BITVA U JANKOVA

Další z článků, který jsem před časem napsal a začínám sem dávat pod štítkem ARCHIV... Ve třetím (zatím jen v hlavě sumírovaném) svazku BITEV A OSUDŮ VÁLEČNÍKŮ se k téhle bitve vrátím podrobněji...

U Jankova (něm. Jankow, Jankau, atd.), tehdy městyse s 500 obyvateli na Táborsku, se odehrála 6. března 1645 (pro Švédy, používající starý juliánský kalendář, to bylo 24. února) bitva tak významná, že výrazně přiblížila konec celoevropského konfliktu a urychlila mírová jednání. Přesto je u nás jen málo známá a český čtenář ji ponejvíc zná z dobrodružné knihy M. V. Kratochvíla Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela.

Torstenssonův vpád

Po vojenské stránce překvapuje, jak malé síly se tu střetly. Švédové měli u Jankova kolem 15 000 mužů, z toho 9000 jezdců (a 60 děl), císařští také tolik, jen kavalerie čítala o tisícovku víc a artilerie pouhých 26 kusů. Obvykle činili jezdci 10–20 % z celkové armády, tady ale představovaly dvě třetiny vojsk.

            Jak ale vše začalo?

            Třicetiletá válka 1618–1648 vstupovala do svého sedmadvacátého roku a na obou stranách byla patrná vyčerpanost, která už dovedla diplomaty k jednacím stolům. Válčilo se ale dál a Švédy výsledky loňského roku povzbudily, neboť polní maršál Lennart Torstensson obsadil Dánsko, udržel državy u Baltu, v Holštýnsku doslova vyřadil svého protivníka Gallase a vstoupil do Saska. V lednu 1645 usoudil, že není čas zimovat, shromáždil svoje síly, prošel Krušnými horami a zastavil v prostoru mezi Chebem a Kadaní, aby počkal na šest desítek děl a vybudoval mosty.

            Císař Ferdinand III. shromažďoval vojsko v relativně klidných jižních Čechách, z Franků sem převelel maršálka von Hatzfelda, nástupce odvolaného Gallase, a o pomoc požádal i bavorského kurfiřta, který mu poslal osvědčeného Johanna de Werth. Ke spojení došlo 26. ledna u Plzně a 4. února se Hatzfeld s části sil vydal ku Praze, neboť netušil, co bude Torstenssonovým cílem. Když se Švédové hnuli, následovala série pochodů a protipochodů v oblasti horní Vltavy, v nichž se Torstensson pohyboval po levém a Hatzfeld po pravém břehu. Chtěl nepříteli zabránit v přechodu, jenže Švéd dokázal 2. Února nepozorovaně a zčásti po ledu mezí Zvíkovem a Orlíkem přejít, načež se pustil k východu, na Sedlčany, a císařským dokonale zmizel.

Přípravy na bitvu

Císařští se hnali za ním, v Táboře získali určitou představu a 4. března odpoledne přivezl oberst Spork Hatzfeldovi přesné zprávy, že Torstensson míří na Jankov a chce se dostat po silnici na Moravu. Na jejich základě maršálek vyrazil co nejrychleji, aby byl u Jankova dřív a Torstenssona tak konečně vymanévroval. Potřeboval mu zastoupit cestu přes Jihlavu k Brnu, odkud by mohli Švédové táhnout buď na Olomouc (obsadili ji už roku 1642), nebo dokonce přes Znojmo na Vídeň!

Von Hatzfeld hnal vojáky, co to šlo, a ráno 5. března zaujal postavení východně za Jankovem, zhruba v půli cesty mezi Benešovem a Táborem, v pásu výšin, od západu krytých sérií rybníků, vytvořených na potoce Chotýšanka. Hlavní stan měl v Ratměřicích, vojsko čelem k Jankovu na západě a rozvinutí se táhlo od severozápadu k jihovýchodu. Nemusel čekat dlouho, neboť už navečer hlásil bavorský oberst Spork srážku svých jezdců s předvojem 400 Švédů. Dostal posilu v podobě chorvatské lehké kavalerie a přivezl 150 zajatců.

