ŽENY VE VÁLKÁCH REVOLUCE A CÍSAŘSTVÍ (ŽENY VE VÁLCE 2)

Před časem mi dostalo do rukou dílo  Edmonda  de la Barre Duparcq, vydané ve Francii roku 1873 pod titulem  Histoire militaire des Femmes, tedy Vojenské dějiny žen. Nalezl jsem v něm mnoho neznámého a zlomek zde už použil v medailonku Terezy Figueur, ženy-dragounky v revolučních a napoleonských válkách; prolink na něj máte v nadpisu. Kniha sama je sice četbou co do stylu vlasteneckou a poněkud archaickou, informace v ní obsažené mi ale připadají natolik zajímavé, že jsem se rozhodl s nepatrnými komentáři postupně přeložit dvě obsáhlé pasáže, pojednávající o ženách ve vojscích revoluce a v armádách napoleonských. Snad vás tím nezklamu...

Boj sester Fernigových s Rakušany

Ženy v revolučních válkách

Ženy lze počínaje rokem 1781 spatřit mezi těmi, kdo se zapisovali do národních vojenských škol; seznam, datovaný k 1. červenci 1787 jich zachycuje 29 ze 129 a mezi nimi dokonce figurují dvě urozené slečny, sl. de Talaru a sl. Dumasová,. Je známo, že úkolem těchto škol, kterých existovalo vícero, bylo vzdělávat zdarma děti venkovanů, formovat je tak, aby z nich byli dobří vojáci, nebo dobří pěstitelé, a nasazovat je během studia na stavbu silnic, aby se tak omezily roboty, v té době už příliš nákladné.

            V roce 1789 se projevily zájem žen o vojenské věci a záliba v nich ještě víc a mnohé z nich se chopily při zřízení národních gard pušek a vstoupily do ní.

V té době, krom jiných, žila námořnice, která odešla do výslužby v sedmnácti letech jako námořník na poloviční služné, neboť se na královských korábech účastnila slavných námořních kampaní pánů d’Estainga a de Grasse. Jmenovala se Adélaïde Elisé. Utekla z domu rodičů v jedenácti letech, aby se vyhnula macešinu týrání, dorazila z města Serre (v Gapençoisku)[1] do Marseille a po několika dnech žebroty vyměnila dívčí šaty u jednoho vetešníka za mizerný oděv chlapecký. Dala se pak najmout jako podplavčík na řadovou loď Glorieux.[2] Svých povinností se tu zhostila skvěle, bojovala zmužile, zraněna byla střelnou ranou třikrát, jedna z nich jí zlámala ruku a dvě další zasáhly nohu. Nic ji nezdolalo, dokázala skrývat svoje pohlaví a skryla ho i posléze v Anglii, kam se vbrzku dostala jako zajatkyně. Když přišel mír, vrátila se do Francie a nechala se tu poznat jako žena.

Po této zmínce přejděme k hrdinkám zrozeným revolucí, což je zajímavé téma, které se čtenářům zalíbí.

Romantizující litografie sester Fernigových

Myšlenky, které vyšly z toho velkého otřesu a situací až do krajnosti vytvářených onou krizí, daly Francouzům do rukou zbraně; vypukly velké boje a v oněch zápasech, které zahrnuly více než dvacetileté období včetně kampaní prvního císařství, se za dvanáct let republikánské vlády objevila řada ženských postav. Je to snadno pochopitelné: krom vlasteneckého a vojenského nadšení, tehdy velmi módního, i snahy obyvatel ohrožené hranice po nezávislosti, je jasné, že mnohé ženy následovaly svého manžela, snoubence či milence, kterého zákony povolaly do zbraně. Chtěly je povzbudit svou přítomností, aby dostáli povinnosti, a přispět k zachování jejich životů i cti. Takové byly sestry Fernigovy a mnoho jiných, jejichž válečnické činy uvedeme.

