NEJKRÁSNĚJŠÍ A KONEČNĚ I NEJOŠKLIVĚJŠÍ POMNÍK (2)

Favorit č. 1-Žižka na Vítkově

A je tu další pomníkový příspěvek. Přesněji řečeno jej Michal Šťovíček poslal už před časem a já ho schovával, až se sejde víc věcí, a možná to byla chyba, protože mohl být třeba slovem do pranice nejen v úvodní části. Lze či nelze vybrat ten nej-? Myslím, že ano, protože nejsme (naštěstí) umělecká komise a tahle soutěž je jen hra s geograficko-historicko-kumštovní tematikou, která možná inspiruje k vyražení do blízka i daleka. Záleží jen na vás, koho (a zda) někoho vyberete; komentáři tyhle rubriky zatím zrovna nehýří, byť ohlasy říkají, že jsou čteny...  Dělit na tuzemská a zahraniční? Proč? Takhle je to zajímavější, třeba zjistíme, jak jsme světoví, a navíc (alespoň pro mne) je tu docela poučné srovnání vztahu k vlastní minulosti např. s Rakouskem: pražský Radeckého pomník, skrytý téměř století zrakům veřejnosti, a Schwarzenbergův (jakož i Radeckého, Deutschmeisterů, etc.) pomník ve Vídni... Potěšující je, že Michal Šťovíček jako první předložil i ty nejošklivější, dokonce tak ošklivé, že je těžké vybrat ten nehroznější (ve dvou případech jde zjevně o výplody socialistických uměleckých komisí Svazu výtvarných umělců a jiných svazů (taky jsem jich pár zažil a vím, jak to fungovalo), ve třetím o "lidovou" tvořivost...). Mám-li přestat rozumovat a začít resumovat, zatím z toho plyne, že krom Mohyly míru (s Michalovým hodnocením nesouhlasím, válku a mír v tomto smyslu nelze oddělovat, je to jen dialektika protikladů) se zatím v kandidátech objevily (pokud se nemýlím) vícekrát dva: pomník bitvy u Kolína a pomník myslivce ze Svíbu... Pokud si chcete s anketou související příspěvky projít, použijte vlevo po straně štítek "monuments"; na první článek s "podmínkami" se pak dostanete prolinkem v nadpisu... A vaše názory v komentářích či poště rozhodně nebudou k zahození!

FAVORITÉ MICHALA ŠŤOVÍČKA

Favorit č. 2-Křečhoř u Kolína

Kritéria hodnocení by si zasloužila delší rozbor, ale to zřejmě není předmětem ankety, tak kdyžtak později v komentářích. Mezi stovkami či snad tisíci velkých i malých nelze podle mě vybrat jeden jediný nej- . Mělo se to rozdělit aspoň na naše + zahraniční.

Nejlepší...

V anketě se tedy prozatím omezuju na pomníky na našem území:

Favorit č. 3-Mohyla Na Mohejlníku

U mě to vyhrává Jan Žižka na Vítkově, ovšem jen samotná socha bez obřích kvádrů za zády. Jenže právě tématicky odtržený „národní památník“ koňovi za zadkem sochu a její význam znehodnocuje, takže ji nejspíš už nelze považovat za pomník samotné bitvy.

Po Žižkovi hodnotím jako náš druhý nejvydařenější pomník bitvy u Kolína za Křečhoří - nejen kvůli vlastnímu provedení, ale i díky dominantnosti v krajině, vzorné okolní úpravě (jen to novoučké schodiště snad časem ztmavne) a popiskům.

No a jako třetí pomník Žižkova vítězství u Hořic, v polích Na Mohejlíku - i když není přímo v centru bojiště, ale provedení se mi velice zamlouvá.

Na vysvětlenou a bezpochyby proti všem dodávám, že slavkovská Mohyla míru se mi až tak nezamlouvá - není to památník bitvy, nýbrž míru, a jestliže umístění v krajině a rozměry jsou dokonalé, výtvarné provedení mi připadá dosti germánské.

Nejošklivější

Naopak za nejošklivější u nás považuju pomník bitvy u Ústí - Na Běháni, ten opět nejen kvůli vlastnímu provedení, ale i pro splynutí s okolím, „skrčenost“ neodpovídající významu bitvy a blábol místo poučení.

Nejhroznější aneb je to vůbec možné...?

