MARŠÁL BERNADOTTE PAVLA B. ELBLA

Právě v těchto dnech přichází na knižní pulty kniha Pavla B. Elbla MARŠÁL BERNATOTTE, která má podtitul Z bitevního pole na královský trůn.  Práce o rozporuplném Gaskoňci, kterého vyneslo k maršálské holi příbuzenství s klanem Bonapartů (byť poněkud vzdálené, a bezpochybytu hrála roli i nostalgie císaře Francouzů vůči Desirée Claryové-Bernadottové), jenž získal titul švédského korunního prince díky Napoleonovi, v roce 1813 neváhal obrátiti zbraně proti bývalým druhů a stal se zakladatelem dodnes vládnoucí dynastie, je skvělé téma pro autora, který má za sebou monografie maršála Lannese, generála Bagrationa či knížete Talleyranda... Knihu vydává nakladatelství AKCENT,  prolink pro ty, kteří si ji chtěji objednat se slevou, dávám do nadpisu. A zde je ukázka, kterou mi Pavel B. Elbl pro blog poskytl...

SLOVO AUTORA

Bouřlivé a převratné období revolučních a napoleonských válek, vyneslo na výsluní celou řadu osob, v jejichž řadách můžeme nalézt téměř nepochybné hrdiny bez příslovečné vady na kráse, ale i muže bezpochyby přinejmenším kontroverzní, nicméně neméně úspěšné a pozoruhodné. Za hlavního představitele této druhé skupiny lze označit Jeana-Baptiste-Jules Bernadotta, který se z řad královské a posléze revoluční armády vypracoval až na post generála, vyslance, ministra války, Napoleonova maršála, vévody Ponte-Corvo, švédského korunního prince Karla Johanna, norského krále Karla Johanna III. a nakonec švédského krále Karla XIV. Bernadotte se mimo jiné stal devítistým devátým rytířem řádu Zlatého rouna ve Španělsku, osmadvacátým nositelem švédského Velkého kříže řádu Věže a Meče, pruských řádů Černého orla a Železného kříže, rakouského řádu Marie Terezie, ruského řádu Svatého Jiří a francouzského Velkého orla Čestné legie.

     Stalo-li se Napoleonovo jméno nehynoucí legendou, pak se odvážím tvrdit, že Bernadottovo jméno je označením pro trvalý úspěch. Velký císař stejně jako jeho impérium padl, avšak Bernadotte zůstal „stát“. Jeho osud byť ne tak oslnivý jako ten Napoleonův byl nicméně mnohem stabilnější. Tomuto svéráznému muži nelze upřít téměř až legendární a nepochybnou gaskoňskou prohnanost a obezřetnost, která mu společně se značnou tvrdohlavostí a cílevědomostí navzdory mnoha životním peripetiím umožnila trpělivě sledovat jeho osobní zájem.

     Bernadottovy vojenské schopnosti a činy nelze označit za příliš oslňující, ale to jeho životním osudům neubírá nic na zajímavosti a poutavosti. Žádné historické období není pouze černobílé a Bernadotte byl jedním z mála vojáků francouzské armády, který zároveň s nezpochybnitelnými

Bernadotte jako švédský král

politickými ambicemi, disponoval i neoddiskutovatelnými administrativními a organizačními schopnostmi v této oblasti. Napoleon si to velmi dobře uvědomoval a svému generálovi a posléze maršálovi právě z těchto důvodu příliš nedůvěřoval. Císař mu mimo jiné nedokázal zapomenout opoždění jeho I. sboru v bitvě u Slavkova v roce 1805 a ještě fatálnější selhání o rok později v bitvě u Auerstädtu, kdy podle některých názorů, nechal na holičkách sbor maršála Davouta. Vše vyvrcholilo v roce 1809, kdy v bitvě u Wagramu neopatrně okomentoval Napoleonovy strategické schopnosti a jeho saský sbor obrácený na ústup vyvolal dočasnou krizi na levém křídle celé francouzské armády. Rozezlený Napoleon jej na místě zbavil velení a vyhnal od armády.

     Bernadottovy politické ambice a touhy došly svého překvapivého naplnění, když se v roce 1810 stal korunním princem Švédska. Se svou novou vlastí se identifikoval do té míry, že se v roce 1812 připojil na stranu protifrancouzské koalice a o rok později dokonce vedl jednu z armád proti svým krajanům nejenom v krvavé bitvě u Lipska.

     V důsledku těchto událostí je až do dnešních dnů některými historiky, bonapartisty a francouzskými vlastenci posuzován především z tohoto hlediska a považován mnohými z nich za proradného zrádce své rodné země a císaře Napoleona. Často se však zapomíná, že díky svým schopnostem a ano můžeme říci i určité dávce prohnanosti si na rozdíl od Napoleona svoji korunu udržel až do smrti. Konec konců budeme-li upřímní, politika nikdy nebyla, a pravděpodobně ani nebude kolbištěm pro zářné hrdiny bez bázně a hany. Z tohoto účelového hlediska, podmíněného pohledem relativizujícím mravní normy jsme tak přinuceni konstatovat, že Bernadotte v rámci své kariéry nepochybně uspěl. Ostatně jím založená královská dynastie se má dodnes čile k světu. Touto skutečností se nemůže chlubit ani jeden z bývalých Napoleonových maršálů ani císař sám.

