SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (19)

Madame du Barry a Ludvík XV. (Benczúr)

MADAME DU BARRY

Ještě minutku, pane kate…

"Už od oběda onoho 22. dubna 1769 se zdálo, že celá Paříž vyrazila z městských zdí směrem na jihozápad ke královskému sídlu Versailles. Koňmo i pěšky, v lehkých koleskách či vznešených kočárech, každý podle svých možností a stavu, se davy hrnuly sledovat událost dlouho očekávanou a mnohokráte odloženou.

Teprve včera po návratu z lovu se Jeho Veličenstvo Ludvík XV. rozhodlo, že nazítří večer se bude pro jednu jedinou osobu konat u dvora prezentace. V sálech a zámeckých zahradách i po nádvoří přecházeli urození, za zámeckými mřížemi a v městě při trase z hlavního města se tísnili prostí, všichni jen proto, aby viděli představení paní du Barry králi:

Tentokráte ve Versaillích... otevřely se u příležitosti presentace madame Dubarryové všechny dvéře, všechny svíce byly rozžaty a všechna jejich nádhera byla vystavena na odiv. Armáda zvědavců z příslušníků vyhladovělého a ubohého lidu, který však kupodivu rychle zapomínal na svou bídu a hlad při spatření všeho toho lesku, obsadila celé náměstí d'Armes i celé avenue de Paris. Zámek, z jehož oken proudilo mocné světlo, byl jako v ohni...," líčí Dumas onu velkolepou událost v půli druhého dílu "Josefa Balsama".

Představení ? Král přece znal hraběnku delší dobu, velmi intimně a důvěrně, neboť tato mladá žena vzbudila ve starém panovníkovi vyhaslý oheň a nebývalou vášeň. Etiketa však platila i pro krále. Prezentace před vladařem znamenala povýšení pouhé milenky na favoritku a oficielní metresu. Dávala jí netušenou moc a záruky: právo nebýt zapuzena od dvora, účastnit se královských cest, bydlet v jeho blízkosti, přijímat audience ministrů a velmožů i vyslanců, navštěvovat příslušníky královy rodiny a mnohá další, za nimiž se skrývala moc i vliv.

Paříž však nevzrušila pouhá ceremonielní událost. Za prezentací paní du Barry bylo mnohem víc. Onoho dne se hrálo o moc dvou vlivných skupin. Zdaří-li se prezentace, bude du Barryová vládnout. Nezdaří-li se, zůstane nejmocnějším mužem po králi ministr vévoda de Choiseul. Za oběma skupinami se skrývaly dvě koncepce moci. Paní du Barryová měla tu smůlu, že proti Choiseulově liberálnější politice se s ní spojili ti, kteří hlásali konzervativní pojetí moci krále z Boží milosti.

Rituál vyžadoval, aby hraběnku představila králi "kmotra", vysoce urozená dáma. Dík dvorským intrikám králových dcer se žádná z velkých dam neodvážila dosud králově milence tuto službu prokázat. Nikdo nechtěl své jméno spojit s "tou holkou z ulice". Podařilo se sice za spoustu peněz přesvědčit starou hraběnku de Béarn, ta se však vzápětí zalekla a váhala.

Všichni se soumrakem 22. dubna čekali, zda "kmotra" necouvne znovu. Po boku krále stál starý maršál vévoda de Richelieu a stěží zakrýval rostoucí znepokojení. Vsadil na kartu paní du Barry a teď on i Ludvík XV. čekali na spásnou zprávu o příjezdu té, kvůli níž se velké divadlo připravovalo.

Vévoda de Choiseul, také v těsné králově blízkosti, byl minutu od minuty viditelně spokojenější. Král nadějně popošel při hluku, který sem dolehl od zámecké brány.

"Sire", vzal mu náladu Choiseul, "to je lid, který se ze všech stran seběhl, aby viděl příjezd madame du Barry, když už nemůže být u přijetí, jakého se jí od Vašeho Veličenstva dostane."

"Ach, je již po všem," pravil Ludvík XV., kývaje hlavou, "je již po všem. Teď již nepřijde." Král řekl poslední slova zcela šeptem, ale kolkolem vládlo tak velké ticho, že je slyšeli skoro všichni přítomní..., pokračuje román.

Určená hodina dávno odbila. Král hleděl z okna do tmy. Nic! Každým okamžikem se už musel odhodlat prezentaci zrušit. Choiseul doslova zářil. Náhle Richelieu z výklenku okna ve tmě rozpoznal livreje a blížící se kočár.

"Sire, to je madame du Barry", vykřikl. "Je připravena vstoupit, dáte-li k tomu pokyn!".

Pak ze rozevřely dveře a hned krůček za hraběnkou de Béarn vplula králova milenka do sálu:

"To není žena, to je víla," pravil vévoda z Richelieu... Byla přímo čarokrásná, skvoucí, bez zvláštní okázalosti a její účes byl rozkošný. Kráčela sálem vedena jsouc za ruku hraběnkou z Béarnu... Přicházela v slavnostní toaletě, které dámy té doby ne nadarmo říkaly "bitevní zbroj". Zářila diamanty od krále v ceně sto tisíc franků, nádherným účesem, dík jemuž málem celé vystoupení zmeškala, i šarmem a krásou, která jí získávala obdiv i u největších nepřátel.

Kdo byla ta žena s nejplavějšími a nejsametovějšími dlouhými vlasy, vlnícími se v prstýncích jako kučery dítěte, s modrýma očima a hnědým obočím, stále mírně přimhouřenými víčky, jemným nosíkem, roztomile vykrojenými ústy a pletí barvy "plátku růže spadlého do mléka"? Kdo byla favoritka, před jejímž portrétem prý Voltaire řekl:

"Originál byl stvořen pro bohy!"

"Jeanna de Vaubernier, později mamselle Lange a konečně, milostí svého dřívějšího chráněnce Dubarryho, hraběnka Dubarryová...," prozrazuje Dumas o jejím původu - a hrubě se mýlí! Nebylo konec konců divu.

Madame du Barry už byla dávno po smrti a historikové se stále nemohli shodnout na jejím původu. Až spisovatelé bratří de Goncourtové našli matriční zápis, v němž se říkalo, že dne 19. srpna 1743 se Anně Béqusové řečené Quantiny narodila ve Vaucouleurs dcera Jeanne.

Anna se vydala s malou Janou zcela bez prostředků do Paříže a našla zastání u finančníka Dumonceaua, který jí obstaral místo u slečny Frederiky, své milenky. Janu dali do kláštera Sainte-Aure, kde za její výchovu zaplatili v naději, že tak bude uchráněna morálních nástrah dospívání. Ctihodné sestry za čas poslaly malou svěřenkyni, ze které se klubal pěkný čert, k matce raději zpět...

Anna Béqus či Béquis v té době žila na hromádce se zběhlým mnichem jménem Gomard a slečna Frederika ji vyhnala. Celkem správně se domnívala, že Janina matka jejímu milenci donáší. Malá Jana se tedy stala dítětem pařížské ulice. Otčím Gomard na její roztomilou tvářičku upozornil starou a šlechetnou paní Lagardovou, jejíž syn se ovšem do patnáctileté dívenky zamiloval. Následkem čehož byla Jana vyhozena a ocitla se bez střechy nad hlavou.

Ctnost se ve dnech, kdy nebylo co jíst a kde spát, stala hloupým luxusem. Jana se pod dívčím jménem slečna Lancon (což bylo jméno muže, za nějž se zatím její matka provdala) uchytila u módního obchodníka Labilla. Modistky byly v té době živé spíš z dárků od bohatších pánů než z bídné mzdy a štědří pánové zase nedávali své peníze jen za platonické projevy přízně. Jana prožila známost s kadeřníkem Lametem a pak se uchytila u madame Duquesnoy, majitelky veřejného domu a herny v ulici Bourbon. Tady učarovala hraběti du Barry.

Du Barry, šlechtic z okolí Toulouse, vůbec nebyl ten hrubián a primitiv z Dumasova "Josefa Balsama". Kdysi měl slíbeno místo pážete u králova dvora, s nástupem vévody de Choiseul k moci ale přišel o příznivce. Snil o dráze diplomata, spokojil se však s úřady, z nichž pramenily provize za armádní dodávky, což mu stačilo, aby vedl život podle svého vkusu. Hazardně hrál, měl menší harém a styky, které mu vynesly přezdívku Roué, což znamená Lišák. Jana se v jeho harému dostala na přední místo.

Jean du Barry se přiživoval i jako policejní donašeč a odhadl nesmírné možnosti Janiny krásy. Říkalo se, že přes den svou milenku používá jako pasák a v noci s ní spí. Mínění o schopnostech své společnice měl jistě vysoké, když začal pomýšlet na její umístění v posteli nejvznešenější. Snad jeho představivost vzbudil maršál de Richelieu, libertin, který občas zapadl do Lišákovy pochybné společnosti.

Potomku velkého kardinála uklouzlo, že od smrti markýzy de Pompadour nemá král oficiální metresu, že je přesycen a on, maršál, by uvítal, kdyby král našel stálou favoritku, s níž by bylo možné spojit síly. Du Barry musel Richelieuovi mnohokrát opakovat, že o takové dívce ví. Učinit s dívky neurozeného původu královu společnici, to byl i na světáckého vévodu silný tabák. Lišákova sebedůvěra ale nakonec maršála nakazila a jednoho dne de Richelieu prohodil:

"Nu což, navštívíme Lebela, možná jeho prostřednictvím jednoho dne tvoje oblíbenkyně získá všechny pocty Louvru."

Tak šílený nápad to zase nebyl.

