WELLINGTON PAVLA B. ELBLA - ukázka z knihy

Spolu s II. svazkem mého Napoleona vydalo nakladatelství AKCENT objemnou monografii jednoho z největších soupeřů císaře Francouzů a Pavel B. Elbl (autor např. monografie maršála Bernadotta) mi laskavě poskytl část rukopisu. I bez něj bych vám knihu doporučil, ukázka vás ale přesvědčí nejlépe a já mohu jen dodat, že WELLINGTONA si můžete objednat u nakladatele na adresách uvedenách zde:

http://vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php
(viz i prolink v nadpisu)

1. Zasmušilý jinoch

Arthur Wellesley, budoucí první vévoda z Wellingtonu, byl typickým irským dítětem 18. století, hluboce poznamenaným dobou a místem svého zrození, přestože kořeny jeho rodiny pevně tkvěly ve staré Anglii. Nutno ovšem dodat, že vlivem jistého druhu tehdy tak široce uplatňované výchovy si již od útlého věku odnesl do dalšího života přezíravost a nadřazenost vůči všemu irskému a za Ira se nikdy nepovažoval, což je vzhledem k charakteru anglické okupační moci snadno pochopitelné. Sám to později okomentoval sarkastickými slovy s nádechem pro něj tak typického humoru:

            Když se někdo narodí ve stáji, neznamená to ještě, že je kůň.“

Kořeny

Po celý dlouhý život si Arthur v sobě nesl jistý pocit osamělosti a izolace, který pramenil ze skutečnosti, že jako mladý hoch náležel k „obležené“ protestantské menšině v jinak zcela katolické zemi s dávnou tradicí pocházející od dob Svatého Patrika. Lze tedy zcela jednoznačně říci, že z tohoto hlediska rozhodně nebyl tím pravým Irem. Irsko bylo ve své podstatě nejstarší britskou kolonií a angličtí dobyvatelé si tam vlastně přicházeli vzít to jediné, co mělo v té době na ostrově nějakou cenu – pozemky. Statkáři, důstojníci a královští úředníci z Anglie vytvořili záhy v Irsku vládnoucí kastu, jakýsi uzavřený svět sám pro sebe. Něco obdobného bylo později charakteristické i pro nadvládu Angličanů nad Indií.

V posledních desetiletích 18. století pociťovala irská aristokratická protestantská enkláva neustále narůstající nacionalistický tlak, jenž vzbuzoval obavy z blížící se katastrofy a případného výbuchu nezvladatelného násilí. Nicméně Wellingtonovy osobní kontakty s katolicismem postrádaly běžnou divokost náboženských rozepří. Ačkoliv byl ve svých politických názorech přirozeně konzervativní, jeho raná výchova odehrávající se v Irsku a zejména jeho zkušenosti z pozdějších krutých bojů na Pyrenejském poloostrově po boku katolíků ho povzbudily k zápasu za odstranění trestněprávních předpisů, jež na katolíky tak těžce doléhaly. S tím také souviselo pozdější úsilí o dosažení katolické emancipace. Nicméně dlouholeté snahy byly úspěšně završeny až v roce 1829.

Wellingtonův postoj vůči vojenské disciplíně a parlamentním reformám nám umožňuje spatřit jeho hluboce zakořeněnou obavu z nevyzpytatelného vzbouřeného davu a zahledění se do dob, kdy se společenská pyramida zdála neotřesitelnou a vládnoucí elity disponovaly ozbrojenou mocí, o kterou se mohly kdykoliv opřít.

Sociální, ekonomické a politické změny v období od Wellingtonova narození až do jeho skonu byly nesmírně závažné a hluboké. Populace Velké Británie vzrostla přibližně ze 13 milionů v roce 1780 na asi 27 milionů v roce 1851 a její rozmístění doznalo změn v tom smyslu, že nastal výrazný přesun z venkova do překotně se rozvíjejících měst. Revoluční změny v zemědělství umožnily toto rostoucí městské obyvatelstvo uživit, zatímco rychlý průmyslový vývoj, počínající transformací textilního průmyslu změnil, Velkou Británii na to, co bylo v době Wellingtonovy smrti možné bez nadsázky nazvat „továrnou světa“.

Pro dějiny Irska bylo naprosto typické jeho soustavné ohrožení dobyvatelskými vpády, ať to již byli Keltové v 6. století př. n. l., nebo Vikingové v 9. století n. l. Ve 13. století bylo Irsko kompletně dobyto Normany, avšak mnoho dcer gaelských (galských – keltských) knížat se provdalo za syny dobyvatelů, a tak se obě etnika vzájemně prolnula do té míry, že je bylo obtížné odlišit. V zemi se usadili i příchozí kolonisté z Anglie a od 15. století se zejména velká města stala prakticky anglickými, nicméně venkov zůstal neotřesitelně gaelský. Myšlenkou na znovudobytí „zeleného“ a neustále rebelantského ostrova se zabývali i Tudorovci, kteří byli přesvědčeni, že je nebudou schopni dokončit před rokem 1603. V roce 1609 nastala přistěhovalecká vlna protestantů z Anglie a Skotska a v roce 1641 vypukla rebelie proti osadníkům, vedoucí k válce, která kulminovala v rámci Cromwellovy invaze v roce 1649. Ačkoliv jím uskutečněné masakry v Droghedě a Wexfordu nebyly pravděpodobně v rozporu s porušením tehdejších válečných zákonů, zanechaly trvalé hořké dědictví.

Když král Karel II. nastoupil v roce 1660 na anglický trůn, většina katolických vlastníků půdy v Irsku si vedla lépe než pod Cromwellovou nadvládou, ovšem stále v sobě nesla bolestné zklamání. Karel zemřel v roce 1685 a jeho bratr Jakub II. se obrátil směrem ke katolicismu. Učinil hraběte z Tyrconnelu irským vicekrálem a na většinu rozhodujících míst dosadil osoby katolického vyznání. Nicméně Slavná revoluce z roku 1688 slibné naděje katolíků zmařila. Vilém III. Oranžský se vylodil v Irsku a porazil Jakuba v bitvě na řece Boyne 12. července 1690. Válku ukončil v roce 1691 mír v Limericku a ačkoliv se zdálo, že je vůči katolíkům smířlivý, triumfující protestanti ihned požadovali, aby nemohli vstupovat do parlamentu, hlasovat, zastávat právnické povolání, dále pak byli omezováni v armádě a válečném námořnictvu, nebo dokonce nemohli vlastnit koně v hodnotě více než pět liber. Omezení vlastnictví půdy zajišťovalo, že od roku 1778 bylo v držení katolíků pouhých pět procent irských pozemků. Nicméně katolické rolnictvo, propadající se do stále větší chudoby, vděčilo za svoji bídu především rostoucí populaci a nikoliv trestním zákonům. Hlad se stal v Irsku téměř všudypřítomným.

Vládnoucí vrstva se nacházela v naprosto odlišné situaci. Jednalo se o společenskou elitu, zastávající nejvlivnější úřady, jež byla definována především svým anglikanismem normanského, anglického, cromwellského, nebo dokonce gaelského původu. Existovalo však ještě jedno Irsko, jehož se uvedené změny sotva dotkly. Irsko, jež bylo „tajemné, opovrhované a tiše romantické.“ Nic nemohlo být vzdálenější od tohoto skrytého Irska, než vířící a kypící svět večírků a společnosti v ulici Sackville, v Lucasově kavárně poblíž dublinského zámku, který byl sídlem vlády, čaje v Kildare Street klubu a života v domech palladiánského stylu, jež se objevily v krajině a stály zde jako protestantské ostrovy v katolickém moři.

Uvedený palladiánský styl měl na „svědomí“ italský kameník Andrea di Pietro della Gondola, který si časem své jméno změnil podle Pallas Athény na Palladio. Své stavby navrhoval podle klasických ideálů založených na respektování pravidel římského architekta Vitruvia z prvního století před Kristem, jehož dějinný význam spočívá v dochování jeho díla, shodou okolností jediného spisu o architektuře, který z klasické doby máme. Vitruvius stanovil správné proporce, linie a tvary v tom smyslu, že dodržení pravidel stačilo k dosažení harmonie.

Palladio následoval svou prací Vitruvia a na sklonku života vydal v roce 1570 Čtyři knihy o architektuře, obsahující půdorysy a nákresy, principy a částečně i praktické rady. V anglicky hovořícím světě se stal hlavním Palladiovým propagátorem Inigo Jones, scénograf a architekt, který jeho práci objevil během návštěvy Itálie dvacet let po Palladiově smrti. Palladiánský styl se ve Velké Británii pojí zejména s takzvaným georgiánským obdobím. Jednalo se o spořádanou éru, jež započala v roce 1714 nástupem Jiřího I. na trůn a pokračovala po dobu kralování dalších panovníků toho jména a syna posledního z nich, Viléma IV., po jehož smrti v roce 1837 nastoupila královna Viktorie a s ní započala éra následující. Vraťme se však k Irsku.

Arthur Young, spisovatel zabývající se zemědělstvím, který navštívil Irsko v roce 1770, napsal, že se zde hovoří jazykem, jenž je opovrhovaný, vyznává se náboženství, které je ošklivé a chudí se v mnoha případech propadají do otroctví. Nelze se tak podivovat nad tím, že někteří lidé načrtli paralelu mezi venkovskými obyvateli Irska a dělníky na bavlníkových plantážích americké Karolíny.

Jedním ze statků navštívených Arthurem Youngem se stal i zámek Dangan v hrabství Meath, rozkládající se v blízkosti malého města Trim ve vzdálenosti jedné denní cesty dostavníkem od Dublinu. Povšiml si, že část panství byla proměněna v okrasné jezero s vlastními ostrovy, na něž byla radost pohledět, ale hovořilo velmi málo o zájmu jeho majitele o zemědělskou produkci. Vlastník se jmenoval Garrett Colley Wesley, hrabě z Morningtonu, vikomt Wellesley (od 1760), počínaje rokem 1764 první profesor hudby na proslulé Trinity College v Dublinu, skladatel takových okouzlujících kusů jako „Zde v chladné jeskyni, Lehce mne slyš, Okouzlující slečna“ a dalších. Jeho otec se narodil jako Richard Colley – nebo Cowley na zámku Carbury a byl členem rodiny, jež pocházela z anglického Midlands, žijící po tři sta let v Irsku, aniž by se v jejím rodokmenu objevilo jediné jméno irského původu. Colley zdědil v roce 1728 majetek svého bratrance Garretta Wesleye z Danganu, jehož jméno vzal za své. Novopečený lord Wesley posléze usedl v letech 1729–1746 v irském parlamentu za město Trim a 9. července 1746 mu král Jiří II. udělil titul barona z Morningtonu. Vděčná vláda dosadila Colleye do irské Sněmovny lordů a jeho syn Garrett (1735–1781), který zdědil otcův titul z důvodů jež nejsou zcela zřejmé pokračoval v rodinném vzestupu, neboť ho Jiří II. povýšil 2. října 1760 na prvního hraběte z Morningtonu.

Již 6. února 1759 se Garrett oženil s Anne Hillovou-Trevorovou (1742–1831), nejstarší dcerou lorda Arthura Hilla, pozdějšího prvního vikomta Dungannona. Anne svému manželovi porodila celkem pět synů a jednu dceru. V roce 1760 přišel na svět syn a dědic Richard Colley Wesley, jehož následovali v roce 1763 další syn William, dcera Anne v roce 1768, třetí přeživší syn Arthur v roce 1769 – hrdina našeho vyprávění a mladší synové Gerald Valerian v roce 1770 a Henry v roce 1773.

Jelikož Arthur měl dva starší bratry, žádným šlechtickým titulem se dlouho nemohl pyšnit. Nicméně jako syn hraběte byl oslovován jako „Honourable“ – Ctihodný. Své jméno Wesley změnil v roce 1798 na Wellesley, ale na to přijde řeč až později.