     Bernadotte již v době svého života vzbuzoval rozporuplné pocity sahající od uznání jeho politických schopností až po naprosté zavržení z důvodů jeho problematických morálních postojů. Sám Napoleon vůči němu často choval protichůdné city, jejichž důkazem jsou čtyři následující texty.

     Prvním z nich je císařův dopis prostoupený negativním duchem, sepsaný 11. září 1809 ve vídeňském Schönbrunnu, adresovaný francouzskému ministru policie Josefu Fouchému:

Jedna z maršálových podobizen

     „Domýšlivost tohoto muže je nesmírná. Jeho vlohy jsou průměrné… Vůbec mu nedůvěřuji. Vždyť dopřává sluchu intrikánům, kteří zaplavují toto velké hlavní město. Ve válce je týž: málem jsem kvůli němu prohrál bitvu u Jeny, u Wagramu si počínal nevalně, nedorazil k Jílovému, zatímco tam mohl být, a u Slavkova nevykonal, to co vykonat měl.“

     Druhým svědectvím jsou Napoleonova slova plná odsouzení, pronesená 7. srpna 1816 ve vyhnanství na ostrově Svaté Heleny, která zaznamenal ve svých pamětech Las Cases:

     „Bernadotte byl had, kterého jsme si hřáli na svých prsou: jen co nás opustil, již se nacházel ve středu našich nepřátel a již jsme ho byli nuceni pozorovat a obávat se ho. Později se stal jednou z největších příčin našich neštěstí, to on dal našim nepřátelům klíč k naší politice a k taktice našich vojsk. To on jim ukázal cestu ke svaté půdě! Darmo říkal na svou omluvu, že přijetím švédského trůnu již musel být pouze Švédem: banální omluva, dobrá leda tak pro dav a chátru ctižádostivců. Když si muž bere ženu, nezapře svou matku, natož aby ji musel probodnout hruď a rozervat lůno. Říká se, že toho později trpce litoval, když však již nebyl čas a zlo se naplnilo. Skutečností je, že když se ocitnul mezi námi, doznal, že to veřejné mínění odsoudilo. Cítil se, jako by se ho dotkla smrt. A tak se mu otevřely oči: protože nevíme, ke kterým snům ho v zaslepení mohly dovést domýšlivost a marnivost.“

     Třetí Napoleonova zmínka o Bernadottovi, kterou Las Cases při jiné příležitosti na opuštěném ostrově v jižním Atlantiku vyslechl, se týká důvodů, které bývalého císaře přiměly k tomu, aby manžela své bývalé milenky Desirée učinil maršálem, knížetem z Ponte-Corvo a nakonec švédským králem:

     „Za to, že se Bernadotte stal francouzským maršálem, knížetem z Ponte-Corvo a posléze i králem, vděčí pouze sňatku. Jeho výstřelky v době císařství se mu vždy promíjely s ohledem na tento sňatek.“

     Čtvrtý Napoleonův soud, vynesený v přítomnosti irského lékaře O´Meary 28. ledna 1818 rovněž na ostrově Svaté Heleny zní mnohem smířlivěji:

     „Bernadotte… se vůči mně zachoval jako nevděčník, k tomu, kdo byl původcem jeho povýšení. Ale nemohu říci, že mne zradil. Jistým způsobem se stal Švédem. A nikdy neslíbil, co neměl v úmyslu dodržet. Mohu ho obvinit z nevděku, ale ne ze zrady. Ani Murat, ani on by se proti mně nevyslovili, kdyby nevěřili, že mě musí připravit o trůn. Jejich přáním bylo umenšit moji moc, ale ne mne naprosto zničit.“

     Bývalý francouzský císař pronesl ve svém vyhnanství také jedno „proroctví“, jenž se však nenaplnilo:

     „Bernadotte nemá rozum, je to pravý Gaskoněc, nezůstane tam, kde je. I na něj dojde, aby zmizel.“

     Mezi všemi lidmi, které vyzdvihl napovrch mohutný dějinný proud provázející Napoleonovu osobu, byl Bernadotte nejdůslednějším a nejúspěšnějším. Dokázal svůj osud pevně uchopit do vlastních rukou a realizovat jej tak, že mu mohl konkurovat pouze sám Napoleon. Tímto způsobem si zároveň vystavil své vlastní hodnocení, o jehož kvalitě lze diskutovat, nicméně je nutné ho respektovat.