Ty prvně jmenované si oblékly mužské šaty, ozbrojily se loveckými puškami a pochodovaly proti Rakušanům s národní gardou z Mortange (u Valenciennes), aby doprovodily otce, který velel měšťanské jednotce. Onen otec vykonával ve zmíněném místě funkci soudního zapisovatele v Mortagne a zabýval se i literaturou, původem ale byl z Alsaska, z urozené rodiny,[3] a v letech 1755 až 1762 se pod maršálem de Richelieu účastnil tažení do Hannoverska. Jeho obě dcery byly obdařeny krásou; první Félicité bylo šestnáct a druhé jménem Théophile pouhých třináct. Jejich přítomnost a obětavost plnily národní gardy nadšením, s nímž odrazily několik nočních útoků. Po nich přijel generál Beurnonville, provedl přehlídku jednotky a oběma hrdinkám poblahopřál k umění „pobíjet muže“. Lze je nalézt u Valmy jako oficiální pobočníky du Mourize,[4] které se podílely na jeho úspěchu. Ta mladší zajala u Jemmapes obrovitého uherského jízdního myslivce a velícímu generálovi jej triumfálně přivedla, což vzbudilo posměšky na zajatcovu adresu a prohloubilo k úspěšné válečnici obdiv. Téhož dne se druhá z nich připoutala k vévodovi z Chartres (pozdějšímu Ludvíku-Filipovi)[5] a útočila po jeho boku s uzdou mezi zuby a s pistolemi v pěstích. Konvent jí za odměnu věnoval koně, dekretem vyhlásil, že se zasloužila o vlast, a nařídil na státní náklady obnovu jejího domu, spáleného nepřítelem.[6] Ježto pochvaly rychle zmizí a nedělají slávu, tu tvoří jen skutky, pokračovaly obě sestry v bojích a čelily nebezpečí, aby příkladem povzbudily jednotky; bylo pod nimi zabito několik koní.[7] Félicité jednoho dne dokonce zachránila francouzského dobrovolníka, kterého si pak vzal.[8] Dne 5. dubna 1793 obě v ohrožení systémem revolučního teroru a proto, že nechtěly opustit du Mourieze, s ním obě emigrovaly; tento čin se špatně snášel s jejich předchozí bravurou a politickým cítěním. Théophile v jednom dopise prozradila, že du Mouriezovy postoje nesdílí, z jejich volby si ale může každý udělat závěr a nelze si stěžovat na nevděk vlasti, když ji jednou opustíme.[9]

Dodejme upřesnění, které poskytuje jiné dílo na obdobné téma, kniha dvojice autorů Tranchant a Ladimir s názvem Les Femmes miliaires de la France, vydaná roku 1866 u Cournola v Paříži.  Podle něj byl Félicité v roce 1792 šestnáct a Théophile ne třináct, ale osmnáct, což se zdá logičtější. Obě si při otcově odchodu k revolučnímu vojsku oblékly uniformu svého bratra, který byl důstojníkem pluku Auxerrois, a zmiňované noční útoky, či jejich odrážení, proběhly u Mortange, které Rakušané zčásti vypálili. U Jemmapes se účastnily útoku na ves Quarégnon a muž, zajatý Théophile, měl být důstojníkem. Dne 13. listopadu 1792 se účastnily bojů u Anderlechtu před Bruselem a ocitly se v obklíčení, ze kterého se prostřílely, načež pomohly belgickému dobrovolníkovi-důstojníkovi, který se potýkal s dragouny knížete Koburga. Onen dekret Národního konventu byl datován k 19. listopadu 1792. Sestry pak bojovaly 18. března 1793 u Neerwinden; právě tam měly přijít o několik pod nimi zabitých koní.

Claudine Rouget a Gorton Marchandová měly šťastnější osud. Obě dvě bojovaly v armádách republiky; první dostala v prosinci 1793 penzi 500 franků, druhá v červenci 1795 gratifikaci 400 franků. Ta druhá se vyznamenala při obléhání Maestrichtu, přiřčením odměn ale chtěl Konvent učinit přítrž nepořádkům, které by mohly z přítomnosti žen ve vojenských jednotkách vyplynout. Obě tudíž dostaly rozkaz vrátit se do svých domovů. Co se slečny Quatresous týče, odměna jí byla přiřčena 22. dubna 1794 a od dvou předešlých se liší. Sestávala z penze 300 franků a příslibu, že bude zvýšena v den její svatby. Toto ustanovení svědčí o prokázaných službách a její dobré pověsti. Nezapomeňme v této souvislosti i na ženu jménem Pochelatová, které bojovala v letech 1792 a 1793 jako dělostřelec v Ardennské legii. Stejně jako ty předchozí, jejichž současnic byla, obdržela i ona od Konventu ocenění a penzi. Netušíme, jestli se znovu chopila zbraní a pokračovala po obdržení oné penze (červen 1793) ve vojenské službě a podmínky jí k tomu rozhodně nevytvořili.[10]

