NAPOLEON A DRAK TEMERAIRE

Možná si po chvíli čtení řekněte, co mě to popadlo, mám ale rád pohádkové příběhy, fantasy literaturu a knihy, které si pohrávají s alternativní historií, či na skutečné historii budují děje naprosto fantaskní, a ke všemu ještě miluji draky. Co má ovšem drak společného s Napoleonem? V tomto případě mnohé, neboť jde o bájnou nestvůru z románové fantasy série americké autorky Naomi Novik, kterou napadlo psát o čase napoleonských válek úplně jinak. Představte si, že v té době krom pozemních a námořních sil existovaly i síly vzdušné, představované draky! Drak se líhne z vejce, a když vystrčí hlavičku ze skořápky, bude věrně oddán tomu, koho spatří jako prvního. Britský námořní důstojník Will Laurence má to štěstí, že dobude francouzskou loď, a smůlu, že na ní najde dračí vejce a je u toho, když se drak vylíhne. Pro Laurenceho to znamená přelom, neboť z důstojníka lodí Jeho Veličenstva (HMS; His Majesty Ship) se musí stát důstojníkem dračích vzdušných sil (HMD, His Majesty Dragon), což je v armádní hierarchii, jak fabuluje autorka, postavení ponižující. Okřídlené bájné zvíře dostane jméno Temeraire (které znamená Smělý stejně jako Nerozvážný) a jak roste, zjistí se, že je to drak největší a nejvzácnější, doslova císařský, jehož vejce putovalo až z Číny jako dar samotnému Napoleonovi... To samo o sobě plodí další problémy, byť v prvním svazku (Drak Jeho Veličenstva) jen naznačené, neboť Napoleon se pokouší o invazi do Anglie (pochopitelně i s nasazením vlastních dračích letek) a odražení jeho útoku je líčeno stylem, k němuž Novikovou bezpochyby inspiroval slavný film „Battle of Britain“. Další svazek (Nefritový trůn) vede Laurenceho i Temeraira do Číny a válčí se tu pramálo, zato ve svazku třetím (Dračí pomsta; těžko říci, proč se českému vydavateli nelíbil původní titul „Black Powder War“) se drak i jeho jezdec vrátí právě ve chvíli, kdy Napoleon zahajuje roku 1806 válku s Pruskem. Ze vzduchu tak vidíme bitvu u Saalfeldu a Jeny, odletíme do Berlína a odtud prcháme až do obleženého Gdaňsku... Slavkov je tu zmíněn jen mimochodem, v krátké pasáži, kdy rakouský důstojník Eigher Laurencemu vypráví o útoku na Pratecký kopec: „Nechal nás, ať se chvíli bavíme šarvátkami na pravém křídle, až jsme vyprázdnili náš střed. Pak se objevil: patnáct draků a dvacet tisíc mužů...“ Pro ilustraci ona věta postačí... Čtvrtý svazek (Říše slonoviny) se odehrává v Africe, leč závěr přesunuje Noviková do Francie a Laurence se tu osobně potkává s císařem Francouzů. Pátý, dosud nepřeložený (Victory of Eagles) se točí kolem nové invaze do Anglie a Laurence brání Londýn, leč ve svazku šestém a zatím posledním (Tongues of Serpents) musí s Temerairem prchnout až do Austrálie...

I když se na první pohled zdá, že jde o směs módních Eragonů, okořeněných alternativně-historickými romány ve stylu Harryho Harrisona či Harryho Turtledova, do nichž se přimíchá něco z Forestova Hornblowera či Patricka O´Briena, je „Temeraire“ sympatický drak a příběhy o něm se čtou jako oddechová literatura víc než dobře. Noviková v závěru některého ze svazů napsala, že se v reáliích opírala o „Campaigns of Napoleon“ D. Chandlera a o „History and Atlas of the Napoleonic Wars“ dvojice Espozito/Elting. To je poněkud málo a na bitvě u Saalfeldu či Jeny, z nichž mohla vytěžit mnohem dramatičtější popis (jenže který francouzský drak by pak odrazil Temeraira a pomohl Guindeyovi zabít prince Louise Ferdinanda?), je to hodně znát. Pokud jde o Napoleona, vystupujícího především ve čtvrtém svazku, vykreslila jej zcela v duchu amerického pojetí (což znamená zčásti ve stylu amerického historického velkofilmu, zčásti v duchu obrazu, podávaného americkými středními školami, tedy nevalně).