Pozastavme se však krátce u samotného roku 1769, neboť jak se někdy s oblibou říká, byl to „silný ročník“. Ve stejném roce jako Arthur spatřil světlo světa na malém středomořském ostrově jménem Korsika jeho osudový soupeř Napoleon Bonaparte, ovšem nelze zapomenout ani na jeho maršály Jeana Lannese, Nicolase Jeana-de-Dieu Soulta a politika lorda Castlereagha, jenž skýtal Wellingtonovi významnou politickou podporu. Nicméně tento „příděl“ z let krátce předtím nebo potom se netýkal pouze vojáků a politiků, ale i největších duchů nastávajícího věku, jakými byli kupříkladu Chateaubriand a madame de Staël i zatvrzelí odpůrci budoucího francouzského císaře Wordsworth a Coleridge, kteří ho nešetřili v próze ani ve verších. Samostatnou kapitolou je pak Ludwig van Beethowen 1770, který prvnímu konzulovi nejprve věnoval svoji třetí symfonii jménem Eroica, ale poté, co se stal císařem, první stránku s věnováním vztekle vytrhl. A byli tu i další: Hegel, Schlegel, Jackson, Adams, Canning, Metternich a sir Walter Scott 1771. Konečně nejednalo se pouze o lidi, ale i o světadíly, neboť v inkriminovaném roce, kdy se mimo jiné začala na britských ostrovech rozvíjet průmyslová revoluce, přistál proslulý kapitán James Cook v Botany Bay a do světových map tak bylo možné zakreslit nový kontinent – Austrálii.

Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu, slavil své narozeniny vždy 1. května, nicméně někteří historici tvrdí, že se narodil již 6. března, nebo také 3., 29. a 30. dubna. Obdobný spor panuje i ohledně místa jeho příchodu na svět, a to zda-li k němu došlo na zámku v Danganu, v městečku Trim, v kočáře na cestě do Dublinu, v Dublinu samotném, nebo dokonce na palubě poštovní lodi. Jeho hrdí rodiče nicméně vždy prohlašovali, že porod proběhl v jejich dublinském domě č. 6 stojícím na Merrion Street. Z oken ložnice lady Morningtonové bylo přes malou zahradu možné spatřit okouzlující symetrii náměstí Merrion, které bylo jakýmsi pulsujícím srdcem společenské smetánky v Dublinu.

Svá raná dětská léta Arthur strávil především v Dublinu a v Danganu. Obdobně jako ostatní děti té doby se musel emocionálně podrobit světu, který žil prakticky bez citů a rodičovské náklonnosti. Sotva přišel na svět, očekávala se od něj poslušnost, píle, poctivost, tvrdá práce, chladný klid a zdrženlivost. Občas nějaké to podání ruky, ale více projevů lásky se očekávat nedalo. Podle jednoho současníka vyhlížel typický domov příslušníků vyšších tříd jako pevnost plná „chladu, tvrdosti, nelidské sebekontroly, jež amputuje jakýkoliv srdeční výhonek, jenž se jen trochu blíží vztahu přátelství, ohleduplnosti a pochopení, a který by přeci měl být základem každé zdravé rodiny.“ Děti byly vystaveny nemilosrdnému tlaku násilného formování charakteru, což se nepochybně hluboce podepsalo i na Arthurově duši a sehrálo značnou, ne-li zásadní roli v jeho praktickém krachu na poli manželské a otcovské lásky.

Zámek Dangan je v současné době pouhou ruinou původně dvoupatrové budovy s elegantními fasádami a výhledem na zelení zaplavenou krajinu v blízkosti vesnice Summerhill v hrabství Meath. Trosky stavby naznačují, že dům byl vybudován na architektonickém torzu, pocházejícím ze středověkého období, z dob, kdy mnohem více záleželo na bezpečnosti a účelnosti, než na vzhledu. Richard Wesley, první baron Mornington utratil obrovské částky za zahrady v celkové rozloze 600 irských akrů, jež zahrnovaly i jezero o 26 akrech s několika opevněnými ostrovy a loděmi. Zámek situovaný u kostela v Danganu poblíž silnice vedoucí do Trimu byl vystavěn na počátku 18. století, pravděpodobně brzy po roce 1700 a později rozšířen Arthurovým prvním synem Arthurem Wellesleym, druhým vévodou z Wellingtonu.

Malého Arthura jeho rodiče záhy poslali do nevelké diecézní školy v Trimu, stojící ve stínu rozbořené věže opatství Svaté Marie a zdejšího normanského hradu, pnoucího se nad řekou Boyne, symbolizujícího moc dobyvatelů. Nicméně v době, kdy dosáhl věku sedmi let, přestěhovala se celá rodina do Londýna, neboť hraběcí finance byly oslabeny muzikálními zálibami Arthurova otce do té míry, že „nejsme schopni vystupovat na takové úrovni, na jaké bychom měli.“ Zatímco velmi nadaný starší bratr Richard se vzdělával na Harrow, Etonu a Oxfordu, Arthur, který dával čím dál tím více najevo, že jeho pravým domovem je Anglie a Londýn, byl vyslán do Brownova semináře v King´s Road, kde, jak sám přiznal, byl „plachým, nečinným mladíkem.“ Na chlapeckou kolejní školu v Etonu odešel v roce 1781, ale jak řekl jeden z jeho raných životopisců G. R. Gleig, jenž sloužil pod jeho velením jako nižší důstojník na Pyrenejském poloostrově, měl se raději stát duchovním:

„Vedl skutečně osamělý život, život o samotě v davu, neboť převážně kráčel sám, často se koupal sám, a zřídka se účastnil buď kriketových zápasů, nebo závodů člunů, které byly stejně jako jsou dnes mezi studenty Etonu ve velké módě.“

Gleig rovněž píše, že „kromě toho neměl žádný úspěch jako student“ a zachovával si mezi svými současníky zcela zvláštní intimitu. Prostě řečeno byl mladým zasmušilým Irem v Anglii, stále ještě outsiderem s rodiči, jež byli „frivolními a nedbalými osobnostmi,“ které měly, jak se zdá, ke svému synovi dosti daleko. Nicméně navzdory svému charakteru se jistě dokázal obhájit, neboť při jednom ze zápasů v Etonu, v tomto věku tak obvyklých, přemohl Bobuse Smithe, bratra později proslulého dobrodruha Sidneye Smithe. Dokázal se zapojit i do jiných mladických dobrodružství, neboť když pobýval u své babičky lady Dungannonové v severním Walesu, byl zde důkladně opit mladým kovářem jménem Hughes, jenž byl po zbytek života velmi hrdý na to, že svým způsobem „porazil“ muže, který zvítězil nad samotným Napoleonem.

Co z toho chlapce bude

V květnu roku 1785, kdy zemřel jeho otec lord Mornington, bylo zřejmé, že rodinné finance se nacházejí v mnohem horším stavu, než se řada osob z okolí rodiny domnívala. Arthurův starší bratr Richard, nový hrabě Mornington, byl přinucen opustit Oxford, aniž by řádně ukončil studium ziskem akademické hodnosti a rovněž Arthur odešel z Etonu, aby zbývající peníze mohly být vynaloženy na potřeby bratrů Geralda a Henryho, již slibovali větší návratnost vynaložených investic. Lady Morningtonová se v roce 1785 přestěhovala do Bruselu, kde žila po boku právníka Louise Gouberta. Po krátkém a blíže nespecifikovaném studiu v Brightonu následoval Arthur svoji matku a pokračoval ve vzdělávání ve společnosti Johna Armytage, druhého syna movitého baroneta z Yorkshiru a rodinného přítele. „Velmi miloval hudbu a hrál dobře na housle, ale nikdy neprojevil žádný náznak jakéhokoliv druhu jiného talentu. Pokud mi moje paměť slouží, nebylo záměrem poslat ho do armády, jeho vlastním přáním, pokud nějaké měl, bylo žít civilním životem,“ napsal o mladém Wesleyovi Armytage. Nicméně jeho perspektivy v civilním životě začaly rychle blednout. Rodinný majetek v Irsku byl hluboce postižen zástavami a nedostatek peněz zapříčinil, že Arthur nemohl být vydržován na univerzitě, i když jistě disponoval nezbytným nadáním pro úspěšné studium. Duchaplný a ambiciózní Richard se stal jedinou nadějí celé rodiny a Arthur svého bratra považoval za „nejúžasnějšího člověka na celém světě.“ Richard si tuto odpovědnost zcela jistě uvědomoval a byl připraven využít svého vlivu, jenž vyplýval z jeho pozice lorda a křesla ve sněmovně k tomu, aby pro Arthura získal jmenovací dekret důstojníka, a to bez patřičného poplatku. Učinil tak jménem šestnáctiletého plachého chlapce, o němž jeho znepokojená matka lady Morningtonová bezradně prohlásila:

„Přísahám Bohu, že nevím, co s mým nemotorným synem Arthurem budu dělat. Je potravou pro prach a nic víc.“

Arthur tak měl spojit svůj osud s armádou a jen Bůh věděl, jak šťastná je to volba, neboť v jejích řadách nalezl své štěstí, poslání, naplnění a nehynoucí slávu.

Pravidelná armáda založená v roce 1661 byla dobrým místem pro důstojníky v okamžiku, kdy Velká Británie vedla válku, ovšem její řady se velmi rychle tenčily, když zavládl mír a důstojníci byli propouštěni s polovičními platy. Tato situace byla značně paradoxní, neboť právě z civilního života se většina mužů snažila uniknout. Tak tomu bylo i v době, kdy se rozhodovalo o Arthurově důstojnickém patentu. Ačkoliv britská armáda vyšla vítězně ze Sedmileté války (1756–1763), utrpěla naproti tomu trpkou porážku v průběhu Americké války za nezávislost. Tato válka byla velmi frustrující, neboť Britové zvítězili ve většině bitev, ale nakonec byli v roce 1781 přinuceni k ponižující kapitulaci u Yorktownu. Této kapitulaci předcházela rozhodující porážka v bitvě u Saratogy roku 1777. Celé věci neprospěla ani skutečnost, že stále větší počet Britů s kolonisty sympatizoval. Určitým svědectvím mohou být i slova generálmajora Williama Howeho, jenž byl do Severní Ameriky vyslán v roce 1775 a jednomu ze zdejších kolonistů se svěřil:

„Nepřeji si Váš krach, jako mnozí, nicméně zároveň nejsem schopen říci, že Vašemu podniku přeji úspěch.¨

Armáda se na britských ostrovech netěšila příliš velké úctě, což pramenilo především ze skutečnosti, že z důvodu absence policejních sil byla často povolávána k udržování veřejného pořádku. Netřeba dodávat, že si nezřídka počínala krutým a brutálním způsobem. Při pohledu na vznešenou společnost konce 18. století je poměrně snadné zapomenout na skutečnost, že stejně jako krásné klasické fasády architektonických staveb s rozměrnými okny a elegantními sloupovími často zakrývají mnohem méně vkusné prvky – Dangan je skvělým příkladem, tak i staré a nehezké „spodní proudy“  prolínají ze zmiňovaného století až do století následujícího. Ještě v průběhu Wellingtonova života se například konaly veřejné popravy, zrádci byli věšeni, škrceni, trháni a čtvrceni, posléze zaživa kastrováni, kucháni a jejich vnitřnosti páleny. Nicméně odpor vůči takovému barbarství bez ustání narůstal. Po rebelii Jakobitů v roce 1715 byly výše uvedené strašlivé tresty obnoveny, avšak po povstání v roce 1745 byli odsouzení kucháni a čtvrceni až po oběšení. Účastníci spiknutí z Cato Street, kteří plánovali v roce 1820 zavraždění členů vládního kabinetu, ke kterému náležel tehdy i Wellington, byli po smrti pouze sťati, přesto dal dav v průběhu exekuce najevo své pobouření pramenící z pohledu na přetínání páteří a šlach.

I prosté oběšení nezaručovalo rychlou smrt a přátelé odsouzených se často snažili postarat o to, aby se jim kat pověsil na nohy a urychlil tak jejich utrpení. Těla byla obvykle poslána chirurgům pro účely pitev nebo pověšena na nějakém vhodném místě jako varování pro ostatní obyvatele. Tak se například stalo s tělem Marie Theresy Phipoe, vražedkyně pověšené v roce 1797.