Se smrtí markýzy de Pompadour zmizela pro dvůr oficiální favoritka a Ludvíkovi XV. v ní odešla přítelkyně, ministr i rádce v jedné osobě. Mnohé dámy by si pokládaly za čest usednout (nebo jen ulehnout) na uprázdněné místo. Paní d´Esparbés však pro přílišnou lehkomyslnost a indiskrétnost putovala do vyhnanství, paní de Gramont a de Maillé-Brezé upoutávaly znuděného krále jen krátce. V králově okolí začal "hon na favoritku", na nějž lid skládal posměšné kuplety. Dodat králi metresu ovšem znamenalo nadělat jmění a získat postavení.

Nikdo zatím neuspěl. Král, jemuž táhlo na šedesátku, byl sexuálně vyčerpán a přesycen dívenkami, které mu na jednu noc dodával komorník Lebel. Jeanne Béqus alias slečna Lancon (či Rancon) se měla stát jednou z těchto adeptek.

Svědectví o tom, kterak došlo k prvnímu setkání krále a jeho budoucí milenky, je několik. Nejpravděpodobnější se zdá, že se Lebel nechal přemluvit a uspořádal intimní večeři, na níž pozval Richelieua, du Barryho a několik slečen včetně Jany, jíž dal Lišák umělecké jméno slečna Lange. Víno teklo, Jana se chovala velmi živě a král prý vše sledoval špehýrkou, kterou Lebel pro podobné kratochvíle ze sousední místnosti pořídil již dávno, načež si pětadvacetiletou krásku na zítřejší večer objednal sám.

Jana se pravděpodobně v panovníkově loži nedala zaskočit ostychem a úctou jako urozené dámy, falešným studem, majestátem ani jistou vladařovou ochablostí, na které ztroskotaly její méně zručné rivalky. Králi prý dala oné noci okusit radovánek, které přes kvanta milenek Ludvík XV. dosud neochutnal. Což je pravděpodobné i s ohledem na fakt, že markýza de Pompadour měla ve svém postavení obrovské potíže s vlastní frigiditou a posledních deset let před smrtí královo lože nesdílela.

Král nejen že se Jany nenasytil za jednu noc. Okouzlila jej, chtěl ji znovu a zas. Věrný Lebel byl zděšen. Králi ji přivedl jako vdanou šlechtičnu a teď musel přiznat barvu, že jde skutečně jen o holku z ulice. Prý se pokusil svému pánu nedůstojnou známost vymluvit, rozlobený král ale komorníkovi pohrozil, že pokud nezmlkne, bude bit. Lebel z toho všeho dostal horečku, prudkou koliku a za pár dní zemřel...

Skandály samozřejmě začaly. Král večer co večer docházel ve svém parku do pavilónu, kde Jana čekala. Okouzlen jejím milostným uměním se svěřil vévodovi de Noailles, že podobné slasti dosud nezažil s žádnou z žen.

"To je tím, Sire, že jste nikdy nebyl v bordelu!" prostořece a výstižně odvětil vévoda.

Nebylo ovšem myslitelné, aby se žena Janina původu objevila v králově v blízkosti. Du Barry si věděl rady. Okamžitě ji provdal za svého bratra Guillauma, který podepsal, že nebude se svou chotí mít společnou domácnost. Při té příležitosti byl zfalšován i Janin rodný list, v němž se její neprovdaná matka stala ženou Jeana-Jacquesa Gomarda de Vaucouleurs a Jana sama byla o tři roky omlazena.

Králova milenka nyní měla manželský a šlechtický původ, ba co víc, byla vdána za šlechtice z dobrého rodu. přestěhovala se do apartmá nebožtíka Lebela a pak do druhého patra paláce Versailles, odkud vedlo nenápadné a nepovolaným nepřístupné schodiště až do králova soukromí.

Vyhráno tím zdaleka nebylo. Dvůr okázale hraběnku du Barry ignoroval, za královými zády ji pomlouval a tropil si šprýmy. Chtěl-li Lišák uchovat sobě vzestup a své bývalé milence postavení, musel dosáhnout oné prezentace, o které byla řeč na počátku. A to znamenalo překonat nejedno úskalí, přestože si král prezentaci u dvora přál.

Prvním problémem byla nutnost naučit se ve dvorském prostředí pohybovat. Tento úkol ležel na Jeanu du Barry, nyní vystupujícím jako Janin bratr, a na nejstarší z jeho tří sester, Claire řečené Chon.

Bylo to úsilí hodné profesora Higginse z "My fair Lady" a navzdory všemu se ještě mnohokrát mělo stát, že králova favoritka upadla do nástrah dvorských zlomyslníků, snažících se ji zesměšnit a všem připomenout její nízký původ.

U dvora v prvních krocích radil paní du Barry maršál de Richelieu, který s jejím vzestupem spojil své ambice.

Dál bylo nutno ještě zlomit odpor Madame Adélaidy a králových dcer, jakož i všemocného ministra de Choiseul. Ne že by králův ministr byl tak ctnostný, konec konců sám se převelice snažil umístit do králova lože a sedla favoritky svou sestru, problém byl ve faktu, že du Barryová nebyla z jeho tábora.

Otázka, zda se prezentace zdaří či nikoliv, by mohla zůstat jen pikantností v košilatých historkách na okraji "velké" historie, kdyby se za ní neskrýval zápas dvou politických koncepcí, dvou ideových táborů.

Vévoda de Choiseul patřil k těm, kteří navazovali na tradice jansenistů. Byl nakloněn reformě státu i církve, stranil Parlamentu a naslouchal filosofům generace Encyklopedistů a osvícenců. Choiseul, jakkoliv despotický a panovačný, byl schopen komunikovat s Voltairem a poučit se z La Mettrieho, Buffona či d´Alemberta.

Vévoda de Richelieu, který vzal postupně věc du Barryové za vlastní, byl spřízněn s člověkem opačným. Vévoda d´Aiguillon patřil ke stoupencům božského původu moci, feudální společnosti, monarchistické a náboženské tradice jakož i jezuitů.

Aniž za to krásné děvče z ulice mohlo, stalo se hlavním trumfem velmi konzervativní a zpátečnické mocenské skupiny. Zdařilou prezentací tato skupina zaznamenala první bod a Choiseul první ztrátu. Jeanne du Barry se stala "maitresse en titre" s právem na vlastní dům (rozuměj včetně vlastního dvora) a s penzí 1 200 tisíc franků.

Literáti vzápětí začali nové favoritce podlézavě dedikovat svá díla, ulice dál skládala posměšné rýmovačky a Choiseulovi příznivci vymýšleli jednu zlomyslnost za druhou. Celkem obvyklým žertem se stalo, že šlechtic přivedl do urozené společnosti z ulice děvku a představil ji jménem, které silně připomínalo zvuk jména královské milenky.

Du Barryová o tom všem věděla, neměla však pomstychtivost markýzy de Pompadour a všemu tomu se jen smála. Nevzrušovalo ji, když za zády slyšela výrazy "králova běhna" či "Burboňačka" a mnohem horší. Ve svém paláci pořádala zábavy, při nichž Ludvík XV. ožíval veselostí. Protivníkům posílala pozvánky na večeři s dovětkem, že ji král poctí přítomností. Etiketa v takovém případě nedovolovala dost dobře pozvanému neslušně odmítnout.

Nikdy se nezbavila "přírodních" návyků. Mnohokrát jí uklouzlo jadrné slovo či výraz z ulice. Při audiencích během ranního králova vstávání nejednou bez ostychu vyskočila z Ludvíkova lože v rouše Evině.Dumas to na konci prvního svazku "Josefa Balsama" líčí decentně:

Pružná jakoby hadí postava a nejdokonaleji plné formy, to bylo všecko, co madame Dubarryová ukazovala návštěvníkům svých ranních audiencí a co nepromeškal prohlédnouti si ani Jeho Veličenstvo Ludvík XV.,jemuž zasvětila své noci, neboť řídil se příslovím, že stařec nemá opovrhnouti ani drobtem, jenž se skulil ze stolu života.

Král vedle ní zapomínal na stáří. Část dvořanů se přidala na její stranu, někteří prospěchářsky, jiní upřímně okouzleni její krásou, uličnickými způsoby a přes mnohé nepěkné vlastnosti i bezpochyby dobrým srdcem. Neboť v králově favoritce nebyla špetka zloby, pomstychtivosti a vědomého intrikánství.

Vévoda de Choiseul ovšem nezapomněl. Dál platil pamfletáře a měl značnou zásluhu na reptání lidu, že du Barryová vysává bohatství státu a ničí vladařovo zdraví svou nevázaností i afrodisiaky.

Španělské mušky sice král užíval už dříve, dokonce je v čokoládových bonbónech tajně dával svým dvořanům či dámám a pak se bavil sledováním účinků, marnotratnost paní du Barry ale byla smutným faktem. Nový elegantní zámeček Luciennes, kočáry, livrejované služebnictvo včetně černouška Zamora, stály mnoho. Drahé toalety, šperky za statisíce franků a faktury na věci, o kterých mohla bývalá švadlenka jen snít, pohlcovaly značné sumy. K tomu přistupovaly slavnosti, divadla, bály, nakupovaná umělecká díla (některá velmi cenná, jako například Van Dyckův portrét krále Karla I.), náklady na údržbu parků, to vše v dobách, kdy finance monarchie zašívaly jednu záplatu druhou.

Stejně závažné bylo, že nevázané a chvílemi i vulgární zvyky královy metresy diskreditovaly božské ódium panovníkovy osoby, posvátnost rituálů Versailles a vše, co symbolizovalo nedotknutelnost monarchie. Není bez opodstatnění nadsázka, že madame du Barry byla prvním vpádem lidu do posvátného hájemství koruny, a že tento lid si o dvě desetiletí později přišel do týchž Versailles pro Ludvíka XVI. i Marii Antoinettu, aby je přes Tuilerie, Temple a Conciergerie dovedl až na popraviště na budoucím Place de la Concorde.