Obležení Lyonu republikány roku 1793 nám ukazuje mezi obránci starobylého města jednu ženu, Marii Adriam, která v převleku za muže plnila nejméně dva měsíce roli kanonýrka. Po vítězství Konventu se jí jeden soudce ptal, jak si vůbec troufla čelit nástrahám války a proč pozvedla proti vlasti zbraň. „Ne, bojovala jsem, abych vlast zbavila utlačovatelů,“ odpověděla. Byla gilotinována a zemřela odhodlaně.

Roku 1794 jsme dobyli Menin, ale ztratili Landrecies. Obyvatelé toho druhého města se odvážně snažili, aby jejich město nepřítel neobsadil, a jejich ženy jim sekundovali s energií, které složil hold Carnot, když prohlásil, že ony samy by zachránily město, kdyby nebyla posádka tak měkká.

Sestry Fernigovy, olej Gustava Houseze

            Ve vztahu k vendéeským válečnicím máme prohlášení paní de la Rochejacquelein, která byla očitým svědkem vnitrozemských bojů, vedených ve Vendée. Jejich počet zůstal omezený, neboť toto svědectví jich uvádí nanejvýše deset. Budeme-li číst pasáž z jejích pamětí, která se tohoto tématu týká, nabudeme hned dojmu, že jedni takovou ženu můžeme považovat za národní hrdinku, neboť se účastnila vylíčených válek, když v sedle následovala svého muže, p. de Lescure, byla jeho pobočníkem a vynaložila dvojnásob odvahy, morální i fyzické (…).

„Vendéeští generálové se bránili, aby šla jakákoliv žena s armádou. Přesto byla po útoku na Thouars nalezena mezi mrtvými jedna žena. Nedlouho předtím se mi svěřila a prosila, ať panu de Lescure nic neříkám. Vím, že se jmenovala Jeanne Robin a byla z Courlay. Psala jsem vikáři farnosti. Odepsal mi, že se jedná o velmi počestné děvče, nikdy ji ale nedokázal přesvědčit, že nemá chodit do boje. Noc před bojem u Thouars vyhledala p. de Lescure a řekla mu: ,Generále, jsem dívka. Paní de Lescure to ví a také ví, že proti mně nelze nic mít. Zítra bude bitva; dejte mi pár střevíců. Až uvidíte, jak se dokážu bít, určitě mě nazpět nepošlete.ʽ  Vskutku pak bojovala ustavičně před očima pane de Lescure a zavolala na něj: ,Generále, mně nepředběhnete, budu modrým pořád blíž, než vy.ʽ Zranili ji na ruce a to ji jen rozpálilo; ukázala mu ránu a řekla: ,Nic to není.ʽ Nakonec ji zabili v mele, do níž se zuřivě vrhla. (…) V ostatních divizích bylo pár žen, které bojovaly v přestrojení. Mám dvě sestry, čtrnáct a patnáct let, obě odvážné. Ve vojsku pana de Bonchamps  se stala jedna dívka jezdcem, aby pomstila otcovu smrt; vyznamenala se ve všech vendéeských válkách pod jménem Angevin.[11] Je to jediná venkovanka, která bojovala a dosud žije. Jednoho dne jsem viděla přijít do Choletu mladé, silné a honě pohledné děvče, které mělo za pasem dvě pistole i šavli; provázely ji dvě ženy vyzbrojené píkami. K svému otci přivedla špióna. Vyptávali se jí a ona odpovídala, že je z farnosti Tout-le-Monde a že tam ženy drží hlídky, když jsou muži ve vojsku. Skládali jí poklony a ten trochu marciální vzhled jí dělal ještě krásnější.“[12]

pokračování příště

---

[1] Okraj Savojska a Piemontu v podhůří Alp.

