Stejně jako já čekají mnozí z vás netrpělivě na třetí a závěrečný svazek knihy Milana Jelínka o rusko-japonské válce, Port Arturu a všem, co je s těmito událostmi spojeno. Zpráva od vydavatele, kterého máme společného, tj. od AKCENTu, říká, že se tento týden konečně dočkáme a že kniha s názvem Rusko-japonská válka-Port Artur 1904-1905 s podtitulem Zánik eskadry, pád pevnosti jde na knihkupecké pulty. Prolink na druhý svazek, kterž vyšel loni, dávám do nadpisu a o tom prvním jsem psal 29. 9. 2010, takže pokud vám unikl, račte si jej přes vyhledávač v záhlaví blogu nalistovat; heslo "Port Artur" by vám jej mělo najít. Prolink na Akcent najdete v obdélníčku vlevo na straně, to pokud chcete objednávat. Milan Jelínek navíc vyhověl obratem mé prosbě a poslal ukázku z textu i s pár doprovodnými obrázky. Zde je:
Na přelomu července a srpna 1904 se japonská III. armáda gen. M. Nogiho přiblížila k perimetru Port Arturu a nastalo přímé obléhání pevnosti. Prvním znamením toho bylo pro ruské obránce ostřelování přístavu a eskadry, která už měsíce nevyplouvala, neboť příkaz zněl „zachovat I. Tichooceánskou na dobu, kdy na Dálný východ dopluje posilové loďstvo – II. Tichooceánská eskadra“; tu ovšem její velitel, k-adm. Z. P. Rožestvenskij ještě teprve formoval na Baltickém moři a do října t. r,. měl věru co dělat… Nyní se situace portarturského jádra I. Tichooceánské změnila, neboť hrozilo, že jejích šest bitevních obrněnců, pancéřový křižník, několik lehkých křižníků a asi patnáct torpédoborců a další lodě rozstřílejí 120mm a 152mm děla Japonců (a to měl Nogi dostat ještě 280mm pobřežní houfnice) jako „hejno spících kachen“. Dočasný velitel I. Tichooceánské eskadry, k-adm. V. K. Vitgeft, se vyplout s eskadrou zdráhal – tvrdil, že jeho loďstvo se do spásného Vladivostoku japonskou přesilou neprobije (adm. Tógo měl však tehdy sice víc křižníků, ale bitevní lodě jen čtyři), že zbraně a posádky lodí eskadry mohou více posloužit při obraně pevnosti… Marně! Vrchní velení – generalita i admiralita, ba sám car žádali, aby I. Tichooceánská Port Artur opustila a pokusila se probít do Vladivostoku, kde by aspoň její část mohla pak vyčkat připlutí posilového loďstva a vytvořit s ním kýženou přesilu. A Port Artur by si oddechl, protože pak by už Japonci neměli zájem pevnost-základnu za obrovských ztrát dobývat; činili tak jen kvůli přítomnosti ruského loďstva, které stále ještě skýtalo hrozbu výpadů vůči námořní přepravě posilových jednotek a vojenského materiálu přes Žluté moře a Koreu pro hlavní bojiště rusko-japonské války, v oblasti mandžuského Liao-jangu (rus. Ljaojanu). A tak 10. srpna dopoledne I. Tichooceánská eskadra opustila pobřežní vody před Port Arturem a vyplula na jihovýchod, v naději, že se probije Korejským průlivem na Japonské moře… Japonské loďstvo, kotvící tou dobou nedaleko Port Arturu, vyplutí zachytilo a po poledni se k ruské eskadře přiblížilo na bojovou vzdálenost. Bitva, která pak začala, měla dvě fáze – v první Rusové přesilové japonské divize jakž tak vymanévroval, a také druhá pro ně začala nadějně, ba jevilo se, že eskadra se brzy dokáže skrýt v noční tmě, jenže když v podvečer byl nadvakrát zasažen můstek vlajkové lodi CESAREVIČ, kde ztratil život starší „flagman“ eskadry Vitgeft, a jeho zástupce k-adm. Uchtomskij nevymyslel nic lepšího, než eskadru obrátit zpět k Port Arturu… Velitelé několika lodí však Uchotomského signál nerespektovali a veleli k pokračování průniku, když ne do Vladivostoku, tak aspoň do některého neutrálního přístavu – těmi nejbližšími byly britský Wej-haj-wej a německý Tsingtau na Šan-tungu a čínská Šang-haj… Jednou z lodí, která se po bitvě snažila Japonům uniknout, byl malý chráněný křižník NOVIK – díky senzačním referátům v tehdejším tisku o jeho bojové aktivitě námořní bojovník už takřka legendární. V knize „Port Artur III“ jsem mu věnoval tuto kapitolu.