Mnoho populárních zábav, z dnešního pohledu spíše sportů, bylo velmi nebezpečných a do značné míry brutálních. V módě byly býčí a medvědí štvanice, kohoutí zápasy a podobně. Podle tvrzení francouzského návštěvníka Césara de Saussure si lid v ulicích bez nejmenších výčitek svědomí zcela evidentně užíval „házení mrtvých psů, koček a bláta na kolemjdoucí“ a to bez ohledu na okenní tabule či případné zranění.

V průběhu 18. století docházelo na britských ostrovech k rostoucímu počtu násilných bouří reagujících na hospodářské výkyvy. Krize v  textilním průmyslu vyvolala v roce 1719 nepokoje ve Spitalfields a v letech 1766 a 1767 pak došlo k hladovým bouřím v Somersetu a Wiltshire. Do největších obtíží se v souvislosti s hospodářskou krizí dostala Velká Británie na konci Sedmileté války a Americké války za nezávislost. Tehdy si vládnoucí elita uvědomila vážnou hrozbu pro své dosavadní výsadní postavení, zejména pokud by došlo k rozsáhlejším nepokojům.

Vyvrcholení této neklidné situace nastalo v roce 1780, kdy nestálý a protikatolicky zaměřený lord George Gordon získal širokou podporu z okruhu lidí shodou okolností znevýhodněných společenským vývojem. Volal především po požadavku politické reformy a zrušení aktu z roku 1778, který obsahoval první vstřícný krok vůči katolíkům. V okamžiku, kdy parlament jeho petici odmítl, propukly násilné nepokoje. Vše začalo útoky na katolické kaple připojené k zahraničním velvyslanectvím, jež byly jediné legálně povolené, a posléze pokračovalo s mnohem větší závažností před domy významných soudců a úředníků a známým vězením Newgate. Tento zcela evidentní útok na vládu a její instituce přivedl do Londýna nejméně 11 000 vojáků. Téměř 300 buřičů bylo zastřeleno a dalších 25 oběšeno. Nejenom vláda, ale i střední vrstvy byly zaskočeny rozsahem násilí a odhodlaným počínáním davu, což ve svém výsledku vedlo k velké obezřetnosti vůči jakýmkoliv politickým reformám.

Zásadní roli při zachovávání veřejného pořádku tak stále držela v rukou řadová armáda a spolehlivá domobrana, ač se to občas nevyhnulo problémům. V roce 1736 například kapitán městské gardy ve skotském Edinburghu John Porteous nařídil svým mužům vypálit na dav, který se oddával házení kamení při vykonávání popravy. Pět nebo šest buřičů za to zaplatilo životem. Kapitán byl odsouzen k trestu smrti za vraždu, a přestože se mu dostalo královské milosti, dav vtrhl do vězení, vyvlekl ho ven a zlynčoval. Jeden z anglických ústavních právníků jménem Dicey napsal:

„Pozice vojáka může být v teorii i v praxi obtížná. Jak již bylo řečeno, může být zastřelen vojenským soudem v případě, že neuposlechne rozkaz, a oběšen soudcem a porotou, jestliže uposlechne.“

Armáda byla nucena přihlížet k majetku a společenskému postavení osob, s kterými měla co do činění, neboť zatímco například do vzbouřených tkalců nebo horníků mohla střílet bez obav, věc se měla pochopitelně zcela jinak, pokud se jednalo o příslušníky střední třídy, s nimiž soudní porotci sympatizovali. V roce 1768 například úředník se soudní pravomocí nařídil vojákům střelbu do davu podporujícího reformu Johna Wilkese, v jejímž důsledku bylo 6 lidí zabito a 15 zraněno. Soudce byl posléze obviněn a souzen z vraždy, ale porota ho osvobodila, z čehož vyplynulo, že souzeni by neměli být ani samotní vojáci. Nicméně nepokoje provázející Gordonovy požadavky si žádné sympatie střední třídy nezískaly.

Bez ohledu na význam armády při podporování civilních úřadů a všeobecného pořádku byli vojáci určeni především pro nasazení na bojišti. Britská armáda se od svých kontinentálních „kolegyň“ do značné míry lišila, a to především z důvodu své ostrovní izolace. Mateřské území nebylo nutné bránit a pro konflikty v zámořských teritoriích se nejlépe hodila žoldnéřská armáda, pro kterou nebyl systém konskripce nutný.

Anglie v letech následujících po Slavné revoluci kráčela mílovými kroky po cestě k parlamentní monarchii, což se zcela zásadně odrazilo i v pozici stálé armády. Právní zakotvení britské armády tvořily zejména dva základní zákony: Bill of Rights – Listina práv, platící od roku 1689, a také zákon Mutiny Act – Zákon o vzpouře, který podléhal každoročnímu schválení. Bill of Rights umožňovala králi udržovat stálou armádu i v dobách míru, nicméně pouze se souhlasem parlamentu. Mutiny Act se v roce 1713 přerodil v základní armádní zákon, který pevně určoval početní stav armády v daném roce. Z dosud uvedeného tedy plyne, že armáda podléhala nejenom panovníkovi, ale i parlamentu.

Neblahým důsledkem tohoto zřízení a rovněž historických zkušeností se stala nepochybná nechuť k zavádění modernizačních opatření, a to nejenom z hlediska výzbroje, nýbrž i taktiky. Občanská válka a Cromwellova diktatura zapříčinily nemalou averzi vůči stálému pozemnímu vojsku i poněkud přemrštěnou podporu námořnictva. Řada velitelů pozemní armády nesla tuto skutečnost velmi nelibě a výjimkou nebyl ani William Darlymple, velitel pěšího pluku Queen´s Royal Regiment of Foot:

„Pozemní jednotky neznamenají v této zemi nic, přitom námořní pěchota je pouze dalším druhem vojáků.“

Konečným výsledkem tak byla nepřipravenost britské stálé armády na konflikt rozsáhlejších dimenzí. Potvrzení tohoto konstatování bychom snadno nalezli ve válkách o Rakouské dědictví, v Sedmileté válce, nebo v průběhu Americké války za nezávislost. Zejména v případě posledně jmenovaného konfliktu se plně projevila neexistence armádních regulací. Lieutenant-colonel – podplukovník William Darlymple projevil svůj názor na úroveň výcviku britské pěchoty v roce 1782 následujícím způsobem:

 „Neexistují dva regimenty, které by provedly přechod z linie do kolony a z kolony do linie stejným způsobem. Viděli jsme batalion, který se formoval na střed, další na křídlo. Některé regimenty se v tom samém manévru formovaly za střední podjednotky, některé před ně, jedna část velících důstojníků v jednom a tom samém tělese dává přednost sevřené formaci, další formaci otevřené.“

Britští důstojníci zkrátka nedokázali efektivně nakládat s většími armádními celky a formacemi a neúspěch ve válce v Americe uložil na bedra britské generality nalezení rychlého a účinného řešení. Léta od roku 1783 do roku 1809 se tak nesla v duchu uskutečňování řady reforem. První etapa tohoto úsilí vyvrcholila v roce 1792, kdy byl vydán reglement Rules and Regulations for the Formations, Field-Exercise and Movements, of His Majesty´s Forces. Tento dokument vložil do rukou britských důstojníků ucelený výcvikový systém určený pro všechny pěší pluky.

Druhá etapa reforem se zabývala rozložením hlavních složek pozemní armády, která se potýkala s nepoměrem mezi silami domobrany a pravidelnou armádou. V roce 1804 panoval stav, který byl z hlediska uskutečnění případných operací na kontinentu zcela neudržitelný, neboť armáda měla 30 000 mužů, zatímco domobrana přibližně 300 000 mužů. Ministr války a kolonií lord Castlereagh uskutečnil v roce 1808 reformu miličních jednotek, jejímž výsledkem byl v letech 1807–1812 nárůst pravidelné armády o 74 000 mužů.

     Uvedené reformy tak vytvořily z britské armády plně bojeschopnou sílu, která s úspěchem zasáhla do boje proti Napoleonovi. Po neúspěších v Nizozemí v letech 1793–1794 a 1799 a po poněkud úspěšnějším nasazení v Egyptě v roce 1801 nadešel čas mnohem náročnější zkoušky na Pyrenejském poloostrově. Zejména zavedení nového pěchotního výcvikového reglementu, navzdory jeho kořenům, tkvějícím v pruské taktice, umožnil Wellingtonovi, ale i dalším velitelům, plné využití palebné síly pěchoty.

     Wellington stanovil své armádě jeden velký cíl, kterým byla porážka francouzské armády a její vypuzení z Pyrenejského poloostrova a dovedně k tomu využíval jak defenzivní, tak ofenzivní strategii. Velký válečný teoretik a účastník napoleonských válek Prus Carl von Clausewitz ve svém slavném díle O válce napsal:

     „V obranné válce je nutno stejně jako ve válce útočné sledovat velký účel. Tím nemůže být nic jiného než zničení nepřátelské armády, ať už bitvou, nebo tím, že jí do krajnosti ztěžujeme její subsistenci, přivádíme ji tím do špatného stavu a nutíme ji k ústupu, při němž musí být nutně vystavena velikým ztrátám. Příkladem je tu Wellingtonovo polní tažení roku 1810 a 1811.

     Obranná válka tedy nezáleží na nečinném vyčkávání, co se bude dít, vyčkávat smíme jen tehdy, máme-li z toho viditelný a rozhodující užitek.“

Kdo byli Wellingtonovi budoucí muži

Dobrovolně se do řad armády Jeho Veličenstva hlásili pouze ti, kteří zatoužili po náborové prémii, takzvané bounty, která v roce 1812 dosahovala výše 23 liber, 17 šilinků a 6 pencí za doživotní službu a 5 guineí za službu sedmiletou. Nezřídka se stávalo, že dobrovolník tohoto druhu byl muž se sklony k alkoholismu nebo prchající před zákonem. Docházelo však i k nákupu budoucích vojáků v ceně 15 až 20 guineí „za kus“ a často v armádě skončili vězňové a lidé, na které byla uvalena vazba. Nábor nových rekrutů probíhal téměř stále, nicméně v okamžiku, kdy se na obzoru objevila válka, nastoupily recruiting parties – verbíři, kteří se snažili stav armády co nejrychleji doplnit. Zejména v době válek s revoluční a napoleonskou Francií, kdy se projevoval nedostatek vojáků, se odměna rekrutům zvyšovala nad vládou stanovenou mez, opomíjely se fyzické požadavky a nezřídka se sahalo i k poněkud drsnějším metodám. Pokud bychom se na okamžik zastavili u fyzických parametrů, do roku 1812 byla požadovaná výška budoucích vojáků pro řadové regimenty stanovena na 5 stop a 5 palců (165 cm), posléze byla snížena na 5 stop a 4 palce (162 cm). Pochopitelně, že rekrut měl mít bezvadný chrup a vyhovující tělesnou konstituci.

Fridrich August, vévoda z Yorku a Albany, druhý syn krále Jiřího III., zahájil od poloviny 80. let 18. století v rámci všeobecné armádní reformy provádění nařízení, jež měla verbovací systém stabilizovat a zprůhlednit. Výsledkem byla konečná úprava Regulations and Instructions for carrying on the Recruiting Service, která vstoupila v platnost 25. října 1806. Ta usnadnila a zpřehlednila verbovací systém a zavedla kontrolu nad recruiting parties.

