JAK JSEM SE STÁVAL SPISOVATELEM...

Já a pes v dobách spisovatelských začátků. Pes se jmenoval Lendy a velkou fotku si zaslouží!

Před časem, asi tak před posledními Vánocemi, jsem si na facebooku z níže uvedeného důvodu zavzpomínal na svoje spisovatelské začátky, třebaže jsem si na označení „spisovatel“ v souvislosti s vlastní osobou nezvykl. Asi mám za spisovatele ty, kteří umí fabulovat, vymýšlet zápletky, situace, dialogy, atd., což jsem nikdy moc nezkoušel a ani mi to nijak extra nejde. Nicméně kdosi velmi moudrý, teď nevím, jestli H. G. Wells, či G. B Shaw, napsal, že spisovatelem je ten, kdo před usnutím myslí na to, co zítra napíše. To se mi zhusta stává a stávalo i dřív, takže za to nemůže věk, kdy člověk sní spíše o práci než o holkách…

JAK JSEM SE SNAŽIL STÁT SPISOVATELEM
Vylíčit svoje začátky mě napadlo, když mi jeden facebookový přítel napsal, že čte moje knihy od té první, co vyšla, jak vidíte z obrázku, jako "D´Artagnan a ti druzí" Třeba budou povzbuzením pro lidičky, kteří začínají psát a nakladatele ne a ne najít... Ta první knížka se začala rodit z potřeby úniku od reality, mimo jiné, a když byla hotová, napsal jsem kolem deseti dopisů nakladatelstvím s přesvědčením, že tak úžasnou věc nemohou odmítnout. Mohli! Asi tři se ale namáhali odpovědět... Dva odmítavě, třetí, ať se ukážu... Byl to Vyšehrad a já na Karláku předložil rukopis s vidinou, jak to co nevidět bude na pultech s hlavičkou kamenného domu, co vydal za bolševika Egypťana Sinuheta nebo Durychovo Rekviem... Ubíhaly týdny, pak měsíce, ticho po pěšině, tak jsem redaktorům zavolal a oni, ať si obstarám lektorský posudek. Obstaral jsem a zas ubíhaly týdny a měsíce, až mi, opět na můj dotaz, oznámili, že je to sice skvělé, že ale jaksi mimo jejich profil a ediční plán... Ještě cestou z

Moje první opravdická kniha...

 Karláku jsem drze vpadl v Jungmannce ke dnes už neexistujícím Egemům a o kus dál do Magnetu... To už jsem tušil, že z mého datlování tak skvělá věc nevznikla, alespoň z pohledu marketingových borců ne, leč nevzdával jsem se. Mladá fronta, tehdy zmítajíci se loď ve vlnách, projevila vlažný zájem a já jel na Žižkov, aby mi jedna redaktorka dost znuděně vysvětlila, že jsem vlastně blázen. Et caetera... Takže jsem výjezd z jehličkové tiskárny v programu T602 uložil do šuplíku pro potomstvo a zapomněl. Skoro. Až jsem si v trafice na Kulaťáku v Dejvicích koupil první číslo magazínu Přísně tajné! (který, mimochodem, přežil i pár zmíněných nakladatelství), kde psali, o čem budou psát, a že hledají spolupracovníky, čímž jsem napsal bůhvíkolikátý dopis. A přišla odpověď od Karla Richtera, spisovatele, historika i šéfredaktora, poprvé povzbudivá. Takže v nejbližších číslech jsem měl z té prvotiny kapitolky o mylordu Buckinghamovi, d´Artagnanovi, atd. Pak Karel (to jsme si ještě netykali) volal, že založili Klub autorů literatury faktu, že mají nakladatele, že se dohodli na deseti titulech, z nichž mají jen devět a jestli náhodou něco nemám. Měl jsem a skákal radostí... Ten nakladatel mi zůstal dodnes, navíc jako přítel, a jeho nakladatelství se jmenuje AKCENT... Neříkal mi "jaksi", ani "možná", jen ten původní rukopis opatrně rozdělil do dvou svazků. Ale když jsem mu o rok později říkal o nápadu napsat "Orly Napoleonovy armády", řekl "tak jo". A bylo to, i když trvalo chvíli, než mě začali knihkupci dávat za výklady. Měl jsem vlastně štěstí a náhoda mi přála, protože žádná první kniha být nemusela a rukopis klidně mohl práchnivět... Takže díky, Drahoši Rybníčku i Karle Richtere! A vy, které posílají nakladatelé od čerta k ďáblu, vám to štěstí přeju taky. Je to běh na dlouhou trať a i v mém případě nebylo prvním krokem zdaleka vyhráno. 

