SHARPOVO OBLEŽENÍ

Nakladatelství Oldag (prolink je v nadpisu) se činí a Jiří Beneš, překladatel, také, neboť na knižních pultech se objevil v pořadí takřka jubilejní 20. svazek čtyřiadvacetidílné série Bernarda Cornwella (počítáme-li i dvě povídky, z nichž jedna vyšla v rámci svazku Sharpův nepřítel) o Richardu Sharpovi od 95th Rifles a jeho dobrodružstvích, odehrávajících se z převážné části v tzv. Poloostrovní válce 1808-1814. Jirka Beneš mi opět poskytl ukázku svého překladu Sharpe´s Siege, Sharpova obležení, který je dějově zasazen do konce roku 1814 před invazí přes Pyreneje do Francie a do bojů na pobřeží i na moři. Sharpovými protivníky tu jsou (krom nových a z vlastních řad) staří známí, šéf Napoleonovy tajné služby Ducos i generál Calvet, kt.erý nás v jednom z dosud nepřeložených svazků ještě překvapí... Cornwell se tu nicméně odchýlil od hlavních historických událostí k epizodickým dějům, nejspíš aby mohl (skvěle, opět) fabulovat. Sám k tomu i k místu hlavní zápletky podotkl:
"Pevnost Teste de Buch skutečně existovala, i když nic takového, co popisuji v této knize, se v ní neodehrálo. Přesto díky téměř neomezené převaze na moři, založené na Nelsonových vítězstvích, k podobným pobřežním výpadům docházelo. Nutno přiznat, že byly také umožněny díky mistrovskému ovládání námořní situace britským válečným loďstvem."

Bernard Corwell
SHARPOVO OBLEŽENÍ

ukázka z překladu Jiřího Beneše 

Voják plakal a nebyl k utišení. Pravá noha, utržená ve stehně výbuchem granátu, byla pryč. Volal svou matku, ale místo ní k němu přijde smrt. Ostatní ranění, kteří se chvěli zimou v páchnoucí podzemní chodbě před provizorní ošetřovnou, si zoufale přáli, aby už ztichl. Desátník mariňáků, s ramenem rozseknutým bodákem, hlasitě předčítal Janovo evangelium a také jemu by muži kolem nejraději řekli, aby zavřel zobák.
Dobrovolní ranhojiči z řad mariňáků měli oblečení nasáklé krví. Řezali, podvazovali a šili a v tom jim pomáhali lehčeji ranění, kteří drželi méně šťastné druhy na stole, zatímco jim ranhojiči primitivně amputovali nohy nebo ruce, podvazovali tepny a vypalovali otevřené rány, protože neměli jistotu, že všechny cévy jsou bezpečně uzavřené.

Raněné Francouze vynesli za neustálých výbuchů granátů bránou ven a pak po provizorním přechodu z hatí na druhou stranu příkopu, kde je nechali na přístupové cestě mezi jejich mrtvými druhy. Před bránu také vyšlo několik mariňáků a pod ochranou střelců sbírali mrtvým nebo raněným střelivo. Když plukovník francouzských dělostřelců viděl, že jejich raněné vynášejí z pevnosti, chtěl zastavit palbu, ale Calvet jen vztekle zavrčel, aby pokračovali. Dvanáctiliberky nabité těžkými kartáčovými střelami se snažily sběrače střeliva zahnat, ale mariňáci přebíhali mezi těly dál a házeli patrontašky Francouzů do tunelu brány. Teprve až se vrátili do pevnosti, dal generál Calvet palbu zastavit, aby mohl vyslat muže s bílou vlajkou pro raněné.

V pevnosti zůstal tucet nezraněných francouzských zajatců, které odvedli do skladu alkoholu, kde se připojili ke kapitánu Mayeronovi. Uvnitř pevnosti bylo dvacet mrtvých Francouzů. Tělo jednoho z nich, ležící v ohořelých troskách spálené budovy, sebou náhle trhlo a málem vylétlo do vzduchu, zvednuté výbuchem munice v patrontašce. Puch spáleného lidského masa se mísil s pachy krve a střelného prachu. Muž, který viděl, jak se mrtvé tělo zvedlo, se zasmál. Bylo lepší se smát než plakat.

„Omlouvám se, pane,“ opakoval už po několikáté Palmer.

Sharpe mávl rukou. „Odrazili jsme je, to je hlavní.“

„Ale měl jsem dávat víc pozor,“ trval na svém Palmer, jako by cítil potřebu jasně svou vinu pojmenovat.

„Ano, to jste měl.“ Sharpe namočil hadr do vědra se zkaženou studniční vodou a utřel jím zaschlou krev na čepeli palaše. Mariňáci a střelci močili do hlavní mušket a pušek, pak ucpali ústí a zbraně protřepávali, aby z hlavní vypláchli usazené zbytky střelného prachu.

Nikomu nebylo příliš do řeči. Většina těch, co už měli zbraň vyčištěnou, seděla na ochozu vedle střílen a zírala do prázdna. Skupina vojáků nosila na ochozy džbery s pitnou vodou. Ze spálenišť na nádvoří stoupal dým. Pevnost se změnila v obraz ruin, krve, popela a vyčerpaných obránců, kteří vypadali spíš, jako by utrpěli porážku, než dobyli vítězství.

