem a Massénou a během jízdy jim prozradil, že se chystá Bonaparta zabít. Masséna protestoval, že "jej nelze svrhnout s pomocí zločinu", Augereau byl téhož názoru. Ještě téhož večera Augereau vše prozradil Napoleonovi. Právě korunovaný císař nezakročil, jen nechal Bernadotta sledovat.

PROBLEMATICKÝ MARŠÁL

V roce 1804 jmenoval Bonaparte, z nějž se právě stal císař Napoleon I., Bernadotta maršálem. Zlí jazykové byli přesvědčeni, že za to vděčí dvěma věcem: příbuzenství s klanem Bonapartů a náklonosti hlavy státu k Desirée.

O rok později vyrazil maršál Bernadotte jako velitel jednoho sboru do války a došel se svými vojáky až ke Slavkovu. Příliš tu nevynikl. Měl vyplnit prostor, který se ve francouzské sestavě rozevíral postupem Soultova a Lannesova sboru. Bernadotte se ale u Jiříkovic zdržel přechodem přes Velenický potok. Napoleon k němu hnal posla se vzkazem, jímž maršálovi důrazně připomínal úkol.

"Našel jsem ho opěšalého v čele jeho pěchoty. Rozrušený a nervózní vyzýval vojáky ke klidu a sám jim přitom nemohl být dost dobrým příkladem. Pravda, nebylo to bez důvodu. Ukazoval mi ohromné masy jezdectva, které se hromadily před ním, a stěžoval si hlasitě, že nemá ani jedinou eskadronu, kterou by proti nim postavil..., " vzpomínal hrabě Ségur, který rozkaz doručoval.

Místo Bernadottova sboru musel Napoleon posunout do prázdného prostoru gardové jezdectvo a pěší gardové granátníky. Nakonec se to ukázalo jako šťastný manévr. Jedna Bernadottova divize pak mohla podpořit Soulta, druhá čelit ruské gardě a zabezpečovat Lannesovo křídlo. Bernadotte si přisvojil za tento manévr zásluhy.

Následující rok čtenář v Desirée nenajde, Bernadotte v něm sehrál trapnou úlohu, která byla s románovým charakterem ve značném rozporu. Tehdy propukla válka mezi Francií a Pruskem. Napoleon sváděl u Jeny bitvu a myslel si, že bojuje s hlavními pruskými silami. Ty se však objevily severně u Auerstädtu a napadly sbor maršála Davouta. Bernadottův sbor se pohyboval zhruba na polovině cesty mezi Jenou a Auerstädtem. Byl tu připraven, aby zasáhl v případě potřeby do týlu Prusů u Jeny.

Maršál Bernadotte

Davout musel u Auerstädtu čelit značné přesile. Bernadotte byl blízko a přesto kolegovi v nouzi nepomohl. Proč to udělal? Chtěl sklidit vavříny jen sám pro sebe? Uvažoval, že zasáhne, až bude Davout poražen? Nebo tkvěla příčina v nenávisti, datující se od dob, kdy Davout jako náčelník vojenské policie dával na Napoleonův rozkaz Bernadotta sledovat? Přece musel slyšet hluk bitvy i dunění děl, říkala řada historiků!

Přední specialista na vojenské otázky napoleonských válek David Chandler nadhodil hypotézu, že Bernadotte nemusel slyšet vůbec nic! Levý břeh Saaly je mimořádně členitý a kopcovitý, zvuky se tu lámou a tlumí. Bernadotte si mohl myslet, že slyší děla od Jeny. O této bitvě věděl a měl rozkaz se do ní zatím nezapojovat... Faktem ovšem zůstává, že Bernadotte odmítl poskytnout Davoutovi pomoc i ve chvíli, kdy o to maršál prostřednictvím kurýra požádal.

"Řekněte vašemu maršálovi, ať se nestará. Zůstanu, kde jsem!" odpověděl prý arogantně.

Po bitvě visela nad Bernadottem hrozba polního soudu. Napoleon však zaváhal.

"Když jej pošlu před vojenský soud, je to, jako kdybych ho odsoudil k zastřelení. (...) Věřím však, že má v sobě tolik cti, aby pochopil, jak potupného činu se dopustil," řekl nakonec.

Davout po zbytek života neřekl Bernadottovi jinak než ce misérable Ponte-Corvo. Ten padouch Ponte-Corvo. Kníže z Ponte-Corvo se k svému chování vyjádřil kriticky jednou jedinkrát:

"Nejspíš jsem byl podrážděný z toho, že bych měl od Davouta přijímat něco, co se podobalo rozkazům. Avšak dopustil jsem se chyby."

Ve zbytku tažení roku 1806 si Bernadottův I. sbor i jeho velitel počínali s příkladnou horlivostí. U Halle zaskočili armádu vévody Württemberského, doslova ji rozbili a zahnali na Magdeburk. Pak dostal spolu s Muratem a Soultem rozkaz skoncovat Blücherovou armádou, která ustupovala k břehům Baltu. Dostihli ji v Lübecku na břehu Baltu a společně zaútočili.

"Příšerná jatka," zhodnotil boj Muratův náčelník štábu Belliard.

Aniž to Bernadotte tušil, předznamenal Lübeck jeho další osudy. Město bránili nejen Prusové, ale i švédská divize, která připlula na poslední chvíli. Bernadotte si vůči Švédům počínal ohleduplně a se šarmem.

"Nejprve jim nabídl čestnou kapitulaci, pak jim vrátil koně a zavazadla a nakonec pozval vrchního generála hraběte Moernera jakož i generály a vyšší důstojníky k sobě. Zahrnul je laskavostí a ochotou natolik, že po návratu do vlasti Švédové všude velkodušnost maršála Bernadotta vychvalovali," konstoval Marbot.