A JAK JSEM SE TÍM SPISOVATELEM STÁVAL...
Přítel Leon Křížek, nakladatel, šéf a jediný zaměstnanec ElkaPressu, několikrát veřejně prohlásil, že mě "objevil", a já mu to nevymlouval, i když to je pravda jen částečná. Zase šlo o náhodu, jenže až v době, kdy byl venku "D´Artagnan a ti druzí", měl vyjít "Hrabě Monte Christo..." a já skoro dopisoval "Orly Napoleonovy armády", tentokrát už ne do šuplíku. Jednoho dne mi zavolal Zdirad J. K. Čech, grafik, ilustrátor, excelentní heraldik, tvůrce náboženských obrazů a maltézský rytíř (to je najednou exotiky...), s nímž se znám od svých sedmnácti, že prý jako umím francouzsky a jestli jsem četl paměti Marcellina Marbota, což jsem tedy v téměř sto let starém vydání znal. On pro změnu na to, že zná nakladatele, který by chtěl tuhle memoárovou nádheru z napoleonských válek dát nově přeložit a vydat. Sice jsem vnitřně váhal, zda na to stačím, nahlas jsem ale dělal suveréna a dost rychle jsme se sešli v kladenském retro baru Zanzibaru. Jistěže to byl už zmíněný Leonid Křížek, vydavatel hlavně militaristické literatury a překladatel z angličtiny, který z tašky vyndal neuvěřitelně tlustou igelitku s naskenovaným francouzským originálem, co měl na 900 stránek. Tak to chodilo, věci dnes stažitelné z internetu nebo snadno koupitelné na kartu přes různé amazony zdaleka ještě nebyly…Vnitřně mě

Dvě knihy ve dvou týdnech. Stejné téma, stejný přebal... Náhoda je blbec.

mohli nad tou bichlí omývat, navenek jsem opět dělal hrdinu a klid se mi začal vracet, až když jsem přeložil první padesátku… V té době jsem měl ovšem v šuplíku další věc, to, co později vyšlo jako „Sto dní“. Vlastně neměl, výjezd v T602 ležel už dobrý rok v nakladatelství Naše vojsko, jehož redaktoři byli zprvu nadšení, dokonce si vyžádali lektorský posudek od Dušana Uhlíře, známého to autora „Slunce nad Slavkovem“, pak se ale navzdory příznivému doporučení změnili na mrtvého brouka. "Když Napoleon, tak Napoleon,“ řekl jsem si, a podle hesla, že líná huba je holé neštěstí, jsem Leonovi (tehdy panu Křížkovi) předestřel, jak úžasná věc se mu to naskýtá. Pravil, ať mu věc vytisknu a vezmu příště do Zanzibaru, který se na ten čas stal naším oblíbeným lokálem, což já udělal. A předával za přítomnosti svědků, Zdirada Čecha, Josefa Dolejšího i dvou spanilých slečen studentek, které Pepa přivedl, tudíž ke mně, bohužel, nepatřily. Pamatujete výjezdy oboustranně perforovaného papíru na skládačku, co se zvolna sunul z jehličkových tiskáren? Tak na tom to bylo, nerozřezané, aby se mi všechno nerozpadlo, a jak si Leon, zjevně zaujatý víc těmi dívkami, štos bral, nějak mu vyklouzl a jako leporelo se dominovým efektem rozjel z ruky na podlahu v patře bar až pod piáno… To byla třetí chvíle v pořadí, kdy jsem zachovával ledovou tvář, a Leon pak přiznal, že si

Marbotovy Paměti, rok poměrně tvrdé práce...