Zbývá podotknout, že v českém jazyce vydalo čtyři svazky „Temeraira“ renomované nakladatelství Argo, což samo o sobě značí, že jde o dobré knihy, a že mnohem víc zjistíte na autorčiných stránkách www.temeraire.org (prolink je opět v kliknutí na nadpis). Dodávám, že Noviková učinila cosi, co se často nestává. První díl („His Majesty Dragon“) uvolnila a lze jej stáhnout ve formátu -pdf na http://www.suvudu.com/freelibrary/; jako pocvičení v angličtině a oddechovka v letních měsících je to milý dárek.

MEISSONIEROVA NAPOLEONSKÁ EPOPEJ

Když jsem měl poprvé čas zamířit do pařížského Musée d´Orsay, chtěl jsem mnohem víc než „Snídani v trávě“ vidět Meissonierův obraz „1814“. Představoval jsem si monumentální plátno rozměrů Gérardova „Slavkova“, na zdi však visel olej na dřevě o rozměrech 51,2 cm na 75,6 cm! Stanul jsem v obdivu a vychutnával… Tehdy jsem netušil, že mistr, který patřil ve druhé polovině 19. století mezi nejoblíbenější francouzské malíře a poté byl kritikou zatracen jako relikt akademismu, věnoval napoleonské tematice ještě několik dalších děl. Což o to, podobnou tématikou se zabývalo nesčetně umělců, jediný Meissonier však do ní vložil cosi víc. V jeho pojetí totiž nejde o pouhou, byť mistrovskou ilustraci historické scény, ale o atmosféru, náladu a dobu. Podobným způsobem ostatně maloval Raffet, i jeho však Edouard Meissonier (1815 až 1891) myšlenkově předstihl. Narozdíl od předchůdců (např. Grose, Gérarda), žáků (Detailla) či následovníků (de Neuvilla) nepojímal Meissonier válečnou scénu jako konkrétní situaci, ale jako syntézu a charakteristiku období. Inspiroval se tehdy vyšlým, populárním a neobyčejně čtivým mnohasvazkovým dílem Adolpha Thierse „Histoire du Consulat et de l´Empire“. Základní Thiersova teze zní zhruba takto: „Bonaparte byl úspěšný, dokud byl spojen s revolucí, národem a armádou. Jakmile se od revoluce odklonil, vyvýšil se nad národ a spěl k pádu.
Pokusím se tuto tezi dokumentovat na pěti dílech, jimž říkám Napoleonský cyklus (třebaže oficiálně do něj patří jen dvě či tři). Současně je seřadím nikoliv podle doby vzniku, ale podle chronologie událostí na nich zobrazených.

Le Matin de Castiglione (1890)
„Castiglionské ráno“ je olej na dřevě o rozměrech 0,87 x 1,39 m, nedokončená studie k zamýšlenému monumentálnímu obrazu, dnes v majetku muzea v Moulins. Měla by zachycovat ráno 5. srpna 1796, z konkrétní události ale nevychází. Vprostřed se žene Bonaparte na koni, před ním jedou guides, generála provází suita (druhá postava vpravo představuje Duroca). Vojáci s klobouky na špicích bodáků a pod trojbarevným revolučním praporem Prvního konzula nadšeně zdraví. Je to kompozice revolučního elánu, pohybu, nadšení a nositelem toho všeho se stává aktivní Bonapartova skupina v popředí. Bonaparte je tu mladý vítězný symbol revoluce, přehlíží své vojáky s mladickým elánem a je takřka jedním z nich.