POSLEDNÍ DNY KŘIŽNÍKU NOVIK
 |
| Paluba NOVIKU |
Když se křižník pod velením kpt. 2. st. barona M. F. Šulce vymanil za zádí ASKOLDU z denního boje, měl jen minimální škody a šest zraněných. Až před 19. hodinou, kdy už NOVIK spěl k jihu, dopadly na loď tři granáty (zřejmě z JAKUMÓ) - sice nezpůsobily velké škody, ale zabily dva muže a dalšího zranily… Bylo velkým štěstím posádky křižníku, že Japonci se nadále zaměřovali hlavně na ASKOLD - flagmana oddílu křižníků. K němu se NOVIK hodlal co nejvíc přiblížit – jeho rychlost činila 24 uzlů… Okolo 20:30 hod. už Japonci ani na ASKOLD, ani na NOVIK nestříleli. Tehdy však začaly na křižníku potíže se stroji – přehřívaly se chladiče, poté, co byla proražena nádrž s technickou vodou a do kotlů museli napouštět slanou, trubky v kotlích se rychle zanášely, spotřeba uhlí neúměrně stoupala… Problémy nevyvolal předchozí boj, nýbrž skutečnost, že NOVIK byl už šest měsíců v nepřetržité službě, většinou v bojové pohotovosti... Kapitán Šulc tedy nechal můstkovým reflektorem signalizovat na ASKOLD žádost o svolení snížit rychlost, ale ASKOLD neodpověděl, a tak NOVIK poslušně pokračoval v úplavu vlajkového křižníku… Jenže po půlnoci už byla situace ve strojovnách a kotelnách kritická. Šulc znovu nechal signalizovat na ASKOLD, zda může snížit rychlost, a jelikož se opět nedočkal odpovědi, dal zastavit stroje. Okolo 1:30 hod. se ASKOLD a NOVIK vzájemně ztratily z dohledu.
NOVIK stanul. Když pak rozebrali přehřáté chladiče, našli v nich prorezivělé, děravé trubky a nánosy řas, které lodní pumpa nasála s mořskou vodou… Chladiče dali jakž takž do pořádku a NOVIK se opět dal do pohybu, ale s kotli byly stále potíže – selhal jeden, pak druhý…, nad ránem pátý (z dvanácti). Křižník musel znovu zastavit a v kotelnách horečně pokračovaly opravářské práce…
Ráno se nedaleko objevil křižník DIANA (Liven), s nímž plul torpédoborec GROZOVOJ (Brovcyn). Lodě se přiblížily a jejich velitelé si vyměnili informace – DIANA a GROZOVOJ směřovaly do Šanghaje, Šulc sděloval, že NOVIK dopluje do Tsingtau, nabere uhlí a vyrazí do Vladivostoku. Velitelé lodí si popřáli mnoho štěstí, pokřikující posádky si zamávaly na rozloučenou a lodě se opět rozdělily…
Zpráva, že ruská eskadra a japonské loďstvo spolu 10. srpna odpoledne svedly bitvu a že některé ruské lodě po prohraném boji unikly, přišla do Tsingtau - německého přístavu v kolonizované enklávě na východě Šan-tungu - následujícího rána z Wej-haj-weje. Proto když se 11. srpna v 16:40 hod. na signálním stožáru u vjezdu do přístavu objevila vlajka, že k přístavu pluje ruská válečná loď, kde kdo spěchal na pobřeží, aby na vlastní oči viděl „poražence“. Tou lodí byl torpédoborec BESŠUMNYJ, ale za ním se blížil ruský křižník. Lidé ve východním přístavu napínali zrak… Ano, byl to malý NOVIK, o němž i sem týden co týden docházely skvělé zprávy a jenž se stával legendou rusko-japonské války! Dav na nábřeží (prý) mával a volal „vítejte“ a „sláva“… V 17:25 zakotvil