Každá rekrutovací „parta“ byla přiřazena k nějakému regimentu, do jehož řad se snažila zajistit rekruty. Verbovat bylo dovoleno pouze ve vybraném vojenském okrese, odkud zpravidla regiment pocházel. Členy recruiting parties byl důstojník s hodností nižší než kapitán, seržant, několik tamborů a občas i plukovní veteráni, kteří hovořili o „dobrodružstvích a krásách“ vojenského života. Pochopitelně, že alkohol zdarma tekl proudem…

Bylo obvyklé, že, kdekoliv se verbíři objevili, obklopil je záhy dav místních zvědavců, kteří všemu dychtivě přihlíželi. Charles O´Neil, účastník války na Pyrenejském poloostrově, ve svých pamětech napsal:

„Uprostřed plácku stál krytý vůz vyzdobený letáky a plamenným textem, který popisoval úspěchy britské armády na poloostrově. Na povozu stál pěkně ustrojený voják, který zaníceně a upřímně promlouval k různorodé skupině, jež stála pod ním a zpola vůz obklopovala. Silným hlasem vyzýval a vyvolával, aby předstoupili ti, kteří chtějí vstoupit do tak slavné služby. To, co jsme slyšeli, téměř zcela naplnilo naše nejoptimističtější očekávání. Začali jsme se nedočkavě, ale s určitými obtížemi, prodírat davem. Důstojník nás hned spatřil a vida naši netrpělivost, zvolal: ‚Udělejte místo! Tudy jděte, chlapci! Tak je to správně, budou z vás dobří vojáci, to vám zaručuju.‘ Pochopitelně, že od tohoto okamžiku na nás hleděl celý dav. Pokud se nás na okamžik zmocnila úvaha, že bychom se přeci jen vytratili, tak pokřik ‚Hurá novým vojákům!‘, který se šířil davem, veškeré pochybnosti zaplašil. A tak jsme se zapsali. Na otázku, jak dlouho hodláme sloužit, jsme oba bez váhání odpověděli: ‚Doživotně!‘ ‚Doživotně, tak a jste vojáky Jeho Veličenstva,‘ odpověděl důstojník. Každý z nás od něho obdržel osmnáct guinejí a byl poslán do kasáren jako člen 8. pěšího pluku.“

Každodenním chlebem čerstvých vojáků se stal nemilosrdný výcvik a dril, který zcela běžně provázely tělesné tresty. Na druhé straně strava nebyla špatná, uniforma poskytovala kvalitní ošacení a stabilní žold představoval to, o čem si muži ze samého společenského dna mohli nechat pouze zdát. Svoji roli nepochybně sehrála i touha po dobrodružství a samostatném životě.

Wellington charakterizoval prosté britské vojáky, o které vždy příkladně pečoval, nicméně jimi opovrhoval, následujícím neidealistickým způsobem:

„Spodina země, a byl to skutečně zázrak, že jsme z nich dokázali učinit tak skvělé chlapíky, jakými jsou. Byli jsme nuceni vytvořit naši armádu ze všech vrstev obyvatelstva, z dobrých i průměrných co do společenského zařazení i vzdělání, stejně jako ze špatných.“

Zásadním důvodem uvedeného stavu byl systém verbování, který způsoboval, že rekruti se hlásili do armády především z existenčních důvodů. Naproti tomu ve Francii fungoval systém konskripcí, který zahrnoval všechny společenské vrstvy. Arthur k tomu poznamenal:

 „Francouzský systém odvodů zahrnuje muže ze všech vrstev společnosti, my si můžeme vybírat pouze z lidské spodiny. A do armády se dostává i ta nejhorší chátra. Je zázrak, že se nám podařilo vybudovat skvělou armádu.“

Wellingtonovo konstatování, že britští vojáci jsou „chlápci, kteří se nechali naverbovat kvůli pití, skutečně všichni se zapsali kvůli chlastu,“ nachází svůj odraz ve skutečnosti, že opilost se stala v britské armádě zdaleka nejčastějším proviněním a trestána byla obvykle dávkou drilu navíc. Arthur k tomu řekl:

„Muži často hovoří o tom, že se nechali zapsat z důvodu vojenského ducha, zájmu a takových podobných věcí, nic takového. Někteří se nechali zapsat, protože si udělali nemanželské dítě, další protože měli drobné přestupky, daleko nejvíc se jich nechalo zapsat kvůli pití, je vlastně zázrak, že jsme z nich dokázali udělat tak skvělé vojáky. Nicméně nikdy jsem nepoznal dobrého důstojníka, který by začal od píky, důvod je jasný, nebyl schopen přestat pít. 

Wellington nevyžadoval lásku svých mužů, ale především jejich důvěru, bázeň a poslušnost:

 „Tím se britský voják odlišoval od toho francouzského. Pro Francouze byla hlavní sláva, pro nás výsledek.“

Britský teoreticky dobrovolný systém verbování se zcela zásadně odlišoval od toho francouzského, který vycházel z levée en masse vyhlášeného Konventem 23. srpna 1793, kdy se obecně vzato jednalo o vyhlášení všeobecné branné povinnosti. Velká Británie byla především námořní velmocí a pozemní armáda podle toho vyhlížela. Na sklonku roku 1813 sloužilo v řadách armády přibližně 250 000 mužů, přičemž 60 000 náleželo k Wellingtonově armádě ve Španělsku. Armáda Jeho Veličenstva byla ve své podstatě značně konzervativní, což se projevilo i v pozdním zavádění moderních regulací a technologií, leč i zde existuje výjimka potvrzující pravidlo v podobě Schrapnellova granátu a Congrevových raket.

Nutno poznamenat, že v případě uvedených raket, vynalezených Williamem Congrevem, synem kontrolora Královských laboratoří, přistupoval Wellington k jejich nasazení v boji s nemalou skepsí a nedůvěrou. Mnohem více náklonnosti prokazoval klasickému dělostřelectvu, a to zejména tomu jízdnímu – Royal Horse Artillery. V roce 1815, několik dní před bitvou u Waterloo, nicméně prohlásil, že kdyby disponoval dostatečným počtem děl, „nechal by vstoupit raketové jednotky do hry.“ Již v letech 1813–1814 byly vytvořeny dvě raketové setniny, náležící do sestavy Royal Horse Artillery. Wellington se však navzdory této skutečnosti od svého pevného přesvědčení, že dělostřelectvo je lepší zbraní, pravděpodobně zcela neoprostil. Tento nesporný odpor k novotám nejenom v řadách armády byl jednou z mála věcí, která ho spojovala s Napoleonem
Hlavním cílem výcviku rekrutů, za kterými se zavřely brány kasáren, se stala příprava k boji, přičemž základem byl „všeobjímající“ dril. Vojáci se měli naučit především pochod, nabíjení zbraně a její bezpečné ovládání.

Převládající taktickou doktrínou byla lineární taktika, která v průběhu napoleonských válek dosáhla své nejskvělejší formy. Hlavním způsobem boje pěchoty tak byla palba, nikoliv střet na bodáky.

Od konce 18. století až do počátku třicátých let 19. století britská pěchota cvičila a bojovala podle základního dokumentu Rules and Regulations for the Formations, Field-Exercise and Movements, of His Majesty´s Forces, díla skotského plukovníka a pozdějšího maršála sira Davida Dundase, vydaného v roce 1792.

NAPOLEON-2. DÍL: CÍSAŘ FRANCOUZŮ

Zítra je 15. srpna, den Napoleonových narozenin, a shodou okolností se toho dne dostává na trh druhý díl mé monografie o císaři Francouzů. Anotace na přebalu říká to hlavní, co jsem se ve dvoudílné, dohromady zhruba tisícistránkové monografii snažil sobě ujasnit a čtenářům vysvětlit:

      "Vojevůdce, státník a politik, ušel za necelých dvaapadesát let neuvěřitelnou cestu. Jeho raketový vzestup z prostého divizního generála trval pouhých devět let a ještě strmější byl pád po deseti letech, kdy vládl Evropě a snažil se ji přebudovat. V posledních letech na ostrůvku vprostřed Atlantiku už dokázal jediné, zato dokonale. Vytvořit mýtus o sobě... Právě pro tuto legendu je těžké oddělit realitu od mýtů a pravdu od lži. Šlo o despotu, nebo muže, který dal své zemi řád, platící v mnohém dodnes? Završil revoluci, nebo okleštil ideály volnosti, rovnosti a bratrství, které mohly bez něj dál rozepínat křídla? A byl vždy oním geniálním vojevůdcem, jemuž se v historii lidstva nikdo nevyrovná?"

     Druhý svazek má rovných 600 stran, 37 map a 203 vyobrazení.

 Objednat si jej můžete, pokud nechcete čekat , u vydavatale na webu; následující stranu máte i v prolinku.

http://vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php

Co v tomto svazku najdete?

OBSAH:

Pětatřicetiletý císař

I. SLAVKOVSKÉ SLUNCE

Občan císař

Třetí protifrancouzská koalice

Armáda pobřeží oceánu

Rakouský vpád

Ulm

Vídeň

Hra na kočku a myš

Austerlitz

II. JEDNA VÁLKA ZA DRUHOU

Krátký čas míru

Válka s Pruskem

Jena a Auerstädt

Kontinentální blokáda

Pochod proti Rusům

Gołymin a Pułtusk

Preussisch Eylau

Heilsberg

Friedland

Tylže

III. NA VRCHOLU MOCI

Zpráva o stavu císařství

Nové pořádky

Dělení Evropy

Sesazená dynastie

Erfurt

Tažení do Španělska

Pět bitev v pěti dnech

Porážka u Esslingu

Wagram

IV. VELKÉ CÍSAŘSTVÍ

Schönbrunnský mír

Zajatý papež

Ruské námluvy

Rozvod

Sňatek

Čas velkých změn

Krize císařství

Nový řád věcí

V. KATASTROFA V RUSKU

Cesta k válce

Hlouběji do Ruska

Borodino

Moskva

Ústup

Krasnyj a Berezina

Útěk

VI. KONEC IMPÉRIA

Ohrožená dynastie

Lützen

Budyšín

Příměří

Kdo s koho?

Jedno vítězství a řada proher

Bitva u Lipska

Hanau

VII. BITVA O FRANCII

Vpád za Rýn

Prohra u La Rothière

Mezi Schwarzenbergem a Blücherem

Zákon počtu

Pád Paříže

Abdikace

VIII. STO DNÍ

Let Orla

Znovu do války!

Quatre-Bras a Ligny

Rozdělení sil

Waterloo

IX. SVATÁ HELENA

Zajatec

Longwood

Osamělost

Smrt

Odkaz

BIBLIOGRAFIE

Malé prewiew na závěr...

SPOR O GENERÁLA BOUDETA

V bitvě u Slavkova padl na francouzské straně generál Valhubert a Brno i obec Tvarožná, kde k tomu došlo, jeho památku už dávno důstojně uctili. V Moravských Budějovicích zemřel po bitvě u Wagramu generál Jean Boudet, muž mnohem proslulejší, a málokdo z místních o něm věděl. Nedávno se nicméně začalo jeho jméno skloňovat ve všech pádech a u místních budit rozporné reakce. "Uctít, nebo neuctít" zní hamletovská otázka, k níž článek lokálního vydání iDNES.cz praví:

"Ve městě je ovšem jméno generála Boudeta vnímáno kontroverzně. Napoleonská vojska totiž region v roce 1805 a pak opět i v roce 1809 okupovala.
„Určitě to byla pro město nelehká historická etapa. Generál Boudet je však také významnou historickou osobností, uznávanou hlavně ve Francii. Jeho pomník by mohl být zajímavým cílem i pro francouzské návštěvníky,“ zdůraznil Nechvátal.
Moravskobudějovičtí gymnazisté udělali fiktivní anketu, kde zjišťovali názory obyvatel na možnost přejmenování parku u gymnázia ze stávajícího jména park plk. Miloslava Kršky na park Jeana Boudeta. Krška byl absolventem budějovického gymnázia, příslušníkem Československé lidové armády, pilotem a mezinárodně úspěšným sportovním parašutistou.
Historici se ankety okamžitě chytili. Připomněli, že napoleonská vojska město okupovala a vypálila Vísku a že by se tedy park po generálovi pojmenovávat neměl.
Zdroj: https://jihlava.idnes.cz/general-jean-boudet-napoleon-valka-historie-pomnik-moravske-budejovice-odhaleni-vysocina-gs4-/jihlava-zpravy.aspx?c=A180724_416443_jihlava-zpravy_mv

Nevím, kteří historici se ankety chytli a byli proti, protože v této zemi se ale nejlépe a nejradikálnějši zajímají stanoviska k tomu, o čem dotyční vědí nejméně, vkládám sem kapitolu ze své knihy MÁ KREV PATŘÍ NAPOLEONOVI (MOBA 2009), v níž jsem před lety jednu část generálu Boudetovi věnoval. Pokud pak jsou zájemci anglofonní, mohou si stáhnout v -pdf studii Moniky Fouché Glory Overshadowed: The Military Career of General Jean Boudet 1769-1809:
http://fsu.digital.flvc.org/islandora/object/fsu:182542/datastream/PDF/view
Prolink najdete i v nadpisu 
Doufám, že si místní vlastivědci jedno, nebo druhé přečtou, a zamyslí se...