1805, Cuirassiers avant la charge (1878)
„Rok 1805, Kyrysníci před útokem“, olej na dřevě (rozměry neznám), dnes ve sbírkách Musée Condé v Chantilly u Paříže. Je to zvláštní, klidná a monumentálně perspektivní kompozice 12. kyrysnického pluku. Třebaže vročena do doby slavkovského tažení, nevychází opět z konkrétna, jen je symbolizuje. Sebevědomí kyrysníci čekají na povel, někteří krotí netrpělivé a nervózní koně, jeden sejmul přilbu a upravuje podbradník, otáčejí se po sobě nebo sledují velitele eskadron a pluku před sebou. Bojový šik se táhne do ztracena, před nimi jen zoraná brázda pole. Vpravo za nimi se přesunuje dělo. Napoleon zdánlivě chybí, skrývá se však spolu se štábem v miniaturních figurkách v úpatí kopce pod vsí v pravém rohu. Je to obraz síly Grande Armée, vrcholu úspěchu a vítězství, kyrysníci jsou hráz a neporazitelná síla, armáda Francie, která nedávno vynesla Bonaparta k císařské koruně…

Octobre 1806, Iéna
„Říjen 1806, Jena“ se jmenuje další obraz, který Meissonier už nedokončil. Známý je z leptu Julese Jacqueta (Bibliotheque Nationale, Paris). Hlavní motiv tvoří Napoleonův triumf, přičemž kontrast s Castiglionským ránem bije do očí. Na návrší Napoleon na bělouši, vedle něj a za ním suita, většina se otáčí k divákovi zády. Vlevo vpředu leží tělo bavorského vojáka, první odraz přeměny národní Velké armády v mezinárodní. Na pozadí se ženou masy kyrysníků do útoku, i jim jsou vidět jen záda. Napoleon je nepřehlíží, jenom přihlíží! Jemu je vidět do tváře, má ostrý profil jako z medaile, neosobní, nezúčastněný, nad věcí i davy. Ti, co jedou do útoku, už nejsou druzi ve zbrani, jen malí vojáčci velkého vojevůdce.

1807, Friedland
Nejambicióznější Meissonierův obraz, akvarel a kvaš na papíře (1888) má impozantní rozměr 1,448 x 2,527 m. Nalézá se ve sbírkách The Metropolitan Museum of Art v New Yorku. Hýří uniformami kyrysníků (trysk koní studoval mistr podle rozfázovaných fotografií koňských skoků), gardových jízdních myslivců, gardových pěších granátníků. Kyrysníci se ženou tak, že pověstné Vive l´Empereur je z kompozice doslova cítit. Je to obraz zbožnění velkého vojevůdce vojáky. Vše se pohybuje, doba kypí, letí a kvasí. Císař stojí na vrcholku i na vrcholu vojenského Olympu, vlevo od něj je Lannes, na levém okraji císařské suity stojí Bessieres.

1814, Campagne de France
„Rok 1814, Francouzské tažení“, je nejznámější Meissonierův obraz. Rozměry, materiál i umístění jsem uvedl v úvodu. Často bývá reprodukován s chybným názvem jako 1812 či Ústup z Ruska, k tomu svádí ponurá zimní atmosféra. Jde však o atmosféru bitev u Vauchamps, Champaubert, Arcis… Nejedná se o obraz porážky, jak je někdy nazýván, ale zarputilé snahy vzdorovat, ubránit se, i když vidina porážky se hlásí. V popředí jede na bělouši Napoleon, je první a osamělý, na co všechno myslí s bičem v ruce a zachumpaný do šedivého pláště? Na osud, prohru, pokoření Francie a pád dynastie nebo kalkuluje a kombinuje další fázi tažení, které bylo po taktické stránce mistrovské? Dívá se, ale jako by nechtěl vidět, je ponořený sám do sebe, začíná být osamělý… Vzadu se táhnou unavené kolony, za císařem jede Ney, zatím ještě věrný a s rukou sebevědomě vtisknutou do boku. Pokud je v akci, nemyslí na to, co bude zítra. To Berthier na kraji obrazu (což je historicky nespravedlivé) už vybočuje z řady (na obr. 5, který je výřezem, není tato figura vidět). Po Neyově levém boku jede neochvějný, leč ustaraný Drouot, vedle něj Flahaut.