V následujícím tažení do Polska velel Bernadotte opět sboru, byl však raněn a dík tomu se hlavních bitev nezúčastnil. Pak převzal správu hanzovních měst a roku 1809, kdy se schylovalo k nové válce s Rakouskem, velení pomocného saského sboru.

PRINCEZNA Z PONTE-CORVO

Co si asi myslela Desirée o svém muži, na nějž se většina vojáků Napoleonovy armády začala dívat s despektem? A jak se prostá kupecká dcerka vyrovnávala s bohatstvím i poctami, které se snesly i na ni? Po Slavkovu totiž nastala doba, kdy Napoleon poprvé udílel tituly knížat a princů. Nejprve přišli na řadu členové rodiny. Bernadotte se stal princem-vévodou z Ponte-Corvo, což byla malá enkláva Neapolska.

Neapolsko ani Desirée, ani její manžel neviděli. Ponte-Corvo byla tak malé, že nestálo za to opuštět Paříž. Proč také opouštět hlavní město, kde byl dvůr, společnost, zábava? Stačilo, že z titulu a nevelkého území plynuly značné příjmy.

Bernadottovi v té době odložili prosté republikánské zvyky. Bydleli nyní v paláci, objevovali se na dvorských slavnostech a při ceremoniích. Ne, že by chtěli, tak si to přál císař, neboť nová šlechta musela reprezentovat. Jeanu-Baptistovi ani Desirée

nestouply pocty do hlavy. On se dál podepisoval prostě jako J. Bernadotte, maršál. Přežívala v něm určitá póza jakobína a republikána. Ona si nezvykla na lesk, uváděl ji do rozpaků, připadal jí neosobní. V nabytém majetku pobývala převážně bez manžela, takový byl ostatně osud všech maršálek. Jejich muži se objevovali doma zřídka, šli z války do války. Pokud se jednalo o Bernadottovy, shodovali se pamětníci, že to byla spořádaná a harmonická domácnost ne princů, ale počestných měšťanů. Maršál se nerozpakoval říkat své choti na veřejnosti důvěrnou přezdívkou Bonnette, Čepečku!

Jeden z oficiálních portrétů kněžny z Ponte-Corvo

Bohatství rodiny Bernadottů bylo v té době nemalé. Jeanu-Baptistovi plynulo 632 500 franků ročně z velení kohortě Čestné legie, od roku 1808 k tomu přistupovalo 124 000 franků dotací z Vestfálska a 100 532 franků z dotací v Hannoversku a služné maršála (40 000 franků). Bernadottovi se přestěhovali do paláce Nicolai v Paříži (dnes neexistuje, byl zbořen roku 1855 při stavbě boulevardu Malesherbes). Na pořízení paláce dostali od císaře 300 000 franků v hotovosti a stejně tolik v rentě. Pro pohodlný život na venkově koupili zámek Choisy-sur-Seine.

V roce 1809 upadl Bernadotte v bitvě u Wagramu znovu do nemilosti. Večer prvního dne bitvy prohlásil v kruhu svého štábu, že kdyby velel on, dokázal by promyšleným manévrem a téměř bez boje přinutit arcivévodu Karla složit zbraně. Urážlivá věta se ještě v noci donesla k Napoleonovi. Druhého dne bitvy se Bernadottových Sasů zmocnila panika. Princ z Ponte-Corvo se je marně pokoušel zastavit, zmatek zarazil až Napoleon s gardou. Podle Marbota tehdy císař Bernadottovi posměšně řekl:

"Tohle je ten promyšlený manévr, kterým hodláte arcivévodu Karla přinuti složit zbraně?"

Načež dodal:

"Zbavuji vás, pane, velení armádnímu sboru, který tak špatně vedete...! Okamžitě odjeďte z bojiště a do čtyřiadvaceti hodin opusťte Velkou armádu; se zmatkářem, jako jste vy, nechci mít co do činění...!"

Aféra s Bernadottovým vyloučením z Velké armády měla ještě bouřlivé dozvuky (blíže jsem o nich psal v "Přísně tajné" v článku o Napoleonových podvodech) a maršál byl tentokrát značně zdrcen. Reputaci si napravil rázným zásahem proti Britům, kteří se nenadále vylodili na ostrově Walcheren. Částečně se tak v Napoleonových očích rehabilitoval, velení mu ale císař už nesvěřil. Na Bernadottově přítomnosti v Paříži neměl zájem a chystal pro něj jmenování guvernérem v Římě. Tehdy dorazilo do Tuilerií poselstvo ze Švédska, které změnilo osud Jeana-Baptista i Desirée.

ŠVÉDSKÉ NÁMLUVY

Švédské království procházelo vleklou dynastickou krizí, král Karel XIII. byl bez dědiců a sněm volil nového následníka trůnu. Generál Moerner a skupina vysokých šlechtických důstojníků kolem něj uvažovali, že válku s Francií by nejlépe ukončil nejen mír, ale i spojení s někým z Napoleonova okolí. Bernadotta poznala u Lübecku řada z nich osobně a on na ně udělal nejlepší dojem. Navrhli jeho kandidaturu a také ji prosadili.

Napoleon by raději viděl na švédském trůnu švagra Murata či náčelníka svého štábu Berthiera. Švédský král však trval na Bernadottovi a císař Francouzů nakonec s Gaskoňcem souhlasil. Švédové ale chtěli, aby se budoucí korunní princ zřekl jak francouzské národnosti, tak i francouzské vojenské hodnosti. To se Napoleonovi nelíbilo už vůbec. Očekával, že se Bernadotte stane následníkem z jeho milosti, stejnou loutkou, jako Josef ve Španělsku, Jerome ve Westfálsku, Ludvík v Holandsku či Murat v Neapolsku. Mezi maršálem a císařem došlo k bouřlivému rozhovoru. Bernadotte požadoval totéž, co Švédové. Napoleon nakonec ustoupil a poté se zachoval překvapivě velkoryse. Věnoval

Bernadotte už jako korunní princ

Bernadottovi dva milióny a ponechal mu všechny dříve přiznané dotace.

