středa 14. ledna 2015

NAPOLEONOVI JEZDCI-PREVIEW



Už jsem tu před Vánoci či na konci loňského roku psal, že práce na NAPOLEONOVÝCH JEZDCÍCH zdárně pokračuje; hned po Novém roce jsem AKCENTu poslal zpět stránkové korektury, které už vypadají, jako bude vypadat kniha, tj. s veškerou grafikou, obrázky, nákresy i mapami; teď je má jazykový redaktor. Hotova je i definitiva přebalu. I když předpokládám, že dost objemná kniha (formátu jako ty předchozí o Slavkovu, Waterloo či roku 1812) vyjde nejdřív koncem jara, navážu na předchozí zde zveřejněné informace (tu hlavní najdete kliknutím na nadpis tohoto příspěvku, kde se skrývá prolink) a představím ji trochu blíž. Hlavní osu tvoří osudy vybraných jedinců, slavných či pozoruhodných kavaleristů napoleonských armád, rozdělených do čtyř celků podle druhů kavalerie (tj. těžké jezdectvo, dragouni, lehké jezdectvo a gardová kavalerie). Za každou kapitolou následuje podbarvený blok, který umožňuje rozvinout hlavní téma, o němž podtitul prozrazuje:
Legendární muži, slavné útoky, druhy zbraní, způsoby boje a život ve válce i v míru. Tři ukázky takovýchto bloků máte na ochutnání zde…

GOLYMINSKÁ PANIKA
Vzpomínky generála Curélyho píší i o ojedinělé a drsné události, k níž došlo 26. prosince 1806 a která dostala název Golyminská panika. Lasalle tu nešetřil ani svoje jezdce, ani sebe:
„Kolem druhé odpolední byl nařízen útok; linie našeho jezdectva se opírala pravou stranou o les, Lasallova brigáda tvořila její krajní levé křídlo a měla útočit na ruské dělostřelectvo. Sotva brigáda ujela dvacet kroků, aby vyrazila k útoku, bylo slyšet křik ,Stát! Stát!‛, a ten křik se nesl celou linií.
Nepřítel nevypálil z děl jedinou ránu, a přesto provedly oba regimenty půlobrat a daly se na ústup. Seskupit se je povedlo až za dobrou půlku čtvrthodiny. Byla to naprosto nepochopitelná věc! Před naší brigádou nestál jediný pěšák, jediný jezdec; popravdě tam bylo osm nebo deset děl, která by možná neměla ani čas vypálit, kdyby byl útok rychlý, a docela určitě bychom je pozajímali po první salvě. Jezdectvo, které se nacházelo po naší pravici, nic v dopředném pohybu nezastavilo; srazilo nepřítele, který na ně hnal protiútokem, a zmocnilo se kvanta mužů stejně jako koní a dvou zástav.
Golyminská panika; v knize ovšem bude obrázek černobíly...
Je dokázáno a to, co líčím, znamená důkaz navíc, že jakmile se dá linie jezdectva do pohybu, nesmí se nikdy v rozjezdu zastavit, musí naopak jet vpřed! Obecně vzato se musí útočit až na tělo, aby se nepřátelská linie rozvrátila a následkem toho se vnesl do nepřátelských řad ten pokud možno co největší zmatek.
Jen co byla brigáda seskupena, nechal si generál Lasalle přivolat elitní kompanii 7. husarského, která zůstala stát jako jediná na místě, jež ostatní v takovém zmatku opustili, a nepodstoupila sebemenší nebezpečí. Pak generál vedl svoje dva pluky před nepřátelská děla a ony tam zůstaly až do půlnoci bez pohnutí.
Pro představu, jaké ztráty tato brigáda od děl za trest za svůj ústup utrpěla, mi postačí říci, že generál, který stál v jejím čele, měl pod sebou dva zabité koně. Muži i koně padali co chvíli; nikdo se ani nepohnul a slyšet nebylo jediné zamručení.“

OBRATY A PŘESUNY KAVALERIE
Principy formací, pohybů a manévrů jezdectva předepisuje pro období 1804–1815 už nejednou citovaná Ordonnance provisore sur l’exercice et les manoeuvres de la cavalerie, Provizorní předpis o výcviku a manévrech jezdectva z 1. vendémiairu roku XIII republiky, (23. září 1804). Její kapitoly se věnují pěšímu a jízdnímu výcviku jezdce, pěšímu a jízdnímu výcviku eskadrony, manévrům pluku a tzv. evolucím linie, tj. pohybům vyšších formací.