POCHOVÁN V MORAVSKÝCH BUDĚJOVICÍCH

(Jean Boudet aneb sláva ve stínu)

To vy jste moji armádu zachránil!

Zvolna stoupající slunce věštilo mimořádně parný den, v němž se bude vzduch nad obilnými lány tetelit vedrem, žlutý kotouč však příliš vidět nebylo. Ranní páry nad levým břehem Dunaje se ještě nestačily rozplynout a už je nahrazoval šedavě mlžný opar, důsledek spousty vystříleného černého prachu i požárů, které se zakusovaly do vznícených dozrávajících klasů. Bitva proti Vídni, mezi levým břehem Dunaje a wagramskými výšinami, zuřila už druhý den a nikdo nedokázal říci, na čí stranu se onoho 6. července 1809 vítězství přikloní. Arcivévoda Karel na rakouské a Napoleon na francouzské straně podnikali od časného rána střídavě a na různých úsecích útoky, ty však byly pokaždé opačnou stranou zastaveny. Celkově se ovšem zdálo, že iniciativu si uchovávají vojáci císaře Františka, za což mohli Sasové, kteří ráno bezdůvodně vyklidili ves Aderklaa, klíčovou pozici na levém středu celé francouzské sestavy. Rakušané hned nato vesnici obsadili a vytvořili tak skvělý předpoklad pro generální útok celým pravým křídlem Karla Rakouského.

Arcivévoda pochopil, že dostal skvělou šanci Napoleona rozdrtit, že mezi Aderklaa a jižnější vsí Breitenlee je situace zralá na průlom, či alespoň na další zatlačení francouzských sil k Dunaji a třeba i do Dunaje. Vyslal vpřed své dvě elitní granátnické divize, značnou část jezdectva a dva sbory další, což vytvořilo až k veletoku takřka souvislou frontu. Pokud šlo o Francouze, na něž úder mířil, měly ohrožené levé křídlo hodně děravé, nejvíce na jihu, v prostoru kolem vesnice Aspern, o kterou se zuřivě bojovalo už v květnu. Směrem k ní pochodoval 6. sbor podmaršálka Johanna von Klenau, potomka rodu českých pánů z Janovic a Klenové, a zastavit jej musela jedna jediná pěší divize. Pokud by to nedokázala, pokud by se dala porazit či by ustoupila přes východnější Essling na Gross-Enzersdorf, vnikl by Klenau mezi veletok a Napoleonův nekrytý střed. Stačilo by se pak stočit doleva, udeřit a bitva by byla nejspíš vítězně dobojována...

Čtyřicetiletý divizní generál Jean Boudet začínal tušit, jaká přesila se na něj valí, a věděl, co musí udělat. Jen zvažoval, zda jeho muži vydrží, neboť v květnu, v bojích o Essling, se v zoufalé situaci zmocnila části jeho jednotek panika a vojáci utíkali až ke staré gardě; teprve ta je zachytila a dodala jim znovu odvahu. Teď na tom byl ještě hůř: Z čela a nejspíše i z boků na něj postupovala téměř čtyřnásobná přesila, přičemž on měl vlevo Dunaj a vpravo v délce pěti kilometrů žádného souseda!

            „K páté hodině se nalevo od Gross Aspern objevila čela několika nepřátelských kolon; v šest nepřítel zaútočil na naše přední hlídky. Krátce nato jsem spatřil několik silných pochodujících kolon, které zaujímaly svá místa v linii,“ konstatoval Boudet v pozdějším hlášení, podaném maršálu Massénovi. „Rozmístil jsem svoje jednotky následujícím způsobem: 93. regiment střežil předpolí před vsí Gross Aspern, 3. regiment byl bočně vpravo od vsi, 56. regiment vpředu podporoval moje dělostřelectvo, jež bylo umístěno po způsobu umožňujícím provést bez jakýchkoliv potíží ústup.“

Onen zmíněný 93. řadový se opevnil na aspernském hřbitově, smutně proslulém z minulé bitvy.

Klenauův sbor měl kolem 14 000 mužů a 64 děl, Boudetova divize čítala 3725 mužů a pouze dvě baterie v celkové síle deseti hlavní. Po hodině boje zůstala z důstojníků sotva polovina, a pokud jde o děla, řada obsluh padla nebo utrpěla zranění. Klesla i část koňských zápřahů. Pěchotě chybělo podpůrné jezdectvo, neboť to maršál Masséna Boudetovi časně ráno odebral.

Další pasáž Boudetova hlášení jasně říká, že generál přesně celou situaci zhodnotil a věděl, oč se hraje:

„Domníval jsem se, že je nanejvýš nutné bránit co nejdéle v úspěchu sboru, který na mne útočil, (...) aby se nakonec tento sbor nevrhl armádě Jeho Veličenstva do týlu. Nepřítel manévroval s notnou ostražitostí směrem doleva a po určitý čas se spokojil jen s palbou deseti baterií, vedenou neustále proti mému dělostřelectvu.“

S ohledem na nedostatek štábních důstojníků, z nichž byla většina v boji raněna, nebo přišla o koně, a veden obavami o osud vlastních baterií vyjel Jean Boudet v husté palbě osobně před Aspern, aby obhlédl situaci.

„Avšak než jsem se od dělostřelectva vzdálil,“ zdůraznil v hlášení, „opakoval jsem veliteli jasný rozkaz, aby nechal zajet zpět na svou levou stranu dva kusy lehkých děl, které se vysunuly příliš vpravo a nebyly nikým podporovány. Velitel dělostřelectva vyrazil osobně k oněm dvěma dělům, aby je nechal zavézt nazpět, ona však provedla další a nepřikázaný pohyb vpravo, který zbytek dělostřelectva následoval. Vrátil jsem se napravo a osobně změnil směr mých posledních kusů.“

Než ale mohl velitel divize zjednat nápravu, vrhlo se na děla lehké jezdectvo generálmajora Ludwiga von Wallmoden, husaři Kienmayer Nr. 8 a Liechtenstein Nr. 7. Eskadrona Liechtensteinových husarů se pod velením nadporučíka Rattky de Salamonsa děl zmocnila a Boudet mohl už jen konstatovat fakt, který jej nesmírně trápil i proto, že Napoleon posuzoval ztrátu děl velmi přísně.

„Silné jezdecké těleso vyrazilo ve stejné chvíli ze vsi, ve které Vaše Excelence včera nocovala, a vrhlo se na artilerii, připravenou už zčásti o koně a navíc vzdálenou na krátký dostřel od podpůrné pěchoty.

Jelikož jim nepřátelské jezdectvo nebránilo, odvlekli Rakušané všechna děla bez nejmenších problémů. Pěchota se sice pokusila dobýt baterie zpět, avšak generál ji stáhl, neboť před vesnicí hrozilo celé divizi zničení:

„Šel jsem s 56. plukem dobýt děla, která padla nepříteli do rukou, a byl bych se jich zmocnil, třebaže jsem neměl jediného muže na koni, jenže na mne útočilo a doráželo podvakrát početné jezdectvo, které mi v protiútoku bránilo, což se mu povedlo dokonale a já jen pokryl pláň vlastními mrtvými.

Za ztrátou mého dělostřelectva může neopatrnost důstojníků, které strhla příliš velká odvaha. Snažili se nepříteli způsobit co největší škodu a pálit na něj šikmo, proto se pustili bez mých rozkazů napravo.“

I tak chtěl Boudet držet pozici, co ale bylo platné, že se pěšáci, opevnění na hřbitově i ve vsi, zuřivě bránili? Divize podmaršálka Kottulinskyho je vytlačovala na Aspern a divize podmaršálka Hohenfelda jim odřezávala cestu na severovýchod, k Napoleonovi. Třiadevadesátý byl vyhnán ze hřbitova, za boje ustupoval po cestě na Essling i 3. lehký a využíval přitom zbytků polních opevnění, které tu nedávno vybudovali Rakušané.

Boudet si byl vědom, že stahovat se k císaři je sebevražedný pokus, neboť Wallmodenovi husaři čekali jen na to, kdy se francouzská pěchota objeví na nekrytých polích. Když se nedočkali, stejně vyrazili do útoku.

Celá Boudetova divize se nyní, kolem desáté dopolední, za ústupu stáčela k jedinému místu, kde mohla odolat, a činila tak přesně podle rozkazu, který dal Boudetovi včera pro případ ústupu Masséna. Stahovala se k Dunaji, k osadě Mühlau. Její ztráty teď byly překvapivě malé, neboť bránící se muži využívali opuštěné a zčásti rozvalené rakouské šance i reduty, navíc včas unikali pod ochranu dělových baterií, jež začaly na rozkaz divizního generála Reyniera pálit přes malé dunajské rameno z ostrova Lobau.

To, že Boudet prostor mezi řekou a Napoleonovým středem nevyklidili, bylo svrchovaně správné rozhodnutí. Kdyby totiž nevydržel a neudržel Mühlau, kdyby ustoupil k Napoleonovu jádru u Raasdorfu, odkryl by tím Klenauovi cestu podél Dunaje, a to jak k mostům, po nichž Francouzi přišli a které představovaly i jedinou možnost ústupu, tak k obchvatu z jihu! Šlo zatím nejkritičtější chvíle celé dvoudenní bitvy, které navíc nastaly v okamžiku, kdy se toho císař Francouzů nadál ze všeho nejméně. Na jeho pravém křídle totiž zahájil Davoutův sbor nový postup na Markgrafneusiedl, který se vyvíjel velice úspěšně a dával reálnou naději na zvrat celé situace ve francouzský prospěch.

„Právě v těch chvílích přijel jeden Massénův pobočník,“ líčil dramatickou chvíli v hlavním stanu generál Pelet, „který podal hlášení o Klenauovu úspěchu. ,Děla, jež duní za námi,‘ pravil ten důstojník, ,patří Rakušanům.‘ Císař na to neodpověděl. ,Boudetova divize je zatlačena na ostrov Lobau.‘ Odpovědí bylo stejné ticho.“

            Ve druhém dni bitvy u Wagramu nastala jedna z nejkritičtějších situací. Nebýt Boudetových velitelských schopností, statečnosti i oddanosti, mohlo se vše vyvíjet mnohem hůře. Právem mu Napoleon po bitvě řekne:

„Generále, vy jste moji armádu zachránil.“

Epolety získané v Karibském moři

Na svět přišel tento muž v rodině parfuméra Jeana Boudeta a jeho choti Anne, rozené Borie, dne 17. února 1769 v Bordeaux. Ve škole to byl dobrý žák a rodiče mu mohli dopřát vzdělání víc než průměrné. V šestnácti (přesně to bylo 20. dubna 1785) dal hoch ale před universitou či počestným civilním životem přednost vojsku a otcovo jmění mu hned pomohlo k získání hodnosti lieutenant en second, druhého poručíka v Légion de Maillebois, jednotce, jejíž příslušníci pocházeli většinou z Nizozemí. Odtud přešel ke dragounskému pluku Penthièvre, u nichž setrval do 10. dubna 1788, kdy mu základní tříletý úvazek vypršel. Když po roce a čtvrt vypukly v Paříži zmatky, které vyvolal vzpoury, jež se změnila v revoluci, věnoval se Jean práci v rodinné firmě a až do roku 1792 se do ničeho nemíchal. Pak ale Národní shromáždění vydalo výzvu o vlasti v nebezpečí a bývalý královský dragoun se nechal zapsat k 7. batalionu dobrovolníků kraje Gironde, kde byl vzhledem k předchozím vojenským zkušenostem ustaven 5. srpna poručíkem. Pár měsíců poté jej druzi ve zbrani, jak bylo novým revolučním zvykem, zvolili kapitánem kompanie pěších myslivců v uskupení, nad nímž měl velení Bon Adrien Jannot Moncey, jeden z budoucích Napoleonových maršálů.

