MICHEL NEY ANEB POZDRAV Z PAŘÍŽE

Pro ty, kteří mi psali, kam se v Paříži vydat, mám jeden napoleonský tip, pro mne osobně velmi emotivní a pro turisty dosti neznámý: pomník zhruba na místě popravy maršála Michela Neye, vévody Elchingenského a knížete Moskevského. Zastřeleného "Nejstatečnějšího ze statečných" rehabilitoval až král Ludvík Filip roku 1831 a vláda tzv. druhé republiky rozhodla roku 1848 o pořízení sochy, kterou měl vytvořit Francois Rude, jinak autor proslulého reliéfu "Marseillaise" na pravé straně Arc de Triomphe (při pohledu z Champs Elysées). Odhalena byla až roku 1851, kdy už Francii vládl "malý synovec velkého strýce", tedy Napoleon III. Tento císař měl na Neye obdobný názor jako Napoleon I., slavnosti se nezúčastnil a celý projev vyzněl poněkud rozpačitě, neboť rusovlasý maršál zůstal "persona non grata" jak pro Bourbony, tak pro Bonaparty. Socha tu nicméně je i s impozantním podstavcem, na němž najdete ze stran vytesána jména všech bitev, jichž se "Rougeaud" zúčastnil; je to neuvěřitelný počet. Trochu se schovává pod stromy na konci Boulevard Saint-Michel, kde se k němu připojuje Rue d´Assas, a nejrychleji se sem dostanete linkou RER, z níž vystoupíte na stanici Port-Royal. Mnohem příjemnější je ovšem jít Lucemburskými zahradami až na jejich nejzazší konec směrem k Observatoire... To místo stojí za návštěvu nejen z pietních důvodů, neboť Auguste Rodin, jiný slavný sochař, tvrdil, že krásnější sochu v Paříži nezná...

"KÝM JE PRO VÁS NAPOLEON?" PODRUHÉ

V půli května jsem zde položil otázku: „Kým je pro vás Napoleon?“
Teprve při čtení vašich velmi smysluplných odpovědí mi docházelo, jak velice různorodé názory mohou být. Slíbil jsem, že po čase napíšu i ten svůj, což jsem dělat neměl, protože to vůbec není jednoduché.
Vlastně bych odpověď rozdělil na dvě části.

První část mi velice splývá s dobou a atmosférou koaličních válek, s časy barvitými, plnými dramatických událostí, příběhů, prožitků i emocí, přičemž nejde ani o romantický, ani o romantizující pohled. Z tohoto úhlu je Napoleon ztělesněním velké epopeje, což ovšem neznamená, že bych chtěl něco nekriticky glorifikovat. Přiznávám, že tuto dobu miluji, že mám své oblíbené příběhy, postavy a memoáry...