Hvězda ministra de Choiseul zapadala přes veškerá králova ujišťování o jeho nepostradatelnosti, Vévoda ještě stačil dovést do konce svatební smlouvu a následný sňatek králova vnuka vévody de Berry, budoucího Ludvíka XVI., s dcerou císařovny Marie Terezie, budoucí královnou Marií Antoinettou.

Svatba se konala v květnu 1770. Ještě předtím mladinká nevěsta spatřila poprvé krásnou a oslnivou dámu, kolem níž se točil dvůr i král.

"Kdo je ta pěkná dívka ? A jaké má místo u dvora ?" otázala se prý.

Ctnostný Dauphin, její ženich, zrudl a diskrétní vysvětlení museli habsburské arcivévodkyni podat jiní.

Z nezkušené rakouské princezny a nyní ženy následníka trůnu učinil de Choiseul i královy dcery nástroj svého opovržení vůči nenáviděné favoritce. Nedalo jim mnoho práce Marii Antoinettu zpracovat tak, že před královou favoritkou dávala najevo jen opovržení a ledový chlad. Ignorovala madame du Barry a odmítala s ní prohodit jediné slůvko. Prestižními scénami mezi Choiseulovou sestrou paní de Gramont a paní du Barry atmosféra u dvora jen houstla.

Vévoda d´Aiguillon začal du Barryovou, kterou jinak politika nezajímala, systematicky zpracovávat. Pod jeho radami králova metresa znovu a znovu Ludvíku XV. připomínala, kdo je příčinou a strůjcem všech nepříjemností. Nutno říci, že král, kterému později vyčítali stařeckou senilitu a erotickou závislost, dlouho odmítal Choiseulovo propuštění podepsat. A je pravdou, že bezprostřední příčinou vévodova pádu se stala jeho neopatrnost v politice vůči Španělsku i odpor parlamentní soudců proti králi, podnícený jeho sestrou.

Choiseul dostal od krále výmluvné varování. Ludvík XV. tehdy prohodil, že v zápasech favoritek s ministry vždy v minulosti zvítězily metresy. Vévoda pomyšlení na smír s du Barryovou nesnesl a na vánoce 1770 dostal od krále písemný rozkaz do dvou hodin opustit Versailles. Lid v nemilost upadlému ministrovi při jeho odjezdu na zámek Amboise tleskal.

Nářky i pozdravy ho provázely. Po zatarasené silnici protějším směrem uháněl poštovní vůz s takovou prudkostí, že nebýti nadlidského namáhání vozkova, byly by se zaprášení a zpocení koně srazili se spřežením páně Choiseulovým. Z kočáru vyklonila se hlava a stejně tak učinil i pan Choiseul.

Pan z Aiguillonu uklonil se hluboce padlému ministru, jehož dědictví hodlal převzíti. Pan Choiseul se opět ukryl ve voze, neboť jediná tato vteřina pokazila mu vavříny, jimiž byl věnčen při svém pádu.

Zatímco Dumasův i historický vévoda de Choiseul opouštěl Paříž, do ministerského křesla usedal vévoda d´Aiguillon, postrádající mnohé z Choiseulových schopností. Veřejné mínění přičetlo změnu du Barryové k tíži tím spíše, že mnohé nasvědčovala tomu, že d´Aiguillon je jejím milencem.

Mezi všemi bohatými, mocnými a hezkými mladíky, kteří se kořili Jeanně Vaubernierové, říká třetí svazek "Balsama" o minulosti madame du Barry, byl vévoda z Aiguillonu jedním z prvých. Ale snad že se vévoda neuchopil dobře té příležitosti, snad že mademoiselle Lange nebyla tak snadno přístupná, či snad náhlá láska králova rozdvojila tato srdce, pan z Aiguillonu nechal veršování...potlačil své vzdechy a odebral se do Bretaňska...

Válka klanů d´Aiguillonovým nástupem neskončila. Hraběnka nyní sklízela ještě okázalejší nevšímavost a pohrdání Marie Antoinetty a cítila to jako příkoří. Ludvík XV. projevil přání, aby jeho snacha prohodila k favoritce byť i je jediné slůvko.

"Nikdy s tou ženou nepromluvím!", dala se slyšet ta, které později budou nenávistně říkat "Rakušanka".

Král byl velice rozladěn, do jeho nejužšího rodinného kruhu zapadlo semeno nesváru, které mohlo mít i nepříjemné mezinárodní důsledky.

Francouzský vyslanec de Mercy-Argentenau dostal příkaz informovat ve Vídni Marii Terezii o paličatosti její dcery. Z Vídně putoval do Versailles nabádavý mateřský dopis velké státnice:

" Nesmíte se na du Barryovou dívat jinak než jako na dámu, přijatou u dvora a v králově společnosti. Jste jeho první poddaná a dlužíte dvoru příklad... slovo o šatech, o zbytečnosti, vás stojí tolik obličejů...?"

Marie Antoinetta, zaražená kategorickým matčiným přáním, povolila.

Scéna už byla připravena, král i dvůr informováni o diplomatické intervenci, čekalo se na ono jediné slůvko, které by prolomilo led pohrdání a dalo favoritce satisfakci. Dvě první ženy království už stály těsně vedle sebe, Marie Antoinetta už měla ono slůvko na rtech, když ji rozzuřená králova dcera odvlekla pryč. Zaskočená králova snacha se nezmohla na odpor.

Král poslal do Vídně velmi ostrou demarši. V Hofburgu z ní vyčetli, že v důsledcích je ohrožena rakousko-francouzská koalice, a to si Marie Terezie nemohla dovolit. Její vojska i diplomaté byli připraveni spolu s Pruskem a Ruskem zahájit dělení Polska. Císařovna měla nikoliv neprávem obavy, že Francie, tradiční polský spojenec, by mohla přijít k rozervání odsouzené zemi na pomoc.

Dne 1. ledna 1772 se Marie Antoinetta se svou suitou přiblížila k dvořany rovněž obklopené madame du Barry a prohodila:

"Dnes je ve Versailles mnoho lidí!"

Větší pozdvižení nezpůsobila později ani zpráva o pádu Bastilly. Dvořané běželi novinu ohlásit králi, Ludvík XV., radostí bez sebe, objal snachu, královy dcery plakaly zlostí, zpráva bleskem oblétla Paříž, diplomatičtí kurýři cválali do celé Evropy. Nic už nevadilo, že příště na favoritku Marie Antoinetta zase nepromluvila.

Paní du Barry byla silnější než dřív. Její protivníci se sice nevzdali, pokoušeli se králi vnutit za milenku kněžnu de Monaco, hraběnčino postavení ale už bylo neotřesitelné. Nutno říci, že madame du Barry tentokrát něco pomstychtivosti projevila a králi občas připomněla nevhodné chování snachy k jejímu švagrovi hraběti d´Artois i jiné nevinné flirty.

Král rychle stárl a madame du Barry se pokusila zabezpečit své postavení i do budoucna. Roku 1774 učinila kroky, které jí měly dovolit totéž, co se povedlo poslední metrese Ludvíka XIV., paní de Maintenon. S církevními kruhy začala konzultovat žádost o zrušení sňatku s Guillaumem du Barry. Následujícím krokem měla být svatba s dávno ovdovělým králem. Zdá se, že to byl spíš d´Aiguillonův nápad a byl odmítnut. K realizaci ostatně nezbýval čas.

Dne 27. dubna 1774 si po návratu do Trianonu šedesátiletý a erotickými excesy sešlý panovník postěžoval na bolesti hlavy. Odešel do pokojů paní du Barry, v noci si ale nechal zavolat prvního lékaře Lemonniera a ten konstatoval horečku.

Druhého dne krále převezli těch pár stovek metrů přes park do Versailles. Hraběnka zůstávala přes zjevnou nespokojenost dědice trůnu v králově blízkosti. Koncilium lékařů zahájilo léčbu tradičním zákrokem, pouštěním žilou. V sobotu 30. dubna se příznaky nemoci projevily zcela zřetelně. Diagnóza byla strašlivá: černé neštovice , jedna z nejobávanějších metel té doby.

U lůžka navzdory nebezpečí nákazy setrvaly královy dcery. Kolem umírajícího a většinou netečného starce propukaly poslední spory mezi klikou Ludvíkovy favoritky a jejími nepřáteli. Dne 3. května si dal panovník madame du Barry zavolat.

"Madame, daří se mi špatně a vím, co je třeba udělat... musíme se rozloučit. Jeďte du Rueuil k panu d´Aiguillon. Buďte ujištěna, že k vám stále chovám nejněžnější přátelství", řekl tiše ten, jemuž už se dávno Ludvík Milovaný neříkalo.

Hraběnka, ustrašena urážlivými a zlověstnými pohledy, které vyčetla ze všech tváří, spěchala, aby zmizela. Za hodinu byla mimo obvod Versailles, a vévodkyně z Aiguillonu, její vždy věrná a vděčná přítelkyně, zavedla v nemilost upadlou ženu do zámku Rueilského, který jí připadl dědictvím po velkém Richelieuovi, vypráví epilog k "Balsamovi".

Ještě týž večer se paní du Barry skutečně vydala na cestu. Ludvík XV. začal blouznit, pak se probral k vědomí a přál si svou milenku znovu vidět.

"Odjela...," vypravil ze sebe těžce, když jej informovali, že již opustila Versailles.

"Je třeba, abychom se také vydali na cestu..." dodal.

V tom krátkém čase docházelo k podivuhodným scénám:

Celý dvůr opustil kvapně palác korunního prince a ubíral se proudem do Rueil, kde bydlila favoritka... Tak tomu tedy bylo. Zůstane král na živu a je madame Dubarryová ještě královnou? Či zemře král a madame Dubarryová bude pouhou tupenou a proklínanou kurtisánou? Teprve 10. května po poledni král, jehož tělo se v důsledku nemoci za živa rozkládala, takřka všemi opuštěn, zemřel.