 Za další u nás nejošklivější považuju nový pomník bitvy u Tachova, je sice patřičně výrazný, ale výtvarně nic neříkající a neznalému nenapoví ani písmenkem, proč tam je.

No a do třetice ošklivých pomník u Jankova: dříve to byla prostá osamělá a vkusná kamenná stéla, k níž bůhví proč nedávno přidali „přírodně“ vyhlížející lavice a kýčovitě barvotiskový „informační“ panel.

A něco závěrem  

Bílá hora

 A závěrem si dovolím malou zvláštnost = dva diametrálně odlišné pomníky jedné a téže bitvy: jeden z pochopitelných důvodů nenápadný (porážku nelze oslavovat) = pouhá kamenná mohylka, druhý naopak nádherný na památku vítězství = poutní kostel Panny Marie Vítězné - obojí na Bílé hoře.

NAPOLEONSKÉ DNY 2011: JAKÉ BYLY?

Dým z černého prachu nad Slavkovem...

Čím by byl voják bez ženy...?

Toho dýmu, způsobenému dělovými výstřely, se nelekejte, byly to oslavné salvy k svátku svatého Napoleona v místě vpravdě historickém, v zámecké zahradě ve Slavkově na Moravě, kde se odehrály už tradiční Napoleonské dny 2011, o nichž jsem vás neopomněl informovat. Přesto mě velmi překvapilo, když jsme k ranní kávě nalezl na komunikační adrese napoleonknihy@volny.cz překvapení, byť jsem měl z něj poněkud zamotanou hlavu, neboť šlo o několik mailů od dvou autorů s doslova čerstvými fotografiemi z Napoleonských dnů 2011, které proběhly tento víkend ve Slavkově na Moravě. Jedna sada byla  jednoduše podepsána "Jirka", k druhé byl přiložen obsáhlejší text a prolinky. Text je přímou diváckou reakcí a onen prolink na fotografie z picassaweb máte sice dole, abyste ale nemuseli případně kopírovat dlouhý název (prolinky se ti někdy zobrazují, někdy ne, ještě jsem nepochopil, čím a jak to je...), vkládám jej do nadpisu. A oběma zasilatelům ze srdce děkuji!!! Fotky nelze uveřejnit všechny, i tak bude výběr dosti obsáhlý, a případné chyby v komentářích padají na můj vrub...
Nyní tedy onen ohlas:

Zdravím Vás,
posílám Vám odkaz na album výběru fotografií z nedělního válčení ve Slavkově (byl jsem s manželkou a dětmi a tak jsme volili klidnější neděli). Volba to byla z tohoto hlediska dobrá, lidí nebylo mnoho a příjezd od Brna ke Slavkovu byl ráno vskutku historický, neb nad krajinou ležela pěkná mlha ... jen to Slavkovské slunce se objevilo až někdy v půl desáté a to už bylo příliš vysoko na to, aby vyvolalo ten správný dojem. Jak je vidět na fotografiích, ani účinkujících nebylo mnoho (např. "Rusů" bylo pět a půl doslova), ale manévry i následná "bitva" byly moc pěkné a všem patří dík ...S fotografiemi naložte dle libosti, v případě potřeby posílám i odkaz na stažení celého balíčku.
Picasa album: https://picasaweb.google.com/martin.smola/Slavkov14Srpna2011?authuser=0&feat=directlink
Balíček fotek (30ks, 66MB): http://tanciky.cz/tmp/Slavkov2011.zip
Mějte se pěkně
Martin Smola

Rakouští a francouzští granátníci

Ruská pěchota (Apšeronský pluk) a kozáci (2. bugský kozácký pluk); za pěchotou v pozadí rakouští kyrysníci

Rakouští Grenzer, hraničáři a rakouští Jäger, myslivci

Les plus belles filles de l´Empereur, dělostřelectvo, aneb nejkrásnější císařovy dcery (lze ovšem přeložit i jako děvčata, holky...), jak se říkalo zbrani, u níž se vyučil

Francouzský důstojník a rakouský husar

NEJKRÁSNĚJŠÍ POMNÍK (1)

