Michal Šťovíček mi poslal pokračování své nedávno zveřejněné Historie v anekdotách a zařadil do něj i jednu o okřídleném výroku, či výkřiku "Direction le trou de mon cul!", což není právě předpisový povel z École du soldat, École du peloton ani z École du bataillon, tuším ale, že se jej přátele z re-enactementu chopí velmi přičinlivě (pokud jej už neznají) a prezident CENS i hlavní instruktor v jedné osobě na tom mnoho nezmění. Navíc mám stále neodbytnější pocit, že by se dalo použít (s velmi nepatrnou úpravou) na volebních plakátech a prohlášeních mnoha špičkových politiků naší země včetně těch současných, abychom jasně věděli, kam spějeme! Dokonce i jako název vládního prohlášení by se hodilo...!
Abych Michalův text ozvláštnil nějakým alespoň trochu vhodným obrázkem, sáhl jsem po dvojsmyslně zlomyslné karikatuře Jean-Jacquesa Loupa (toho, co namaloval epochální Napoleonovy zimní hry
a Malíře bitev
, viz na blogu někde v lednu a v zimě předtím) a přidal k jeho kresbě (už staré, namalované k dvousetletému výročí Francouzské revoluce) i překlad... Smějte se, však nás ta sranda přejde!Bonaparte a hraběnka CaracciolováPo svém druhém vstupu do Milána uspořádal Bonaparte velký ples a hostinu, avšak popadla jej zlost, když viděl, že fresky v paláci byly za jeho nepřítomnosti zničeny. Procházel mezi hosty a vykřikl ve svém korsické mateřštině: „Gli Italiani tutti ladroni!“ (Všichni Italové jsou zloději) Krásná a duchaplná hraběnka Caracciolová pohotově opáčila: „Všichni ne, pane generále, ma buona parte“ (ale většina).
Nesmrtelný Bourrienne?„Vy také budete nesmrtelný,“ řekl jednou Napoleon svému tajemníkovi. „Jak to, Sire?“ zeptal se překvapený Bourrienne. „Vždyť jste přece můj tajemník,“ vysvětlil mu císař. Bourrienne se krátce odmlčel a poté se zeptal: „A mohlo by mi Vaše Veličenstvo říci, jak se jmenoval tajemník Alexandra Velikého?“
O panu arcikancléřiCambacérèsova homosexualita a jeho náklonnost k mladým chlapcům byly a jsou celkem známé, ač spolehlivě nedoložené. Když se jednou dostavil k císaři se zpožděním a omlouval se, že jej zdržely dámy, Napoleon prý odsekl: „Když má někdo setkání s císařem, musí říct těm dámám, ať honem popadnou své hole a klobouky a fofrem vypadnou!“
Cambacérès byl neskonale bohatý a mimo jiné velký labužník, jeho hostiny byly pověstné. Jednou prý se nechal slyšet: „Na veřejnosti mě oslovujte Vaše Nejjasnější Výsosti, v soukromí stačí Velmožný pane.“
Nebezpečný lovMaršál Berthier jednou uspořádal pro císaře lov, aby se zavděčil. Připravil vše stejně dokonale, jako organizoval armádní přesuny Evropou. Na místě byl veškerý materiál, nadhaněči, hajní v parádních uniformách, bohaté občerstvení, a samozřejmě tisíce králíků zakoupených předchozího večera, vypuštěných do honitby a čekajících, až se do nich začne střílet...
Nešťastný Berthier se však dopustil jedné triviální chyby: místo divokých králíků zakoupil krotké a netušil, že jsou zvyklí na krmení dvakrát denně. Když císař s puškou v ruce vykročil, všichni králíci jej pokládali za krmiče, který jim nese píci, a nadšeně k němu přiskákali. Berthier i ostatní účastníci lovu je sice zahnali biči, ale králící jako zkušení válečníci je oběhli po křídlech a hnali se znovu za císařem. Napoleon měl co dělat, aby se přes ně prodral do kočáru a dal povel k návratu do Paříže.