Jean-Baptiste přestal být francouzským občanem, maršálem a princem z Ponte-Corvo. Stal se švédským korunním princem Karlem Johannem, adoptivním synem Karla XIII. Dne 30. září 1810 odjel z Paříže a 20. října přistál v Helsingborgu. Převzal vrchní velení švédských námořních a pozemních sil, přestoupil k protestantismu a triumfálně se vydal do Stockholmu. Onoho dne prý šel řadu mil pěšky vedle kočáru, zdravil se s jásajícími davy a vychutnával triumf. S novou rolí se sžil snadno.

I Desirée přestala být francouzskou občankou. Měla odcestovat s chotěm do Švédska a to ji zaskočilo:

"Myslela jsem si, že Švédskou bude něco jako Ponte-Corvo, že poneseme jen jeho jméno," pravila naivně.

Příjemný život v Paříži nechtěla opustit, a když jí nakonec nic jiného nezbylo, postěžovala si na krutý osud. Vidina švédské koruny ji v nejmenším neoslnila. Z představy cesty se roztřásla. Jean-Baptiste se tomu smál:

"Ale, ale, nač si stěžovat, když nám nabízejí království. To vás má těšit."

Desirée však odjet nechtěla, takřka se zhroutila.

"Madame z Ponte-Corvo vypadala jak malý uzlíček, stála tam jako psík, otevřenými ústy bylo vidět zkažené zuby, rusé vlasy měla zmuchlané; v růžičkami zdobeném čepci a s šálem vypadala pramálo přitažlivě," vzpomínala vnučka madame de Genlis, která tehdy u Bernadottových byla.

Nakonec odejel Jean-Baptiste sám, Desirée se za ním vydala až počátkem roku 1811. Stockholm se jí nezalíbil a ona nijak neoslnila švédský dvůr ani rodinu, která ji měla formálně adoptovat. Královna Hedvika-Elisabeth-Charlotta si o Desirée do denníku poznamenala:

"Princezna je malá, nijak hezká, nemá jiskru. Je tak tichá, až to vypadá nezdvořile. Nálady má nestálé a nikterak se nesnaží, aby byla milá. Vzato kolem a kolem, je to rozmazlené dítě, ale sladké, dobrosrdečné a cituplné. Je Francouzkou a nic, co nepochází z Francie, jí není dobré. Marseillanka, která dorazí do Stockholmu při čtyřiadvaceti stupních mrazu, by se tomu měla divit, ne se nad Švédskem pohoršovat a nade vším pohoršeným tónem a nezdvořile lamentovat. Je milá, jen když ji k tomu vybídnete, a pro postavení, jaké má zaujmout, se hodí pramálo."

Portrtét nepostrádá na zajímavosti i s ohledem na to, že v románu je stará královna Hedvika vylíčena s pramalými sympatiemi, ty patří především Desirée.

ŽENA NEPŘÍTELOVA

V létě 1811 odcestovala Desirée ze Švédska zpět do Paříže. Bylo to tak lepší pro všechny, pro ni, Jeana-Baptista i švédský dvůr. Nestrádala, užívala si pohody, atmosféry hlavního města své vlasti,

Portrét od Gérarda

společnosti i měšťanského pohodlí. Císař Francouzů nad ní držel ochrannou ruku i ve chvílích, kdy se z bývalého Napoleonova maršála stal jeden z hlavních císařových nepřátel. Došlo k tomu už na počátku roku 1812.

Napoleon očekával, že se Švédsko připojí k systému kontinentální blokády a vyhlásí Velké Británii válku. Švédsko však potřebovalo klid a korunní princ Karel Johann se pevně rozhodl provádět ne francouzskou, ale švédskou politiku. Napoleon na něco takového nebyl zvyklý a na Bernadottova odmítavá stanoviska reagoval okupací švédského Pomořanska. Pokud tím chtěl svého bývalého maršála přimět k rozumu, zmýlil se. Od francouzských držav dělilo Švédsko moře, od ruského impéria, které nedávno dobylo na Švédsku Finsko, nic. Bernadotte usoudil, že je nejvyšší čas hledat vůči Napoleonovi protiváhu a uzavřel s ruským imperátorem Alexandrem I. spojenectví.

Pro Napoleona to byla rána, která dopadla takřka v předvečer jeho tažení do Ruska. Do té doby stále očekával, že Bernadotte bude blokovat ruské síly ve Finsku i na Baltu, že by mohl ohrozit i Sankt-Petěrburg...

Mělo však být i hůře. V roce 1813 vyhlásil Jean-Baptiste své bývalé vlasti válku, postavil se do čela jedné z armád protinapoleonské koalice a vytáhl do boje proti bývalým druhům ve zbrani. Předtím vydal nabubřelou proklamaci, v níž vyzýval Napoleona, aby se sklonil před bojem národů za svobodu. Pak v čele Severní armády zaútočil 23. srpna u Gross-Beeren na bývalého kolegu Oudinota. Bojoval i u Lipska, tady vedl na bílém koni, ve fialovém kožíšku se zlatou šerpou, v klobouku s pery a mohutným chocholem, s novou maršálskou holí potaženou fialovým sametem v ruce, své šiky proti maršálům Neyovi a Marmontovi. Do Francie však v následujícím roce nevtáhl, na území bývalé vlasti se přece jen bít nechtěl, své zájmy ostatně mohl mnohem lépe dokončením tažení proti Dánsku, které mělo tvrdě za věrnost Napoleonovi zaplatit...

Švédský korunní princ a budoucí král... (Gérard)

Desirée zatím žila pokojně v Paříži. Samozřejmě se setkávala s opovržením, pro mnoho Francouzů přece byla ženou zrádce. Ani teď však nad ní nepřestal Napoleon držet ochrannou ruku. Dojemné loučení, při němž císař, odjíždějící do vyhnanství, dává Desirée svůj meč, je však nepodloženou fabulací. A stejně tak i její zásah ve prospěch okupované Paříže...