K 23. červnu, tedy zhruba před měsícem a půl, mě napadlo vyhlásit prázdninově dovolenkovou soutěž o nejkrásnější a nejošklivější pomník, vztahující se k tomu, co je tématem tohoto blogu. Co mě vyprovokovalo, proč a jak jsme se vše snažil formulovat, to naleznete v článku, na nějž dávám prolink do nadpisu, abyste se nemuseli trápit s hledáním. Když si kliknete po levé straně blogu na štítek "monuments" monumenty, objevíte některé další tipy, jež vyplynuly z vašich reakcí či mojí invence. Někteří z vás mi poslali na adresu napoleonknihy@volny.cz svoje kandidáty a nastal čas, abych je začal shrnovat. Budu, stejně jako ti, kteří se zapojiloi, rád, pokud vložíte svoje názory, hlasy, případně kandidáty i další tipy buď do komentářů, nebo zašlete na uvedenou adresu. To, co následuje, je první série ohlasů, z niž už cosi vyplývá. Především se sešly jen pomníky, které se vám líbí, a na nejošklivější zatím kandidát chybí, i když bych o nějakých věděl...!
Zaprvé: pomníkem, který nemá konkurenci co do krásy je bezesporu Mohyla míru na Prateckém kopci na slavkovském bojišti; je to tak jasné, že jsme se ji rozhodl do soutěže nezařazovat. Zadruhé: velmi horkým kandidátem na druhé místo je pomník maršála Radeckého, kdysi na Malostranském náměstí, nyní v Lapidáriu Národního muzea.
A teď už k věci. Je zajímavé, jak převažují austrofilské náměty z oblasti naší bývalé širší vlasti, což uvidíte z následujících obrázků.
Čtenář nazývající sebe sama v komentářích Euro-phila poslal vlastní snímky jezdeckého pomníku Karla Filipa, knížete Schwarzenberga na vídeňském Schwarzenbergplatz (autor Ernst Hähnel, 1867). Voják mnoha bitev, velitel rakouksého Auxiliárního sboru roku 1812 a, velitel České armády roku 1813 a vrchní velitel sil protinapoleonské koalice let 1813-1814 dostal oslnivý monument, s nímž kontrastuje nedaleký, Rudé armádě venovaný Heldendenkmall, Vídeňáky zvaný spíše Russendenkmal; Europhila poslal i jeho snímek...

Socha knížete Schwarzenberga a sovětský Heldendenkmal

Jan Grenadier (uvádím mailové jméno, i když pravé znám) dal na první místo pomník Infanterieregiment Nr. 4 Hoch- und Deutschmeister od Johannese Benka; stojí na vídeňském Deutschmeisterplatz. Nedivím se, sláva jednoho pluku a jeho historie vtělená do jedné sochy je hodně ojedinělou věcí. Na druhé místo navrhl už zmíněnou sochu Radeckého. Jeho třetím kandidátem je myslivec z roku 1866 ze Svíbu; najdete jej v člíánku o pomnících bojiště roku 1866 u Hradce Králové-Sadové (rovněž pod štítkem monuments) ..

Vídeňský pomník Deutschmeisterů

Theodor měl kandidáty dva (pominu-li Mohylu míru na prvním místě). Tady je první, pomník myslivce z bitvy u Náchoda roku 1866:

Rakouský myslivec u Náchoda

A tady druhý, rakouský pomník u Křečhoře na paměť bitvy u Kolína roku roku 1757, nádherný v létě stejně jako v zimě, jak Theodor napsal:

Křečhoř

Díky všem!
Abych sympatické austrofilství přece jen trochu rozmělnil, navedl vás i jiným směrem a trochu i povzbudil k vašim nápadům či tomu, nač jste na dovolených narazili, přikládám kandidáty svoje, byť určitě některé znáte:

Připomínka smrti Přemysla Otakara II.

Tohle je kámen připomínající smrt Přemysla Otakara II., "krále železného a zlatého" v bitvě u Dürnkrut a Jedenspeigenu, nebo, jak se v našich učebnicích psalo, u Suchých Krut, či naprosto špatně, na Moravském poli:

Český kříž u Kresčaku

Toto je pro změnu Český kříž u Crécy-en-Ponthieu, česky Kresčaku, prastarý monument s novější deskou, evokující smrt krále, kterému Francouzi říkali Jean l´Aveugle, Jan Slepec, Šusta pak Král cizinec a Spěváček spravedlivěji Král diplomat, byť český král Jan Lucemburský byl předevěím panovník-rytíř. Nápis, který je nejníže, ostatně obsahuje větu, údajně poslední, kterou vkládá králi do úst Froissartova kronika: "Prosím a žádám vás snažně, ať mě vedete tak daleko, abych mohl zasadit ránu mečem."

