II.
O tábořištích a marodérech
A tak dorážíme na pěknou planinu, kterou přeoralo
dělostřelectvo, rozdupala kavalerie a na niž celý den pršelo. Tady budeme spát.
Rozkaz už zazněl a dvacítka mužů z každé kompanie vyrazila do sousední
vesnice, aby přinesla něco dřeva, slámy a jídla.
„Bude to dobrý jarmark,“ říkají
vojáci, „kramáři se už sjíždějí.“
Vskutku, vidíme, že se ze všech stran slétají naši
neúnavní flibustýři přetížení ranci plnými drůbeže, s košíky vajec,
s chlebovými šiškami napíchanými na bodáky jako na rožně. Jedni před sebou
pohánějí ovce a krávy, voly i prasata, jiní dohlížejí na vesničany, co vezou na
kárách zrekvírovanou slámu. Podle zachmuřených tváří, podle nadávek, které jim
ulétnou, je jasné, že venkované nejsou spokojeni, jejich slova však přehlušují
zvířecí hlasy a smích vojáků.
Konečně rozděláte oheň, v kotlících to začíná
bublat, začíná noc, každý se zvolna chystá a hledá si místo na spaní, jenže
cvalem přijíždí pobočník, skutečný kazisvět, a hned nato letí zprava doleva
rozkaz zapomenout na naše plány a zarazit naše přípravy. Musíme se utábořit
jinde, potichu, bez bubnů a trubek; spát se bude o pár mil dál. Ohně zůstanou
hořet v místě, ze kterého mizíme, můžeme si přece rozdělat další jinde a
nepřítel si bude myslet, že tam zůstalo dvacet tisíc mužů, kteří budou ve
skutečnosti o deset mil dál. Je to bezpochyby velice promyšlený manévr, pro
desetitisíce chlapů ale nepředstavuje nic příjemného.
Takže zvrhneme hrnce, maso, které se začalo vařit,
taháme ven a kouří se z něho, přivážeme si to na tornu zabalené do otýpky
slámy a jdeme, abychom jinde začali přesně to, co už jsme jednou dělali. Znovu
rozděláme ohně a brzo je po všem.
Když jste v tábořišti v blízkosti
nepřítele, všichni uléhají zcela oblečeni; každý spí, abych tak řekl,
s otevřenýma očima, na vše je třeba být připraven. Občas se nám stalo, že
jsme po celý měsíc nezuli boty, což pak je velmi nepříjemné. Párkrát nás poté,
co jsme ulehli, popadla touha rozepnout kabát a nakonec i kalhoty. Povolili jsme jednu přezku, pak další a nakonec jsme
zjistili, že tohle znovu pozapínat je těžší než se celý oblékat. Když je
chladná roční doba, spí všichni u ohňů, jenže se připalujete z jedné
strany, zatímco z druhé namrzáte; snažíte se otáčet jak svatý Vavřinec na
rožni, což vůbec není příjemné.
Svléknout
se můžete, až když se dostanete do druhého sledu, tady lze být méně opatrný.
Důstojníci mají plátěné pytle, do nichž se zasunou a které jim slouží za ložní
prádlo. Ježto dvě otýpky slámy soustavně nahrazují matraci a peřinu, je plátěný
pytel příjemnější než deka: skrze švy dovnitř nic nepronikne.
Chvíle
budíčku není v ležení nikdy příjemná; spali jste, protože jste byli
znaveni, jenže když vstáváte, jsou údy polámané, kníry roztřepené jak knot
v lucerně, na každém vousu kapka rosy, zuby bolí, dlouho si musíte třít
dásně, abyste v nich rozproudili krev.
Ti,
kteří nikdy neválčili, si nedovedou představit, jaké útrapy jsou s tímhle
řemeslem spojeny.
Nebudu se snažit o vyčerpávající zprávu, přesahovala by
hranice toho, co jsem si předsevzal, řeknu jen pár slov o našem pobytu
v tábořištích a o tom, jak armáda plýtvá. Žili jsme z toho, co
armáda našla, jinak to nešlo: naše tak čiperné pochody neumožňovaly
skladištím, aby se přesunovala za námi, pokud jsme vůbec nějaká skladiště měli.