"Král je mrtev, ať žije král!" nesly se tradiční výkřiky sousedními sály, kde dvořané už zase obletovali Ludvíka XVI. a Marii Antoinettu.

"Milý pane Rousseau," pravil pak mladý muž, "madame Dubarryová ovdověla."

"Zítra bude vypovězena," pravil stařec. "S Bohem, pane Marate."

Prorocká slova, která si vymění filosof, jež revoluci otevřel cestu a muž, který bude jedním ze symbolů revolučního teroru, jsou posledními větami Dumasova "Josefa Balsama".

Hned prvním aktem nového vladaře Ludvíka XVI. byl příkaz, že se paní du Barry nikdy a pod žádnou záminkou nesmí u dvora objevit!

Žena, která vědomě nikomu nikdy neublížila, všemocná metresa, která nikdy příliš svou moc nezneužila a jejímž hříchem byl nízký původ i volné mravy, se propadla do nejhlubší nemilosti, za níž bylo cítit ruku nové královny. Jízdní žandarmové obklíčili Rueil a ex-favoritku převezli do kláštera Pont-aux-Dames. Abatyše ji přijala s odporem.

Madame du Barry se podřídila všem klášterním zvyklostem a matka představená se v krátkosti stala její přítelkyní. Princ de Ligny měl za čas odvahu králi osud bývalé metresy připomenout. Následkem toho směla klášter opustit, musela se však zdržovat deset mil od Paříže.

Prodala dům ve Versailles a koupila Saint-Vrain. Teprve koncem roku 1775 pro ni ministr Maurepas vymohl, že se směla vrátit na svůj zámeček Luciennes. Dál nakupovala a utrácela stejně bezstarostně a nesmyslně jako v časech, kdy byla královskou milenkou. Rostoucí dluhy si v duchu dobové mentality šlechty absolutně nepřipouštěla. Změnila se ve šťastnou a velmi zamilovanou ženu, provázenou takřka měšťáckou idylou. Román s lordem Seymourem, anglickým vyslancem, však netrval dlouho. Seymour se brzy vztahu, jemuž nepřisuzoval žádnou budoucnost, nabažil.

Paní du Barry bylo tehdy kolem pětatřiceti let. Přijímala jen omezený okruh přátel a činila tak s překvapivým vkusem ve velkém stylu. Dokázala se chovat tak, že nezasvěcený by její minulost nikdy nehádal. Snad už před Seymourem poznala muže, který se stal její poslední láskou.

Louis Hercule Timoléon de Cossé-Brissac by mohl být nazván posledním velkým rytířem Francie. Ne právě nejmladší guvernér Paříže, velitel královských gard a Švýcarů, voják každým coulem a přitom nesmírně galantní, kultivovaný a zdvořilý muž, obrovitý a vznešený, laskavý i velkorysý, jako by připomínal zašlé časy. Hraběnka nezůstávala hluchá k jeho uctivému a upřímnému dvoření. Oddanost starého vojáka k paní du Barry byla tak velká a čistá, že si vtipálci nedovolili na jeho účet zažertovat.

Střelbu při dobývání Bastilly 14. července 1789 prý vítr zanášel až k Luciennes. Léta revoluce začala vše měnit a paní du Barry si přes vzrůstající teror nebyla ochotna připustit, že jí hrozí nebezpečí.

Pomáhala royalistickým uprchlíkům, poskytovala pomoc raněným královým vojákům, dokonce v dopise nabídla všechno své jmění tehdy už internované Marii Antoinettě. Královna ženě, s níž před lety odmítala svéhlavě promluvit, upřímně poděkovala jako jedné z těch nemnohých, které ji v těžkých chvílích neopustily.

To vše spolu s provokující známostí k vévodovi de Cossé-Brissac obracelo k hraběnce du Barry pozornost sansculotů.

V revolučních dnech kdosi Luciennes vyloupil a ukradl hraběnčiny šperky. Paní du Barry byla tak neprozřetelná, že dala zveřejnit jejich seznam s vypsáním odměny za vrácení. Co mohlo víc vzbudit nenávist, než výčet bohatství bývalé královské milenky? Šperky se za čas objevily v Londýně a madame du Barry podnikla za Kanál několik cest k jejich identifikaci. Upadla do podezření, že je agentkou Angličanů.

Čím méně mohl pan de Cossé -Brissac dámu svého srdce navštěvovat, tím více jí psal. Jeho samotného povinnost i vojenská čest držely u krále. Dál velel královské gardě, dál se snažil střežit bezpečnost Ludvíka XVI., převezeného z Versailles do Tuilerií. Pak byl vévoda de Cossé-Brissac zatčen a poslán do Orléansu. Tušil, že se nad ním vznáší ostří revoluční vymoženosti, guillotiny.

Stihl ještě napsat dopis, jehož obsah byl spíše závětí. Paní du Barry odkázal část majetku a prosil ji , aby pečovala o jeho dceru.

Dne 9.září 1792 převáželi vévodu s ostatními vězni do Versailles. Místní sansculoti se na průvod vrhli, prorazili strážní kordon a začali zajatce vraždit. Vévodovi se podařilo zmocnit tesáku a svůj život prodal draze. Dav mu usekl hlavu, podle dobové módy ji nabodl na kopí a vítězoslavně za zpěvu revoluční písně "Ça ira" ji donesl paní du Barry do Luciennes. Hraběnka pohřbila hlavu svého kavalíra v zámeckém parku.

Je podivné, že paní du Barry z Francie neemigrovala. Domnívala se ta tolik bezstarostná žena, že jí revoluce promine ,že byla symbolem vší zkaženosti starého režimu ? Myslela si, že když sama nikomu neublížila, nebude ublíženo jí?

Nadešel strašný rok 1793. Výbor veřejného blaha konečně vyhověl versailleskému poslanci občanu Greivovi, který se 22. září mohl vítězoslavně dostavit v doprovodu stráží, starosty, smírčího soudce a dalších hodnostářů do Luciennes. Zatčenou madame du Barry převezli do Conciergerie na ostrově v srdci Paříže.

Revoluční tribunál ještě nejednal s pozdější bleskovostí a proces, v němž se z hraběnky du Barry stávala pouhá Jeanne Vaubernier, provdaná Dubarry, milenka předchůdce bývalého tyrana, trval přes dva měsíce. Byla obviněna ze zločinů proti lidu, napomáhání přívržencům krále, příprav spiknutí proti republice a mnoha dalších činů.

Začala se bát. V Conciergerie náhodou či ze zlomyslnosti dostala touž celu, z níž odešla Marie Antoinetta na popravu. Ve strachu o život nabídla paní du Barry tribunálu všechno jmění.

A přece, podle určitých memoárů měla šanci na útěk. Organizátora, který byl ochoten dostat z vězení jen jednu jedinou osobu a dopravit ji do bezpečí, požádala, aby místo ní zachránil vévodkyni de Mortemart, dceru zavražděného de Cossé-Brissaca. Byla-li to pravda, pak do písmene vyplnila poslední přání svého posledního milence. Skutečně posledního? V době zatčení se hraběnka pokoušela uniknout hrůzným můrám něžným citem ke knížeti de Rohan-Rochefort.

Vše se kolem ubohé ženy hroutilo. Popraven byl král i královna, v Toulouse padla hlava dávného hraběnčina milence a pozdějšího ochránce i učitele Jeanna du Barry.

Dne 7. prosince 1793, podle revolučního kalendáře 17. frimairu roku II., vynesl tribunál rozsudek smrti. Madame du Barry tomu nemohla uvěřit, prosila, plakala, pak se zhroutila.

Pro soudce to bylo výjimečné divadlo. Desítky lidí posílali denně na smrt a oni odcházeli pod guillotinu se vzdorem, statečností, ideály, vědomím příslušnosti k svému stavu či vyrovnaným odevzdáním. Prosících bývalo jen velmi málo.

Ráno následujícího dne vezla s dalšími odsouzenci kára hraběnku du Barryovou z Conciergerie na popraviště. Ještě tehdy křičela a prosila:

"... ať mi darují život, všechen majetek dám národu!". "Nabízíš národu to, co mu dávno patří...," vykřikl prý kdosi z davu.

Jakýsi uhlíř se na křiklouna otočil a uštědřil mu políček. Neboť alespoň část ztichlých zvědavců si uvědomila, že tady nevidí revoluční spravedlnost, ale vraždu ženy!

Na počátku "Královnina náhrdelníku" Dumas vyfabuloval dramatickou scénu, v níž hrabě Cagliostro několika lidem, mezi nimi už v ústraní žijící madame du Barry, věští budoucnost:

"Teď jsem na řadě já, pane," prohlásila hraběnka, celá nešťastná.

"Vy, krásná hraběnko? Varujte se náměstí Ludvíka XV.!"

"Tam jsem už jednou skoro zabloudila a to mě tak rozrušilo, že jsem z toho málem ztratila hlavu!"

"A ztratíte ji tam ještě jednou, ale už nadobro."

Paní Dubarry vykřikla a utekla...

Kára dokodrcala na náměstí Revoluce, před časem ještě náměstí Ludvíka XV. Paní du Barry měla být popravena jako poslední. Charles Henri Sanson, pařížský popravčí, později napsal:

"Protože ale při pohledu na guillotinu omdlévala, řekl jsem, aby ji tam odnesli hned. Sotva na sobě ucítila ruce, hned nabyla vědomí,a i když byla svázána, odstrčila pomocníky a křičela:

"Ne, ještě chvilku, prosím vás, pane kate!"

Vlekli ji, ale vzpírala se a chtěla kousat. Trvalo dlouho, než ji dopravili nahoru. Řvala. Byl na ni hrozný pohled. Konečně se podařilo položit ji na houpací prkno, a to byl konec. Potom byli popraveni ostatní".

Ještě v dřevěné ohlávce, poutající hlavu pod ostřím v lyžinách, prý křičela paní du Barry o pomoc jako žena, kterou mordují lumpové...

SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (18)

JOSEF BALSAMO

(Joseph Balsamo – Mémoires d´un médecin)

Období soumraku vlády Ludvíka XIV., skandální léta Regentství a většinu vlády Ludvíka XV. nechal Dumas až na nepříliš známé romány "Rytíř d´Harmental" či "Regentova dcera" bez povšimnutí. Teprve k posledním rokům vlády Ludvíka Milovaného, (jak se poněkud podlézavě nástupci Krále Slunce říkalo) se Velký vypravěč vrátil v pětisvazkovém "Josefu Balsamovi", jehož podtitul "Paměti lékařovy" dal pak název volně propojenému mnohasvazkovému cyklu.

Dumas v románu o tajemném hraběti Cagliostrovi naplno otevřel dveře svému romantickému pojetí Francouzské revoluce i zálibě v tajných spolcích a zednářství. Román byl vydán roku 1846 a zařadil se mezi ty nejčtenější.

Balsamo, ústřední postava, přijel do Paříže vybudovat síť zednářských lóží a spojit v nich nepřátele monarchie. Spiknutí málem odhalil králův ministr vévoda de Choiseul a jen přátelství královy favoritky paní du Barry Balsama alias Cagliostra zachránilo. Vše v bohatě strukturovaném ději komplikovala láska budoucího lékaře Gilberta k aristokratické Andrée de Tavernay a tajemný Balsamův učitel Althotas, jehož obětí se nešťastnou shodou okolností stala Balsamova krásná milenka Lorenza Feliciani. Gilberta i Andréu si Dumas vymyslel, ostatní postavy, jejichž jméno v tomto odstavci padlo, byly skutečné.

HRABĚ CAGLIOSTRO

Podvodník, či velký mág?

"Nikoliv bez účelu jste přišli, vy ze Švédska, vy z New Yorku, vy z Curych, vy z Madridu, vy z Varšavy, a vy všichni konečně, ne bez účelu přišli jste ze všech končin světa, abyste se sešli ve Svatyni strašlivé víry."

"Zajisté ne bez účelu," odpověděl president, "přišli jsme vstříc tomu, jež založil na východě tajemnou říši, v níž sloučeny jsou obě polokoule v jediný svazek víry a jež celé lidstvo spojila v bratrský svazek."

S těmito slovy odhaluje čtenáři Velký vypravěč totožnost mocného a tajemného Josefa Balsamama lias hraběte Cagliostra, jehož sláva sahala od nejzápadnější výspy Evropy až po Sankt Petěrburg. Záhadami opředený muž s nadpřirozenými schopnostmi, držitel tajemství pyramid, zlatoděj, objevitel kamene mudrců a elixíru života, skutečně žil. Podle mínění některých se zasloužil o zdiskreditování francouzské monarchie víc než sami králové, jejich milenky , manželky, dvořané a ministři.

Dumasův pohled na věc nebyl originální, spisovatel jen rozvinul v románové podobě tezi Balsamových současníků. Podle ní stál Cagliostro v čele rozsáhlého zednářského spiknutí, připravujícího zašlapání královských lilií Bourbonů. Jeho Balsamo věští:

"Francie je klíčem od brány celé budovy; šest milionů paží, jež se zvednou na pokyn nejvyššího okrsku, musí vylomit kámen, aby se celá monarchická budova zhroutila a v den, kdy se rozhlásí, že Francie nemá krále, budou se knížata Evropy...sami vrhat do propasti..."

Roku 1789 bouře nad Francií propukla. Svolané a Ludvíkem XVI. rozpuštěné generální stavy se odmítly rozejít, v Paříži rozzuřený lid bez velké námahy dobyl celkem bezvýznamnou, o to však symboličtější Bastillu, krále a královnu hladovějící ženy přivedly z Versailles do hlavního města a strašlivý mlýn revoluce začal postupně drtit první oběti. Moc přejali zástupci tří stavů, připravovala se ústava, první dekrety lámaly privilegia církve a šlechty.

Skutečný hrabě Cagliostro však už u ničeho z toho nebyl. Stál před inkvizičním soudem v Římě, neochvějně o sobě tvrdil, že je potomkem pradávných východních králů, zrozeným uprostřed Rudého moře, a bod po bodu vyvracel všechna obvinění z bezbožnosti i liberalismu, která mu kladly papežská policie i justice za vinu. Na této pozici setrvával až do chvíle, kdy jeho médium, společnice a družka Serafina, ve zlosti či beznaději, předložila pánům soudcům verzi zcela jinou. Ještě dlouho vyšetřovatelé váhali, koho vlastně před sebou mají. Legenda se totiž až příliš mísila se skutečností...

"...ani já nevím, odkud pocházím! Pamatuji se jen, že...nalézal jsem se v Medině, svatém městě, v rozlehlé zahradě muftiho Salaayma... Třikrát za den se ode mne vzdálil, aby ke mně připustil jiného starce...jmenoval se Althotas; on byl mým vychovatelem, byl mým učitelem...", líčí první svazky "Pamětí lékařových" a od legendy se mnoho neliší. Od skutečnosti ano.

Roku 1743 se drobnému palermskému obchodníčkovi a hlídači Pietru Balsamovi narodil syn Giuseppe. Malý Beppo, který brzy o otce přišel, se stal klukem ulice, hrdinou svých vrstevníků a brzy i vůdcem gangu stejně starých palermských darebů.

Když mu bylo dvanáct, postaral se jeho dědeček, aby Beppa přijali do semináře svatého Rocha.

"Když jsem dospěl patnáctého roku, byl jsem již zasvěcen do nejdůležitějších tajemství přírody. Znal jsem botaniku, nikoliv onu úzkou vědu...nýbrž znal jsem všech šedesát tisíc řádů rostlin, jež rostou po celém světě. Dovedl jsem...svým zrakem proniknout hlubiny mořské...Mimo to učil jsem se mrtvým i živým řečem... Studoval jsem lékařství..."

Ten Giuseppe, který žil v semináři svatého Rocha, se tu naučil číst, trochu počítat a psát. Býval často bit a z přísného semináře začal utíkat. Klášternímu životu tím neunikl, stal se novicem v konventu milosrdných bratří v Cartagiorne, kde mu opět dědeček vyprosil místo u bratra herbaristy či lékárníka.

Mladého Balsama poprvé začalo bavit i něco jiného než lumpárny. Projevoval zájem o medicínu a chemii, s nimiž se při výrobě léků setkával. Dobrý lékárník mladíkovi nic neodepřel a Beppovy znalosti se brzo vyrovnaly vědění učitele. Mniši a zákazníci ovšem spokojeni nebyli, učitel i žák často diskutovali o tajemstvích vědy tak zaníceně, že ubozí klienti marně čekali hodiny na své léky.

Od chemie byl krůček k alchymii a odtud k magii. I to Beppa zajímalo. Roštáctví ho zdaleka neopustilo a bratři Benfratelli, mniši řádu milosrdných, se snažili jeho lumpárny mírnit povinným předčítáním. Giuseppe četl mnichům v jídelně a náramně se nad texty zbožných knih nudil. Pokusil se vytrhnout bratry z rozjímání a současně se i přesvědčit, zdali jej vůbec poslouchají.

Jednoho dne při otravném čtení začal místo jmen svatých biskupů do textu dosazovat jména nejznámějších běhen z Palerma. Zvláštní bylo, že ctihodní fratres tato jména znali stejně dobře jako ten rouhačský ničema ! Beppa z kláštera k jeho pramalé lítosti vyhnali.

V ulicích Palerma, které důvěrně znal, se Balsamo rozhodl, že využije vše, co se naučil. Nechybělo mu umělecké nadání a začal se živit malováním vývěsních štítů hospod i obchodů. Pak repertoár rozšířil na iluzívní malbu falešně mramorových náhrobků. Zjistil, že má obratné ruce a začal zkoušet karetní triky. Fantazie mu sloužila a přešel na věštění z dlaní důvěřivců. Všechno to však vynášelo jen měďáky chudáků z ulice a taveren.

Robustní mladík měl rád hojnost dobrého jídla i pití. Brzy dospěl k poznání, že normální práce je tím nejhorším způsobem obživy. Stačilo se podívat na palermské námořníky a rybáře, trhovce či prodavače, zemědělce a obchodníčky, na kohokoliv z chudáků, plahočících se od rozbřesku do soumraku a žijících z ruky do úst.

Dokázal-li vytvořit iluzi mramoru na obyčejnou sádru, proč by nesvedl i jiné věci? Zkusil to s výrobou a prodejem falešných vstupenek do divadel. Slušná poptávka byla i po falzifikátech testamentů. Klientela podvodníků platila už lépe. Zatím to ale Beppo nedotáhl dál než k zfalšování dědictví ve prospěch jedné náboženské kongregace a vytvoření pasu pro vysokého církevního hodnostáře, který byl pouhým mnichem.

Balsamo žil divoce a brutálně, přátelil se s námořníky, účastnil se divokých nočních rvaček a přepadů osamělých chodců. Lecčemus se přiučil v eskamotérství a brzy dostal nápad spojit triky se znalostmi chemie.

Jiný portrét Josefa Balsama

Za těchto studií, při této práci a za těchto cest dospěl jsem svého dvacátého roku. Jednoho dne vyhledal mne můj učitel...; v rukou měl lahvičku.

"Acharate," pravil ke mně..., "člověku schází jasnovidectví...Nuže, nalezl jsem prozatím nápoj, který odhaluje tento závoj, než se mi podaří nalézt onen, který bude lékem proti smrti....Pij.", pokračuje třetí kapitola prvního svazku "Josefa Balsama".