     Napoleon se stal legendou, kometou, jenž proletěla světem, zaplanula a pohasla. Bernadotte vstoupil do historie jako muž, jenž vyšel z řad nepříliš významné rodiny, vytrvale kráčel za svým snem a díky své píli, vlastnostem, schopnostem, a i mnohokrát diskutované obezřetnosti až lstivosti, usedl na královský trůn a založil dynastii, jejíž potomci vládnou ve Švédsku dodnes. Co je více… nesoudím… ponechávám to na laskavém úsudku každého jednotlivce a životu samotném… 

STARÝ REŽIM A REVOLUCE 1763 - 1794

Vše nasvědčovalo tomu, že 26. leden roku 1763 se v malém středověkém gaskoňském městečku Pau ve francouzské provincii Béarn, současném departementu Pyrénées-Atlantiques stane dnem jako každý jiný. Toto nevelké, ospalé město se rozkládalo bezprostředně na úpatí Pyrenejí a v jeho pozoruhodných obyvatelích se stejně jako v lidech celého Béarnu mísila krev Francouzů, Španělů a dokonce i Maurů. Byli to stateční, pracovití, ale i ostražití lidé zocelení staletími nepřátelských vpádů a konfliktů, stejně jako nesnadným životem v podhůří hor.

Bernadottův rodný dům

     Ráno zmiňovaného dne běžely hospodyně a služky za svými každodenními nákupy, aby se pak se smíchem a klevetěním proplétali živým tržištěm. Muži se jako obvykle zaobírali prací, ať již v zaprášených řemeslných dílnách, drobných krámech, či v případě těch lépe situovaných usedali za úřednické stoly. Nejeden obyvatel Pau se v brzkých ranních hodinách vydal na blízká políčka vinoucí se za hradbami městečka. Nicméně právě nastalo období každoročního karnevalu a slavnostní reje vířící ulicemi byly v plném proudu. Někteří z maskovaných rozjařenců překvapivě vtrhli do domu Henriho Bernadotta, nižšího soudního úředníka senešalství, jehož manželka podle tvrzení současníků „pozoruhodná vysokým intelektem a energickým charakterem“ odpočívala na loži, neboť každým dnem očekávala narození jejich společného potomka. Tento neočekávaný vstup pestrobarevných, povykujících a roztodivnými maskami pokrytých osob ve svém důsledku zapříčinil předčasné narození budoucího švédského krále.   

     Dnes se již nedozvíme, zda Jean-Henri Bernadotte, narozený 14. října 1711 v Pau a zesnulý tamtéž 31. března 1780 s první zprávou o porodních bolestech své ženy Jeanne de Saint-Vincent, narozené 1. dubna 1728 v Pau a rovněž tam zesnulé 8. ledna 1809, prudce odstrčil svůj prokurátorský stůl a spěchal domů, aby vzápětí stanul před svou zpocenou a bolestmi vyčerpanou manželkou, či spíše jak tehdy bylo běžným zvykem nervózně čekal na zprávu od lékaře, nebo porodní báby. Jisté je pouze to, že starým domem se vzápětí rozezněl křik právě narozeného zdravého chlapce. Šťastný otec ihned rozhodl, že jeho syn se bude jmenovat jako on tedy Jean a takto byl i v místním chrámu pokřtěn, jelikož neexistoval jediný rozumný důvod proč tuto veledůležitou záležitost déle odkládat.

     Jelikož stejným jménem jako novorozený chlapec se již honosil jeho starší bratr a pozdější baron a manžel Marie Ann Charlotte de Saint-Paul, narozený v Pau roku 1754 a zesnulý tamtéž 8. srpna 1813, s nímž později jeho slavnější bratr udržoval čilou korespondenci, bylo mu přisouzeno ještě další jméno: Baptiste. Ani to však nebyl konec této rošády jmen, neboť v revoluční době a plně v souladu s jejím duchem si sám Jean-Baptiste později udělil další jméno: Jules, inspirované samotným Juliem Césarem. Leč, nyní se krátce věnujme rodovému původu malého novorozence.

     O jeho rodičích jsme již stručně pojednali a pro upřesnění tedy uveďme, že své „Ano“ si řekli 20. února roku 1754 v průběhu římsko-katolického obřadu v Boëil-Bezing. Čerstvý novomanžel Jean-Henri Bernadotte v Pau zastával úřad zdejšího prokurátora, prakticky nižšího soudního úředníka u parlamentního soudu a tak si mladá rodina rozhodně nevedla špatně, což se projevilo i tím, že paní Jeanne záhy  po svatbě otěhotněla a porodila již zmíněného prvorozeného syna a jmenovce našeho novorozence, kterého  brzy následovala dcera Marie.

     První známé kořeny rodu Bernadottů z otcovy strany sahají až do počátku 17. století, kdy se však jeho příslušníci ještě honosili příjmením de Pouey, z neznámého důvodu změněným na Bernadotte, prý podle jisté rodinné pramáti.