Muratova botaV bitvě u Heilsbergu 10.6.1807 přicválal Murat ke generálu d´Espagneovi s rozkazem zaútočit. Když přejížděl před 8. kyrysnickým plukem, nepřátelská kule mu zabila koně. Nejblíže stojící brigadýr Millot vyjel z řady, pomohl maršálovi vyprostit se zpod padlého zvířete a dal mu svého koně. Maršál chvatně vyskočil do sedla a tryskem vyrazil, aniž se namáhal vytáhnout a opět nazout botu, která uvízla zalehnutá ve třmeni padlého koně (podle kapitána Parquina v této příhodě místo kyrysníka Millota figuruje četař Henry od 20. pluku jízdních myslivců). Millot botu sebral - byla poněkud extravagantně zdobená jako vše, co Murat nosil - a po bitvě vyjel hledat maršála, aby mu botu vrátil. Našel jej v rozhovoru s císařem. Když Murat kyrysníka s botou spatřil, ihned císaři příhodu vylíčil. Napoleon na místě odměnil Millota sklenkou pálenky.
Za dva roky, v srpnu 1809 při přehlídce v Schönbrunnu, uděloval Napoleon Čestné legie. Když se zastavil u 8. kyrysnického, na doporučení plukovníka jimi vyznamenal za konkrétní činy pět příslušníků pluku a chtěl udělit ještě šestou. Zeptal se plukovníka, který z jeho vojáků je nejstatečnější. „Sire, v 8. kyrysnickém jsou stateční všichni,“ zněla odpověď. Napoleon se obrátil k vojákům: „Kdo z vás je nejstatečnější?“ a kyrysníci začali sborem volat: „Millot!“ Napoleon tedy nechal Millota vyjet vpřed a když mu připínal řád, vzpomněl si: „Tebe už jsem někde viděl?“ „Ano, Sire, dali jsme si spolu panáka u Heilsbergu.“
Konec příběhu již není tak úsměvný: Millot byl přeložen k četnictvu, kde bez jediného povýšení sloužil do r. 1830, poté jako naprostý chudák byl nucen živit se několik let žebrotou, až v r. 1858 byl přijat do Invalidovny a když ji v r. 1863 ve svých 89 letech opouštěl s maličkou penzí, stále čekal na udělovací dekret ke své Čestné legii (což znamenalo, že ji po celou tu dobu neměl právo nosit)...
Srozumitelný povelProsím útlocitné dámy, aby tuto anekdotu přeskočily!
Výše uvedený jezdecký útok, který Murat u Heilsbergu nařídil, pochopitelně vedl sám. Parquin líčí, že Murat vyrazil v čele s výkřikem: „En avant! En avant! Vive l´Empereur!“ = Kupředu! Kupředu! Ať žije císař! Jiná verze ovšem praví, že povel k útoku zněl odlišně: „Direction le trou de mon cul, chargez!“ = Směr moje díra do prdele, vpřed!
Obdobný byl i oblíbený povel generála a později maršála Neye, který také nejraději a pokud možno útočil v čele svého jezdectva: „Direction le trou du cul de mon cheval, chargez!“ = Směr díra v prdeli mýho koně, vpřed!
Děs a hrůzaArthur Wellesley, budoucí vévoda Wellington, při svém příjezdu k armádě na Pyrenejský poloostrov převzal seznam svých podřízených velitelů a po jeho přečtení pronesl: „Proboha! Jestli tenhle seznam dostal do rukou nepřítel, doufám, že dostal stejný strach jako já!“
Pozor na česnek!Napoleon nesnášel česnek, neboť měl po něm žaludeční potíže. Podle pamětí kancléře Pasquiera způsobil česnek jeho zkázu: po bitvě u Drážďan vyslal generála Vandamma pronásledovat Rakušany do Čech a hodlal se s hlavními silami vydat za ním. Uprostřed pochodu však jej zachvátily tak prudké žaludeční bolesti, že nemohl pokračovat dál a vydal rozkaz k zastavení a k návratu. Zprvu se domníval, že jde o otravu, ale vysvětlilo se, že příčinou bylo jakési ragú, vydatně okořeněné česnekem. Zatím osamocený Vandamme pokračoval k Chlumci a všichni víme, jak to bylo dál. „Nu,“ komentoval prý běh událostí Napoleon, „tady vidíte, jaká nepatrná maličkost ovlivní i největší události,“ a prorocky dodal: „Tohle už se asi nedá napravit.“ Můžeme se jen ptát, co by bylo, kdyby byl to zatracené ragú nejedl a dorazil s hlavními silami za Vandammem včas...