Bernadotte se objevil v Paříži až na přehlídce vítězů a svoji ženu viděl po třech letech poprvé. Nezůstal dlouho, odejel za povinostmi korunního prince, za politikou do Vídně i na krátké tažení, v němž on, kdysi voják svobody, vzal samostatnost nezávislým a svobodymilovným Norům. Desirée opět odmítla odejet s ním. Znovu dala přednost Paříži.

Desirée od Lefevra...

VÁŠEŇ

Korunní princezna Švédska a Norska byla na dvoře krále Ludvíka XVIII., který nastoupil po svrženém Napoleonovi, mimořádně vítanou osobou. Ona sama nebrala žádný z titulů vážně, své známé stále žádala, aby jí říkali prostě paní Bernadottová!

V roce 1818 švédský král zemřel a Jean-Baptiste usedl jako zákonný následník pod jménem Karel XIV. na trůn Švédska a Norska. Bez královny, neboť Desirée opět odmítla opustit kvůli něčemu takovému Paříž. A pak vyvolala menší skandál, o němž autorka románu diskrétně mlčí. Byla to ostatně jediná aféra, jíž Desirée zavdala podnět k řečem o tom, že je Jeanu-Baptistovi nevěrná. Navíc měla spíše tragikomický nádech. Dokonce je těžké říci, zda se čtyřicetiletá Desirée zamilovala, či podlehla jakémusi koketnímu flirtu, který vypadal jak ze špatné knihy.

Vévoda de Richelieu, vzdálený potomek mušketýrského kardinála, byl muž duchaplný, čestný a zkušený, pravý aristokrat ze staré školy. V roce 1815 ochránil majetek Desirée před násilnostmi okupačních sil a při této příležitosti jí přišel složit poklonu. Učinil tak jako muž velkého světa, s elegancí granda, přičemž uplatnil veškerou květnanou zdvořilost a komplimenty, jaké se kdysi používaly u dvora. To, co bylo zvořilostí, pochopila Desirée jako vyznání. A začala vévodovi prokazovat na veřejnosti takovou přízeň i obdiv, že to hraničilo s nadbíháním.

Paměti hraběnky de Boigne líčí scény, nad nimiž se dvůr bavil. Nakonec nemohl udělat Richelieu krok, aby se vedle něj neobjevila Desirée. Vydal-li se na cestu, vyjel za jeho kočárem i povoz švédské korunní princezny. Byla to vášeň doslova za hrob. Jednoho dne totiž vyjel vévoda za svojí chotí na zámek Courteilles. Po několika mílích zahlédl, že jej sleduje kočár s Desirée. Richelieu byl prý nachlazen, měl horečku a původně chtěl přenocovat někde v teple zájezdního hostince. Teď ale bylo vše jinak. Při představě, jak jej Desirée pronásleduje i do hostince, kde nepochybně stráví noc pod touž střechou, jak za ním dokonce jede až na zámek jeho choti, nařídil vévoda kočímu obrátit zpět na

Nebohý Armand Emmanuel, vévoda de Richelieu...

Paříž. Na každé přepřahací stanici však zastavil kočár s královnou vedle jeho povozu a Desirée toužebně vyhlížela, kdy spatří zbožňovaný objekt. Nakonec si všimla, že je vévoda neobvykle bledý.

"Byl tak unavený, že ani nestáhl záclonky na okně té strany, na níž jsem stála," přiznala.

Ubohý vévoda dojel do Paříže, povolal lékaře a ulehl. Nazítří byl mrtev... Jeho tělo vystavili v kostele a Desirée, celá zoufalá, tu trávila dny i noci až do pohřbu!

Tehdy se rozhodla odejet do Švédska. Román tuto změnu přisuzuje Oscarovi, synu Desirée. Memoáristé však naznačují, že aféra kolem vévody de Richelieu Desirée u dvora poněkud znemožnila a v Paříži zesměšnila. Oficiální záminku k odjezdu na sever ale poskytla svatba syna Oscara s princeznou Josefinou z Leuchtenberka. V rodině Bernadottů se znovu objevilo příbuzenství s Bonapartem: Josefina byla dcerou Napoleonova nevlastního syna Eugena de Beauharnais, vnučkou první Napoleonovy manželky.

ŠVÉDSKÁ KRÁLOVNA

Na severu si prý Desirée zvykala těžce a zvolna. Jen těžko a málo slevovala ze svých zvyků, kategoricky například odmítla vzdát se katolického vyznání. Zvolna stárla po boku Jeana-Baptista, který se velice změnil. Bývalý jakobín a republikán byl nyní horlivým zastáncem legitimistických principů, monarchismu, jednou z uznávaných opor principů Svaté aliance. Neměl rád změny, zejména na evropských trůnech, obával se revolucí a liberálních myšlenek. Zlí jazykové říkali, že nemá rád také lékaře, nerad se jimi dává prohlížet, neboť má přes prsa z revolučních let vytetovaný nápis "Smrt králům!". Říká se, že s Napoleonem zůstal spojen až do císařovy smrti. V den, kdy bývalý císař na ostrově Svaté Heleny zesnul, se prý král Karel XIV. velice zarazil a pravil:

"Dneska Napoleon zemřel."

Načež se zachmuřeně odebral sám do svých komnat. Zpráva o Napoleonově smrti dorazila do Švédska až o dva týdny později... Legenda, jenže ji shodně potvrdilo několik pamětníků.

"Bernadotte se ke mně zachoval jako nevděčník, třebaže jsem zajistil jeho vzestup. Nemohu ale říci, že by zradil. Stal se jistým způsobem Švédem. Nikdy neslíbil něco, co nemínil dodržet. Mohu jej obviňovat z nevděku, ne však ze zrady," těmito slovy se Napoleon roku 1818 naposledy vyjádřil k svému bývalému maršálovi.

