SHARPŮV ÚNIK

Zpráva od překladatele a přítele Jiřího Beneše říká, že by se v nejbližších dnech měl na trhu objevit další díl dobrodružství Richarda Sharpa, tentokrát Sharpův únik (Sharpe´s Escape). Krom nepříliš kvalitního náhledu českého přebalu přikládám i -jpeg ze své paperbackové anglické edice a dodávám, že děj se odehrává na počátku vpádu Massénovy Portugalské armády; časově a dějově zahrnuje bitvu u Bussaka, plenění Coimbry a ústup k opevněné linii Torres Vedras. Je to ze všech 21 svazků Cornwellova cyklu ten nejtlustší a já osobně jej řadím mezi nejpovedenější (vedle např. Sharpovy bitvy, které se časem také dočkáte). Jirku Beneše jsem požádal o úryvek, on mi vyhověl a poslal dokonce čtyři, ať si vyberu. Vybral jsem si všechny, jemu děkuji a dodávám, že prolink na vydavatele (Oldag) jsem dal do nadpisu.
Hezké počtení! :-)
P.S.: Protože jsem právě obdržel od Jirky Beneše jeden exemplář, mohl jsem i naskenovat přebal ve slušném rozlišení. To je i důvod přeřazení příspěvku dopředu; vydavatel, překladatel a také Richard Sharpe si větší zviditelnění ostatně právem zasluhují :-)

Říčku v údolí přebrodilo třiatřicet francouzských batalionů zformovaných do čtyř útočných kolon, které začaly postupovat do svahu zahaleného hustou mlhou. To byl pouze první útok. Za ním se stále ještě řadilo dvaadvacet batalionů do druhého útoku, aby ve dvou dalších kolonách postupovaly po obou stranách schůdnější stezky, jež vedla k severnímu konci hřebenu, zatímco třetí, menší kolona měla následovat za nimi, aby první dvě zajišťovala a dokonala jejich dílo. Oba útoky tvořily kladivo a kovadlinu. První, těžší, měl postupovat po užší stezce k nižším partiím hřebenu, ovládnout jejich široký vrchol, pak se otočit k severu a udeřit na obránce, kteří budou v tu chvíli zoufale odrážet druhý útok. Maršál Masséna stál pár desítek kroků od jednotek, které měly nepříteli zasadit druhý drtivý úder, a představoval si anglické a portugalské jednotky zachvácené panikou; viděl je, jak prchají z hřebenu, odhazují torny, zbraně a vůbec všechno, co jim překáží, a v tu chvíli měl v úmyslu vyslat kavalerii, aby se přehnala přes severní konec hřebenu a prchající pobíjela jako smečka vlků bezbranné ovce. Bubnoval prsty do hrušky sedla v rytmu víření bubnů, které, tlumené mlhou, doléhalo z jihu. Byly to bubny, jež hnaly první útok do svahu. „Kolik je hodin?“ zeptal se svého pobočníka.
„Čtvrt na šest, pane.“
„Mlha se zvedá, nemyslíte?“ poznamenal maršál, když obhlédl údolí svým levým okem. O pravé přišel před pár lety nešťastnou náhodou po střelném poranění při lovu a od té doby přes něj nosil pásku.
„Možná trochu, pane,“ odpověděl pobočník, jako by si tím nebyl jistý.
Masséna si pomyslel, že dnes už budu spát v klášteře, který prý tam nahoře na odvráceném svahu někde je. A samozřejmě pošle eskadronu dragounů, aby přivezli Henriettu z Tondely, odkud byl tak náhle v noci povolán sem. Vybavil si, jak k němu laškovně natahovala bílé paže, když se oblékal, a neubránil se úsměvu. Spal asi hodinu nebo dvě u vojska, a když krátce před svítáním vstal, zjistil, že se den probouzí do chladného a mlhavého rána. To mu však náladu nezkazilo, neboť počítal s tím, že mlha bude jejich přítelem. Umožní jeho jednotkám absolvovat většinu výstupu do svahu dřív, než to Britové a Portugalci zaznamenají, a jakmile se orli dostanou blízko k vrcholu, nebude už celá věc dlouho trvat. Očekával, že kolem poledne by mohli mít vítězství jisté, a představil si, jak v Paříží vyzvánějí na oslavu dalšího triumfu francouzských orlů zvony. Uvažoval, jakých nových poct by se mohl dočkat. Už teď byl kníže z Esslingu, ale po dnešním dni mu k tomu možná přibude tucet dalších titulů. Věděl, že císař dokáže být v takových případech štědrý, ale také že od něho očekává velká vítězství. Ve zbytku Evropy panoval mír vynucený tím, že si francouzské armády podrobily vše, co se dalo. Proto mohl Napoleon poslat do Španělska posily, aby se zformovala nová císařská portugalská armáda. Svěřil ji Massénovi a očekával, že dojde do Lisabonu ještě předtím, než ze stromů opadá listí. Vítězství, uvažoval Masséna, vítězství během dopoledne a pak už bude pronásledovat zbytky nepřátelských vojsk až do Lisabonu.