BESŠUMNYJ, v 17:45 hod. NOVIK, načež se kpt. Šulc nechal dovézt na břeh, aby jednal s místními úřady o možnosti doplnit uhlí a provést nejnutnější opravy lodi. Nebyl čas – podle mezinárodního práva měl NOVIK sice možnost využívat veškerých zařízení přístavu a doplňovat uhlí, ale jenom po 24 hodin (šlo o finančně náročné záležitosti, které dodatečně hradil Petrohrad). Hrozilo také, že se před přístavem objeví japonské lodě a znemožní Rusům odplout… Opravy na lodi začaly už kolem 18. hodiny, a ihned po svolení velitele základny ve 21 hod. začala překládka paliva z německého uhelného parníku; maximální zásoba uhlí na NOVIKU činila 500 t, ale bylo možné přibrat ještě uhlí v pytlích, asi 10 t… Mezitím připlul do Tsingtau rozbitý CESAREVIČ. Šulc se dozvěděl, že Vitgeft byl skutečně zabit, že admirála Matuseviče a kapitána Ivanova se zraněními čeká převoz do místní nemocnice a že na lodi převzal velení kpt. 2. st. Šumov, ale na obrněnec jen poslal zprávu, že ráno NOVIK vypluje a pokusí se prorazit do Vladivostoku. Jinak však nechal velitel NOVIKU v přístavu rozšířit, že křižník popluje do Šanghaje… Kvůli spěchu NOVIK do 3:30 hod. nabral jen 250 t uhlí, takže asi 100 t uhlí do maximální zásoby chybělo. Také opravy nebyly dokončeny, neboť zejména s ohledem na možnou přítomnost Japonců bylo třeba co nejdříve Tsingtau opustit.
 |
| NOVIK |
Krátce po 4. hodině 12. srpna začal NOVIK vyplouvat z rejdy Tsingtau, vyprovázen jen pozdravy z CESAREVIČE a z nábřeží pohledy několika konzulárních úředníků a civilistů... Jakmile byl křižník na moři, zamířil k jihu, a teprve když kopce kolem Tsingtau zmizely za obzorem, křižník otočil na jihovýchod. Na čas se za ním prostor zavřel – NOVIK plul, neznámo kam… Kapitán 2. st. baron M. F. Šulc věděl z nedávných porad Výboru admirálů a velitelů lodí, že Japonci drží v Korejském průlivu silnou eskadru kvůli eliminaci činnosti vladivostockých křižníků, proto byl po bitvě 10. srpna a následné zastávce v Šanghaji ku doplnění uhlí rozhodnut pokusit se protáhnout svůj křižník do Vladivostoku nikoliv Korejským průlivem (délka plavby 1140 mil), nýbrž kolem východního pobřeží Japonska a pak buď Cugarským průlivem mezi japonskými ostrovy Hokkaidó a Honšú (2270 mil), nebo Kunaširským průlivem, či Jekatěrinským průlivem a La Pérousovým průlivem mezi Hokkaidó a Sachalinem (2510 mil). Ve velení křižníku sice panovaly pochybnosti, zda při umenšené zásobě uhlí a s nouzově opravenými kotli a stroji NOVIK zvládne plavbu, která - pokud Japonci křižník neobjeví - mohla trvat až týden, ale převažoval názor, že podaří-li se mu převzít uhlí z některé zadržené lodi, udrží-li se v technickém provozu kotle a stroje a popluje-li křižník nejmenší ekonomickou rychlostí, pak loď cestu zvládne. S tímto předsevzetím svého velení NOVIK opustil 12. srpna ráno Tsingtau. Plavba na jihovýchod probíhala dobře – Japonci křižník neobjevili, takže 14. srpna NOVIK šťastně od jihu obeplul ostrov Tanegašima (dn. Tanega-shima, jižně od Kjúšú) a podél japonského pobřeží se úspornou 10uzlovou rychlostí vydal západním prostorem Tichého oceánu k severovýchodu, ke vzdálenému ostrovu Mijakešima (dn. Miyjake-jima, náleží ke skupině ostrovů ležících před Saganským zálivem, v oblasti s hustou sítí plavebních tras, v jehož hloubi je Tokijský záliv). Ale už dalšího dne začaly z kotelen a strojoven přicházet znepokojující zprávy – praskaly trubky v kotlích, těsnění parovodů podfukovala, chladiče se znovu začaly přehřívat, ve strojích tlouklo a lodní trup rozechvívaly vibrace. K tomu, aby si NOVIK uchoval rychlost 10 uzlů, bylo třeba spalovat stále více uhlí, takže jestliže při normální funkci kotlů a strojů a úsporné rychlosti křižník spotřeboval 35 tun paliva za 24 hodin, nyní činila spotřeba 58 t/den. Šulc tedy rozhodl, že NOVIK bude pokračovat na dva stroje, a třetí se bude opravovat, po skončení opravy se zapojí a bude se pracovat na jiném. Stalo se a skutečně se pak podařilo spotřebu uhlí snížit na 50 t/den, což ale i tak byla kritická hodnota. Proto se v topeništích začalo spalovat vše, co se dalo pozbýt a hořelo, byť k tomu bylo třeba přiléval olej. Spotřeba uhlí pak klesla na 36 t/den, i tak však bylo zřejmé, že se plavbu křižníku nepodaří prodloužit. A byl tu ještě jeden problém, o němž Rusové zatím nevěděli. NOVIK poté, co se stočil na severovýchod a plul podél východního ústí průlivu Bungó (mezi ostrovy Kjúšú a Šikóku), byl spatřen a identifikován ze vzdáleného japonského parníku. Zpráva o výskytu a pohybu ruského křižníku se dostala až do hlavního námořního štábu v Tokiu, načež jeho náčelník admirál S. Itó poslal depeši veliteli odřadu pancéřových křižníků admirálu H. Kamimurovi, aby ke stíhání ruské válečné lodi vyčlenil dva chráněné křižníky s přiměřenými parametry. Byly určeny: zánovní, velký dvoukomínový ČITOSE s děly 2x 203 mm, 10x 120 mm, 12x 76 mm, s rychlostí až 21 uzlů, a nový, ale menší, tříkomínový CUŠIMA, s děly 6x 152 mm a 10x 76 mm a rychlostí 20 uzlů. Proti zchromlému NOVIKU s 6 děly ráže 120 mm věru velká přesila, stačil by jen ČITOSE… Křižníky měly z Korejské úžiny přeplout Japonské moře a na NOVIKA čekat buď u Cugarského průlivu, nebo u La Pérousova průlivu – podle upřesňujících zpráv.
16. srpna se před NOVIKEM objevil britský parník CELTIC. Rusové na něj vyslali inspekční oddíl, ten ale neshledal důvod, proč by měl být parník konfiskován nebo potopen. CELTIC byl tedy propuštěn. NOVIK plul dále, nyní už zhruba k severu… Avšak z parníku CELTIC šla těsně před jeho zadržením zpráva, která potvrzovala přítomnost ruského křižníku u východního pobřeží Japonska a udávala, že Rus pluje k severu rychlostí 10 uzlů. V hlavním námořním štábu v Tokiu pak propočítali, že NOVIK se pravděpodobně v noci 18./19. srpna pokusí proplout Cugarským průlivem. Proto v Hakkódate byly 17. srpna malá místní flotila a pobřežní baterie uvedeny do pohotovosti a u ostrova Óšima u západního ústí Cugarského průlivu zakotvily ČITOSE a CUŠIMA.
 |
| Potopený NOVIK |
Jenže japonský odhad byl špatný!! Šulc se po setkání NOVIKU s parníkem CELTIS obával, že Japonci zmobilizují své síly v oblasti Cugarského průlivu, proto vedl křižník k severoseverovýchodu, aby se skrze Kunaširský průliv (mezi Hokkaidó a Kunaširem nejjižnějším z Kurilských ostrovů) protáhl na Ochotské moře… Průlivem NOVIK skutečně proplul, a to už v noci 16./17. srpna, a ráno 17. srpna míjel maják na mysu Širotokó, který měl telegrafické spojení s Hakkódate. Rusové o majáku sice věděli, ale doufali, že jej minou ještě za tmy, anebo že moře tou dobou pokryje mlha. Nestalo se – z majáku ruský křižník spatřili. Následovala telegrafická zpráva, jež se přes Hakkódate dostala do hlavního námořního štábu v Tokiu, a odtud pak šel rozkaz opět přes Hakkódate křižníkům ČITOSE a CUŠIMA, aby se ihned přesunuly k La Pérousovu průlivu.Rusové však měli náskok, neboť jednak než se zpráva z majáku změnila v rozkaz a ten dospěl na oba křižníky, uběhly dvě hodiny, jednak od Kunaširského průlivu k La Pérousově je to asi 220 mil, od ostrova Óšimy přes 350 mil. Takže kdyby měl NOVIK o několik desítek tun uhlí navíc a dokázal zvýšit rychlost na aspoň na 13 uzlů, proplul by La Perousovým průlivem dříve, než by k němu dorazily ČITOSE a CUŠIMA, a pak zamířil k některému přístavnímu městečku v Přímoří – Samarze, Sobolevce, Amgu…, kde už by se pomoc našla. Jenže! Uhlí docházelo a NOVIK byl nucen zamířit k jihu Sachalinu - do zálivu Aniva, kde ležel Korsakovsk - uhelná stanice, ubohé svahovité rybářské městečko s blátivými ulicemi, roubenými baráčky, s necelými dvěma tisícovkami obyvatel a starou pevností… Tam v sobotu 20. srpna v 6 hod. NOVIK zakotvil. Pro místní obyvatelstvo to byla událost, ba křižníku na uvítanou zahrála na nábřeží vojenská dechovka. Ale i posádka křižníku byla nadšena, že po deseti dnech stojí zase na ruské půdě, navíc pod kopci nad Korsakovskem, pokrytými rozkošně se zelenící přírodou jižního Sachalinu…. Tedy - naložit uhlí, znovu vyplout, ztratit se na severu Japonského moře, modlit se za zdar plavby… a pozítří může být NOVIK v bezpečí „Petrohradu“ Dálného východu - Vladivostoku.
Místní velitel, plukovník I. A. Arciševskij, o připlutí křižníku NOVIK do Korsakovsku telegraficky informoval vojenského velitele ruských vojsk na Sachalinu, generálporučíka M. N. Ljapunova, a ten zprávu postoupil do Vladivostoku, odkud směřovala přes pracovní stůl místodržitele Alexejeva v Mukdenu do Petrohradu, a tam se dostala nejen na hlavní námořní štáb, ale dokonce i k carovi. No konečně! Od vyplutí z Tsingtau 11. srpna ráno se NOVIK zase objevil!!... Zpráva obsahovala i poznámku místodržitele, že po naložení uhlí křižník „bude pokračovat do Vladivostoku“.
 |
| Dělo v polním postavení |
Nakládka uhlí začala už v 9:30 hod., a nebyla jednoduchá – bylo třeba palivo dopravit z břehu na lodice, převézt je ke křižníku, z lodic dostat na palubu a odtud do uhelných jam. Posloužily k tomu koše, pytle, ba i vědra a kdejaká jiná nádoba, hlavně, aby bylo uhlí na palubě co nejdříve. Pomáhali nejen místní vojáci, ale i obyvatelé včetně žen a dětí, a přes veškeré vypjetí všechny neopouštěla dobrá nálada, tím spíše, že nepřítel se na obzoru neobjevoval… Okolo 14:30 hod. však začala radiotelegrafická stanice křižníku zachycovat nesrozumitelné vysílání, jistě komunikaci nepřítele. A ten byl zřejmě silný, neboť kdyby se blížila jedna jeho loď, takováto komunikace by nepřipadala v úvahu! Šulc rozhodl: „Okamžitě přerušit nakládání a připravit loď na boj!“ Už jen málo chybělo, aby měl NOVIK zase dost uhlí (u břehu čekaly už jen dvě lodice)… Chvíli trvalo, než kotle – funkčních bylo jen sedm z dvanácti! – začnou dodávat páru a stroje se rozduní…, ale nedlouho po 16 hod. NOVIK odkotvil a opustil přistav.
ČITOSE a CUŠIMA se ráno toho dne nacházely v La Pérousově průlivu. Velitel ČITOSE a zároveň velitel oddílu T. Sakeiči přikázal veliteli křižníku CUŠIMA, aby jeho loď prozkoumala kotviště u Korsakovsku, zatímco ČITOSE bude křižovat tak, aby buď zachytil průnik nepřítele křižníku průlivem, anebo aby stačil doplout na pomoc křižníku CUŠIMA, pokud se ten dostane do boje. … Velitel CUŠIMY, kapitán S. Takeó, nechal zvýšit rychlost a loď se od ČITOSE vzdalovala…
Přeš 17. hod. muži na pozorovacím stanovišti v koši na stožáru NOVIKU japonský křižník uviděli. Považovali jej za loď NIITAKA, který už znali, neboť se několikrát objevil před Port Arturem, zatímco novoučký CUŠIMA (sesterská loď NIITAKY), zařazený v březnu do 4. divize křižníků, v boji ještě nebyl; proto ohlásili: „Vidím křižník typu Niitaka.“
Na křižníku CUŠIMA ohlašovala radiotelegrafická stanice směrem ke svému druhu, ČITOSE: „Vidím nepřítele a zaútočím.“ V 17:05 hod. byly lodě od sebe vzdáleny asi 33 kabelů, přičemž původně CUŠIMA plul poměrně blízko břehu od mysu Krylova, tedy směrem k severu či severoseverovýchodu a zabraňoval tak NOVIKU přímý výpad k jihu, jímž by nejrychleji unikl na volné moře… Až když byly lodě na dohled, jal se CUŠIMA stáčet doprava, neboť i Rusové přecházeli na paralelní kurs – na východ.
Velící důstojníci NOVIKU se shromáždili okolo velitelské věže pod předním můstkem a co chvíli se některý dalekohledem podíval na nepřítele. „Niitaka? Kde se tady vzal?... Je silnější a rychlejší než my… Když si udržíme rychlost, mohli bychom mu proklouznout… Určitě není sám, někde bude mít zajišťovací křižník…“ Kapitán Šulc rozhodl: „Otočit na východ, paralelně s nepřítelem, připravit se k boji!“ NOVIK zvýšil rychlost na dosažitelné maximum, což bylo pouhých asi 17 uzlů.
Boj začal v 17.10 hod., téměř současně z obou stran.
CUŠIMA zaujal souběžný kurs a odpověděl děly levé strany. Jeho granáty zprvu přelétaly, ale pak už se přibližovaly k NOVIKU. Důstojníci přešli do těsné velitelské věže, tvořené ovšem jen 30mm pancířem… Palebná převaha Japonců byla už od počátku souboje patrná - projektily boční salvy šesti 152mm děl CUŠIMY měly úhrnnou hmotnost 210 kg, projektily boční salvy šesti 120mm děl NOVIKA jen 88 kg. Aby tedy ztížil nepříteli zaměřování, Šulc velel krátkodobé změny kursu, takže vzdálenost mezi loděmi činila 28 až 33 kabelů; to sice snižovalo pravděpodobnost zásahu z japonské strany, zároveň však ztěžovalo míření vlastním dělostřelcům. Přesto už v 17.20 hod. dostal NOVIK těžký zásah, do zádě, pod pancéřovou palubu, tedy pod vodní čárou, načež voda zaplavila oddělení kormidlového stroje. Následovaly další trefy, které poničily zadní můstek a porazily či rozbily ventilační roury s deflektory nad strojovnou, přičemž byli dva muži zabiti a další zraněni. A když pak praskly trubky v dalších dvou kotlích a rychlost křižníku klesla o čtyři uzly, bylo jisté, že NOVIK bojuje naposledy. Posádka se však nevzdávala a z děl, která byla použitelná, dávala ránu za ránou…. Okolo 17:35 hod. inkasoval NOVIK dva zásahy pod vodní čáru na zádi, záď klesla a voda zalila už i místnosti nad pancéřovou palubou včetně důstojnického klubu… Pak přestaly pracovat další dva kotle, a NOVIK byl v kritické situaci. S 250 tunami vody v břichu navíc, se zanořenou zádi a náklonem se ztěžka otočil k břehu a směřoval zpátky do Korsakovsku. K údivu Rusů však i CUŠIMA vybočil z paralelního kursu k jihu a přestal pálit. Když se obracel k ruské lodi zádi, bylo patrné, že i on je nakloněn na levý bok a zřejmě špatně poslouchá kormidlo, neboť loď podivně měnila směr… NOVIK ještě několikrát vypálil od levého boku, ale jakmile vzdálenost činila 5 mil, rovněž přestal střílet. Pak se ztěžka potácel k přístavu, neboť kormidlový systém nepracoval a bylo třeba křižník řídi pomocí strojů.
V 18:20 hod. NOVIK zakotvil asi pět mil od Korsakovsku a asi dvě míle od břehu, a velitel Šulc dal rozkaz jednak k přeloďování zraněných, jednak k opravám - loď měla nejméně deset vážných zásahů, z toho tři pod vodní čárou a jeden blízko ní, čluny byly většinou rozbité, můstky a nástavby pobořené a rozmlácené, náklon lodi činil asi 10°… Šulc přesto doufal, že posádka dá křižník jakž tak do pořádku, takže v noci NOVIK bude znovu moci vyplout, aby se pokusil protáhnout tentokrát Cugarským průlivem, kde jej zřejmě Japonci nebudou očekávat…
Zatímco přístavní a nepoškozené lodní čluny převážely dva mrtvé a sedmnáct zraněných (dva z nich zemřeli později), z paluby na zádi námořníci svrhávali lekážní plachty a ucpávali průstřely pod vodní čárou. Dařilo se, načež začaly pracovat lodní pumpy a voda ze záďového podpalubí se potrubím vracela do moře. Jenže když se pak NOVIK ještě více přiblížil k břehu, asi na půl míle, jedna z ucpávek se strhla o dno rejdy a voda se znovu hrnula do zádi… Posádku jímalo zoufalství, tím spíše, že jeden z průstřelů pod vodní čárou na zádi se nyní nedal ani nouzově opravit – byl v místě styku pancéřového skosu s lodním bokem, a náprava si žádala práci v suchém doku. Kotle zůstaly z poloviny vyřazené a jelikož kotelní mužstvo už nemělo ani prostředky, ani síly je opravit, NOVIK by se mohl po moři sotva plahočit; kdyby jej objevil nepřítel, nedokázal by křižník manévrovat… Přesto opravy pokračovaly celou noc, ale když se ráno ukázalo, že lodní pumpy nedokázaly odsát vodu ze zatopených zadních oddělení a NOVIK má záď stále o metr níže, bylo rozhodnuto. „Pánové, jelikož je náš křižník za tohoto stavu neopravitelný a neschopný další plavby a boje, nezbývá než jeho statečnou posádku převést na břeh a loď potopit otevřením kingstonů,“ uzavřel večerní poradu se svými důstojníky Šulc, a dodal: „Po válce bude možné loď vyzvednout a třeba pak Rusku ještě poslouží.“
Už za tmy, okolo 22. hodiny, se na přístavních člunech začalo z křižníku převážet na břeh vše, co mělo nějaký význam, včetně děl a munice, a na lodi zůstalo několik mužů. Ti pak otevřeli kingstony a na posledním člunu se vzdálili, aby ještě chvíli loď pozorovali… NOVIK začal klesat. Okolo 23:30 hod. se trup téměř zcela ponořil, avšak opřel se o dno a naklonil, takže z vody vystupovala část vrchní paluby s nástavbami, komíny a stožáry… Loď, která za války tolik prospěla Tichooceánské eskadře a stala se populární v celém západním světě, zůstala rozbita a opuštěna.