Desirée jako švédská královna

Král Karel XIV. zemřel na následky nemoci 6. března 1844 ve Stockholmu, pochován byl v místě posledního odpočinku švédských králů, v kostele Riddarholskyrkan ve Stockoholmu. Na švédský trůn nastoupil jeho syn Oscar. Desirée přežila Jeana-Baptista o šestnáct let. Čtyři roky před smrtí ji navštívil maršál Canrobert. Napoleon III. jej pověřil, aby jí složil hold jako "dceři Francie". Strávila s Canrobertem několik hodin. Desirée se propadla do vzpomínek, vyprávěla mu obšírně zásnuby s Bonapartem, ukázala jeho dopisy, které pietně uchovávala, zcela se prý proměnila ze švédské královny v malé děvče z Marseille.

"Neuměla zestárnout, v jejích rysech i posuncích jako kdyby se znásobila gesta děvčátka, působila až výstředním dojmem," napsal Canrobert v pamětech.

Desirée přežila i svého syna Oscara I., po němž nastoupil jako Karel XV. její vnuk. Ona sama zemřela 17. dubna 1860. Zhroutila se na schodech, které vedly do jejích pokojů, a už nevstala. Vládcové celé Evropy vzdali dceři marseilleského obchodníky pocty, jaké příslušejí váženým panovníkům z prastarých rodů. Dynastie Bernadotte (Vasa-Bernadotte) drží ostatně švédský trůn dosud, král Karel XVI. je potomkem Jeana-Baptista Bernadotta a Desirée Claryové v sedmé generaci.

POUR FÉLICITER 2015

Díky všem, kteří věnují čas čtení mého blogu a zejména všem, kteří krom času investují část svých financí do mých knih. Mnoho zdraví a trochu štěstí!!! Nashledanou v roce 2015. A z několika péefek, které mě napadly, si vyberte tu, co vám vyhovuje nejvíc.

Tohle, které může sloužit jako inspirace Projektu Austerlitz pro příští re-enactementové akce, u paní a dívek by určitě mělo podání ve stylu překonávání vodního toku v Poloostrovní válce (použitá litografie) nesmírný úspěch.

Pro odpůrce a nepřátele císaře Francouzů jedno koaličně spojenecké.

Pro ty, kteří volají Vive l´Empereur! jedno s kresbou, vypůjčenou z komiksového zpracování úžasného románu Patricka Rambauda La Bataille.

 

Pro ty, kteří dávají přednost mým "námořním" knihám, Trafalgaru, Cušimě a Jutsku...

CO BYLO, CO BUDE A TAK PODOBNĚ...

Vánoce či Chanuka, atd. a  k tomu blížící se konec roku jsou chvílemi, kdy každý šéfredaktor nebo ředitel firmy s vlastním časopisem (jemuž pak zaměstanci potají říkají Goebbelsovy listy, nebo i hůř) cítí povinnost sepsat tutorial, což není návod k použití, jak by se ze Slovníku cizích slov zdálo, ale jakési nabádavé slohové moudro s tím, co bylo, bude a výjimečně i mělo být... Tato móda mě nutí páchat cosi podobného, i když nevím, zda z toho vyjde špetka hlubokomyslné úvahy, protože jsem v jádru člověk prostý, funkci nemající, na odpočinku jsoucí, vlastnící nemnoho pozemských statků a tudíž bych podobné věci nemusel...
   Přesto chci...!
   Co?

   Předně bych rád všem, kteří čtou moje knihy a navíc blog, popřát krásné Vánoce, i když tak činím parafrázemi tři slavných obrazů a způsobem vůči velikánovi, jemuž jsem věnoval tolik svazků, zdánlivě neuctivým v přesvědčení, že člověk nemá brát věci zas úplně vážně, hlavně sebe sama ne!  Dal jsem je už na svůj facebook, takže novinkou jsou jen pro ty, kdo virtuální sociální sítě a neviditelné přátele nepotřebují, nebo v tom nástroji vidí nebezpečí a zlo.  Škoda, dozvídali by se tu věci napoleonské a jiné včetně osobních z mé strany rychleji, stručněji, častěji i pestřeji, než tady, na serióznějším a jinak stavěném blogu.
   Dál musím poděkovat všem, kteří si legálně koupili či půjčili kteroukoliv z mých knih a neodhodili ji, či papír nepoužili pro autora ponižujícím způsobem. Protože bez kupujících čtenářů je autor v dnešní době nula, i kdyby se rozkrájel, byť mně nepochopitelný slogan jednoho nakladatelství v Knižních novinkách nebo čemsi podobném tvrdí, že jejich knihy čtenáře nepotřebují...
    Bývá zvykem hodnotil dění ve světě i doma a já se omezím na verš z písníčky skupiny Kamelot "Ples na zámku Lieberhof":
    "Byl to podivný rok, samá válka a mor, co seslal nám Stvořitel..."
    Punktum!
   Pro mne se jevil jako úrodný, což budilo dojem, že píšu, píšu a píšu, leč dvě věci visely u nakladatelů už roku 2013 a teprve loni na ně došlo.
   Tady máte všech pět kousků:

    Je čas prozradit, na co se můžete, jak doufám, z mojí strany těšit.
    Napoleonovi jezdci jsou zalomeni, čtu stránkové korektury a takhle bude vypadat definitiva přebalu. Mají 560 stran, kvantum obrázků, spoustu map, etc. Vydá je AKCENT nejspíš na přelomu jara a léta.

     Caesarovy legie se jmenuje třetí svazek pentalogie Římské války, dopsal jsem jej, přečetl, zasadil obrázky i mapy, teď je čte můj první kritik a v lednu vše odevzdám AKCENTu. Návrh přebalu je zde, obsah někdy příště, abych nevystřílel všechen prach naráz...