     Jean-Baptistovými prarodiči v otcovské linii byli Jean Bernadotte, narozený 29. září 1683 v Pau, zesnulý 3. října 1760 tamtéž a jeho manželka Marie du Pucheu dite de La Place, narozená 6. února 1686 v Pau, zesnulá tamtéž 5. října 1773. Svůj sňatek uzavřeli 1. května 1707 v Pau. Marie, byla dcerou Jacques du Pucheu did de la Place a jeho manželky Francoise de Labasseur. Prarodiči z mateřské strany byli Jean de Saint-Vincent, narozený roku 1690 v Boëil-Bezing, zesnulý tamtéž 21. května 1762 a jeho žena Marie d´Abbadie de Sireix, narozená v Sireix 25. března 1694 a zesnulá v Boëil-Bezing 16. října 1752. Svátost manželství uzavřeli  30. května 1719 v Assat. Marie d´Abbadie byla dcerou Doumengé Habas d´Arrens a jeho ženy Marie d´Abbadie, laické abatyše v Sireix. Konečně tito posledně jmenovaní byli pravnuky Jeana Bernadotta narozeného 7. listopadu 1649 v Pau, zesnulého tamtéž 14. července 1689 a jeho ženy Marie de la Barrére-Bertandot s kterou se oženil 18. června 1674 v Pau. On pak byl synem Pierre Bernadotta a jeho manželky Margalide Barraquer a vnukem Joandou du Pouey, z otcovské linie, narozeného roku 1590 a jeho ženy Germaine de Bernadotte.

Bernadotte jako mladý důstojník

     Otcovo poměrně slušné společenské a finanční postavení spadající do kategorie drobných úředníků a měšťanů zajistilo jeho synkovi Jean-Baptistovi případný budoucí přístup do salonů místní aristokratické honorace, kde se mohl velmi brzy naučit dobovým společenským mravům, galantnosti a duchaplné konverzaci ve stylu Ancieme regime. Malý kojenec však byl nejprve poslán k chůvě v rodném městě, která již opečovávala dvě další děti, chlapce a dívku. Až do posledních dnů jejího života zůstal Jean-Baptiste s touto dobrou ženou v kontaktu. Také na své soukojence nikdy nezapomněl, a když se stal králem, zabezpečil svoji „nevlastní“ sestru stejně jako svého „nevlastního bratra“, kterého vzal sebou do Švédska a povýšil  do šlechtického stavu.

     Čas dětských her strávil Jean ve stínu starého hradu krále Jindřicha IV., jenž se vypínal na kopci nad městem a je velmi pravděpodobné, že intenzivně inspiroval chlapcovu představivost a fantazii stejně jako samotná osoba slavného panovníka. Obyvatelé Béarnu a zejména pak lidé z Pau vášnivě ctili památku Jindřicha IV., kterého považovali za nejlepšího a „dobrého“ krále což ve svém důsledku vedlo k tomu, že to byl jediný francouzský panovník, jehož tito lidé skutečně oceňovali.

     Přibližně v šesti letech chlapec vstoupil do místní školy, kterou vedli příslušníci benediktinského řádu, proslulého svou vzdělaností. Není nám známo nic podrobnějšího o prvních letech Jean-Baptistova studia, ale nicméně je jisté, že v této době utržil na čele dvě jizvy, které po zbytek života nosil jako památku na „boje“ se svými spolužáky. K jeho oblíbené zábavě náležel pobyt na zdejším poštovním úřadě, neboť dostal svolení k jízdě na koních z jeho stájí. Poštmistr z Pau později s oblibou vzpomínal, jak tento dobrovolný postilión zcela vážně prožíval svoji roli, ve které si navíc vedl skvěle a tak se mu občas podařilo získat i běžné spropitné.

     Dospívající Jean však od raného věku začal celým srdcem toužit po kariéře v řadách královské armády, a když večer uléhal do své postele, honily se mu hlavou nekonečné sny a příběhy jeho budoucího hrdinského života. Leč, otec zůstával vůči jeho prosbám neoblomný a dal mu zcela jasně na srozuměnou, že budoucnost svého syna stejně jako jeho staršího bratra spatřuje ve stejném povolání, kterému se věnuje i on sám, tedy v advokacii.

     „Staň se soudcem, je to dobrá existence!,“ nabádal svého rozmrzelého potomka.

 

Desirée, Bonapartova snoubenka a Bernadottova choť

    Jean-Baptiste se naoko tomuto rozhodnutí hlavy rodiny podřídil a začal se připravovat na práci soudního prokurátora, ale ve skrytu duše byl rozhodnut při první příležitosti obléknout vojenské sukno. Prozatím však zasedl do lavice školy v rodném městě.

     Vytoužený okamžik pro sedmnáctiletého Jean-Baptista nastal přibližně šest měsíců po otcově skonu 31. března na podzim roku 1780, kdy večer 3. září s vyhlídkou na letitou závislost na matce a bratrovi utekl z rodného domu. Aby předešel případnému odhalení, nechal si potřebné doklady vystavit starostou sousední vesnice. Ten prý byl armádním veteránem, měl tudíž patřičné pochopení, vyměnil si s Jean-Baptistem své šaty a v žertu mu řekl, že ho posílá, aby si vydobyl hodnost francouzského maršála. Pokud tato slova skutečně vyslovil, tak měl pravděpodobně v úmyslu Bernadotta zesměšnit, neboť předpisy tehdejší královské armády neumožňovaly přístup k vysokým hodnostem příslušníkům, kteří nenáleželi k vysoké aristokracii. Jean-Baptiste tak měl svoji vysněnou armádní kariéru zahájit za krajně nepříznivých okolností utečence, který opustil rodný dům, bez přátel, bez peněz a bez jakékoli podpory. Nicméně jednu věc nepostrádal, a tou bylo jeho obrovské odhodlání a přesvědčení o svých výjimečných vlastnostech, jenž v mnohém připomínalo gaskoňského hrdinu ze slavného románu Alexandra Dumase Tři mušketýři d´Artagnana. Bernadotte měl „tmavé vlasy a obočí, hluboko posazené oči a dlouhý špičatý nos.“ Tento popis mladého muže v sobě nese kuriózní analogii právě s d´Artagnanem, kterého Dumas zvěčnil jako „mladého Gaskoňce s otevřeným a inteligentním pohledem, zahnutým, ale jemně modelovaným nosem.“

CAESAROVY LEGIE VYCHÁZEJÍ...

