středa 9. ledna 2013

JAK SE STAL Z BONAPARTA NAPOLEON



Napoleonův korunovační průvod
Když jsem před zhruba půl rokem začínal psát knihu o Slavkovu, dnes nahrubo dokončenou, čekaly mě úvodní kapitoly o příčinách  celé války 3. koalice, což je věc dosti komplikovaná a naplněná mnoha událostmi, bez nichž lze těžko pochopit, co vlastně k onomu konfliktu (jakož i dalším, které z něj vyplynuly) vedlo. Nejednou jsem musel přehodnocovat či uvádět na pravou míru zažitá klišé a jedním z nich byl i mýtus o celonárodním plebiscitu, který vynesl Napoleona k císařské koruně z vůle lidu. Ono to tak docela přesně nebylo a následující kapitolka z rukopisu by vás o tom měla přesvědčit. 

Císař Francouzů
(18. květen 1804)
Bonapartův vzestup od doživotního titulu Prvního konzula k císařské koruně nebyl pro jeho současníky ničím příliš překvapivým a ani historikové, kteří nastoupili poté, neměli s motivy či důvody problémy.
„Bonaparte nebyl mužem, který by si nechal ujít příležitost jeho ambicím tak příznivou; roajalistický komplot, který mohl nakrásně jeho kariéru rozbít, jej vynesl k císařskému trůnu. Od uvěznění generála Moreaua a zejména od Cadoudalova březnového zatčení se lidové emoce obratně udržovaly dávkováním v Moniteuru a na vrchol vystoupily skrze vrcholně dramatické scény únosu, procesu a exekuce vévody d’Enghien,“ psal ostatně už před stoletím Driault v knize Austerlitz, věnované především politickému rozboru doby.
Generál Moreau byl muž ověnčený téměř stejnými vavříny jako Bonaparte, měl řadu přátel mezi generalitou, která v minulých letech bojovala zejména v německých zemích, avšak k politice i k Prvnímu konzulovi měl velmi vlažný vztah. Představoval překážku, potenciálního soupeře a nepoddajného individualistu, bránícího sjednocení armády pod Bonapartem jako hlavním idolem, proto byl v souvislosti s Cadoudalovým spiknutím zatčen, postaven před soud a odsouzen do vyhnanství.
Je vcelku jasné a nepochybné, že První konzul rejdy anglických agentů i celé spiknutí proti režimu, který ztělesňoval, patřičně propagandisticky zveličil stejně jako nebezpečí ze strany Bourbonů. Dařilo se mu to dobře, většina Francie byla přesvědčena, že emigranti, britští agenti a zejména hrabě z Lille, bratr popraveného Ludvíka XVI., chtějí zvrátit vše, co revoluce vydobyla, když pak dosáhly obavy ve společnosti vrcholu, začal dávat najevo, že je třeba provést změny, které by s nejistotou Francouzů skoncovaly.
„Francouzský národ potřebuje dědičného vůdce,“ prohlásil 29. března 1804 před jedním ze senátorů a senát byl až na pár výjimek stejného názoru.
Mnohým pak události, které vcelku bez těžkostí následovaly, připadaly jako konec římské republiky a nástup prvních caesarů.
Marně Lazare Carnot, jeden z tribunů, protestoval, jeho kolegové byli v převaze a vysvětlovali mu, že je to špatná paralela, že k žádnému zničení republiky nedojde, že jde jen o princip dědičnosti, jenž bude při výběru podepřen buď celým národem, nebo volenými úředníky.
O dědičnost vlastně příliš nešlo, Napoleon Bonaparte neměl potomka, v případě jeho úmrtí by následoval někdo z bratří, jednalo se spíše o získání autokratické moci a gesto, jež by znemožnilo, aby se do Francie vrátili některý z dědiců revolucí popraveného bourbonského krále.
Za této situace se začalo zvažovat, jaký titul by měl v čele země stojící Bonaparte nosit. Jméno konzul nepadalo v úvahu, neboť konzulát zahrnoval princip volitelnosti, a s ohledem na revoluci nešlo přijmout titul krále. Zamítnut byl cromwellovský titul protektora, uvažovalo se o čemsi podobném starému nizozemskému titulu stadhoudera a přes tyto okliky se dospělo k tomu, co chtěl Bonaparte i ti kolem. Titul císaře, reminiscence na velmi módní antiku i na úsvit francouzských dějin v podobě Karla Velikého, zněl vznešeně, ještě vznešeněji než titul královský. Navozoval slavnou prastarou minulost, překonával starý předrevoluční režim a věštil i nové začátky, rozkvět, vzestup země i slávu, což mnoha obyčejným lidem lahodilo.
Vše šlo ráz na ráz.
Na návrh senátora a policejního ministra Josepha Fouchého byla 27. března odhlasována výzva k Napoleonovi Bonapartovi, „aby dokončil své dílo a učinil je skrze svou slávu nesmrtelným“.