V červnu roku 1793 už byl Jean Boudet na pyrenejské frontě v prostoru Saint-Jean Pied-de-Port a útok, podniknutý Monceyem v mlze na Chateau-Pigeon, podpořil nejen účinně, ale i odvážně a vynalézavě. V čele sto dvaceti mužů napadl šestidělovou španělskou baterii, která bránila Monceyovu postupu, a čtyři hlavně z toho ukořistil. Dobýt dělo představovalo obzvláště statečný, vyzdvihovaný vojenský skutek, nebylo tedy divu, že k sobě připoutal pozornost nadřízených, v důsledku čehož dostal 13. prosince 1793 vlastní batalion a rozkaz odpochodovat jako posila k obléhanému Toulonu. Než ale dorazil, bylo po všem, neboť dobývání povstaleckého města-přístavu zdárně skončilo zásluhou mladého a neznámého dělostřeleckého důstojníka Napoleone Buonaparta již 19. prosince.

Zatímco jiné jednotky pochodovaly od pokořeného Toulonu na Azurové pobřeží k tzv. Italské armádě, Boudetův batalion dostal rozkaz k plavbě přes oceán, až na francouzské Antily, ostrovy a ostrůvky v jižním v Karibiku. Toto panství začala v prvních měsících roku 1794 ohrožovat vojenská a námořní expedice admirála Johna Jervise, jehož invazní flota doplula k Barbadosu a do konce dubna většinu francouzských kolonií obsadila. Národní Konvent reagoval popuzeně, dal rozkazy kapitánu Corentinu Urbainovi de Leissègues, aby připravil v přístavu Rochefort potřebné síly. Spolu s ním vyplul v čele batalionu sansculottských revolučních dobrovolníků v síle nanejvýš 1300 mužů i Boudet, zařazený do brigády Jeana-Baptista Cartiera v divizi Claude Auberta. Krom nich tu byli i nezbytní reprezentanti lidu, vlastně političtí komisaři s takřka neomezenými pravomocemi, a jeden z nich, občan Hugues, Boudeta i ostatní důstojníky upozornil na strategický význam přístavu Point-à-Pitre na Guadeloupu.

Div. gen. Jean Boudet

K tomuto ostrovu doplula expedice v počátkem června a část divize se vylodila u Salines s tím, že vezme přístav za soumraku šturmem. Město sice chránilo pět fortů, útok ale prorazil přes Fort Fleur-d’Épée i skrze devět stovek obránců se šestnácti děly a nad Point-à-Pitre už za rozbřesku vlál národní trojbarevný prapor. Pětadvacetiletý Boudet si při útoku vedl zdatně a stejně tak si počínal při obraně Fort Fleur-d’Épée, kterou se Britové pokusili bez úspěchu získat zpět. Komisaři Huguesovi se chování mladého velitele velice zamlouvalo, neváhal jej 19. června povýšit na chef-de-brigade (ekvivalent bývalého plukovníka) a o pouhý měsíc později mu jménem národa pogratuloval k epoletám brigádního generála.

Přístav a opevnění na východ od něho byly nyní ve francouzských rukou, avšak Jervisovy lodě zablokovaly záliv, zahájily bombardování města a britské jednotky se chystaly z Berville k útoku od západu, přes ostrovní hrdlo zvané Petite Terre, Malá země. Ta dělí Guadeloupe na dvě části, jižnější Basse-Terre a severovýchodnější Grande-Terre. Francouzi se tomu snažili předejít. Chef de bataillon Bures dostal za úkol vést čelní útok po Malé zemi přes průliv Salée, Boudet měl na patnácti kanoích a jedenácti člunech přeplout kolem severních břehů, aby odtud zaútočil do týlu. Úkolem odřadu generála Pelardyho se stalo obeplutí z jihu směrem ke Goyave.

Boudetovi, zraněnému nedlouho předtím na rameni, tudíž ne zcela uzdravenému, a Buresovi se podařilo spojit; načež společně podnikli útok na Berville od severozápadní strany, který Brity naprosto zaskočil. Pelardyho zásah už nebyl potřeba a od té chvíle měli Francouzi ve svých rukou celou Grande Terre, Velkou zemi, tedy severnější půli ostrova. K dobytí Basse-Terre, Dolní země, bylo rozhodující ovládnutí pevnosti Fort Saint-Charles, kterou Jervis chránil i tuctem svých válečných lodí. Útočné operace začaly 12. prosince 1794 a odvahu, v níž opět exceloval Boudet, nedokázala dělostřelba zlomit. Jervisovi nezbylo než evakuovat, co mohl, a odplout.

Následující boje, při nichž Francouzi postupně obsadili ostrovy Saint-Vincent, Grenada, Anguilla a Sainte-Lucie, vynesly Jeanu Boudetovi ve věku šestadvaceti let a ke dni 30. září 1796 hodnost divizního generála. Další úkoly souvisely s pacifikací obyvatelstva, v němž 90 % tvořili otroci, kterým Paříž navzdory heslům o rovnosti, volnosti i bratrství okovy nesňala z toho prostého důvodu, že by ztratila podporu mnoha vlivných koloniálních vlastníků, kteří by přišli o levnou pracovní sílu...

Jistěže Jean Boudet zažil v Karibiku i krásné chvíle, neboť se v Point-à-Pitre už 28. prosince 1794 oženil s Josephou Elisabeth Augustine Darboussierovou, pohlednou osmnáctiletou dcerou zámožných kolonistů původem z Toulouse, a byl to sňatek z lásky.

Roku 1798 se generál konečně vrátil do Francie a zakoupil usedlost v údolí Dordogne, kde chtěl klidně hospodařit, avšak do služby byl povolán hned následujícího roku, neboť tehdy propukla válka s tzv. druhou protifrancouzskou koalicí. Odejel do Nizozemí, dostal velení v armádě generála Bruneho (rovněž budoucího Napoleonova maršála) a znovu bojoval proti Britům, kteří se v srpnu vylodili v přístavu Texel. V rozhodující bitvě u města Castricum (severozápadně od Amsterdamu) svěřil Brune Boudetovi předvoj a nebyl zklamán.

K oné bitvě došlo 6. října v pět ráno, zahájili ji Britové a Jean Boudet se jim bránil po celý den. Za soumraku dospěl k závěru, že nepřátelský útok zeslábl, a rozhodl se uchopit iniciativu. Šlo o vskutku riskantní velitelské rozhodnutí, k němuž bylo třeba hodně odvahy, avšak nápor na výšiny Castrica slavil takový úspěch, že pouhých deset hodin poté vévoda z Yorku bitvu vzdal. O dvanácti dní později podepsal v Alkmaaru dohodu, v níž se zavazoval, že britsko-ruské síly opustí Batavskou republiku, tedy někdejší Spojené provincie...

„Je to jeden z generálů, kteří svým talentem a osobní statečností přispěli k našemu úspěchu,“ psal Brune 19. října Direktoriu, leč pařížská vláda i ministerstvo války přešly hlášení mlčením a bez odměny.

Snad se tak stalo z toho důvodu, že Direktorium začalo mít jiné starosti, které mu působil divizní generál Napoleon Bonaparte. Ten totiž opustil v Egyptě svěřenou řídnoucí armádu, připlul bez rozkazu zpět, dojel do Paříže a bouřil ji proti občanům direktorům, které pak v pokojném převratu 18. brumairu (9. listopadu) svrhl.

Prvnímu konzulovi generálu Bonapartovi, jak zněla jeho funkce nové hlavy státu, ovšem Boudetův talent neunikl, povolal jej k sobě a poté převelel do Dijonu, kde se v tajnosti formovala tzv. Záložní armáda. Měla táhnout k Janovu a vyprostit generála Massénu, obleženého tu Rakušany, Bonaparte však záměr změnil na vpád do Pádské nížiny, který s sebou nesl útok na většinu rakouských operačních a komunikačních linií. Jednatřicetiletému generálu Boudetovi svěřil jednu divizi (v rámci I. sboru generála Duhesma) o síle necelých osmi tisíc mužů, které ovšem ještě 8. května chyběly pláště pro pochod do hor a další náležitosti.

Dne 16. května dostal Boudet prostřednictvím generála Berthiera Bonapartův rozkaz vyrazit horskými cestami vzhůru k alpským velikánům a přejít sněhem zavátý průsmyk Velkého svatého Bernarda. Stoupal vzhůru hned za Lannesovým předvojem jako první z celé armádní zálohy

Vítěz od Marenga

Byl to obtížný výstup a trval včetně zastávky u kláštera v onom slavném průsmyku dva dny, v průběhu toho druhého ale divize i s generály Boudetem a Berthierem začala doslova po sněhu sjíždět dolů směrem do italského údolí Aosty a 19. května už stanula v údolí řeky Dora na dohled od Rakušany obsazené pevnosti Bard. Tu sice začala obléhat, avšak pozice byla natolik pevná, nedobytná a strategicky položená, že celou Bonapartovu armádu zastavila. Musela se najít jiná cesta, spíše kozí stezka, po které většina jednotek hájenou překážku obešla. Bitvy na řece Chiusella, která dole následovala, se Boudet neúčastnil, byla spíše záležitostí Lannesova předvoje, a další dny přinesly jen šarvátky s nevelkými silami ustupujícího, nenadálým vpádem z Alp zaskočeného protivníka. V té době se Boudetova divize rozdělila, část dostal Lannes, záměrně nepřítele matoucí postupem k Turínu, a část Murat, spěchající na opačnou stranu, k Milánu. V dalším pronásledování od Milána vedl Boudet svoje jednotky osobně při přechodu řeky Adda u Lodi přes stejný most, na němž došlo roku 1796 k jedné z legendárních Bonapartových bitev, a poté útočil pod Muratovým velením na Piacenzu, do níž vstoupil 6. června. O několik dní později dohnal Bonapartovu Záložní armádu generál Desaix, slavná postava revolučních válek a muž, který si podmanil celý Horní Egypt. Připlul od severní Afriky, a když v Paříži zjistil, jak se věci mají, vyrazil přes Alpy, aby nezmeškal válku, u níž chtěl být. Bonaparte jej srdečně objal a podřídil mu dvě divize, Monnierovu a Boudetovu.

            První konzul nyní směřoval na západ, k Alessandrii, kde se shromažďovala armáda jeho rakouského protivníka Melase. Lannes a Victor na jeho předvoje narazili mezi Casteggiem a Montebellem, kde svedli více méně nerozhodnou bitvu, po které Rakušané ustoupili k hlavním silám.

První konzul si ovšem myslel, že Melasovi přijdou z jihozápadu posily, proto 13. června vyčlenil Desaixe s Boudetovou divizí a vyslal jej předpokládaným směrem na Rivaltu. Podobně vysunul menší odřady na opačnou stranu k severu, to jest na opačný břeh Pádu, neboť tudy mu mohl Melas uniknout. Sám s takto oslabeným jádrem pokračoval vpřed na západ, z Tortony přes řeku Scrivia až k toku Bormidy, za níž už leží Alessandrie, přičemž věřil, že si stále uchovává iniciativu. Melas ovšem udělal to, co hlava Francie nepředpokládala, a časně ráno 14. června mu od Alessandrie vyrazil vstříc.

Vývoj situace vyústil v bitvu jejíž průběh vyhlížel pro francouzskou stranu víc než zle. Čelní Victorův sbor Rakušané dost zaskočili a zvolna, za ostrých bojů se probojovali přes koryto potoka Fontanone. Bonaparte vyslal z posil, co mohl, dokonce i Konzulskou gardu, jeho vojáci však přesile neodolali, mnozí začínali prchat a celá fronta se posunovala na východ, ke vsi San Giuliano. První konzul měl za zády už jen dešti vzedmutou Scrivii a vše vypadalo, že jej Waterloo potká o patnáct let dříve. Mohl spoléhat na jedno jediné, na to, že se od jihu vrátí s Boudetovou divizí včera vyslaný Desaix, síly vyrovná a nepřítele odrazí, či alespoň dokáže krýt ústup k Tortoně.

„Myslel jsem si, že na nepřítele zaútočím, a on mě předešel. Přijďte, pro smilování Boží, jestli to ještě dokážete!“ tak zněl stručný vzkaz, s nímž vyjeli za Desaixem v dopoledních hodinách Bonapartovi pobočníci.

