http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php
Autor mi laskavě poskytl s obsahem i malou ukázku, kterou rád zveřejňuji.
OBSAH
Slovo autora
1. Z paluby lodi
ke generálským epoletám
2. Vzhůru proti
Piemontu
3. Tažení do Lombardie a Benátska
4. Rivoli a tažení do Korutan
5. Politické intermezzo
6. Neveselé vyhlídky
7. Švýcarské tažení
8. Obléhání Janova
9. Návrat neveselých
vyhlídek
10. Opět na italské
půdě
11. Tažení na Dunaji
12. Massénův vpád do
Portugalska
13. Krvavý hřeben u
Buçaca
14. Linie Torres
Vedras
15. Ústup z
Portugalska
16. Massénova labutí píseň u Fuentes de Oñoro
17. Pád „Miláčka Vítězství“
18. Epilog
Prameny a literatura
Internet
Slovo autora
Přestože André Masséna náležel k jedněm z nejschopnějších
a nejobávanějších revolučních a Napoleonových vojevůdců, se kterým
zkřížil zbraně i legendární vévoda z
Wellingtonu, dalo by se říci, že jeho osoba je poněkud zahalena „mlžným
oparem“. Někteří jeho životopisci, zejména ti francouzští, se uchylují
k přehnané kritice, nebo naopak přistupují k jednoznačným
chvalozpěvům. Zkrátka Massénovo počínání, jeho úspěchy, ale také nepochybná
selhání a prohřešky jsou zveličovány nebo naopak tiše ignorovány. Masséna byl
již za svého života považován za velmi kontroverzního a jeho současníci vedli
spory o vojenských a osobních kvalitách tohoto muže, jež dosud nebyly uspokojivě uzavřeny. Jeho nepopiratelná a mnoha
skutečnostmi doložená touha po penězích, luxusu a majetku podle mého názoru
pramenila především z žalostného a v bídě prožitého dětství, přičemž tento
psychologický faktor jakési neukojitelné „nenasytnosti“ nelze při posuzování
jeho činů v žádném případě opomíjet. Ostatně v této oblasti rozhodně
nebyl sám a podobně se chovala řada vysokých důstojníků revoluční a posléze i
Napoleonovy armády. Nelze se tak příliš
podivovat nebo pohoršovat nad tím, že náležel k jedněm z největších
ziskuchtivců a prospěchářů mezi generály té doby, neboť tito muži obecně
nenáleželi ke vzorům ctností.
Prověření faktů do té míry,
jak je to jenom možné a jejich prezentace v té správné a objektivní
perspektivě se tak jeví jako zcela nezbytné,
stejně jako pokus o analýzu Massénova skutečně skvělého vrozeného
vojenského talentu projevovaného konkrétními kroky na bitevním poli. Přestože
tento sirotek neprodělal žádné teoretické vojenské vzdělání, nepochybně dorostl k
brilantní schopnosti nezávislého úsudku a z toho plynoucího
samostatného operování, a to především v
taženích a bitvách před rokem 1810.
Byl to hubený, nevrlý, z dnešního
hlediska spíše drobný chlapík se
sebevědomou, poněkud prohnanou tváří prozrazující jistou dávku egoismu, pýchy,
ale i potměšilosti, s orlím, nesmlouvavým zrakem skrývajícím se pod
kloboukem a i poté, co v důsledku nehody na
lovu neviděl na jedno oko, nebylo na bitevním poli nic, co by mu uniklo.
S ledovým klidem stanul před nastoupeným pěším batalionem a jediným gestem
dal najevo, která přezka na botě nebo knoflík na uniformě a kamaších nejsou na
svém místě. Důstojnický sbor ani vojáci ho až na několik výjimek příliš
nemilovali, protože velmi bažil po penězích a muži byli pochopitelně raději,
když se jejich velitelé projevovali štědře. Ovšem pokud se jednalo o úroveň
jeho vojenského řemesla, velmi si ho vážili a výjma Napoleona a maršálů Jeana Lannese
či Michaela Neye jen neradi bojovali pod někým jiným. Všichni si až
příliš dobře uvědomovali, že stejně pevně, jako svíral v rukou získaný
„váček s penězi“, dokázal tisknout v bitvě nepřítele.