Na výzvu poslance Curéeho vyzval tribunát (jeden ze čtyř volených orgánů, řízený ústavou z roku VIII, tedy tou po 18. brumairu) 28. dubna Státní radu, aby připravila sénatus-consulte, senátní výnos, která by Napoleona Bonaparta prohlásil císařem Francouzů.
Prvního května se vloudilo malé zaskřípění, neboť Lazare Carnot se na zasedání tribunátu postavil proti návrhu, leč o dva dny později, 3. května, tribunát Curéeho výzvu s výjimkou Carnota jednohlasně přijal. Za dalších deset dní, 13. května, se na zámku Saint-Cloud sešla Státní rada a Cambacérès jí předložil senátní výnos o 16 hlavách a 142 článcích. Hlava I., která udělovala v oslovení nové hlavě státu titul Napoleon, z milosti Boží a skrze ústavu republiky císař Francouzů, zněla takto:
„Článek 1: - Vláda republiky je svěřena jednomu císaři, který přijme titul císař Francouzů. Na zákony budou dohlížet jménem císařovým hodnostáři, které jmenuje.
Článek 2: - Napoleon Bonaparte, současný První konzul republiky, je císařem Francouzů.“
Další hlavy stanovovaly principy a zásady dědičnosti, tituly císařské rodiny, otázku regentství, vytvoření vysokých hodností (grands dignités) císařství, velkodůstojníků (grands officiers) císařství, přísahy císaři, skladby a působnosti senátu, státní rady, zákonodárného sboru, tribunátu, volitelského sboru, císařského dvora a dalších náležitostí, spojených s faktickou změnou režimu.
Senát oznamuje Bonapartovi ustavení císařství
Šestnáctého bylo vše řádně schváleno a 18. května (28. floréalu roku XII) proklamoval sénatus-consulte Bonaparta císařem Francouzů pod jménem Napoleon I. a zároveň odsouhlasil i příslušné změny ústavy. O všem se hlasovalo (tři osoby byly proti a dvě se zdržely), přičemž z usnesení, navrženého Cambacérèsem (na nějž čekal nový titul arcikancléře císařství) vyplynulo, že se nebude čekat na výsledky vyhlášeného plebiscitu. 
Hlava státu senátorům odpověděla takto:
„Vše, co může přispět k blahu vlasti je neoddělitelně spojeno i s mým štěstím.
Přijímám titul, o němž věříte, že bude národu ku slávě.
Zákon dědičnosti podřizuji tomu, že jej národ stvrdí. Doufám, že Francie nebude nikdy litovat poct, jimiž mou rodinu zahrnul…“
Sénatus-consulte z výše uvedeného dne současně předložil ke schválení lidu formou plebiscitu následující návrh:
„Lid chce dědičné důstojenství v přímé přirozené, legitimní a adoptivní linii Napoleona Bonaparta a v přímě linii Josefa Bonaparta a Luciena Bonaparta tak, jak je stanoveno v senátním výnosu z tohoto dne.“
Vůbec tedy nešlo, i když se to často píše, o všelidové referendum, zda se má zřídit císařství, či nikoliv! Na něco tak zásadního se nikdo neptal a lidé se mohli na seznamech v místech, otevřených po dvanáct dní, vyjádřit jen k otázce dědičnosti, ne ke změně republiky v císařství! A vše probíhalo v duchu toho, co ve svých pamětech napsal Marcellin Marbot:
Francouzský národ, unavený revolucemi, viděl, jak Bonaparta k udržení pořádku potřebuje. Zapomněl, co bylo na případu vévody dʼEnghien odporného, a vyzdvihl Bonaparta na trůn.
Dne 19. května udělil nový císař osmnácti nejzasloužilejším generálům maršálské hole, čímž je v souladu se včerejším dekretem zařadil na první místo mezi grandes dignitaires, vysoké hodnostáře. Samo o sobě to nasvědčovalo, že v nové monarchii bude armádě patřit hlavní slovo.
Dne 6. června dorazil do Paříže formální protest hraběte z Lille, bratra popraveného Ludvíka XVI. a budoucího Ludvíka XVIII.
Dne 6. července vznikla pravidla císařské hierarchie a etikety.
Dne 27. července byla jako emblém císařství zvolena orlice s rozpřaženými křídly (aigle déployé).
A konečně 2. srpna 1804 (14. thermidoru roku XII) se uzavřelo sčítání plebiscitu, celonárodního hlasování o vzniku císařství, což byla vzhledem ke všem předchozím aktům v podstatě pouhá formalita, u níž se naprosto nečekávalo, že by skončila jinak než triumfálně. Své „ano“ řeklo 3 521 675 osob, k „ne“ mělo odvahu jen 2579 lidí.
Dne 7. září dojel Napoleon I. symbolicky do Cách (Aix la Chapelle), ke hrobu císaře Karla Velikého, aby ukázal, na čí dědictví navazuje.
Dne 15. září pozval papeže, aby přijel z Říma do Paříže a předsedal korunovaci.
A konečně 6. listopadu vyšel sénatus-consulte, definitivně vyhlašující zřízení dědičného císařství.