Zbývá dodat že obrazy vylíčený příběh Napoleonova vzestupu a pádu chtěl Meissonier završit kontrapunktem. „Erfurt, 1810“, měl vystihovat "císaře nad králi", čas, kdy na Napoleona čekali monarchové starých rodů a dveřníci je ohlašovali plnými tituly i jmény. Když přicházel Napoleon, býval ohlášen jen prostým a navýsost pyšně vyzývavým Empereur. Měla to být pýcha moci a izolovanosti ode všech, i od nejurozenějších. A pak měl přijít obraz s názvem „1815, Bellerophon“, zachycující ne izolovanost, ale izolaci a osamělost. Byla by to silueta na palubě britské válečné lodi HMS Bellerophon, hlídaná britskými vojáky, kolem pustý oceán. Padlý velikán, plující na poslední ostrov…

VIVE L´EMPEREUR

Když moje žena odlétala loni na podzim do Austrálie a ptala se, co mi má krom klobouku z klokaní kůže přivézt (ochránci přírody ať se nepohoršují, klokan je tam zvířátko hodně přemnožené), přál jsem si, ať mi vyfotografuje a přiveze, budou-li prodávat reprodukci, napoleonský obraz. Ne ledajaký, ale jeden z nejslavnějších, který namaloval Édouard Detaille (1848-1912), žák slavného Meissoniera, aktivní účastník války 1870 a vynikající malíř militarií, precizní detailista, který dělal čest svému jménu i učiteli. Plátno o rozměrech 376 x 445 cm (což je impozantní velikost) namaloval roku 1893 a představil je na salonu v Paříži, konaném v duchu názvu "Kouzlo tradice". Dílo tehdy koupila "Art Gallery of New South Wales" v australském Sydney, čímž plátno putovalo k protinožcům, kde je pochopitelně dosud. V uplynulých letech prošlo dosti náročnou restaurací; starší fotografie dobře zachycují, jak bylo v místech za trubačem zkrakelované a místy se i odlupovalo. Nese název "Vive l´Empereur!" a podtitul "Útok 4. husarského v bitvě u Friedlandu, 14. června 1807" Připadá mi případné je připomenout, neboť právě nedávno měla bitva výročí (připočteme-li Marengo a Waterloo, je těch výročí v půli června nějak mnoho)... Je vám tento obraz povědomý? Ano, byl použit na přebalu Marbotových "Pamětí", které vydal před pár lety Leon Křížek...
Pokud jde o moji choť, vskutku přivezla oboje, klobouk i reprodukci, přičemž prohlásila, že Umělecká galerie Nového Jižního Walesu je krásná a Detailleho plátno v ní nejkrásnější, čímž mi udělala dvojnásobnou radost. Pokud by vás zajímaly jiné militaristické sbírky, je zde i "The Defence of Rorke´s Drift" od Alponse de Neuvilla (což je jiný slavný malíř-militarista, Francouz, který proslul emotivními plátny z prusko-francouzské války jako jsou "Poslední náboj" či "Boj o hřbitov v Saint-Privat"); v případě obrazu v Sydney jde o slavnou epizodu z anglo-zulské války, známou ze skvělého filmu "Zulu" (neplést si se "Zulu Down"). Prolink na zmíněnou galerii najdete opět v kliknutí na nadpis příspěvku...