říkal: „Ten Kovařík si myslel, jak jsem seriózní nakladatel, a teď mě musí mít za pěkného idiota!“ Nebyl daleko od pravdy, byť jako nakladatel je seriózní dodnes!!! Za nějaký ten měsíc pravil, možná pod dojmem oné komické události, již jsme ten den v klidu přepili, že jo, že teda těch „Sto dní“ vydá, ať stáhnu i posudek od Našeho vojska. Zavolal jsem tam a paní redaktorku probudil ze zimního spánku; najednou, že o to jejich nakladatelství hrozně stojí, že se mi chystali zavolat, že s tím měli spoustu práce… Kdybych se už nestával otrlým, určitě bych ji litoval, i tak jsem se ale při své blbé nátuře cítil provinile. Za zhruba rok se v pražském „Krakatitu“, kam se chodilo pro Ospreye a podobnou nedostupnou i předraženou literaturu, křtily Marbotovy paměti, se záhlavími a mapami na předsádkách od Zdirada Čecha a s Detaillovým obrazem „Vive l´Empereur!“, legálně použitým se souhlasem Národní galerie v Sydney, kde je originál… Snad za rok vyšlo „Sto dní“ s podtitulem „Z Elby k Waterloo“, jenže náhoda je blbec a týden předtím se na pultech objevilo „Waterloo“ Luboše Taraby se stejným obrázkem útoku kyrysníků jako na mojí knize. Nemožné se stalo skutkem, krve by se v nás s Leonem nedořezal, dělat se ale nic nedalo, ustáli jsme to, kniha se prodala a já začal „růst“. Ne pýchou, ale dík malíři, ilustrátorovi a grafikovi Karlu Maria Tomanovi, s nímž mě Leon seznámil na vernisáži v Praze na Chodovské tvrzi; Mistr Toman mi otevřel svoje srdce i úžasnou knihovnu militarií, zejména těch napoleonských… Už dávno mezi námi není a v „Napoleonových jezdcích“, kteří v první půli roku vyjdou, bude alespoň mít věnování, i když ne první! A to je skoro všechno… I když minimálně jednu tragikomickou a poučnou historku z doby, než jsem se začal snažit být spisovatelem, ještě mám... Na facebooku jsem ji slíbil, takže je tady, navíc i pro ty, co sociální síti nefandí, nebo ji nepotřebují.
A propos Marbot: na facebook mi v ohlasech přišla roztomilá historka člověka, který jel ve vlaku a pilně si četl právě zakoupenou knihu. Naproti seděl jiný muž a dělal totéž. Přistoupil kdosi třetí, třímal už v ruce knihu a jak se rovněž číst. Když dojel vlak na konečnou a vystupovalo se, ti tři zjistili, že čtou jednu a tu samou věc, „Paměti“ napoleonského důstojníka a jezdce Marcellina de Marbota…

JAK JSEM SE DOSTAL K NAPOLEONOVI
Tohle není dlouhé povídání, asi to ve mně bylo od dětství, kdy se mi dostaly do ruky „Orlové Velké armády“ F. J. Čečetky a já hltal děj, obdivoval obrázky Mistra Buriana, přičemž mě silně dojal v posledním dvousvazkovém „Waterloo“ popsaný konec maršála Ney, který od té chvíle jako můj hrdina stanul vedle románového Zbyška z Bogdance (i když bratra Rotgiera jsem měl radši), kapitána Blooda,  d´Artagnana či Hvízdavého Dana a Bratrstva kočičí pracky… Pak, to už jsem byl graduovaný historik, mě uchvátilo to, podobně jako mnohéd alší, „Slunce nad Slavkovem“ Dušana Uhlíře. Jenže uplynulo hodně vody s peripetiemi popsanými v předešlých dvou pasážích, já napsal ty

První setkání s Mistrem Tomanem v Chodovské tvrzi...

příběhy o Dumasových hrdinech, dokonce se mi je podařilo udat a AKCENTu vydat, což podle hesla že s jídlem roste chuť (tím nemyslím honorářově, v porovnání s anglosaskými či frankofonními zeměmi je to jako s relací platů, tedy ne tolik, aby to člověka coby volnou nohu uživilo) jsem hledal další téma. Taková věc není sranda a mně znovu štěstí přálo. Chodil jsem léta do Francouzské knihovny ve Štěpánské v Praze a tam se objevila kniha Georgese Blonda „La Grande Armée“. To byl skvělý autor literatury faktu, od nějž česky, jak to u nás bývá, nevyšlo, tuším, ani „ň“,  a já začal číst, pak shánět (ani to nebyla sranda v dobách, kdy internet v Čechách nosil plenky), čímž se zrodili „Orlové Napoleonovi armády“. Tentokrát kniha od počátku psaná pro nakladatele, tedy pro AKCENT… Pak přišlo na řadu výše zmíněných „Sto dní“, kniha, o níž jsem si myslel, že ani nevyjde, protože jedno brněnské nakladatelství právě vydalo Atteridgeho „Maršála Murata“ a vyhrožovalo, že má v plánu vydat Nofiho „Waterloo“. Je to v háji, říkal jsem si, tohle téma už bude neprůstřelné, jenže nakladatelství zkrachovalo dřív, než knihu vydalo (a tím pádem nedošlo na podobně ohlášeného Atteridgeho „Maršála Neye“, takže jsem ho po letech musel napsat sám J; Nofiho mám doma anglicky, škoda, že ho nevydali, je to moc dobrá věc, Neye najdete na internetu, nic moc…).  