„Kdyby se jim podařilo obsadit severní křídlo, už bychom teď skládali zbraně,“ řekl Sharpe Palmerovi. Podíval se na palaš a zastrčil ho do pochvy. Nevzpomínal si, kdy naposledy bojoval tak těžce a na tak malém prostoru. Dokonce snad ani v Badajozu ne. Tam byla nejhroznější palba z děl na hradbách, ne pěchota za nimi. „Ale vaši mariňáci bojovali skvěle,“ dodal.

„Díky, pane.“ Palmer ukázal na jeho hruď. „To musí bolet, ne?“

Sharpe se podíval dolů. Píšťalka v pouzdru na zkříženém řemení byla uprostřed  zploštělá. Teprve teď si vzpomněl na výstřel z francouzské muškety a uvědomil si, že kdyby šla kule jen o kousíček vedle, ležel by teď mrtvý s prostřeleným srdcem. V tuhle chvíli si boj vybavoval jen jako změť mlhavých dojmů, ale věděl, že později mu z ní začnou jednotlivé okamžiky vyvstávat a měnit se v noční můry. Třeba právě okamžik, když ho kule udeřila do hrudi, ale také když ho Francouzi strhli k zemi nebo když strnul hrůzou po tom, co poprvé uviděl na ochozu vojáky v modrých uniformách. Nikdy se mu po boji nevybavovaly okamžiky triumfu, pouze ty, kdy byl na pokraji porážky.

Po kamenné rampě vystupoval nahoru Harper s kusem papíru v ruce. „Sedmnáct mrtvých, pane, včetně poručíka Fytche,“ hlásil.

Sharpe zkřivil tvář. „Myslel jsem, že to přežije.“                

„S kulí v plicích těžko.“

Sharpe si vzpomněl, jak hrdý byl chudák Fytch na svou pistoli. „A raněných?“

„Nejmíň třicet těžce, pane.“

Do nádvoří dopadl granát, chvíli poskakoval a pak vybuchl. Po tak těžkém boji se výbuchy granátů zdály jako maličkost. Sharpe si pomyslel, že kdyby Francouzi měli trochu rozumu, zaútočili by teď znovu. Stále na to měli dost vojáků. Ale stejně tak zřejmě měli dost i boje, ostatně jako on.

Nahoru vystoupil střelec Taylor a vyplivl střílnou ven tabákovou močku. „Zase je v prdeli,“ ukázal na Harperovo dělo.

„Co je s ním?“ zeptal se Sharpe.

„Ulomená objímka kolébkového čepu.“ Levý kolébkový čep vyskočil z lůžka a ulomil kovovou objímku, která ho tam zajišťovala, takže teď bylo dvanáctiliberní dělo opět k ničemu. Sharpe se obrátil k Harperovi. „Postarejte se, Pate, o to, co je třeba.“

„Co kdybych dal mládencům víno?“

„Dobře, dejte jim ho.“ Sharpe obešel dokola celý ochoz. Vojáci odtahovali mrtvoly Francouzů zbavené výstroje na písek na břehu kanálu. Všichni byli tak vyčerpaní, že se Sharpe neodvážil poručit, aby jim vykopali aspoň mělké hroby. Dokonce i vlastní mrtví zatím leželi nepohřbení. Dva mariňáci s tvářemi stále ještě černými od střelného prachu unaveně vytahovali střílnami opuštěné francouzské žebře a odnášeli je k bráně, aby je přidali k nově navršené barikádě.

Sharpe se protáhl klikatou chodbou jihozápadní citadely a nemohl pochopit, jak se přes ni dostal při útoku tak rychle. Francouzi už své raněné odnesli a dělostřelci dostali povolení obnovit palbu, takže z vodního mlýna opět šlehal jeden plamen za druhým a do hradby vrážely dvanáctiliberní koule, rozbíjely zdivo a drásaly už tak rozervané nervy obránců. Sharpe vyhledal Fredericksona. „Díky, Williame.“

„Za to, že konám svou povinnost?“ Po Fredericksonově tváři černé od střelného prachu stékal pot a vytvářel na ní světlé stružky.

„Předávám vám velení. Já se zatím půjdu podívat na raněné.“

„Být vámi, nechal bych se taky ošetřit,“ ukázal kapitán na Sharpovy kalhoty zakrvácené na levém stehně, které mu poznamenal francouzský bodák.

„To nic není,“ mávl Sharpe rukou. „Ani to nebolí.“ Pak se obrátil k bráně. „Díky, chlapci! Dobrá práce!“ zavolal, aby ho všichni slyšeli. Dva mariňáci, kteří nesli mrtvé tělo, zvedli hlavy a zazubili se na něj. Sharpe poznal, že tím mrtvým je mladý Moore z Devonu. Kule ho zasáhla do čela, takže musel zemřít okamžitě.

Sharpe cítil, že se mu stahuje hrdlo a do očí se tlačí slzy. Zaklel, aby se tomu nepoddal. Moore měl vlastně větší štěstí než většina raněných, kteří v páchnoucí kamenné chodbě čekali na doktorskou řezničinu. Sharpe přišel, aby se pokusil aspoň trochu je utěšit, i když věděl stejně dobře jako oni, že jim budoucnost nepřinese nic než bolest a chudobu.

Granáty stále padaly, pevnost páchla krví a Sharpovi muži čekali na další útok Francouzů.