     To jsou tedy věci hotové, a co dál?
     V lednu začnu pro AKCENT překládat další z pamětí z napoleonské doby, tentokrát ne francouzské, ale rakouské, kterých je jak šafránu. Napsal je Karl Johann, rytíř von Grueber, muž, co se narodil v Mnichově, zemřel v Praze, vypracoval se na důstojníka rakouských kyrysníků i bavorských švališerů a prošel řadou klíčových bitev od Hohenlinden po kampaň 1814. Originál se sice (přeloženo) jmenuje, jak vidíte, Vzpomínky jezdeckého důstojníka před sto lety, pracovně mu ale říkám Rakouský kyrysník. Nebo Císařský kyrysník.

      Pak bych se měl pustit do čtvrtého dílu Římských válek. Nemám sice ani řádku, ale idea přebalu tu je (musí, aby se objevila ana záložce "trojky") a s ní i pracovní název Triumfující legie (pokud nepřijdu na nic lepšího).

     Upřímně řečeno nevím, zda posloupnost prací dodržím, možná se před legiemi pustím  do práce na tom, k čemu už pár let shromažďují podklady francouzské, anglické i ruské, tedy do knihy o Napoleonově polském tažení v letech 1806 a 1807. Název nevím času je dost, možná budu parafrázovat titul jedné knihy Olega Sokolova jako Souboj dvou císařů, možná to bude cosi o ledu a blátě, možná něco jiného, třeba Málem prohrané tažení, možná to bude jen Napoleon v Polsku...

     Ne že by mi nápady na knihy docházely, ale na rok je toho víc než dost a prozrazovat cokoliv by bylo jak volební či vládní sliby, nemusel bych to dodržet...
    Tak znovu a ještě jednou krásné Vánoce.
     S přáním do nového roku se mi spěchat nechce, nechme to až za týden....!
     Žijte blaze a vánočnímu mumraji se nepoddávejte!

   
  

PROCHÁZKA PO BOJIŠTI U MALPLAQUET

ONDŘEJ KRÁL

Je krátce po desáté hodině dopolední a já vystupuji z vlaku, který zastavil na konečné zastávce Quévy. Název stanice je poněkud zavádějící, protože se záhy ocitám v uličkách belgické vesnice Aulnois, Quévy samotné se nachází dobré čtyři kilometry na severovýchod. V místním obchůdku kupuji pár croissantů a vydávám se na cestu. Ani nemusím jít příliš dlouho a ocitám se v poněkud rozlehlejším cíli své cesty - na bojišti u Malplaquet, konkrétně na nejzazším levém křídle spojenecké armády, pod společným velením Johna Churchilla, vévody z Marlborough a Evžena Savojského. V těchto místech, kolem vísky Aulnois, nocovali před bitvou vojáci prince Oranžského. Pro mimořádně velký počet z nich to byla noc poslední. Většina bojiště se však rozkládá na francouzské straně hranice, proto neotálím a po místní silničce pokračuji dál.

   Cestou se mi míhají myšlenky, které se dají datovat do září roku 1709. Právě vrcholí tažení osmého roku války o španělské dědictví, ve kterém se nepřátelům Ludvíka XIV. podařilo dobýt houževnatě se bránící Tournai. Marlborough, mající rozhodující slovo ve spojeneckém táboře se poté rozhoduje obchvátit francouzskou obrannou linii z východu a tak se ocitá v obležení pevnost Mons. Hlavním cílem celého tažení však je, probít se k Paříži. Francouzský maršál Villars mající vrchní velení v opačném táboře zpozoruje nebezpečí, ale místo aby se snažil Mons vyprostit ofenzivní akcí, volí opatrnější taktiku. Přece jen, vojenská autorita prince Evžena a vévody z Marlborough je neotřesitelná. Oba tvoří vlastně dokonalý tandem s podobnou taktickou intuicí, kde se oba chovají navzájem ve značné úctě a bezmezně si důvěřují. Proti nim se není radno stavět. Doposud každého nepřítele doslova rozdrtili, což je v době tak omezených možností přímého velení v probíhající bitvě o to více ohromující. Bitvy u Höchstadtu, Brity nazývané u Blenheimu, Ramillies či Oudenarde byly odstrašujícími příklady. Francouzští velitelé se střídali, ale žádný proti těmto dvěma vojevůdcům nebyl schopen obstát.

Britský pomník s Blérionem v pozadí

    Villars však není hlupák, ví, že si defenzivní strategii může dovolit. Zanedlouho je tu podzim a na další zdlouhavé obléhání nezbývá spojencům čas. Marlborough navíc potřebuje rozhodné vítězství aby umlčel opozici proti své osobě doma za kanálem. V průběhu září se jádra obou armád zastaví v mezeře mezi dvěma rozlehlými lesy - mezeře pojmenované po vesnici, která se v ní nachází - Aulnois. Oba vrchní velitelé rychle svolávají veškeré možné posily a připravují se k bitvě. Francouzi, kteří rozhodně nehodlají začít bitvu útokem, se rychle opevňují. V lesích se kácejí stromy a na pastvinách se kopou redansy. Tato opevnění budou v bitvě hrát dominantní roli.

Hned za hranicí, při průchodu kolem zámečku La Pétite Bleiron, vytahuji z brašny "Průvodce po Marlboroughových bojištích" Jamese Falknera abych si připomenul počty. Navečer před bitvou, 10. září měl Marlborough s právě dorazivším Evženem Savojským k dispozici 105 000 mužů a stovku děl. Poněkud slabší Villars disponoval 85 000 muži. Následná bitva tak měla být tou největší, jakou tehdejší Evropa zažila.