Torstensson velel zastavit na polích západně od Jankova, navečer provedl osobně průzkum a pak, na válečné radě, rozhodl, že nazítří zaútočí.

Hatzfeld s tím moc nepočítal, myslel, že nepřátele na den či dva zastaví a poté zaujme příhodnější postavení. Vpravo měl bavorské jezdce Johanna de Werth, na středu bavorskou i císařskou pěchotu a na levém křídle kavalerii hraběte von Götz (či Götzen).

Torstensson svěřil pravé křídlo, tvořené jezdectvem, generálmajoru Duglasovi (Douglasovi), pěší střed vedl generálmajor Mortaigne a levému velel generálporučík Wittenberg, který měl za sebou druhý sled generálmajora Goldsteina.

SOUPEŘI

Lennart Torstensson (1603–1651), psán též Torstenson, nar. ve Västergötlandu, v patnácti páže Gustava Adolfa II., účastník livonské války i tažení do Pruska. U Breitenfeldu (1631) skvěle zacházel s dělostřelectvem, padl krátce do zajetí, pod Johanem Banérem se vyznamenal u Wittstocku a po Banérově smrti (1641) jej vystřídal v čele švédské armády v Německu jako generalissimo. R. 1643 vpadl, už jako polní maršál, podruhé na Moravu, byl ale rychle povolán na dánskou frontu, kde zvítězil nad Gallasem. V prosinci 1645 byl vystřídán Wrangelem a spravoval jako místodržící západošvédské provincie.

Melchior, hr. von Hatzfeld (1593–1658). Původem z Hesenska, r. 1620 důstojník císařského pluku Altsachsen, pak ve Valdštejnově štábu. R. 1632 se získal patent plukovníka, r. 1633 hodnost podmaršálka a r. 1635 polního maršálka spolu s titulem říšského hraběte. R. 1636 jej porazil Banér u Wittstocku. Rok po porážce u Jankova odešel z armády, třebaže r. 1657 krátce vedl posily na pomoc Polákům proti Švédům.

Johann, hr. von Götz (1599–1645). Původem z Branibor, r. 1615 voják v českých a od r. 1626 v císařských službách, Valdštejnem jmenovaný plukovníkem. Vyznamenal se u Nördlingenu, kde si vysloužil povýšení do hraběcího stavu. Tehdy konvertoval ke katolicismu a získal i postavení císařského rady. Bojoval pak v Německu, Pomořanech i Uhrách, úspěch od Nördlingen už ale nezopakoval.

Ráno 6. března

Onoho kalného a mlhavého rána vyjel Lennart Torstensson, který nedbal na kloubní reumatismus, znovu na průzkum a právě tehdy zjistil, co předpokládal už navečer. Výšiny nad jižními břehy Zvěstovského potoka císařští neobsadili a Hatzfeld (či spíše Götz) sem vyslal jen nevelké jezdecké hlídky. Švédský maršál vycítil příležitost, okamžitě nařídil, ať je obsadí jezdectvo a spolu s ním ať tam navezou děla, přičemž jako směr a orientační bod v půli cesty posloužila dobře viditelná kaplička. Jezdci tu narazili jen na hlídku dragounů, kterým nezbylo než pobídnout koně a pádit ke svým, tedy ke Götzovu levému (jižnímu) křídlu.

Torstensson se původně, před rozbřeskem, rozvinul od severovýchodu na jihozápad, s levým křídlem paralelně s Jankovským potokem, nyní ale začal sestavu otáčet ve směru hodinových ručiček a důvody měl dva. Prvním byl klamný postup levého křídla proti Hatzfeldovu pravému křídlu tak, aby naznačovalo hrozbu obchvatu. Druhým se stal postup zmíněný postup údolím Zvěstovského potoka na výšiny nad jeho levým (jižním) břehem, k osadě Mouřeníny na vrcholcích a na ves Nosákov dole pod nimi. Zápřahy tahaly a muži postrkovali sofistikovaně odlehčená švédská děla; bylo neuvěřitelné, že zde kanonýři dokázali postavit baterii od devítiliberek (ráže děla podle váhy kule, libra je cca půl kilogramu) až po obří čtyřiadvacetiliberky!