Stál na svých pozicích obdobně neotřesitelně a neochvějně jako na
„pokladnici“ a o obojí ho mohl připravit pouze nadmíru protřelý, mazaný a
schopný muž.
Vrcholné vzepětí Massénova válečného umění
nastalo v roce 1809 v bitvách s Rakušany u Aspern-Esslingu a u Wagramu. Předcházely mu skvělé počiny v letech
1796–1797 v Itálii, v roce 1799 ve Švýcarsku a v roce 1800 v Janově.
Se stejnou jistotou však můžeme konstatovat, že na Pyrenejském poloostrově se
v letech 1810 a 1811 dopustil závažných chybných odhadů, jež ve svém
důsledku vedly k porážce jím vedené armády a nakonec tak upadl u císaře
v nemilost. Po energií nabitém vzestupu generála a opojném vrcholu
maršála, vévody z Rivoli a knížete z Esslingu na výsluní úspěchu a přízně
tak následoval vyčerpávající a frustrující pád bývalého „Miláčka Vítězství“,
jenž se stal „Zkaženým dítětem Vítězství.“ Na tomto neslavném
odchodu ze scény se velmi významným způsobem podepsala i vzájemná řevnivost
mezi maršály a generály, panující na Pyrenejském poloostrově, která
v případě Michaela Neye, Jeana-Baptista Bessièrese a Droueta d´Erlona
nabyla až tragických důsledků vojenské nekázně, několikrát prokázané
Marcellinem Marbotem v jeho pamětech. Svoji vinu nepochybně nesl i sám
Napoleon, který se v aktuální situaci na zdejším spletitém bojišti nejenom
z hlediska geografie až příliš často neorientoval a vznášel nereálné
požadavky nebo protichůdné rozkazy.
Domnívám se, že v souvislosti
s Massénovými neúspěchy na portugalském bojišti by rovněž mělo být
vzpomenuto nepopiratelné vyčerpání, dnes bychom řekli vyhoření tohoto vojevůdce,
jenž v dané době toužil pouze po spokojeném a klidném životě v přepychu,
který si vydobyl. Tento odklon od nekonečných a únavných válečných tažení lze
po roce 1809 vypozorovat i u několika dalších Napoleonových maršálů. Proslulý
kníže Klemens Lothar Metternich, který působil v letech 1806–1809 jako rakouský vyslanec v Paříži, ve
svých pamětech napsal:
„Neboť jsem dosáhl bodu ve svém
vyprávění, kdy skončil můj úřad vyslance ve Francii, domnívám se, že mohu říci
pár slov o vnitřním stavu země a o některých nejvýznamnějších osobnostech té
doby.