CÍSAŘSKÝ ZNAK
Armorial du Premier Empire stanovil znak císaře Francouzů Napoleona I. velmi prostě takto:
„V modrém poli zlatá císařská orlice zmocňující se blesků stejné barvy.“
Z hlediska heraldických zásad blasonování, tj. slovního popisu znaku, to nebylo ani správné, ani výstižné a je třeba doplnit, že orlice měla rozepjatá křídla, otáčela hlavu heraldicky vlevo (tj. obrazově vpravo, neboť heraldika popisuje figuru vždy z pohledu osoby držící štít) a v pařátech má svazek blesků. K velkému znaku se přidávaly honosné kusy. Štít ovíjela kolana řádu Čestné legie, za ní byly dvě zkřížená žezla, levé zakončené figurou Karla Velikého na trůně a pravé s rukou spravedlnosti s prsty vztyčenými k přísaze, to vše na rudém hermelínovém plášti, posetém na líci novým napoleonským symbolem, zlatými včelami (symbol píle, zjevně nahrazující lilie Bourbonů). Plášť vycházel z císařské koruny, někdy nahrazované i přilbou.

             Stejný znak, ovšem bez kolany Čestné legie a žezel, náležel císařovně Josefíně.

4 komentáře:

Oliver Zajac řekl(a)...

Naozaj obdivujem Vašu prácu pán Kovařík ako knižnú, tak len pozitívne hodnotím aj tento blog a vôbec nápad ho založiť. Teším sa na ďalšie kúsky či už tuto na webe, ale hlavne na publikáciu, ktorú práve podľa vlastných slov dopisujete. Medzitým by som Vás chcel poprosiť, či by ste mi nemohli poskytnúť Váš e-mail. Mám na Vás jednu malú prosbu, ktorú by som Vám rád prezentoval mailom, ale nikde som nenašiel kontakt na Vás a na mail tohto webu som písal, ale zrejme ho nepoužívate. Ďakujem a veľa síl do ďalšej práce želám. S pozdravom Oliver Zajac.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Dobrý den, pane Zajac, a dík... Ten mail je funkční, i když, pravda, na něj nechodím každý den a nelze vyloučit, že se něco občas ztratí. Zachovejte mi přízeň a zkuste znovu, co zkusit chcete... Váš JK

Jan Bartůšek řekl(a)...

Velice mne zaujala zmíněná návštěva císaře v Cáchách... nikde jsem o tom nečetl. Inu Napoleon byl mistr symboliky a pro svou věc dokázal nadchnout. Jen škoda, že u nás není moc kvalitní literatury o Karlu Velikém, Ludvíku I. Pobožném a jeho nástupcích... Na knihu se velice těším hodně štěstí do dalšího psaní. Pane Kovaříku, zůčastníte se letošní ro akcí ve Slavkově 15.8.? Pokud ano a někde bych Vás potkal bylo by možné požádat Vás o podpis jedné z knih? Děkuji JB.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Je mi líto, ale nezúčastním, budu tou dobou v Normandii a Bretani... Možná ale stihnu Chlumec a Přestanov na konci srpna...