V době, kdy chystám k odevzdání Římské války IV,  se blíží čas vydání třetího svazku s názvem CAESAROVY LEGIE; zpráva z AKCENTu říká, že distribuovat se budou počínaje 20. červencem. Objednat si je se slevou můžete i v nakladatelství; prolink máte zde http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php a v nadpisu. Jak bývá v době, kdy kniha vychází, dávám sem ukázku jedné kapitoly a úmyslně jsem nevybral nic  známého, žádného Vercingetorixe, atd.  Kapitola je z Caesarovy africké války, předposlední, kterou vedl. Pokud jde o obsah, zdá se mi zbytečné opakovat to, co je zjevné z přebalu a bylo zde zcela nedávné. Jen podotýkám, že v knize je 150 obrázků a 40 map...

Poznáš, kdo jsem, Labiene!

Předsunuté hlídky hlásily nepřítele a obrovský oblak vířeného písečného prachu naznačoval, že je to velká síla. K Ruspině dorazilo vojsko vedené Titem Labienem a Titem Pacidaem, jezdci a lučištníci, kteří se rozvinuli do nesmírně dlouhé linie.

„Caesar povolal ihned z tábora veškerou jízdu, které měl s sebou jen málo, a lučištníky, jichž s sebou vzal také jen malý počet. S několika vojáky jel kupředu, aby obhlédl situaci, zatímco kohorty jej měly pomalu následovat v bitevní linii. Když už bylo možno spatřit v dálce nepřítele, rozkázal Caesar vojsku nasadit přilby a připravit se v otevřené krajině k bitvě,“ říká dílo o této kampani (O válce africké 12).

Labienův a Pacidaeův šik kombinoval jezdce s lučištníky i lehkými, oštěpy vyzbrojenými pěšáky mezi jednotlivými oddíly a vše bylo v linii sraženo tak těsně, až to vypadalo na sestavu těžké pěchoty. Na obou křídlech stálo jen jezdectvo, což napovídalo na klasické uspořádání, a vše začalo být Caesarovi jasnější teprve poté, co se protivníkova sestava roztáhla ještě víc do šířky, zjevně ve snaze o obklíčení či lepší šanci na obchvat bitevního šiku Gaia Iulia. Pak jezdci na křídlech vyrazili, obsazovali okolní výšiny a doráželi tak, že kavalerie Caesarova odolávala jen s největším vypětím sil. Hnul se i střed, lehcí pěšáci na něm vybíhali kupředu, vrhali oštěpy, a kdykoliv se štítová zeď caesarovců hnula do protiútoku, zase se stahovali, přičemž je jezdectvo krylo. Pro Gaia Iulia to sice byl nový způsob boje, zkušeným okem ale odhadl, že jeho legionáři, kteří začínají náporu čelit obdobně, vybíháním z řady, rozevírají sestavu a sobě obnažují boky. Vrhání pil bylo neúčelné i proti jezdectvu, neboť Numidové ovládali koně skvěle a dokázali se vržené zbrani nejednou vyhnout. Galská kavalerie navíc slábla a řídla především kvůli zraněným koním.

„Tlak nepřátel se stále zvětšoval. Pak byli v jediném okamžiku všichni Caesarovi legionáři obklíčeni, sehnáni do kruhu, a v něm se museli bít jak za mřížemi arény,“ píše se v pokračování téhož díla (O válce africké 15).

To, co následuje v šestnáctém odstavci, představuje dramatickou historku, již stojí zato z velké části citovat.

Titus Labienus se nechal strhnout nenávistí i zápalem, bez přilby a s nepokrytou hlavou jezdce i pěšáky povzbuzoval, dokonce projížděl na koni před prvním řadem.

„Někdy se obrátil i na Caesarovy legionáře takto k nim mluvil: ,Nu, rekrute, jak je? Ještě jsi takový hrdina? I vás ten člověk pobláznil svými řečmi. U Herkula, vehnal vás do velkého nebezpečí! Je mi vás líto.‛ Jeden z vojáků mu odpověděl: ,Já nejsem, Labiene, žádný nováček. Jsem veterán Desáté legie.‛ Na to Labienus: ,Nevidím odznaky Desáté legie.‛ Voják opáčil: ,Však uvidíš, kdo jsem!‛ Zároveň s těmito slovy shodil z hlavy přilbu, aby mohl být poznán, a rozmáchnuv se vší silou oštěpem mrštil jím po Labienovi. Zasáhl však těžce jen bok jeho koně a volal: ,Věz, Labiene, že to byl voják Desáté legie, kdo tě chtěl zabít!‛...“

Smrtelně zasažené zvíře padalo, Titus Labienus slétl ze čtyřrohého sedla a dopadl na zem tvrdě. Možná se kůň přes něj i převalil a generál zůstal na zemi potlučený, neschopný se sám zvednout. Jeho muži jej popadli, odvlekli dozadu a on už nedokázal do této bitvy zasáhnout...