………………..
Na jihu zaduněl výstřel z děla, a to znamenalo, že první útok se dal do pohybu. Jakmile utichla kolísající ozvěna, zaslechl maršál tlumené víření bubnů a věděl, že čtyři jižní kolony stoupají do svahu. Byly to zvuky vítězství. Zvuky orlů, kteří šli do boje.
Trvalo víc než dvě hodiny, než se ony čtyři kolony zformovaly. Velitelé budili vojáky ještě za tmy. Budíček zazněl až o hodinu později, aby si Britové mysleli, že Francouzi spali déle, ale kolony se shromažďovaly už dávno předtím. Seržanti s planoucími pochodněmi sloužili jako ukazatele a vojáci se řadili podle nich, rota vedle roty. Všechno ale trvalo mnohem déle, než maršál čekal, protože probuzení vojáci se v mlze obtížně orientovali. Důstojníci vydávali rozkazy, seržanti hulákali, honili pažbami mušket vojáky do řad, kleli a nadávali těm, kteří se ve zmatku zařadili jinam, než měli, ale nakonec se přece jen podařilo vytvořit na louce vedle říčky z třiatřiceti batalionů čtyři útočné kolony.
Bylo v nich osmnáct tisíc mužů. Kdyby se rozvinuli do linie o třech řadách, natáhli by se na dvě míle, ale místo toho teď pochodovali soustředěni do čtyř sevřených kolon. Dvě největší kolony útok vedly a dvě menší je následovaly, připravené využít jakéhokoliv průlomu, který by ty první dvě prorazily. Obě větší kolony měly v první řadě osmdesát mužů, ale za ní šlo dalších osmdesát řad. Byly to dva velké bloky tvořící dvě beranidla, téměř dvě míle pěchoty soustředěné do dvou postupujících čtverců, jejichž úkolem bylo udeřit do nepřátelské linie a svou obrovskou masou ji rozbít a přemoct. „Držet sevřený tvar!“ hulákali seržanti, když začaly kolony stoupat k hřebeni. Útočná kolona bez soudržnosti není k ničemu. Její síla spočívá v tom, že jde jako stroj, každý muž drží krok, rameno vedle ramene a zadní řady tlačí ty vpředu proti nepřátelským dělům. Vojáci v přední řadě pravděpodobně zemřou, stejně jako ti ve druhé za ní, ale nakonec celá masivní formace přejde přes vlastní mrtvé a prorazí nepřátelskou linii. Teprve pak začne skutečný boj, skutečné zabíjení. A v samém středu kolony jdou bubeníci, kteří udržují správný rytmus útoku, i když víření bubnů co chvíli ustane, aby vojáci mohli opakovat refrén Vive l‘Empereur!

……………..
Zahřměla salva a před červenokabátníky se zvedl val kouře páchnoucího po zkažených vejcích. Vzápětí udeřily pažby do země, vojáci vytahovali z patrontašek nové náboje a začali nabíjet. „A teď po peletonech!“ zavolal podplukovník na své důstojníky. Znovu smekl klobouk a utřel si pot z čela. Stále bylo chladno a od vzdáleného Atlantiku vál studený vítr, ale Lawfordovi bylo horko. Sharpe uslyšel zahřmění portugalské salvy a pak spustil jihoessexský valivou palbu po půlrotách od středu linie. Hřmění ani na okamžik neutichalo, vojáci nacvičenými pohyby nabíjeli a stříleli, nabíjeli a stříleli. Francouze teď nebylo za valem kouře palby batalionu vidět. Sharpe se rozjel podél pravého křídla linie. Schválně nejel vlevo, aby ho nikdo nemohl obvinit, že se snaží zasahovat Slingsbymu do velení. „Miřte nízko!“ volal na vojáky. Z hradby kouře vylétlo několik francouzských kulí, ale téměř všechny šly příliš vysoko. Tak obvykle střílejí nezkušení vojáci. Francouzi, do nichž teď šlehala palba Portugalců a Jihoessexských, se snažili střílet nahoru do kouře, ale byli krutě trestáni nepřátelskými mušketami a děly. Někteří z Francouzů už zřejmě podlehli panice, protože Sharpe viděl dvakrát letět vzduchem nabiják. Zastavil se u roty Portugalců, a když je chvíli pozoroval, usoudil, že střílejí stejně dobře jako kterýkoliv batalion červenokabátníků. Jejich salvy po půlrotách hřměly pravidelně jako hodiny, kouř se valil ze středu batalionu a Sharpe věděl, že jejich kule tvrdě zasahují rozpadávající se čelo francouzské kolony.
A hřměly další výstřely z mušket, další salvy, když se k palbě na krutě trestanou nepřátelskou kolonu připojili obávaní Connaught Rangers z osmaosmdesátého pěšího regimentu. Ale ani to ji nezastavilo. Vojáky na krajích kolony srážela smršť kulí, zabíjela a zraňovala je, ale ti, co šli uvnitř, stále žili a stoupali vzhůru, už zdaleka ne ve vyrovnaných řadách, ale jako masa mužů, kteří se zoufale tlačí k sobě a snaží se jít za každou cenu proti strašlivým smrtícím salvám. Vojáci v červených a hnědých kabátech se střídavě vysouvali dopředu a stříleli a stříleli, ale Francouzi se drali proti smršti kulí dál. Kolona se znovu rozpadala rozdělovaná dělovými koulemi a trhaná kartáčovými střelami, takže se nyní zdálo, že se přes hromady mrtvých vlečou vzhůru už jen dezorganizované shluky mužů v modrých kabátech. Sharpe slyšel výkřiky jejich důstojníků a seržantů, slyšel frenetické víření bubnů, proti němuž nyní spustila britská kapela písně Men of Herlach a Not very appropriet!

……….
Přesně ze severu se ozvala další náhlá palba. Znělo to jako britské salvy, protože byly pravidelné a následovaly rychle za sebou, ale byly to portugalské bataliony, které střežily hřeben napravo od lehké divize. Menší francouzská kolona, posila těch dvou, které stoupaly přes Sulu, se odklonila od vesnice a ocitla se oddělená od hlavního útoku hlubokou zalesněnou strží. V ní se samozřejmě rozpadla, a když se vojáci vynořili na otevřeném úbočí nad ní, neviděli před sebou nic jiného než portugalské jednotky. Žádné červenokabátníky. Francouzi okamžitě viděli, že mají nad Portugalci početní převahu, navíc je už dřív nejednou porazili a neměli z mužů v hnědém a modrém takový strach jako z britských mušket. Proto si teď pomysleli, že s opovrhovaným nepřítelem nebude problém. Jenže pak zahájili Portugalci palbu, salvy následovaly jedna za druhou jako hodinový stroj a kolona se náhle ocitla ve stejné situaci jako ty dvě na severu a napadená ze tří stran se musela obrátit na ústup. Podceňovaný nepřítel hnal Francouze potupně ze svahu dolů, a tak poslední francouzská kolona utíkala, poražená muži, kteří bojovali za svou vlast, a na hřebenu zůstali z císařových vojáků jen zajatí a mrtví. Mezi vinicemi ležel opuštěný bubeník a plakal. Bylo mu jedenáct let. Umíral, protože mu kule prostřelila plíce. O dvacet kroků dál ležel jeho otec, už mrtvý a pták mu kloval do očí. Jakmile ustala palba z děl, začali se na svahy slétat krkavci, neboť věděli, že je tam pro ně připravená hostina.
Kouř pomalu odplýval, hlavně děl chladly a vojáci nechávali kolovat láhve s vodou.
Francouzi byli zpátky v údolí. „Kolem severní části hřebenu vede cesta,“ připomněl pobočník maršálu Massénovi. Ten na to nic neřekl, jenom stále tupým pohledem zíral na to, co zbylo z jeho útoků. Poražené, všechny poražené. A nepřítel, znovu skrytý za vrcholem hřebenu, čekal, jestli se pokusí o další.
……..