Pro obraty jednotlivce je v sevřené sestavě koleno na koleno (botte à botte) přirozeně nedostatek místa, neboť jezdec zabírá mnohem více místa na šířku i do hloubky než pěšák. Proto francouzská kavalerie manévrovala až na výjimky ve čtveřicích (rakouské, saské a mnohá další jezdectva tak činila ve trojicích) a dále pochopitelně po pelotonech, divizionech či eskadronách. Čtyři jezdci v sevřené sestavě zabírají šíři přibližně čtyř metrů a hloubku dvou řadů stanovuje ordonance na šest metrů. Tento pomyslný obdélník může provádět obraty (jako celek, nebo každý jeho řad zvlášť) současně, aniž by to vedlo k rozpadu formace. Muži se v řadu rozpočítávají na „prvý, druhý, třetí, čtvrtý“, a nastoupená eskadrona francouzského jezdectva je vždy dělitelná čtyřmi. Přebývající jezdci tvoří stranou stojící zálohu, která doplňuje ztráty.
Obraty, jež mohou čtveřice, pelotony, diviziony i eskadrony provádět, se dělí na obraty na místě a na obraty za pochodu. Účelem obratů na místě je změna formace (z bitevní sestavy, tj. linie, do kolony, a obráceně) a změna nasměrování čela jednotky, účelem obratů za pochodu je v především změna směru postupu. Obraty na místě jsou prováděny kolem tzv. pevného pivota (pivot fixe), při nichž jezdec ve středu opisované kružnice obrací na místě. Obraty za pochodu jsou prováděny kolem tzv. pohyblivého pivota (pivot mouvant), při nichž jezdec ve středu kružnice sám postupuje po oblouku malé kružnice, a to proto, aby opustil bod obratu, na který posléze nastupuje pivot následující podjednotky kolony. Jezdci v řadu provádějí obrat tak, že udržují lehký dotyk botou na straně pivota a sledují vnějšího kružnici opisujícího vojáka, který udává tempo pochodu.
Uspořádání kavalerie tvořily tzv. bitevní sestavy (formation en bataille), tedy formace jednotky či útvaru v linii: čtyři pelotony a oba diviziony každé eskadrony stály na linii bez rozestupů, mezi eskadronami pluku byl rozestup 10 metrů, mezi regimenty pak 15 metrů. Již bylo řečeno, že šířka jezdce v sedle představuje dle ordonance jeden metr a hloubka dvou sevřených řadů je šest metrů.
Z této základní formace se kavalerie formovala do kolon (colonnes) s různým určením, jež lze rozdělit na kolonu s rozchodem (colonne avec distance), kolonu sevřenou (colonne serrée) a na kolonu pochodovou či cestovní (colonne de route).
Účelem kolony s rozchodem je přesun jednotky či formace z místa na místo při zachování schopnosti rychlé reakce a zformování se do bitevní sestavy; jde tedy především o pohyby v relativní blízkosti protivníka. Rozchod je daný šíří čela podjednotky této kolony a měří se od čela prvního řadu podjednotky k čelu podjednotky následující: v koloně po pelotonech (colonne par peloton) je to tedy rozchod pelotonu, v koloně po divizionech (colonne par division) rozchod divizionu, a to proto, aby bylo možné snadným obratem jednotku zformovat do bitevní sestavy. Tyto kolony jsou díky tomu i stejně dlouhé, zabírají do hloubky stejný prostor jako na šířku v bitevní sestavě. Užívanější z obou kolon byla kolona po pelotonech, jejíž užší čelo skýtá výhodu snazšího pohybu jezdců v řadech z hlediska vyrovnanosti, a současně snáze projede zúženími, ať už je představují přirozené překážky na bojišti, vlastní jednotky, atd.
Sevřená kolona představovala bitevní sestavu, jejímž účelem bylo omezit prostor, který regiment či vyšší formace zabírá, a ztížit tím nepříteli odhad vlastních sil. Tato kolona se formovala po eskadronách (colonne serrée par escadron), a šlo o sled eskadron v bitevní sestavě se vzájemným rozchodem 10 kroků či 10 metrů (počítaných od ocasu koně druhého řadu k čelu koně prvního řadu následující eskadrony). Ačkoliv se primárně jednalo o formaci vyčkávací či nástupní, bylo ji možné využít i pro útok buď v případě útoku lehkého jezdectva proti těžkému, nebo při útoku na připravenou pěchotu.