Tahle událost musela nutně zápal útočníků zchladit, jejich nápor na okamžik ustal, trochu se stáhli a Caesar toho pohotově využil k přechodu z kruhové obrany do triplex, spíše ale do duplex acies, neboť každou druhou kohortu v obnovené bitevní linii obrátil čelem v zad. Tohle rozvinutí, probíhající do co největší délky, rozetlo kruh, obklopující jeho legionáře, na dvě poloviny, a podle všeho pak zády k sobě obrácené linie zaútočily, byť to musel být postup jen o pár kroků, aby nepřítel nevnikl mezi ně. Zbytek vržených pil stačil, aby Numidové, jejichž bojovnost Labienovým ochromením ochabovala, začali ustupovat, čehož Caesar využil k rychlému ústupu vlastnímu k relativně bezpečnému táboru.

Jenže dobojováno nebylo.

Na scénu dorazil Labienův spolubojovník Marcus Petreius a s ním i Gnaeus Piso, kteří přiváděli na šestnáct stovek numidských jezdců dalších. Oba generálové obnovili bojeschopnost Labienových mužů a vrhli se na Caesarův zadní voj. Naštěstí se jejich útoky omezily jen na vrhání oštěpů z dálky. Kavalerie nedorážela na tělo, což by bylo mnohem horší. Galští jezdci na žíznivých, znavených koních, kteří se ještě nevzpamatovali z plavby přes moře a leckdy se živili sušenými mořskými řasami, napínali poslední síly, rychlosti koní soupeřů už ale nestačili. Naštěstí začínala noc, v níž Numidové neplodné útoky vzdali a pisatel díla o africké válce (O válce africké 18) mohl shrnout závěr do těchto vět:

„Pak se pomalu vydali ve svém původním uspořádání na pochod ke svému opevnění. Také nepřátelé, kteří tak špatně pochodili, se konečně vrátili do svého tábora.“

Po bitvě u Ruspiny, v jádru pro Caesara vítězné, neboť se ubránil silnějším nepřátelům, začali na jeho stranu přebíhat mnozí vojáci římského původu, kteří prozradili leccos z plánů i taktiky pompeiovců, sázející na mohutná auxilia a jezdectvo tak, jak tomu byl v tomto boji.

I Scipio měl ovšem legionáře („dvanáct legií z lidí všeho druhu“, píše spis o africké válce), s nimiž unikl od Pharsalu, nebo je stihl zverbovat, a rovněž galské jezdce. Navíc sebral v Africe míšence, propuštěnce i otroky, které nechal vycvičit jako jezdectvo „s uzdou“ a na galských čtyřrohých sedlech, což byly pomůcky, které Numidové nepoužívali.

Titus Labienus se z nenadálého pádu nejspíš rychle zotavil, neboť shromáždil 1600 galských a germánských kavaleristů, 800 numidských „bez uzd“, k tomu dostal 600 jezdců Petreiových, zčásti lukostřelců, a toto mohutné jezdectvo proložil spoustou lehké pěchoty s oštěpy, praky i luky. Čtvrtého ledna, šestý den po Caesarově vylodění a druhý po boji u Ruspiny, vyprovokoval před Caesarovým ležením další bitvu, které trvala od páté odpolední do západu slunce; známo o ní není víc než to, že Marcus Petreius zde byl vážně raněn a Caesar se znovu ubránil.

K defenzívě z nedostatku sil odsouzený Caesar budoval v následujících dnech opevnění, které spojilo tábor s městem i mořem, najímal lehkooděnce a po vzoru protivníků proložil těžkou pěchotu lehkou, hlavně lučištníky, aby zvýšil palebnou sílu. Klidný nebyl, ze zpráv zjistil, že z Uticy vytáhl s hlavní armádou o síle osmi legií a 3000 jezdců Scipio. Připravoval se k boji na život a na smrt, v městě dal zprovoznit všechny dílny, aby zhotovovaly šípy, oštěpy, odlévaly koule do metacích strojů a zaměstnal, koho mohl, aby zhotovoval kůly na palisády i pasti. Srovnával se zemí v perimetru před opevněním vše, oč by se mohl nepřítel opřít, ze Sicílie žádal krom obilí dodávky železa i dlouhých kmenů a trámů na stavbu válečných strojů, hlavně ale vyhlížel lodě, které dík tomu, že opomenul určit prostor či místo soustředění, pluly bezcílně z jednoho místa na druhé a mnohé už se staly kořistí nepřátelských plavidel, zejména těch, s nimiž vyplul na moře velitel přístavu Thapsus (dn. Bekalta) a bývalý praetor Gaius Vergilius. Imperátor se teď o tom doslechl a vyslal na moře, co mohl, aby rozptýlený konvoj jeho plavidla hledala a ochránila.