Lasallova socha

A série na závěr, jezdecká socha před francouzským zámkem Lunéville, cca 20 km na JV od Nancy. Je to největší z husarů, divizní generál Antoine Charles Louis Lasalle, zabitý v bitvě u Wagramu...

Těším se na vaše příspěvky, komentáře i náměty!  Pokračování příště...

NA KONI, NEBO NA OSLU?

Od Michala Šťovíčka po mé mírně zlomyslné připomínce přistál v poště příspěvek, doplňující jeho článek o Davidově svrchovaně ideologickém obrazu Bonaparta, překračujícího Velkého svatého Bernarda. Prolink na tento článek vkládám do nadpisu, čímž vám opět usnadňuji hledání a umožňuji plynulou návaznost mezi Davidovým Prvním konzulem na skotačivém plnokrevníkovi a plátnem Paula Delaroche, kde týž velký muž jede stejným průsmykem na mule, vedené místním horským vůdcem jménem Dorsaz, což odpovídá skutečnosti. Předpokládám, že jde o mulu či mula (Equus mulus, mezidruhový kříženec samce osla se samicí koně, tj. kobylou, který pak není až na výjimky schopen rozmnožování...), tak se to všude uvádí (a Michal to ostatně v textu píše), byť zoologové v onom zvířeti mohou objevit osla, či mezka (což je pro změnu kříženec samice osla domácího s koněm)...  Díky, Michale!

 

PRVNÍ NA KONI, DRUHÝ NA OSLU...

Michal Šťovíček

Poslušen nabádání majitele blogu doplňuji svůj předchozí příspěvek o Davidově obrazu Bonapartova přechodu přes Alpy o Delarochovo podání téže události (minule jsem jej úmyslně pouze zmínil, neboť příspěvek byl věnován výhradně Davidovi). Než se však začnu zabývat Delarochem, vrátím se k závěru minulého příspěvku, resp. k řádkům o moderních adaptacích Davidova díla. Zde jsou pro představu a pro srovnání ona tři zmíněná díla současných tvůrců a ještě jedno navíc:

Arroyo - Grand pas du Saint Bernard

Andy Warhol - Diana Vreeland Rampant

K. Wiley - Napoleon leading the Army...

Tentýž: Ingres meets Ice T.

No, a když jste se pokochali, přejděme k tématu.

Paul Delaroche (1797-1856) se inspiroval Davidovým obrazem, pravděpodobně poslední pátou, čili dnes tzv. druhou versailleskou verzí, kterou mohl vidět na výstavě v Bazar Bonne-Nouvelle v Paříži v r. 1846. Nesporně se mu nelíbila Davidova až přehnaná heroizující idealizace historické události. Na  stejné téma tedy vytvořil radikálně odlišné dílo, realistické a neidealizující ve stylu tehdejšího módního romantismu. Podle mínění jiných historiků jej však téma napadlo buď při četbě Thiersových Dějin konzulátu a císařství, nebo po vytvoření vlastního obrazu Charlemagne traversant les Alpes au Mont-Cenis défendu par les Lombards en 773(Karel Veliký přechází Alpy u Mont-cenis bráněný Lombarďany v r. 773). Přesný důvod ani první objednatel nejsou dodnes známi.

I u tohoto díla  existuje pět autorských verzí, z nichž hlavní jsou první dvě:

 -exemplář o rozměrech 222 x 289 cm (tedy ještě o něco málo větší než Davidův) a signovaný vlevo dole Paul Delaroche 1848 je dnes vystaven v Louvru a je všeobecně považován za první originál.

Tento obraz byl za neznámých okolností prodán neznámému kupci do USA, v r. 1853 jej odkoupil anglický sběratel John Naylor, v jehož sbírce zůstal až do r. 1967, v r. 1971 byl na druhý pokus prodán v aukční síni Christie´s do sbírky manželů Birkhauserových, kteří jej v r. 1982 darovali Louvru.

- exemplář 214 x 279 cm datovaný Nice 1850 je v liverpoolské Walker Art Gallery a byl dlouho mylně považován za první originál.

Obraz koupil (a zřejmě i objednal) Arthur George třetí Earl of Onslow, který se s malířem znal, liverpoolské muzeum jej při rozprodeji sbírky Onslowů získalo v r. 1893.

- další tři repliky menších rozměrů se dnes nacházejí v Thiersově knihovně v Paříži, v Buckinghamském paláci a v soukromé sbírce. Toto je exemplář v Buckinghamském paláci, zbývající dvě se mi nepodařilo vyhledat.