Pochodová či cestovní kolona sloužila k přesunům mimo přímý dosah nepřítele a byla formována z kolony po pelotonech, zúžené dále do čtveřic či (a to zpravidla) do dvojic (colonne par quatre, colonne par deux), aby se vešla na cesty. Díky tomuto zúžení čela se kolona protáhla významným způsobem do délky a nemohla bezprostředně reagovat v libovolném směru jako kolony s rozchodem.
Manévry pluku a evoluce linie zahrnovaly různé způsoby přeskupení do kolony a jejich zpětné formování do linie, ať již rozkladem (tj. obratem podjednotek na místě) nebo zásuvnými (bočními) pohyby, na libovolnou podjednotku, vpřed i vzad.
V některých případech šlo o mimořádně složité pohyby. Příkladem je ordonancí rozebíraný Osmý manévr: zformovat kolonu doleva a čelem vzad do bitevní sestavy. Již z názvu manévru je zcela zřejmé, že zkusit něco podobného proti nepříteli na bitevním poli by bylo svrchovaně nezodpovědné, autorům předpisu to ale nelze vyčítat. Ordonance totiž neříká, v jaké situaci je třeba ten který pohyb využít, poskytuje generálům jen různé prostředky, jejichž kombinacemi mohou dosáhnout svých cílů; výběr je jen na nich.
Ordonance poskytovala i principy pro ofenzivní i defenzivní průchod liniemi (passage des lignes), jimiž čerstvé jednotky střídaly útvary vyčerpané před útokem či při stahování se, pro šachovnicovitý ústup (retraite en échiqier), překonání překážky, průchod zúžením, nebo postup či ústup ve stupňovité sestavě (march par échelons).

OD GROSSE CAVALERIE KE KYRYSNÍKŮM
Předrevoluční královská armáda měla jeden jediný pluk, do jehož výstroje patřily kyrysy. Jednalo se o regiment Cuirassiers du Roy, Královy kyrysníky, a data jeho vzniku v různých publikacích silně matou, neboť se uvádějí velice rozdílné letopočty, přičemž všechny jsou svým způsobem správné. Založení souviselo s rokem 1638, kdy nechal kardinál de Richelieu vytvořit Régiments de Cavalerie a v jejich rámci pluk o sedmi až osmi kompaniích, který poručil vybavit dvojdílnými kyrysy, navlékanými přes kabátec. Pluk se vyznamenal u Rocroi či Fribourgu a osvědčil se natolik, že Ludvík XIV. chtěl vytvořit roku 1665 další podobné, přesněji Corps de Cuirassiers, kyrysnický sbor. Ten neopatřil kyrysy (které znamenají ve francouzské terminologii dvoudílné pláty, prsní a zádový), ale plastrony, tedy jen prsní částí. Plastrony ovšem během válek krále Slunce vymizely jako těžké i nepohodlné a jen Cuirassiers du Roy (který měnil jména a k původnímu se vrátil opět až roku 1665) si svoje dvojdílné pláty jako jediní v celém královském jezdectvu ponechali. Nosili je i roku 1791, kdy po 125 letech přišli o své jméno, neboť už jinde zmíněná ordonance (stále ještě královská) z 1. ledna onoho roku přikazovala, že pluky musí odložit historické názvy spjaté s předrevolučním ancien régime, starým režimem, a přijmout místo nich prosté číselné označení. Tak se stalo, že z Cuirassiers du Roy byl krátce 6e Régiment de Cavalerie, 6. jezdecký pluk, přečíslovaný vzápětí na 8. jezdecký pluk (8e Régiment de Cavalerie-Cuirassiers). Kyrysy byly tím jediným, co mu ze slavné tradice zbylo.
Cavalerie, což neznamenalo jezdectvo obecně, ale specifický druh zbraně, podobný pozdějšímu těžkému jezdectvu (další druhy jezdectva představovali podle ordonance z roku 1791 karabiníci, dragouni, myslivci a husaři), zahrnovala (podle předpisu z 1. ledna 1791) celkem 24 roku 1792 na École militaire, Vojenské škole, postavené pluky č. 25 až 27, jenže 15. regiment (bývalý Royal-Allemand) roku 1792 jako celek emigroval a pluky nad ním byly přečíslovány, čímž se označení posunulo o jednu cifru níže. Poslední z pluků (27. a po přečíslování 26.) se nikdy nedočkal bojového nasazení a byl rozpuštěn podle zákona z 30. srpna 1794 kvůli obvinění z incivisme, nedostatku občanského cítění, což znamenalo obecně špatné chování.