V bohatých krajích se snášelo do tábořiště dvacetkrát víc zásob, než se
dalo spotřebovat. Co zbylo, přišlo vniveč. Voják žije ze dne na den, včera
všechno postrádal, dneska toho má hojnost, zapomene tedy na včerejší nouzi a o
zítřek se nijak nestará. Dokonce nemyslí ani na to, že do postavení, které
opustí, po něm přijdou jiné regimenty, že by si měl vzít jen to co je nutné, a
že by měl něco nechat těm, co přijdou po něm... Vůbec to nedělá. Kompanie
v síle stovky mužů už zabila dva voly, to by mohlo stačit, jenže najde
ještě čtyři krávy, šest telat, tucet ovcí, bez milosti všechno porazí, aby
z toho pak snědla jen jazyky, ledvinky, mozečky. Vlezete do sklepa, kde
proti vám stojí dvacítka sudů seřazená jako majestátní a impozantní bitevní
linie. Nemáte nástroje, abyste je načali, vojáky to ale nikdy nepřivede do
rozpaků. Prostřílejí sudy a vzápětí už crčí na všechny strany dvacítka fontán,
což všechny přihlížející velice rozesměje. I kdyby byla ve sklepě sudů stovka,
do všech by se nadělaly díry, neboť je, koneckonců, třeba ochutnat to nejlepší.*)
*) Barvitý příklad na dokreslení
toho, co líčí Blaze, skýtají Paměti
generála Thiébaulta, který vzpomínal na epizodu z německé fáze tažení roku
1805:
„Nevěřili byste, kolik jsem v onom tažení
rozdal ran, a nutno říci, že jsem nebil vlažně, protože jsem zlomil dvě hole.
Okolnosti, v nichž jsem zlomil druhou, se vztahují k historce, kterou
jsem vyprávěl nejednou, protože skvěle vystihuje francouzského vojáka a
v jistém smyslu mu slouží ke cti. Nechal jsem svoji brigádu pádit, tuším,
že kvůli zdržení při přestávce na oběd. Něco z ostatních sborů mě
předběhlo, já klusal, abych je dohnal, když tu zaslechnu, jak z osamělého
domu, k němuž jsem dojížděl a který ležel pár sáhů nalevo, vychází hrozný
křik. V mžiku jsem z koně dole, pádím k domu, najdu jej plný vojáků,
co prohrabávají almary, ba i zásuvky, a dočkám se toho, že mi jeden
z vojáků drze řekne, že hledají, jestli se tam neschovávají Rakušané. Jiní
pevně svírají dívku či ženu z onoho domu; mohutnými údery je začnu vyhánět
ze dveří i okny. Vzápětí zjistím, že sklep je plný vojáků a že tam teče víno
proudem. Chvátám po schodišti; sotva jsem dole, všichni ti taškáři sfouknou
světla a prchají, zatímco jim hůl tancuje po hřbetech padni kam padni a já se
chopím šavle, abych v tom pokračoval. Poslední zmizel a přirazil za sebou
dveře, zatímco já v hluboké tmě klopýtal o džbery i sudy a ven jsem se dostal
jen dík řevu, co by přivolal hluchého. Prohlédnu dům i dvůr, abych se ujistil,
že jsou drancovníci pryč, a vidím, že právě přelézají dřevěný plot, jímž je
zahrada obehnaná; častují mě přitom tisícerými výhrůžkami a pitomostmi, jeden z nich
má dokonce tu odvahu zakřičet, že umřu jeho rukou…“
Rakousko je
úrodná země v každém směru; v každém bivaku po sobě necháváme tolik
věcí, že by to regimentu vystačilo na dva týdny. Vojáci, kteří celý den
pochodovali, stráví část noci hledáním jídla. Spánku se oddávají co nejméně;
všechen čas odpočinku věnují přípravě fricassé,
palačinek a koblih. Jelikož žaludek nemá sílu tohle všechno jídlo a pití
strávit, jsou z toho početné žaludeční křeče, které plní špitály
nemocnými. Nadbytek armádě mnohdy škodí víc než půst.
Ještě další důvod vojáky pohání,
aby se zabývali činnostmi, jež obstarají hlavně jídlo: předstírají, že hledají
chleba, lezou do domů a občas se přitom zmocní majitelova měšce. Hledání chleba
je skvělou záminkou; když nedostávají pravidelné příděly, nelze jim zabránit
v kořistění. Okřídlená odpověď loupežících armád zní:
„Mám hlad, sháním chleba!“
Na tuto větu neexistuje odpověď
stejně jako na Harpagonova slova „bez věna“.
Když jim nemůžete dát chleba, musíte je nechat být. Jezdci pak mají dvojitou
výmluvu: hledají i píci pro svoje koně. Jeden husar byl svým kapitánem
přistižen, jak se přehrabuje v almaře.
„Co tam děláte?“ řekl mu
navztekaný důstojník.
„Hledám pro koně oves!“
„To jste si nevybral pravé
místo!“
„Už jsem tomu venkovanovi
prohledal knihovnu a ležela tam otýpka sena zabalená ve spoustě papírků, proč
bych nemohl najít oves v almaře?“
Ten chrabrý voják rozebral herbář nějakého
milovníka botaniky, v němž neviděl nic než otýpku píce pro koně.
V každém pluku, v každé
rotě, existovali určení marodéři*), kteří postupovali po stranách
cesty na dvě až tři francouzské míle od kolony. Občas se na ně vrhl nepřítel,
lze však směle prohlásit, že inteligence francouzského vojáka se vyrovná jeho
odvaze. Ti pánové si mezi sebou vybrali jednoho náčelníka, který jim poroučel
jak diktátor, a nejednou svedli tito improvizovaní generálové urputné boje, v
nichž dobyli vítězství.
*) Francouzsky maraudeurs, jinými slovy kořistníci, i čeština však
přijala tento francouzský výraz.
Když armáda generála Moora
ustupovala na Coruñu,*) překvapilo náš předvoj, který ji
pronásledoval, že narazil na ves obehnanou palisádou. Na zvonici vlál
trojbarevný prapor, hlídky na sobě měly francouzskou uniformu. Důstojníci
přijeli blíž a zanedlouho se dozvěděli, že tuto ves už po tři měsíce obývají
dvě stovky marodérů. Byli odříznuti za ústupu, usadili se na tomto místě a
opevnili je. Často čelili přepadům, vždy ale nepřítele zahnali. Jejich vrchním
velitelem byl nějaký kaprál a té kolonii vládl, jeho rozkazy poslouchali jako
císařovy! Důstojníci se vydali vsí k velitelovu obydlí; řekli jim, že
vyjel se svým štábem na lov. Nedlouho nato se vrátil a vyprávěl svůj příběh,
z nějž bylo zřejmé, co dokáže chytrost spojená s odvahou.
*) Jde ústup z konce roku 1808
a 1809; zprvu Brity sira Johna Moora, kteří šli původně na pomoc Madridu a
španělskému povstání, pronásledoval sám Napoleon, v prvních lednových
dnech ale předal velení maršálu Soultovi. Pronásledování od Valladolidu přes
celou Galicii až ke zmíněné La Coruni končilo bitvou o tento přístav,
v níž Moore padl, leč britský expediční sbor se dokázal nalodit a odplout
do Anglie. Zmíněnou historku o marodérech lze najít podrobně v Marbotových
Pamětech.
Byli jsme v jednom táboře
celou noc, já nespal, seděl jsem u ohně a pokuřoval z dýmky vedle vojáka,
který měl na starost přípravu polévky. Díval jsem se, jak to v kotli kypí,
a občas jsem zahlédl něco černého, co vyplavalo a hned nato
zmizelo v hlubinách obrovské nádoby. To něco dráždilo moji zvědavost tím
spíše, že se to objevovalo v krátkých intervalech, mohl jsem se tudíž
domnívat, že něco takto putuje ne samo, ale ve dvojici či trojici.
Zmužile jsem tasil kord a číhal na proplouvající černý bod. Nejdřív jsem
párkrát minul, pak konečně zasáhl: byla to myš, dvě myši, tři myši, čtyři myši.
Probudím kuchaře:
„Hola, kamaráde, zdá se, že tu
vaříš z něčeho podivného!“
„Jako vždycky, mon lieutenant,
z brambor a zelí, pořád stejně.“
„A to vše v myším vývaru.
Podívej na tu zeleninu, co jsem ti vylovil z kotle.“
„Není možná, mon lieutenant.“
„Je možná, dokonce je to pravda.
Kdes k čertu nabral vodu?“
„V kádi, vedle ve vsi.“
„A nedíval ses, co v ní je?“
„Byla noc, cítil jsem, že to je
voda, tak jsem ji na polévku vzal. Kdo může tušit, že ve venkovský kádi plave
ve vodě myší eskadrona?“
„Mohl jsi celou rotu otrávit.
Kdyby ta káď byla měděná...“
„Buďte klidný, byla dřevěná, to
vím jistě.“
„Na tom teď nesejde. Musíš
polévku vylít a pokusit se uvařit jinou.“
„Nelze, mon lieutenant,
neměl bych už čas. Všichni ti chlapi, co vedle nás chrápou, se do ,
vy víte, kam... Prosím vás, mon lieutenant, myši jsou venku
z hrnce, nikomu nic neříkejte, polévka bude i tak dobrá a vy se můžete
klidně najíst u jiné kompanie.“
hodiny
vzbudí, hlad budou mít dřív, než otevřou oči, za moji hloupost bych od nich
dostal nakládačku jak za čtvrt roku, padesát kopanců
„A ty?“
„Já, já ji jíst budu.“
A jedl ji. Později mi řekl, že
nikdy neochutnal tak dobrou polévku.