I Sicilián Beppo začal magii a alchymii používat. Pověrčivost na Sicílii byla veliká. Obratný Balsamo získal důvěru klenotníka Marana, jemuž předestřel plán, jak získat snadno ještě více zlata. V jeskyni v horách se prý ukrývá dosud nenalezený poklad, chráněný mocnými kouzly. On, Balsamo, ovšem zná magické rituály a formule, jimiž bude ďábel obměkčen a bohatství vydá. Kromě magických formulí je samozřejmě třeba i šedesát uncí zlata, ty však on nemá. Co když se klenotník spojí, navrhl Balsamo, a společně tak zbohatnou?

Marano uvěřil v dobrou investici a v noci se s Beppem vydal za město. Za svitu úplňku Giuseppe kreslil magické kruhy a pentagramy, rozmisťoval kouzelné prsteny, efektními a nesrozumitelnými invokacemi lákal démona z temnot.

Démon se objevil v dýmu a ohni, naprosto však na magii a siločáry nedbal. Popadl Maranovo zlato a bez pozdravu zmizel! Vyděšenému klenotníkovi teprve za hodnou chvíli došlo, že sedl na lep podvodníkovi. Poprvé začala Balsama hledat policie, ten se však nalodil a odplul do dalekého Orientu, který jej od dětství fascinoval.

Navštívil Konstantinopol, Bagdad, Smyrnu, Aleppo i Káhiru. Vše, co viděl, později zužitkoval. Nakonec přistál v Římě. V hospodě "U znamení slunce" prodával levné kolorované reprodukce, předchůdce pohlednic. Tady potkal mladou, ambiciózní a pravděpodobně hezkou ( její portrét se ovšem nedochoval) Lorenzu Feliciani. Další ústřední postava pro Dumasův román byla na světě:

Byla to mladá žena, asi třiadvaceti až čtyřiadvacetiletá, snědého obličeje, ale oné neurčité snědé barvy, která je bohatší a krásnější, než barva nejrůžovější a svěže nejčervenější pleti. Její oči, obráceny tázavě k nebi, zářily jako hvězdy, a její černé vlasy, které nebyly napudrovány, ač to žádala tehdejší móda, padaly volně, černé jako havran, na její opálově zbarvenou šíji.

S Lorenzou se Giuseppe oženil. Exaltovaná dívka přinesla do manželství menší věno. Její osobnost a vliv, který na další Balsamův osud měla, je do jisté míry záhadou. Vše nasvědčuje tomu, že Bepppo byl až dosud jen malý podvodníček, dost lenivý, pohodlný a přitom poživačný. V manželství si náramně liboval, konečně měl vlastní peřinu, pohodlnou postel a pravidelnou stravu třikrát denně.

Kdo z novomanželské dvojice přišel první s nápadem rozšířit okruh podnikání? Zcestovalý a protřelý Balsamo asi Lorenze vyprávěl. Zcela určitě ji učil, jak se zalíbit mužům. Pravděpodobně hodlal manželčin půvab využít způsobem poněkud pasáckým a nejednou v té době Lorenze vyčetl, že odmítá bohaté ctitele.

Jestliže Balsamo Lorenzu inspiroval, pak ona jej proměňovala. To v ní dřímal princip dobrodružství, to její fantazie spřádala vize a dávala Balsamově minulosti novou legendu. To ona vytvořila v podvodníkovi a šarlatánkovi zdání důstojnosti. Lži transformovala v představivost, zbavila chotě dosavadní nejistoty, poníženosti k mocným, věčného strachu z policie a příliš viditelné chtivosti peněz.

Hněvivý, paličatý a poněkud brutální Balsamo získal sebevědomí, vystupování a schopnost přesvědčit druhé. Těžko říci, jak dlouho proměna trvala. Balsamovi se zpočátku vůbec nechtělo vyměnit jistotu domácího krbu za nástrahy světa. Tchán nakonec mnohému pomohl, když povalečského zetě jednoduše vyhodil z domu.

Druhá polovina XVIII. století si říkala Století rozumu. Byl to věk kritických filosofů, osvícených myslitelů, bořitelů dogmat, bezvěrců, nadšenců věd přírodních a fyzikálních, časy Voltaira, Rousseaua či Encyklopedistů. Nové poznatky budily nejen nadšení, ale i strachy z neznáma a beznaděj. Byla to doba, kdy s nebývalou silou vznikaly nejen racionalistické úvahy, ale i nejkrásnější pohádky, kdy s plnou silou znovu ožila víra v nadpřirozené síly, okultní vědy, alchymii, tajemství zaniklých civilizací či neznámých krajů.

Tušila Lorenza Feliciani tyto myšlenkové protiklady, když zvolna Balsama transformovala v hraběte Alessandra Cagliostra , oblíbeného žáka moudrého Althotase, odkojence Velkého Sherifa z Mekky a předpokládaného syna posledního krále Trébizoidu?

Jednoho dne objal mne ctihodný muž, a zvláštní pocit projel mnou celým, když jsem ucítil tlouci jeho srdce.

Byl to šerif z Mekky, skvělé a velmi vznešené kníže. Byl svědkem sta bitev a na pokyn jeho ruky skláněly se hlavy tří milionů lidí...Pronikli jsme do Asie, navštívili jsme Palmýru, Damašek, Smyrnu, Cařihrad...odebrali jsme se do Habeše, jeli podél Nilu...

Mnohé uplatnil Balsamo ze svých orientálních zkušeností a zálib. Minulost palermského chudáka zmizela. Teď tu stál potomek jednoho z legendárních zmizelých dálnovýchodních králů, vychovaný arabskými bandity, prodaný do otroctví v Mekce, koupený posléze představitelem posvátného Prorokova města, zasvěcenec tajů kabaly, obdařený vzletným názvem Nešťasné dítě přírody.

Co následovalo dál? Sherif z Mekky dal mladíkovi jméno Acharat a z otroctví jej propustil. Tajemství alchymie naučili Acharata dervišové osirijské kongregace, s nimiž se setkal v poušti. V Damašku pak Acharat-Cagliostro poznal Držitele Nejvyšších Arkán, moudrého Althotase.

Tento ctihodný stařec, vznešená schránka všech lidských vědomostí, vyškolený sedmi nejvyššími duchy ve všem, čemu učí andělé k vystižení Boha, jmenoval se Althotas; on byl mým učitelem, je mi dosud přítelem, ctihodným přítelem, neboť čítá dvojnásob tolik let, kolik nejstarší z vás, svěřuje se Dumasův Cagliostro.

Althotas Balsama zavezl k rytířům na Maltu. V podzemí tajemných laboratoří spolu objevili elixír mládí i kámen mudrců, tajemství hmoty i zrcadlo minulosti. Pak, neznámo proč, musel Acharat Althotase zabít.

Dumas si Althotasovu smrt schoval až na závěr do nejdramatičtějších scén:

A s největším jen přemáháním vytáhl Althotas zpod podušky své židle jakousi lahvičku... Jakmile se obsah lahvičky octl ve styku se vzduchem, počal hořeti a Althotas, podobaje se jakémusi temnému přízraku, rozstřikoval oheň kolem sebe...Rukopisy, nakupené kol starcovy lenošky, knihy, poházené po světnici, papyrus, získaný po velkých námahách z Cheopsovy pyramidy a z prvních vykopávek v Herculaneu, vzňaly se rázem jako střelný prach...

Zpod plamenů, jež ho zastíraly jako závoj, vmetl Althotas na svého žáka pohled plný povznešeného majestátu...

Tehdy měla zemřít Lorenza Feliciani, neboť k elixíru života potřeboval stařec poslední ingredienci, panenskou krev:

Na stole ležela Lorenzina mrtvola s bledou hlavou, ale ústy stále ještě se usmívajícími, s hlavou nachýlenou nazad, jakoby pod tíží svých dlouhých vlasů. Nad klíční kostí zela hluboká, strašlivá rána, z níž však neunikalo již ani kapky krve.

"Ano, krev, panenská krev, tři poslední kapky krve z žil panny! To bylo, co jsem potřeboval." pravil stařec, chtěje se opět napíti ze své lahvičky.

"Bídníku," vzkřikl Balsamo, z něhož zoufalství sálo každým pórem, "zhyň tedy, neboť již čtyři dny byla Lorenza mou milenkou a ženou. Zavraždil jsi ji nadarmo. Nebyla již pannou!"

Balsamova legenda pokračovala. Velmistr svobodného zednářstva egyptského rituálu, Velký Kopta Evropy a Asie, hrabě de Cagliostro, vyrazil na tajemnou a exotickou pouť po Evropě. Věrně jej přitom provázela tajemná, exotikou, účesem, přízvukem i šatem upoutávající a mediální schopnosti předvádějící družka Serafina. Neboť převtělil-li se Beppo z Palerma v Cagliostra, pak jeho žena Lorenza začala hrát roli média Serafiny.

Začátky oslnivé kariéry Balsama-Cagliostra a Lorenzy-Serafiny nebyly zcela bez problémů a chyb. Po cestě z Bergama přes Savonnu a Janov po jihofrancouzském pobřeží mohli mnohé ze svých rolí vypilovat. Postupně se s vlastní fantazií sžili natolik, že sami uvěřili.

Zdá se, že v počátcích Cagliostrovy dráhy hrála Lorenza prim. V Barceloně vzal Balsama pod ochranu španělský vicekrál spíš proto, že chtěl mít nablízku exotickou Serafinu. Ani cesta z Madridu do Londýna neprobíhala zcela podle představ Velkého Kopty. Jakýsi pan Duplessis vzal Lorenzu do Paříže kočárem a Balsamo s nimi cestoval jako jejich sluha. V Doveru ovšem už svedl dceru nějakého majora a putoval do vězení pro dlužníky. Lorenza opět našla prostředky, jak svého muže dostat ven, a oba pak společně připravili další akce. V jádru měly připomínat podvod na klenotníku Maranovi, jen kostýmy byly nákladnější a dekorace efektnější.