StatečnostKdyž po bitvě u Chlumce přivedli zajatého, ale zdvořile neodzbrojeného generála Vandamma k carovi Alexandrovi, carův bratr velkokníže Konstantin se na něj osopil a začal vykřikovat, aby jakožto zajatec ihned odevzdal kord, ať mu ho vezmou, že je to vítězná trofej a vůbec... Vandamme mu přede všemi přítomnými pohrdlivě odsekl: „Vy umíte sbírat kordy akorát takhle bezpracně a bez rizika. Přijít si pro něj na bitevní pole, na to jste odvahu neměl!“ Carovu bratrovi stačívalo k záchvatu zuřivosti i mnohem míň a Vandamme ani za normálních situací nebyl žádný flegmatik, takže kdyby se byl mezi ně nevložil sám car, bylo by to skončilo rvačkou.
Lékař a lékárníkPo skončení napoleonských válek udělila Oxfordská univerzita pruskému maršálu Blücherovi čestný doktorát. Novopečený doktor poděkoval takto: „Dobrá tedy! Mám-li se stát doktorem, musíte z Gneisenaua (= Blücherův náčelník štábu) udělat aspoň lékárníka, jelikož my dva k sobě nerozlučně patříme. Gneisenau vyrábí tablety, které já pak ordinuji.“
Jez do polosyta, pij do polopitaZřejmě největším jedlíkem a „násoskou“ Velké armády byl divizní generál Bisson, nepřehlédnutelná postava - údajně o hlavu převyšoval všechny důstojníky svého štábu, o němž se zachovalo několik pro nás těžko uvěřitelných, avšak věrohodných svědectví:
„Pichegru vypil se vší samozřejmostí patnáct až osmnáct lahví vína... a mně někteří tvrdili, že Bisson dokázal vypít jednou tolik.“ (gen. Thiébaut, Paměti)
Když tento velký konzument, milovník a znalec dobrého vína v r. 1800 sloužil u Rezervní armády a jeho jednotky pochodovaly kolem pověstné burgundské vinice Clos de Vougeot, poručil zastavit a vzdát jí zbraní čest!
Jeho nesmírné pití však na něm nebylo nijak znát:
„Tak generál Bisson, který každého dne vypil k obědu osm lahví vína, přičemž se zdálo, jako by se vína ani nedotkl; měl větší sklenici než ostatní a vyprazdňoval ji častěji než ostatní; ale vypadal, že si toho ani nevšímá; a poté, co takto vypil šestnáct litrů tekutiny, dokázal žertovat a vydávat rozkazy, jako by vypil pouhou lahvičku.“ (Brillat-Savarin, Fyziologie chuti)
O jeho nenasytnosti a pijáctví věděl pochopitelně i Napoleon, který mu dokonce à to konto přidělil zvláštní příplatek k platu, jakési „výživné“:
„Jednoho dne potkal císař v Berlíně generála Bissona a řekl mu: ´Tak co, Bissone, pořád tak zdatně piješ? Jen taktak, Sire, už ne víc než pětadvacet lahví.´ U něho to byla skutečně změna, neboť dříve jich nejednou zvládl ke čtyřiceti. Navíc se u generála Bissona nejednalo o nectnost, nýbrž o naléhavou potřebu. Císař to věděl, a protože ho měl rád, nechal mu z korunních peněz vyplácet zvláštní rentu a navíc mu udílel časté odměny.“ (Constant, Paměti)
Rodinná legenda dokonce praví, že když byl generál Bisson zajat (bezpochyby v r. 1809 v Tyrolsku), vsadil na jídlo i svou svobodu: kdo první přestane jíst, prohrál. Bude-li to Bisson, zůstane zajatcem, bude-li to jeho přemožitel, propustí Bissona na svobodu. Po několika hodinách nesmírné žranice se Bisson bez problémů krmil dál, zatímco jeho soupeře skosila mrtvice. Rakušané slovu dostáli a Bissona propustili ze zajetí.
Jeho záliba v dobrém pití a dobrém jídle se však záhy podepsala na jeho zdraví. Brzy tak nesmírně ztloustl, že už nemohl vylézt na koně a přestal se aktivně účastnit bojů:
„Byl vysoký šest stop a přiměřeně tomu tlustý, pyšnil se svou tloušťkou a reputací největšího pijana v armádě: neustále podával důkazy svého mistrovství, a ačkoli skromně přiznával, že už je pouhým svým stínem, byl za stolem skutečnou pohromou. Vážil tolik, že si musel nechat vyrobit zvláštní vůz s koly a pružinami mnohem pevnějšími než se vyrábějí obvykle.“ (gen. Griois, Paměti)
Generál Bisson zemřel r. 1811 raněn mrtvicí v Itálii, stranou válčišť, v pouhých 44 letech.