Příslušník Grosse cavalerie na počátku revolučních válek  v Bellangého litografii...
pluků, k nimž přibyly
Ani 8. jezdecký-kyrysnický, ani ostatní pluky cavalerie neměly ještě přilby, jen pokrývky hlavy popsané jako „ohavně vyhlížející trojrohý klobouk se dvěma pruhy železa do kříže na vršku klobouku“. Jednalo se o železnou výztuhu, která měla jezdce chránit před seky do hlavy.
Cavalerie se mimořádně vyznamenala 14. června 1800 pod velením Kellermanna mladšího v bitvě u Marenga a její zásah byl tak impozantní, že Prvního konzula Bonaparta přiměl k určitým změnám. Ta první nese datum 18. vendémiairu roku X republikánského kalendáře (10. října 1801) a byla tajná, přesněji nepublikovaná v armádním věstníku. Podobně se to mělo s druhou o dva dny mladší změnou i s dekretem z 1. vendémiairu roku XII (24. září 1803).
První z dekretů rušil 24. jezdecký pluk a jeho příslušníky převáděl k 8. a 1. pluku, přičemž 1. pluk nařídil zformovat po vzoru osmého jako kyrysnický (a oba pluky pak vytvořily první kyrysnickou brigádu).
Mezičlánek představoval 30. fructidor roku X, kdy První konzul ministru války nařídil snížit počet pluku cavalerie na dvacet a do tohoto počtu zahrnout i dva karabinické pluky (do pluků 9.–18. byly podle výnosu z 31. prosince 1802 včleněny pluky 19.–22., 23. pluk přešel do 5.–7. pluku výnosem z 23. prosince 1802, 24. pluk do 1. a 8. už 10. října 1801, 25. do 2.–4. pluku 12. října 1802). Pět předních pluků cavalerie (1.–4. a 8. pluk) mělo být opatřeno kyrysy, přičemž 8. pluk už je nosil. Na základě další ordonance byl ke 2. nivôsu roku XI (23. prosince 1802) počet kyrysy opatřených pluků rozšířen na osm (s číslováním 1 až 8) a dekret z 1. vendémiairu roku XII. (24. září 1803) tento počet zvýšil na dvanáct pod dozorem generálních inspektorů jezdectva d’Hautpoula a Kleina.
Dekret z 20. vendémiairu roku XI (12. 10. 1802) jasně říkal:
„Válečné potřeby si žádají čtyři druhy jezdectva: průzkumníky (éclaireurs), lehké jezdectvo, dragouny a kyrysníky.“
Od 24. září 1803 pluky cavalerie jako pojem či označení zmizely: z prvních dvanácti se stali
...a jeho přerod v napoleonského kyrysníka (Meissonier)
kyrysníci, z pluků 13. až 18. dragouni a posledních sedm se rozpustilo tak (viz výše),
aby doplnily nově reformované pluky na tabulkové stavy (přičemž dva karabinické pluky, v té chvíli opět do cavalerie nezapočítávané zůstaly).
Onen dekret budeme ostatně citovat ještě vícekrát, neboť vytvořil novou strukturu jezdectva, zahrnujícího od té chvíle pět druhů zbraní: karabiníky, kyrysníky, dragouny, jízdní myslivce a husary.
K 21. říjnu 1808 byl ve Španělsku vytvořen ze dvou provizorních jednotek 13. kyrysnický regiment.
V době, kdy Napoleon přičlenil k Francii Holandsko, což mělo za následek i dekret z 11. srpna 1810, jímž se nizozemská kavalerie začleňovala do francouzské, byl 18. srpna z 2. holandského kyrysnického vytvořen francouzský 14. kyrysnický (a 8. února 1811 mu byla nařízena francouzská uniforma).
Muže pro těžké jezdectvo, kyrysníky i karabiníky, dodávala konskripce, byť určité procento tvořili dobrovolníci a ti vhodní museli mít výšku od pěti stop šesti čárek po pět stop jedenáct čárek (1,70 až 1,80 metru), byť přípisy psaly i o pěti stopách a pěti čárkách. Bylo to v časech, kdy průměrná výška odvedence činila 1,60 až 1,66 metru.
Stejným problém jako jezdci představovali i koně pro remonty, tedy nákupy pro armádu. Výška kyrysnického či karabinického oře (což je český název pro bitevního koně) měla v roce 1805 činit (v přepočtu na metrickou soustavu) nejméně 1,556 m, kvůli nedostatku podobně statných zvířat ale klesla roku 1812 na 1,54 metru a o rok později dokonce na 1,53 metru.

Žádné komentáře: