úterý 16. listopadu 2010

MOŘE, BRETAŇ A CIDRE

Tenhle příspěvek bude velice nemilitaristický, nicméně válčení a historie nemusí být jediným obsahem tohohle blogu, alespoň myslím, že ne. Pravda, mohl bych hledat spojnice, jak jsem se dostal od vojenských písní k námořnickým a od francouzské historie k francouzským reáliím, ale proč? Prostě to bude o několika věcech, které mám rád, a bezpochyby se s některými z vás shodnu. Ad primo jsme si zamiloval Bretaň, která, jak už konstatoval kdysi František Kožík v kouzelné knize Bretaň, dcera oceánu, má pro Čechy jakousi magickou přitažlivost. Ad secundo miluju moře. Před více než deseti lety se mi poštěstilo to spojit a já strávil v bretonském Douarnenez na pět týdnů, většinu z toho na vlnách Brestského zálivu a párkrát na stoleté šalupě, na které se kdysi vyplouvalo za lovem sardinek; dokonce mě v ní vyvezli kolem Pointe du Raz, kdysi považovaného místními za konec světa. Je to pro plavce nebezpečné místo, a kdo ho obepluje, může se pokládat za námořníka, co tedy na tom, že v ten den byl oceán poměrně klidný. Tu šalupu na sardinky, bez kormidelního kola, jen s pákou, máte na obrázku, alespoň myslím, že je to ona, protože tenkrát nebylo moc času fotit. Ad tertio jsem tam poprvé ochutnal cidre (čti sídr, anglickou odrůdu pak sajdr), alkoholizovaný mošt z jablek (jsou ale i jiné suroviny), což je báječná věc, jedna ze specialit tohohle kraje. Dělá se i jinde a ten z anglických ostrovů také není špatný... Moji francouzští přátelé mě krom toho tehdy trochu seznámili s bretonským folklórem, což je nemyslitelné bez jména Alana Stivella, barda, zpěváka, skladatele, skvělého hráče (mimo jiné) na keltskou harfu, trochu námořníka a hlavně muže, který oživuje starou bretonštinu i bretonskou kulturu. Těch krásných věcí zpívá (bretonsky) a skládá mnoho (jednu z nejlepších jménem Tri martolod, Tři námořníci, jsem vám schoval do prolinku v nadpisu); někteří z vás jej ostatně možná viděli a slyšeli před časem při koncertu na Okoři. Takže tohle všechno dohromady se ve mně slilo dohromady, když jsem poslouchal a přehrával si jeho Son ar chistr, Zpěv o cidru. S obrázky Bretaně jej máte kousek níž na videu a nad tím je český text, který ze mně vypadl. Skromně musím říci, že už jsem napsal i horší... Tak tedy kenavo, což je bretonsky francouzské au revoir a české nashledanou...

ZPĚV O CIDRU
(Son ar Chistr)
Český text Jiří Kovařík


Venku to fouká a je psí čas,
tak pojďte, chlapi, mezi nás,
v sudech nám uzrál z jablíček mok,
tak pojďte si dát jeden lok

/:Tak napijme se maličko
toho, co dává nám zem i strom
toho co dalo sluníčko:/

Má slunce, barvu, mí přátelé,
jak holka hřeje po těle
a rozproudí nám všem v žilách krev.
Zítra nás čeká moře řev.

/:Tak napijme se ještě víc.
Za pětku láhev, to není moc,
a zazpívejme z plných plic:/

Tak pijme na ty, co milujem,
na zdraví našich dobrých žen.
Až napnem plachty a vyplujem,
ať vrátíme se nazpět sem.

/:Tak napijme se maličko
toho, co dává nám zem i strom
toho co dalo jablíčko:/

Summary: Meditation about Brittany, ocean and cidre with a song by Alan Stivell Son ar chistr and my lyrical translation

4 komentáře:

Theodor řekl(a)...

Děláte mi radost, Jiří Kovaříku!
Především tím Alanem Stivellem - měl jsem to štěstí vidět ho a slyšet na Keltských Vánocích 1988 v Lucerně, a byl to opravdu mocný zážitek; stejně jako Jan Hrubý s Českým srdcem. (Dal bych ovšem přednost tvrdším aranžím. Např. něco na tento způsob: http://www.youtube.com/watch?v=Ne9Yl2Fi13k&feature=BF&playnext=1&list=QL)
Ale i tou Bretaní, k níž mají Češi - zdá se - vskutku nějakou náklonnost či slabost. Snad na těch keltských kořenech něco bude. (Anebo jsem prostě jen romantik.)
... A koneckonců i tím mořem, přestože jsem zapřísáhlá suchozemská myš.
Ještě by to chtělo i původní text, abychom si to mohli zazpívat i v bretonštině.
TG

Jiří Kovařík řekl(a)...

Tož zkuste to, text máte tady :-):

Ev sistr 'ta Laou, rak sistr zo mat, loñla
Ev sistr 'ta Laou, rak sistr zo mat
Ev sistr 'ta Laou, rak sistr zo mat
Ur blank, ur blank ar chopinad loñla
Ur blank, ur blank ar chopinad

Ar sistr zo graet 'vit bout evet, loñla
Hag ar merc'hed 'vit bout karet

Karomp pep hini e hini, loñla
'Vo kuit da zen kaout jalousi

N'oan ket c'hoazh tri mizeureujet, loñla
'Ben 'vezen bemdez chikanet

Taolioù botoù, fasadigoù, loñla
Ha toull an nor 'wechadigoù

Met n'eo ket se 'ra poan-spered din, loñla
Ar pezh 'oa bet lavaret din

Lâret 'oa din'oan butuner, loñla
Ha lonker sistr ha merc'hetaer

Ev sistr 'ta Laou, rak sistr zo mat, loñla
Ur blank, ur blank ar chopinad

Theodor řekl(a)...

Tak to mi připomnělo jednu poznámku o jiném jazyku z "Třech mužů na toulkách" (1900) Jeroma Klapky Jeroma: "V Drážďanech nám radili, abychom v Praze nemluvili německy. Všude v Čechách vře už po léta národnostní nenávist mezi německou menšinou a českou většinou, a být omylem považován za Němce, to je v určitých pražských ulicích moc nepříjemné pro člověka, jehož zdatnost v běhu už není, co bývala. Ale my jsme v těch určitých pražských ulicích přece jen mluvili německy; nezbývalo nám totiž nic jiného než mluvit buď německy, nebo nijak. Čeština je prý jazyk velice starobylý a vysoce vědecky pěstěný. Její abeceda má 42 písmena, takže cizinci připomíná čínštinu. To není řeč, kterou by člověk mohl rychle pochytit. A tak jsme se shodli v tom, že své zdraví vystavíme mnohem menšímu riziku, když se budeme držet němčiny, ..."
TG

Jiří Kovařík řekl(a)...

Moc hezká poznámka. Já si naopak ještě před cca šesti lety myslel totéž, co d´Artagnan ve Třech mušketýrech pod dvaceti letech, kidyž pravil, že angličtina je jen špatně vyslovovaná francouzština. Pak jsem se ji začal učit, na starší kolena, a ouha, není to tak docela pravda... Ovšem z pohledu Brita je naše mateřština bloody language...