    Docházím na křižovatku, kde podle mapy zahýbám doprava. Minu několik stavení a u posledního z nich se zastavuji před nevelkou zděnou stélou s deskou z černého mramoru připomínající švýcarské vojáky, kteří bojovali na obou stranách, konkrétně čtyři bataliony ve francouzských službách a pět praporů v nizozemském žoldu. (na mapě 1) Podél cesty, po které pokračuji se před třemi sty lety táhla opevněná linie Francouzů. Za malým hájkem opět odbočuji doprava na polní cestu, kterou docházím ke statku Bléiron. Ten v bitvě plnil obdobou funkci jako La Haie Sante u Waterloo. Byl kamenem, o který se tříštil příboj spojeneckých útoků. Už z dálky vidím u statku nedávno opravený britský pomník. (2) Poněkud nevzhledná upomínka anglických, waleských a skotských regimentů, které teprve před dvěma lety vytvořily společnou britskou armádu, září jasnou tyrkysovou barvou, jež do podzimních barev okolní vegetace sotva pasuje. Z internetu mám informaci, že na statku samotném je pamětní deska, věnovaná Johnu Churchillovi, který zde po bitvě přenocoval. Statek je v dezolátním stavu, zarostlý křovím, napínám zraky, ale na jeho fasádě žádnou plaketu nevidím. Obcházím tedy celý komplex po rozbahněné cestě, čímž si notně zaneřádím boty i nohavice. Bez úspěchu. Pokrčím rameny a jdu dále na západ k nejstarší a největší dominantě bojiště. Francouzský pomník, čerstvě osázený kvetoucím vřesem, je vysoký obelisk s reliéfem praporů, dubových ratolestí a profily

Simkinův akvarel bitvy

maršálů Villarse a Boufflerse, který za těžce zraněného vrchního velitele převzal uprostřed bitvy velení. (3) Za pomníkem vztyčeným při příležitosti dvousetletého výročí bitvy jsou ještě menší stély připomínající v příslušných jazycích císařské, britské a francouzské vojáky. U tohoto pietního místa jsou instalovány čtyři informační tabule seznamující návštěvníky s okolnostmi a průběhem bitvy. Ježto nevládnu francouzským jazykem, prohlížím si jen detailní plány rozhodujících fází bitvy.    Rozhlížím se a snažím se podle map zorientovat. I když je okolní krajina značně plochá, orientace zde není jednoduchá. Změť samot, polních úvozových cest, plotů, potoků, hájků, pastvin a řepných polí snadno svádí poutníka ze směru. Po místní hlavní komunikaci D 932, u které pomník stojí, se vracím na úroveň francouzských opevněných linií. Úvozem pokračuji na západ a přemítám, že by okolní pole byla určitě zajímavá pro letecké archeology. Podle všeho zde bylo převráceno vzhůru nohama velké množství zeminy, což na vzrostlém obilí bude jistě patrné.

Francouzský pomník

   Najednou narážím na turistickou stezku pojmenovanou "Le Circuit Villars". Pohlédnu do mapy v průvodci, dlouho neváhám a vydávám se po ní. Volba to ovšem nebyla nejšťastnější, budu muset jít po okraji oraniště, protože cesta bude pro bahno a kaluže nepoužitelná. To však vůbec nevadí. Při pohledu doprava na sever si uvědomuji, že se dostávám do míst, kde byla bitva rozhodnuta. Obrysy zbytků lesa Sars značí místa, kde celé krvavé 11. září začalo. Evžen Savojský, který měl na starosti pravé křídlo vzal les hned zrána útokem.  Císařský generál Schulenburg postupoval přímo proti opevněnému kraji lesa a generál Withers se vnořil do lesa ještě více na křídle s úkolem les projít a pokusit se obchvátit francouzské levé křídlo. Šturmující Schulenburg narazil na rozhodný francouzský odpor, který nenahlodala ani předešlá kanonáda. Les samotný kupodivu nebyl problémem. Několik dní zde tábořící vojáci lesní podrost dílem stopili v táborových ohních a dílem přemístili na předprsně. Ani podmáčený terén nedělal hlavní problémy. Těmi byl kouř z černého prachu, který se v podzimním inverzním počasí držel při zemi a znemožňoval jakoukoli komunikaci a koordinaci útoků. Mezitím vyrazil do útoku i Marlborough na opačném křídle. Rakušanům, podporovaným Holanďany generála Lottuma, se po krutém boji podařilo obsadit redansy v lese Sars a markýz de Goësbriand, velitel francouzského krajního levého křídla, se se svými vojáky uchýlil do druhé linie polního opevnění. Evženovi jistě připadalo věčnost, než Withersův obchvacující manévr začal působit na protivníka, bilo totiž téměř poledne, když Withers prošel lesem, rozvinul své jednotky a zavelel k útoku do francouzského boku. Villars začal rozhodně jednat. V lese bojující jednotky na ohrožený úsek přesunovat nemohl. Vzal tak své bataliony ze středu sestavy a vrhl je proti Withersovi. Na redansech na středu zůstaly jen slabé jednotky francouzských gard. Byl to riskantní manévr, avšak maršál spoléhal, že garda možný útok vydrží, zatímco se on vypořádá s nebezpečím na křídle. V této chvíli byl však zasažen sám Villars do kolene. Na místě přítomný maršál Puységur, na okamžik převzal velení, ale ihned poslal pro velitele pravého křídla maršála Boufflerse. Věděl, že ztráta oblíbeného velitele se podepíše na morálce vojáků a Boufflers, hrdina obrany Lille byl nezpochybnitelnou autoritou, který jediný mohl v dané situaci převzít otěže.