Podobně jako Davidovo dílo, bylo ve své době kritizováno i Delarochovo podání zejména co do realismu výjevu. Hlavně tehdejší angličtí kritici londýnské verze usoudili, že Delarochovi se pokus o vystižení Napoleonova génia realistickými prostředky nezdařil.

Delaroche zobrazil Bonaparta také v generálské uniformě, zahaleného však praktičtěji do obyčejného šedého „redingotu“, později tak proslulé součásti Napoleonova oblečení (uvozovky proto, že nejde o žádný redingot, což je ve skutečnosti v pase přiléhavý plášť, až od pasu dolů se rozšiřuje a jeho zadní část má podobné střižení jako frak. Pochází z Anglie, kde od pol. 18. stol. sloužil jako jezdecký oděv - název je také odvozen z anglického riding coat. Později se rozšířil do Francie, ale již jako vycházkový. Napoleonův „redingote grise“ je tudíž tehdejší vojenský normální erární polní plášť, který fasovali všichni od vojína po generála). Plášť má v silném větru (vidíme podle rozevláté spodní části) zapnutý otužile pouze u krku. Dále má Bonaparte na sobě rovněž bílé přiléhavé kožené kalhoty a prosté jezdecké boty, na hlavě dvourohý oprýmkovaný plsťák. Jede ovšem tentokrát zcela neheroicky leč mnohem realističtěji na mule (nebo mezkovi?), která byla pro cesty v horách každopádně mnohem a mnohem užitečnější než ušlechtilý kůň. Bonaparte tentokrát nemá rukavice, pravou ruku má svým typickým gestem zasunutou ve vestě, ale zřejmě bez jakékoli samolibosti, tady si ji spíš zahřívá na břiše. Druhou ruku má ovšem také v tom mrazu venku a otužile obnaženou jako u Davida, ovšem nikam jí velitelsky neukazuje. Nohy má realisticky zapřené ve třmeni a nikoli efektně po starořecku pokrčené, což by ostatně na mule působilo směšně. Zvíře neřídí a nechává je raději vést profesionálně tamním horalem - najatým průvodcem, který se opírá o dlouhou hůl, což byla a stále je ve velehorách zcela nezbytná pomůcka, sice zcela neokázalá, leč mnohem užitečnější než honosná šavle. Všimněte si, že mula ostatně žádné vedení za uzdu nepotřebuje a jde klidně sama, stačí dotek průvodcovy dlaně na její šíji a i ten pravděpodobněji slouží spíš za oporu průvodce samotného. V pozadí vidíme důstojníka přidržujícího si klobouk v prudkém bočním větru zprava zezadu. To by si logicky měl přidržovat klobouk i Bonaparte, ovšem jaký by to pak byl portrét?...

Mezi originálem v Louvru a autorskou kopií v Liverpoolu jsou zásadní rozdíly: na kopii není krajina tolik zasněžená (ani na té londýnské), odlišný je tvar skal vpravo i vlevo vpředu a „postroj“ muly na její hlavě (na londýnské kopii je zase podle originálu). Výrazně odlišný je i důstojník v pozadí: na originále je jeho kůň zakryt nohou Bonapartovy muly a nejsou vidět ani dvě ruce držící koňovu uzdu, což vše je na kopii naopak zřetelně vidět. Na originále je navíc těsně vpravo vzadu od důstojníkovy hlavy mlhavě vidět jiná hlava? Odlišné jsou i rozměry obou obrazů, viz výše. Výraz Bonapartovy tváře prameny nezmiňují, ani podle čeho ji Delaroche maloval, mně se však odlišný zdá - na originále hledí na diváka podle mě poněkud zlobněji zachmuřen („Co čumíte?“...), na kopii mi připadá mírně posmutnělý („Na co mě to posadili?...).

Závěrem dlužno pro všechny případy podotknout, že Delaroche skutečně neměl nijak v úmyslu Bonaparta a jeho přechod přes Alpy srážet z piedestalu či jej dokonce ironizovat, byl také Bonapartovým obdivovatelem (připomeňme jeho všeobecně známého tragického Napoleona po první abdikaci 1814). Zavrhl pouze veškerou idealizaci, heroizující nadsázku a ideologický balast. Oproti Davidovi měl ovšem výhodu naprosté tvůrčí svobody - netvořil na královskou objednávku a neměl Bonaparta za zády. To by mu zřejmě mula neprošla...