Konec však ještě nebyl. CUŠIMA hlásil na ČITOSE, že v boji utrpěl škody a že NOVIK má sklon na záď a odplul k pobřeží. Jevilo se, že boj není rozhodnut respektive NOVIK může za noci znovu vyplout a pokusit se o průnik… ČITOSE tedy ještě v noci zamířil ke Korsakovsku.
Osvětluje moře třemi pátracími reflektory, jejichž záře byla patrná i z Korsakovska, hledal ČITOSE ruského soupeře. Našel jej - poblíž mysu Enduma, ve vzdálenost čtyř mil, trčel z vody napolo ponořený trup, tři příznačné komíny a stožár, prázdné davity… Okolo lodi byly čluny a parní barkasa. Ač bylo zřejmé, že NOVIK je potopen a že se u lodi zřejmě konají záchranné práce (ty však už skončily), ČITOSE zahájil palbu a začal se přibližovat k pobřeží. Ze vzdálenosti asi míle pak pálil i na přístav; granáty poškodily téměř dvacet domů a mj. zasáhly kostel, ale naštěstí nebyl nikdo zabit ani zraněn. Zčásti potopený NOVIK dostal zásahy do komínů a stožáru, byl poničen zadní můstek, znovu probita vrchní paluba i boky…
21. srpna dopoledne se japonské křižníky objevily před Korsakovskem znovu – jejich velitelé chtěli mít jistotu, že NOVIK už nevypluje… Podívaná na vrak je uspokojila. Okolo 13. hodiny zmizely ČITOSE a NIITAKA za obzorem a mířily k Hakkódate, pak na jih, aby se znovu připojily ke 2. flotile admirála H. Kamimury – do Korejského průlivu doplul CUŠIMA 27. srpna a ČITOSE o den později. Ale už 22. srpna vyšel císařský výnos, v němž mj. byly CUŠIMA a ČITOSE chváleny. Adm. Kamimura odpověděl frází: „Úspěch křižníků ČITOSE a CUŠIMA u Korsakovsku náleží Nejvyššímu císaři.“
Téhož dne Rusové pohřbili na břehu nedaleko mysu Enduma čtyři mrtvé námořníky z posádky NOVIKA, téhož dne také dostal zprávu o zničení křižníku místodržitel Alexejev v Mukdenu, a postoupil ji do Petrohradu. Hlavní námořní štáb s jejím zveřejněním otálel, ale když na druhý den přinesly tiskovou agenturní informaci britská Reuter a německá Wolf, musela přiznat tuto ztrátu i petrohradská Admiralita.
Větší část posádky křižníku NOVIK (7 důstojníků a 264 námořníků) šla pěšky do více než 500 km vzdáleného Alexandrovska na severu Sachalinu. Odtud ji převezl parník TUNGUZ do Nikolajevska na Amuru, načež plula na říčním parníku CESAREVIČ do Chabarovsku, aby tam nastoupila do vlaku a odjela do 600 km vzdáleného Vladivostoku. Většina z těchto mužů pak zamířila po Sibiřské dráze do Ruska… V Kronštadtu byli „novikovci“ převedeni na lodě II. Tichooceánské eskadry… Ti, kteří zůstali v Korsakovsku (28 námořníků pod Šulcovým velením) s kanóny ze svého křižníku, utvořili tam dělostřeleckou jednotku o dvou bateriích obrany jižního Sachalinu.
Po roce a Rusy prohrané válce Japonskem byla mírovou smlouvou podepsanou v americkém Portsmouthu jižní část Sachalinu Rusku odejmuta a předána Japonsku. Tak se Japonci dostali i k částečně potopenému křižníku, vyzvedli jej a odvlekli do základny Sasebó. Tam prošel opravou, dostal nové kotle a nová děla a v r. 1906 byl zařazen do císařského loďstva jako SUZUJA. V r. 1908 byl znovu přezbrojen, ale pět let nato jej vrchní námořní správa vyřadila a nechala rozebrat.
Vyprávění o křižníku NOVIK však plní stránky knih, časopisů a webů dodnes
Дорогие друзья, с этого момента вы можете прочитать блог на других языках. Там в левом верхнем углу TRANSLATE (ПЕРЕВЕСТИ) окно, где вы введите язык (ruština).