[2] Le Glorieuux, 74 děl, postavená 1756.

[3] Pravděpodobně otec hraběte de Fernig, podplukovníka 1792, pak brigádního generála.

[4] Dumourieze.

[5] Míněn pozdější (od roku 1830) poslední francouzský král (z dynastie Bourbon-Orléans).

[6] Dívka pak nicméně emigrovala a dekret byl zrušen.

[7] Věc, která se citovala a dostávala do služebních spisů jako důkaz statečnosti.

[8] Mělo jít o Belgičana jménem Vandermallen.

[9]  Dívky byly v Holandsku uvězněny; starší si pak vzala belgického důstojníka a druhá zemřela roku 1818 v Bruselu (až po své sestře, která žila od roku 1816 u ní). De Fernig měl ale ještě třetí dceru Aimée, která se provdala za komandanta Guilleminota, později Napoleonova divizionáře. Korespondence Théophile de Fernig vyšla tiskem roku 1873 a plyne z ní, že nešlo o vlastizrádkyni; jsou to upřímné listy a nejspíše šlo o svár mezi vlasteneckým nadšením, odporem k teroru či strachem z něho, a obdivem k Dumouriezovi.

[10] Claudine Rougetová se účastnila dvou kampaní. O Goton Marchandové uvádějí Les femmes militaires de France, že se narodila roku 1776 v Tours a jako osmnáctiletá absolvovala dvě m¨kampaně v Armádě Sambry a Meusy pod Kléberem. U Maestrichtu bojovala roku 1794 a oněch 400 livrů dostala, aby si mohla koupit ženské oblečení a vrátit se k rodině. Co se slečny Quatresous týče, jde zjevně o vojenskou přezdívku, přeložitelnou zhruba jako Čtyřkrejcarka.          

[11] Anjouanka, žena z kraje Anjou.

[12] K tomuto tématu (o němž pojednává jedna obšírná kapitola Histoire militaire des femmes) viz kapitolu Bojovnice v knize M. Šťovíčka Vendéeské války.

CÍSAŘSKÉ REZIDENCE (4)

MALMAISON-OÁZA KLIDU

Michal Šťovíček

Malmaison v uvedeném senátním usnesení chybí, neboť jednak nešlo o bývalé královské sídlo, nýbrž o zcela soukromé, jednak nešlo ani o císařské v užším smyslu, neboť je spojen hlavně s Bonapartem jako Prvním konzulem a pak hlavně s císařovnou Josefínou. Přesto se domnívám že jej v kategorii císařských rezidencí nelze pominout.

   Na místě dnešního městečka Rueil-Malmaison se již v 6. stol. nacházela královská vila v osadě Ruel, kterou vyplenili Normané (z té doby pochází název Malmaison značící cosi jako špatné či neblahé obydlí) a v první etapě Stoleté války Angličané. Od konce 14. stol. vlastnil panství rod jistého bohatého kupce - tehdy šlo o prostý jednopatrový dům uprostřed zemědělského hospodářství, ve 2. polovině 18. století pak rodina bohatého finančníka a bankéře Le Coulteuxe du Moley. Noví majitelé obydlí zvětšili o dvě křídla, zahradu proměnili v anglický park a do něho vestavěli věž s přírodopisným kabinetem.

   Areál se stal místem nádherných recepcí a večírků, které navštěvovali i literáti a umělci (Choderlos de Laclos, Bernardin de Saint-Pierre, André Chénier, filosof Condorcet, malířka Vigée-Lebrunová aj.). Na úsvitu Revoluce se přidal i kroužek odpůrců monarchie a začaly se pronášet ohnivé revoluční projevy. Paní Vigée-Lebrunová vzpomínala: "V červnu 1789 [...] po večeři řekl abbé Sieyès komusi: ´Po pravdě řečeno, bojím se, že zajdeme příliš daleko.´ - ´Zajdou tak daleko, až zabloudí´, řekla jsem paní du Moley, která abbého také slyšela."