Lékárnická praxe dala Balsamovi základ k výrobě ingrediencí, tinktur a mastí, draze prodávaných jako zaručené omlazující prostředky. Balsamova pověst zvolna rostla i přes drobné nehody. Občas se totiž stávalo, že zákazníci s Balsamovými recepty přišli do lékáren a seriózním lékárníků nezbylo než Cagliostrovy ctitele zdvořile vyhodit.

Mladý muž poslechl, otevřel a shledal v něm sklovinou potažený kus uhlíku velikosti lískového oříšku.

"Diamant!" zvolal, ale současně doložil:

"Ano, ale pokrytý skvrnami, nedokonalý, bezcenný."

"Poněvadž oheň uhasnul, Acharate..."

Stejné potíže jako Althotas v románu měl i Balsamo v Anglii a dík jim se pro něj stala ostrovní půda zakrátko příliš horkou. Jakási lady Fry uvěřila, že Cagliostro její diamanty podstatně zvětší, při transmutaci se ale drahé kameny vypařily a dáma vše oznámila policii.

Seznam oběti narůstal. Patřila k nim italská hrabata, francouzský vyslanec, španělští vévodové, urozené dámy. Balsamo se objevil v Benátkách, Milánu, Marseille, Madridu, Cádizu, Lisabonu i Bruselu. Balsamo se přestával pouštět do nebezpečných kousků. Zavrhl kruté podvody, mezi které patřil případ, v němž slíbil zázračné uzdravení nemocného dítěte a ubohé ženě pak vrátil děcko zcela jiné.

Už necestoval v lokajské livreji na stupátku ekvipáže. Jeho černý kočár se zlatými znaky se objevoval

Jean Marais jako Joseph Balsamo ve stejnojmenné (a velmi dobré) francouzské tv. sérii z r. 1973

na scéně stejně dramaticky, jako v prvních kapitolách Dumasova románu:

"Hromová rána odrážejíc se od stromu na strom mezi nimiž se cesta vinula, otřásla téměř skoro současně zemí a velký mrak jal se uháněti jako splašený kůň. Povoz ujížděl neustále dál a z jeho komínu unikal i nyní kouř; jenže se barva kouře, dříve černého, něžně zbarvila do opálova...

Cagliostra provázeli sluhové ve zlatých livrejích, pan hrabě v nejlepších hostincích vyžadoval přednostní obsluhu, objednával okázale exotická a neznámá jídla, kouzelnickou pověst podporoval nápadnými rekvizitami. Prokazoval se důstojnickým patentem, falešnými pověřovacími listinami a vše podepíral impozantní uniformou pruského plukovníka. Pověst, která ho předcházela a padělané i skutečné doporučující listy mu otevíraly dveře do nejvyšších společenských vrstev, ke špičkám aristokracie."

Role velkého mága nepochybně vyžadovala spojení mnoha schopností a znalostí. Pod Serafininým dohledem se rozvinulo Balsamovo nadání poety, fantasty, herce i režiséra a scénáristy, jeho znalosti chemika, odvaha výrobce třaskavin a přesvědčivost věštce. Ambiciózní hra dostávala nové dimenze. Byla stvořena postava zasvěcence největších přírodních tajemství a sil. Teď se kolem ní vytvářela aura, jakýsi zvláštní druh náboženství, v němž měl Cagliostro hrát roli velekněze, zcela totožnou s rolí románovou:

"Toť on! Onen, jehož svět očekává. Veliký Kophta," zahučelo tři sta hlasů..."Mluv, mistře, mluv a my ti budeme naslouchati."

Lorenzino a Balsamovo působení si vzalo mnoho z rituálů, tajemství a způsobů komunikace svobodných zednářů. Zednářské prostředí bylo jako stvořeno pro další Cagliostrův vzestup. Bylo dostatečně módní, tajuplné, vonělo neznámem, umožňovalo zachování inkognita, sdružovalo i osoby královské krve. Krok za krokem si Balsamo uvědomoval, jaké možnosti mu tato bratrstva bez hranic skýtají.

Postupně zdokonaloval a obohacoval paletu triků. Od vyvolávání ďábla v hostincích přešel k nekromancii, transmutacím a věštění s pomocí omamných látek. V křišťálových koulích objevoval obrazy minulosti, prodával tajemnou mandragoru, v zapečetěných láhvích ukazoval mluvící homunkuly. Ze všeho, v čem se Cagliostro cítil stále sebejistější a zručnější, vznikla režie představení největšího, s Balsamem v roli Prvního proroka a Lorenzou jako Sybilou.

Vznikl Velký egyptský rituál. Atributy se staly komnaty potažené černými látkami s vyšívanými hady, obětní svíce a kosterní pozůstatky, přicházející a odcházející stíny, čtyřiadvacetihodinové uzavření nově přijímaného člena v tajemné atmosféře, vrcholící příchodem tří zahalených zasvěcenců. Ti novice svlékli, uvázali mu kolem čela krvavou stuhu, na krk mu navlékli amulety, v nichž dominoval měděný krucifix, tělo mu pomalovali krvavými znameními. Pak byl adept pod dohledem pěti fantomů se zakrvácenými obnaženými meči doveden před kouřící hranici, kde se objevila obrovská bytost a vyslovila formuli strašlivé přísahy.

Nový kult měl dostatek příznivců z řad mužů i žen. Cagliostro brzy pochopil, že jeho obdivovatelé za ním nepřicházejí z touhy po novém mýtu, ale z lidské slabosti, s přáním uniknout smrti, dát své neštěstí jinému, získat moc, peníze a postavení. Kultovní roli přenechal Serafině a sám se orientoval na praktičtější zisky , plynoucí z magie a alchymie. Balsamo by rád opustil půdu zednářství a zůstal u praktických podvodů a triků. Nápoje lásky, prášky dědictví, transmutace kovů a omlazovací přípravku při určité opatrnosti nepředstavovaly velké riziko. Nové mystické náboženství se však obracelo proti církvi i tradiční společenské hierarchii a pro stvořitele bylo ožehavou záležitostí. Mezi Lorenzou a Beppem došlo k hádce.

Balsamo se rozhodl, že i s penězi zmizí a bude si užívat. Zatoužil po rodném Palermu, v té chvíli ale byl obviněn z penězokazectví a uvězněn. Lorenzu stálo spoustu peněz, aby jej dostala na svobodu.

Vyšel z žalářní kobky, jeho vězením se však stala vlastní legenda. Vlastnoručně vyrobené doklady z něj už dříve učinily zednářského velmistra vysokého stupně zasvěcení. Lóže teď jeho osvobození oslavovaly jako vlastní triumf. Egyptský rituál získával tisíce příznivců v celé Evropě. V desítkách měst se prodávaly a šly na dračku Balsamovy portréty i sošky. Obdivovatelé se třásli při pouhém vyslovení Cagliostrova jména.

Jakou roli v tom všem hrála Balsamova družka Serafina? Mnozí se domnívají, že Giuseppe už byl jen loutkou v jejích rukou. Mohla tato tajemná žena být hnacím motorem dalších Cagliostrových vystoupení?

Ne vždy se vše zdařilo, ne všude šarlatánský pár narazil na důvěřivce. Kamenem úrazu se pro Balsama stal roku 1779 Petrohrad, kde chtěl pro egyptský rituál získat dvůr a snad i samotnou carevnu Kateřinu II. Cagliostro se na carském dvoře představil jako plukovník ve španělských diplomatických službách. Začal pořádat seance u knížete Gagarina a vzbudil i zájem všemocného Potěmkina. Kníže Tavridský se ovšem zajímal spíše o Serafinu, vystupující zde pod jménem princezny Santa Croce.

Potíže propukly, když se španělský vyslanec do Madridu dotázal, zda jeho panovník skutečně Cagliostra nějakým posláním pověřil. Ani pruský vyslanec neuvěřil Balsamovu právu na plukovnickou uniformu. Z Madridu po čase přišla záporná odpověď a pan vyslanec ji nechal vytisknout v ruských novinách.

Velký mág sice unikl přivázání na pranýř, po němž petrohradská veřejnost volala, musel však Rusko rychle opustit. Carevna Kateřina, panovnice s kulturními zálibami, se členkou egyptské lóže nestala. O hraběti však napsala divadelní frašky "Podvodník" a "Zaslepený", k nimž pro velký úspěch přidala "Sibiřského divotvorce".

Ve Varšavě měl Balsamo větší úspěch. Příznivcům tu představil i Velkého Koptu, tisíce let starého mistra magie a svého učitele Althotase. Roli úspěšně sehrál do turbanu navlečený a šikovně nasvícený bělovousý stařík z ulice.

Co bylo platné, že se proti Balsamovým trikům postavil kriticky Casanova a mnozí další ? Odium tajemného Mistrova poslání podtrhávala záhadná písmena "LDP" v jeho cestovních dokladech.

"Na svých prsou ponese diamantovou hvězdu a na této hvězdě budou zářiti tři počáteční písmena jen jemu známého hesla."

"Jak zní tato tři písmena?"

"L.P.D."

Cizinec odložil rychlým pohybem svůj kabát i vestu a na jeho jemné batistové košili objevila se jako jasné souhvězdí třpytivá diamantová hvězda a na ní tři zářící rubínová písmena.

Dumas, kromě toho, že je z pasů přemístil na košili, poslední dvě písmena prohodil. Tato písmena měla být určena souvěrcům ve velkém boji za svržení starého pořádku a údajně skrývala tajné heslo "Lilia destrue pedibus". Zašlapte lilie, erbovní figury znaku francouzských králů! Málokomu došlo, že se jednalo o zcela běžnou zkratku v pasech, značící prozaicky "Liberté de passer", svobodu přechodu...

Ve Frankfurtu se prestiž, pošramocená v Rusku, upevnila. Balsamo tu na iluminátském shromáždění patřil mezi první hvězdy. V jeskyni objevil prastarý testament templářů, svěřujících Cagliostrovi svou pomstu. Balsamovo jméno se na listině zjevilo vepsané svítící i nijak stářím nezhnědlou krví. Jedenáct dalších velmistrů zde stvrdilo přísahu pomsty despotům.