Francie pociťovala potřebu odpočinku a
tento pocit převládal nejenom mezi masami, ale i
mezi Napoleonovými druhy ve zbrani. Tito jedinci vzešli většinou z nižších
řad armády a povznesli se k výšinám vojenské cti. Zbohatli ze zahraničních
kořistí a vypočítavé velkorysosti císaře a nyní si přáli užívat toho, co
získali. Napoleon pro ně vytvořil skvělou existenci. Kníže z Neufchâtelu (maršál Berthier) měl
roční příjem vyšší než 1 200 00 franků: maršál Davout měl majetek, který mu
vynesl příjem jeden milion: Masséna, Augereau a řada dalších maršálů a generálů
byli stejně bohatí. Tito muži si přáli užívat svého majetku a odmítali se dávat všanc válce.“
Nutno říci, že Napoleon čerpal
v průběhu svých tažení z obsazených území obrovské finanční i materiální
bohatství. Činil tak ovšem jménem
francouzského státu a osobně se přitom nijak neobohacoval. Totéž však nelze
říci o některých z jeho velitelů včetně Massény, kteří si za to vysloužili
císařovu kritiku, kterou ve svých pamětech potvrdil i hrabě Emmanuel de Las
Cases:
„Masséna, Augereau, Brune a řada
dalších si počínali jako neohrožení plenitelé. Masséna se navíc vyznačoval
nechutnou chamtivostí.“
Masséna se v této souvislosti dočkal zvláštní Napoleonovy pozornosti, v níž se
pozoruhodně mísily pocty i kritika. Císař ho nepokrytě označoval za „zloděje“,
kterého se občas snažil přimět k navrácení neprávem nabytých peněz:
„Masséna toho spoustu uloupil. (...) V Benátsku maršál Masséna uloupil,
co mohl. (...) Přikázal jsem maršálovi
Massénovi navrácení dvou milionů, které ukradl. (...) S lupiči jednejte
nesmlouvavě, Massénu nenávidí celá armáda. (...) Poraďte Massénovi, aby vrátil
šest naloupených milionů.“
Jindy však byl toho názoru, že Masséna „je za
jistých okolností velmi užitečný“ a náležel k nepatrné skupince mužů,
ke kterým choval nelíčený obdiv. Las Cases při jednom z dlouhých, bezútěšných
večerů na ostrově Svaté Heleny od Napoleona vyslechl i tato slova:
„Císaři nebylo příliš dobře a diktoval
mi ve své komnatě portréty generálů Italské armády – Massény, Augereaua,
Séruriera a dalších. Masséna byl obdařen mimořádnou odvahou a neústupností, které, jak se zdálo, rostly s nebezpečím. Když
byl přemožen, vždy byl připraven bojovat znovu, jako by byl vítězem. (…)
Masséna byl skvělým mužem a podivnou zvláštností temperamentu dosáhl
požadované rovnováhy pouze v žáru bitvy, byl stvořen uprostřed nebezpečí.
(…) V době revoluce se náhle objevilo množství velkých generálů: Pichegru,
Kléber, Masséna, Marceau, Desaix, Hoche a další, a téměř všichni byli původně
prostými vojíny. Ale zde se úsilí přírody zdálo být vyčerpáno, neboť od té doby
nevykonala nic, nebo alespoň nic tak skvělého.“
Napoleonův starší bratr, neapolský a
posléze španělský král Josef se dokonce dočkal této rady:
„Učinil byste dobře, pokud byste
dokázal získat Massénu do svých služeb. Ve vojenském umění se sice příliš
nevyzná, ale je statečný a může vám být ku prospěchu.“
V roce 1809 po vítězném tažení proti Rakousku, během něhož vévoda z Rivoli
předvedl to nejlepší, co mohl,
Napoleonovo pohrdání zcela zmizelo:
„Masséna je skvělý voják, před nímž je
nezbytné smeknout. (...) Jsme nuceni
zapomenout na jeho špatné vlastnosti, neboť žádný člověk není bez chyb.“
Uvedený trend Napoleon neopustil ani ve zmiňovaném
vyhnanství na ostrově Svaté Heleny:
„Je to muž s dobrou tělesnou
konstitucí, nepodléhající únavě a projevující se za všech okolností nezlomným
duchem. Ve dne v noci v sedle koně mezi skalami a v horách, to
byl způsob války, kterému obzvláště rozuměl. Byl
rázný, statečný, nebojácný, ctižádostivý a naplněný sebeláskou. Zanedbával
disciplínu, zle nedbal na administrativu, a přesto byl u vojáků málo oblíbený.