   Po pádu monarchie Coulteuxové zchudli a rozhodli se panství prodat. V bouřlivých dobách r. 1794 se ke svým přátelům v blízkém Croissy uchýlila čerstvá vdova po generálovi Alexandrovi de Beauharnais, která odtud mohla pozorovat břidlicové střechy Malmaisonu, vyčnívající nad koruny stromů. Neštěstí a chudoba, v nichž se tehdy potácela, náznakový půvab této nedaleké rezidence v jejích očích jen zvyšovaly a snila o tom, jak by bylo krásné být tam zámeckou paní.

Návštěva Josefíny de Beauharnais u vězněného manžela v paláci Luxembourg (J.L.V.Viger du Vigneau)

    Myslela takto na Malmaison i v době, kdy se stala milenkou direktora Barrase a poté manželkou generála Bonaparta. Také Bonaparte záhy po italském vítězství pomýšlel na zakoupení venkovského sídla, kam by se mohl občas uchýlit před hlučnou Paříží. Měl však tehdy jiné starosti - přípravy egyptského tažení. Když odjel, Josefína poprvé navštívila Malmaison, prošla si zámeček, park i přidružené hospodářství a byla nadšena. Problémem ovšem byla cena - rovného půl milionu. Josefína tehdy byla opět v prekérní situaci - manželé měli oddělená jmění a Bonaparte v Egyptě vzhledem k její prokazatelné nevěře uvažoval o rozvodu. Nakonec se odhodlala a koupila panství "na sebe" (bez mobiliáře, který byl ceněn zvlášť). Kromě zámku a bezprostředního příslušenství obnášela država věž v parku, altán, oranžerii, skleník, holubník, domek správce, 19 hospodářských stavení a 260 ha orné půdy. Hlavní budova však měla daleko do skutečného zámku a Josefínino přetrvávající nadšení pro takový vpodstatě lepší měšťanský dům se dá vysvětlit jen její sentimentální vzpomínkou na okouzlení ze zlých časů. V přízemí bylo kromě vestibulu jen sedm nevalně zařízených místností, v prvním patře  nad úzkým schodištěm asi dvacet malých a špatně osvětlených pokojů, ve druhém patře pod krovy podobné pokojíky, do nichž však v létě pralo slunce. Veškerý ošuntělý mobiliář byl vyšlý z módy. Celek zkrátka neměl čím oslnit a vedle ostatních zámků kolem Paříže vyhlížel značně uboze.

   Josefína neměla na zaplacení celé částky (ovšem kdyby byla chtěla, mohla prodat své šperky oceňované tehdy na 700 tisíc, jenže k tomu se nedokázala přemluvit...), dohodla tedy splátky, okamžitě se nastěhovala a jejím prvním pozvaným hostem byl její tehdejší milenec Charles...

   Když se Bonaparte vrátil z Egypta a po bouřlivých scénách Josefíně odpustil, vydal se s ní do Malmaisonu a sídlo se mu také ihned zalíbilo. Doplatil tedy Coulteuxům hned po 18. brumairu zbývajících 210 tisíc, avšak současně seznal, že je třeba se pustit do přestavby, která by však neměla stát moc peněz a byla by rychlá, aby se hned mohlo začít bydlet. Povolal tehdy módní architekty Fontainea a Perciera, kteří mu navrhli stavbu dvou nových samostatných traktů pro něho a Josefínu, spojených galeriemi se starým zámkem, který by sloužil jen pro přechodná ubytování dalších členů rodiny a hostů. Bonaparte ale tak drahý projekt odmítl, takže mu během jednoho roku jen zrekonstruovali původní stavbu, přičemž rozpočet 600 tisíc byl nakonec značně překročen a dosáhl 1,5 milionu, za něž by mu již byli mohli postavit onen navrhovaný zámek nový... Museli přitom vetchou stavbu podepřít zvenčí četnými opěráky a místo řádného kamenného vstupního portálu či rizalitu vymyslet jakýsi předsazený vojenský stan. Interiéry byly rovněž důkladně předělány a dekorovány akvizicemi z dobytých, převážně italských území i obrazy, které Josefína vymámila z Louvru i jiných expozic.