"Každý zasvěcenec nosiž tato tři písmena nejen ve své mysli, ale i ve svém srdci, ježto my, suverénní mistr lóže Orientu a Západu, nařizujeme zánik Lilie..."

Začal pršet zlatý déšť. Na Balsamova konta se sešlo po sto francích od 180 tisíc členů svobodného zednářstva. Téměř 2 000 lóží složilo půl milionu louisdorů. Po Frankfurtu následovala Vídeň a Berlín. Ve Štrasburku se oslava změnila ve zbožnění.

Velký mág do arcibiskupského města a pevnosti dorazil roku 1783 a byl nadšeně uvítán. Jeden muž, který se za Napoleonova císařství stal vysokým hodnostářem, popsal jednu z Balsamových seancí té doby.

Balsamo nemluvil dobře francouzsky, vyjadřoval se v jakési směsici italštiny, francouzštiny a dialektů, svůj projev prokládal nesrozumitelnými a údajně arabskými citacemi, hovořil skoro sám, vyjadřoval se velmi vášnivě a v projevech míchal několik desítek námětů, často dělal dramatické pauzy a ptal se posluchačů, zdali rozumějí. Přízeň žen v publiku získával komplimenty a roztomile komickými pozornostmi. Jeho řeč byla plná hvězd, nebeských symbolů, tajemství a chemie. Popisoval neznámé kraje, vyprávěl o městech v nitru Afriky, desetkrát větších než Paříž.

Za špatnou francouzštinu se omlouval tím, že nejplynuleji hovoří arabsky, jednou se však stalo, že mu představili profesora Norberga z university v Uppsale. Učený arabista se velice radoval z vynikající příležitosti pohovořit s kolegou v jazyce Východu. Balsamo ovšem vůbec nepoznal, že na něj pan profesor arabsky promluvil.

Drobná nedopatření Cagliostrův věhlas nesnížila. Balsamo vystihl hlad žen po tajemnu magických obřadů. Zednářská společenství dosud ženy nepřijímala a podnikavý Giuseppe začal nyní zakládat jednu lóži svých obdivovatelek za druhou. I muži byli ale přesvědčeni o Cagliostrově výjimečnosti. Velkým zastáncem Mistrovým se stal šéf francouzské diplomacie hrabě Vergennes i ministr války hrabě Ségur. Největšího protektora a příznivce ovšem našel Cagliostro v knížeti a kardinálovi Ludvíkovi de Rohan.

Obratný psychologický praktik Balsamo o přízeň mocného a bohatého preláta zdánlivě vůbec neusiloval. Když k sobě Rohan Cagliostra poprvé zval, odpověděl protřelý mág: "Je-li Monseigneur nemocen, přijdu a ošetřím ho. Je-li však zdráv, nemá za potřebí on mne a já jeho!".

Románový Rohan se s Cagliostrem setká dramaticky a Balsamo jej musí kompromitujícím listem přitlačit ke zdi. Vzápětí si ale kardinála zaváže:

Kardinál byl jako zničen. "A jakých služeb byl bych mohl od vás očekávati, kdybych se na vás obrátil?"

"Takových, jakých můžete žádat na muži, který dovede dělati zlato...Prospěl by vám takovým způsobem, že byste u něho nalezl oněch pětkrát sto tisíc franků, které jste nemohl nikde nalézti."

K setkání obou samozřejmě došlo jindy a církevní kníže nalezl v Balsamovi cosi vznešeného. Během krátké doby si mág získal Rohanovu absolutní důvěru. Kníže, navzdory vysoké církevní hodnosti muž volnomyšlenkářský a nevázaných mravů, se sám zabýval alchymií i botanikou. Schůzky s Balsamem se opakovaly a dík prelátovu bohatství dál rostla Cagliostrova reputace.

"Vaše duše je hodná mojí, zasluhujete podílet se na všech mých tajemstvích", řekl jednoho dne Balsamo unesenému Rohanovi.

S knížetem de Rohan přicestoval Cagliostro do Paříže. Dveře salónů a nejlepších domů měl otevřeny, všude bylo módou se s ním znát.

Kníže se tehdy stále více zaplétal do rafinovaného podvodu s diamantovým náhrdelníkem královny Marie Antoinetty. Caglistro spadl do náhrdelníkové aféry vcelku nevinně v době, kdy už byla v plném proudu. Jeho podíl spočíval jen v nahrávání podvodnici, která vše zorganizovala. Cagliostro pomocí duchů, křišťálové koule a dalších rekvizit ujistil kardinála-arcibiskupa v tom, v co chtěl Rohan uvěřit. V obrovské politické nadání, v budoucí postavení prvního ministra, v němž měl galantní církevní princ zastínit věhlas a památku Richelieuovu a Mazarinovu.

Když aféra s náhrdelníkem propukla, putoval do vězení i Cagliostro. Proces se sice stal triumfem odpůrců monarchie, Balsamo byl sice propuštěn z Bastilly a nadšeným davem triumfálně nesen ulicemi, podle králova rozkazu byl ale nucen do druhého dne opustit Paříž a do dvou týdnů Francii. Za vrcholem popularity se začala rýsovat příkrá cesta dolů.

Giuseppe i Lorenza odcestovali do Londýna, místa, kde se soustřeďovali vyhnanci a lidé v nemilosti stejně jako ti, kteří vyšli z módy. Falešný hrabě marně roku 1786 v Morning Heraldu vyzýval zednáře k vybudování Nového Jeruzaléma a pravděpodobně by skončil jako drobný šarlatán, kdyby se Lorenza nepokusila velké dobrodružství oživit. Smůla byla, že přišel rok 1789 a ve víru událostí začínající revoluce ve Francii se měnil rychle svět.

Zednáři uvnitř Francie vystoupili z anonymity. Z mnohých se stali revolucionáři, z dalších jejich odpůrci. Mimo Francii lóže zmizely či alespoň prořídly, neboť členství v nich zavánělo sympatiemi k přemožitelům Bastilly.

Dumas dopřál Balsamovi ještě zpovzdálí sledovat a občas ovlivňovat běh věcí v "Dobytí Bastilly" a v "Hraběnce de Charny". Balsamo skutečný bez ohlasu a takřka zapomenut putoval Švýcarskem na jih Francie. Poslal dopis s upozorněním na zásluhy o diskreditaci starého režimu revolučnímu Národnímu shromáždění, to mu však vůbec neodpovědělo.

Koncem roku 1789 se rozhodl k velmi riskantnímu kroku a nelogické věci. Vrátil se do Říma. Prý tak učinil jen nerad a na naléhání Lorenzy Feliciani. Dokonce se bránil poukazem na to, že byl v nepřítomnosti papežskou inkvizicí odsouzen.

Do Věčného města přijel Balsamo s Lorenzou inkognito. Prý se tu pokusil založit novou zednářskou lóži. V Římě se ovšem zednářství trestalo smrtí a k zatčení stačil nález rituálního předmětu.

Dne 29. prosince 1789 byl Balsamo i s Lorenzou zatčen a dopraven do Andělského hradu. Zakrátko oba stanuli před inkvizičními úředníky. Papežský soud byl kupodivu ochoten přistupovat k Balsamově kauze s jistou tolerancí, jednalo se mu spíše o propagandistické a ideologické využití Balsamových výpovědí. Diskreditace zednářství či revolučních idejí byla důležitější než smrt jednoho člověka.

Vše pro Cagliostra vypadalo nadějně až do chvíle, kdy se Lorenza rozhodla promluvit obalu. O původu, vzestupu, podvodech, obětech, mezi kterými nechyběli vysocí mužové církve. Zůstalo záhadou, proč to udělala. Nenáviděla tehdy svého muže ? Nebo nesnesla, že svět její fantazie, vše, co stvořila, Balsamo opět opouští ?

"Unikám muži, kterého miluji, leč jsem především Římankou a dobrou katoličkou. tento muž by však zničil mou duši, kdybych u něj zůstala déle, neboť je to atheista a vyvolavač duchů..."

A lehce jako pára, jež se vznáší nad močály, vzdálila se a zmizela unášena Džeridem v prudkém trysku...

Takto se marně snaží prchnout Cagliostrovi Lorenza románová hned, jakmile ji čtenář pozná. Podruhé se pokouší uprchnout do kláštera se slovy:

"Jsem posedlá ďáblem!"

Potřetí vyzradí všechna Cagliostrova tajemství francouzskému ministru policie:

Pan policejní ministr podíval se do zrcadla a spatřil v něm bledý obličej Lorenzin, přicházející k němu se skříňkou v ruce.

"Povězte mi rychle," pravil pan de Sartines, "co si přejete ode mne."

"Pane," odvětila mladá žena, "přicházím vás prositi, abyste mne přijal pod svou ochranu.:"

Chtěla a myslela si něco podobného Lorenza skutečná? Inkvizičnímu tribunálu Lorenza vášnivě a vztekle vyzradila i ta nejvíce ponižující tajemství Beppova života. Balsamo se bránil. Nenávistné výpady partnerů nabývaly na intenzitě. Inkviziční soud byl nejprve překvapen, chvíli zaujat a nakonec znuděn. Obvinění pro něj ztratili přitažlivost i význam.

Přelíčení trvalo patnáct měsíců. V březnu 1791 byl Giuseppe Balsamo odsouzen k smrti a jeho rukopis o egyptském zednářství k veřejnému spálení. Rozsudek byl změněn na doživotní žalář. Lorenza Feliciani prý jako pomýlená a církvi navrácená ovečka odešla do kláštera. Balsama převezli do pevnosti San Leo v Apeninách. Zemřel tu 26.srpna 1795 ve věku osmačtyřiceti let, zapomenut těmi, kteří jej odsoudili i těmi, kteří jej obdivovali.