Jak se tohle stalo? Na spoustě
německých statků používají, aby se zbavili myší, káď zpola naplněnou vodou.
Přes ní dají pár prkýnek, na to špek, mouku, návnadu z čehokoliv. Jak
přejde po tom můstku myš, spadne do vody, utopí se, houpačka se sama překlopí
nazpět a může fungovat dál. Z podobné nádržky nabral náš táborový Vatel*) vodu, z níž vařil
onu zvláštní polévku. Nikdo si toho ostatně nevšiml, všem připadala lahodná.
*) Vatel, majordom paláce prince de
Condé v Chantilly v časech Ludvíka XIV.; Madame de Sévigné,
jeden z velkých duchů oné doby, napsala, že Vatel připravoval roku 1671
hostinu pro krále Slunce a zjistil, že chybějí čerstvé ryby. Tu nedokonalost a
hanbu z ní plynoucí nepřenesl přes srdce, probodl se vlastním kordem;
čerstvé ryby dorazily vzápětí...
Mezi ležením a tábořištěm ve
vlastním slova smyslu existuje ještě cosi, co není ani bivakem, ani táborem.
V bivaku všichni spí pod hvězdičkami, v táboře v pěkně seřazených barácích, avšak v tom,
co je něčím napůl, se nacházíte pod malými přístřešky, které vás chrání
před deštěm. Přístřeškem může být docela dobře slaměná střecha na třech
slaměných zdech, otevřená strana je nejvyšší, zavřená stojí proti větru. Každý
se uloží, jak může, vybere si místo, jak se mu zlíbí, a celek skýtá vskutku roztomilý
obraz. V té napodobenině baráků nelze stát rovně, leda tak ve vchodu,
pochopitelně. Spí se tam pěkně, ranní toaletu musíte sice provádět na vzduchu,
zato netřeba větrat. Kolik roztodivných scén by mohl náhodný kreslíř zachytit!
Ani jednu by ale na výstavu v Louvru nepřijali!
V den, kdy jsme dorazili do Tylže,*)
se mluvilo o příměří a míru, přístřešky se tedy budovaly
dost solidní, aby dokázaly čelit slotě roční doby alespoň týden. Večer
jsem si lehl vedle Laborieho, mého poručíka, když tu nás navštívil Héméré,
podporučík od našeho pluku. Už jsem se propadal do spánku, jeho vášnivý zápal
mě ale probudil. Nechtěl jsem se do konverzace zapojovat, raději jsem dělal, že
spím. Onen rozhovor si pamatuji slovo od slova a nikdy na něj nezapomenu. Tu
jej máte:
*) Tj. na konci polského tažení
1807; v Tylži byl uzavřen mezi Napoleonem I. a Alexandrem I.
mír.
„Dobrý den, Laborie.“
„Dobrý den. Co že nespíš?“
„Mám na starost jiné věci než
spát, na mou věru! Pojedu celou noc.“
„Říká se, že uzavřou mír,
dokonce, že uzavřeli přeměření*), a já tomu věřím, protože dorazili **)“
ubytovatel a
muzikanti.
*) Těžko přeložitelný omyl
nezvyklých slov neznalého podporučíka, který místo armistice, příměří, říká amnistie,
amnestie, což se vyslovuje oboje dosti podobně... Tato dvě slova si ostatně do
konce života pletl Napoleon, pro kterého byl mateřštinou korsický dialekt,
nikoliv francouzština!
**) Což byly, podobně jako plukovní
krejčí, atd., složky, které v běžném tažení postupovaly dost daleko za
plukem.
„Mír, nebo válka, stejně jsem
vyfásnul po celodenním pochodu notnou robotu.“
„Povídej!“
„Plukovník mě poslal, abych našel
mlýn, co má být šest francouzských mil odtud, a není nikoho, kdo by mi ukázal
cestu. Z vesnic utekli, nedá se najít jediný venkovan, aby mi dělal průvodce.
Řekli mi jen, že ten mlýn se jmenuje Brühlsmühl. Mám tam dovézt čtyři vozy se
zrním. Beru s sebou pekaře, aby tam z něj upekli chleba a přivezli nám ho
sem.“
„To je dobrá zpráva, mon cher,
pospěš si a hlavně mi nezapomeň dát pár pěkných pecnů stranou.“
„Jasně, že dám, jenže se
potřebuju podívat na tvou mapu, řekli mi, že jí máš.“
„Mám a je ještě pěkně zachovalá.“
„Najdem na ní mlýn?“
„Sakra, to víš, že najdem, na
mojí mapě je všechno!“
Teď vám musím prozradit, že
Laborie svoji mapu našel v tábořišti mezi mnoha věcmi, které shromáždili
kořistící vojáci. Aby si dodal zdání důležitosti, rozložil Laborie hned
mapu, což dělával často, neboť sotva ji rozevřel, přišel někdo dovnitř a on ji
zase musel poskládat, aby se tam příchozí vešel. !