   Pro konzulský pár se Malmaison skutečně stal místem oddechu a neformálních zábav. Bonaparte si tam ovšem zřídil i knihovnu a pracovnu, neboť ani zde nemohl být bez práce. V parku současně zřídil i jakýsi "sportovní areál" - visuté i přízemní houpačky, kuželník atd. Josefína až do rozvodu pobývala v Malmaisonu vždy, když byl Napoleon mimo Francii, a věnovala se svým vášnivým zálibám, mezi něž patřilo zejména pěstování růží a za císařství i botanika obecně. Postupně fundovaně rozšiřovala park, zřídila v něm vytápěný skleník (spojený s malým zámečkem zvaným Malý Malmaison, který existuje dodnes, ale skleník již nikoli. Dnes je objekt v soukromých rukou) i malou zoologickou zahradu. V r. 1805 zpřístupnila Malmaison členům Institutu a pracovníkům Přírodovědného muzea

Život na zámku podle F.Flamenga

   I tímto idylickým ústraním však kráčely dějiny: 2. 7. 1800 se zde Josefína dozvěděla o vítězství u Marenga, uspořádala oslavu a zasadila cedr, který je dodnes ozdobou zámeckého parku. Bonaparte zde přijal delegaci vendéeských vůdců při procesu pacifikace Vendée a Bretaně, odjel sem po atentátu v ulici Saint-Nicaise, zde jednal o konkordátu s kardinálem Calvim, organizoval zde porady po odhalení spiknutí Cadoudala, Pichegrua a Moreaua, 10. 3. 1804 zde vydal příkaz k zatčení vévody d´Enghien.

   Když byl Napoleon prohlášen císařem, do Malmaisonu postupně přestal jezdit, neboť jako patřičně důstojné polosoukromé sídlo mu vyhovoval mnohem lépe nádherný a prostorný Saint-Cloud. Po r. 1807 se zde již prakticky nevyskytoval a Josefína se v Malmaison stala skutečnou a zcela samostatnou zámeckou paní.  

   Po rozvodu v r. 1809 Napoleon Josefíně celé panství Malmaison se vším všudy věnoval a Josefína zde jak známo 29. 5. 1814 zemřela na zápal plic - je pohřbena v místním kostele sv. Petra a Pavla, spolu se svou dcerou Hortensií. Napoleon po několika letech zavítal do zámku 29. 6. 1815 na pár hodin, aby se odtud vydal do exilu.

   Panství zdědil Josefínin syn Eugène, jehož dědicové je po jeho smrti rozparcelovali a rozprodali včetně všech sbírek. V r. 1861 koupil panství Napoleon III. a císařovna Eugénie zde zřídila malé muzeum a snažila se o vrácení původního mobiliáře. Po pádu císařství republika Malmaison zestátnila a vzápětí prodala (v té době plocha parku místo původních 726 ha v r. 1814 činila již pouhých 6 ha). Majitelé se střídali, až bankéř Daniel Iffla zvaný Osiris zámek nákladně restauroval (místy nepříliš ohleduplně) a v r. 1903 jej věnoval státu s podmínkou, že v něm bude zřízeno napoleonské muzeum a vrátí se do něho co nejvíce původního zařízení. Za přispění četných mecenášů se tak stalo a objekt jako součást státních muzeí dnes prezentuje ucelenou a jedinečnou expozici věnovanou Josefíně a životnímu stylu za Konzulátu.

Plán zámku s parkem těsně po Josefínině smrti

  Specialitami zachovaných/obnovených interiérů jsou např.vestibul, jehož zrcadlové stěny bylo možno zasunout a vytvořit tak prostorný přijímací sál, dále knihovna, z níž vedlo skryté schodiště do Bonapartova obytného apartmá, Poradní sál dosti připomínající vojenský stan apod. Z mobiliáře zaslouží zmínku hlavně pověstný Slavkovský stůl z r. 1811, jehož zlacená deska je vyložena porcelánovými medailony Napoleona, 11 maršálů a 2 vysokých císařských hodnostářů (Caulaincourt, Duroc) od Isabeye:

Poradní sál a knihovna

    V dnešním městečku Rueil-Malmaison je záhodno zmínit ještě dva objekty, dnes mimo zámecký areál, spojené s Napoleonem a Josefínou:

Kdysi sousední zámeček a park Bois-Préau.