Ve stejné době utrpěli pompeiovci jeden neúspěch, byť na jiné frontě. Na moře totiž vyplul se třemi desítkami lodí všeho druhu, z nichž měly klouny jen některé, Catonem podnícený Gnaeus Pompeius, syn mrtvého Magna, a pokusil se napadnout Mauretánii krále Bokcha II., nepřítele a západního souseda numidského Iuby. Zaútočil na Ascurum u řeky Malvy a byl tu poražen tak drsně, že vyděšeně odplul k Baleárským ostrovům a k africkým břehům se už nikdy nepřiblížil... Tahle epizoda měla nedozírné následky, neboť rozkacený mauretánský král Bokchus II. zanedlouho zaútočí na Iubu v době, kdy se to bude Caesarovi náramně hodit, a Scipionovi tím zaměstná hlavního spojence!

Pompeiovský imperátor Scipio zatím dotáhl od Uticy k Hadrumetu, vybudoval u něj tábor, spojil se s Petreiem i Labienem, který navzdory zranění velení nesložil, a pochodoval, až se dostal na tři římské míle od tábora Caesarova, v němž dotírající jezdectvo všechny doslova uzavřelo. Tahle blokáda mohla být osudná, zásoby rychle docházely a kvůli období plnému mořských bouří nepřiplouvaly ani nákladní lodě ze Sicílie či Sardinie. Pro koně nezbylo než znovu sbírat mořské řasy, prát je ve sladké vodě a tím zvířata krmit, či je spíše udržovat při životě!

Aby toho nebylo dost, hnul se s hlavními silami i král Iuba, jenže tady se projevily následky nešťastného útoku mladého Pompeia na Mauretánii. Bokchus II., podnícený Publiem Sittiem, římským nájemným velitelem ve svých službách, vtrhl na Iubovo území, zmocnil se Cirty, numidské metropole, i dvou dalších pevností a táhl dál, přičemž plenil, ničil a pálil. Iubovi nezbylo než obrátit a chvátat zpět i s většinou pomocných sborů, které předtím Scipionovi zapůjčil. Nechal mu jen tři desítky válečných slonů, zvířat v bitvě víc než nevyzpytatelných...

Caesar, znovu zachráněný doslova svou šťastnou hvězdou, psal správci Sicílie, ať pošle bez ohledu na zimu a bouře posily, jinak to bude pohroma, a dodával, že k němu přebíhají urození Římané, usedlí v Africe, které nemůže chránit.

„Sám byl tak netrpělivý a plný spěchu, že si už den poté, co posel odplul, stěžoval, že se loďstvo s vojskem loudá, a ve dne v noci upíral své zraky i myšlenky jen a jen k moři,“ píše ona válečná historie (O válce africké 26).

Jeho vojáci zatím dál dřeli na opevňovacích pracích a ti protivníkovi zasévali hrůzu i smrt všude, kde podali Caesarovi jen náznak pomocné ruky.

Pokud jde o Scipiona, připraveného o velkou část numidského jezdectva, krátil si čas výcvikem slonů, jež mu král Iuba ponechal, což popisuje kniha zajímavým způsobem (O válce africké 27):

„Ze svých lidí postavil dva šiky. Jeden z nich tvořili prakovníci, kteří představovali nepřátele. Proti nim stáli v jedné linii sloni, na jejichž čela vrhali prakovníci malé kameny. Za slony postavil Scipio svůj vlastní šik, který měl za úkol slony poděšené krupobitím kamenů ze strany nepřítele a obracející se proti vlastním řadám metáním kamenů obrátit zpět proti nepříteli. Výcvik šel kupředu jen s potížemi a velmi pomalu. Divocí sloni se totiž stěží ochočí a vycvičí během několika let a i potom, když se dostanou do bitvy, jsou zpočátku stejně nebezpeční nepřátelům i vlastní straně.“

Další události měly prověřit, jak bude tento již takřka sto let nenasazený anachronismus v bitvě fungovat...

Jako při všech obléháních, i tady docházelo nejen k potyčkám, ale i ke vzájemným setkáním skupinek vojáků obou stran, které na chvíli přerušily nepřátelství a setrvaly v družném rozhovoru, neboť mnohdy šlo, zejména v případě galských a germánských jezdců, o bývalé spolubojovníky.

Caesar měl obsazen kousek pobřeží s pár záchytnými body a Scipio chtěl obsadit Leptidu, hájenou šesti kohortami Publia Saserny, dobře opevněnou a osazenou spoustou katapultů i škorpionů, které nepřátelské vojáky od všech pokusů spolehlivě odradily. Jinak se mnoho nedělo a to, jak Scipio den co den rozvinoval bitevní formaci, se stalo takřka rutinou. Caesar nabízenou bitvu nepřijímal, jen držel jezdce v pohotovosti k vyražení a pěšáky na hradbách či valech, pod ochranou spousty metacích a vrhacích zbraní. Scipio věděl, jak silná obrana to je, a k večeru se jeho vojáci vraceli zpět do svého tábora, z čehož byli den ode dne rozladěnější. Blokáda přitom nebyla neprodyšná a minimálně z moře Ruspinu nic neohrožovalo, proto mohl Gaius Iulius poslat posádku do Achully či Agylly, města jižně od Thapsu, které se přidalo na jeho stranu.