POLÉVKA NAPOLEONSKÝCH VOJSK

Jak už jsem poznamenal v článečku o kuřeti Marengo, je vaření velmi v módě a i já chci přispět se svojí troškou do mlýna, byť je to recept spíše pro Babicu než pro Itala v kuchyni. Příručky pamatují na vše a jedna napoleonská přinášela recept, kterak nejlépe uvařit „soupe“, polévku, spíše vývar, což byla tekutina, tvořící hlavní potravu vojáků nejen Napoleonových, ale i jiných armád. V čase dovolených a prázdnin obsahuje navíc recept řadu postřehů pro táborníky, trampy, skauty a jinou chasu… Musíte ovšem přesně dodržovat postup obsažený v „Manuel d´Infanterie ou résumé de tous les reglements, decrets, usages, renseignements propres a cette arme. Ouvrage renfermant tout ce que doivent savoir les sous-officiers“, díle (jak hlásá podtitul) obsahujícím vše, co musí znáti poddůstojníci. Vyšlo u Magimela v Paříži roku 1808 a celé je najdete na www.austerlitz.org (prolink je opět v nadpisu článku).

„Vodu, která se lije do kotlíku, je třeba odměřovat po jednom litru (jedné pintě) na každý čtvrtkilogram (půllibru) masa: necháme ji vřít na prudkém ohni, aby rychle zpěnila, pak var zmírníme a přidáme osm gramů (dva kusy) soli. Přidáme zeleninu, jaká právě roste, jednu či dvě hodiny předtím, než vyndáme maso. Když se vařilo pět či šest hodin a z vývaru zbyla pětina, namáčíme do něj chléb a necháváme kotlík na ohni až do poslední lžíce, aby vývar nevychladl.

Přijde-li rozkaz vyrazit, aniž jsme stihli polévku uvařit, musí voják maso uvařit napůl, aby o ně nepřišel a aby zabránil zkažení, nebo, jestliže ani na to není čas, je přeudí, tj. vystaví hustému dýmu.

Pokud chceme za dlouhého obléhání či na dlouhé cestě využít kosti, lze zkusit následující postup. Sebereme kosti, které se vařily s hovězinou či jiným masem včera, či kosti, které nepřišly do kotlíku, a rozdrtíme je v moždíři k tomu určenému. Když jsou na kaši, rozprostřeme ji po něčem, co je jako kastrol z bílého železa a má díry jako cedník; toto se nazývá diafragmou. Diafragmu [česky porézní stěnu] ponoříme do hrnce naplněného vodou a při vaření postupujeme jako při přípravě polévky z masa. Půl kilogramu (jednu libru) rozemletých kostí vaříme ve čtyřech litrech (asi čtyři pinty) vody, tj. zhruba v množství vody, jež je třeba na dva kilogramy (čtyři libry) masa. Po šesti hodinách stejného vaření a rychlém zpěnění získáme tři litry dva decilitry bujónu (tři a půl pinty) a s tím i půl libry výživné usazeniny z kostí. Tento vývar se při chladnutí pokryje šedesáti gramy (dvěma uncemi) tuku, který lze použít k přípravě zeleniny; váha vařených kostí klesne na polovinu a získaný bujón se kvalitou rovná vývaru, jaký by poskytly čtyři libry masa.

Při vaření zeleniny je klíčový výběr vody, v níž vaříme. Lze-li, musíme používat vodu tekoucí, průzračnou, bez zápachu a rozpouštějící mýdlo. Přednost dáváme vodě říční a dešťové před vodou pramenitou či rybniční; studny používáme jen tam, kde je půda vápenatá. Rozděluje-li se na tažení zelenina sušená, která se pomalu vaří, špatně nabývá a zůstává tvrdá, tkví příčina v kvalitě užité vody; je-li příliš vápenatá, nedokážeme ve vaření uspět.“

Dobové litografie Christiana Fabera du Faur, württemberského účastníka tažení do Ruska 1812, nechť jsou vám inspirací k vytvoření ohniště. Příjemnou zábavu během šesti hodin vaření a dobrou chuť…