Druhá část je sám Napoleon a odpovědět nelze ani krátce, ani snadno. Můj postoj k němu se vyvíjel a obdiv k němu časem střídal kritičtější pohled. Čím déle se jeho osobností zabývám, tím více inklinuji k sokratovskému „Vím, že nic nevím“. Pochopitelně mě nejvíce zajímá Napoleon vojevůdce, leč i to je problém, o kterém existují stovky knih. Generál Bonaparte byl bezesporu vojenský génius a tuto genialitu si uchoval hodně dlouho, minimálně do přelomu let 1806 a 1807. Pak se zvolna mění on i soupeři. On žije z podstaty své geniality a protivníky podceňuje , oni se od něj učí. Dlouze by se dalo mluvit i o změně charakteru armád, o výzbroji, taktice, ale to sem nyní nepatří. Jsem přesvědčen o tom, nač upozornil už York von Wartenburg: Napoleon-státník a Napoleon-vojevůdce si zhruba od polského tažení začínají překážet, jeden střídavě omezuje druhého. Pokud jde o státníka, musel bych odlišit vnitřní a zahraniční politiku. Tu druhou charakterizuje neukojitelná expanze, na čemž nic nemění fakt, že mu válku většinou vyhlašovali jiná. Do jisté míry tento postoj zdědil z revolučního myšlení a v samotných základech není podle mne rozdíl, zda se jednalo o vývoz revoluce či univerzálního císařství. Vnitřní politika představuje trochu jinou věc, byť s celým systémem souvisí. Napoleon uzavírá éru revoluce, po letech zmatků zemi stabilizuje a dává jí řád, což je nejvíc patrné v letech 1800 až 1804. Jenže pak začíná kolotoč dalších válek, který zemi vyčerpává. Občas si kladu otázku, co by se stalo, kdyby napoleonské války skončily u Tylže, nebo ještě dřív, po Slavkovu? Co by přinesla redukce armády, onoho obrovského válečného stroje, který vynesl Napoleona k moci? Neznamenala by taková demobilizace vznik nespokojenosti, vzrůst opozice a nové vnitropolitické zápasy? Takto by se dalo pokračovat dál náboženskou otázkou, koloniemi, soupeřením s Británií, francouzskou ochranářskou politikou, nerovnoprávným postavením satelitních spojenců, atd.
Měl bych tyto řádky uzavřít, než se v nich ztratím! Jak to ale formulovat co nejjednodušeji? Napoleon je pro mne velkou osobností, která procházela přirozenými proměnami v závislosti na změnách postavení a okolnostech. Bonaparte a „mladý“ císař představují vůdčí postavu, která vyvádí zemi z krize i ze zmatků, stabilizuje určité vymoženosti Francouzské revoluce a Francii přetváří v republiku střední majetných vrstev, přičemž jí získává velmocenské postavení. Napoleon už vnucuje Evropě svou představu uspořádání, přesněji francouzské dominantní postavení, čímž nutně vzbuzuje nepřátelství., což znásobuje jeho dynastická politika, protěžující klan Bonapartů. Do jisté míry se ocitá v pohybu v kruhu, neboť jej vynesly na trůn vojenské úspěchy a armáda, se kterou musí jednat jako s privilegovanou vrstvou. Jistěže je ve velké míře absolutistickým vládcem, který se nechává omezovat jen tím, co sám vytvořil (Code Napoleon, senát, atd.) a k liberálnímu císařství jej donutí až jaro 1815, kdy je příliš pozdě... V téhle době je člověkem, u nějž se vlastní představy a ideje dostávají do stále většího rozporu s realitou; v tom je možná největší problém. Není to nic nového, podobný osud potkal mnohé velikány, kteří vystoupali tak vysoko, že odtud pro mraky a inverzi už neviděli dolů...
Takže jsem místo odpovědi dal nanejvýš podněty, která, jak doufám, vás přimějí k tomu, abyste ve svých názorech pokračovali a třeba i oponovali...

KAREL TOMAN, MALÍŘ A GRAFIK (27. 2. 1931-2. 10. 2000)

Myslím, že poprvé jsem se s kresbami a ilustracemi Karla Marii Tomana setkal v "Egerských hvězdách", románu o jednom obléhání pevnosti v Uhrách v čase tureckých válek. Pak jsem je vídal v časopisech jako byl "Československý voják", "Zápisník", "ABC", v Jiráskových "Vojenských povídkách" či v Grimmelshausenově "Simplicissimovi" a autor těch obrázků se pro mne stával legendou. Jeho napoleonské karty, pohlednice s vojáky od Slavkova či vystřihovánky vojáčků v "Abíčku" patřily k těm inspiracím, skrze něž jsem podvědomě mířil k Napoleonovi... Pak, po mnoha letech a v době, kdy jsem překládal Marbotovy "Paměti", mě na jedné vernisáži v Chodovské tvrzi přítel (a vydavatel Marbota) Leon Křížek Karlu Tomanovi představil. Stál jsem před člověkem, který pro mne byl legendou, a než mi to mohlo dojít, už jsme byli v jiném světě, mezi napoleonskými jezdci, jejich příběhy i historkami, které znal stokrát lépe než já. V jeho ateliéru na Žižkově, kam mě pozval, jsme poprvé nevěděl, na co se dívat dřív, zda na barevné ilustrace k "Černému dni na Bílého hoře" Dušana Uhlíře, které právě tvořil, nebo na hřbety stovek knih, většinou militarií, kde ležel unikát vedle unikátu. "Tohle si musíte přečíst," povídal a sáhl pro nádherném vydání Parquinových memoárů s Myrbachovými ilsutracemi z roku 1890. Už věděl, že píšu knížku o poslední Napoleonově bitvě a vytáhl vzácné "Waterloo" od Carla Bleibtreue, jednu z nejdůkladnějších věcí, které o tomto střetu vznikly. Odjížděl jsem od něj s batohem knih, za čas se vracel pro další a díky jemu jsem objevoval kouzlo memoárů mužů jako byli váleční malíři Albrecht Adam či Faber du Faur, rakouský rytmistr Grueber, saský kyrysník Meerheim a mnozí další. Nebýt jeho Bogdanovičových "Dějin vlastenecké války", Caulaincourtových, Funckových, Peterových, Wohlzogenových a jiných pamětí, nemohl bych tehdy knihu o Napoleonově tažení do Ruska napsat. "A tohle znáte?" říkával, sahal do regálů a přesně věděl, kde co leží... Otevřel mi neuvěřitelný zdroj a také, alespoň si to myslím, svoje srdce... Pak mi půjčil vojenskou knihu, kterou měl asi nejraději, "Avant-postes de la cavalerie legere" generála de Bracka, drobnou věc, která mě doslova okouzlila. Přemlouval Leona Křížka (pro jehož knihu "Pod císařským praporem" tehdy dokončil neuvěřitelnou sérii barevných ilustrací vývoje uniforem habsburské armády), ať on vydá a já přeložím Parquina a Bracka; to první jsme mu splnili, byť se toho nedožil, to druhé ne... V létě roku 2000 jsme se domlouvali, že namaluje pár pérovek k hlavám knížky "Rok 1812: Napoleonovo ruské tažení". Na podzim letěl do Sýrie, jeho dávným snem bylo vidět Krak des Chevaliers a další křižácké hrady. Volali jsme si těsně před odletem, domluvili datum schůzky, až se vrátí, ještě říkal, že mi namaloval saské kyrysníky Garde du Corps a von Zastrow. Už jsme se neviděli. Přiletěl 2. října ze své křižácké výpravy, přistál, v odbavovací hale Ruzyně mu ale puklo srdce... Když mi tu zprávu Leon Křížek zavolal, položil jsem sluchátko a chvíli brečel jak malej kluk...
To, co uměl, snad připomenou dvě pérovky rakouských husarů od Slavkova, otištěné ve fracouzském časopise "Vivat Hussar", a kolorovaná kresba maršála Neye ze soukromé sbírky.