   Toto byla na francouzské straně kritická chvíle. Zmatky ve velení, ohrožené křídlo a oslabený střed. Tento okamžik rozhodl o výsledku bitvy. Na ohroženém křídle se boj rozhořel mezi statky La Folie a La Louvière. Obránci měli převahu a Withers musel začít ustupovat. Jenže na středu v tu chvíli započal útok hrabě Orkney. Jeho vojáci v předchozích útocích nesmírně trpěli, ale nyní se stalo něco nečekaného. Francouzské gardy kladly jen symbolický odpor a pak se před drtivou přesilou dali na ústup, či spíše útěk. Orkney opanoval středová opevnění téměř bez boje! K němu se přidala i spojenecká kavalerie, která se chystala vniknout do vznikající mezery. Boufflers vida, že se každým okamžikem začne hroutit i zbytek armády, zavelel k útoku jezdeckých záloh. Útok to nebyl jen jeden, bylo jich celkem šest. Snad by i získal převahu nebýt spojenecké pěchoty, která jeho jezdce těžce sužovala střelbou. To byl rozhodující faktor, který obrátil Boufflersovu kavalerii na ústup a maršála přesvědčil o marnosti dalšího boje a vydání rozkazu k ústupu.

Prostor jezdecké srážky

   Míjím křižovatku s nedávno zasazeným "Villarsovým dubem" a objevuji pomník upomínající francouzské jízdní karabiníky podléhající markýzi de Rozelovi, kteří zde s bravurou útočili. (4) To mě jen utvrzuje o správnosti mého úsudku. Odpolední jezdecký boj se odehrával skutečně v těchto místech. Podle značek" Villarsova okruhu" docházím až daleko směrem k La Folie. Udivuje mne, jak rychle jsem se zde ocitl, celé bojiště je tak daleko menší, než bych byl očekával. Když jsem plánoval celý výlet, nečekal jsem, že se dostanu až sem. Pohlížím na obě farmy kde zuřil lítý boj, z nichž především La Louvière je majestátní historický komplex s mohutnou branou. Hotová pevnost. Otáčím se a pokračuji jižním směrem. Kolem samot a statků, patřících k obci Taisnières-sur-Hon docházím k památníku na údajném místě zranění maršála Villarse. (5) Říkám údajném, protože se mi zdá toto místo příliš vzdálené frontové linii. Všechna líčení popisující jeho zranění líčila, že jeho prostřelené koleno měli na svědomí Evženovi vojáci vystupující z lesa Sars. Ten je však dva kilometry vzdálený. Tři sta let je ale tři sta let, a podrobnosti se sotva dozvíme. Dodám jen, že zranění, jakkoli vážné, nebylo pro maršála smrtelné.

Spojenecká relace o bitvě

   Obracím se na východ a po několika stech metrech vstupuji do vsi, která dala bitvě jméno. Na stěně hospody je nedávno odhalená plaketa upomínající gardové jezdce uskupení pod velením markýze de la Vallière. (6) Nemám již moc času, tak se jen informativně jdu podívat na prostý kostel a pokračuji směrem Aulnois. Při opouštění Malplaquetu si všímám hřbitova, na jehož bráně mě upoutá plechová cedulka označující válečné hroby Commonwealthu. A vskutku, je zde pohřbena osmička britských vojáků padlých v listopadu 1918, tedy na samém konci Velké války.

Než dojdu na místo, kde jsem na počátku své cesty odbočil k Bléironu, procházím osadou s několika domy. U jednoho z nich je na kamenné zídce pamětní deska připomínající místo, kde stálo 20 děl markýze de la Frézelière, která způsobila holandským jednotkám prince Oranžského citelné ztráty. (7) Když se podívám vpravo vidím okraj lesa Lanières, který byl opevněn a obsazen muži generála se slavným přídomkem d'Artagnan. Ten, nejenže tu krvavě odrazil dva útoky nizozemských jednotek, ale za prokázanou statečnost tu získal i maršálskou hůl. Hlavou mi proběhne vzpomínka jednoho z očitých svědků, hovořících o neskutečném množství mrtvých, kteří místy leželi na zemi v několika vrstvách. Ještě neuvěřitelnější je ale to, že se princi Oranžskému podařilo své jednotky uspořádat a poslat je ještě do jednoho, třetího útoku! Před ním se ale už francouzské pravé křídlo stáhlo, ustupovala totiž celá armáda. Bitva byla rozhodnuta jinde.

Statek La Louviere

   Vrátil jsem se na známou cestu do Aulnois. To, co se tu roku 1709 odehrálo, šokovalo celou Evropu. Taková jatka ještě nezažila. Sám princ Evžen odhadoval celkové ztráty obou stran na 40 000 mužů. Moderní odhady nejčastěji uvádějí 21 000 na vítězné straně a 13 000 na straně poraženého. Srovnatelné krveprolití se odehrálo až po téměř sto letech u Pruského Jílového. Ano, Marlborough zvítězil, ale jistě si vzpomněl na antického krále Pyrrha. Mons sice do zimy padl, ale spojenci museli rezignovat na další postup. Navíc na takovýto "triumf" nebyla britská veřejnost připravena. Ta si zvykla, že vévoda vyhrává bitvy s minimálními ztrátami a nepřítele v nich ničí a zajímá po tisících. Zde však vítězové zajali jen 500 vojáků ve francouzských uniformách. Tento ukazatel míry dezorganizace poraženého jasně dokládal, že Francouzi ustoupili nejenom po značně vzdorném boji, ale i s armádou, která byla schopna srovnatelného výkonu téměř okamžitě poté. Bitva tedy nepřinesla vítězi téměř nic, a válka tak pokračovala dalších pět let. K velké polní bitvě však už ve Flandrech nedošlo.

   Do Aulnois na nádraží přicházím právě včas. Vlak už stojí ve stanici. Nasedám a v hlavě mi, ostatně jako celý den, zní vlezlá melodie kupletu "Malbruk sʼen va-t-en guerre". V duchu přemítám, na jaké bojiště se podívám příště. V Belgii budu ještě trávit celý semestr, a hodlám toho náležitě využít. Vždyť, co se týče bojišť, je Belgie vojenskohistorický ráj...