Na místě dávného majetku kláštera Saint-Denis stál již v 17. století zámeček, jehož poslední majitelé se ještě za Revoluce své državy odmítali vzdát a Josefíně se ji podařilo zakoupit až v r. 1810. Ihned nechala zbořit ohradní zdi tamního parku a mohla ji tak začlenit do svého malmaisonského panství. Pročež po její smrti připadl areál Bois-Préau rovněž princi Eugènovi a také byl po jeho smrti prodán. Střídal majitele z řad buržoazie a ti poslední z nich v r. 1926 věnovali zámeček i s parkem o rozloze 17 ha státu, který v něm zřídil pobočku muzea Malmaison a vybudoval v něm expozice o Napoleonovi na Sv. Heleně, o návratu jeho ostatků do Francie a o napoleonské propagandě a legendě. Než se tam však vydáte, ověřte si přístupnost - ještě nedávno bylo muzeum pro rekonstrukci dlouhodobě zavřeno.

    Panství Val de Ruel (název Ruel=Rueil byl odvozen od četných potůčků - francouzsky ru). Toto panství prodal klášter Saint-Denis v r. 1633 kardinálovi de Richelieu, který přeměnil chudou usedlost v honosné sídlo, kde přijímal i návštěvy panovnického páru. V nádherném areálu se kromě zámecké budovy rozkládaly zahrady, kaskády, grotty, vodní nádrže a triumfální oblouk. Později se sem uchýlila před Frondou regentka Anna Rakouská s malým Ludvíkem XIV. a v r. 1649 zde byl podepsán tzv. Ruelský mír, jímž Fronda skončila. O několik let později chtěl Ludvík panství koupit, ale Richelieuova neteř vévodkyně d´Aiguillon za ně chtěla tolik, že král se záměru vzdal.

   V r. 1800 získal panství budoucí maršál Masséna a jelikož jeden z potůčků protékajících parkem pokračoval k Malmaisonu, starý hulvát a nevděčník toho při provázení návštěv využíval a s gustem jim u onoho potoka o svém vrchním veliteli oznamoval: "Odtud na něj močím, kdykoli se mi zlíbí." (říkal to ovšem ostřeji...). Massénovi dědicové po r. 1832 panství neudrželi, po částech ho rozprodali a vše bylo časem totálně zničeno, takže v městečku (na bulváru Richelieu) dnes zbývá z celé kardinálské a massénovské nádhery pouze mírně přestavěný a nověji zastřešený Dům otce Josefa - obydlí pověstné kardinálovy šedé eminence. Otec Josef ve Val de Ruel také 18. 12. 1638 po záchvatu mrtvice zemřel - není jisto, zda v Richelieuově zámku nebo přímo v této své soukromé rezidenci. V budově je dnes městské kulturní centrum.

KUBRICKŮV NAPOLEON MOŽNÁ BUDE! OD SPIELBERGA!

Jeden list ze stohů Kubrickových přípravných materiálů...