Louis Desaix byl to ráno u Rivalty a netušil, co Bonapartovi hrozí. Zaslechl ovšem od severu kanonádu a svého pobočníka Savaryho vyslal tím směrem. Trvalo dvě hodiny, než dostal hlášení, ze kterého pochopil, že se někde u vsi Marengo bojuje, váhal však, zda porušit včerejší rozkaz. Pak dostal onu zoufalou depeši, po níž okamžitě zavelel čelem vzad a zrychleným pochodem chvátal za hlasem děl. Boudetova divize, čítající 4856 pěšáků, 120 husarů, 123 těžkých jezdců a 110 dělostřelců s osmi děly, před sebou měla dobrých deset kilometrů a hodinky ukazovaly nejspíše jednu po poledni.

„Jeho jednotky kráčely zvesela, jako by šly na bál,“ napsal štábní důstojník a malíř Louis-François Lejeune o mužích, kteří spěchali Záložní armádě na pomoc.

Přiblížili se na dosah bojiště k páté odpolední, v čase, kdy už Bonaparte neměl naději, že vyvázne.

„Generál Desaix dorazil a s ním Boudetova divize. Když dojel, řekl mu generál Bonaparte: ,Vidíte, generále Desaixi, co je to tu za melu!‘ Na to Desaix opáčil s velkým klidem a odvahou: ,Nu což, generále, dorazili jsme, jsme svěží, a když to bude třeba, dáme se zabít!‘...,“ tvrdily memoáry generála Lauristona.

První konzul Desaixovi nařídil, aby převzal roli zadního voje a kryl celý ústup, avšak generál, kterému v Egyptě říkali Sultan juste, Spravedlivý sultán, se však podle Victorových pamětí ohradil:

„Ano, tahle bitva je prohraná, máme ale teprve pět hodin. Zbývá nám čas vyhrát jinou!“

Nemuselo to být přesně tak, memoáry mají sklon věci přikrašlovat, zdobit a vytvářet legendy. Jisté je, že Boudetova divize šla do prvního sledu po jižním kraji silnice, rozvinula se tu a čekala na povel k protiútoku. Po severní straně zaujalo palebná postavení pár děl a jezdectvo generála Kellermanna mladšího.

Rakušané se blížili, vše nasvědčovalo, že Melasovi muži už mají vítězství jisté a sám velící generál už odejel nazpět do Alessandrie, aby o tom napsal hlášení. Vojáci v převážně bílé ústroji postupovali demoralizovanému nepříteli v patách, začínalo převládat opojení z triumfu a sevřené šiky se rozvlnily. Ve chvíli euforie však měla přijít nečekaná katastrofa...

Boudet neměli na přípravu téměř žádný čas, nepřítel se objevil příliš rychle a on jej musel v první fázi, kdy vrchní velení teprve rozhodovalo co počít, zadržet.

„Zatímco jsem čelně nepřítele zaměstnával, konala se u Prvního konzula porada, na níž byli vrchní velitel, velící generál Desaix a ostatní generálové, shromáždění navzdory rostoucí palbě nepřátelského dělostřelectva,“ napsal pak do svého operačního hlášení, které pokračovalo takto:

„Byl jsem vepředu se svojí první brigádou, daleko před prvním sledem. Po celé délce 9. lehké se už bojovalo, když mi generál Desaix poslal rozkaz, abych svoje jednotky stupňovitě stáhl. (...) Musím zde poznamenat, že tento ústupový manévr nám byl ku prospěchu, neboť protivník, který jej zpozoroval, vyrazil vpřed s větší odvahou a jeho překvapení nad naším útokem nám přineslo výhodu.

Velící generál Desaix dojel k mojí první brigádě, jež tvořila levé armádní křídlo, a řekl mi, ať se vydám k brigádě druhé, která tvořila střed, ať se pokusím prorazit střed nepřátelský; měl jsme jej rychle rozrazit, odtrhnout a narušit tak nepřátelský plán.“

Jenže hned první rakouská salva srazila generála Desaixe z koně.

„Posledními slovy nařídil, aby jeho smrt zatajili, to v obavách, aby nezpůsobila nějaký poplach a neuškodila vítězství,“ tvrdil po bitvě Boudet, na něhož teď přešlo velení s veškerou zodpovědností.

V době, kdy Boudetova divize vyrazila do protiútoku, došlo na opačné straně silnice k souhře neuvěřitelných náhod. Rakouské čelo na středu narušila palba několika děl generála Marmonta a z boku vyjelo nevelké jezdectvo generála Kellermanna. Jeho úder byl tak prudký, nenadálý a skvěle načasovaný, že vnesl do čelní rakouské kolony zmatek. Část rakouských nejvyšších velitelů vpředu padla do zajetí a ke všemu rakouská kavalerie v prvním sledu nalevo, která mohlo hrstku jezdců Kellermannových lehce smést, obrátila koně a ujela z bitvy. Na Boudetově křídle vše tak snadno nešlo a generál po boji konstatoval:

„Nepřátelský odpor byl v určitých postaveních strašlivý. Marně jsme podnikali pokusy vyhnat je s pomocí palby z pušek. Bodákové útoky byly tím jediným co je mohlo vytlačit…“

Generálové Boudet a Gardanne získávali převahu jen zvolna a do večerních hodin jim dalo mnoho práce, aby protivníkovy jednotky zatlačily zpět za potok Fontanone. Bitva u Marenga se v konečném důsledku změnila z těžké porážky v klíčové vítězství, jež rozhodlo celou kampaň. Lauriston po bitvě právem tvrdil, že to byl především Boudet, kdo armádu zachránil, a podobný názor zazněl i z dalších povolaných úst. Jean Boudet na osudovém zvratu měl vskutku velkou zásluhu, možná větší než sám Kellermann...

Krátce po bitvě byla v Alessandrii podepsána dohoda, podle níž Rakušané celou Lombardii vyklidili a stáhli se na východ až za řeku Mincio. Během jednání, která tomu předcházela, ukázal generál Dupont jednomu rakouskému zplnomocněnci na Boudeta, v závěru bitvy raněného, a řekl:

„To on vám zasadil poslední úder!“

Marengem skončilo Bonapartovo druhé italské tažení a První konzul se mohl vrátit do Paříže silnější i mocnější než kdykoliv předtím...

Sedm let v pozadí

Pokud čekal Jean Boudet po bitvě odměny, pocty či prestižní velení, byl velmi zklamán. První konzul scénář celé bitvy z politických důvodů přepisoval ve svůj prospěch a mnozí z těch (Kellermann je také dobrým příkladem), kterým měl být Bonaparte vděčen, se ničeho nedočkali, či dokonce za jiné interpretace událostí upadli do nemilosti; byla-li komu přiznána role „spasitele“ (a „mučedníka“), byl do ní situován padlý Desaix...

Teprve po více než roce si hlava Francie na generála od Marenga vzpomněla, nejspíše ve vztahu k jeho zkušenostem v Karibském moři. Na ostrově Santo Domingo (Haiti) totiž došlo ke vzpouře barevných obyvatel proti francouzské koloniální nadvládě, do jejíhož čela se postavil vzdělaný Afričan Toussaint-Louverture. Francii prokázal cenné služby v boji proti Španělům, za což jej Direktorium roku 1796 učinilo divizním generálem, a on v této hodnosti, na čele místní armády, bojoval úspěšně proti Britům. Jeho popularita stoupla tak, že dokázal v boji o moc odstavit všechny své soupeře, a v květnu 1801 vyhlásil autonomii ostrova, přičemž sám sobě přiřkl novou ústavou doživotní guvernérské plné moci.

Bonaparte byl od první chvíle, kdy dostal o Toussaint-Louverturově převratu (nazývat jej národně osvobozeneckým bojem by bylo přitažené za vlasy) zprávu, odhodlán pokořit odbojnou kolonii silou a vyslal přes oceán expedici 32 000 vojáků; Boudet v ní byl jedním z několika divizních velitelů.

Dne 3. února 1802 se vylodil v čele 4000 mužů u Port-Républicain (což byl dobový název Port-au-Prince) na západní straně Santo Dominga a nedlouho poté začaly tvrdé boj o okolní pevnůstky, leč s podporou baterií z válečných lodí admirála Latouche-Trévilla pokračoval úspěšný postup a 6. února padlo přístavní město do francouzských rukou. Boudet si tu počínal způsobem, který mu sloužil ke cti, což uznal i Toussaint-Louverture, který v jednom dopise svému synovci uvedl:

„Poznávám v něm (...) čestnost a přímost dobrého velícího francouzského důstojníka.“

            V půli září 1802 se Boudet vracel ze Santo Dominga do Evropy a na cestu jej provázel velmi pochvalný list generála Leclerca, Bonapartova švagra a vrchního velitele celé expedice. Ono odplutí znamenalo i Jeanovo štěstí, neboť francouzské expediční síly nedlouho poté postihla epidemie žluté zimnice, jíž podlehl i Leclerc...

Znak generála Boudeta jako hraběte císařství

Roku 1804, v souvislosti s vyhlášením císařství a k připomínce výročí slavné bitvy u Marenga, dostal Boudet rovnou komandérský kříž nového řádu Čestné legie. V té době byl služebně přidělen do sboru generála Auguste Marmonta a v prostoru Utrechtu velel pětitisícové divizi. Podobně jako většina armády se chystal na invazi do Anglie, k níž nedošlo, a s Marmontem pak pochodoval napříč Evropou až k Terstu na Jadranu. Až do roku 1806 zastával vojensko-administrativní funkce v oblasti Verony a v dubnu roku 1807 byl se sborem maršála Bruneho převelen ke Kolbergu, pod Bernadottem obléhal Stralsund. Z pohledu stěžejních operací válečných kampaní to znamenalo, že působil příliš daleko od hlavních událostí, značených jmény Slavkov, Jena, Pruské Jílové či Friedland, přesto císař jeho zásluhy ocenil po tylžském míru italským řádem Železné koruny. V následujícím období působil jako atašé v Brémách, v Kielu jako vojenský poradce dánského korunního prince a poté oblastní velitel ve francouzském Lyonu, stále k plné Napoleonově spokojenosti. Nestěžoval si, že přichází o slávu, plnil svěřené úkoly jako voják, oddaný vrchnímu veliteli i zemi, jejíž uniformu nosil. Ačkoliv zůstával v pozadí, patřil mezi ty, o nichž se dalo říci, že jejich krev patří císaři, a roku 1809 to měl několikrát svrchovaně dokázat.

Obránce Esslingu

Koncem zimy roku 1809 už bylo vcelku jasné, že se schyluje k válce s rakouským císařstvím a Napoleon přeskupoval svoje síly na nárazníkovém území Rýnské konfederace, tedy jím ovládaného Německa. Dne 21. února vytvořil tzv. 4. observační sbor Rýnské armády pod velením maršála André Massény, vévody z Rivoli, a jednu ze čtyř divizí (v celkové síle 7171 mužů) svěřil Jeanu Boudetovi. Na počátku dubna tábořila tato divize v prostoru bavorského Ulmu a nedlouho po zahájení válečných operací přešla pod jiné těleso, nejprve pod uskupení generála Oudinota a poté pod maršála Davouta. Velkých bitev na bavorském území se účastnila jen okrajově, s Napoleonovými hlavními silami došla až do Vídně a byla opět přičleněna pod Massénu, s jehož sborem překročila 20. května Dunaj.

            Massénovy síly, celkem tři pěší divize a přidělené jezdectvo, měly tvořit první sled smělé útočné operace, jejímž cílem byl útok na čekající rakouskou armádu arcivévody Karla. Jednotky, které veletok překonaly, se v první fázi jen rozvinuly do výchozího postavení na předmostí, Molitorova divize a Legrandova divize nalevo, směrem ke vsi Aspern, a Boudetova napravo, do vesnice Essling.

To, co následovalo, se rychle měnilo v drama. Než stačily přejít další jednotky, Rakušané zahájili v celé šíři fronty na obě vsi generální útok a vytrvali v něm po celý den. Dunajská hladina navíc v důsledku jarních vod stoupala, mosty z pravého břehu na nástupní ostrov Lobau se trhaly a Francouzů na levém břehu u Aspern i Esslingu přibývalo jen málo.