VINCENNES, NAPOLEON, ATD

K tomuhle příspěvku jsem si našel hned několik důvodů. Předně je na jedné fotografii ze současné Paříže vidět modré nebe, to abyste nezapomněli, jak v deštivých dnech jara 2010 vypadá. Další příčiny jsou už napoleonské a trochu souvisí i s mým psaním.
Předně musím říci, že jde o Chateau de Vincennes, turisty pomíjenou monumentální památku na východním okraji centra Paříže, přesněji o opevněný areál, jemuž vévodí jeden z nejnádhernějších a nejmohutnějších středověkých donjonů v Evropě, navíc nedávno pečlivě opravený a přístupný (pokud nechcete přímo do něj) zcela volně.
Vstupte do brány a představte si jaro roku 1814 i generála Daumesnila, zdejšího guvernéra, kterého ruský důstojník právě vyzývá, aby spojencům největší arzenál ve Francii vydal. U Wagramu tento muž přišel o nohu, má místo ní protézu, a parlamentáři pyšně (jako na přiložené romantické malbě) odpovídá:
„Rakušané mě připravili o nohu. Řekněte jim, ať mi ji vrátí, nebo přinesou jinou. Do té doby vám radím, abyste se stáhli z dostřelu mých děl, nechcete-li ochutnat, co dovedou!“
Pokud příběh slavného Daumesnila, řečeného Dřevěná noha, neznáte, je v mé knize „Má krev patří Napoleonovi“, kterou loni vydala MOBA.
V hradním příkopu na straně směrem k parku můžete spatřit (viz foto) prostý, jakoby ulomený sloup s vytesaným latinským nápisem „Hic cecidit“. V překladu „Zde zemřel.“ Je to emotivní připomínka popravy vévody d´Enghien, zastřeleného za Bonapartova mlčenlivého a vědomého souhlasu jedné noci v roce 1804 tak, jak ukazuje obraz.
Jeho osud opět najdete v mé knize „Sňatky se smrtí“ o které jsem se na tomto blogu zmiňoval.
Vincennes mimo jiné tvořilo vděčnou exteriérovou kulisu k romantické „love story“ o Napoleonovi a Josefíně, která v těchto týdnech běží, tuším, na Primě, a k níž se v nejbližší době vrátím.
Pro milovníky „Tří mušketýrů“ a jejich pokračování podotýkám, že v donjonu Vincennes si na počátku „Po dvaceti letech“ tropil vévoda de Beaufort šprýmy z kardinála Mazarina a nakonec mu odtud uprchl...
Pro vás, kteří jste mi psali o svých dojmech z Paříže, dodávám, že v sobotu, kdy to turisty u Notre Damu, Sacré Coeur či Tour d´Eiffel přímo přetéká, je zde doslova božský klídek...