Tento příspěvek, k němuž mě inspiroval jeden ze čtenářů blogu, bude hodně krátký, přesto doufám, že vás zaujme. Navazuje na to, co jste zde mohli číst 16. září 2010, tedy před dvěma a půl roky, kdy jsem se rozepsal o touze režiséra Stanley Kubricka (Barry Lyndon; 2001: Vesnírná odysea...) natočit film Napoleon. Měl k němu scénář a spousty materiálů, které naznačovaly, že by to k danému tematu mohl být nejlepší film, jaký kdy byl natočen. Jenže se tak nestaloo, scénář z roku 1961 zůstal na počátku sedmdesátých let minulého století mrtvou literou, neboť doba i zájem publika se změnily a z nejlepšího filmu zbyla jen jedna z nejdražších knih, neboť materiály s ním spojené vyšly malonákladově tiskem za lidovou cenu kolem 700 USD.
   Tohle ovšem platilo donedávna, neboť 4. března tohoto roku proběhla skrze BBC a další světová média zpráva, že Steven Spielberg, který měl ke Kubrickovi pracovně i ideově hodně blízko, chce jeho Napoleona natočit. Ne jako velkofilm, ale jako televizní minisérii, což odráží současný trend, kdy se náročnější, vážnější a vážná témata stěhují do televizních studií (John Adams je asi nejpřiléhavějším příkladem, jako milovník nejen historie, ale i westernů bych však rád dodal např. Hell on Wheels, či Hatfields and McCoys...). Nelze vyloučit, že se o projektu jednalo blíže v únoru na festivalu v Cannes a to, že Spielberg na dané téma mluvil jako s prvním s francouzskou tv společností Canal+, cosi i naznačuje.
   Tož držme jemu i sobě palce, i když zatím můžeme použít leda francouzské přísloví Qui vivera verra (Kdo se dožije, uvidí).
    Nic víc se zatím neví, alespoň skrze média ne, co kdyby se ale Spielberg objevil s natáčením v českých zemích a využil potenciálu napoleonského re-enactementu...
    Mimochodem, pokud se chcete o Kubrickově projektu dozvědět víc, dal jsme do nadpisu prolink na onen dva a půl roku starý příspěvek a v jeho nadpisu se prolinkem dostanete pro změnu na plnou verzi scénáře (kousek jsem tam z něho přeložil) v -pdf. Anglicky, of course...

GEOFF HUNT, MISTR MARINISTA

Myslím, že je nejvyšší čas zpestřit více či méně pravidelné příspěvky na tomto blogu čímsi, co zde delší čas nebylo a ve štítcích, které pomáhají v tematické orientaci, zabrousit do oblasti „art“, česky kumštu. Tentokrát to bude výlet do současnosti, k dílu umělce žijícího a navíc k marinistovi, tedy malíři moře a námořních výjevů, k muži, který patří na vrchol světové špičky a s jehož obrazy či ilustracemi se většina z vás někde setkala, byť vám jméno uniklo. Ano, řeč bude o britském umělci Geoffu Huntovi, o němž toho internetové encyklopedie, pokud jde o životopisná data, mnoho neprozrazují. Narodil se roku 1948, vystudoval grafický design na umělecké škole v Etonu, pak pracoval řadu let v reklamě a k mistrovskému zvládnutí námořní kresby se dostával přes knižní ilustrace i post uměleckého editora čtvrtletníku Warship, který vycházel v letech 1977 až 1979. Doslova světovou proslulost si získal barevnými ilustracemi pro přebaly románových sérií C. S. Forestera o Horatio Hornblowerovi, Stockwinovy (u nás neznámé série) o Thomasu Kyddovi a románům Patricka O’Briana o dvojici přátel, Aubreyovi a Mathurinovi (nedávno se zde psalo o loni Talpressem vydaném svazku Válečná štěstěna a jistě si vzpomínáte, že podle této sérii byl natočen i film Master and Commander). 

HMS Victory

Ztráta HMS Augusta v roce 1777 u Delaware

   Dnes je Hunt prezidentem Royal Society of Marine Artist, žije ve Wimbledonu a ateliér má v Merton Place, což se příznačně symbolické místo s domem admirála Nelsona. Vystavoval na řadě míst ve Velké Británii i USA, některé originály pro obálky výše uvedených knih lze patřit v muzejní expozici v rámci Dockyard v Portsmouthu a reprodukce jeho prací patří k tomu nejlepšímu, co si můžete z giftshopů v Portsmouthu či v National Marine Museum v Greenwichi odvézt, pokud nedáte přednost některé z knih se soubory jeho pláten a ilustrací. Doménu jeho díla tvoří plachetní lodě 18. a 19. století i válečné scény z té doby, byť existuje i řada přesahů do dob starších či novějších. Ostatně, přesvědčte se sami, neboť tady platí, že obraz je víc než slova.

Bitva u Mysu sv. Vincenta 14. února 1797

HMS Victory

Útěk královské rodiny a odvoz zlata z Lisabonu do Brazílie

HMS Bellona

Mary Rose předtím, než se potopila před Portsmouthem

Nina a Pinta vracející se domů

Přehlídka Commonwealth Fleet 15, června 1953