Tohle se nelíbilo pompeiovci Considiu Longovi, veliteli dvou legií a sedmi stovek jezdců v Hadrumetu, proto k Achulle vyrazil, našel už ji ale obsazenou caesarovci s spolu s jezdci, jež mu poskytl Labienus, začal obléhání.

Dění v Africe se tak vlastně zvrtlo v poziční válku, jejíž charakter začalo měnit až připlutí prvního konvoje ze sicilského Lilybaea, z něhož se v Ruspině k převeliké Caesarově radosti vylodily Třináctá a Čtrnáctá legie s tisícovkou prakovníků a lučištníků i osmi stovkami galských jezdců. Plavba jim trvala čtyři dny a lodě přivezly i dostatek zásob...

Připlutí posil se neblaze odrazilo na morálce Scipionových vojáků a zejména muži Čtvrté a Šesté legie začali přebíhat na Caesarovu stranu.

Pětadvacátého ledna už lodě, které přivezly posily, pluly zpět k Sicílii pro další vojáky i zásoby a Caesar ony dvě nové legie vyvedl v noci tajně k vrchům nad nepřátelským táborem, kde zřídil další ležení, spojené valem s předchozími opevněními. Když to Scipio a Labienus ráno zjistili, vyvedli v prvním sledu na tisíc kroků od rodícího se tábora veškerou kavalerii a do druhého sledu rozvinuli pěchotu. Caesar na to příliš nedbal, věřil, že útok do stráně nepřátelé nepovedou, a nechal vojáky, ať pracují dál. Po nějaké chvíli legionáře přece jen odvolal a rozvinul, přičemž turmy hispánských jezdců (o nichž se tu mluví poprvé) vyslal s lehkooděnci, aby vyhnaly ty Numidy, co se snažili obsadit vrchy sousední. Tenhle přepad numidské vojáky zahnal, což Labiena přimělo, aby pravé křídlo svého jezdectva obrátil a vyrazil na místo šarvátky. Když to Caesar zjistil, počkal až se tato Labienem vedená část vzdálí od jádra, a pak dal povel levokřídelním jezdcům svým, ať postupujícího protivníka odříznou.

„Na pláni, na níž se vše odehrávalo, stála velká venkovská usedlost se čtyřmi věžemi. Ta překážela Labienovi v rozhledu, proto nemohl vidět, že se jej Caesarovi jezdci snaží odříznout. Iuliovy turmy spatřil teprve tehdy, když mu za zády začalo krveprolití jeho lidí. Numidští jezdci tím byli uvedení do takové paniky, že se dali na útěk rovnou do tábora. Galové a Germáni zůstali na místě; byli obklíčeni zezadu i shora, a třebaže se statečně bránili, byli všichni do jednoho pobiti. Jejich osud poděsil Scipionovy legie, které stály v bitevní linii před táborem, takže se zaslepené strachem obrátily na úprk a valily se všemi branami do tábora…,“ tak zní dobový popis boje, z něhož vysvítá i cosi z Caesarovy taktiky v nasazování jezdectva (O válce africké 40).

Labienus měl co dělat, aby nastolil jakousi kázeň, a Caesar projížděl místem boje, kde si prohlížel „podivuhodně velká a krásná“ těla mrtvých Galů i Germánů...

Vypadalo to na bitvu, neboť Gaius Iulius nyní stáhl kohorty ze všech prací a s oběma legiemi zvolna sestupoval ze strání. Scipio, který nastolil pořádek, šel podél úpatí k osadě Uzitta ve třech sledech, v prvním s jezdectvem a v dalších v sestavě triplex acies, nejspíš s prakovníky a lučištníky v intervalech. Caesar si zprvu myslel, že táhne k němu, pak se ale ukázalo, že Scipio a Labienus chtějí obsadit Uzittu, opřít se o ni a teprve tam nabídnout boj. On sám se do něj nehnal a před západem slunce se obě strany stáhly do bezpečí opevnění. Caesar sice o útoku na Uzittu uvažoval, po zvážení rizik a celodenní únavy ale usoudil, že není kam spěchat.

Nedlouho nato připlul druhý transport ze Sicílie, z něhož zbloudily dvě lodě, jedna později zajatá u Thapsu a druhá u ostrova Aegimur. Vojáci z obou lodí byli dopraveni ke Scipionovi, který jim nabídl, ať přejdou k němu, dostal ale odpověď centuriona Čtrnácté legie, že on neobrátí zbraň proti vojevůdci, pod nímž bojoval v šestatřiceti bitvách. Rozlícený Scipio jej nechal zabít a stejný osud potkal všechny veterány. Vyděšení nováčci se pak už nevzpouzeli a byli rozděleni na doplnění stávajících legií. Zprávami o zajetí obou lodí i o popravách veteránů nahněvaný Caesar pak rozdával tresty kapitánům válečných lodí, kteří před Thapsem hlídkovali, za to, že zbloudilce neochránili...