(…) Nebyl duchaplným řečníkem, ovšem po prvním výstřelu z děla, uprostřed
létajících kulek a v nebezpečných situacích se plně projevovaly jeho
schopnosti a bezchybné myšlení, hovořil silně a jasně. Když utrpěl porážku,
dokázal se vzchopit, jako by sám zvítězil. (...) Zvuk dělostřelecké palby mu
vždy projasnil hlavu. (...) Masséna vynikal mimořádnou odvahou a nevídanou
vytrvalostí, během hrozícího nebezpečí vynikl jeho talent. (...) Tolik
potřebnou rozvahu projevoval pouze v boji. (...) Pokud by své
skvělé schopnosti neposkvrnil lakotou, mohl být pokládán za velkého muže.“
Jistým vysvětlením uvedeného maršálova rozporuplného
hodnocení ze strany legendárního císaře může být i opomíjená skutečnost, že
Napoleon v něm v počátcích svého
vzestupu neoprávněně spatřoval politického konkurenta. V průběhu let tak
vznikl doslova nevídaný koktejl urážek a poct. Ovšem podle tvrzení Napoleonova
sekretáře Louise-Antoina Bourrienna padlo Massénovo jméno z císařových úst, dokonce i když spočinul na smrtelném loži:
„Dne 1. května se téměř po celý den
nacházel v deliriu a trpěl strašným zvracením. Pozřel dva malé biskvity a
několik kapek červeného vína. Druhého byl spíše tišší a alarmující příznaky se
poněkud zklidnily. Ve dvě hodiny odpoledne měl nicméně záchvat horečky a opět
nastalo delirium. Hovořil sám se sebou o Francii o svém drahém synovi a
některých starých druzích ve zbrani. Občas si zjevně představoval bitevní pole.
‚Stengel!‘ křičel, ‚Desaix! Masséna! Ach! (…) Rychle – kupředu – útočte! – jsou
naši!‘“
Vzájemné antipatie mezi císařem a
jeho maršálem, kteří o sobě hovořili velmi málo, přičemž Napoleon ve vyhnanství
na spoustu záležitostí nahlížel navíc zkreslenou „optikou“, opět neskýtají
příliš pevnou půdu.
A tak je zde třeba nastoupit nesnadnou
cestu snahy po dosažení spravedlivé rovnováhy mezi nekritickým obdivem jednoho
a kousavou kritikou druhého, odrážející se i v hodnocení Massény prostými
vojáky, důstojníky, generály, maršály a historiky až do dnešních dnů.
Z tohoto hlediska jsou velmi zajímavé
a přínosné především slavné paměti lehkého kavaleristy barona Marcellina
Marbota a také memoáry barona Paula-Charlese Francoise-Adriena-Henri-Dieudonné
Thiébaulta, kteří svého času působili jako Massénovi pobočníci. Tato funkce jim
skýtala možnost poměrně blízkého kontaktu s jejich nadřízeným velitelem a
tím pádem i jistého posouzení jeho chování a charakteru. Thiébault byl
generálovým pobočníkem v letech 1796–1797
během Italského tažení a sloužil také jako jeho vojenský sekretář
v průběhu obléhání Janova v roce 1800. Marbot byl jedním
z maršálových starších pobočníků při tažení proti Rakousku v roce
1809 a během výpravy do Portugalska v letech 1810–1811. Ovšem zatímco
Thiébault byl svému veliteli věrně oddán a bezvýhradně ho respektoval, Marbot
ho v oblibě příliš neměl a jeho paměti Massénu několikrát staví do velmi
nepříjemného světla.
Přestože André Masséna náležel
v plejádě revolučních generálů a Napoleonových maršálů k těm
kontroverzním, obdobně jako Jean-Baptiste-Jules Bernadotte a Charles-Pierre-François
Augereau, nelze říci, že by tím poutavost jeho životních osudů nějakým
způsobem utrpěla. Domnívám se, že toto stanovisko by se rovněž mohlo stát
základním výchozím bodem našeho příběhu o tomto neobyčejném muži v ještě
neobyčejnější době, jehož maršálským heslem se stala následující slova:
„Vítězný a věrný.“
Žádné komentáře:
Okomentovat