Když bylo vše skončeno, stála děla ve dvou řadách a hlavně mířily přes potok ke Götzovi, tedy k levému křídlu císařských.

Pochod do pasti

Hatzfeld na zálud s pohybem švédského levého křídla nesedl, i když na čas znejistěl. Správně usoudil, že tady o nic vážného nejde, a čekal čelní úder, či postup na své jižní křídlo, kde velel Götz. Ten mohl nyní sledovat, kam Švédové míří, a nejspíš si uvědomil klíčový význam kopců nad Nosákovem. Rozhodl se, že dožene, co zmeškal, a aniž Hatzfelda informoval, vyrazil, aby Švédy předběhl, jenže údolí Chotýšanky předtím neprozkoumal a netušil, kam svou kavalerii i děla žene. Za postupu se dostal na úzkou cestu, sevřenou z jedné strany lesem Hartmany a z druhé břehem rybníka Vražedný. Musel projet soutěskou v šíři nejvíc pro dva jezdce, která pokračovala k dalšímu rybníku Královna a ke stejnojmenné vesnici (dnes Královičky), jenže s děly byl problém a nezbylo než je v lese nechat. Když dorazil na otevřenější terén údolí, bylo pozdě, a on zjistil, že má nad sebou nejen švédské kanonýry, kteří začínají pálit, ale že k jeho pravému boku cválá švédské jezdectvo.

Tohle byla kritická situace, hraničící s pastí, Götz ale velikost rizika nedocenil. Poslal sice kurýry k Hatzfeldovi s naléhavou žádostí o pomoc, sám se však rozhodl v onom omezeném prostoru s lesem a roklí v boku vytrvat.

Porážka hraběte Götze

Hatzfeld se teprve nyní dozvěděl, do čeho se nechal Götz vtáhnout, a chvátal za ním, jenže švédští dragouni byli rychlejší a tiskli císařské zády k lesu, kterým se dalo jen těžko unikat. Bojovalo se přesto tvrdě, švédský generál Goldstein dokonce vyzval v jezdeckém střetu na souboj generála hraběte Bruaye, na což doplatil těžkým zraněním.

            Někde u osady Mouřenín padl hrabě Götz, už předtím zasažený dvěma kulkami, a místo jeho smrti naznačuje, že se chtěl probít až k dělům, k nimž skoro dojel! Když klesl z koně, zbylý odpor se zhroutil a jeho kavalerie prchala. Císařští kanonýři v lese chvatně zatloukali děla, kterých se pak jedenáct ocitlo ve švédských rukou. Hatzfeld spatřil prchající, pochopil rozsah i dosah porážky a chtěl vše napravit tím spíš, že za ním a jeho jezdci spěchal z pravého křídla de Werth s bavorskou pěchotou. Narazil však na Wittenberga a nakonec se dal i s pěchotou na spořádaný ústup.

První fázi bitvy tedy císařští na celé čáře prohráli zásluhou nebohého Götze, jehož jméno zlidovělo do fonetické podoby a přešlo do příměru, který se na Táborsku a Benešovsku používá dodnes:

„Dopadl jak Kec u Jankova!“

Hatzfeld mění frontu

Hatzfeld organizoval ústup přes Ratměřice na sever ke Skrýšovu, který krylo bavorské jezdectvo, a jemu se podařilo nastolit pořádek. Stahoval se na pás výšin, původně ze severozápadu na jihovýchod rozvinutou frontu otáčel proti směru hodinových ručiček a bitvu pokládal za skončenou. Chtěl počkat na soumrak a pak ustupovat dál. Torstensson, postupující zvolna za ním, si rovněž myslel, že bitva skončila, jenže šarvátky zadního voje s předním přerostly kolem druhé odpolední, po tříhodinové pauze, do dalšího střetu.