Do toho přišel překlad Marbota a kočár už se rozjížděl tím spíše, že mi přibývaly jak draze sháněné

V Zanzibaru poté, co Leon Křížek (vpravo) rozsypal rukopis. Vlevo Zdirad J. K. Čech, který to spískal...

zdroje, tak i přátelé. Setkání s nimi se odvíjelo od těch prvních napoleonských knih, společné zájmy nás sváděly postupně do několika pražských lokálů a tohle trvá s personálními změnami jako náš „štáb“ dodnes. Mělo to i tragikomickou periodu s nadějně založeným a graficky atraktivním časopisem jménem „HISTORIA MILITARIS“, který se dočkal několika čísel a pak zhynul na úbytě i vydavatele. Dnes je to už sběratelská rarita, mnou a jiným pietně oprašovaná a určitě si zaslouží někdy brzo samostatný medailonek jako rekviem. Takže tady se definitivně, v kruhu lidí zprvu v jedné mexické restauraci a u piva na spláchnutí skvělého chilli noc carne zrodilo dík setkání s Jirkou L. definitivní souručenství s Napoleonem a do jisté míry i s re-enactementem, neboť se tu objevil mnohým dobře známý Jakub Samek, či v dedikacích řady knih mnou opěvovaný Karel „Ahmad“ Řezníček, dodnes první čtenář mých počítačopisů i opravovatel řady mých úletů, krom něho ale také Pavel Š., který mě začal zásobovat napoleonskými knihami v angličtině od Lorraina Petera až po Omana…  

Časopis, který mě s pár lidmi spojil...

            „Ach, kdeže loňské sněhy jsou,“ říká básník, a s trochou nostalgie vzpomínám na návštěvy „Krakatitu“ v pražské Jungmannce, kde mívali jinak nedostupné Ospreye, které stály doslova balíky peněz, na nichž ale mnozí militaristé mojí i mladší generace vyrostli. I na první setkání s internetovým knihkupectvím (tehdy to asi bylo jen knihkupectví) Amazon a na složitý problém, jak jsem v době, kdy platebních karet bylo pramálo, vyplňoval složitá lejstra na převod cca dvaceti USD, aby mi americká větev poslal zpoza Velké louže knihu „Napoleon and Archduke Charles“ od Lorraina Petera. Byla to doslova odyssea, bankovní úřednice se s něčím podobným setkala prvně, leč „viribus unitis“ se dílo podařilo a já na knize, co za osm týdnů připlula, stavěl svou knihu „1809: Orel proti orlu“ (vydanou zaplaťpámbu už zaniklým nakladatelství HART, které mi za ni dodnes dluží…, neboť i to patří ke spisovatelským začátkům…)

JAK JSEM SE NIKOMU NEZAVDĚČIL
Tak, a konečně jsem u té dvojsečné historky, k níž mě mimoděk přivedl Michal Šťovíček, autor „Vendéeských válek“, když připomenul, že jsem se tím spisovatelem stával asi už dřív, neboť připomněl jednu regionální teninkou věcičku, uvedenou i na mém profilu na wikipedii. Ta ale vyšla až po sametovo-plyšové revoluci, před kterou se udála zajímavá a pro mne poučná story. Psával jsem, to je pravda, jenže většinou to souviselo s mou profesí a zaměstnavatelem, jímž byly, pozor, tehdy gigantické POLDI-Spojené ocelárny Kladno, mající dosti velké a slušné firemní muzeum. Takže podobně jako mnozí jsem psal do regionálních či firemních tiskovin, občas do odbornějších celostátních věcí a většinou to souviselo s technickou či regionálně-technickou historií. Někdy kolem

Obálka s pérovkou Jardy Velce...