Ves Essling se, stejně jako Aspern, musela změnit v pevnost i hráz a neměla k tomu dobré předpoklady. Byla protáhlá od východu k západu, s návsí, rybníkem a jedinou ulicí, zprava se navíc prostíraly zahrady s dosti otevřeným terénem. Jen na severu měla pevný obranný bod, zdí obehnanou zahradu Grosse Garten a v ní mohutnou kamennou sýpku.

„Je to trojpatrová stavba postavená z cihel, délku má 36 metrů a šíři 10 metrů. Až k prvnímu patru mají zdi tloušťku 1,35 metru a dokáží odolat dělům. Nahoře činí tloušťka už jen metr. Vrata i okenice jsou solidní, obitá dvěma vrstvami prken. Okna mají rozměry 1,16 metru na výšku a 1 metr na šířku. Ta v přízemku jsou 1,65 metru nad zemí. Ve střeše se nacházejí vikýře a štíty jsou proraženy kulatými, zamřížovanými otvory. Celá stavba čítá 48 oken či průduchů a 400 mužů ji snadno ubrání,“ uváděly memoáry maršála Massény, které, pokud šlo o zbytek vsi, konstatovaly:

„Spodní část Esslingu nemá význam, dá se snadno dobýt a těžko ubránit. (...) Lze tu vést boj zcela řádným způsobem a záložní jednotky rozmístit v okolních lukách. Jedinou nevýhodu představuje, že tu můžete být snadno z prostoru mezi sadem o Dunajem obklíčeni.“

Velení nad celou obranou Esslingu, tedy nad Boudetovou divizí a částí Lasallova lehkého jezdectva, svěřil Napoleon maršálu Jeanu Lannesovi, vévodovi z Montebella, jenž přijel už ráno za Napoleonem a čekal na příchod svého sboru; rozbité mosty však zapříčiní, že z něj dokáže přejít řeku jen zlomek.

První útok podmaršálka Dedoviche, vedený spíše jako průzkum bojem, Boudetovi muži odrazili a ani s dalšími střety neměli problém, neboť Rakušané útočili vlažně, jako kdyby se bez větších ztrát snažili najít v obraně co nejslabší místo. Generálovi stačilo nasadit dva ze tří pluků, jimiž disponoval, třetí zůstával v záloze a oné neděle 20. května nepřišel ani o jediného muže. Tíhu bojů na tomto úseku neslo spíše francouzské jezdectvo a obránce Esslingu ohrožovala víc kanonáda, než šturmy pěšáků. V podvečer se situace přiostřila. Rakušané začali útočit na Essling i z východní strany, leč neprorazili a ves zůstala po celou noc Francouzům.

V pondělí ráno 21. května sršeli Napoleon i Lannes, většina jehož sboru v noci dorazila, optimismem a císař Francouzů usoudil, že je čas přejít do útoku. S mohutnou podporou dělostřelectva a jezdectva zahájil Lannes z pravého středu útok, jehož úkolem bylo prorazit rakouské pozice a stočit se doleva, směrem na Aspern. Z této vsi by pak zaútočil Masséna, jehož úder by představoval druhou čelist kleští, svírajících Karlovu armádu. Boudetova divize dostala rozkaz setrvat v Esslingu a čelit podle potřeby té části Rakušanů, které by Lannesův útok odřízl od arcivévody Karla.

Vše vypadalo v teorii dobře, jenže rakouské sbory kladly odpor nesmírně houževnatě a s podporou jezdectva i děl přecházely místy i do protiútoků. Lannesův postup vbrzku ustrnul, maršál ale přeskupil síly a zaútočil znovu s tím, že jej podpoří Davoutův sbor, který měl co nevidět přijít přes Dunaj. Jenže nepřišel, plovoucí překážky, posílané rakouskými pontonýry po rozvodněné řece, most v hlavním korytu definitivně protrhly a císař zakrátko pochopil, že mu nezbývá než ústup po neporušeném mostě přes malé dunajské rameno na rozlehlý ostrov Lobau. Začal boj o přežití a záchranu všech, kteří nyní byli na levém břehu.

Jakmile Rakušané pochopili, co protivníka potkalo, znásobili nápor a pro obránce Aspern i Esslingu nastalo peklo.

„Granátníci zaútočili směrem na sýpku, přičemž museli procházet skrze zuřivou palbu Boudetových mužů zpoza zdí Grosse Garten. Obě strany se střetly na bodáky. Zahradní zeď jim v tom sice překážela, muži se však zuřivě bodali skrze proražené otvory a střílny v hradbě. Georgyho granátnický prapor (rakouský, vyčleněný z pěších pluků LIR 42 a LIR 46) dorazil až ke kovaným vratům mohutné sýpky, marně se je pokoušel vyrazit, přičemž granátníci pálili do oken a vikýřů, z nichž jim střelbou z mušket odpovídali Boudetovi muži...,“ vzpomínal generál Savary na to, jak vypadala situace u Esslingu mezi desátou dopolední a polednem.

Oněch útoků se odehrálo do tří odpoledne celkem osm. Útočníci neumdlévali, jejich počet se zvětšoval a obránci museli vzdorovat náporu ze tří směrů, od severu, severozápadu i od východu takřka současně... Lindenauova granátnická divize nakonec pronikala kolem západního okraje Esslingu a mířila obráncům do zad....

Útok obrovské přesily z několika směrů byl na Boudetovy muže příliš, vyčerpaná, prořídla divize začala kolem třetí hodiny odpolední všechny pozice v Esslingu až na sýpku vyklízet a mnozí vojáci se dali na útěk. Marně na ně maršál Lannes křičel slova, která zaznamenal plukovník Lejeune:

„Pojďme, do toho, přátelé! Nepřítel na nás nemá a my jsme stejně dobří jako u Marenga!“

Boudet křičet nemohl, byl zabarikádovaný s tirailléry v sýpce, kam se uchýlil, když rakouský útok jeho muže z Grosse Garten vyhnal. Sýpka-pevnost představovala jediný bod, který ve vsi Francouzi udrželi.

U osady Mühlau, těsně u dunajského břehu a mostu na ostrov Lobau, zastavila prchající vojáky Boudetovy divize Napoleonova garda a její část vzápětí vyrazila pod velením generálů Rappa a Moutona, aby dobyla Essling zpět. Za cenu značných obětí se to povedlo, Francouzi se probili až k oné kamenné sýpce a její obránce i s Boudetem vysvobodili z obklíčení. To, že se sýpka ubránila, přitom představovalo veliké štěstí, které vše usnadnilo; šlo přece o klíčový obranný bod a Napoleon pak velice vyzdvihl, že jej Jean Boudet uhájil. Ti, co po jeho boku zbyli, vyklidili ves až navečer, když se evakuace chýlila ke konci.

Aspern a Essling znamenaly pro Napoleona porážku, Boudetovi však vynesly novou slávu a ocenění, neboť to, že se pravé křídlo nezhroutilo, bylo i jeho zásluhou!

Kým dokážu Boudeta nahradit?

Po šestitýdenní přestávce vyrazil Napoleon přes Dunaj do nové bitvy, která měla předchozí prohru odčinit. Dostala jméno podle lokality Wagram (přesněji se městys jmenoval Deutsch-Wagram), trvala dva dny a na tom, že se druhého dně změnila ve francouzské vítězství, měl velký podíl Boudet, který dokázal udržet pozici na levém křídle, mezi Napoleonovým středem a Dunajem.

„Generál Boudet prokázal velkou odvahu a smělost; ani v jediném okamžiku nepokládal nic za beznadějné,“ zdůraznil po bitvě ve svém hlášení maršál Masséna.

Napoleon Boudetovi řekl, že armádu v kritické chvíli zachránil. Možná to bylo poněkud nadnesené, zcela jistě ale šlo a odvrácení hrozby zhroucení celého středu sestavy, i když ke stabilizaci situace nepřispěl jen on sám. Stejně tak mohl císař poděkovat podmaršálku Klenauovi, jednomu ze svých protivníků. Jeho 6. sbor už totiž měl Boudeta téměř na lopatkách, postoupil pět kilometrů do nepřátelského boku a s přijatelným rizikem mohl nechat osamělou divizi stranou. Stačilo se stočit, udeřit z týlu na střed francouzské sestavy, jenže rakouský podmaršálek zavelel svým jednotkám zastavit!

Proč?

Mohly za to nedostatek bojovnosti rakouského velitele, obecná dispozice, nařizující postup všech pravokřídelních sborů naráz a v jedné linii, nebo byl příčinou nečekaný úspěch a z něho plynoucí obavy o vlastní bok či týl, po onom pětikilometrovém průniku nekrytý? Byla to paradoxní a tragická situace. Klenau, který se ráno opozdil a na něhož zbytek armády s generálním útokem čekal, po pár hodinách prorazil, načež zůstal stát a čekal na ostatní! Měl na dosah nesmrtelnou slávu, zvrat v bitvě směrem k naprostému vítězství, které mohlo znamenat počátek Napoleonova pádu. Čekal, váhal, zvažoval a hvězdný okamžik, který mu Štěstěna nabídla, minul...

Masséna proslulým bočním přesunem trhlinu v sestavě uzavřel a silně prořídlá divize Jeana Boudeta zakončila boje u Wagramu odpoledne opětovným dobytím Aspern. Císař jejího velitele vyznamenal velkokřížem Čestné legie, pro generála to už ale byla poslední bitva. Nedlouho po ní jej začala trápit dna s úpornými bolestmi hlavy i nohy. Lékaři mu radili, ať opustí armádu a léčí se někde ve francouzských lázních, on však odmítl se slovy:

„Nikdy! Nebudu odpočívat, když moji vojáci bojují.“

Jednal podle toho, postupoval na Moravu a v čele své divize dorazil až k Moravským Budějovicím. Tam se v noci ze 13. září jeho stav zhoršil natolik, že generál pobočníkovi řekl:

„Napište paní Boudetové, že můj poslední výdech patřil jí, Francii a císaři.“

Což byla téměř obdoba věty, kterou napsal své ženě Lasalle.

Generál, jenž musel svůj poslední dopis choti nadiktovat, v listu neříkal, že umírá, jen prostými slovy mezi řádky oznamoval, že až k ní ono psaní dorazí, bude on už mrtev.

Nemýlil se.

Zemřel 14. září v 7:00 ráno v Moravských Budějovicích (byť zdejší farní kronika Protocollum domesticum uvádí 13. září) a v posledních větách znovu mluvil o své zemi i svém císaři. Pobočníkům u lůžka nakonec řekl:

„Přátelé, buďte šťastnější než já, padněte na poli cti.“

Sedm desetiletí stará vlastivědná práce F. Jecha Obrázky z Moravských Budějovic uváděla, že příčinou smrti se stalo zauzlení střev.

V Moravských Budějovicích byl Boudet, podle místních kronik s nevídanou nádherou a dle katolického obřadu, pochován na zdejším hřbitově, na něm se ale přestalo pohřbívat roku 1913 a roku 1921 byl zrušen. Podle sdělení památkářů z Moravských Budějovic byl tehdy odstraněn náhrobní kámen a na hrob se zapomnělo. Dnes se na místě hřbitova rozkládá proti kapli svatého Jana Nepomuckého park; generála údajně připomíná prostý kámen v trávě.

Kámen v parku v Moravských Budějoicích, jediná Boudetova připomínka...

Někteří pamětníci a mnozí historikové včetně těch nejrenomovanějších tvrdili, či alespoň připouštěli možnost, že Jean Boudet spáchal sebevraždu v důsledku nemilosti, do které údajně upadl, neboť mu prý Napoleon tvrdě vyčetl ztrátu oněch deseti děl u Aspern. Toto uvádí i Jean Tulard v Dictionnaire Napoléon a stejná informace je obsažena také v jinak důkladně informovaném Sixtově životopisném slovníku napoleonských generálů. Je to nepodložené a mylné tvrzení, spíše kýmsi zlovolně rozšířená fáma. Napoleon Boudetovi ztrátu oněch děl nevyčetl jediným slovem a na zprávu o generálově smrti reagoval podle svého sekretáře Bourrienna výkřikem:

„Kým, k čertu, dokážu Boudeta nahradit!“