Na nové pozici vytvářeli de Werthovi Bavoři levé křídlo, saské a císařské pluky představovaly střed před Skrýšovem a na pravém křídle stanuly rozbité regimenty padlého Götze, posílené Bruayovou brigádou. K ochraně toho všeho vysunul Hatzfeld na výšinu či kopec Habrovka, mezi Radměřice a Skrýšov, část zadního voje a Torstenssonovi se tato pozice jevila jako ztracená varta či kámen v cestě. Poslal proti ní mušketýry s deseti děly, jimž se podařilo po prudkém boji císařské vyhnat, když sem ale Torstensson dojel, spatřil před sebou a za mělkým údolím rozvinutého protivníka. Vzápětí se na jeho muže snesla palba z děl a on poslal kupředu další pěchotu i děla svá.

Přepad švédského trénu

Švédský nápor nutil Hatzfeldův střed k ústupu, který se místy měnil v útěk, a maršálek chtěl vše napravit. Dal de Werthovi rozkaz k protiútoku z křídla, což se Bavorům povedlo podél Radměřic tak dokonale, že projeli Švédům do týlu. Tam ale narazili na trén i s důstojnickými povozy a pokladnou, načež pustili boj z hlavy a začali rabovat i brát cenné zajatce, mezi jinými také Torstenssonovu choť Beatu. To ovšem dalo generálporučíku Wittenbergovi čas na shromáždění jeho jezdců a nápor, který zahnal zaskočené Bavory dvě míle k severu.

Hatzfeldův střed nyní kolísal, jeho levé křídlo bylo poraženo a Duglasovi Švédové navíc zaútočili na křídlo levé. Tady Götzovy pluky nevydržely, rozprchly se a jen vojáci hraběte Bruaye se houževnatě bránili, i když on sám klesl těžce raněn.

Hatzfeldovo zajetí

Maršálek, který dokázal stabilizovat střed, chtěl Bruayovi pomoci, jenže saská pěchota, kterou vedl doprava, zpanikařila a vzala nohy na ramena. Hatzfeld zůstal takřka sám, jen s jedním rytmistrem, i ten ho ale na úzké stezce opustil a jeho nakonec zajali dva švédští kaprálové. Dojeli s velitelem císařských k Torstenssonovi, kde mu Hatzfeld obřadně a s úklonami předal meč…

            Na bojišti vzdoroval už jen de Werth se zbytkem svých, avšak marně a sám padl do zajetí, v němž by i zůstal, nebýt statečnosti a pohotovosti mladého vévody Ulricha von Württemberg, který jej vysekal…

Jedna z nejdelších bitev třicetileté války skončila kolem páté odpolední triumfem Švédů, kteří ztratili jen 600 mužů. Na hlavu poražení císařští přišli včetně zajatých o 4000 vojáků a ustupovali na Prahu, kde se shromáždilo pouhých 2697 osob vojenského stavu. De Werth pochopitelně ustoupil zpět do Bavor, z nich přitáhl Hatzfeldovi na pomoc.

Dalekosáhlá porážka

Císař Ferdinand byl náhle bez armády a prchal z Prahy jako před patnácti lety Fridrich Falcký. Dojel do Vídně, ani tam se ale necítil v bezpečí a pokračoval až na Štýrský Hradec.

Torstensson měl otevřenou cestu na Brno, postoupil na Moravu a navázal v Uhrách dotek s jiným protivníkem Habsburků, sedmihradským knížetem Jiřím I. Rákózcym. Zdálo se, že v pochodu do Rakous nestojí nic v cestě, vítěze však zastavilo to, co už mnohokrát, čekání na posily, problémy se zásobováním a nemoci, v důsledku čehož se k obléhání Brna přistoupilo až pod Wranglerem v roce následujícím. Bitva strategicky stejně významná, jako před dvěma roky Rocroi, kde Francouzi rozdrtili Španěly, otevírala cestu k vpádu jak do jižního Německa, tak do dědičných zemí rakouských, pro nedostatek sil a prostředků ale zůstala nevyužita a vše spělo zvolna k míru, uzavřenému roku 1648.

Literatura:

Gantzer, P.: Torstenson’s Einfall ud Feldzug in Böhmen 1645 bis zur Schlacht bei Jankau. Prag 1905.

Gindely, A.: History of the Thirty Yeras’ War. Sv. II. New York 1884.

Wilson, P. H.: European’s Tragedy. Penguin Books 2010.