roku 1985 jsem ale dostal tip na starého pána, který v Poldovce dělával a za války byl v Anglii u 310. perutě jako mechanik. Vetřel jsem se k němu, strávil jsem u něj řadu moc příjemných večerů, psal na papíry poznámky, nahrával na kazeťák, co vyprávěl, a pak z toho stvořil příběh, který jsem nabídl těm, co moje seriálky a článečky otiskovali nejvíce, lidem z firemního poldovského týdeníku „Kladenský kovák“. Redaktorka to přečetla, líbilo se jí to, jenže Anglie a letci bylo stále ožehavé téma. Jaroslav Kašpar, tak se ten mechanik a pak mašinfíra jmenoval, měl sice správný třídní původ, dokonce býval i komunistou, jenže pak v padesátých letech legitimaci položil a osmašedesátém se v železničních dílnách kladenských hutí angažoval tak, že v nich s normalizací skončil a šel prodávat zeleninu… No, perestrojka se pomalu hlásila, leč pravidla bývala pravidly a redaktorka musela s rukopisem k ideologovi všemocného podnikového výboru KSČ. Ten to přečetl a pravil, že soudružko dobrý, soudruh to hezky napsal, jenže by bylo potřeba, aby to jiný soudruzi posoudili, ti, co tomu rozumějí lépe, ideologicky soudruh Hájek, což byl předseda krajského výboru KSČ, odborně některý ze soudruhů historiků. Ta redaktorka tedy jela na Vítkov za dr. Eduardem Čejkou, autorem už v „šedesátých“ vydané průlomové knihy „Na západní frontě“, a ten napsal kladný posudek. I soudruh Hájek vzkázal, že pokud to historikové doporučí, tak že jo… Čímž věc vyšla na pokračování ve zmíněném „Kladenském kováku“ a mně vynesla lokální popularitu (byť tehdy v těch hutích dělalo 20 000 lidí, což bylo dost…). Takže šéfovstvo všeho druhu rozhodlo vyhovět hladu osazenstva i těch, kteří s hutěmi neměli nic společného, a protože Poldovka měla i vlastní tiskárničku (kde se dělaly hlavně ideologické brožurky), tisklo se to jako sešitek (na základě povolení Odboru kultury ONV č.j. 0320307289, kterážto povolení byla nutná, aby nešlo o ilegální tisk). Jarda Velc, kamarád (ano, ten, co maloval a maluje krásný éra na škatule kitů, do knížek, na kalendáře, atd…) mi k tomu udělal roztomilou pérovku Spitfiru a sešitek v nákladu 800 výtisků v roce 1989 vyšel.Asi tak půl roku poté přišel 17. listopad a všechny ty změny, jimiž skončila vláda jedné strany a my spěli k demokracii, svobodě slova, a tak podobně. Blížilo se jaro 1990 a mně zadrčel v mém muzejíčku telefon, kde se na druhé straně drátu představil jeden z redaktorů „Krovek“, jak jsme říkali mnou tehdy hltanému časopisu „Letectví a kosmonautika“, dříve „Křídla vlasti“. Že se

... který maluje furt krásně...!

jim můj „Mechanik 310. perutě“ dostal do rukou a že by moc stáli o to, aby textík mohli vydat na pokračování. Já se pýchou vznášel, pochopitelně, začalo to vycházet, jenže u třetího pokračování se redaktor ozval znovu, že je s tím problém, že by ho radši probral osobně, jestli by teda mohl, co nejvíc sofort, přijet… Přijel jak na koni, expres a s rozpaky mi vysvětloval, že ten text je skvělý, že ale ty pasáže, kde je něco politiky a o komunistech v Anglii (kde u té perutě fakt byli), se jaksi teď jeví nevhodně a mohly by vzbudit odpor, jestli tedy je jako můžou vyškrtat a vyakčnit. Co se na to dalo říci? Že bolševikovi vadila Anglie a ten odboj tam, že teď pro změnu vadí demokratům zmínka o komunistech, byť pak vyloučených a pokáraných. Ať si s tím dělají, co chtějí, a jdou… (myslím, že slovo „do prdele“ jsem vskutku použil). Jako zkušenost to nicméně bylo k nezaplacení, mně jednou pro vždy spadly růžové brýle a zbytky euforie ze zvonění klíči, které vystřídala mnohem zdravější skepse… Nevypadá to jako veselá historka, komedie to ale byla a možná i touze psát prospěla...