„Tak dívej, tohle je ta moje
mapa,“ řekl a rozprostřel ji na zem, přičemž si vedle ní lehl na břicho. Jakže
se ten tvůj mlýn jmenuje?“
„Brühlmühl...“
„Tak se podíváme..., kdepak to
je..., hele, tady je Berlín, támhle Petrohrad, musí to být někde
mezi.“
„Určitě, máš pravdu, to je jasné.
Jenže ten mlýn nevidím. Museli ho přehlédnout.“
„Přehlédnout! Povídám ti, že na
mojí mapě je všechno!“
„A já ti říkám, že ho nevidím!“
„A přitom je pěkně velký!
Podívej, tady!“
Načež Laborie ukázal Hémérému
větrnou růžici na okraji, jejíž čtyři ramena měla cosi společného s rameny
větrného mlýna.
„Fakt, máš pravdu,“ opáčil
Héméré, zjevně obdivující Laborieho vyšší znalosti. „Myslíš, že je to daleko?“
A Laborie odměřoval prsty
vzdálenost mlýna od mezilehlých bodů Berlín a Petrohrad. Činila alespoň stopu.
„Jenže kudy se k němu mám
dát?“
„Nutno říct, že jsi trouba a
každá maličkost tě vyvede z míry. Tady máš cestu, stačí se do mapy
podívat, tamhle je mlýn, vyjdeš odtud, zabočíš doprava, potáhneš tudyma, a když
přidáš do kroku, budeš tam cobydup.“
Svědomí mě trochu hryzalo, nedalo
mi, abych toho chudáka nechal celou noc pádit za větrnou růžicí, už jsem chtěl
dělat, že se budím, jenže pan Héméré se rád hádal, byl trochu jedovatý, štěkal
na mladé důstojníky, co nesloužili jako on už od revoluce v Armádě Sambry
a Meusy, proto jsem se nakonec věru rozhodl, že jej ponechám osudu a pak že si
na něm po návratu zlomyslně smlsnu. Buďte ujištěni, že jsem si ho vychutnal,
když dojel po třech dnech zpátky se všemi obilnými vozy, aniž ten mlýn dokázal
najít.
Nejkrásnějším ze všech bivaků předtím i potom
byl ten ze 4. července 1809. Nikdy se na tak malém prostoru nesešlo tolik lidu.
Celá francouzská armáda přešla po třech trojitých mostech Dunaj a nacházela se
na ostrově Lobau, na nějž se jak z konve lil celých šest hodin nepřetržitě
déšť. Dvě stě tisíc mužů se tu mačkalo v sevřených plukovních kolonách.
Každý měl sotva místo, aby se hnul. Děla hřměla celou noc, granáty létaly, aby
jim v tom bránily, nazítří byla bitva, věřilo se ve vítězství a to všechno
skýtalo skvělou podívanou s nádhernými nadějemi.*)
*) Jde o
předvečer dvoudenní bitvy u Wagramu (5. a 6. července 1809).
Nikdy nebyla Velká armáda takhle
pohromadě; každý z nás poznával přátele mezi těmi tlupami, které dorazily
ze Španělska či Itálie. Radovali se nejen jednotlivci, ale i celé pluky, které
poznávaly jiné regimenty, s nimiž se dělily o slávu a nebezpečí na mostě u
Arcole, pod pyramidami, u Marenga či u Hohenlinden. Bylo to bratrství, které se
zrodilo z nebezpečí a na bojištích.
2 komentáře:
Vážený pane Kovaříku,
opět je třeba Vám říci "děkujeme za Vaší práci", kterou zaplňujete mezery na českém trhu v oblasti kvalitní válečné literatury.
Ale chtěl bych si zde také dovolit Vám položit otázku - na západě vyšlo během let mnoho "velkých Napoleonů", myslím tím životopisy s rozsahem 900 stran i více (Alan Schom, Andrew Roberts, etc.), neuvažoval jste o tom také vyhotovit jeden takový špalek? Jednoho českého "velkého napoleona"?
Velmi o tom uvažuju. Skoru už jsem rozhodnut. Dva svazky. Bonaparte-Napoleon... Těch 900 str v jednom by náš trh neustál...
Okomentovat